Účtenka

Seděl na gauči s kytarou na klíně. Prsty se dotýkaly strun a hudba naplňovala pokoj i jeho duši. Samota byla hned snesitelná o kousek víc. Někdy si rád zpíval, dnes ne. Hrál, všechny stíny dne, který byl téměř u konce, se rozplývaly. Nechával se unášet, konejšit tóny. Nesledoval čas. Když skončil, bylo po půlnoci. Neměl hlad, tak si jen vypil studený čaj. Po koupeli se schoulil v peřinách, zavřel oči, doufal, že usne brzo, ale spánek nepřicházel. Zato smutek si ho našel snadno. Zpod zavřených víček se řinuly slzy, nebránil se. I to byl způsob jak usnout.

Ráno se hlásilo deštěm. Paráda, náladu měl mizernou a šedý den, protkaný kapkami vody, mu nepřidal. Snídani vynechal, ale silnou horkou kávu vypil s chutí. Déšť byl na nic, i tak šel do práce pěšky. Celé dopoledne byl zahrabaný v papírech. I když moc neměl hlad, věděl, že oběd už fakt dát musí. V blízkém bistru byla dnes mrkvová polévka se zázvorem jako ostatně každé pondělí. Chutnala mu, a tak šel na jistotu. Obsluhoval veselý kluk, který vždy rozdával úsměvy všem kolem sebe. Jakub se musel usmát, když se s ním potkal. Nějak mu vždycky zvedl náladu.

„Mrkvovou jako obvykle?“ rozzářená tvář.

„Ano.“

Nalil do jedné z připravených misek.

„Prosím, dobrou chuť.“

Usadil se ke krajnímu stolku, v klidu si polévku vychutnával. Po jídle odevzdal misku, když mu kluk povídá:

„Vaše účtenka, pane, nechal jste ji tu,“ a podával mu úhledně složený papírek.

Jakub poděkoval, ale vlastně o ten kus papíru nestál. Strčil si ho do kapsy u kalhot a do minuty na něj zapomněl.

Ponořený do práce do odpoledne, trochu přesčas, ale tak nikam nespěchá, nikdo ho nečeká. Procházkou šel domů, kde se usadil s knížkou do křesla. Měl to křeslo rád. Starý ušák po dědovi, který nechal opravit. Teď byl jeho a Jakub se v něm cítil dobře. Byla to pitomost, ale vždycky když si do něj sedal, byl zas ten malý kluk, kterému děda půjčil atlas zvířat. Jen na chvilku ho zalil pocit bezpečí a klidu.

Dočetl, zavřel knihu, prsty přejížděl po písmenech v názvu. Času zbývalo hodně, než půjde spát. Do druhé knížky se mu nechtělo. Podíval se na kytaru.

„Ahoj kamarádko,“ řekl nahlas. Došel k ní. Pohladil její štíhlý krk, vzal ji do ruky. Se zkříženýma nohama se usadil na zemi. Prsty se dotkly strun.

Začalo se stmívat, když kytaru odložil. K večeři si dal jablko. Po sprše se v pyžamu natáhl na postel. Věděl, že bude trvat dlouho, než usne. Snažil se nemyslet na nic, ale zase den zakončil pláčem. Kolikátý už.

Dny byly jeden jako druhý. Jakub už ani nevnímal svět kolem sebe. Když jednou sundal kalhoty, podíval se na ně. Řekl si, že potřebují vyprat. Zašátral v kapsách a našel úhledně složený papírek. Účtenka.

Pračka běžela, šel ho vyhodit. Pak se na něj podíval. To přece není účtenka. Rozbalil ho. Na papírku byl jeho portrét, jen se na něm usmíval. Nic jiného tam nebylo.

Jakub byl překvapený, zaskočený, ale papírek si nechal. Hned další pondělí šel na polívku. Poprvé po strašně dlouhé době byl napnutý i zvědavý, ale usměvavý kluk tam nebyl. Nakonec šel Jakub na polívku v týdnu ještě dvakrát. A nic. Nebyl tam.

Portrét měl pořád u sebe. Občas se na něj podíval a usmál se. Myslel na toho kluka často, na rozesmátou tvář, modré oči s dlouhýma řasama, světlé vlasy na ramena. Byl najednou nervózní, že není v bistru. Přesto chodil na polívku několikrát v týdnu. Pak jednou v pondělí tam byl. Usmíval se, byl opálený, vlasy sluníčkem zesvětlené. Jakub si vystál frontu, jejich pohledy se setkaly. Kluk se pořád usmíval, ale v očích bylo očekávání, malé plamínky.

„Mrkvovou?“

„Ano. A prosil bych účtenku, vyzvednu si ji po jídle.“

Kluk jen kývnul. Jakub se po celou dobu, co jedl, na něj díval. Viděl, jak se na chvilku ztratil a mladá holčina převzala jeho místo. Dojedl, zrovna se kluk vrátil. Trochu červený v obličeji, nervózní. Donesl misku. Modré oči ho hypnotizovaly.

„Prosím tu účtenku,“ řekl.

„Ano,“ šeptl kluk a dal mu ji. Už od pohledu to byl dnes větší papír než minule. Popošel, ale zůstal uvnitř, viděl kluka, jak ho pozoruje. Čeká. Sedl si a rozložil ho na kolenou. Byl tam on a modrooký kluk, seděli u stolu a pili kafe. Prohlížel si obrázek malovaný tužkou, moc se mu líbil. Pak na něj padl stín.

„Pořád jsi hrozně smutnej, nevěděl sem, jak tě oslovit.“

Jakub zvedl hlavu, díval se do zrudlé tváře. Kluk se ošíval, žmoulal něco v ruce.

„Jak se jmenuješ?“

„Kamil. Končím ve čtyři.“

Jakub se už smál od ucha k uchu.

„Vyzvednu tě a dáme si to kafe, jo?“ ukázal na obrázek.

„Jasně, tak jo.“

„Kamile,“ zavolal na něj někdo.

„Promiň, já už musím jít.“ Pomalu se otáčel k pultu.

„Jasně.“

Ještě v práci si obrázek prohlížel. Seděli s Kamilem u stolu a smáli se na sebe. Odpoledne uplynulo jako nic. Došel k bistru, Kamil nikde. Počkal 15 minut, nic. Smutně se vydal pryč. Nikomu nebude dělat šaška.

„Počkej!“ někdo křičel.

Až když ucítil ruku na rameni, pochopil, že na něho. Otočil se. Zadýchaný Kamil celý červený v obličeji se předklonil a popadal dech.

„Promiň, myslel jsem, že to stihnu. Nezlob se.“

Narovnal se. „Jak se jmenuješ? Nestihl jsem se tě zeptat odpoledne.“ Už se zase usmíval.

„Jakub. Co to vlečeš?“ zeptal se Kamila, který měl několik plátěných tašek přes rameno a v ruce rám.

„Měl jsem objednaný věci a dnes ve tři mi volali, že to přišlo. Musel jsem si to vyzvednout, on je to malej obchůdek a nemají to kam dávat. Mám to tam rád. Promiň to zdržení.“

„To nevadí.“

„Hodím si to domů, bydlím kousek. Nevadí ti to?“

„Ne, vůbec v pohodě,“ usmál se Jakub.

Opravdu měl byt kousek, ve starém domě, bez výtahu a v sedmém patře.

„Jen to tam hodím a můžeme jít.

„Pomůžu ti, navíc bych si potřeboval odskočit,“ vzal mu Jakub tašky, co mu visely na rameni.

„Tak jo.“

Když byli v bytě, sebral mu Kamil tašky, ukázal do chodby.

„První dveře vpravo,“ a vydal se někam do útrob bytu.

Za chvilku už stejným směrem vyrazil i Jakub. Vstoupil do prostorné místnosti, podle vybavení ateliér. Na zdech zarámované obrazy. Pod nimi bylo nespočet fotek. Staré, černobílé fotky, z dob dávno minulých. Prohlížel si je. Muži, ženy, děti. Doma, na zahradě, v uniformě, svatební, nebo rovnou celá rodina.

„Jednou jsem narazil na starou ošoupanou fotku, byl na ní manželský pár. Drželi se za ruce a usmívali se. Zkusil jsem je namalovat. Baví mě to. Teď už šmejdím po antikvariátech a vetešnictvích a fotky si hledám.“

Kamil stál za ním. Jakub cítil jeho vůni. Rychle se soustředil na první obrázek. Dva muži, sedící vedle sebe, uniformy, zbraně v ruce. Něco v jejich tvářích bylo, nedokázal říct co.

„Říkal jsem si, že třeba byli víc než jen spolubojovníci.“ Položil mu ruku na rameno.

Jakub rychle sáhnul po velkých deskách a otevřel je.

„Ne…,“ chtěl ho Kamil zadržet. Pozdě.

Jakub se díval na sebe. Jak sedí u stolu, na lavičce v parku. Do parku nešel už nejmíň rok. Narazil na svůj portrét, smutný ztrhaný obličej, za ním další s lehkým pousmáním, pak rozesmátá tvář.

„Nemůžu tě dostat z hlavy, furt na tebe myslím. Promiň.“

Natáhl ruku po deskách, ale Jakub couvl a listoval dál. Proč mu je bere, je tam něco, co nechce, aby viděl? Zůstal ohromeně zírat na další obraz. Byli tam oni dva spolu, líbali se. Podíval se na Kamila, byl rudý i na krku. Zase něco žmoulal v rukou.

Zavřel desky, položil je na místo, kde je našel. Pomalu došel ke Kamilovi. Ten se nehnul z místa. Stáli těsně u sebe, hleděli si do očí. Zajel rukou do světlých vlasů, pohladil ho po tváři. Kamil se jemně dotkl svými rty jeho, letmý polibek na rty.

„Ne, promiň, já…,“ koktal Jakub a vyběhl z bytu. Bral schody po dvou.

Utíkal, po tvářích mu stékaly slzy. Zastavil na chodníku, zadýchaný a úplně mimo sebe. V hlavě mu vířily milióny myšlenek, ale nedokázal zachytit ani jedinou.

Něčí ruka se lehce dotkla jeho ramene.

„Jakube? Jsi v pořádku?“ pootočil ho k sobě Kamil. „Jakube?“

Všechno na něj padalo. Nemohl mluvit, svíralo se mu hrdlo. Kamil si ho přitáhl k sobě, hladil po zádech.

„To nic," šeptal a nepouštěl ho. A Jakub se schoval v jeho objetí, hlavu položenou pod jeho krkem. Pomalu se uklidňoval. A Kamil ho konejšil. Bylo mu jedno, že vyběhli jak blázni před dům. Pár lidí se sice ohlédlo, ale pak už si jich nikdo nevšímal. Jakub zvedl hlavu, díval se do milých modrých očí.

„Promiň.“

Kamil mu odhrnul vlasy z čela, setřel z tváře slzy.

„Skočím si pro klíče, počkáš tu?“ ptal se s obavou v hlase. Jakub kývnul.

Musel dát schody raketovou rychlostí, protože za chvilku byl zpátky. Chytil ho za ruku a Jakub se nechal vést.

Malá kavárnička, o které ani nevěděl. Seděli proti sobě, kafe jim chutnalo, nemluvili. Kamil ho nepouštěl, pořád ho držel za ruku. A Jakub se nechtěl pustit.

„Pojď,“ zvednul se Kamil. Pomalým krokem došli k řece, kráčeli proti proudu, ruku v ruce, mlčky. Daleko od hluku města. Když už se jim nechtělo jít, sedli si na břehu. Teprve tady se pustili, ale jen pro to, že Kamil Jakuba objal kolem ramen a ten začal vyprávět. Všechno, s čím se v posledních dnech a týdnech snažil vypořádat, strávit to. Své chyby, strachy, křivdy, bolesti. Bylo mu dobře, pocit bezpečí ho obestřel jak hřejivá přikrývka. Když domluvil, jen tak seděli.

Ten den změnil všechno. Jakub se stavoval co nejčastěji na oběd v bistru a po práci Kamila vyzvedl. Dokud bylo hezky, chodili k řece. Měli svá místa. S podzimem se přesunuli do kaváren, na výstavy a ke Kamilovi domů. Jakub si uvědomoval, že už má v jeho bytě většinu svých věcí. Nejen oblečení, ale i knihy a kytaru. Pomalu se rozplýval jeho strach. Kamil byl trpělivý, zamiloval se, ale Jakub se potřeboval nejdřív vzpamatovat, věřit mu. A to chtělo čas. On sám nevěděl, jak by se vyrovnal s něčím takovým, když mu Jakub vyprávěl o své rodině, proč odešel a s kým pak žil. Nejdřív mu chtěl pomoct a v koutku duše věděl, že i trochu víc. Teď už by pro něho obrátil svět vzhůru nohama.

Kamil seděl, před sebou velkou bílou plochu čekající, až jí pomůže ožít. Zadíval se fotku. Hodně stará žena, ve tváři i v očích smutek, na klíně držela malé batole v krajkových šatičkách. Těžko říct zda chlapce nebo děvčátko.

Najednou se mu kolem hrudi ovinuly ruce, na krk přistál polibek, Jakub se uvelebil hlavou na jeho rameni. Kamil se nemohl dost dobře soustředit, Kubova blízkost, vůně. Jeho tělo reagovalo okamžitě. Pootočil hlavu, aby se mohl podívat do modrých očí. Tentokrát dostal polibek na rty.

„Jakube,“ zašeptal.

Cítil, že se atmosféra změnila, za žádnou cenu nechtěl pokazit ten okamžik. Kuba se mu posadil na klín, vzal do dlaní jeho tvář, líbali se, něžně a pomalu. Po polibku se mu Kamil zadíval do tváře, v očích měl malé plamínky. Začal mu rozepínat košili knoflík po knoflíčku, nespěchal. Pořád ho mohl zastavit, ale nestalo se. Zůstali spojeni pohledem, dokud mu košili nesvlékl, tehdy Kuba oči zavřel. Čekal, věděl, co jeho přítel uvidí. Jizvy, nemilé vzpomínky na minulost. Kamilovi vyschlo v krku. Věděl od Kuby všechno, ale vědět a vidět na vlastní oči byl velký rozdíl. Sklonil se, políbil malou jizvu pod krkem a pokračoval přes hrudník. Každý šrám pohladil jazykem.

Otevřel oči, sledoval Kamila, vnímal každý dotek. Jeho ruce na svém kříži, vlasy, které ho šimraly. Prohnul se v zádech, znovu zavřel oči, rukama se zapřel o Kamilova stehna. Ucítil, jak mu rozepíná kalhoty, pomalu. Usmál se. Jeho milý mu stále dával čas couvnout, nechtěl mu ublížit. Jakub věděl, že Kamila miluje, a teď ho jen miloval o to víc.

„Nepůjdeme do ložnice?“ zeptal se.

„Chceš?“ ujišťoval se Kamil.

„Chci tebe.“

V posteli už byli oba nazí. Jakub se přesunul nad ležícího Kamila, teď se on vydal na cestu poznávání jeho těla. Už znal vůni jeho kůže, teď ji ochutnával. I on si dával na čas. Reakce jeho milence ho vzrušovaly. Zrychlený dech, ruce v jeho vlasech, lehké zachvění těla, když našel citlivé místečko. Svou pouť zakončil u jeho vztyčené touhy. To už byli oba vzrušení na maximum.

Kamil zasténal, když ho poprvé sevřel Jakub ve svých ústech. Nedokázal už držet svůj chtíč na uzdě. Nahromaděná touha, i když se snažil ulevit si občas sám, se projevila. A Jakub ho kouřil divoce a s chutí. Vycházel mu vstříc, ruce zabořené v jeho vlasech. V cíli byl během několika minut. Jakub všechno spolykal a natáhl se k němu. Kamil ho přetočil na záda a políbil. Rty se oddělily.

„Miluju tě,“ zašeptal Kamil.

„Miluju tě.“

„Kubíčku.“

Objali se. Byla to noc touhy, lásky a odevzdání.