Panská přízeň

Tuhle povídko-pohádku jsem už dávno slíbil Zmetkovi. Konečně jsem se dokopal k tomu, abych svůj slib splnil.

Bílý, ušlechtilý kůň klusal po cestě, pomalu se zvedající k panskému sídlu. Hynek, syn starého zemana, si otřel zpocené čelo. V době žní musel i on dohlížet na polích svého otce na nevolníky, kteří tam robotovali. Pot se z něho jen lil a on byl rád, že se teď může vrátit domů a odpočinout si. Sice jeho jediná práce bylo sedět na koni a dohlížet na lidi, ale občas to nevydržel a z koně seskočil a šel jim pomoct. Dělal, že neslyší výtky drábů, kterým se to moc nelíbilo.

- Nedělej to, milosti. Zvyknou si na to, a nevydržíme s nimi, věř mi. Začnou být drzí, - poučoval ho jeden z nich.

Když z poslední vesnické chalupy uslyšel zlostný mužský hlas a zoufalý ženský křik, ani se neohlédl. Nelíbilo se mu to, ale co se odehrávalo v rodinách nevolníků, to nebyla jeho starost. Byl to úplně poslední domek, kousek od ostatních, tak řečená pazderna. Bydleli tam dva sirotci, ale jinak o nich nevěděl nic. V tom z pazderny vyběhlo děvče, rukou si přidržovalo roztrženou košili, cárem látky si krylo nahá prsa a utíkalo pryč. Když ale dívka uviděla Hynka, otočila se a utíkala k němu. Hynek přitáhl koníkovi uzdu a zastavil.

- Pane, pomoz mi, prosím. Zachraň mého bratra, pomoz nám, pro smilování, pomoz… -

Z pazderny vyšel jeden ze sluhů Hynkova otce. Zarazil se, když uviděl mladého pána, ale hned se vzpamatoval a řekl:

- Nic jí, pane, nevěř, to ona sama mne ponoukala, nadbíhala a volala. A pak si hraje na upejpavou a přitom je to jen obyčejná poběhlice. -

- A ty tu co děláš? Pokud vím, máš být na poli, - zeptal se ho Hynek.

- Její bratr nepřišel na robotu, šel jsem pro něho. Kluk se válí na slámě, prý je nemocný. Nic mu není, jen je líný. A ona sama se nabídla, že když kluka nechám… -

- Ne, pane, to nikdy! Vítek si včera vymkl kotník, dnes nemohl ráno ani krok udělat. Byla jsem ráno na poli, řekli mi, že smím domů, že to potom odpracuju ve dvoře. Tenhle to asi slyšel a chvilku po tom, co jsem se vrátila domů, přišel za mnou. Věděl, že mě nikdo neuslyší. Vítek mě bránil a on ho uhodil do hlavy. Já bych nikdy… -

- Kuš, huso! Komu myslíš, že pán uvěří? Mně, kterého zná, nebo takové lehké holce jako ty? - okřikl dráb dívku.

- Právě proto, že tě znám, skoro bych spíš věřil tomu děvčeti. Běž po svém a tady se už neukazuj! - řekl Hynek.

Dráb se zaškaredil, ale poslechl. Však on si na ni počká jindy, taková pěkná holka, s tou by si věděl rady.

Děvče si uvědomilo, že má roztrženou košili, a rychle se zakrylo utrženým kusem látky i rukama. Hynek se musel smát, když viděl, jak zrudla. To žádná poběhlice nebude, ty se nestydí.

Seskočil z koně a vstoupil do pazderny. Byl tu těžký vzduch, protože jediné malé okno se nedalo otevřít. Na zemi u stolu ležel na zemi mladý chlapec a ze spánku mu z velkého šrámu tekla krev. Děvče se vrhlo k bratrovi a opatrně ho zvedlo.

- Vítku, Vítku, slyšíš mě? -

Ale Vítek neodpovídal. Sestra ho dovlekla na kupu slámy jen tak přikrytou jakýmsi hadrem a opatrně ho položila. Hynek ho vzal za nohy a pomohl jí ho uložit. Vzpomněl si, že ještě nedávno ho vídal s kluky řádit v rybníku, ale už minulé žně pomáhal jako jiní dospívající na poli a letos už musel na robotu, byl tedy dospělý.

- Běž se obléknout, já na něj dám pozor, - obrátil se Hynek k Johaně a ta rychle vstala a za starou skříní ze sebe shodila roztrhanou košili a vzala si jinou. Tu svou, která už se zřejmě ani nedala zašít, roztrhala na dlouhé pásy, kterými potom opatrně obvázala bratrovi zraněnou hlavu.

- Co se tu vlastně stalo? - zeptal se Hynek.

- Ach pane, opravdu za to nemůžu… Ten člověk po mně pase už delší dobu. Myslí si, že chudá holka je k mání jen za hezké slovo. Dnes přišel, prý nevěří, že Vítek opravdu nemůže jít na panské na robotu. Když viděl, že spí, začal zase do mne mluvit, chytil mě za ruku, já ho odstrčila a chtěla jsem utéct. Chytil mne za košili a ta se roztrhla. Když jsem vykřikla, Vítek se vzbudil, vyskočil a chtěl mne bránit. A on ho udeřil, Vítek spadl a zrovna hlavou na hranu stolu…, - Johana se rozplakala.

Hynek lehce zatlačil na bolavé místo a chlapec zasténal. Zatlačil malinko víc a Vítek otevřel oči. Chvilku mžoural jako kotě, ale když poznal sestru, radostně se usmál.

Pak obrátil oči k Hynkovi. Chvíli se na něj díval, dokud se mu zrak nezaostřil natolik, že ho poznal.

- Zdravím tě, pane, - řekl tiše a nejistě, jako by přemýšlel, jestli se mu to jen nezdá. Co by dělal tenhle muž v jejich odrbané chatrči?

Hynek ho ještě pořád podpíral rukou pod zády, zdál se mu malý a hubený na jeho věk. Pak si ale uvědomil, že oba se dosytosti asi najedli málokdy. Taky si všiml, že Johana má mužskou, tedy asi bratrovu košili. Což znamená, že žádnou jinou nemá. Položil hocha opatrně na slámu, sáhl do váčku u pasu a dal na stůl několik mincí.

- Kup si jinou košili za tu roztrhanou a pro bratra něco pořádného k jídlu. A zítra ti nechám ještě něco poslat. -

Nad díky jen mávl rukou, vyšel z domku, vyhoupl se na čekajícího koně a jel domů.

Druhý den řekl kuchařce, že potřebuje něco pro nemocného ve vsi. Ta se sice podivila, protože jindy se o nikoho tak nezajímal, ale řekla, že po dceři něco pošle.

- Dej mi, co myslíš, že je potřeba. A nějaké kuře. Vezmu to sebou, jedu tak jako tak na pole. -

Kuchařka se zaškaredila, ale šla. Už si malovala, jak si nejdřív oddělí pro sebe.

***

Hynek teď denně chodil do pazderny a nikdy s prázdnou. První dny Vítek ani nemohl pořádně sedět, hlava se mu točila a viděl dvojitě, ale po pár dnech už mu bylo líp a mladého pána vítal radostným úsměvem. Lidé si zajisté všimli, že se mladý pán najednou začal o oba sirotky tak zajímat. Všichni si mysleli, že se zakoukal do hezké Johanky, a brzy toho byla plná vesnice. Nikoho ani ve snu nenapadlo, že je to trochu jinak. Hynek se zakoukal, ale do Vítka…

Nemohl zapomenout na to podivné chvění a ten pocit touhy, když držel Vítka skoro v náručí. Od té doby se ho už nikdy nedotkl, musel se spokojit s pohledem a pár slovy. Nesměl tam taky být moc dlouho, věděl, že by Johanu dostal do řečí. Vitkovi bylo den ode dne líp a Hynka skoro mrzelo, když se uzdravil a on už neměl žádný důvod tam chodit.

***

Léto pomalu končilo, úroda byla pod střechou a Hynek zase častěji jezdil do lesa. Měl rád to ticho, kdy ho nikdo nerušil. Aspoň dřív to tak bylo. Teď mu náhle bylo v loveckém srubu smutno.

Někdy jen seděl a koukal do ohně. Nechtělo se mu nic, ani lovit. Už dávno tušil, že se mu líbí muži, a když se před několika lety vydal do světa, konečně popustil uzdu své touze, a když se mu naskytla příležitost, využil ji. Nevěděl, jak to ten člověk tehdy poznal, ale poznal. Jak večer odcházel do komory, kterou si v hostinci pronajal, už na něj v tmavém koutě čekal a beze všeho se mu nabídl. Pro něj to byla nová zkušenost, pro toho chlapíka pár mincí. Hynek brzy ráno zmizel a už nikdy se v tom hostinci neukázal. I když podobných nabídek na své cestě pár ještě dostal a skoro nikdy neodmítl. Ale teď byl doma a nic takového nepřicházelo v úvahu. Dokud neuviděl Vítka. A dokud se ho nedotkl…

Chlapec mu nikdy ani v nejmenším nedal najevo, že by snad jeho touhy směřovaly stejným směrem, ale… Všímal si, jak se na něj dívá, jak čeká na každý jeho úsměv, nedalo se nevidět, že má radost, když ho vidí. Když Johanka řekla, že bratr je vlastně už v pořádku, poplácal ho po rameně a Vítek zrudl tak, že to nešlo přehlédnout ani v tmavé místnosti. Jenomže co když to ani není pravda, snad si to jen namlouvá, protože chce, aby to pravda byla?

Ale i Vítek za sebou měl nejednu bezesnou noc. Pravda, neuměl se ani podepsat, ale hloupý určitě nebyl. Jaksi vytušil, že pán je k nim tak hodný i z jiného důvodu než jen z útrpnosti. A už jistě to nebylo kvůli Johance, jak si občas rýpli lidé ze vsi. Vždy jim připomínal, že když k nim mladý pán zašel, vždycky tam byl s nimi a on tam pobyl jenom chvilku. Než Johana nakrmila slepice, byl obvykle už pryč. To byla pravda, Johana tušila, že by z toho mohly být řeči, a tak se většinou držela venku. A mladý pán si povídal s ním… A díval se na něj. Pod tím pohledem šel Vítkovi mráz po zádech, celým tělem mu probíhal jemný třes.

Myslel na podzimní převádění dobytku na velký dobytčí trh. Cesta tam trvala pět dní a bylo potřeba několik pohůnků, kteří dobytek vedli a zároveň se o něj starali a hlídali ho. Večer se spalo v takzvaných dobytčích dvorech, kde byla zvířata chráněná vysokou zdí před zloději i před zaběhnutím. Bylo už chladno, a proto si zalezl v maštali do sena, zachumlal se do houně a chtěl spát. Probudily ho šeptající hlasy a opatrné kroky.

- Víš jistě, že tu nikdo není? -

- Vím, co by tu kdo dělal. Pospěš. -

A potom viděl, nebo spíš slyšel dva muže, kteří… Kteří co? Vítek byl z vesnice, o takových věcech se před dospívajícími nikdy nemluvilo, ale když doprovázel sestru na draní peří, občas vyslechl ledacos, co nebylo určeno pro jeho uši. Vytušil, co muži dělají, i když se bál málem i dýchat, aby si ho nevšimli. A hned měl o čem přemýšlet. Dva muži? Proč? Vídal ovšem psy naskakující na jiného psa, mladé hřebečky nebo býčky, kteří naskakovali na jiné. Ale u psů to bral jako boj o vůdcovství místní malé smečky a u hřebečků jako bujnost. Víc nad tím nedumal. Ale tihle? Druhý den se k nim jeden z těch chlapíků přidal, protože jeho stádo šlo dál s nimi. Neodolal a občas k němu zabloudil očima. A najednou šel ten člověk po jeho boku. Rychle přidal do kroku, ale on ho brzy došel. Dokonce se mu pokusil dát ruku na rameno. Vítek uskočil, jako by ho bodl, ale to už se přihnal jeden ze sedláků a jeho nevítaného společníka rázně okřikl:

- Jedeš od něj, ty neřáde! Ještě jednou tě uvidím a ten bejkovec o tebe rozmlátím! -

A nezvykle vlídně Vítka pobídl:

- Běž, chlapče, dopředu a tomu tady se vyhýbej, dobře ti radím. -

Držel se té rady, ale na dobytčím trhu neměli pohůnci v podstatě žádnou práci, jen čekali, než se dobytek prodá, a pak se spolu se sedláky vraceli domů. V okolí nic zajímavého nebylo, a tak se Vítek zatoulal až do malého lesíku podívat se po nějakých jahodách nebo houbách. Když se zpoza jednoho stromu vynořil jeho pronásledovatel, zůstal stát a nevěděl, co má dělat. Náhle stál muž až u něj, dotýkal se ho chvějící se rukou a říkal něco, čemu Vítek nerozuměl. A ani rozumět nechtěl. V okamžiku, kdy mužova ruka zamířila k jeho klínu, vyrazil jak srnka a utíkal pryč. V uších mu jen znělo: "Neboj se, bude se ti to líbit…"

No tak to rozhodně nebude, tím si byl jistý.

Od té doby už Vítek nikoho takového nepotkal a ani o to nestál. Až teď. Nemohl na mladého pána přestat myslet. I v noci se mu o něm zdálo. Byl zmatený, nejistý a zároveň si přál zase Hynka vidět.

***

Hynek jel k rybníku podívat se na výlov ryb. Zítra je pátek, den postu. Otec na to sice nedbal, on jedl to, na co měl chuť, a sestra ryby zrovna nemusela. Přesto otec chtěl, aby ryby do panského domu posílali. Nakrmil jimi sloužící a bylo to prakticky zadarmo.

Obvykle ho ale ryby nezačaly zajímat dřív, než se mu ocitly na talíři. Ale dnes sem zajel, protože doufal, že mezi pomocníky porybného uvidí Vítka. A už taky zahlédl jeho rezavou kštici, jak se svítí v odpoledním slunci. I Vítek si ho všiml a radostně se na něj usmál. Popadl jednu vrš a šel ke koni.

- Koukni, pane, jakou jsme chytili velkou štiku. Museli jsme ji dát bokem, jak je velká. -

Mokrá košile a spodky se Vítkovi lepily na tělo a Hynek měl co dělat, aby od toho, co se Vítkovi rýsovalo pod oblečením, odtrhl zrak.

- Co hlava? - zeptal se, jen aby něco řekl.

- Už je to v pořádku, jen ta jizva mi asi zůstane, - odpověděl Vítek a zvedl si vlasy, až bylo vidět hojící se šrám.

- No, neboj se, než se oženíš, už to vidět nebude, - zasmál se Hynek.

- Která by ho chtěla, mít děti rezavé jak koťata, - ušklíbl se porybný, který mezi tím došel až k nim.

- A ty tu neokouněj, neobtěžuj pána a hybaj po své práci! - odháněl Vítka.

Ten se jen rozpačitě usmál a šel. Hynek rychle řekl:

- Nech potom tu štiku zanést nahoru, nerad bych, aby se někam zatoulala. Drobné ryby rozdej lidem. Nemám teď čas dohlížet, jedu do lesa, do loveckého srubu. -

Když to říkal, jeho oči se střetly s Vítkovýma. Ten se malinko usmál jako sám pro sebe, ale Hynek v tom úsměvu četl příslib…

Když dojel do srubu, obešel pár pastí, které minule položil s hajným, ale nic v nich nebylo. Ani mu to nevadilo. Hajný se sice na kuny zlobil, že dělají škodu, ale Hynek přál život i jim. Měl ta hbitá zvířata rád. Líbila se mu jejich mrštnost a chytrost.

Do chladného kouta položil brašnu s trochou jídla, které si vzal s sebou, lehl si na postel a zavřel oči. Chtěl spát, ale nemohl. Za zavřenými víčky se mu míhaly podivné obrazy a v hlavě se honily ještě podivnější myšlenky a tužby. Že nakonec usnul, to si uvědomil, až když se s trhnutím probudil. Venku už byla skoro tma, a tak vstal a rozdělal oheň. Jednak, aby se srub vyhřál, jednak, aby ho bylo snadné ve tmě najít, pokud by někdo hledal cestu…

Když se ozvalo tiché vrznutí pantů, ani nebyl moc překvapený, srdce se mu rozbušilo spíš radostí a očekáváním.

Vítek nerozhodně přešlápl v otevřených dveřích a potom nesměle řekl:

- Přinesl jsem ti ryby, pane. -

Z košíku v jeho ruce stoupala vůně pečených ryb. Byly pevně zabalené ve velkých listech a přikryté dřevěným dýnkem, aby vydržely teplé.

- Děkuju. Jsem moc rád, že…, - Hynek najednou nevěděl, co má říct.

Mohl snad říct - jsem rád, že jsi tady? Nebo - věděl jsem, že přijdeš? Oba cítili ty samé rozpaky. I když oba věděli, že Vítek nepřišel jen kvůli rybám a Hynek nevykládal porybnému, kde bude dnes večer proto, že by porybnému do toho něco bylo.

- Pojď sem, nestůj tam jako prosebník. Tady se posaď ke stolu, - vyzval Hynek mladíka a ukázal na polstrovanou židli.

Vítek se opatrně posadil.

- Nikdy jsem na ničem takovém neseděl, jen na lavici, - usmál se.

Hynek se ušklíbl. Otec sem ty židle nechal převézt, protože se mu zdály málo pohodlné. Co by asi Vítek říkal na postele v jejich domě, když on musel spávat jen na kupě slámy. A pak ho bezděky napadlo: na co to myslím, proč by měl Vítek něco vědět o jeho posteli? Bezděky se zahleděl na lůžko, ze kterého sám před chvílí vstal. Rychle oči odvrátil a zase se podíval na Vítka. Uvědomil si, že sledoval jeho pohled… a možná i vytušil jeho myšlenky. Na druhou stranu, kdyby sem nechtěl jít, nemusel by.

- Ty ryby pekla Johanka? - zeptal se rychle Vítka, aby zamluvil podivnou atmosféru.

- Ano. -

- Jsi hodný, že ses s nimi vláčel až sem… -

Vítek nic neřekl, seděl, ani se nepohnul. A tak se pohnul Hynek. Usmál se a pohladil Vítka po rezavých vlasech. Nedotkl se ho od té doby, co ho pomáhal Johaně odnést na lůžko. Nechal ruku v jeho vlasech a díval se, jak mladík rudne a hned zase bledne. Ale neuhnul pod jeho rukou, seděl a jen lehký třes svědčil o jeho nervozitě.

- Neboj se mě, neublížím ti. Jen bych chtěl být s tebou. Neudělám nic, co ty sám nebudeš chtít, - mluvil k němu Hynek.

Vítek se nejistě usmál. Několikrát se cestou sem zastavil a obrátil, že se vrátí. Ale nakonec se vždycky otočil a šel dál. Věděl, že tu Hynek bude čekat, že bude bez lovčího, že bude sám a že… že co? Co vlastně čekal od téhle návštěvy? Sám nevěděl. Cosi tušil, jeho tělo ovládla podivná touha, které nerozuměl, ale které se nedokázal nijak ubránit. Tohle nebyla jenom naučená či vnucená poslušnost poddaného vůči pánovi. On poslechl rád a jít za Hynkem chtěl. Trochu tušil, že možná bude chtít totéž jako ten pohůnek tehdy při dobytčím trhu. Ale tak jako tehdy cítil jen odpor a strach, teď cítil zvědavost a touhu. Jeho tělo se ozvalo a zareagovalo tak jako ještě nikdy. Hynek si toho všiml, přejel mu ohnutými prsty po tváři a po rtech, pak celou dlaní začal jemně hladit jeho obličej a ramena. Vítek už se viditelně třásl, ale nijak se nebránil.

- Je ti zima? Chceš si lehnout? - byla to zbytečná otázka, zima tu určitě nebyla a pozvání do postele jiného muže bylo víc než neobvyklé. Postele tu sice byly tři, ale Hynek výmluvným gestem ukázal na tu, ve které evidentně před chvilkou sám ležel.

- Já… já nn-nevím, pane… ještě… nikdy…, - zajíkal se Vítek.

- Já vím. To je v pořádku, pojď. -

Teď už vzal Hynek dění pevně do vlastních rukou. Pomohl Vítkovi vstát a dovedl ho k posteli. Držel ho za ruku, ale ne zas tak pevně, aby nemohl utéct. Ale on neutekl. Pomalu se posadil, a když ho Hynek objal okolo ramen a položil, zůstal ležet. Když ucítil, jak se ho Hynek začíná dotýkat, hladí jeho tělo, líbá ho a vsunuje mu ruku do kalhot, v první chvíli doslova ztuhl. Dokonce tak, že teď by už asi neutekl, ani kdyby chtěl. Hynek cítil, jak se mladíkovi doslova napjaly svaly, a uvědomil si, že možná nastává rozhodný okamžik. Sáhl po Vítkově chloubě a začal si s ním hrát. V jediném okamžiku došlo k rychlé změně. Tělo v jeho náruči jakoby ochablo a celé povolilo. Jen v jeho dlani se ta malá, strachy ochablá část, náhle nalila krví a doslova ztvrdla. Rychlým obratným pohybem stáhl Vítkovi kalhoty trochu níž, levou ho pak podebral pod rameny a přitočil ho k sobě. Pravou rukou si s ním znovu pohrával. Cítil, jak Vítek neobratně vrací jeho polibky, ale stále ochotněji a s větší jistotou. Sevřel pravičku o poznání pevněji a zrychlil. Teď už to nebyla hra, teď Vítka připravoval na to, co jednou po něm bude chtít a na co si bude muset zvyknout. Polonahé tělo, chvějící se dosud nepoznaným pocitem tělesné slasti, nabudilo i Hynka, ale ten rozumně usoudil, že raději počká. Nechtěl hned z kraje Vítka vystrašit a odradit. Až sám bude chtít, až mu ta prvotní bolest bude stát za to, potom…

Teď držel oddechujícího mladíka a pomalu ho svlékal do naha. Chtěl si ho prohlédnout, věděl sice, že se bude stydět, ale právě to se mu líbilo. Mimo to, teď už si byl jistý, že mu neuteče.

***

Hynkovi brzy nestačilo jen občasné pomazlení, chtěl víc. Chtěl všechno.

- To vážně? Opravdu zrovna… takhle? - zeptal se Vítek užasle a velké hnědé oči se mu rozšířily údivem. Chtělo se mu spíš zeptat, jestli doopravdy právě "tam", ale styděl se vyslovit i to.

Hynek mu přejel prstem po nose, stříknutém pihami. Měl ho moc rád. A jeho nevinná naivita ho částečně dojímala, částečně vzrušovala. Ale i odzbrojovala. Až do dnešního dne. Už nemohl čekat, ostatně dle svého mínění čekal dost dlouho.

- A víš to jistě, pane? -

- Vím. Už jsem to zkusil, - ujistil ho s úsměvem Hynek.

Lesní srub byl ideálním místem pro přece jen trochu neobvyklé milování. Bolelo to a Vítek měl co dělat, aby nevykřikl opravdu nahlas. Ale i kdyby, nikdo mimo myší by je neslyšel. Ale přesto skoro každou noc se ti dva sešli a Vítek stále ochotněji a stále dychtivěji přijímal Hynkovo milování. Usínal pak v jeho pažích, šťastný a zamilovaný.

Ale Johanka měla neklidné noci. Kam to Vítek skoro denně mizí a vrací se až nad ránem? Ptala se, ale když dostávala jen vyhýbavé, nebo žádné odpovědi, raději se ptát přestala. Aby bratra nenutila lhát. Ona tušila kam chodí, cítila z jeho košile vůni lesa, vůni dobrého jídla, které ostatně skoro vždy přinesl i jí. Nenosil peníze, ale postupně přinesl v košíku deset králíků, jednoho dne přišel k jejich domku jakýsi člověk a přivedl dvě kozy. S tím, že už za ně dostal zaplaceno. Johana v noci ležela a hleděla do tmy. Tušila, kde a s kým je Vítek, a zoufale odháněla myšlenky od toho, proč s ním je.

Kupodivu nebyla sama, kdo se o to zajímal. Dráb, který ji tehdy o žních málem znásilnil, si také všiml, že málokdy spí mladý pán doma. Sice i dřív do lesa jezdil, ale zdaleka ne tak často. Vracel se nevyspalý, ale bez jediného králíka, nebo aspoň koroptve. Kůň byl odpočinutý, tedy celou noc stál, určitě nechodil lesem. Když se dozvěděl, že Hynek pro Johanku a Vítka nechal vystavit glejt potvrzující, že jsou zproštěni roboty na panském, jen se ušklíbl. No jistě, ta rezatá mrcha, které nebyl dost dobrý, si myslí, že jí milkování s mladým pánem přinese štěstí. Vzít si ji tak jako tak nemůže, spíš ji přivede do hanby.

Když se začátkem zimy objevil Vítek v panském domě jako Hynkův sluha, lidé si už otevřeně šeptali, že je to jistě Johančino dílo a stalo se tak na její přímluvu. Jediný, komu se to pomalu začalo zdát v jiném světle, byl právě dráb. Uvědomil si, že Hynek už do vsi prakticky nechodí. A pokud už někam jede, tak s Vítkem. Všiml si, že Vítek se nejen nedruží s ostatními čeledíny, ale ani v čeledníku nespí. Vždycky spal u Hynka. V drábově černé duši začalo klíčit podivné podezření. Hynkovi nejspíš vůbec nejde ani tak o Johanu, jako spíš o…

***

Starý zeman, Hynkův otec, byl nemile vyrušený hlučným zaklepáním. Byl už starý, celé tělo ho občas bolelo, v kloubech mu vrzalo a teď zrovna se mu dobře sedělo u sálajícího krbu v pohodlné lenošce, s nohama zabalenýma v teplé beraní kožešině.

- Herein! - zavrčel nespokojeně.

A stejně nespokojeně a nerudně se zahleděl i na drába. Co ho má takový co obtěžovat, když si chce po obědě zdřímnout? Jestli mu jde žalovat, že někdo upytlačil v lese zajíce, nebo si při sbírání hrabanky přihodil na trakař i nějaké lepší poleno, schytá to v první řadě on, že to nevyřešil sám a obtěžuje s tím pána.

Zpočátku ani moc neposlouchal, co dráb mluví. Co je mu po tom, že se Hynek zapletl s někým ze vsi? No co no, tak se holce dají nějaké lepší šaty, pár zlatých a bude pokoj. A pokud ne, nějaký ženich se vždycky najde. Tak bylo, jest a bude. Ale co to ten hlupák mele, jaký Vítek, jaké nepřístojnosti, jaké…

- Cože? - houkl na drába.

- No jak říkám, mladej pán si užívá s tím vesnickým buranem a ty, pane, to ani nevíš. A nebo víš a trpíš mu to. Ale já si to pro sebe nenechám, leda za pěknejch pár zlatek. Jinak se všichni dozví, že mladej je soupohlavník, beztak o tom štěbetají i vrabci. A já… -

Zeman vyskočil z lenošky jako mladík a popadl drába pod krkem.

- Co ty? Co ty?! Ty budeš především držet tu svou prolhanou hubu. To není pravda, že můj syn… To nikdy! -

- Myslíš? - ušklíbl se dráb. - Já vím, o čem mluvím. Včera jsem stál u dveří a poslouchal. A jestli nedostanu… -

Starý muž zrudl v obličeji, na čele mu naskočila tepající žíla. Ve vzteku popadl drába za krk a sevřel. Byl už starý, ale síly měl pořád dost. Navíc byl nepříčetný vzteky. Co si to ten zmetek dovoluje říkat? A ještě ho chce vydírat. Jeho jediný syn a… ne ne, to nemůže být… to není pravda…

Přestal drába škrtit, až když si uvědomil, že pod ním podklesly nohy a oči se obrátily v sloup. Nechal ho padnout na zem a vyčerpaně klesl zpátky do lenošky. Divoce bušící srdce se pomalu zklidňovalo, rozum zase fungoval. Chvějící se rukou zazvonil. Když vešel jeho osobní sluha, jen mávl rukou k ležícímu tělu a tichým hlasem řekl:

- Dej to pryč. Třeba do staré studny. A ať tě nikdo nevidí. -

Jako by to tělo na zemi ani nebylo lidské. Jako by to byla jen pouhá věc. Navíc obtěžující.

V hlavě starého zemana kolovaly myšlenky jako splašené myši. Jeho syn a… Ne, to není možné, to není pravda… To nemůže být pravda. No ano, zajisté, že mu neušlo, že nemá pletky s žádnou v domě, ani se nikdy neucházel o žádnou z dcer jejich známých. Ale samosebou, že mu donesli, že snad Hynek má něco s tou holkou z pazderny. Nechal si ji ukázat a musel uznat, že má synáček dobrý vkus. Ale ta pazderna… No, co, však k oltáři ji nevede. Ať si užije, aspoň později bude vědět co a jak.

A teď se mu ten pekelný zplozenec snaží namluvit, že jeho jediný syn si místo na ženskou myslí na chlapa? Bylo by to možné? Hynek si Vítka přivedl někdy začátkem zimy, ještě než napadl první sníh. Od té doby se od sebe nehnuli, to byla pravda. A co když je to tedy pravda i to ostatní? Pak je ovšem třeba jednat a chránit čest rodu a dobrou pověst domu…

Hynkovi totiž už přestaly stačit noci a rána v loveckém srubu. Vítek nemohl denně spát mimo domov a ani on nemohl každou noc jezdit pryč bez toho, že by to vzbudilo pozornost. Nabízelo se jediné řešení, vzít si milého domů. Ze začátku si ovšem dával velký pozor, aby na ně zbytečně neupozorňoval. Ale časem se cítil natolik jistě, že se už tak nekontroloval. Přesto se zdálo, že je to každému jedno, jaký má nebo nemá se svým sluhou vztah. Všem až na zahořklého drába. Trpce záviděl Vítkovi Hynkovu přízeň, to, že spí v domě, zato on jen v čeledníku, že má lepší jídlo, skoro nic na práci, když jede navštívit sestru, směl si brát koně, zato on s vyřízenou musel pěšky. Z otrhaného nuzáka byl teď hezky oblečený mladík a on musel vzít jednou za dva roky za vděk košilí a kalhotami. Přesto ho aspoň lidé ze vsi zdravili, byl přece jen panský služebník. Ale Johana ho přehlížela jako lán, i kdyby se potkali desetkrát denně, a Vítek to samé.

Teď ale drábovo tělo leželo v hluboké studni ve sklepení, které se kdysi používalo jako vězení a hladomorna zároveň. Ale nebylo tu samo. Společnost mu dělal Vítek…

***

- Přál sis se mnou mluvit, otče? -

Hynek se před otcem mírně uklonil. Ne moc, aby to nevypadalo, že se ponižuje, ale ani málo, aby to nevyznělo neuctivě. I když zrovna úcta bylo to poslední, co k otci cítil. Neměl ho rád a jako malý se ho bál. Vlastně se toho strachu plně nezbavil ani teď jako dospělý.

- Všiml jsem si, že jsi nějaký podivně zamlklý ty poslední dny. Děje se něco? -

Co měl otci říct? Že už tři dny hledá Vítka? A že zmizela i Johanka?

Hynek hleděl na otce a nemohl si nevšimnout jeho číhavého výrazu. Náhle si byl téměř jistý, že otec má v podivném zmizení obou sourozenců prsty.

- Ano, zmizel Vítek, - řekl zdánlivě klidným hlasem.

- Tak Vítek? Ne sluha? - zeptal se zas tak jedovatě otec.

- On nebyl sluha, tedy nebyl jen sluha. On byl… -

- Já vím, kdo byl! - zařval náhle otec tak, že sebou Hynek až škubl.

- A vím i to, kde je. I ta poletucha, jeho sestra. Nevím, jak a čím tě zmámil, ale vím, že dneškem to skončí. Nedovolím, abys dělal ostudu mému domu. -

- Otče, oni nic špatného neudělali. Nech je jít, pošlu je někam daleko a vše bude zapomenuto. -

- Myslíš, že jsem spadl z koně na hlavu? Nevěřím ti ani slovo. Ty by sis našel už způsob, jak se s tím nemravným ničemou vídat. A pak, což neznáš císařský výnos? No, jen čti. -

Hynek vzal list, který ležel na stole. Jeden z přípisů byl podtržený červeným inkoustem:

… a každý sodomita bude tři dny na pranýři přikován, poté vymiškován a z města vymrskán…

- Pranýř tu, žel Bohu, nemáme, ale jinak rozkazu z císařské kanceláře milerád vyhovím, - ušklíbl se otec. Hynek cítil, jak mu po zádech začíná stékat pot.

- On za nic nemůže. To všechno já. On jen poslechl, - řekl třesoucím se hlasem.

- Jistě. Ale nebýt jeho ochoty "poslechnout", tebe by to ani nenapadlo. Sám od sebe jsi na to jistě nepřišel, - zavrčel otec.

Hynek si pomyslel, že návodu mu ani nebylo třeba, ale mlčel. Nechtěl otce dráždit ještě víc. Jediné, na co teď myslel, bylo, jak milého zachránit a dostat do bezpečí. Když mu otec pokynul, že může jít, vyšel z jeho pracovny bledý a vystrašený. Tušil, kde Vítek je, ale netušil, jak se tam dostat. Klíč měl otec a dveře jistě někdo hlídal. Až do pozdního odpoledne chodil po domě jako lev v kleci. Sloužící se mu vyhýbali, protože už i sem se doneslo, že zmizela Johanka z pazderny i její bratr, a sloužící si hned měli o čem šeptat. Když ho otec nechal zase k sobě zavolat, skoro se mu ulevilo. Minimálně se konečně dozví, co je s Vítkem.

Otec počkal, až sluha zavře za sebou dveře, popadl Hynka beze slova za paži a skrytými dveřmi ve zdi prošli do vedlejší místnosti. O těch dveřích Hynek věděl už od dětství, ale že vedle jsou úzké schody vedoucí až do starého sklepa, to netušil. Zato začal tušit, co ho ve sklepě čeká, a upřímně se začal bát nejhoršího.

Uviděl Johanu schoulenou u sloupu, ke kterému byl připoutaný Vítek. Neměl ani košili, jen kalhoty a třásl se zimou. Stál jen proto, že měl okolo hrudníku a pod pažemi protažený provaz, který jeho polozhroucené tělo držel. Ty dva Hynek podvědomě očekával, ale zarazil se, když uviděl muže, rozpačitě postávajícího v nejvzdálenějším koutě. Od vidění ho znal, ale nedokázal si uvědomit odkud, ani kdo to je.

- Hledal jsi svého souložníka, tak tady ho máš. No tak, běž k němu, přivítejte se, - řekl jízlivě otec.

Hynkovy a Vítkovy oči se setkaly. V jedněch zmatek, v druhých bezbřehý strach.

Zeman popošel k Johaně, popadl ji za ruku a odtáhl bokem.

- A tady zůstaneš a ani se nehneš, rozumíš?! -

Pak se obrátil k muži, postávajícímu opodál:

- Tak co stojíš? Nevíš, co máš dělat? -

Chlapík si olízl suché rty a váhavě přešel ke spoutanému Vítkovi. Zarazil se a ohlédl se na zemana, jako by doufal, že tajemný rozkaz na poslední chvíli odvolá.

- Tak hneš se už konečně?! - zařval zeman a muž se obrátil k Vítkovi a rychlým pohybem mu stáhl kalhoty až ke kolenům. V ruce se mu objevil ostrý nůž. Hynkovi se zdálo, že mu na okamžik vynechalo srdce. Už věděl, odkud toho muže zná. Byl to miškéř, zvěroklestič. Na jaře a na podzim jezdil od vsi ke vsi a kastroval domácí zvířata.

Vítek začal křičet dřív, než se ho mužova ruka dotkla.

- Otče, pro boha živého tě prosím…, - začal Hynek.

- Na boha jsi měl myslet dřív, teď se ho tedy nedovolávej. Jen tu pěkně stůj a dívej se. -

Muž popadl Hynka za dlouhé vlasy a držel mu hlavu. Johana zoufale vzlykala.

- Tak co tu stojíš a koukáš, dělej. Nemůže to přece být o tolik jiné než vykastrovat zvíře. A jestli hned nezačneš, vymiškuju já tebe, - obořil se zeman na nešťastného miškéře.

Ten vzal do ruky Vítkův váček a přiložil nůž k hrázi. Vítek se začal škubat, nůž sjel a zařízl se mu do stehna. Ozval se křik plný bolesti.

Zeman vzteky zařval a ohnal se po miškéři. Hynek využil toho, že na okamžik povolilo otcovo sevření, vytrhl se mu, obrátil se a jedinou ranou srazil otce k zemi. Popadl ho vpředu za kabátec a hezky důrazně ho posadil na rozvrzanou stoličku, kterou tam bůhví proč kdysi nechali.

- Hned toho nech a zastav to krvácení, než bude pozdě, - řekl rychle nunváři, ale oči z otce nespustil.

Jen koutkem oka viděl, jak Vítka sundávají z pout, pokládají na zem a slyšel zvuk trhaného plátna.

- Kdybych tě teď podřízl jak podsvinče a hodil do té prokleté studny, kdo myslíš, že tě bude hledat? Nikdo, všichni v domě budou rádi, že jsi pryč, - zasyčel na otce a ten nepochyboval, že syn mluví pravdu.

Hynek otce obešel tak, aby ho měl na očích, a konečně se podíval po těch třech. Johana držela bratra v náručí skoro stejně jako tehdy o žních. Jen ve tváři teď neměla úlevu a vděčnost, ale nepokrytý hněv. Mluvila sice k bratrovi, ale Hynek nepochyboval, že ta slova jsou určena především jemu.

- Tak to vidíš, kam vede panská přízeň. Však jsem věděla, že to tak dopadne. Co s námi bude? Potáhneme světem jako žebráci. A milostpán si bude sedět pěkně v teple. Do týdne na tebe zapomene. Tak bylo, jest a bude…, - pronesla trpce.

Hynek otce pozvedl za paži a přinutil ho vstát. Tajným vchodem vyšli ze sklepení a skrytými dveřmi vešli k otci. Vítka, bílého jak stěna, položil miškéř na postel a rychlým, obratným pohybem ucpal ránu cupaninou a obvázal pevnými pruhy plátna. Zdálo se, že jeho kabela je zároveň i lékárničkou. Tentokrát se mu ruce netřásly a pohyby měl jisté a bylo vidět, že ví, co dělá. Rána byla hluboká a jistě velmi bolestivá, ale naštěstí minul tepnu, takže pokud se do rány nedá sněť, nemusela by být nebezpečná.

- Ani se nehni, nebo zapomenu, že jsem tvůj syn, - zavrčel Hynek na otce, otevřel velkou, těžkou truhlu, vyházel šaty, které v ní byly, a otevřel dvojité dno. Tam leželo několik pytlíků s penězi. Vzal dva nejplnější, od svého pasu odvázal menší váček s drobnými penězi a podal to Johaně.

- Zde vezmi, doma si sbal jen to nejnutnější a odjeďte. Tady už nejste v bezpečí, a dokonce ani já vás nedokážu ochránit. Cestou plaťte jen drobnými, ať nejste nikomu nápadní. -

Pak se obrátil k Vítkovi. Do tváře se mu už vrátila pomalu barva a oči plné slz zvedl k němu. Bylo vidět, jak potlačuje pláč. Hynek si klekl k posteli, vzal jeho ruce do svých a pevně je sevřel.

- Nikdy na tebe nezapomenu, ani nebudu hledat nikoho jiného, neboj se. Ale tady zůstat nemůžete. -

Vítek ho objal okolo krku a potichu mu zašeptal:

- Budu tě milovat až do konce svých dní, slibuju. -

Ale zdálo se, že Johanka nemá moc pochopení pro jejich poslední společné chvilky. Bratra doslova odtáhla pryč a Hynek za nimi se zaťatými zuby hleděl z okna.

Sluhovi řekl, že se otci přitížilo, ale zavolat doktora odmítl. Seděl u otce dva dny a nespustil z něho oči. Když usoudil, že teď už se nebude s pronásledováním uprchlíků obtěžovat, beze slova vstal a šel k sobě.

Od té doby se jeden druhému vyhýbali a celý dům, jako by prostoupilo napětí. Nikdy v minulosti k sobě nenašli cestu a teď to bylo ještě horší. Pokud se náhodou potkali, prošli okolo sebe, jako by se neviděli.

Když jednoho podvečera přinesli starého zemana z lesa na nosítkách, protože spadl z koně a zlomil si nohu, nepocítil Hynek ani tu nejmenší lítost. Seděl u sténajícího otce a mlčky se na něj díval. Otec chvílemi klel, chvílemi zuřil, občas na něj svolával boží trest a občas prosil, aby poslal pro doktora. Hynek jen seděl a díval se. Sluhu vyhnal s tím, že se o otce postará sám.

- Copak v sobě nemáš kouska citu? - obořil se na něj otec.

- A ty? Ty jsi měl kolik citu, když jsi nechal mého milého tři dny trpět v provazech? Viděl jsem, jak je měl zařezané až do živého masa. Chtěl jsi ho vyklisnout jako divokého hřebce a doufal nepochybně, že potom vykrvácí. Pokud jsi už věděl, že… mohl jsi ho prostě vyhnat, poslat pryč, ale ty jsi ho chtěl zabít. A ještě jakým způsobem… -

- Nic jiného si ten tvůj pelešník nezasloužil. Dobře by se mu stalo! -

Tím to bylo pro Hynka dáno, ale když nakonec otcův sluha i přes jeho zákaz lékaře zavolal, k otci ho pustil. Lékař dal zemanovi dlahy a to bylo asi tak všechno, co mohl udělat. Noha bolela, byla celá rudá a zeman žádal jen pít a jídlo odmítal. Bolest tišil pitím vína a medoviny. Za tři dny dostal horečku a do týdne zemřel.

Hynka napadlo, že stát se to o měsíc dřív, mohlo dnes být všechno jinak.

Teď jen bloudil tichým domem, jezdil po okolí a hlavně do loveckého srubu. Ze začátku doufal, že tam najde nějaké znamení, že se Vítek vrátil, i kdyby jen proto, aby se rozloučili. Neskutečně mu chyběl, a i když se začátku mu šlo hlavně o ukojení tělesné touhy, časem se do Vítka skutečně zamiloval. Vzpomínal, jak v náručí držel to chlapecky štíhlé tělo, vzpomínal, jak se milovali, jak se mu Vítek ve své bezelstnosti vyznával z lásky, jak se ochotně poddal každému jeho přání a nikdy ho neodmítl, ať už po něm chtěl cokoliv.

Kde je teď? Je s Johankou, nebo ho sestra zavrhla, stejně jako otec jeho? Vzpomíná za bezesných nocí, nebo si našel někoho jiného, komu… ne, to by Vítek neudělal, to nikdy. A co Johana? Ještě mu vyčítá "panskou přízeň"?

***

Byla už hluboká noc, když Hynka probudil jakýsi pokřik na dvoře. Vyhlédl z okna a uviděl strážné, jak se před bránou s kýmsi hlasitě dohadují.

- Co se tam k čertu děje? Stalo se něco? - zavolal.

- Ne, pane, jen spi. Nějaký vandrák se dožaduje… -

- Hej, pane, to jsem já, Ondřej. Vzpomínáš si na mne? Musím s tebou mluvit. -

Hynek v první chvíli zavrtěl hlavou, nikoho takového neznal. Ale potom světlo z louče, kterou strážný držel, padlo na návštěvníka a on ho poznal. Byl to miškéř, který tehdy odvezl Johanu i s Vítkem bůhví kam…

Netrvalo dlouho a muž stál před Hynkem. A bez toho, že by čekal na zeptání, co po něm chce, vyhrkl:

- Pane, viděl jsem Johanu! -

Hynek nevěděl, kolik toho muž ví o tom, co se tu noc stalo a proč ho otec povolal k té podivné noční operaci. Ale teď nebyl čas po tom pátrat.

- Kde? Mluv přece! - vyhrkl Hynek, celý rozrušený.

- Byl jsem v městečku asi tři hodiny odsud za prací. A na jednom tržišti jsem viděl známou tvář. Kouknu se líp a poznal jsem Johanu. -

- Viděla tě? Mluvil jsi s ní? -

- To ne. Měla krásné šaty, a mimo to… nikdo není rád, když ho vidí s lidmi z našeho rangu. Všichni nás potřebují, ale zároveň se nás štítí. Šel jsem pár kroků za ní, bydlí v malém statku, pár kroků od rybníka.

- Jestli je to pravda, do smrti tě budu živit. -

- Je to pravda. Proč myslíš, pane, že jsem se tu celou noc hnal? -

Druhý den, sotva se rozbřesklo, vyhoupl se Hynek do sedla a zdánlivě klidným krokem vedl koně po cestě k městu. Ale jen byl z dohledu, pobídl hřebce do cvalu.

Prvního žebráka, kterého uviděl, se zeptal, kde je rybník, hodil mu stříbrňák a vedl koně tam, kde mu ukázal. Menší, ale dobře udržovaný statek svítil bílými zdmi a Hynek se musel držet, aby tam rovnou neběžel. A už viděl Johanu, rezavé vlasy stažené do dlouhého copu jí v poledním slunci svítily. Měla na sobě volné šaty, prozrazující blížící se radostnou událost. Hynek si uvědomil, že její manžel možná nic netuší, a tak do dvora nechal koně jít pomalu, jakoby váhavě.

- Zdravím tě, pane. Zabloudil jsi? Rád ti ukážu cestu, - ozvalo se za ním.

Ten hlas… bože, ten hlas… poznal by ho mezi tisícem jiných…

Otočil se.

Vítek jen stál a díval se. Ale ten pohled vydal za všechna slova. Překvapení se rychle měnilo v radost a dojetí.

- Věděl jsem, že jednou přijdeš. Johanka mi to vymlouvala, ale já věděl, že mne najdeš. -

- I panská přízeň může být trvalá. Přišel jsem si pro tebe. Chtěl bych, abys šel se mnou. -

- A…? -

- Otec je mrtvý. -

- To je mi líto. -

- Mně ne, - přiznal Hynek.

Stáli a usmívali se. Jako by náhle celá ta dlouhá doba odloučení zmizela. Věděli, že svoji lásku budou muset tajit před celým světem. Ale taky věděli, že jim to bude stát za to. Hynek vzal Vítka za tvrdou, mozolnatou ruku.

- Půjdeš se mnou? -

- Ano. -

- A půjdeš rád? -

Vítek neodpověděl, ale ani nemusel…