Bouřka

Seděl u stolu, v ruce držel otevřený dopis. Po tvářích mu stékaly slzy, zaplavil ho smutek. Nejméně hodinu se nehnul z místa. Tak ho taky našel Jindra.

„Co je, co bulíš?“ soucit v jeho podání. „Máme něco k večeři?“ hrnul se ke sporáku.

„Ne.“

„To nemůžeš alespoň uvařit?“

„Nejsi v hotelu,“ ukázal mu dopis.

„To je ta teta se strejdou, co za nima občas zajedeš na návštěvu?“

„Jo.“

„No a co se děje?“

„Měli nehodu, jsou mrtví.“

„Budeš dědit?“

Vzedmul se v něm vztek: „Jdi do prdele!“

Vystřelil z bytu, cestou si vzal jen bundu. Chodil bezcílně po městě, nebrečel, jen se skloněnou hlavou a smutkem v očích vzpomínal. Vybavily se mu všechny hezké chvíle. Byl jediným synem starších rodičů. Měl krásné dětství naplněné láskou, porozuměním a vším, co milující rodina může dát. Je mu dvacet devět a už je dva roky sám. Táta umřel po dlouhém boji s nemocí, který nevyhrál. Ještě pár dní před jeho smrtí spolu hráli šachy. Nesmáli se jako dřív, ale bylo to moc hezké odpoledne. Pamatoval si každý detail jeho tváře. Vlasy zastřižené nakrátko, vějířky vrásek kolem očí, které se prohlubovaly, když se usmíval. Oči, v nichž ještě byl život i naděje. Když umřel, maminka se zhroutila. Ta žena, která vedla celou domácnost, organizovala chod rodiny, plánovala dovolené, výlety, zařídila všechno od nákupu, výměny žárovek až po vymalování bytu, se nedokázala ani nasnídat. Bloumala bytem jako stín. Pohřeb zařizoval on, všechno zařizoval on. Měl pocit, že znovu cítí, jak se chvěla, když ji při obřadu držel v náruči. Urnu si dala do pokoje a slíbila, že na jaře pojedou na tátovo oblíbené místo, kde si přál rozprášit svůj popel. Ale na jaře už jel sám, v batohu na zádech nesl dvě urny, v srdci bolest a prázdnotu.

Zůstal sám. Měl pár přátel, na které se mohl spolehnout. Občas se s nimi sešel. Vytáhli ho do kina, na večeři, výstavu. A tetu se strejdou, kteří ho stále zvali na návštěvu. Když potkal Jindru, byl uhranut. Doslova. On sám dvakrát týdně plaval, rád chodil na dlouhé výlety o víkendech. Jindra byl jak řecký bůh. V posilovně třikrát týdně, opálený ze solárka s úsměvem od ucha k uchu. Pořád veselý. Oslnil ho, zamiloval se, netrvalo dlouho a bydlel u něj doma. Když se k němu Jindra nastěhoval, bylo chvíli všechno jako z pohádky, brzo to ale začalo skřípat. Marek byl knihovník, byla to práce, která ho těšila. Četl rád, knihy považoval za dobré společníky. Atmosféra knihovny, ticho, poklidně plynoucí den, to všechno ho těšilo. Jindra nečetl krom jídelního lístku a výplatní pásky nic. Za to jako realitní makléř vydělával. Ukázalo se, že peníze jsou středobod jeho bytí. Kdo kolik vydělává, jak drahé má auto, kde byl na dovolené. Vadilo mu, že jeho pohled na život Marek nesdílí. Odcizili se dost rychle a Markův teď už nájemník slíbil, že se brzo odstěhuje. Což se nedělo už půl roku a hádek a neklidu v bytě přibývalo.

Na to všechno myslel a toulal se městem. Moc se mu nechtělo domů, ale zas neměl chuť někomu kazit páteční odpoledne. Vytáhl dopis. Tetu se strejdou navštívil naposled před třemi měsíci, dost si psali, občas i telefonovali. Tátova mladší sestra měla Marka moc ráda. Začal znovu plakat.

Druhý den si koupil lístek na vlak do Liberce, kde měl sídlo notář, od něhož obdržel dopis. Jindrovi nic nevysvětloval, nebyl k tomu důvod. Cesta vlakem trvala pět hodin, proto si koupil noční spoj ve spacím voze. Nebyl úplně odpočinutý, ale zase přijel brzo ráno. V kavárně si dal snídani a v osm hodin byl u notáře. Všechno se vyřídilo dost rychle. Bylo teď už jen třeba vyčkat na notářské usnesení. Teta se strejdou neměli děti, žádní jiní příbuzní ani dědicové nebyli, přesto nešlo všechno hned. Než odjel, požádal šéfku o dva týdny dovolené, dostal je bez problémů. Teď se vydal k malému domku, kde strávil mnoho času s těmi, které měl rád a jež tu už nejsou. S batohem na zádech si užíval tu krásu kolem sebe. K polednímu došel do cíle. Co ho překvapilo, byl sousední domek. Teta říkala, že se tam přistěhoval nový majitel, který na domku pracuje celé dny a dává ho do pořádku. Marek si pamatoval, že to byl dost starý baráček, který dlouho nikdo neobýval. Teď byl nově nahozený, střecha s komínem a dřevěný plot. I zahrada byla opečovávána někým, kdo to dělal asi opravdu s chutí. Usmíval se při pohledu na tu změnu. Potom už ale došel, kam celou dobu mířil. Byl to zvláštní pocit, vědět, že je tu sám. Neodvažoval se do pokojů tety a strejdy. Šel rovnou do svého, kde vždy bydlel, když tu byl na návštěvě. Odpoledne si zdřímnul a to byla chyba. Večer na něho padla tíseň, najednou se necítil dobře. Vyšel před dům. Chladný vzduch ho trochu probral, ale stejně se mu zpátky nechtělo. Před očima měl sousedův domek. Zpoza oken se linulo teplé světlo. Náhle se otevřely dveře a objevil se jeho majitel. Marek na něho zíral s otevřenou pusou. Čekal čerstvého důchodce ještě v plné síle, který si opravuje domeček na klidné stáří. Teď ale hleděl na muže, kterému není víc než třicet pět. V kuželu světla se rýsovala svalnatá postava, sluncem opálená kůže, holá hlava i na tu dálku viděl, že má tetování. Byl jen v kalhotách. Otočil se a uviděl Marka. Chvíli ho pozoroval, pak k němu vykročil. Svižným krokem k němu došel.

„Dobrý večer, jsem soused pana Tomana s paní, nevíte, jak jsou na tom?“

Marek polkl, přiškrceným hlasem odpověděl: „Nepřežili to.“

V mužových očích se zračil smutek.

„To je mi líto. Jmenuju se Dan Holý, jsem jejich… Nechcete si dát panáka?“ zeptal se náhle.

Marek kývl. Zpátky do domu se mu nechtělo, přijal pozvání. Dostal skleničku, netušil čeho. Držel ji v rukou, točil s ní, ale nenapil se. Jeho hostitel oproti tomu ji do sebe obrátil naráz.

„Vy jste Marek, jejich synovec?“ položil nečekaně otázku.

Uvědomil si, že se nepředstavil. Přitakal, najednou se rozpovídal. Své pocity, smutek, bolest. Všechno, co v sobě nosil. Vyprávěl o rodičích, Jindrovi, tetě a strejdovi. Nakonec už jen brečel. Muž ho objal, Marek se mu opíral o hruď a nechal se jím konejšit. Vyčerpaný začal usínat.

Probudili ho sluneční paprsky, chvilku mu trvalo, než mu došlo, kde je. Byl v chalupě u souseda. Dan, to jméno se mu líbilo, usmál se. Jenže pak si uvědomil ten trapas. Venku bylo slyšet zvuk, který mohl patřit jen vodě stříkající z hadice. Ranní zalévání. Vysoukal se z peřiny, strnul, měl jen trenky. No nazdar. Na židli našel svoje oblečení, rychle ho na sebe hodil. Při oblékání si všiml připravené snídaně, zakručelo mu v břiše. Neodolal. Tři makové buchty a kafe si dal s chutí. Zvuky za oknem utichly.

„Dobré ráno.“

Pohledem se setkal s Danem.

„Moc vám děkuju, za všechno,“ nevěděl, co má dál říct. Uvědomoval si, že včera mluvil až dost.

„V pohodě.“

Víc spolu nemluvili. Marek se vrátil do svého domu a Dan zůstal na zahradě. A zatímco Marek se oknem díval na Dana při práci na zahradě, Dan měl před očima jeho tělo, jemnou kůži, které se lehce dotkl, když ho svlékal. V kalhotách měl najednou dost těsno. Pomalu vstal, zády k oknu, kde tušil Marka. Zabouchl dveře, opřel se o ně zády. Znovu uviděl Marka na své posteli jen v trenkách. Přejel si rukou přes poklopec. Musí se uklidnit. Stáhl si kalhoty a zapadl pod sprchu, voda odplavila špínu i prach. S tím ostatním si musel pomoct sám. Se zavřenýma očima si dopřál potřebné uvolnění. Prudce oddechoval. Znovu se opláchl a zakončil to studenou sprchou. „Sem v háji“ pomyslel si.

Odpoledne se zatáhlo, nebe potemnělo a přihnala se bouřka. Černý mrak, z něhož se spustilo hotové peklo, se usídlil nad kopcem, na němž se domky nacházely. Dan se neklidně díval z okna, vůbec se mu to nelíbilo. Ozvala se rána, blesk byl opravdu blízko, ale ránu následoval děsivý zvuk. Dan vyběhl ven a uviděl starý dub, odštípnutý bleskem u kořene, jak padá na Markův dům.

„Markůůů,“ zařval.

Nezastavoval, běžel k domu. Bušil na dveře, nakonec je vykopl.

„Markůůů.“

Z místnosti po jeho pravici se vypotácel Marek, trochu otřesený, ale celý.

„Jsi v pořádku?“ vrhnul se k němu.

„Jo myslím, že jo, co se to?“ Dan mu chytnul ruku a táhl ho ven. Doběhli do jeho domu, tam jim okamžitě oběma nalil.

„Tentokrát to vypiješ!“ vrazil mu skleničku.

Marek se klepal. Roztřesenou rukou do sebe hodil panáka. Podíval se na Dana, vypadal taky dost vykolejeně.

„Na tvůj barák spadl strom, starý dub, blesk ho sejmul. Tím, že jsme na kopci, to pak už šlo samo.“

„To se tu stává často?“

„No, tak to nevím. Ještě nikdy jsem nic takovýho neviděl.“

Bouřka slábla, déšť ustával. Marek se pořád klepal, teď víc zimou.

„Schoď ty mokrý hadry, musíš se zahřát.“

Vzal ho do koupelny, pustil teplou vodu.

„No tak,“ pobídl ho.

Sundával si oblečení, když se zarazil.

„Jsi stejně mokrý jako já.“

„Jo to jo, ale…“

Marek se na něho pozorně díval. Za okny bylo slyšet už jen slabý déšť, bouřka byla pryč. On ale sledoval mokré tričko přilepené na Danovo tělo, chladem vztyčené bradavky.

„Taky se potřebuješ zahřát,“ Řekl a čekal, co on na to.

Dan se nadechl. Nechtěl spěchat, ale tohle byla situace, kterou nemohl ignorovat. Sundal si triko, rozepnul pásek, kalhoty šly na zem. Marek ho sledoval a sám se taky svlékal. Nemohl odtrhnout pohled od chlapa, který před ním stál nahý. Svaly pod sluncem opálenou kůží se napínaly, zlatohnědé oči, které stejně dychtivě zkoumaly jeho. Couvl pod proud vody, Dan vkročil za ním. Teplé kapky dopadaly na jejich těla, stáli, hleděli na sebe. Marek přistoupil k muži tak těsně, že se jejich těla dotkla. Všechno kolem nich zmizelo. Políbili se. Nesmělý dotek rtů byl následován dychtivými jazyky. Dan přitlačil Marka ke zdi, bloudil rukama po hladké kůži. Ten se mu jemně vysmekl a přetočil se zády k němu. Vyšpulil nádherně klenutý zadek. Muž ho uhranutě sledoval. Přejel po pevných půlkách, natiskl se na něho. Hladil prohnutá záda, jasně cítil zachvění. Chytl ho za vlasy a zaklonil mu hlavu. Znovu si dopřál chuť jeho rtů a ve stejnou chvíli do něho vnikl. Zasténaní utlumil polibek. Marek ho každou svou reakcí dostával víc do varu. Líbal ho a zrychloval tempo přírazů. Marek se rukama zapřel o zeď, chtěl ukojit svou touhu. Dan ho líbal a miloval se zvířecí náruživostí. Zabránil mu se uspokojit. Sám sevřel jeho napnutý klacek a Marek se mu podvolil. Koupelnu naplnily jejich výkřiky, když došli téměř ve stejnou chvíli k vrcholu.

Umyli se, usušili. Dan ho jemně sevřel v náruči, zvedl ze země a donesl do ložnice. Zachumlaní v peřinách se k sobě tiskli.

„Zůstaneš?“ zeptal se Dan.

„Mám rozbitej barák, to jsi si nevšiml?“

Muž se na něho upřeně zadíval, mladík polkl.

„Ano,“ odpověděl.

Byla to dlouhá noc.