Zloděj vzpomínek

EMPATIK

Ta planeta ho zaujala na první pohled svou barevností, tím, že na ní byl život, jaký na jiných planetách nepoznal, a tím, že ti podivní tvorové, kteří si říkali lidé, byli celkem rozumní. Někteří. Mnozí mu přišli spíš rozumu prostí a u některých měl pocit, že myšlenky v jejich hlavě hopkají po nějaké jiné dráze, než je obvyklé. A přesto se tu usadil, pozoroval přírodu, zvířata a lidi. Zdálo se mu, že je to nejzajímavější místo v celém vesmíru. Rád na sebe bral podobu obyčejných kamínků, které se díky jeho vlivu leskly. Obvykle se pro takový kamínek nějaké dítě shýblo a vzalo si ho na hraní, nebo domů. Lehával na policích v lidských domech a postupně se je učil chápat. Ze začátku to nebylo nic jednoduchého, ale byl především empatik, dokázal se vcítit do jakékoliv mysli a to mu hodně pomohlo. Brzy přišel na to, že se dokáže spojit nejen s věcmi, ale i s rostlinami a zvířaty. S lidmi to nezkoušel, rychle zjistil, že čím složitější mysl, tím hůř se od ní potom odpojuje. A on rozhodně nemínil prožít svůj život uvězněný v cizím těle. Navíc smrtelném. Jenže s jídlem roste chuť. Spojení s cizí myslí mělo i jeden, pro něj velmi lákavý efekt. Mohl svého hostitele celkem pohodlně ovládat. Občas se tak bavil, ale nikdy nebyl zlý a nikomu neublížil, ani nikoho neovládl natolik, aby si to dotyčný uvědomil. Byla to jen příjemná hra.

BOLEST

Bylo to jako rána do hlavy, kdyby nějakou konkrétní hlavu měl. Cítil, jak mu celým tělem proudí doslova fyzická bolest. Ale ne taková bolest, jakou lidé cítili, když se zranili, to už znal, ze zvědavosti si to vyzkoušel a naučil se ji u svého hostitele tlumit na únosnou míru, zvláště u dětí. Tuhle bolest taky už zažil. Nebyl to zrovna tělesný vjem. Ale… věděl, že tenhle pocit dokáže doslova ochromit tělo, sníží pozornost, lidé přestanou přemýšlet a dělají věci, které by jinak nedělali. Obvykle se na pocity hostitele napojil až po splynutí. To, že teď něco pocítil, muselo znamenat, že bolest toho muže je tak velká, že z něj doslova vyvěrá. Ne, nebyl zlý, neliboval si v takových věcech, ale prostě ho to zaujalo. Opustil svůj oblíbený kámen a jemně s tím mužem splynul. Ale ani se nemusel snažit, ten člověk by si nejspíš nevšiml, ani kdyby do něj zabodl nůž. Věděl, že tomu stavu lidé říkají trápení. Vnitřní bolest. Dlouho nechápal, co přesně to je. Časem pochopil, ale nikdy ho to nezasáhlo tak jako teď.

Zahloubal se do mužových vzpomínek…

VZPOMÍNKY

Setkání první.

Prvně ho uviděl, když pracoval v malém obchodě s potravinami. Vlastně ne, nejdřív uslyšel vyděšený ženský křik a potom dětský pláč. Když přiběhl k regálu s konzervami, nevěděl, jestli se má zlobit, nebo smát. Nahoře, až na poslední polici stál asi pětiletý tmavovlasý kluk a brečel. Jeho matka vyděšeně kluka prosila, ať zůstane tam, kde je, ona přivede někoho, kdo mu pomůže.

Pomyslel si, že by spíš potřeboval nařezat, ale nahlas to zajisté neřekl. Rychle zhodnotil situaci a usoudil, že takové malé děcko by snad dokázal chytit, protože zase tak vysoko to nebylo. Víc uvažoval nad tím, jak se tam kluk dostal. Je snad Tarzan?

- Pepíku, pojď sem, já tě chytím. Jenom nesmíš skočit moc prudce. Spíš se jen tak zhoupni, jo? -

Nevěděl, jestli kluk pochopil, co mu říká, nebo byl doopravdy tak lehký, ale chytil ho celkem snadno. V zádech mu sice slušně ruplo, ale ne víc, než když se ve skladě tahal s bednami.

- Já nejsem Pepík, já jsem Míša, - poučil ho malý horolezec, když ho postavil na zem.

- Proč jsi tam prosím tě lezl? -

- Abych bafnul na mámu. -

Logické, bezchybně logické, pomyslel si ironicky. Ale neřekl nic. Náš zákazník, náš pán. Od té doby si ho pamatoval, vždycky poskakoval a běhal, jako by byl natlakovaný energií a nevěděl co s ní. Pak k nim přestal chodit, nevídal už ani jeho matku. Netrvalo dlouho a zapomněl na něj.

***

Setkání druhé.

Až po asi deseti letech, to pracoval už v domácích potřebách a elektru, za ním přišla kolegyně s tím, že na prodejně "má zákazníka". Občas mu z legrace přenechávala mladé muže, kteří byli "jasní". Nebo aspoň na to vypadali. A neskutečně se bavila jejich více či méně zjevnými rozpaky. Když na to měl náladu, zablbnul si a "sehrál zájem". A holky schované za těžkým závěsem se svíjely smíchem. Okamžitě mladého muže s krásně hnědými vlasy poznal. To je přece ten malý horolezec. Tedy už povyrostl, ale určitě je to on.

- Ahoj Míšo, co ty tady? -

- Promiňte, my se známe? -

- Už jsi zapomněl, jak jsi u nás lozil po regálech? -

Chlapec se zarazil a pak se rozesmál.

- Ježiš, jasně, vy jste tam prodával a máma tehdy svolala celej obchod, už vím. Tehdy jsem doma dostal asi poprve pár facek. A věděla o tom celá rodina, pro máti to asi musel být zážitek roku. Spíš se zatím jen koukám, chtěl bych takový ten gramofon, co zároveň přehrává i cédéčka. -

Jenže teď po Vánocích bylo všechno pryč, tak možná někdy v lednu, to budou i lepší ceny.

- Jestli chceš, nech tu kontakt, když tak ti dám vědět. -

- To je dobrý, já se zatím jen orientuju v cenách a nabídce. Stejně na něj teď nemám. -

Celkem ho zamrzelo, že mu Míša na sebe žádné spojení nenechal. Samotného ho překvapilo, jak vyrostl a dospěl. Už určitě chodí na střední školu. A zdá se, že z něj bude opravdu hezký kluk. Ale pak už ho neviděl a časem na něj zapomněl úplně. No, tak úplně ne, vzpomínka na mimořádně hezkého mladíka zůstala někde zasunutá.

***

Setkání třetí.

Když ho sestřenka pozvala na rozlučku se svobodou, ani se mu moc nechtělo. Bohužel trpěl konzervativním příbuzenstvem a jeho vlastní dědeček si před ním uplivl a přešel na druhý chodník.

- Nešil, Duchu. Jen já, Milan a ty. Prostě se seznámíte, pokecáme a pak se uvidí. Nemůžu za to, že naše rodina setrvala ve středověku. -

Jmenoval se Dušan, babička mu s oblibou říkala Duši, nebo Dušičko. Upřímně to nenáviděl. Ale když z toho sestřenka udělala Ducha, celkem se mu to líbilo.

- Tak jo, abys viděla, že proti smíšeným párům nic nemám. Tak kdy a kde? -

- V pátek v Avionu, až vypadneš po šesté z obchodu, tak přijeď. Možná si připijeme, tak… -

- Já vím. Auto nechám před barákem a použiju tramvaj. Díky za radu, mami. -

- Když nemáš rozum ty, musím ho mít já, ne? -

Jednou jedinkrát sedl za volant trochu ovíněný a nic se nestalo, dojel bezpečně. Ale ona mu to vytrvale vyčítala a připomínala.

Teď stoupal po schodech k restauraci a v duchu si říkal, že tolik schodů vyšlapal naposledy, když jim v baráku nejel výtah. Co to tu holku napadlo, ještě, že to představování nenaplánovala na Sněžce.

- No, čau, příšero, co ty tady? -

Už jen z toho trapného pozdravu poznal, o koho jde, ani ho nemusel vidět. Bože, co ten tady dělá? Neochotně pozdravil týpka postávajícího u zábradlí na odpočívadle.

- Mám se tu sejít se sestřenkou. -

- Ale? Ty ses přeorientoval na holky? -

- Je to moje sestřenka, pošuku. Na co ses přeorientoval ty? Na želvy? - rýpl si, když viděl asi pět cigaretových špačků u zábradlí.

- Ale ne, ještě chvíli počkám…, - mávl muž neurčitě rukou.

Dušan už nic neřekl a bez pozdravu šel dál. Tomuhle týpkovi se kdysi říkalo "hašišák", protože jednu dobu se oblékal a hlavně mluvil jako poslední vágus. I když u něj to byla spíš póza. Musel vyčnívat za každou cenu. Jestli tomu, na koho čekal, došlo, že čeká na něj, nejspíš práskl rovnou do koní.

Vešel do restaurace a rozpačitě se rozhlédl. Už tu kdysi byl, ale tehdy to tu určitě bylo menší. Nechtělo se mu to tu procházet a Danu hledat. Ještě jednou se rozhlédl, bezděky zahlédl jakousi mládež u dvou nebo tří sražených stolů, a když už skoro otáčel hlavu, zaregistroval mezi nimi podvědomě někoho známého.

Míša.

Chlapec se nejistě usmál, vstal a šel k němu. Dost ho to překvapilo, ale určitě mu to nevadilo.

- Dobrý den. -

- Ahoj Míšo. -

Chlapec se tvářil dost rozpačitě. A neříkal nic.

- Copak? -

- Vy jste… asi ne, blbost… omlouvám se… -

- Počkej, co se děje? -

- Nic, jen… někoho čekám a nevím přesně jak… no… -

- Nech mne hádat, jo? Na schodech stojí někdo, kdo rozhodně není tvůj typ, je to tak? -

- Hm… -

- To ještě dnes frčí, dávat si rande s někým, koho jsi nikdy neviděl? -

- Ale tak to není. Už chvilku si píšeme, ale prý neumí vkládat fotky. -

- To já neumím taky, ale… -

- No, že jdeš, už jsem se bála, že ses na to vykašlal. To je tvůj kamarád? No to je bezva, že jsi ho vzal sebou, tak pojďte, kluci. -

Míša už měl nakročeno zpátky ke svým, ale když ve dveřích zahlédl chlapíka ze schodiště, v jediném okamžiku změnil směr a šel s Dušanem.

Dana, v dobrém přesvědčení, že ti dva patří k sobě, se k nim tak i chovala. Představila jim svého nastávajícího, vyčetla Dušanovi, jaký je tajnůstkář, a hned se ptala Míši, co dělá. Dušana napadlo, že by to mohla být celkem legrace, kdyby se zeptala jeho.

- Studuju na konzervatoři balet. -

- To musí být dost dřina, ne? Já jsem veterinární technik, a když mi přinesli do ordinace prvního přejetého psa, brečela jsem víc než majitel. -

A tím byly karty jaksi rozdány… Míša s Danou se ponořili do zvířat a Dušan si s budoucím ženichem zbyli sami. Dušana občas bavilo uvádět lidi do rozpaků tím, že svou přihřátost nastrčil doslova na oči, ale teď si to odpustil. Byl rád, že se Míša tak dobře baví, protože ho napadlo, že by se tak k němu mohl dostat blíž. Když se tak pořád potkávají, tak možná je to pokyn osudu, že jo. Díval se na "svého partnera" s čím dál větším zaujetím. Líbilo se mu, že nekouří, dal si sice víno, ale zdálo se, že ta dvojka mu vydrží na celý večer. Nakonec s nimi zůstal sedět, i když jeho nevítaný známý zmizel, a nevrátil se ke své partě. Když se po deváté zvedli, Dana řekla:

- Pojďte, hodím vás domů autem. Ať nemusíte třikrát přesedat. -

Teď byl Dušan doopravdy zvědavý, co bude Míša dělat. Řekne, že bydlí na opačném konci města, a odfrčí a on ho už nikdy neuvidí? Nebo… bude to divadýlko hrát dál? Zdálo se, že chlapec se baví stejně dobře jako on.

- A na svatbu určitě přijď, ať se třeba celá rodina zvencne. Ne, abys ho nechal doma! - obrátila se poslední větou na Dušana.

- Neboj, určitě ho vezmu. Díky nám ušetříš, půl rodiny nepřijde. -

- Jsou to volové, to neřeš. -

Dana je vyklopila před Dušanovým domem a odjela.

- Díky za záchranu. A díky za pěkný večer, určitě to bylo lepší než ten sraz z devítky. -

- Můžu tě pozvat dál? Nebo jestli chceš, zavezu tě domů. -

Chlapec viditelně zaváhal. K udání adresy se jeho vděčnost zjevně už nevztahovala.

- Tak co třeba telefon? - nadhodil lehce Dušan.

Tohohle kluka chce. A bude ho mít. V náhlém popudu ho vzal za ruku. Míša neuhnul.

- Pojď, jen se trochu poznáme… -

Slyšel z vlastního hlasu potlačovanou touhu, věděl, že Míša si musel všimnout, že je vzrušený. Cítil mírné chvění, které necítil už dávno, protože to bylo taky už dávno, kdy měl důvod ho cítit.

Odemkl domovní dveře, jemným tahem překonal Míšovo zaváhání a už stáli u výtahu. Dveře zapadly.

Seděli v křeslech a nemluvili. Cítil, že Míšu chce, tak jako už dlouho nikoho. Ale co když Míša ještě… Bylo mu sotva dvacet, možná, že je nezkušený, bojí se. A určitě se mu nedá už ten první den. Vždyť ani neví, jak se jmenuje. Míša, nic víc. Viděl, jak se mu třesou ruce. Je nervózní? Bojí se? Nebo je na tom jako on? Chce se milovat, ale je mu hloupé, že se znají jen pár hodin? No lidi dělají všelijaké věci. Měl za sebou šest měsíců oťukávání, které skončily rozchodem, aniž by k čemukoliv došlo. Zažil i doslovný výbuch touhy a potom rok strachu a čekání na výsledky odběrů. Zažil i sex jen pro sex. Zamyslel se a až po chvilce si uvědomil podivné ticho.

- Mám něco pustit? Mám i gramofon, kdybys chtěl. -

Míša se zvědavě přehraboval ve starých deskách.

- Co to je? - zaujal ho obal jedné desky.

- To jsou pohádky, které namluvil Vašek Neckář. -

- Jako fakt?? -

- Ano. Klidně ti ji dám, už jsem to nepouštěl asi dvacet let. -

- To bys mi musel dát i ten gramec. -

- Tak ti je pustím dnes před spaním. -

Míša se na něho díval hnědýma, trochu mandlovýma očima. Dušana napadlo, že má v sobě něžnou krásu míšenců. A touha a vzrušení s ním zacloumaly jako už dlouho ne.

Z obalu jedné z desek vypadly hustě popsané listy papíru. Jen tak, ručně naškrábané překlady anglických písniček.

- Tuhle ti pustím, to je asi starší než ty, ale já ji mám rád. A tady to máš česky. -

"Byl to čaroděj, a sloužil tisícům králů,

potkal jsem ho jednou během nočního putování.

Vyprávěli jsme si

a pili víno.

Já a můj kouzelný muž

bylo mi s ním dobře…

Měl zlatý plášť

a oči ohnivé.

Když mluvil,

cítil jsem hlubokou touhu.

Kdybychom poslouchali hlas svého srdce,

mohli bychom být všichni šťastní.

To mi řekl čaroděj

v jeho domě, tam v horách.

Vize jeho moudrosti,

že nikdo nemusí být sám

a miliony stříbrných hvězd

mi budou svítit a povedou mě."

- Hezký. Ale to jsi přeložil ty? -

- No jak se to vezme. Někde jsem přišel k tomu textu a tak svépomocí plus strejda google. -

Míša seděl, papír pořád v ruce. Neumělý překlad jako by mu cosi našeptával. Proč mu dal zrovna tenhle, proč ne jinou písničku? Uriah Heep nazpívali i Lady in black, tu náhodou znal moc dobře. Proč mu tedy nepustil ji, ale tu o kouzelném čaroději? Cítil Dušanovo vzrušení, dokonce se mu i líbil, ale to bylo tak asi všechno. Náhle zalitoval, že sem vůbec chodil. Pustí ho ven? Ale no tak, neblbni, není to přece žádnej úchyl, co by mě nepustil, pokáral v duchu sám sebe.

Muž v protějším křesle, jako by četl jeho myšlenky.

- Jestli musíš domů, hodím tě autem. V tuhle dobu beztak jede jeden autobus za hodinu, a jestli bydlíš někde daleko, tak… -

- To budeš hodný. -

- A když budu ještě hodnější a rozestelu ti tady, nechceš tu prostě přespat? Koukni, kolik je hodin. -

- Nechci… -

- Nechceš obtěžovat? Děláš si srandu? Hodím tu deku, polštář a peřinu. Tím to končí. Jít pro auto do garáže by mi trvalo mnohem delší dobu. -

Míša chtěl ovšem říct něco jiného. Nechci tu spát. Jenomže Dušan si to vyložil po svém. A tak se na gauči ocitly věci na spaní a čisté triko a ručník.

A tak teď ležel a díval se to tmy. Z vedlejšího pokoje slyšel rychlé oddechování a celkem realisticky si představil, co se tam odehrává. Ale necítil potřebu vidět to na vlastní oči. Zavrtal se do peřiny a pokusil se usnout. Ani nevěděl jak a propadl se do snu. Vzbudil ho až lehký dotek na rameni. Rychle se posadil. Podle světla bylo už dost hodin. Skoro devět, paráda, máti ho zastřelí… Sice jí poslal o půlnoci zprávu, že žije, ale i tak bude nervózní, třebaže jí řekl, že se vrátí až ráno.

- Maminka si nevšimla, že jsi dospělý, že jo? To znám. Já bydlel už tři roky sám a máti mi obden volala, jestli žiju a jestli se nechci stavit, - zasmál se Dušan, když viděl, jak mu prsty jezdí po klávesnici.

- No jo, koukám, že to znáš. Naštěstí mám malou ségru, tak nemá máma tolik času na mé pronásledování. -

- Jo, vidíš, ty pohádky. Fakt je nechceš? -

- Fakt je nemám na čem přehrát. -

- Mám u mámy starej gramofon, dám ti ho. -

- Kecáš, - věděl Míša - jen nevíš, na co mě nalákat k další návštěvě. -

- Dobře, kecám. A chci tě zase vidět. Moc bych tě chtěl vidět. -

Míša sklopil hlavu, aby zakryl, že se mu chce smát.

- Tak jo, tu desku chci, za takových dvacet let ji střelím za těžký prachy. A když mě teď hodíš domů, třeba bych zítra v poledne mohl na pět minut před barák, jak půjdu s košem. -

***

ZMĚNA

Dušan vešel do podivně bílé místnosti a zamířil k lůžku. Návštěvník v jeho vzpomínkách poznal Míšu, ležícího v posteli.

- Míšo, Míšánku, jak se vede? -

Muž něžně odhrnul vlasy z chlapcova čela a s novým návalem bolesti si uvědomil, jak ty vlasy poporostly od doby, kdy… kdy žádné neměl. Zaťal zuby do rtů, aby nezačal plakat. Rychle začal mluvit o tom, co bylo v práci, jaké střelené zákazníky dneska potkal, čemu se zasmál, co ho naštvalo. A bledý chlapec ležel na lůžku a spal. Ale spal doopravdy? To muž nevěděl. Držel ho za ruku a mluvil. Jako každý den, i dnes čekal, jestli ucítí opětovaný stisk ruky, nebo uvidí zachvění víček. Ale nestalo se nic. Po hodině vstal, sklonil se, aby Míšu políbil a šel. Pro slzy v očích si nevšiml, že se slza třpytí i v koutku chlapcova oka a pomalu stéká dolů.

Nevšiml si ani toho, že podivný host opustil jeho tělo.

Empatik teď vstoupil do Míšovy mysli. Bylo to jako plavat v rozbouřeném oceánu. Myšlenky byly jedna vlna za druhou a mezi nimi víry, které to všechno přelévaly sem a tam. Probíral se jimi, jako když dítě probírá rozházené puzzle. Trvalo dlouho, než to všechno urovnal, utřídil a uklidnil. Byl zkušený empatik, dokázal se spojit prakticky s kýmkoliv, ale tohle bylo něco jiného, nová, neznámá výzva. Uklidňoval ty vzedmuté vlny strachu, emocí, bolesti a neurčitých, zmatených vzpomínek.

Viděl teď Míšovýma očima, cítil jako on, vnímal jako on, měl jeho vzpomínky. Žil jeho minulý život. Doteky, nejdřív nejisté, ale potom už pevné a nezastírané, první objetí, první polibky, první milování, druhé, třetí, další a další. Pořád stejně krásné, pořád stejně plné touhy a vzrušení.

A pak… jediný špatný krok po starých školních schodech. Úlek z pádu, bolest, jako by mu do hlavy vrazili nůž, a pak už jen podivná tma, absolutní bezmoc a stesk. První dny ještě trochu vnímal, ale pak se propadal stále hlouběji a nevěděl kam. Hledal a nevěděl koho. Operace, která to všechno měla zlepšit, ale nestalo se nic. Jen se prohloubila ta propast, kam se den ze dne propadal hlouběji a hlouběji. Den co den tichý konejšivý hlas. Ten hlas, komu patří, kdo to je, co mu říká? Věděl, že je to někdo, ke komu patří, ale nevěděl jak. A když ten hlas utichl, plakal a nevěděl proč… Tělo už dávno nepatřilo jemu. Byla to jen bezvládná těžká věc, která ho tížila. A stále víc a víc bolela.

Empatik se opatrně začal spojovat s jeho tělem. Jeho vlastní vnitřní hlas ho varoval, že je na čase naopak to tělo opustit. Ale on nemohl. Nemohl, protože cítil, že chlapec umírá… Začal se propojovat s jeho tělem. Opravoval jemné nitky nervů a spojení přerušená pádem a dlouhým bezvědomím. Jemnými vlákny spojoval přerušené ganglie, třídil vzpomínky, tišil strach, obnovoval odumřelou tkáň. Jak se tělo jeho hostitele uzdravovalo, on slábl. Vlastně snad ani ne. Měnil se. Spojoval se s hostitelem v jedno. Už ho nikdy nebude moct opustit. Pomalu si přestával uvědomovat sám sebe. Dřív žil z cizích vzpomínek, teď se ty jeho propojily s chlapcovýma. Už nebyl tím, co dřív. Už byl Míša.

Pohnul rukou. Pokrčil nohu. Otevřel oči.

***

Jako každý den, tak i dnes se Dušan sklonil k posteli a odhrnul chlapcovy vlasy, teď už skoro spadající do zavřených očí.

- Míšo, Míšánku, jak se dneska máš? -

Hnědé oči zamžouraly do světla.

- Miluju tě… -