Missa pastoralis

„Ahoj, jezevče! Co děláš?“ ozvalo se z telefonu.

„Ahoj, Aničko. To jsem si moh´ myslet, že to seš ty,“ odpovídal jsem unaveně. „Kdo by mi jinak asi tak volal. Nic nedělám, válím se a snažím se zapomenout, že budou Vánoce, ale ta reklamní masáž všude mi nedá. Ani to nejde zaspat, podvědomě se mi to cpe i do snů. A v práci začíná hysterie před koncem roku, všichni zpruzený…“

„Takže nemáš co dělat, že jo?“ pokračoval nadšený energický hlas. Anička je takové dynamo, které má spoustu energie na rozdávání. Organizovat cokoli komukoli je její hobby a vášeň. Všichni mysleli, že jí to pustí, když se vdá, ale zapojila i manžela, který vcelku odevzdaně plní její nápady. Tak nějak lze doufat, že jí z energie trochu ubere dítě, které by mělo přijít někdy v březnu, ale myslím, že bude dál realizovat své nápady i s děckem u prsu.

„Hele, říkala jsem si, že bysme tě měli někam vytáhnout, než shniješ. A nějakou vánoční náladu mít musíš! Hele, my bysme tě vzali ve čtvrtek do hospody. A jsem strašně hodná, nic po tobě nechci, žádnou práci!“

„Prosím tě, co to je za akci? Vánoční večírek z podniku se mi podařilo vynechat a podle toho, co jsem o něm slyšel, tak jsem dobře udělal. Co je tohle?“

Je mi jasný, rozhodla se, nevyhnu se tomu.

„Je to jen takový posezení se sborem, pár lidí. Máme odpoledne zkoušku v kostele u Jakuba Menšího a pak se půjdem na chvíli posadit do hospody.“

Málem jsem zapomněl, že Anička taky zpívá a je členkou malýho pěveckýho sboru. Chtěli si dát nějakej název, vymysleli Proradost, ale pak zjistili, že nějaká takováhle kapela už existuje, tak vymýšleli Nášsbor, ale to už existuje taky. Vzhledem k tomu, že jsou smíšenej sbor, tak někoho napadlo Cuvée, což vzbudilo radost, než zjistili, že to taky už je obsazený. Tak si říkaj KMČ sbor. To KMČ znamená Kdo Má Čas.

Anička zpívá soprán a má dost pronikavej hlas a vzhledem ke své povaze se občas snaží dominovat, což ve sboru není úplně dobře. Jednou jsem jí naštval, když se mě ptala, jak se mi líbilo, její vystoupení (zpívala sólo). Řek jsem jí, že to bylo, jako když řeže sklo, jak to bylo ostrý. Ale ono jí naštvání nikdy dlouho nevydrží a navíc uznala, že mám možná pravdu.

„Stavěl by ses v kostele okolo pátý, my odzkoušíme Rybu a pak si půjdeme sednout do hospody. Fajn? Zvu tě, protože máš naposloucháno a řekneš nám pak, jak to znělo.“

„Vy zkoušíte Rybovku?“

„Jo, ale ne velkou Vánoční. Jen malou Pastorální, ta je krátká, potřebuje jen pár nástrojů a stačí ten malej varhanní pozitiv, co je u Jakuba. A my ji uzpíváme. A je hezká. Budeme ji zpívat u Jakuba na Štědrej den o půlnoční. Dopoledne na náměstí u stromu pár koled a pak půlnoční. Hele, příští rok už nebudu moct s miminem zpívat půlnoční, tak si to ještě chci užít.“

Půlnoční zpívat nebude, ale dokážu si představit, že bude na náměstí u stromu na Štědrej den dopoledne s dítětem v náručí dělat živej betlém.

„A navíc, stejně potřebuješ mezi lidi, takže ve čtvrtek u Jakuba před pátou, jo?“ a zavěsila.

Takže mi nezbylo nic jinýho, ve čtvrtek jsem před pátou dorazil ke kostelu Svatého Jakuba Menšího. Vlezl jsem dovnitř, Anička byla v chrámové předsíni a o něčem se dohadovala s kostelníkem.

„Pojď dál a posaď se někam, my za chvilku začneme.“

Posadil jsem se někam doprostřed, v ruce jsem žmoulal čepici a rozhlížel se. Tenhle kostel je snad zajímavej tím, že není ničím zajímavej. Bílý stěny, hlavní oltář z konce devatenáctýho století, pseudogotickej, dílny to tenkrát sekaly jako kusovky. Na něm příšerně kýčovitej obraz ukamenování svatýho Jakuba Menšího. Na stěnách zašlý rytiny křížový cesty. Otočil jsem se na chór. Na něm varhanní pozitiv a vedle byla tušit skupina lidí, která se ještě o něčem dohadovala, pak ztichli a spustili Kyrie.

Docela se mi to líbilo, takový venkovský muzicírování…

Najednou se ozval sametovej, krásnej mužskej hlas, kterej začal odpočítávat: „Když u naší dědiny hlásný troubil hodiny: jedna, dvě, tři… dvanáct.“ Vstal jsem, jestli uvidím, kdo to zpívá, ale nebylo ho vidět. Nebyl to školenej hlas, to vlastně nikdo z nich, ale strašně příjemnej. Všichni si to hodně užívali, ani Anička se nasnažila být dramatická a stáhla se a zkáznila hlas…

Nakonec to byl hezkej zážitek.

Zvednul jsem se. Ze dveří schodiště na kůr začali vycházet účinkující. Anička se ke mně vrhla: „Tak co, jaký jsme byli?“

„Moc dobrý. Ani nebylo řezání skla, bylo to hezky vyvážený, poslouchalo se to hezky.“

Praštila mě do ramene: „Hele, ty aby sis nerejpnul! Tak jdeme si sednout do hospody? Pišto, půjdeš taky, ne?“ otočila se na kluka, který zrovna procházel okolo se skloněnou hlavou.

„No, já nevim…,“ začal rozpačitě. Koukal jsem na něj. Modrookej kluk. Rozčepejřený delší černý vlasy. A byl to ten sametovej hlas, kterej mě zaujal při zpěvu. Ty temně modrý oči mě fascinovaly.

„Stejně nemáš co dělat, tak posedíme a pokecáme…“

Pokrčil rameny.

„Tak fajn, jdeme!“

Měli zarezervovaný velký stůl v nedaleké hospodě. Protože bylo docela chladno, tak jsem si dal grog. Kluk, kterého oslovovala jako Pištu, ale kterej se jmenoval Štefan, si dal čaj.

„Nedáš si se mnou grog? Pozval bych tě, “ oslovil jsem ho. Zavrtěl hlavou a celej se nějak stáhnul.

„Ne, díky…“

Já jsem většinou docela ukecanej. Musím přiznat, že před tímhle klukem jsem se i trochu začal předvádět, zvlášť, když se se mejm kecům trochu zasmál.

Když si odskočil na záchod, naklonila se ke mně Anička: „Trochu moc tlačíš na pilu. Hele on je Pišta moc hodnej kluk, ale nějak se bojí lidí. Trochu uber. Ale trefila jsem se správně, že by to moh bejt tvůj typ, že jo?“

„Já jsem si říkal, že v tom bude ještě něco, ne jen posuzování muziky, kuplířko!“ zasmál jsem se.

Ale ubírat jsem nemusel, Štefan se prostě nějak vytratil…

Ležel mi v hlavě. Anička nevěděla, kde bydlí, ani kde dělá, setkávali se vždycky jen ve sboru.

Na Štědrej den dopoledne jsem zašel na náměstí. U stromu tam zpíval KMČ sbor koledy. Anička mě hned postřehla a usmála se. Štefan si mě po chvíli všimnul taky. Zamával jsem mu. Nevím, jestli zčervenal rozpaky, nebo mrazem… Chtěl jsem s ním prohodit aspoň pár slov, ale když dozpívali, tak odešli všichni společně.

Šel jsem domů. Pustit v televizi pohádky, aspoň trochu upravit stůl, ozdobit vánoční větev… Stromek nestrojím, jen větev a pod ní dávám malý dřevěný betlém.

Večer jsem si udělal bílou klobásu s bramborem, zapálil adventní svícen, najedl se, rozbalil dárek, kterej mi poslala máma… košile, jako každej rok. Kouknul jsem na hodinky. Máma je u ségry, její děti už budou mít rozbalený dárky, tak mámě můžu zavolat a poděkovat Ježíškovi.

Pak si pustit štědrovečerní pohádku v televizi – nijak zvlášť mě nenadchla…

Oblékl jsem se a šel se projít. Když jdu ulicemi, kde nikdo není, a koukám do oken s vánoční výzdobou a někde rozsvíceným stromkem, který je vidět za oknem, tak mám mnohem svátečnější a hezčí pocit, než být sám doma.

Pomalu jsem coural ulicema, ruce zaražený do kapes… Najednou koukám, někdo courá ulicemi úplně stejně, pokukuje do oken… Známej obličej.

„Ahoj, Štefane!“

Skoro to s ním cuklo.

„Jé, ahoj.“

„Taky rád koukáš na vyzdobený okna? Ještě hezčí by to bylo, kdyby bylo nasněženo, ale Vánoce na sněhu jsem už nezažil dlouho,“ začal jsem žvanit a jel jsem a byl jsem k nezastavení.

„Hele, kdyby byly otevřený stánky na náměstí, tak bych tě pozval na dětskej punč, když jsi takovej nepřítel alkoholu,“ zasmál jsem se.

Podíval se na mě: „Já nejsem nepřítel alkoholu, jen jsem se naučil dávat si pozor.“

„Byla po nějakým excesu ošklivá vopice?“ zasmál jsem se, ale přestal jsem, když jsem ho viděl. Vypadal najednou úplně zlomeně, nešťastně…

„Ne… to ne… jen… nevím, jestli to mám říct…“

„Jestli ti to pomůže, tak jo.“

„Víš, to se říká blbě… Vloni o vánočním večírku jsem toho vypil trochu víc. No, oni to do mě spíš lili, ale já jsem to nějak neodhad. Dva chlapi z podniku, všichni věděli, že spolu žijou. Byla s nima docela sranda a já nevěděl, která bije, když se večírek rozcházel a nabídli mi, jestli nechci na chvilku k nim, jakože ještě na pokec… No a tam mě znásilnili. Já to nechtěl, ale… bylo to hnusný. Hnusný. A skončil jsem s natrženým zadkem. To bolelo dlouho. Já jsem tam pak nemoh zůstat…, nemoh bych se s nima dál setkávat v práci…, tak jsem si našel jinou práci v jinym městě. Tady je to dobrý, ubytovna je slušná a ve sboru jsou fajn…“

„Hlásil jsi to někde? Řek jsi o tom vůbec někomu?“

„Řek jsem to tam našemu faráři. Prej by mi to neudělali, kdybych nechtěl, a mám teď těžkej hřích.“ Podíval se na mě se slzama v očích.

Přitáhnul jsem ho k sobě, objal a hladil ho po zádech.

„Taková pitomost, ty žádnej hřích nemáš, vůbec žádnej…“

„Děkuju ti,“ vyprostil se mi. „Už musím jít, ještě se musíme před mší rozezpívat.“

Otočil se a šel. Ještě se po mně ohlédl, možná se chtěl ujistit, že nejdu za ním. Trochu přitom škobrtnul na dlažbě, měl jsem nutkání se za ním rozběhnout, chránit ho… Ale asi bych ho spíš vyděsil.

Coural jsem se domů a přemýšlel. Před domem jsem se otočil a namířil si to k Jakubovi na půlnoční.

Bylo tam narváno. Postavil jsem se vzadu ke sloupu a sledoval mši. Vlastně jsem na ní byl poprvé, jsem bezvěrec a vůbec jsem nevěděl, co při mši dělat, kdy lidi vstávaj, sedaj, podávaj si ruce…

Mladej farář měl krátké kázání na téma láska nebeská a pozemská…

Mše skončila a lidi se hrnuli ven. Čekal jsem v kostelní předsíni, až začnou scházet s kůru zpěváci. Štefan šel s ostatními a tvářil se docela šťastně.

„Štefane…“

Podíval se na mě a zastavil se, musel si stoupnout ke zdi, aby nepřekážel ostatním, kteří vycházeli ven. Přímo pod na zdi zavěšenou větev jmelí.

Naklonil jsem se k němu a políbil ho. Hlavou jsem ukázal na jmelí nad námi: „Tady se to smí, pod jmelím.“

Sklonil hlavu a prošel okolo mě ven.

Prodral jsem se za ním.

„Počkej, Štefane, počkej! Promiň… zlobíš se?“

Zastavil se a otočil se ke mně. Zavrtěl hlavou: „Nezlobím se.“

Zvedl hlavu a rozhlédl se po zamračené černé obloze, kde jen občas zasvítila nějaká hvězda.

Usmál se: „Ale myslím, že tady se to smí taky…“