Výtah

Probudilo ho zvonění budíku, bože, čtyři ráno. Peřinu ke krku, obličej zabořil do polštáře. Poslední minuta a vstávat. Vysoukal se z peřin, doťapkal do koupelny. Spal nahý, takže rovnou do sprchového koutu, pustil proud nejteplejší vody. Kůže se prohřívala, sprchová pěna byla omyta už vlažnou vodou spolu s šampónem ve vlasech. Na závěr si dal ledovou, stál pod ní, jak nejdéle vydržel. Vysušil se na hrubo ručníkem a zabalil do měkoučkého županu.

Teď už příjemně probuzený si chystal snídani. S miskou jogurtu a ovoce si šel sednout na balkon. Nohy na zábradlí, v klíně snídani, čekal na svítání. Miloval tuhle chvíli, kdy se den probouzel a on byl u toho. Svých pár minut. Když uplynuly, vzdychl a vydal se obléknout. Vlasy už suché, župan odložil cestou do šatny.

Teď stojí před skříní a zvažuje, co na sebe. Na jedné pobočce přijali nového vedoucího, má se s ním setkat, ukázat mu chod v centrále. V duchu doufal, že to nebude stejný kretén jako ten před ním. Dokázal překousnout, že se choval hrozně, ale to jak pod jeho vedením, idiot, šla pobočka do háje, to bylo příšerný. Nebyla to jeho odpovědnost, ani teď ne. Jeho nadřízený byl v tichosti odejit a na jeho místo nastoupila ředitelka. A teď skomírající pobočka technické podpory nutně potřebovala probudit. Kdyby ten nový byl člověk, jakého by chtěla mít ve vedení, mohla by mu dát dost volnosti na to, aby si vše nastavil podle sebe. Jenže kde se takoví vedoucí hledají? Ředitelka na pohovorech nebyla. A Libor teď má tedy před sebou setkání s… s kým vlastně. Radim, už to jméno ho zaujalo, životopis a motivační dopis, paráda. Nahý před svou skříní si povzdechl:

„Ať to je kruci někdo normální, prosím.“ Sáhl po svém oblíbeném obleku. Koupil si ho, když ho Daniel odkopnul, no vlastně opustil a odnesl všechno, co pobral, včetně jeho obleků, všech. Libor si potřeboval opatřit nový a zašel do skvělého krejčovství. Nikdy nelitoval.

Teď už je delší čas sám, není z toho nadšený, ale taky programově nikoho nehledá. Prostě teď pracuje a snaží se všechno zvládnout. Tak jo. 5:30, jde se na schůzku. Vyšel z bytu.

Radim seděl ve středně velké, příjemně vybavené kanceláři. Pohodlná polstrovaná židle z leštěného dřeva, ze stejného jako oválný stůl, na kterém teď měl hrnek kafe. Příjemná sekretářka paní ředitelky mu nabídla i něco ke kávě. A i když řekl, že nic nechce, přistál před ním tác s ovocem a košíček mini croisantů. Teď tu seděl, popíjel kafe a pár těch croisantů si k němu dal. Za oknem už se probouzel další horký den. Pracovní pohovor nebo ne, plátěné šortky pod kolena a pohodlné tričko bylo to jediné, co si byl ochotný vzít v tom vedru na sebe.

Za dveřmi zaslechl kroky, pozdrav, žena a muž. Dveře se otevřely a muž vešel. Radim čekal ředitelku, tedy starší dámu. Ovšem mladík, který vešel, mu na chvíli vzal dech. Obešel stůl a stoupl si proti němu. Dobře padnoucí oblek. Radim se očima na chvilku zastavil v rozkroku, sjel ke štíhlému pasu a krásně tvarovanému zadečku. „No pěkně, tak tohle je jeho šéf?“

Zvedl pohled do mladíkovy tváře, moc hezkej, zlatozelené oči a neskutečná záplava světle hnědých vlasů, do které se momentálně opíralo slunce.

Příchozí mu podal ruku. „Dobrý den, jmenuju se Libor, paní ředitelka má jednání, a tak mě pověřila vás provést po centrále. Všechno ukázat, zodpovědět vaše dotazy. Po obědě se s paní ředitelkou sejdete a proberete další podrobnosti.“

Takže ne šéf, její asistent. Nevěděl úplně proč, ale byl rád. Vstal a ruku přijal: „Radim.“

Libor na Radima hleděl, byl jím stejně zaskočen jako muž jím. Při své výšce 167 centimetrů, Liborovi každý připadal vysoký. Radim seděl na židli a bylo jasné, že je to vysoký chlap. A hlavně teda opravdu chlap. Lehce opálená kůže, pod kterou se napínaly svaly, mohutná šíje, nasucho polkl. Očima klouzal po těle sedícího hosta. Hodně vysokej, blesklo mu hlavou. Nedokázal odolat a přes pevné břicho, vyrýsované pod látkou trika, se mu podíval do rozkroku. Rychle zvedl pohled a setkal se s modrýma očima a lehce pozvednutým obočím. Paráda, všimnul si toho. Kruci.

Celé dopoledne s Radimem procházel centrálu, vše mu ukazoval, vysvětloval. Radim měl velmi podrobné otázky k různým procesům, zjevně i jasnou představu, jak by chtěl na pobočce něco z toho použít, někde i změnit. Libor však řešil jiný problém, když šel muž před ním, nemohl se ovládnout a okukoval mu zadek a vypracovaná stehna. Dvakrát ho Radim nachytal. Na oběd s ním naštěstí nešel, ředitelka se uvolnila dřív, a tak se rozloučil s obligátním: „Uvidíme se zítra,“ a zdrhal.

Celé odpoledne byl zahrabaný v papírech. Odpoledne už mohl jít domů. Tam se převlékl a vyrazil na plovárnu. Voda a sluníčko ho příjemně naladily. Doma pod sprchou smyl pot a prach z celého dne. Nahý se zavrtal v peřinách, četl si detektivku. Kolem desáté se rozhodl jít spát. Přece jen má ráno vstávat, má s Radimem být celý den. Jen si na něho vzpomněl a bylo hotovo. Ležel se zavřenýma očima pod lehkou přikrývkou. Levou rukou sjel ke svému klínu. Sten se mu vydral ze rtů. Jen myšlenka na pohled modrých očí a už je hotovej. Nepřemýšlel, v mysli mu vířily představy, které ho jen víc nabudily. Netrvalo dlouho a uvolnil své napětí ve výstřiku s doprovodným výkřikem. Nechával doznít tu chvíli. Hlavou mu bleskla myšlenka, že to na něm Radim pozná. To, že se doma ukájí a myslí na něho. Dech se mu zklidňoval, nepozná, ale on to bude zítra vědět. Ještě nepotkal chlapa, co by na něj tak působil. Těšil se, že Radima uvidí, ale věděl, že ho čeká peklo. Jeho fantazie jela naplno. Zítra se zblázní. Lehl si na bok, zavřel oči a za chvilku usnul.

Radim čekal ve stejné zasedačce jako den před tím. S ředitelkou včera odpoledne pořešil docela dost. Byla nakloněná mnoha jeho nápadům a dala mu dost volnou ruku. V podstatě mu řekla, ať ukáže, co umí, a za tři měsíce se sejdou znovu. Teď čeká na Libora. Po tváři mu přeběhl úsměv. Vybavil si, jak stál vedle něho, oči upřené do jeho tváře, mladík mu odpovídal na otázky a byl roztomile červený ve tváři. Trochu se dusil ve vlastní šťávě, na druhou stranu ho Radim odhalil, jak mu okukuje zadek. Za dveřmi zazněly známé hlasy, takže je asi tady. Libor vešel, dveře klaply.

„Nebude vadit, když si dám taky nejdřív kafe?“

Radim se na něj díval a měl co dělat, aby se soustředil. To si dělá srandu, bez kravaty s rozepnutou košilí, opálená kůže zlatavé barvy, asi byl včera u vody. Když si sedl, lehce se předklonil. Muž měl perfektní výhled na jeho opálený hrudník. Na druhou stranu, je na co koukat.

„Taky nemám svoje dopito,“ usmál se a cucnul si své kávy.

Karolína mu donesla kávu, černou bez cukru. Věděla, že Libor si nedává mléko ani cukr. Ten si hrnek položil před sebe, civěl do stolu a pomalu upíjel. Nechtěl se Radimovi podívat do očí. Zlobil se na sebe. Přehnal to, viděl, jak ho muž hodnotí, lev na lovu.

Radim se bavil jeho rozpaky. Nehodlal mu to usnadnit. Bylo mu jasné, že takhle se ohákl, aby udělal dojem. Což se mu povedlo. Ale zadarmo to nebude.

Pomalu dopil, pokusil se co nejvíc uklidnit a podíval se na muže.

„Můžeme vyrazit?“

„Můžeme.“

Prošli halou k výtahu, stáli vedle sebe. Nepodíval se na Radima, i když věděl, že on se dívá.

Muž sledoval profil, prozářený sluncem. Kochal se. Probralo ho cinknutí výtahu, dveře se otevřely. Nastoupili. Výtah byl prázdný, dveře se zavřely, kabina se dala do pohybu, chvíli jela a pak najednou prudké cuknutí a tma. Libor se lekl a vykřikl. Absolutní tma ho děsila. Proč kruci nesvítí něco jako záložní světlo? Tmu, úplnou tmu nesnášel. „Radime?!“

„Nebojte se, za chvilku se to rozjede, nebo se alespoň rozsvítí.“

„Nemám tmu rád,“ přiznal.

Radimova ruka ho zachytila za rameno, přitáhl mladíka k sobě. Ten se k němu přitiskl, položil hlavu na jeho hruď. Rukama ovinul mužův pas.

Schoulil se v jeho náruči, tiskl se mu na hruď, lehce chvějící tělo se k němu tisklo. Obklopila ho jemná dráždivá vůně a Radim myslel na jedinou věc. Na opálenou kůži a pohled zlatozelených očí. Hladil hocha po vlasech, bořil do nich ruce, jemně se mu kroutily kolem prstů.

„Neboj se,“ zašeptal.

Libor se ještě těsněji k němu přivinul. A musel tak cítit jeho erekci. Nemohl s tím nic dělat, ten kluk ho prostě bral. Stáli sami, ve výtahu v naprosté tmě. Zvažoval, jak z toho ven, když ucítil chlapcovy ruce, které se mu vsunuly pod triko a stoupaly podél jeho páteře. Lehce se odtáhl a věděl, že když se skloní…

Udělal to a setkal se měkkými rty, vsunul svůj jazyk do Liborových úst, dotkl se jeho. Chutnal po ranní kávě. Přitlačil ho ke stěně výtahu. Mladík mu ovinul ruce kolem krku. Výtah sebou cuknul a rozjel se. Ve stejnou chvíli se rozsvítilo. Zůstali v objetí.

Výtah zastavil, Libor se vysmekl, vystřelil chodbou a zmizel únikovýma dveřma. Muž šel za ním. Našel ho ve stejném patře, stál na schodišti, díval se ven skleněným oknem, rukama pevně svíral masivní kovové zábradlí, slyšel muže přicházet.

Ten k němu došel. Svoje ruce položil vedle jeho, chytil se zábradlí. Libor se otočil tváří k muži, nepohnul se a pak se k němu Radim sklonil pro polibek. Znovu se rukama zachytil mužova krku. Ten ho vzal za pevný zadeček, posadil na zábradlí, a hoch se nohama zaklesl kolem jeho boků. Octli se v bodě, kde ve výtahu přestali. Radim se rozhlédl, skleněná okna všude kolem, ze všech stran na ně bylo vidět. Neměl chuť někomu dělat představení.

„Jsme tu moc na ráně,“ řekl.

„O patro níž je technické zázemí.“ Chtěl ho, neměl v hlavě nic než Radima. Teď teda ne. Sklouzl ze zábradlí, vzal muže za ruku a vedl ho po schodech. Sešli o patro níž, otevřel dveře, vešli. V místnosti bylo šero a o dost chladněji, kolem dokola provazce drátů a kdo ví čeho ještě.

Libor otočil zevnitř klíčem, okamžitě k nim byl přitlačen. Přes látku jasně na zádech cítil Radimovo vzrušení. Muž ho jemně uchopil za vlasy a zvrátil mu hlavu. Políbili se. Mladík se vysmekl, otočil se tváři k němu, rukou hladil jeho klín. Přes látku šortek hladil Radimovu chloubu, cítil jeho velikost a to jak pod jeho péčí mohutní. Přestal myslet na cokoliv jiného, chce ho teď a tady. Škubl zipem a šortky padly k zemi. Vyhrnul mu triko a začal pomalu klesat na kolena, líbal, olizoval mužovu hruď, břicho, rukama mu stáhl boxerky. Přímo před očima měl lesklý žalud s kapkou touhy na vrchu, jemné žilky, které prosvítaly pod kůží. Byl to pořádný macek, nemohl si pomoct, olízl kapičku, jazykem obkroužil žalud. Hluboký Radimův vzdech ho povzbudil. Olizoval a dotýkal se citlivých míst. Pohlédl nad sebe. Muž se opíral rukama o dveře a sledoval rozzářenýma očima jeho počínání. Libor sklopil oči k tomu, co ho teď plně zaměstnávalo. Ještě jednou ho olízl a pak si ho zasunul do pusy. Byl ho pořádný kus, zakmital jazykem a začal ho kouřit. Vychutnával si to, pomalu sjížděl tepající, tvrdý kolík ve svých ústech. Zuby a jazykem si hledal místečka, na která reagoval. Za chvilku měl Radimovi ruce ve vlasech, ten ho hladil, a když chlapec jazykem pokmital na citlivém místě, zatínal mu ruce do vlasů. Tohle byla hra, kterou Libor zbožňoval. Muž ho sevřel ve vlasech pevněji, začal přirážet, určovat tempo. Nespěchal i on si to chtěl vychutnat, jen podle sebe. Náhle mu ho prudce vytáhl z pusy a postavil Libora na nohy. Jeho oči žhnuly modrým plamenem. Pohladil hochovu šíji a svlékl všechno oblečení. Odkopl svoje věci, co už na zemi byly, a sundal si tričko. Mladík přejížděl pohledem po Radimově těle, samec bylo slovo, které ho vystihovalo přesně. Svaly se mu vlnily pod opálenou kůží, tyčící mužství vlhké od jeho slin a pohled, kterým ho sledoval. Libor nebyl poprvé nahý před mužem, Radimův pohled ho ale nutil sklopit zrak.

Dvěma prsty ho uchopil za bradu a přinutil Libora, aby se na něho podíval. Ten pohled prošel skrz něho, polilo ho horko. Políbili se, jazyky se propletly, Radimovy ruce prozkoumávaly chlapcovo tělo. Ten mu zasténal do úst, prohnul se proti muži. Další zasténání, ten zvuk Radima vzrušoval. Přitiskl se k Liborovi a ten zakňoural jeho jméno: „Radime.“

„Copak?“ dráždil ho otázkou.

Setkali se očima. Zajel rukama na mladíkův zadek, pevně ho sevřel a zanořil své kopí. Vlhko, teplo a tlak sevřely jeho chtíč do svých spárů.

Když do Libora pronikl, ten ovinul pevně nohy kolem jeho boků, rukama se chytil kovového háku na dveřích. Ucítil tlak svalů uvnitř mladíkova těla. Pomalu ho vytáhl a přirazil. Sten se vydral Liborovi ze rtů, vyšel muži vstříc. Radima jeho sténání fakt bralo. Uchopil chlapce za boky a začal přirážet, pozvolné tempo nabralo na síle a rychlosti. Mladík mu celým tělem vycházel vstříc.

Někdo vzal za kliku zamčených dveří, ztuhli. „Kterej kretén to tu zamyká?“ muž venku zakřičel na někoho jiného, „Markůůů, je tu zamčeno,“ a dostal odpověď:

„Tak přijdeme zítra, seženu klíč. Stejně je to jen rutinní kontrola.“

Radim s Liborem se na sebe dívali, prudce oddechovali a chvíli se ani nehnuli, i když už kroky venku ustaly a zdálo se, že chodba je prázdná.

Mladík cítil muže hluboko v sobě a chtěl jediné. Nemyslel, jen si to užíval. Uvědomoval si průnik Radimova ztopořeného klacku, to, jak ho jeho tělo pohlcuje, jak se tře o jeho nitro. A nechtěl nic než tohle, tady a teď. Čekání bylo k nesnesení a nechtěl, aby to skončilo. Radim ho položil pod sebe a přetočil na všechny čtyři. Libor se prohnul a nastavil mu zadeček. Byl nedočkavý. Muž do něj prudce vstoupil, hoch vydechl úlevou i slastí. Muž chytil mladíkovy vlasy, donutil ho ještě víc se prohnout a už nepustil. V divokém tempu jeho tvrdých přírazů se Libor blížil k slastnému konci. Znovu se blížili k vrcholu, ke kterému je Radim hnal v neskutečném tempu. Vnímal jen muže uvnitř sebe, jeho ruce ve svých vlasech, vzdechy a steny, které se mu draly ze rtů. Sevřela ho sladká křeč, poddal se jí a cítil, že i muž se právě udělal. Radim se přitiskl k jeho zádům, v rukou stále držel husté vlasy.

Tiskl se k chvějícímu se tělu. Horké prudké výdechy jich obou se mísily. Líbal Libora na krk. Pak ho pomalu pustil, vyklouzl z příjemného tepla a opřel se o dveře. Chlapec se mu přitulil do náruče. Pomalu se zklidňovali. Hladil ho po zádech a ramenou. Libor něžně přejížděl po Radimově hrudi a břichu. Jemné doteky a hlazení je zklidnily.

„Takhle si paní ředitelka prohlídku nepředstavovala,“ zašeptal Libor.

Muž se uchechtl: „To určitě ne.“

Pousmál se.

„Zítra mám provést nějakou nečekanou návštěvu, ani mi neřekla, o koho jde. Třeba bude mít pak někdo stejné chutě jako ty před chvílí.“

Ztuhl, jeho ruka se na chlapcových zádech zastavila. Tahle představa se mu teda nelíbila.

„Opovaž se tohle provádět s někým jiným!“

Libor se culil jako neviňátko.

„Libore, ohlídám si tě,“ vrčel.

„Kecám, nikoho provádět nemám,“ to už se smál.

Za chvíli byl potrestán tím nejsladším způsobem.