Durabo

„No teda, to jsem nečekal.“

„Říkal jsem ti, že i když je to zřícenina, tak to působí docela monumentálně. Je to hodně působivý. Dokážu si představit, že by se v tom mohly točit pohádky. Divím se, že na to ještě nikdo nepřišel. Koukni na tu sílu zdí! Tak silný, že támhle je vidět, že v síle zdi bylo i nějaký malý úzký schodiště. On to byl původně hrádek, kterej přestavěli na zámek. Poprvé vyhořel někdy v sedmnáctým století, pak ho opravili a vydržel až do minulýho. Za války tam chvíli sídlil wehrmacht, no a když museli ustoupit, tak to zapálili. Zůstaly jen tyhle tlustý obvodový zdi… Možná, že jako zřícenina je to působivější než zámek.“

„Asi máš pravdu.“

„Ono vlastně pak zpustlo všechno, i zámeckej park. Sem tam tu najdeš zajímavej strom, ale většina nějak zdivočela. A ještě tu máme jednu zajímavou věc. Tamhle ten hájek, tak ten má v sobě maličkou rezervaci. Říká se tomu Panův palouk, nevím proč. Kde by se tady vzal nějakej řeckej satyr, že jo? Ale je to tak zaznamenaný někdy v devatenáctým století. Třeba měl tenkrát někdo zájem o Řecko a byl romantickej… Je maličkej, ale je vždycky krásně zelenej a pro to nejdůležitější bys musel přijet na jaře. To se smí jenom k okraji, palouk je úplně plnej bledulí! Proto je to chráněný… Můžem se tam třeba podívat zejtra, ale jak říkám, teď je tam jenom tráva. Ale pořád zelená, i v těhle vedrech, kdy je všechno vyprahlý.“

„Hele, co je to tamhle za domek?“

„Jo, tak to je jediný, co vydrželo. Je to vlastně bejvalej strážní domek u vstupu do parku, býval vedle brány. A je obydlenej. Bydlí tam takovej starej pán, já jsem ho párkrát zahlíd, ale nikdy jsem s ním nemluvil. Myslím, že ani nikdo z městečka. On tam nechodí, nechodí ani nakupovat, bůhví z čeho je živej.“

Zastavili se u domku. Nízký kamenný domek, maličký, zřejmě jen dvě malé místnosti. Střecha krytá šindelem, který je místy šedý, místy zelenavý mechem… Temná malá okénka, kterými nejde nakouknout dovnitř. Pískovcový portál malých bytelných dveří z masivního starého dřeva.

„Hele, tady na tom kameni je vyrytej nějakej nápis!“

„Ukaž! Jo a nad tím býval asi dřív nějakej erb… Je to teda hodně setřelý…, rozeznám jen to D na začátku…, co to mohlo bejt?“

„Třeba tam bylo vyrytý „Domeček“, aby někdo poznal, že to není kamenná kůlna,“ zasmál se.

„Bůh ví.“

Pomalu kráčeli k městečku. Najednou měli potřebu držet se za ruce.

***

Starý muž vyšel z domku. Zastavil se a natočil ohnutá záda ke zbytkům slunce. Chvilku se vyhříval. Pak vzal dřevěný džber a došel ke studni za domkem. Spustil okov, rozvrzaným rumpálem jej vytáhl a přelil vodu do džberu. Pak se s ním vydal pomalým krokem k hájku. Došel na místo. Pánův palouk, místo jeho pána… Vědrem zalil trávu. Postál a vydal se zpátky. Cestu s vědrem si zopakoval ještě pětkrát. To už slunce zapadalo. Pokýval hlavou, jako by hodnotil vykonanou práci… Poslední zavrzání rumpálu, přelití vody do džberu a vydal se se džberem k domku.

U dveří se zastavil. Natáhl ruku se sukovitými, pokroucenými prsty k nápisu na kameni u dveří a pohladil ho.

„Durabo,“ zašeptal.

Otevřel dveře a vstoupil do domku. V malém krbu rozdělal oheň. Část vody ze džberu přelil do kotlíku, který pověsil na hák nad oheň. Počkal, až se voda začala vařit, a pak kotlík odtáhl. Z police sundal plátěný pytlík, povolil šňůrku, vyndal z něj hrst sušených bylin a hodil je do kotlíku. Šňůrku zase pečlivě utáhl a vrátil pytlík na polici. Louhované byliny se intenzivně rozvoněly. Posadil se na stoličku a čekal. Když z kotlíku přestala stoupat pára, nabral tekutinu naběračkou a přelil jí do kovového pohárku. Cínový pohárek, zdobený motivem dvou spletených větví. Jediná zdobná věc v celém příbytku. Vypil pohárek a dolil si. Díval se na pohárek a palcem hladil zdobný motiv. Když postupně vypil obsah kotlíku, těžce se zvedl a odešel do sousední malé komůrky. Natáhl se na hrubé lůžko a zavřel oči, aby odešel ke svým snům a vzpomínkám, od kterých se bude muset druhý den zase vrátit do života…

***

Jezdci. Panstvo vyrazilo na lov. Nebo možná jen na projížďku. Nejspíš na projížďku, nemají sebou psy. A na lov by asi nevyjeli jen dva…

Z pole u cesty náhle prudce vyletěl bažant. Koně se polekali, splašili se a jeden z nich shodil jezdce a rozběhl se po cestě. Přímo proti Hynkovi.

Hynek neměl s koňmi žádné zkušenosti, ve vesnici se užívali tažní voli, koně byli jen pro panstvo. Když kůň běžel okolo, chytil ho za uzdu a pokusil se ho zastavit. Nebylo to tak těžké, kůň už stejně jen vyklusával…

Muž na koni přijel k Hynkovi. Hynek ho poznal – zámecký pán… Pán si ho s úsměvem přeměřil očima, pak se otočil a zavolal se smíchem na druhého muže: „Roberte! Koně máš tady, pojď si ho chytit!“

Pak se podíval znovu na Hynka: „Jsi šikovný mládenec. Co děláš?“

„Čeledína na statku…“

„A nechtěl bys do služby na zámek? Schopný mladík by se hodil.“

Na zámek? Ze statku? Hynek zakýval hlavou.

„Zeptej se rodičů, jestli tě pustí.“

„Nemám je. Už ne…“

„Zítra se budeš hlásit u kuchaře, on ti najde práci.“

Muž, kterému pán říkal Robert, k nim došel. Přeměřil si Hynka chladnýma očima, vytrhl mu uzdu a nasedl na koně: „Vracíme se!“

Jezdci se rozjeli. Pán se ještě ohlédl a usmál se na Hynka. Ten měl najednou pocit, že se na něj usmálo jeho štěstí.

Na statku se jeho odchod moc nelíbil, ale kdo by odporoval zámeckému pánovi?

Ráno čekal u dvířek pro služebnictvo. Vyzvedl si ho tam silnější starší muž. Jak se dozvěděl, byl to jeden z pomocných kuchařů, hlavní kuchař by se neobtěžoval. Sdělil mu všechny povinnosti, které ve službě bude mít. Až mu z toho šla hlava kolem. Taky se dozvěděl, že pán, který spadl s koně, je jeden ze dvou bratrů paní, příjíždějí na zámek celkem často, vždy na týden, dva…

No, nastal plný zápřah povinností. Hynek byl na práci zvyklý, byl zvyklý dřít na statku. A tady se alespoň víc najedl.

„Ptal se po tobě pán. Chtěl vědět, jak si vedeš. Nějak se o tebe zajímá… Řekl jsem, že docela dobře. Proč se o tebe zajímá?“

„Nevím,“ pokrčil rameny Hynek, ale měl najednou příjemný, hřejivý pocit. Pán se na něj ptal… Ani netušil, proč ho to tak potěšilo.

K Hynkovým povinnostem patřilo brzo ráno rozdělat oheň v kuchyni, než přijdou kuchaři, a vymést popel a upravit dřevo v krbu ve velkém sále dřív, než přijde panstvo. Jednou se o chvilku opozdil.

„Co tu děláš?!“

Paní. Sklonil hlavu: „Promiňte, uklízím krb.“

Přeměřila si ho: „Jen jestli tu nekradeš…“

Zvedla se v něm hrdost: „Já nekradu, paní!“

Znovu si ho prohlédla: „Jsi drzý! Už tě tu nechci vidět!“

Zatímco poprvé v ní byl jen chlad a pohrdání, teď si ho prohlížela s čirou nenávistí. Nechápal proč. Uklonil se a vycouval z místnosti.

To, že pán sešel „pod schody“, do prostorů pod služebnictvo, vzbudilo poplach. A ptal se po Hynkovi. Urychleně ho sehnali. Přišel celý vyděšený. Trochu nemotorně se uklonil.

„Neboj. Paní tě nechce v domě, ale napadla mě práce pro tebe. A možná, že se ti bude líbit. Sbal si věci.“

Sebrat ten malý uzlík nedalo žádnou práci. Hynek vyběhl ze dveří. Pán už tam čekal.

„Jdeme.“

Hynek kráčel za pánem parkem k bráně. Kam ho vede?

Zastavili se u domku u brány. Vedle dveří kamenný erb s motivem dvou spletených větví a pod ním nápis. Stejný erb a nápis, který byl nad hlavním vchodem zámku. Pán zabouchal na dveře: „Seppe! Hej, Seppe!“

Dveře se otevřely a vyšel starší muž: „Zdravím vás, pane…“

„Seppe, napadlo mě, že bys asi už potřeboval pomocníka, že? Myslím, že tady Hynek bude šikovný a hodí se ti.“

Muž, kterému pán říkal Sepp, si Hynka prohlédl a usmál se: „Děkuju, pane, že jste za mě hledal náhradu. Víte, že bych se rád vrátil domů…“

A tak se stal Hynek pomocníkem zahradníka. Tahle práce ho bavila moc, vždycky měl rád květiny. Jen tady v parku byla většina květin, které neznal. Bydlel se zahradníkem Seppem v maličkém domku u brány. A Sepp ho laskavě a trpělivě učil všechno, co věděl o pěstování květin, stromů… Ale učil ho i to, které byliny se dají sbírat na čaje, jaký mohou mít účinek… A Hynek byl učenlivý.

„Co je to vedle dveří?“ zeptal se jednou Seppa a natáhl ruku a pohladil nápis.

„Rodinný erb a pod ním pánovo heslo. Ty neumíš číst, viď? Je tam napsáno Durabo. To je latinsky. Celé je to vlastně takové označení toho, že mu to tu patří…“

„Durabo,“ zašeptal Hynek. Znělo mu to libozvučně, i když nevěděl, co to znamená.

***

Jednou k večeru Hynek za jejich domkem u studny čerpal vodu a uslyšel zvuk kopyt. Rozhlédl se. Pán se vracel z vyjížďky. Přiklusal s koněm ke studni a s úsměvem si prohlížel Hynka, který sklonil hlavu.

„Mám žízeň, dáš mi napít?“

Hynek zakýval hlavou a zvedl vědro s vodou. Pán se zasmál, zalovil v brašně, zavěšené na koňském boku a vylovil malý pohárek. Nabral si vodu, kterou vypil jedním douškem a pak si nabral ještě dvakrát. Pohárek podal Hynkovi: „Děkuju. Tohle si nech.“

Otočil koně a odjel ke stájím za zámkem.

Hynek si prohlížel malý kovový pohárek. Byl na něm motiv spletených větví, stejně jako na erbu u dveří… Pohladil motiv palcem ruky. Pohárek si schoval do svého uzlíku.

***

Občas se pán objevil v parku, když tam Sepp s Hynkem pracovali. Prohodil pár slov. Jednou se zastavil u Hynka, který zrovna vysazoval geometrický květinový vzor na záhonu.

„Hezké květiny,“ prohodil.

Hynek zakýval hlavou. Před pánem měl vždycky zvláštní ostych.

„Které z nich máš nejradši?“

Hynek zvedl hlavu a usmál se na pána: „Já… ty, které tu nejsou. Já mám nejradši bledule. Kvetou vždycky na jaře na okraji lesa za vesnicí. Ty se mi líbí moc. Jenom kvetou brzy a krátce…“

Pán se zasmál: „Tak bychom si z nich mohli pořídit první jarní květinový záhon. To by mohlo být hezké, že?“

Hynek si uvědomil, jak má pán hezký úsměv. Jak mu sluší ty krátké vousy. Jak je to vlastně velice hezký muž. A vyvolalo to v něm zmatek. Dosud si myslel, že ten pocit, který k pánovi má, je vděk. Za to, že ho vzal na zámek, za to, že se k němu chová hezky. A najednou to bylo jinak. Najednou zjistil, že ho pán vzrušuje… Zrudnul.

Pán si toho všiml. Usmál se, otočil se a šel pryč. Hynek se za ním díval se zmatkem v duši. A pán se ohlédl a zamával mu rukou.

***

„Myslím, že už umíš dost. Dostal jsem od pána povolení k návratu domů, tak tě tu nechám. Za pár dnů se vypravím.“

„Kam jedeš? Odkud vlastně jsi?“

„Vrátím se do Itálie. Přijel jsem ještě za otce nynějšího pána a rád bych se vrátil a umřel doma.“

„Tak ty jsi Vlach? Já jsem myslel, že jsi Němec, když jsi Sepp!“

„Jsem Giuseppe. Na Seppa si to upravil pánův otec. To, jak se vlastně doopravdy jmenuju, to všichni zapomněli,“ povzdechl si starý muž. „Ale jdi, přece bys nebrečel, že odejdu…“

Sepp – Giuseppe se skutečně během několika dnů rozloučil: „Měj se hezky. Přeju ti,“ odmlčel se, natáhl ruku a pohladil Hynka po tváři: „Přeju ti…dlouhý věk.“

***

Hynek se vydal s košíkem na byliny, ze kterých ho naučil Sepp dělat čaje. Něco na kraji lesa, něco hlouběji… Košík měl asi zpoloviny plný a vracel se přes malý palouk u okraje lesa. Hezké místo, měl ho rád. Škubnul sebou, když si všiml postavy, která z okraje palouku vykročila k němu. Pán.

„Polekal jsem tě?“

Kývl hlavou: „Trochu.“

„To je mi líto.“

Pán stál u něj, blízko, až se Hynkovi krátil dech nervozitou. Vzal Hynka za bradu, zvedl mu jí, podíval se mu do očí, sklonil se a políbil ho. Hynek pootevřel ústa, dovolil, aby mu do nich vnikl pátravý jazyk, pustil košík a pevně objal pána v pase, přitiskl se k němu… Nevěděl, jak dlouho ten polibek trval, jen si přál, aby neskončil. Marně. Pán se odtáhl, Hynek na něj hleděl omámenýma očima.

Pán zalovil v kapse a podal Hynkovi klíč: „Je od vchodu pro služebnictvo. V noci přijď do chodby za kuchyní.“

Znovu ho políbil, otočil se a odešel.

Hynek jako v transu zvedl košík, na dno položil klíč, sesbíral byliny, které se rozsypaly, a vrátil se do svého domku.

***

Mladík se se svým přítelem zastavil: „Tak tohle je Panův palouk. Krásný místo, co? A co teprve na jaře, když tu kvetou ty bledule!!“

„Máš pravdu, krásný místo. Ani se nedivím, že tomu tak říkají, je to místo, který vzbuzuje hříšný myšlenky na milování…“

Objali se.

„Jsem strašně rád, že jsi přijel…“

„Já taky. Ale vašim se to asi moc nelíbí, co? Asi by si představovali k tobě někoho mladšího…“

Mladík se zasmál: „Máš pravdu. Před tebou to neřeknou, ale až odjedeš, tak dostanu kázání, že bys mohl být můj táta, nebo něco takovýho. A nebo zase o tom, že sousedovic Verunce jsem se vždycky líbil… Já to trpělivě vyslechnu a vydržím to a pak jim zase řeknu, že to je ale můj život a moje štěstí…“

„Nezviklají tě ty řeči?“

Smích: „Neboj, vytrvám…“

Muž mladíka pohladil po zádech.

Ten k němu zvedl hlavu: „Hele, říkal jsi, že to tu vzbuzuje myšlenky na milování…“

Začal muži rozepínat knoflíky u košile. Ten se zasmál a pomohl mu.

Za chvíli oba ztratili pojem o okolí…

***

S tlukoucím srdcem v noci Hynek prošel parkem k zámku. Všechna světla už zhasnuta, ale měsíc svítil dostatečně. Opatrně a tiše otevřel vchod pro služebnictvo, proklouzl dovnitř a pomalu postupoval dopředu. Slabé světlo v chodbě za kuchyní ho vylekalo. Se svící v kahánku tam stál pán.

„Čekám tě.“

Popošel k řadě skříní u silné vnější zdi a jednu z nich překvapivě snadno odsunul. Za ní se objevilo úzké sešlapané schodiště v síle masivní zdi. Hynek vyvalil oči.

„O tomhle schodišti nikdo neví…, pojď.“

Dveře-skříň šla velmi snadno zavřít. Tolikrát okolo ní Hynek prošel po chodbě a nevěděl…

Pomalu vystoupali po úzkém schodišti. Na jeho konci pán zatlačil na dřevěnou desku a odsunul jí. Byli v pánově pokoji. Dveře na schodiště byly šikovně maskované v dřevěném ostění místnosti. Když zaklaply zpátky, nikdo by tam dveře nehledal.

Pán nalil ze džbánu na stole do dvou sklenic víno: „Napijeme se?“

Hynek byl ochotný udělat cokoliv, pro něj cokoliv. Na víno nebyl zvyklý, vypil sklenici naráz. Tváře mu hořely.

Pán ho objal a políbil. Jednou rukou se dostal pod Hynkovu košili, jel po jeho těle…, nehtem podráždil bradavku… Hynek mu vzdychal do úst…

Pán z Hynka stáhl košili, kalhoty a nahého ho odnesl na lůžko, tak měkké, že si to Hynek nedokázal do té doby představit. Pán se rychle svlékl a přiklekl k Hynkově hlavě. Ten fascinovaně sledoval úd, který se k němu vzpínal. Otřel se o něj tváří, pak sebral odvahu, olízl jej a vzal do úst… Nevěděl, co má dělat, byl to instinkt, který mu říkal, co by se pánovi mohlo líbit. Zasténání ho přesvědčilo, že instinkt byl správný, tak pokračoval. Pánova ruka jela po jeho těle, sjela na zadek a prst začal dráždit otvor… Hynek se začínal dostávat do extáze, jeho ústa přidala na frekvenci pohybu, jazyk se činil… a pán vystoupil z jeho úst. Co dělá špatně? Nic. Pán si ho natočil a zvedl mu nohy. Zabolelo to, ale nevadí, když je pán šťastný. Za chvilku cítil, jak ho pán plní. Pán z něj vystoupil, lehl vedle Hynka, pomohl mu k vyvrcholení rukou. Hynek se k pánovi přitiskl, objal ho a líbal. Všude, kde mohl. Šťastný. Šťastný.

Do svého domku se vrátil ještě před rozedněním. Klíč uschoval do škvíry mezi kameny malého krbu.

Věděl už, že když se během dne za pánovým oknem objeví velký trojramenný svícen, je to znamení, že má v noci přijít.

Tu cestu se naučil znát dokonale. Mnohokrát jí potom prošel, sám. Bolest byla dávno ta tam, jen krása milování…

***

Na zámek opět přijeli bratři paní, pán na Hynka neměl čas. Až asi čtvrtý den se objevil v okně svícen.

Hynek se v noci vydal na již známou cestu. Vystoupal po schodišti a chystal se zaškrábat na dveře, aby dal najevo, že přišel, že je připravený…

Zarazily ho hlasy, které slyšel, a hluk z místnosti. Muselo tam být několik lidí. Vynikl ječivý hlas paní: „Mám už dost takového ponížení! Mám jen ponížení a posměch, i od služebnictva! Manžel! K smíchu! Sodomita, který se peleší se zahradníkem! Vědí to tu snad i myši! To už si nenechám líbit, pliveš na mě, pliveš na naše rody! I smrt je pro tebe dobrá!“

Hluk zápasu. Hynek se zakousl do ruky, aby nevykřikl, oči vytřeštěné, poslouchal, co se děje. Výkřiky, zachroptění…

„Zasloužil horší smrt…,“ ozvala se paní. „Ať ho zahrabou někde v lese, do hrobky nesmí. A ať to vyřídí s tím spratkem!“

Hynkovi došlo, že pán je mrtvý a teď jde o život jemu. Nesmí domů. Opatrně sestoupil schody, prošel chodbou a vyběhl ven ze zámku. V slzách běžel do lesa. Schoval se v křoví a sledoval zámek.

Dva sluhové vyšli, vláčeli pytel a nástroje. Pomalu došli k lesu. Hynek je sledoval, tiše, aby si ho nevšimli.

„Zakopeme ho hned tady na kraji na tom palouku.“

„Paní řekla v lese.“

„Ten palouk už je les. Tak jdeme na to.“

Začali kopat jámu.

„Který z bratrů to udělal?“

„Oba, jeden ho podržel, druhý ho bodnul dýkou. Vlastně to bylo milosrdný. Paní prý chtěla, aby sodomitovi vrazili zadem do útrob rozžhavený pohrabáč. Běsnila. Hele, takhle hluboký by to už stačilo.“

„Ještě kousek, ať můžeme přihodit kluka.“

„Proč? Proč se s ním vláčet? Podřízneš ho a necháš ležet tam, kde to uděláš. Ať se postará někdo jinej, proč se máme dřít my?“

Hodili pytel do jámy a zasypali jí. Udusali hlínu.

„Tak jdeme na kluka, ne?“

Sebrali nástroje a odcházeli směrem k Hynkově domku.

Je to jasné, domů nesmí. Když se ti dva vrátí na zámek s nepořízenou, budou ho nejspíš zítra hledat se psy. Uspořádají na něj hon… A jestli ho psi najdou, roztrhají ho…

Hynek se rozběhl okrajem lesa k vesnici. Psi chytí stopu. Ať mají dojem, že se vrátil na statek. Před vesnicí zabočil a doběhl k potoku, který směřoval do vesnice. Vběhl do něj a kus běžel proti proudu, než z potoka opět vyběhl. To udělal ještě několikrát, než se rozhodl zamířit do hloubi lesa. Škoda, že se nemohl vrátit do domku. Roztlučený kořen čemeřice by psům v čenichu určitě neudělal dobře… Ale doufal, že i takhle ho nenajdou. Našel husté křoví, do kterého se ukryl. Stočil se na zemi do klubíčka a usedavě se rozplakal. Měl pocit, že přišel o všechno, život přestal mít smysl… A v pláči začala klíčit myšlenka na pomstu. Pomstít pána…

Když se rozednilo, uslyšel v dálce hlasy, volání, štěkot psů…, skutečně ho hledali. Napjatě poslouchal. Štěkot se nepřibližoval, nenašli stopu. Nenajdou ho.

Vydržel v křoví schovaný celý den.

V noci se Hynek vrátil na zámek. Naposledy. Počkal, až všechna světla za okny zhasnou. Ještě chvíli, ať má jistotu, že všichni spí… Odemknul tiše dveře a vešel, přešel do kuchyně. Po hmatu našel křesadlo a kousek troudu, zapálil a od troudu zapálil knot malé olejové lampičky. Rozhlédl se. Tamhle. Vzal velký džbán s olejem. Popošel chodbou, posunul skříň a úzkým schodištěm vystoupal do patra. Chvíli poslouchal a pak tiše otevřel dveře. Pánův pokoj byl uklizený. Pomalu prošel krátkou enfiládou pokojů do velkého sálu. Dveře do křídla, které obývá paní a nyní i její bratři. Postavil džbán i lampičku na zem. Vzal ode zdi jednu z židlí, přistrčil ji ke dveřím a zaklínil její opěradlo pod kliku, aby nešla stisknout. Strhl jeden okenní závěs a hodil ho na židli. Polil ho olejem a lampičkou zapálil. Oheň se okamžitě rozhořel. Hynek se otočil a vrátil se stejnou cestou, kterou přišel. Neohlédl se.

Vyšel ze zámku do parku. Teď, teprve teď se ohlédl. Plameny už běsnily, ze zámku se ozývaly výkřiky. Okolo se začali rojit vyděšení lidé, kteří zmateně pobíhali a nevěděli co dělat. Nikdo si Hynka nevšímal, jako by tam nebyl, jako by ho nikdo neviděl. Jedno okno se rozlétlo. Bratr paní, Robert, se zkusil zachránit před plameny skokem z okna. Dopadl tvrdě na zem a zůstal ležet. Pokusil se pohnout, zvednout hlavu… Očima našel Hynka a najednou mu v očích bylo vidět, že mu došlo, jak vznikl požár. Pokusil se ještě něco říct, vztáhnout ruku, ukázat… Hynek jen stál a díval se. Robert gesto nedokončil. Zornice se mu rozšířily a ztuhly. Konec. A Hynek stál a díval se. Díval se, když výkřiky utichly, díval se, když se propadla střecha a plameny vyšlehly do výšky a žár skoro nešlo vydržet…

Díval se do rána. Pak se otočil a odešel do svého domku.

Posadil se a přemýšlel. Co mu zbývá na světě? Zbývá mu jen hrob jeho pána. A Hynek pocítil povinnost se o něj postarat. Bude se o něj starat. Na podzim na okraji lesa vyhrabe pár cibulí bledulí a zasadí je pánovi na hrob. Pán je chtěl do parku, ale zasadí mu je na místo, kde je pohřbený…

Starat se o hrob. Poslední věc, jak se může odměnit za ty chvilky štěstí. Ano, to bude dělat. A vytrvá.

***

„Ty to tady máš doopravdy rád, viď?“

„Mám. Prostě to na mě nějak působí. Vím, ruina, ale já tu cítím nějaký takový fluidum… Přitom to je vlastně příšerný místo, při tom požáru v sedmnáctým století tu uhořel zámeckej pán i s manželkou a jejíma dvěma bratry, kteří tu byli na návštěvě, takže najednou tu vlastně vymřely dva rody… Až se divím, že není žádná pověst o tom, že by tu strašilo.

Chodím sem vždycky, když přijedu domů. No, teď to zase na chvíli přestane, když mi začne škola… Jsem zvědavej, jestli mi vyjde kolej, to je vždycky sázka do loterie. Kámoš, co letos končil, mi dal nějakej typ na podnájem, když by ta kolej nevyšla. Přemýšlím, jestli do toho nejít rovnou, třebaže to je dražší, ale zase to je jistota, kdybych kolej nedostal a pak by i ten podnájem byl obsazenej. To bych byl docela namydlenej dojíždět denně skoro pět hodin…“

„A nechceš se na to vykašlat?“

Nechápavý pohled: „To jako jak? Zbejvá mi rok a já se vykašlu na školu? To snad budu fakt dojíždět a učit se ve vlaku.“

„Tak jsem to nemyslel. Myslel jsem vykašlat se na kolej a shánění podnájmu, když bysme mohli být spolu.“

„To jako že bych šel bydlet k tobě?“

„To jako jo. Postel mám velkou, vejdeme se… Hele, tenhle pohled už dobře znám, rarášku! A neboj, já dohlídnu na to, abys měl taky čas na učení…“

„To jako fakt k tobě?“

„K nám. Snad tam budeš taky doma, ne?“

Víc už toho neřekli. Při tom dlouhém polibku ani nemohli.

Ani si nevšimli, že okolo prošel stařec s vědrem. Podíval se na ně a usmál se. Došel ke studni, spustil okov, vytáhl a přelil vodu… Pomalým krokem se s vodou vydal k domku. U dveří se zastavil a natáhl ruku a pohladil nápis. „Durabo,“ zašeptal. Celou věčnost už ví, co to znamená.

Durabo. Vytrvám.