• nebi
Stylromantika
Datum publikace16. 12. 2019
Počet zobrazení1571×
Hodnocení4.90
Počet komentářů7

I.

Šel rychle, neměl tuhle sterilně bílou, světly ozářenou chodbu rád. Navíc mu Vašek psal, že si dají spolu kafe. Chtěl tam být co nejdřív, měl pauzu na oběd jen 45 minut. Překvapil ho prudký pohyb, rychlé otevření dveří, ruka, která ho chytla a vtáhla dovnitř. Byl jak slepý. Světla na chodbě ho oslňovala a tady byla absolutní tma. Někdo ho přirazil břichem na zeď, tlačil se na něho, takže cítil, že mu jde jen o jedno a je připravený k akci.

„Sundej si ty zatracený kalhoty,“ ozvalo se mu u ucha.

„Vašku?“

„A kdo jsi myslel?“

Martin ho neviděl, ale podle tónu hlasu poznal, že se směje.

„Já nevím, někdo kdo po mé maličkosti touží tak moc, že už to nemohl vydržet.“

„Ty…,“ prudce ho Vašek otočil čelem k sobě, našel si jeho rty, konverzace se odehrávala jen mezi jejich jazyky, zatímco mu rozepínal kalhoty, za chvilku mu sjely ke kotníkům.

„Teď si tě podám a nezapomeň, kde jsme, ne že nás prozradíš,“ zašeptal Vašek a svezl se na kolena.

Než mohl odpovědět, vzal ho jeho milenec do pusy. Martin si rukou přikryl svoji. Ten ďábel, moc dobře ví, jak ho dostat. Vaškovy ruce hladily břicho, boky, stehna a zadek. Občas zajel mezi půlky. Kouřil ho opravdu s chutí, mručel u toho a královsky si užíval, jak se Martin svíjí blahem. Ten už neudržel ruce a zabořil je do kaštanových vlasů. Neviděl je, ale jejich barvu znal moc dobře. Sténal a vzpínal se proti rtům, které ho mučily tím nejsladším způsobem. Náhle ho Vašek pustil, stáhl si Martina k sobě a dravě ho políbil.

„Jestli nebudeš zticha, tak nás tu vyhmátnou.“

„Asi mi budeš muset dát něco do pusy,“ dráždil ho Martin.

Slyšel, jak Vašek rozepíná zip, za chvilku už oba měli plnou pusu.

 

„Myslel jsem, že jdeme na kafe,“ zadýchaně pronesl Martin, pomalu se mu zklidňoval dech.

„Nevydržel bych jen sedět a koukat na tebe,“ dostal odpověď a hned na to polibek. Martin rozsvítil displej, mrknul na hodinky.

„Sakra, musím padat. Sam má dnes zase v plánu mimořádnou poradu. Víš, jak je vysazenej na přesnost.“

„Však utíkej, ale večer jsi jen můj,“ na důkaz svých slov ho Vašek znovu políbil. Martin by se k němu nejradši přitulil a byl s ním. Vysmekl se.

„Musím jít, ty víš, že musím,“ skoro se omlouval.

„V sedm budu stát u tvých dveří.“

„Nenechám tě čekat ani minutu,“ řekl zastřeným hlasem a vypadl ven.

Světlo ho teď úplně bodalo do očí, přivřel je a snažil se si urovnat košili. Bouli v kalhotách neměl jak řešit. Rychle vrazil do kanceláře, prošel kolem Vaškova stolu, jsou od sebe pár metrů. Čapnul noťas a vpadl k šéfovi. Stihl to v dobrém čase, moc lidí tu nebylo. Sedl si dost daleko od Sama, nemusí vidět, jak je rozhozenej, otevřel notebook a zajel do židle.

 

Seděl v čele stolu dlouhé konferenční místnosti. Když do ní s pár dalšími vešel i Martin, Sam cítil, jak rudne a srdce začíná zrychlovat.

„Sakra, uklidni se,“ nadával v duchu sám sobě. Šlo to ztuha. Martin byl u jejich firmy půl roku. Sam si ho nejdřív prohlížel jen ze zvědavosti, ale Martin se mu líbil hned. Dvacetiletej kluk, vysokej, sportovec. Měl pevný svalnatý tělo, ale žádnej kulturista. Jak se Sam později dozvěděl, chodil Martin několikrát v týdnu plavat, běhal a dovolenou strávil celou na kole. Černé krátce střižené vlasy a světle modré oči. Neobvyklá a smrtící kombinace. Za pár týdnů už se ho Sam ve snech dotýkal a nejen to. Po probuzení končil pravidelně v koupelně pod studenou sprchou. Teď se díval, jak Martin usedl na nejvzdálenější židli, hlavu schovanou za notebookem. I tak se Sam necítil v pohodě.

Při poradě, aby snad někdo nepoznal jeho nervozitu, byl o něco tvrdší a ráznější než obvykle. Jakmile zůstal sám, zvrátil se na židli, se zavřenýma očima si v duchu nadával. Co čeká, je mu čtyřicet. Jo udržuje se ve formě a tak, ale mladej kluk, navíc zadanej? Něco už zaslechl, takže má holku. Musí se srovnat.

 

Podzim se přiblížil, Martin měl pocit, že tentokrát je to hezký období. Nevadil mu déšť, chlad. Byl zamilovanej a šťastnej. Nesl dvě horký kafe z jejich oblíbené kavárny za rohem. Cestou ke svému stolu postavil kelímek na Vaškův stůl. Dosedl ke svému a zadíval se na bílou obálku se zlatým lemováním. Otevřel ji a četl.

Václav Horák a Karolína Filipová oznamují,
že dne 15.12.2017 budou oddáni v…

Martinovi vyklouzlo svatební oznámení z prstů. Svět kolem něho se zastavil. To nemůže být pravda, včera večer byl u něj doma, milovali se. Jen Vašek říkal, že potřebuje jít o chvilku dřív.

„Promiň, nevěděl jsem, jak ti to mám říct,“ zaslechl za sebou hlas, který se najednou ozval u jeho ucha, „ale rád se s tebou budu zavírat v kumbále v dolním patře.“

Martin vyskočil tak prudce, že židle odjela na druhý konec místnosti. Odstrčil Vaška od sebe. Co si ten člověk vlastně myslí? Že se ožení a Martin mu bude k ruce, když bude mít chuť. Kdo je ten, který na něho teď kouká skoro překvapeně?

„Jak si to jako představuješ?“ syčel Martin. „Že si budeš doma dělat dětičky, a když budeš při chuti, tak ti podržím? Jdi do prdele…“

„Sakra, neřvi, nech toho…“

„Ale, ale, přece se nebudeš stydět za to, že jsi si to v posledních pár měsících užíval i s chlapem.“

„Do chlapa máš daleko.“

„Ty…“

Dostal takovou facku, že se skácel na zem. Okamžitě vyskočil a ubalil podobnou Vaškovi. Nebyl rváč, ale nenechá si to líbit. Byl plný vzteku, bolesti…

„Tak dost!“ zařval někdo, zavládlo absolutní ticho. Všechny pohledy se otočily za hlasem. Sam si nevšímal nikoho jen těch dvou.

„Pane Horáku, vraťte se ke své práci, hned! Všichni ostatní taky. Martine, vy pojďte se mnou.“

Vašek se ušklíbl a kecnul na svou židli. Martin vykročil k šéfovi. V hlavě úplně prázdno. Vešel do Samovy kanceláře.

„Posaďte se.“

Zapadnul do židle.

„Dáte si panáka?“

Martin se na něho překvapeně podíval, ale kývnul. Sam vytáhl broušenou karafu a cosi nazlátle hnědé barvy mu nalil, sobě taky. Martin si cucnul. Nebyl moc na alkohol a teď měl pocit, že mu hoří krk. Za chvilku mu na jazyku zůstala příjemná chuť, dal si znovu trochu. Začalo mu to chutnat, ať je to, co je to.

„Chodil jste s ním?“

„Ano,“ nemá cenu mlžit, před chvíli na sebe řvali.

„Nikdo to tu nevěděl, jinak by vám asi někdo řekl, že má snoubenku.“

„Nechtěl, aby se to vědělo, že to na pracovišti nedělá dobrotu,“ zaskřípal mladík zuby.

„Rozhodně s ním nemůžete pracovat v jedné kanceláři.“

„Jako že mi dáváte padáka, protože jsem se jako idiot zamiloval do chlapa, kterej se bude ženit?“ kdyby to bylo kdykoliv jindy, nechoval by se takhle. Teď byl ale tak mimo, že prostě vybouchnul. Sam se nehnul, v klidu čekal, až se Martin trochu zklidní. Pak se ozval.

„Nechci nikoho vyhazovat, ale dělat v jedný firmě s bejvalym, ještě na jednom oddělení, nejde. Vím to, Martine. Zažil jsem to.“ Modré oči se na něho upřely, a přestože teď řešili něco úplně jiného, Samovi vyschlo v krku.

Martin si ho pozorně prohlížel, poprvé ho vnímal jinak. Sam byl krásnej chlap, bez debat. Bylo vidět, že na sobě maká. Ve svých čtyřiceti měl tělo, o kterém se mnohým jiným může jen zdát. Pronikavé, tmavě hnědé oči, holá hlava.

„Co máte teda za nápad?“ přibrzdil mladík.

„V druhém patře je potřeba doplnit tým o jednoho člověka, je to trochu jiná práce, ale budete mít klid.“

Martin věděl, že tým o pěti lidech, ženských, potřebuje o jednoho rozšířit. Přikývnul.

„Dnes si vemte volno. Zítra přijďte rovnou ke mně a domluvíme detaily přestupu.“

„Dobře.“ Byl vyčerpaný, prázdný. Jako robot došel ke svému stolu, kafe hodil do koše a odkráčel. Venku bylo hnusně, zima, šedo a mžilo.

Za dveřma bytu všechno odložil a oblečený se doploužil k posteli. Natáhl se na ni jak široký tak dlouhý. Cítil Vaškovu vůni, ještě ráno tu byl. Políbil ho při odchodu. Martin propukl v srdcervoucí pláč, tiskl si k tváři polštář. Až po dlouhé době usnul vyčerpáním.

 

Vzbudil se kolem druhé hodiny ráno. Nejdřív se šel napít, měl strašnou žízeň a pak se osprchoval. Hlad neměl vůbec. Vrhnul se na postel, strhal povlečení, prostěradlo, všechno to nastrkal do pračky a zapnul ji. Bylo mu fuk, kolik je hodin. Dal si vše čisté, nové, znovu zalezl do peřin, sklenici s vodou u postele. Sáhnul po mobilu, aby nastavil budík. Několik zpráv od Vaška, hned je smazal. Jedna od šéfa. V deset večer. Byl překvapený. Rychle smsku otevřel. „Martine, jen jsem chtěl vědět, že jste v pořádku. Když něco budete potřebovat, zavolejte. Sam“

Byly skoro tři ráno, přesto odepsal.

„Děkuju, Martin.“ Obratem dostal odpověď.

„Nemáte zač.“

Přikryl se a znovu usnul. Sam nespal, myslel na něj.

 

II.

Poslední den roku, teda alespoň pracovní, od zítra už všichni dovolenou. Martin upíjel horký kafe, hřál si o něj ruce a užíval si křupání čerstvého sněhu pod nohama. Tři měsíce uplynuly. Vašek se oženil, nakonec i odstěhoval, ale Martin už zůstal na novém postu. Bylo mu tam fajn. Pět bab ve věkovém rozpětí 20 až 60 let, všechny byly prima. Hned ho přijaly mezi sebe, a když se jim doneslo, jak se k němu Vašek zachoval, jemu nic neřekly, jen byly ještě hodnější. Poslední měsíc se holky mezi sebou trumfovaly s pečením. Martin už měl doma snad všechno cukroví, co se dá upéct. Vanilkové rohlíčky, Pracny, Vosí hnízda, Myslivecké knoflíky, Mušličky, Linecký, plněný ořechy, Dodonetky… Ani si ty jednotlivé druhy nepamatoval. Hanka měla zahrádku, tak dostal křížaly a sušené švestky. Linda byla na nějakých trzích a všem přivezla ořechy. Radka pro všechny udělala vaječňák. Prostě prima parta. A práce ho bavila moc, takže byl spokojenej. Dnes je čekal zkrácený pracovní den a pak vánoční večírek. Tyhle akce neměl rád, ale nechtěl holkám zkazit radost. Navíc jim koupil dárky. Opravdu mu moc pomohly, každá trochu jinak, ale byl moc rád, že se k nim dostal.

Nakonec to dopadlo jinak. Na poslední chvíli se k nim dostaly požadavky a ty se musely dořešit. Nabídl se, že to udělá. Holky trochu remcaly, ale potom už mu jen popřály hezký Vánoce. Dal jim dárečky i on od nich dostal. Zůstal sám. V klidu a tichu kanclu dělal, co bylo třeba. Nesledoval čas. Takže když se za ním ozvalo:

„Martine, vy jste ještě tady,“ málem se mu leknutím zastavilo srdce. Pomalu se otočil na židli. Ve dveřích stál Sam. Využil toho, že dnes byl povolen neformální oděv. Těsně džíny, černé triko, Martin měl pocit, že vidí každý sval na jeho těle. Šéf došel k němu, mrknul na monitor.

„To počká do ledna. Jděte už domů,“ pohledem zavadil o pět balíčků ve vánočním papíře a převázané stužkou.

„Nemám spěch, sám tady, nebo doma. Alespoň něco udělám.“

„Jak myslíte,“ měl se Sam k odchodu.

„Hezké svátky, pane,“ Martin tím nic nemyslel, ale když se Sam otočil, najednou se mu pod pohledem hnědých očí podlomila kolena. Jazykem si přejel po rtech. Muž se k němu vrátil, stáli těsně u sebe. Byli skoro stejně vysocí, hleděli si zblízka do očí.

„I vám Martine,“ jeho hlas byl hlubší, mladík se pohnul o milimetr, tak malý kousek je dělil. Jejich rty se dotkly. Samův jazyk okamžitě vniknul do jeho úst. Cítil chuť pití, které mu tehdy nalil. Vnímal jeho vůni. Když se k němu Sam přitisknul a objal ho kolem pasu, mladík poznal, jak moc je vzrušený, a on na tom byl stejně.

„Martine.“

„Ano?“ zašeptal, rukama hladil přes látku trička pevné svaly. Jejich pohledy se setkaly. Sam byl u vytržení. Martin, nádherný kluk, o kterém snil měsíce, se k němu tiskl. Cítil jeho touhu, chuť i vůni.

„Martine,“ nedokázal nic, než znovu zopakovat jeho jméno, zatímco hladil mladíkovi záda, až sjel k pevnému zadku. Krásně mu pasoval do rukou. Stiskl ho a přitlačil si Martinův klín na svůj. A už nebylo cesty zpět. Líbali se, hladili, dech se jim zrychloval. Když se rty oddělily, zašeptal Martin jeho jméno.

„Same,“ muž ho sledoval žhnoucíma očima.

„V kancelářích může ještě pár lidí být, půjdeš ke mně?“ Sam vyslovil to, o čem snil a co mu v noci nedávalo spát. A Martin přikývnul. Otočil se, předklonil k počítači a začal zavírat spuštěné programy. Pomalu se odhlašoval ze systémů. Sam mu stál za zády, před sebou vyšpulený jeho zadek. Neodolal. Sevřel štíhlý pas, ovinul ho jednou rukou, druhou položil vedle Martinovi. Ten se mu zadkem zavrtával do klína a jeho vzdech naplnil místnost. Že už nikam nejdou, věděli oba. Sam hladil hrudník, pevné břicho a přibližoval se k opasku kalhot. Rozepnul je, mladík se nepohnul, stáhl mu kalhoty i s boxerkama. Martin znovu vzdychl. Sam se nezdržoval rozepínáním knoflíků u košile. Prostě ji z něho serval. Když se k němu muž přitiskl, cítil na svých zádech jeho kůži, takže si už sundal tričko, napadlo ho. Jenže o tom neměl čas moc přemýšlet. Martin se rukama zapíral o stůl, skloněnou hlavu, vnímal jen Samovy doteky. Když ucítil jeho jazyk mezi půlkama, otočil se. Vidět toho nádhernýho chlapa, jak si to užívá, ho dostávalo. Zrychleně dýchal a přestával se kontrolovat. Vždycky byl o něco hlučnější. Vzdychal a kňučel, pořád hlasitěji. Sam to ale neřešil, naopak. Každý dotek jeho jazyka provázel Martin svými steny a on byl na maximum vzrušený. Stoupl si, sevřel ten skvostný zadek a…

Martin se prohnul při tom prudkém vpádu, sevřel rukama pevně okraj stolu. Sam chtěl hned opatrně vyjet ven.

„Ne, zůstaň tak,“ zaprosil Martin.

Muž se k němu přitiskl, líbal ho na krku, ramenou i zádech. Až když mladík začal sám dávat najevo, že chce pokračovat, začal pomalu přirážet. Pozvolné tempo jim dlouho nevydrželo. Nahromaděná touha a chtíč hnaly Sama k cíli. Nemyslel jen na sebe. Užíval si, že u toho může svírat Martinův ocas. Nakonec byl mladík první, muž ho chytil za krk, prohnul v zádech a vynutil si polibek, jazyky se propletly. Stačilo několik přírazů a i on se dostal na vrchol. Sam se svezl do Martinovy pracovní židle, jeho stáhl s sebou. Zůstali spojeni, mladík v záklonu položil hlavu na mužovo rameno. Vydýchával tu jízdu, kterou si právě dopřáli, zatímco mu Sam něžně přejížděl po hrudi a břichu.

„Po tomhle toužím od chvíle, co jsi k nám nastoupil,“ řekl Sam.

Martin pootočil hlavu, setkal se s hnědýma očima.

„Proč jsi nic neřekl, nenaznačil?“ byl překvapený.

„Nejdřív jsem myslel, že máš holku. Mluvilo se o tom, že jsi zadaný. Pak se ukázalo, že tě ten hajzl podle využil. Tenkrát u mě v kanclu jsem měl strašnou chuť vzít tě do náruče. To ale nešlo.“

„Pozvání k tobě domů pořád platí?“

„O tom nepochybuj,“ usmál se Sam.

Seděli v taxíku, který je vezl k Samovi domů. Martin měl položenou hlavu na jeho hrudi, ruku kolem Samova pasu. Zvedl pohled. Sam se díval na cestu před sebou, rukou mu hladil záda. Martin měl jeho rezervní košili, když mu tu jeho zničil. Mladík se usmál, natáhl se a začal muže líbat na krk. Okamžitě měl jeho plnou pozornost. Sam si ho podržel za bradu a pak ho políbil. Žádný letmý dotek rtů. Jazykem se okamžitě dožadoval svého a Martin mu odpověděl se stejnou náruživostí. Taxikář, který je viděl ve zpětném zrcátku, se znechuceně ušklíbl. Byl jim úplně jedno. Byli spolu, bylo jim dobře a užívali si jeden druhého. Mezi ně nemohl nikdo a nic vstoupit.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (60 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (60 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (57 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (58 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (63 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0
Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+4 #7 Odp.: SvatbaMilan Urban 2019-12-23 21:57
Moc pěkné, romantické a jemné, tak se mi to líbí :-) .Těším se na další
Citovat
+4 #6 Odp.: Svatbanebi 2019-12-19 21:35
:-) moc děkuju
Citovat
+4 #5 SvatbaWilliam 2019-12-19 06:00
Veľmi pekné čítanie, už teraz sa teším na ďalšie poviedky. Nebi len tak ďalej.
Citovat
+5 #4 Odp.: Svatbanebi 2019-12-17 20:38
Taky mám ráda hezké a hlavně dobré konce. A radost, že příběh potěšil a dobře naladil. Děkuju za Vaše komentáře, vážím si toho.
Díky :-)
Citovat
+9 #3 Odp.: SvatbaSaavik 2019-12-17 20:31
Díky, to bylo fakt pěkný.
Citovat
+8 #2 Odp.: SvatbaAlianor 2019-12-17 16:05
Píšeš nádherně a tahle Vánoční romance mi spravila náladu na přestávce v práci. Tyhle uspěchané dny si zaslouží takové odpočinkové a romantické příběhy, aby člověk zvolnil a taky si uvědomil, že Vánoce nejsou jen o shonu. Děkuji :-)
Citovat
+12 #1 Odp.: Svatbazmetek 2019-12-16 22:57
Mám rád hezké konce.
A je tu pasáž, která mi připomněla kamaráda, který na konstatování: "Jděte už do prdele!" odpověděl: "Rád bych, ale jsem v práci."!
Citovat