První sníh

Ještě před hodinou bylo docela hezky, ale teď se údolím proháněl ledovej vítr. Přesně ten, co přinášel bílý sračky nejen do hor, ale i sem dolů. Po těch letech už jsem ho nesnášel. Prej první polibek zimy. Houby polibek, ten je příjemnej, zato tohle byl regulérní kopanec do koulí. Vždycky přinese nějakej průser, to už jsem znal. Zvedl jsem oči. Úplně na jihu byla ještě vidět zelená kupa, který tady nikdo neřekl jinak než Juwellin. Už i ta se ale chvílema ztrácela v olověnejch mracích a bílý čtyřtisícovky nad ní nebyly vidět.

„Nahoře se to sype. U Juwa bude do rána bílo,” starej Alexandre, místní kronikář a studnice vědomostí, o který nikdo nestojí, si přisedl ke mně na terasu služebny.

„Do rána bude bílo i tady dole,” dovolil jsem si nesouhlasit. Alexova vrásčitá tvář se rozzářila. K smrti rád někoho poučoval a ještě radši se hádal.

„Vsadím pětku, že nebude, mladej. Ty tomu prd rozumíš.”

Před přívalem Alexovejch zkušeností mě spasila vysílačka. Zvedl jsem se. Jo, já tomu prd rozumím. Je mi skoro čtyřicet a už dva roky tady šéfuju horský službě. Narodil jsem se tady a vyrostl, vystudoval meteorologii, ale o horách a počasí vlastně vůbec nic nevim. Neměl jsem na hádku s monsieur Alexandrem sebemenší náladu.

„Horská služba Arolla, slyším,” houkl jsem do vysílačky.

„Náčelníku, sežeň si chlapy.” Thomas, dispečer z Zermattu, poznal každýho člena horský po hlase. „Starýmu Juwovi se ztratil vnuk. Prej se šel ráno podívat pod Mont Dolin.”

Podíval jsem se znovu na Juwellin. Vrchol kopce už nebyl vidět a mraky tekly dolů do údolí jako zpěněnej příboj.

„Proč ho ten pitomec někam pouštěl? Ten kluk se tu nevyzná!” Starej Juwellin, kterýmu odnepaměti patřily pastviny nahoře nad údolím a kterej dal jméno celýmu kopci, mi pěkně hnul žlučí. Vztekat se ale nemělo smysl. Zjistil jsem od Thomase, kdy Juwův vnuk odešel, jakou měl výbavu a zkušenosti a taky číslo jeho mobilu. Dokonce jsem se dozvěděl, že dědovi poslal pár fotek z traverzu Alpenpässe Weg, než se stihlo zatáhnout. Tam nahoře je dobře vybavenej nouzovej přístřešek. Třeba měl kluk dost rozumu a schoval se tam.

Sehnat chlapy mi trvalo necelou půlhodinu. Ke třem, co měli službu, se přidalo i pár dobrovolníků. Starýho farmáře Juwellina měli všichni rádi, takže pod temně šedou oblohou, nacucanou sněhem, vyráželo sedm statečnejch. Nahoře na Alpenpässe Weg jsme se rozdělili do skupin, jak jsme byli zvyklí, a vyrazili různejma směrama. Kdyby nebylo tak hnusně, dal by se použít dron s infrakamerou, ale vítr nám rval kapuce z hlavy a bílý sračky už poletovaly vzduchem pěkně hustě a vodorovně k tomu.

S naším nováčkem, horolezcem Luigim z italskýho kantonu Ticino, jsme si přidělili oblast vysoko v úbočí Mont Dolin. Spočítal jsem, kam nejdál mohl Juwův vnuk Didier dojít od místa, kde poslal fotky, a to byla naše oblast. Navázali jsme se na lano, abychom se ve skoro nulový viditelnosti s Luigim neztratili, a dali se do toho. Sníh nám pod nohama křupal a vítr kvílel čím dál větší rychlostí. Zima zalejzala pod kůži a já si představoval, jak sedím u krbu v obýváku a Mario v kuchyni chystá horkej punč. Doháje, tyhle vzpomínky mi byl čert dlužnej. Já prostě nesnáším sníh.

Narodil jsem se v Arolle ještě v době, kdy to byla spíš horská díra. Zermatt, kterej byl od nás jen přes kopec, sice čtyřtisícovej, ale pořád kopec, znali všichni. Do Arolly ale jezdili jen milovníci klidu a samoty. A pak horolezci a dobrodruzi. Vysoký ramenatý chlapi, zarostlý horský vlci, na kterejch jsem mohl oči nechat. Jo, už tenkrát, když jsem se vracel na víkendy z intru, mi bylo jasný, že holky nikdy honit nebudu. Jenomže dát tady v tý naší díře najevo, že jsem na kluky, prostě nešlo.

Léta strávený na internátní střední a pak na univerzitě v Ženevě byly dobou volnosti a hojnosti. Všude spousta mladejch kluků, takže nahodit udičku, navázat oční kontakt někde v baru, se mi dařilo sakra dobře. Jenomže pak jsem najednou měl v kapse všechny možný tituly a diplomy a co dál? Domů do Arolly jsem nechtěl, ale do hor jo. Zachránil mě Zermatt, kde hledali meteorologa. Pohodová práce na meteorologický stanici v horským středisku a za hodně dobrý prachy. Spousta volnýho času, takže jsem si hned udělal kurs záchranáře u horský. A taky spousta krásnejch chlapů.

Dobrodruha Maria jsem poznal šestej rok v Zermattu. Teda poznal… Já ho prostě a dost nevybíravě sbalil. Jen co jsem v baru zjistil, že si mě prohlíží stejně zvědavě jako já jeho, šel jsem na věc. Přisedl jsem si k němu, protože jsem byl zvyklej, že to funguje. Chlapům jsem se líbil, to jsem věděl už dávno a Mario se taky chytil. Vysokej skoro jako já, svalnatej, tmavej a opálenej. Jeho rodiče žili někde v jižní Itálii u moře, jenže jemu učarovaly vysoký hory.

Bydlel v drahým hotelu, v pokoji s obrovskou postelí. Tam jsme se na sebe hladově vrhli. Objímali se a líbali a třeli tvrdejma rozkrokama o sebe. Rvali ze sebe oblečení, jak po letech celibátu. I ta obrovská postel nám byla malá. Náš první sex byl vášnivej a taky pěkně tvrdej. Mario poznával mý tělo od bradavek přes svalnatý břicho až k tvrdýmu ocasu. Hrál si se mnou jazykem a pak si nasedl a sevřel mě v sobě. Naslinil jsem si prsty a přejel po jeho stojícím stožáru.

Byl to úžasnej pocit, dotýkat se ho na jeho nejcitlivějších místech. Pokaždý, když jsem mu přejel po žaludu, přenesla se křeč i do mýho těla. Cejtil jsem, jak mi sevřel ocas. A pak mě začal pomalu ojíždět. Vysedal a zas se zpátky narážel na můj kůl a hekal u toho. Ve tváři blaženej výraz.

První sex s Mariem jsem si pamatoval do detailů. I ten pohled, když jsem do něj pumpoval svoji dávku. Bylo to nádherný. Začátek krásnýho vztahu, kterej jsme ani jeden neplánovali. Tu první noc jsme si chtěli prostě jen zašukat, jenomže jsme brzo zjistili, jak moc si chybíme. Žili jsme spolu tři roky. Tři fantastický roky a oba jsme chtěli, aby už to tak zůstalo. A pak jeden den zazvonil telefon a celej můj svět šel do hajzlu.

„Potřebujeme, abyste identifikoval tělo,” jednoduchej, ale neproveditelnej požadavek místní policie. Mario byl vášnivej lyžař, ale upravený kilometry sjezdovek v okolí Zermattu mu nestačily. S partou kámošů sjížděl na lyžích podstatně prudší alpský svahy. A pak se s nima urvala lavina a byl konec. Zařvali tam všichni.

Konkurs na náčelníka horský v Arolle jsem vyhrál půl roku po Mariově smrti. Už jsem nemohl vydržet mezi lidma. Byl jsem jak umrtvenej, zalitej v kouli ledu, ze který nepronikaly žádný emoce. Všichni mě účastně litovali a říkali, že to čas zlepší. Přál jsem si jediný, aby mi už dali pokoj. Neskutečně mě srali.

Prostě jsem zbaběle zdrhnul. Z přelidněnýho Zermattu do naší sleepy hollow, do Arolly. Neodsoudil jsem se k životu v celibátu, jen jsem to prostě nedával. Bál jsem se citů a vztahu a na sex jsem první tejdny neměl ani pomyšlení. Teprve před měsícem, když jsem si vybíral volno, jsem si zajel na známý místa do Ženevy. Po dvou letech od Mariovy smrti jsem se odvážil vylízt mezi lidi.

Sníh se sypal čím dál hustějc. Obrovský bílý vločky vystřídaly ledovou tříšť, kterou nám švihal vítr do ksichtu při výstupu k Mont Dolin.

„Aspoň že ten zkurvenej vítr polevuje,” ozval se Luigi ve vysílačce. Byl dvacet metrů ode mě na laně a přes ty bílý flusance, co se sypaly z oblohy, nebyl vůbec vidět. Došlo mi, že Juwellinova vnuka nemáme šanci najít, leda bychom vo něj zakopli. Měl jsem sice infrakameru, ale ta mi byla stejně k ničemu jako dron. V týhle slotě půjde brzo vo kejhák nám. Tady přestává veškerá sranda.

„Musíme se dostat nahoru k tý nouzový boudě,” řekl jsem Luigimu do vysílačky. „Jestli má ten kluk všech pět pohromadě, tak se schoval tam.”

Terén byl čím dál víc strmej a taky zatraceně kluzkej. Pod čerstvým sněhem byla místama ledová krusta. Jednou ryl držkou zmrzlý kamení Luigi, pak zas já, asi abychom si nezáviděli. Začínalo to stát fakt za hovno, protože vichr sice ustával, ale teplota šla fofrem dolů. Studenej vzduch ze severu, kterej se k nám měl rozšířit za frontou, posílal navštívenku. Zejtra bude sice nádherně jasno, ale mínus deset a ten kluk zmrzne.

Musíme toho vola najít, šrotovalo mi hlavou, zatímco jsem hubou zase stíral úbočí Mont Dolinu. Tak pitomá a nenápadná hora, nemá ani tři tisíce metrů. Byl jsem nahoře už aspoň stokrát, ale dneska si se mnou vytírala prdel. Jeden blbej krok, lupnutí v kotníku a už jsem zase ležel, rozpláclej, jak žába. Opatrně jsem se zvedal a hledal mezi šutrama oporu pro ruce, když jsem pod sebou ucejtil něco měkkýho.

Didier!

„Didi, slyšíš mě?” fackoval jsem ho. Byl jak kus ledu, ale puls jsem cejtil a dejchal. Zalezl si mezi šutry a vobalil se termofólií. Zachránila mu život. Luigi se snažil spojit vysílačkou s klukama, ale marně. Stmívalo se, počasí bylo příšerný a terén zrádnej. Kotník mě kurevsky bolel, ale zlomenej nebyl a chodit jsem mohl. Nedoved jsem si ale představit, jak budem po tom ledu v noci spouštět na laně nosítka. Ráno se pro nás dostane vrtulník, ale teď jsme v háji. Musíme tady přečkat noc. Od horolezecký boudy jsme byli doslova pár kroků. Didier se tam určitě taky chtěl schovat, jenže tam nedošel.

Konečně se ten mladej pitomec začal probírat. Pomohla mu injekce adrenalinu a chemický ohřívače. Rychle jsem přemejšlel nad svým plánem, jestli zůstat v horách není risk. Jenomže já se na svou nohu nemoh spolehnout a vláčet podchlazenýho kluka hodiny dolů prostě nešlo. Měl na sobě mokrý hadry. Ledovej vítr by ho při transportu zabil. Ta nouzová bouda byla jediná šance a já měl výbavu pro přežití v krosně.

Síly nám fofrem ubejvaly, když jsme táhli nosítka nahoru do úbočí Mont Dolin. Těch pár kroků nám trvalo snad hodinu, ale zvládli jsme to. Vyflusaný a zmrzlý jsme dostali Didiho do boudy živýho. Uvnitř bylo zdánlivý teplo. Určitě tam bylo nad nulou a spacáky na polici znamenaly záchranu. Sám jsem je před pár dny kontroloval a balil. Byly nepoužitý, suchý a připravený pomoct někomu v průšvihu. Nečekal jsem, že to budu i já sám.

Luigi si věřil, a tak vyrazil do Arolly. Sám to mohl zvládnout tak za hodinu. Já zůstal v boudě s klukem. Musel jsem z něj dostat mokrý ledový oblečení a zahřát ho. Na pomoc si budeme muset počkat, až se za frontou zlepší počasí. Výběžek vysokýho tlaku jsem předpověděl na další den, takže nás čekala jen jedna drsná noc. V krosně jsem měl záchranářský vybavení a další termo polštářky. V policích byly konzervy s jídlem, barely s vodou, čaj, malej vařič a propanbutanovej ohřívač. Zvládli bychom to tady klidně několik dní, takže jsem byl v pohodě.

Kluk byl napůl v limbu, když jsem ho ve světle petrolejky pomalu svlíkal. Přitom jsem koukal, jestli na těle nemá nějaký zranění. Přejížděl jsem mu po pěkně vypracovanejch svalech, ale kromě pár modřin od pádů jsem nic vážnýho neobjevil. Kontroloval jsem mu ruce i nohy, jestli nemá něco zlomenýho. Prsty měl úplně promodralý. Omrzliny, ale snad jen prvního stupně. Zkoušel jsem mu je zahřívat a třít. Byly jako kusy ledu.

Svlíkl jsem ho úplně donaha. Jo, nemohl jsem si nevšimnout, že ho příroda obdařila. Vzrušovalo mě dotýkat se jeho krásnýho těla. Měl svaly jak vysoustruhovaný a zlatavou kůži zbavenou chlupů. Stačilo se na něj dívat a měl jsem těsno v kalhotách. Abych přišel na jiný myšlenky, vyhrabal jsem ohřátou infuzi fýzáku. Měl chladem zúžený žíly, takže jsem se dost zapotil, než jsem zaved kanylu. Musel jsem do něj ale nalejt tekutiny. Zazipnul jsem ho do spacáku, vycpanýho termo polštářkama, zkontroloval puls a zorničky a šel si uvařit horkej čaj. Byl jsem taky zmrzlej a věděl jsem, že malej vařič dokáže tuhle boudu docela zahřát. Nebyla velká a stěny měla pěkně tlustý. Čtyři lidi to tady vytopili jen svým tělesným teplem.

Vařič fakt hřál, takže jsem shodil péřovou bundu. Popíjel jsem čaj a pořád kontroloval kluka. Zahříval jsem si ruce o hrnek a předával to teplo jemu. Dejchal jsem mu na prsty, který začínaly měnit barvu na červenou. Do zejtřka mu možná otečou, ale nejspíš o ně nepřijde. Chvílema se budil, zatím mě ale moc nevnímal. Jeho podchlazenej mozek mi servíroval samý nesmysly. Radši jsem se ani nesnažil chápat význam, protože mlel něco o smrti. A já tu starou rašpli znal kurevsky dobře a zblízka.

Vytáhl jsem z bundy mobil a připojil ho k externímu zdroji. Signál sice neměl, protože ve vichřici asi vypadl místní vysílač, ale byl jsem v pohodě. Ráno to technici zprovozní. Taky jsem dal dobít vysílačku. Didi se mezitím zklidnil a zdálo se, že klidně spí. Puls měl pravidelnej a reakce na bolest normální. Počkal jsem, až mu dokape fýzák, a pak už jsem mu dal pokoj a nechal ho odpočívat.

Vyklouzl jsem ven do mrazu. Chtěl jsem se podívat na oblohu. Vítr už skoro nefoukal a bylo úplně jasno. Nad hlavou jsem měl miliardy hvězd, na který se dalo skoro šáhnout, a bílý štíty byly zalitý studeným světlem měsíce. Napadlo dobře třicet čísel sněhu, krásnýho prašanu, kterej v údolích rychle sleze. Monsieur Alexandre neměl pravdu. Bílo bylo úplně všude i Arolla byla jak pocukrovanej vánoční perník. Vylezl jsem o kus vejš a tam se mi povedlo chytit dva dílky signálu. Poslal jsem Luigimu zprávu, že jsme oba OK, a počkal si na odpověď. Dostanou nás odsud, sotva se rozední.

Vrátil jsem se do boudy. Didier pořád klidně spal a tělesnou teplotu už měl asi normální. Prohlídl jsem konzervy na policích, ale nakonec jsem skončil u vlastních zdrojů. V krosně jsem měl hovězí se zeleninou a bramborama v samoohřívacím obalu. Když jsem roztrhl horkej pytlík, celou boudou to zavonělo. Tohle jídlo jsem měl fakt rád. Když jsem dojídal, všiml jsem si, že mě Didier zvědavě pozoruje. Měl jsem na sobě tlustej svetr se znakem horský služby, takže mě snad za násilníka nepovažoval.

„Ahoj, já jsem Philippe,” usmál jsem se na něj. Prej to prolamuje ledy.

„Kde to jsme?”

„V nouzový boudě pod Mont Dolin. Našli jsme tě kousek níž ve svahu,” zvedl jsem se od stolu a nabídl mu horkej čaj. Ruce ještě neměl v takovým stavu, aby hrnek udržel, tak jsem u něj zůstal na zemi a pomáhal mu pít. Objímal jsem ho kolem ramen, aby se mu ve spacáku líp sedělo. Usrkával čaj, opíral se mi nahým ramenem a hlavou o hrudník a mně bylo všelijak. Cejtil jsem něco, co jsem si po Mariově smrti zakázal. Hrozně příjemnej pocit, mít zase někoho blízko sebe. Sice jsem netušil, jestli je Didi na kluky, ale mýmu objetí se nebránil a mně s ním bylo prostě dobře.

Nakonec mi zas usnul na rameni. Bylo mi docela chladno, ale já se nechtěl ani pohnout, abych ho nevzbudil. Anebo jsem nechtěl přijít o výhodu příjemnýho tělesnýho kontaktu? Natáhl jsem se pro druhej spacák a přikryl se. Didiho jsem pořád držel pod křídlem. Přitulil jsem se k němu blíž, ať se líp zahřejem, a usnul jako dřevo.

Probudil jsem se leknutím. Didi byl vzhůru a díval se mi do očí. Asi se mě snažil probudit, protože se ve spacáku vrtěl. Potřeboval vypustit přebytečný tekutiny, jenomže byl nahej, věci měl celý mokrý a venku mrzlo. Nakonec to vyřešila plastová láhev, kterou jsem našel v koutě pod policí. Když jsem se s prázdnou lahví vrátil zvenku, stál na vratkejch nohách u vařiče a nalejval si čaj. Bylo fajn, že už ho prsty jakž takž poslouchaly. Nic mi nebránilo v pohledu na jeho krásně vypracovaný tělo. Měl dlouhý nohy, úzký boky, pěkně zakulacenej zadek a široký ramena. Otočil se s hrnkem čaje a zachytil můj pohled. Ani jeden jsme nepromluvili, ale bylo nám hned jasný, jak to s náma je.

Přišel až ke mně. Měl jsem ho doslova na dosah, krásnýho mladýho kluka. Podle starýho Juwellina mu bylo pětadvacet, nebo tak nějak. Vnímal jsem to napětí mezi náma. Jiskřilo to fest, ale já se bál. Moje ledová koule mě chránila před city zvenčí. Lámala je a rozkládala, jak krystal světelný paprsky. Jenomže teď začínala tát. Didier ji vzal acetylénovým hořákem.

Nic o mým strachu nevěděl. Položil hrnek s čajem, udělal ten půlkrok, objal mě a přitiskl se ke mně. Nahej kluk, kterej mě nemohl nechat v klidu. Cejtil jsem přes kalhoty, jak mu tvrdne ocas a tlačí se na můj rozkrok. Jeho jazyk si nekompromisně našel cestu do mý pusy. Objímali jsme se a líbali a moje ledová koule tála a praskala. Nemohl jsem to zadržet. Nedokázal jsem žít v celibátu a Mario by to určitě pochopil. Vždyť Didiho mi osud přihrál do cesty stejně jako jeho.

Zapálil jsem propanbutanovej ohřívač, ať nezmrzneme, a pak jsem se svlíkl. Stáli jsme tam oba nahý v oranžovým světle hořáku. Ty vteřiny úplnýho ticha bez pohybu rozbíjely mou tvrdou krustu líp než sbíječka. Po hodinách nervů a vyčerpání venku, kdy jsem Didiho objevil jen šťastnou náhodou, jsem si řekl, že tahle odměna za to riskování krku stojí.

Byl to zase on, kdo udělal první krok. Položil mi ruce na ramena a pak se přisál k mejm rtům. Líbal úžasně a jeho ruce mi klouzaly z ramen na záda a ještě níž. Hladil mě po zadku a dotýkal se mě ztopořeným klackem. Konečně jsem ho i já chytl kolem pasu a přimáčkl se k němu. Zhluboka jsem dejchal a vrážel mu jazyk hluboko do pusy. Celý mý tělo zaplavila chuť na sex, touha, jakou jsem už pěkně dlouho nepoznal. Slabiny mi svíralo vzrušení a klacek jsem měl jak z betonu.

Lehli jsme si na spacáky a Didi si začal jazykem hrát nejdřív s mejma bradavkama a pak se suverénně přesunul k ocasu. Klečel nade mnou a jen po očku sledoval, co to se mnou dělá. Roztáhl jsem a pokrčil nohy a nechal ho, ať se předvede. A že se snažil! Jeho svižnej jazyk nevynechal ani jediný místo mýho ocasu. Lízal ho a kroužil po něm. Objížděl žalud a na uzdičce si dal fakt záležet. Špičkou jazyka lízal dírku i zespoda ocas po celý dýlce. Prstama mi přitom jemně masíroval plný koule a palcem občas sklouzl na hráz.

Hlasitě jsem vzdychal a přirážel mnohem dřív, než mě vzal celýho do pusy a jeho nasliněný prsty zamířily mezi moje půlky. Ucejtil jsem prst na díře a prohnul se, abych mu vyšel vstříc. Byl jsem jak v jiný dimenzi. Celej svět se smrsknul mezi mý nohy, odkud mi proudily do těla dávky neskutečný slasti. Vsunul do mě hned dva prsty najednou a snadno nahmatal prostatu. Zaskučel jsem asi dost nahlas, ale tady to nevadilo. Mohl jsem klidně řvát na celý Alpy i na celej svět.

Rytmicky jsem se prohybal v bocích a Didier mi sevřel ocas v puse a mistrovsky mě kouřil. Jeho jazyk pořád kmital kolem žaludu a zespoda po celým ocasu a obě ruce se zabejvaly mojí dírou a koulema. Zrychlil jsem a mý hekání už nebylo vůbec tichý a tlumený. Nekontroloval jsem se a šoustal Didimu pusu i krk v prudkejch rychlejch přírazech. Vrchol se blížil rychlostí světla a já se na něj nechal vynést na vlnách rozkoše, která se nedá popsat.

Zarazil jsem Didimu ocas hluboko do krku a stříkal jsem. S ryčením jsem vyprázdnil svý plný koule někam na jeho mandle. Podržel si můj škubající ocas v puse pěkně dlouho a pak všechno spokojeně spolkl. Jeho prsty ale pořád obdělávaly moji díru a já tušil, že u toho nezůstane. I Didi chtěl svůj díl rozkoše.

Klekl jsem si na všechny čtyři a prohnul se v zádech. Bez gelu bude ten jeho klacek docela dost a já navíc od Mariovy smrti nikoho neměl. Didi byl ale opatrnej a nespěchal na mě. Muselo mu to bejt jasný, když prstama zjistil, jak jsem těsnej. Když ve mně byl konečně až po kořen, chvíli počkal, než začal přirážet. Pak se se mnou ale nemazlil. Pustil se do mě pěkně tvrdě a můj ocas byl za chvíli zase v pozoru. Opřel jsem si čelo o předloktí a jednou rukou sevřel toho svýho nadrbance.

Přirážel jsem proti Didimu v jeho tempu a svíral ho v sobě, abychom si to oba víc užili. Naše hekání a mručení plnilo malej prostor a pot z nás jen lil. Jestli byl Didi před několika hodinama podchlazenej, tak teď byl nažhavenej na celou noc. Neúnavně do mě bušil a krásnej vrchol byl nadosah. Slastný křeče mi sevřely slabiny a já stříkal další pořádnou dávku do svý dlaně. Přitom jsem cejtil, jak sebou i Didi škube a stříká do mě v brutálních přírazech.

Chytl mi ruku, do který jsem se vycákal, a smyslně ji celou olízal. Potom mě objal svejma nohama a zabalil nás oba do spacáků. Úplně samozřejmě převzal iniciativu při sexu i po něm a to mi vyhovovalo. Ničím mi nepřipomínal Maria, kterej byl při sexu radši dole a aktivitu nechával na mě. Fajn změna.

V noci jsme toho moc nenaspali. Povídali jsme si o všem možným, i o tom, jak jsme oba dostali od života přes držku. Didier se zamotal do nějaký party, co vykrádala benzínky. Vždycky jen řídil auto a prej neměl ani tušení, že jeho přítel s kámošem v shopu kradou. Dostal podmínku a splácel škodu. Proto přijel sem, přes zimu tady bylo dost práce a on chtěl vypadnout z města. A pak si chtěl dodělat vejšku, se kterou seknul po bakalářkách.

Všechno to z něj lezlo jak z chlupatý deky. Bál se mi to říct. Jenomže mně to bylo fuk, co dělal ve svým minulým životě. Objal jsem ho ve spacáku a přimáčkl se k němu a on udělal totéž. Políbil jsem ho a mý ruce znovu objevovaly Didiho krásný tělo.

Se svítáním se probudila vysílačka. Byl to Luigi, aby se zeptal, jak jsme na tom. Kotník, na kterej jsem v noci ani nepomyslel, mi šeredně otekl a ztuhnul, takže po svejch bych se z boudy nedostal ani náhodou. A Didi na tom nejspíš taky nebyl tak dobře, aby to slezl dolů. Všechny možný naraženiny ho bolely a při pohybu hekal skoro víc než při sexu.

„Tak my pro vás letíme, trosečníci,” ukončil Luigi spojení a vrátil nás do reality. Didi měl ale v plánu zůstat v Arolle celou zimu, prej jako instruktor jízdy na snowboardu. Neměl jsem proto strach, že si vášnivou noc brzo nezopakujeme. Neměl kde v údolí bydlet a nahoru k dědovi by se večer po vypnutí vleků dostával dost blbě. A můj rodnej vigvam byl dost velkej pro oba.