Serafín

„Dneska už je zavřeno, půlnoční náš kostel neslouží, musíte do jiného kostela, pokud máte o toto zájem,“ sytý mladý hlas zněl kostelem, ale já pořád nikoho neviděl, a tak jsem postupoval dál do nitra kostela a mé kroky se rozléhaly dómem. Knězi, či jeho pomocníkovi nejspíš konečně došlo, že nemíním odejít, a pak jeho hlava vykoukla zpod oltáře a zadíval se na mě skrz své černé výrazné brýle. Vydechl jsem překvapením. Byl to mladý kluk, tedy – na kněze mladý, neřekl bych mu snad ani 30 let, oblečený v kněžském taláru, trochu naštvaně a trochu zvědavě na mě koukal.

„Promiňte, nepřišel jsem na mši,“ vysvětlil jsem mu a koukal na svátečně vyzdobený kostel. Dýchla na mě konečně atmosféra Vánoc, kterou letos tak hrozně moc postrádám. Alespoň na chvíli, než jsem zaslechl jeho další slova.

„Tak tedy bych vás poprosil, abyste odešel, chtěl bych už zamknout, jestli chcete vyzpovídat nebo se jen pomodlit, můžete přijít zítra…,“ snažil se mě přesvědčit a já cítil z jeho hlasu i kapku strachu.

„Nemusíte se mě bát, já nejsem žádný násilník, nic vám nevezmu, jen jsem se chtěl na něco zeptat,“ ujistil jsem ho.

Udiveně se na mě podíval a kolébavou chůzí se vzdálil od oltáře. Po chvíli se celá jeho postava objevila a já pochopil, proč tak zvláštně jde. V ruce měl hůl a podpíral se jí. Při bližším zkoumání jeho osoby jsem si všiml dlouhé jizvy táhnoucí se přes celou pravou tvář.

Otřásl jsem se. Je divný, malý, škaredý…

„Tak copak máte na srdci, mladý muži,“ zeptal se chladně, když viděl můj znechucený výraz. Já chápu, že už chce mít pokoj a jít si užívat Štědrý den, někam… kam vlastně? Co dělají kněží o Štědrý den, když nejsou v kostele?

„Víte, chtěl jsem zeptat, jestli je tady nějaká armáda spásy nebo charitní nocležna. Já nemám kam jít a venku je zima. Spolubydlící mě vyhodil a všichni mí kamarádi se na mě vykašlali! Chápete to?“ stěžoval jsem si hořce a frustrovaně shodil svůj velký batoh na podlahu. Byl těžký a já už toho měl za celé odpoledne, kdy jsem se s ním toulal po Praze, plné zuby. Nemám mnoho peněz na hotel, sotva, že mi to vyjde na pár dní na jídlo. Výplatu budu mít až za 14 dní a bude má poslední. Dneska nejenže jsem odešel od přítele, ale ještě mě vyrazili z práce. Opravdu pěkný vánoční dárek. Ale bohužel homofobie kvete i zde v Praze, která je jinak poměrně vstřícná k LGBT komunitě.

Když viděl můj zničený, unavený výraz a veliký batoh, ustrnul se nade mnou a pozval mě do zákristie.

„My tady bohužel žádné takové zařízení nemáme, ale zkusím ke Svatému Ignáci, snad budou mít nějakou postel navíc,“ vytáhl předpotopní tlačítkový telefon a zkoušel mi zajistit nocleh. Volal pak ještě na další místa, ale bezvýsledně. Už jsem se viděl na ulici, kde mrzlo, a já neměl žádné zkušenosti s tím, jak se stát bezdomovcem v krutém počasí.

„Je mi to líto, jsou Vánoce a venku je velká zima, všechna tahle zařízení jsou natřískaná,“ vydechl, „co s tebou kluku?“

Schoulil jsem se na židli ještě víc a vzal do ruky velký hrnek kouřícího čaje, abych skryl slzy, které se mi draly do očí. Nevím, co mám dělat!?

„Já tě přece nemůžu vyhodit na mráz,“ uvažoval, „víš co, už je pozdě, dneska už stejně nic jiného nevymyslíme, vyspíš se u mě a zítra zkusíme něco najít, kde bys mohl pár týdnů strávit, než se postavíš na vlastní nohy, pojď! Možná to tak má být, jsou Vánoce a na Štědrý den máme přizvat do svého domu a k večeři člověka, který je v nouzi,“ vzal jednu mou tašku a táhl ji k bočnímu vchodu kostela.

„Dejte mi tu tašku, přece ji nebudete tahat, vždyť…,“ zarazil jsem se, ale on hned reagoval:

„Vždyť jsem mrzák, že? Ano jsem, ale jednu tašku ještě unesu a ty jsi unavený, vidím, že jsi měl těžký den, tak mi dovol ti trochu pomoci.“

„To jsem nechtěl říct, ale vždyť už mi takhle pomáháte, jen to, že jste mě neposlat zpět na ulici…“

Druhý hrníček čaje už vypouštěl páru do prostoru prostého pokojíku a můj zachránce mi mazal chleby se sýrem s tím, že nečekal, že bude mít návštěvu.

„Já už jsem večeřel na faře a tady doma bohužel nic svátečnějšího nemám,“ omlouval se.

„To vůbec nevadí, děkuji,“ pustil jsem se krajíců, jako bych 14 dní nejedl. Měl jsem vážně hlad a tohle byly ty nejlepší chleby, jaké jsem kdy jedl.

„Teď mi povykládej, co tě vlastně dovedlo k mému kostelu,“ zadíval se na mě a já sklopil oči. Nechtěl jsem pořád zírat na tu jeho jizvu, kromě toho přede mnou pořád seděl v kněžském – ta černá košile s bílým kolárkem – nejsem zvyklý se zpovídat knězi. Ale zase měl právo vědět můj příběh.

„Začnu od začátku – dnes ráno mě vyhodili z práce, to by snad ani nebyla taková tragédie, věřím, že si brzo nějakou najdu…,“ těkal jsem očima všude možně, jen abych se mu nemusel dívat do očí, protože jsem věděl, že teď mu musím lhát. Nikdy jsem sice nebyl věřící, ale lhát knězi mi bylo proti srsti, nicméně mu nemohu říct pravdu – vyhodil by mě. Vím, jak se křesťanská víra dívá na homosexualitu. Myslím, že by mě tu nebyl schopný tolerovat. Když viděl, jak se ošívám a uhýbám věčně očima, zvedl se a s omluvou odešel.

Po chvíli přišel převlečený v domácích kalhotách a obyčejném tričku.

„Myslím, že takhle to pro tebe bude jednodušší, nemusíš se stydět. Chápu, že mé předchozí oblečení v tobě mohlo vzbuzovat jistou nedůvěru, ne každý má tendence se svěřovat knězi. A s tou jizvou, která tě taktéž fascinuje, já ale bohužel nic nesvedu.“

Ten chlap mně čte myšlenky, to snad není možné. Nasucho jsem polknul a pokračoval, tentokrát už skoro samé lži.

„Pohádal jsem se se spolubydlícím a on mě vyhodil – zrovna dneska, o Vánocích. Rodiče žijí na severu Německa, takže k nim to nepřipadá v úvahu, a všichni mí kamarádi mají buďto rodinu, nebo jsou pryč. Byl jsem zoufalý a celý den jsem se jen poflakoval po městě, ptal se po práci a přemýšlel, co budu dělat. Až teď večer jsem šel kolem vašeho kostela a v zoufalství mě napadlo se prostě zeptat na nocleh. Nějak jsem tušil, že charitní noclehárny spadají pod církev…“

„Ano, to ano, ale pod náš kostel nespadá nic. To je teď ale jedno, půjdeme spát a zítra něco najdeme. Mimochodem jmenuji se Eliáš, ale všichni mi říkají Levi a mohl bys mi tykat.“

„Jsem Jakub,“ podával jsem mu ruku a hroutil se u toho záchvatem smíchu.

„Co je tady k smíchu?“ nechápal.

„Tvé jméno – Lévi je přece třetí syn Jakubova syna, to přece musíš znát z Bible? Jaká náhoda,“ chechtal jsem se dál. On ale nevypadal, že by ho to pobavilo. Možná, že je na to háklivý.

„Jmenuji se Eliáš, jen mi říkají Levi a nebyl to Jakub, ale Jákob,“ řekl smutně a odešel do kuchyně. Běžel jsem hned za ním. Chytil ho za ruku a otočil k sobě. Sklonil hlavu, ale přesto viděl, že za skly brýlí se v jeho očích tvoří slzy, které se snaží zamrkat.

„Promiň, nechtěl jsem se tě dotknout, netušil jsem… Chápu, že můj smysl pro humor je někdy hrozný, omlouvám se.“

„Nic se neděje, tvůj smysl pro humor je fajn, je to všechno trochu jinak, ale s tím se netrap, jestli se mnou strávíš víc času, poznáš, že nejsem zrovna dobrý společník. A ty mi říkej Eliáši! Z tvých úst je Levi moc bolestné.“

Moc jsem nechápal, o co jde, ale doufám, že mi to někdy vysvětlí, tedy jestli se se mnou bude chtít, poté co odejdu, ještě stýkat. Já bych rád. Nikdy jsem tak zajímavého člověka nepotkal a to jsem u něj sotva pár hodin. Je na něm něco – zvláštního, co nedokážu identifikovat…

ELIÁŠ

Druhý den jsem obvolával všechny charity a noclehárny, o kterých vím, ale bylo mi jasné už na začátku, že neuspěju. Venku je opravdu zima a bezdomovců jsou v Praze stovky ne-li tisíce.

„Co naplat, na mráz tě nevyhodím, takže budeš muset zůstat tady se mnou. Nakonec, místa tu mám dost,“ uvažoval jsem. Ten kluk je tak podobný Filipovi…

Nemůžu a ani nechci zničit další život.

Z mé pracovny se stal Jakubův pokoj a on mi při každé příležitosti stále děkoval.

Vyptával jsem se ho dál na jeho život a sdělil mi, že odešel ze školy ještě před tím, než ji dodělal, protože potřeboval peníze. Víc jsem se neptal, každého věc.

I on se mě vyptával – jistě – lidé se nerodí s jizvou na tváři a téměř nepohyblivým kolenem. Vždycky jsem ho ale odbyl a on dal chvíli pokoj. Nechci o tom mluvit.

Po pár dnech si při večeři postesknul, že stále nemůže najít pořádnou práci, a tak mě napadla jedna varianta, sice si myslím, že odmítne, ale zeptat se ho můžu.

Práci ani hledat nemusel, potřeboval jsem pomocníka, jsem tady na všechno sám, takže po otázce, jestli je Jakub pokřtěný, se stal zaměstnancem pražské diecéze a můj podřízený.

JAKUB

Kdyby mi někdo před měsícem tvrdil, že budu pracovat v kostele, asi bych ho poslal na prohlídku k psychiatrovi, nebo bych mu minimálně zkontroloval hlavu, jestli se někde řádně neuhodil.

Měl jsem pár nabídek, které byly docela přijatelné, ale než jsem je stačil přijmout, dostal jsem nabídku od Eliáše, že mohu pracovat s ním. Jeho nabídka přebila všechny, ne finančně, nebo že by byla pracovně zajímavější, ale tím, že jsem zjistil, že potřebuju být neustále v blízkosti jeho zajímavé osoby. Jsem zmatený a nechápu sám sebe. Eliáš je… je to kněz, je malý a prostě nevzhledný. Rozhodně to není můj typ. Když se na něj podívám s odstupem. Ty jeho velké brýle, pod kterými skrývá skoro celou tvář, i velký kus jizvy, která je ale stále nepřehlédnutelná, a tuším, že pod vytahaným oblečením či kněžským talárem nebude nejspíš nic zvláštního, co by mohlo mé oči potěšit. Zakroutil jsem hlavou – stále myslím jen tím dole, a tak posuzuju v první řadě tohle. Jenže teď znám jeho duši a uznávám, že o vzhled tu vůbec nejde. Ten malý človíček je tak zvláštní a fascinující, až se mi kolikrát nad jeho činy a chováním tají dech. Je to smutný anděl, nejvíc obětavý a nejhodnější člověk, kterého znám. Rozkrájel by se pro lidi i pro mě a na sebe nemyslí. Nikomu nic neodmítne, vždycky pomůže i na úkor svého času. Zkrátka nikoho tak nesobeckého jsem nikdy nepotkal a ani nevěřil, že by někdo takový vůbec mohl existovat. Možná je to úděl kněžství, možná jsou všichni kněží takoví, ale pochybuji. To není ve víře, to je v jeho lidskosti.

Avšak nikdy se nesměje, nikdy a mám stále pocit, že ho něco strašně moc trápí. Nemyslím však, že je to jeho zohavení, nebo nepohyblivá noha, na kterou v jednom kuse potichu nadává.

Nechce mi to říct a já to respektuju, i když bych mu rád pomohl třeba jen tím, že ho vyslechnu. On ale zarputile mlčí. Nemůžu na něj naléhat, ale trápí mě se dívat na Andílka, který je stále utrápený. Nejednu noc slyšívám vzlyky z jeho pokoje. Trhá mi srdce, když musím to zoufalství poslouchat přes stěnu. Chtěl bych ho obejmout, ale vím, že to není možné, tělesný kontakt by neuvítal a hlavně by nesnesl, kdybych mu projevil lítost. Vím, jak těžce snáší ty lítostivé pohledy lidí, ale já bych tak strašně rád ulevil jeho ztrápené duši, nějak mu oplatil jeho dobrotu, ukázal mu, jak moc jsem mu vděčný za to, že mě o Vánocích nenechal zmrznout někde na ulici.

Vděk – ano, to bude to správné slovo. To je to, co k němu cítím!

*****

Zjistil jsem, že i když je v kostele i kolem něj hodně práce, přesto mi zbývá spousta volného času. Odpoutal jsem se ode všech rádoby kamarádů, kteří mě nechali na holičkách, když jsem opravdu potřeboval pomoc, nikam nechodím, jen sem tam si zaběhat či na bazén.

Eliáš ve svém volném čase hrával v kostele na varhany nebo si četl, maloval, neustále něco kutil do bytu, ale já jsem nešika a jiné zájmy prostě nemám.

Rozhodl jsem se tedy, že od nového semestru zkusím dálkově dodělat školu. Když jsem to pověděl Eliášovi, byl nadšený. Dokonce mě přemlouval na denní studium, což jsem rezolutně odmítl, protože to bych se musel vzdát práce na plný úvazek a tím pádem by chyběly peníze. Nehodlám se od něj ještě nechat živit.

Nad tímto argumentem jen mávnul rukou. Samozřejmě, že by to pro mě bylo jednodušší, tohle si však nemůžu dovolit. Nemůžu to po něm chtít. On nad tím jen pokrčil rameny, ale když jsem dostal do rukou dopis z fakulty, že jsem přijat na denní studium, bylo mi jasné, že v tom má prsty on. Chvíli jsem byl naštvaný a seděl jsem posteli a přemýšlel, jak ho za tohle seřvu. Rozhoduje o mém životě? Co si to dovoluje!

„Eliáši, to je tvoje práce, že ano!“ mával jsem mu tím dopisem před očima ještě ve chvíli, kdy jsem nebyl zchlazený a stále jsem se nacházel v mírném šoku.

Zadíval se na mě tak zvláštně, že mi bylo jasné, že ve škole chybu neudělali. Pod tím pohledem jsem ale okamžitě zjihl a vztek mě okamžitě přešel.

„Prosím, nepromarni tuhle možnost…,“ podíval se na mě smutně a já měl pocit, že on sám si chce splnit sen prostřednictvím mě.

Ještě chvíli jsme se handrkovali, já už jsem byl teda klidný, ale on měl tolik argumentů, že jsem nakonec kývnul.

A on – on mě poctil úsměvem. Byl to první úsměv za celou dobu, co ho znám. Jako blesk z čistého nebe nebo spíš nejkrásnější východ slunce, který ozářil místnost – dovolím si říci božským světlem.

Jestli chodí Bůh po zemi, tak stojí přede mnou a věnuje mi nejvzácnější a nejkrásnější úsměv, jaký jsem kdy viděl. Musel jsem si sednout, protože mé nohy mě přestaly poslouchat.

„Jsem rád, že nejsi zbytečně tvrdohlavý,“ pohladil mě po rameni a odcházel do kuchyně. Pro něj byl tento rozhovor uzavřený.

*****

Brzy po nástupu do školy jsem byl znovu strašně vděčný, že mě do denního studia uvrtal. Bylo to náročně a dálkově bych to nejspíš nezvládl.

Jeden den mě Eliáš vyzvedl před fakultou, byli jsme domluvení, že půjdeme spolu nakupovat.

Nemilé překvapení mě dostihlo před obchoďákem.

„Kubíku, zlato, jak se máš? Proč se mi neozveš? Proč mi nezvedáš telefon?“

„Nech mě, Honzo! A nevolej mi!“ řekl jsem rázně a tahal Eliáše dál do nitra obchoďáku. On mi byl ale stále za patami.

„Ale Kubo, já bych se ti chtěl omluvit, tamto byl omyl, velký! Vždycky jsem miloval jen tebe! Chybíš mi, strašně moc!“ chytil mě za bundu a otočil k sobě.

„Drž hubu a nech mě být!“ polknul jsem a očkem oka viděl, jak se Eliáš na celou scénu dívá s podivením.

„Vrať se ke mně, prosím! Domluvil jsem ti i práci u nás ve firmě, byl bys můj zástupce, super flek, tak nedělej krky a vrať se ke mně. Vím, že ti taky chybím, vždyť mě miluješ!“

„Nech mě!“ vytrhl jsem se mu a se slzami v očích jsem se pokusil rychle odcházet pryč. On mě ale opět drapnul a tentokrát pevněji přidržel a sykl:

„Tomu ty děláš teďka děvku?“ kývl hlavou směrem k Eliášovi, který stál opodál a jen celou scénu tiše sledoval. „To jsi teda kurevsky klesl, bože, je škaredý jak noc,“ protočil teatrálně oči a zadíval se na Eliáše, až v tu chvíli si všiml, že má kněžský kolárek na krku a začal se téměř hystericky smát, „vždyť je to kněz! To snad není pravda! Ty ses dal na modlení? Držíš celibát? Ty – takový hoňák a nadrženec? Co ti slíbil proboha?“

„Táhni ke všem čertům,“ řekl jsem mu už se slzami na krajíčku a rychle utíkal pryč.

„Jakube!“ volal za mnou Eliáš, ale já nezastavoval. Vím, že mě nikdy nemůže s nemocnou nohou dohonit, a byl jsem za to rád. Nemohl bych se mu podívat do očí! Teď zjistil pravdu o mně, o mé sexuální orientaci a hlavně to, že jsem mu od samého počátku lhal. Je mi to tak líto! Proč jsem byl tak naivní a myslel si, že to před ním dokážu zatajit navždy. Zarazil jsem se – navždy? Vážně jsem doufal, že s ním budu takhle v kostele žít až do smrti? Vyděsil jsem se nad myšlenkou, že tohle bych si přál nejvíc na světě. Vyděšeně jsem se zastavil a vstřebával to pomyšlení. Vážně chci až do konce života žít v kostele, nikdy už nesáhnout na krásné mladé mužské tělo, jen vnímat přítomnost Anděla, který by se mnou celibát sdílel? Tedy já s ním! Vážně toto chci? Ano, ano, to chci! Jsem blázen, ale blízkost Eliáše mi stačí, abych byl šťastný.

Pak mě ale pořádně vyliskalo poznání – jenže on mě po tom, co se dnes dověděl, vyhodí. Nenechá u sebe žít gaye, vždyť to je přece proti přesvědčení církve a on je jí oddaný. Jsem zase bezdomovec a bez práce, ale to mě trápí ze všeho nejméně, nejvíc bolí to, že se na mě bude zlobit, že mě bude nenávidět jako všichni. Rodiče, v práci i spousta kamarádů, o kterých jsem si kdysi myslel, že jsou opravdoví a tahle má ‚zvláštnost‘ jim nebude vadit. Mýlil jsem se, a proto vím, že ačkoliv je Eliáš Anděl, tohle nepřekousne, má svou víru a ta je pro něj důležitější. Kromě toho vím, jak nesnáší lež, a já mu lhal. Nepřiznal jsem mu, kdo doopravdy jsem!

V trýznivých myšlenkách jsem doběhl domů a se slzami v očích jsem se začal balit.

‚Je to tak lepší,‘ pořád jsem si opakoval, jako bych se chtěl utěšit, ale nepomáhalo to. Proč na Andělovi tak lpím? Proč ta myšlenka, že už nebudu blízko něj tak strašně bolí? Je to jen člověk, hodný, pomohl mi, ale je čas jít dál. Ve škole se domluvím, že nakonec budu studovat dálkově, najdu si práci, kde je možnost třeba i bydlení někde na ubytovně, a je to. Nějaké malé peníze ušetřené mám, na ulici už tentokrát nezůstanu. Všechno je vlastně v pořádku – to mi říká realistický, necitlivý mozek, ale srdce – to krvácí tak strašně moc, že mám pocit, že při každém dalším stahu se zastaví a já se už nebudu moci nadechnout.

Už jsem měl skoro hotovo, když jsem slyšel klíč v zámku.

„Jakube!“ vykřikl, když viděl, že jsem téměř sbalený.

„Neboj, rychle vypadnu a ty už se na mě nebudeš muset dívat!“ řekl jsem tiše a málem se mi opět spustily slzy. Stejně viděl mé červené oči a muselo mu být jasné, že jsem plakal.

„Co blázníš? Co to děláš? Kam chceš jít?“ řekl vyděšeně.

„Já už se o sebe postarám, nemusíš mít strach!“ hodil jsem bágl na záda a chtěl kolem něj proklouznout. Chytil mě ale za rukáv stejně jako Honza a donutil mě sednout si na pohovku.

„Nikam nepůjdeš, copak si myslíš, že proto, že jsi gay, bych tě vyhodil? To mě tak málo znáš?“ chytil obě mé paže a podíval se mi zblízka do očí. Zamrazilo mě, když jsem se podíval do těch šedých krásných očí, které v sobě skrývaly prosbu, žádost a strach. Musel jsem uhnout pohledem, nevydržel bych se dívat do těch nádherných hloubek, které se na mě dívaly tak laskavě a přitom vyčítavě. V té chvíli jsem ztratil pojem o tom, proč tahle situace vznikla, a zamyslel jsem se. Jak to, že jsem si nikdy nevšiml, jak nádherné a zvláštní oči Anděl má. Přepadla mě lítost a zmatek se ve mně ještě prohloubil. Neposlušná slza si našla cestu ven a já se schoulil do klubíčka.

Eliáš si vedle mě přisedl a objal mě.

„Přece nebudeš plakat, já ti nebudu vyčítat, že jsi takový, jakým tě Bůh stvořil. Nejsem zaujatý, nemusíš se bát. Samozřejmě tě tu nedržím, pokud budeš chtít kdykoliv odejít, můžeš. Vím, že si jednou najdeš jinou, dobrou práci, přítele, pronajmete si byt a budete normálně žít. Až to přijde, nebudu tě přemlouvat, ale teď nikam nepůjdeš, rozumíš!“ řekl to na jeho vkus až tvrdě. Tak, abych nebyl na pochybách, že nyní mě opravdu na ulici nepustí.

„Eliáši!“ schoulil jsem se v jeho náručí, vzlykal mu do košile a do toho si užíval úžasné vůně, která byla jen jeho. Jarní vánek, letní slunce, podzimní jablka a ledová vůně nově napadaného sněhu. Byl moje čtyři roční období – byl můj Anděl.

Když jsem se dostatečně vyvzlykal a smáčel jeho košili, poslal mě zpět do pokoje, ať se vybalím, a do vany. Třásl jsem se jak ratlík a on si myslel, že snad zimou, ale chlad mě netrápil. Byl jsem vytřepaný z jeho blízkosti, z jeho pevného těla, které neustále přede mnou schovává. Seděl jsem ve vaně a stále jsem se nechtěl ještě smířit s pocity a myšlenkami, které jeho přítomnost ve mně vyvolává. Stále jsem v mysli cítil jeho pevné tělo, které mě objímalo a utěšovalo, ten pohled šedých očí – celým tělem mi začalo probíhat mravenčení, které se usadilo v podbřišku, a veškerá krev, která snad měla zásobovat mozek, se tlačila dolů k mému klacku, který už čněl jako ukazatel pod vodní hladinou. Vyděšeně jsem sledoval mou reakci těla a vyděšeně bilancoval situaci, ve které se nacházím. Vážně mě teď vzrušila myšlenka na kněze? KNĚZE??! Vzdychl jsem, ale ne děsivým pomyšlením, ale fantazií, která začala vznikat v mé zmatené hlavě a které jsem notně pomáhal pravačkou na mém nadrženém ocasu. Už nepochybuji, že jeho tělo je pevné a určitě krásně vypracované, cítil jsem pod tričkem, jak se mu napínají pevné svaly, když si mě přitahoval do náručí, aby mě utěšil, a jeho šedé oči v té chvíli viděly snad na dno mé duše, jak jsem se cítil chtěný a chráněný jeho pažemi, které mě pevně tisky, a jeho horká dlaň hladila má záda, jeho smyslný hlas, který zněl úplně jinak, než když káže lidem v kostele. Málem jsem zakřičel slastí, která mě rychle hnala k vrcholu. Výstřik prorazil vodu a já se málem utopil, jen abych utlumil výkřik rozkoše, která proudila mým tělem, a jako sopka lávu, tak i já jsem musel vypustit svůj tlak ne příliš tichým výkřikem jeho jména. Srdce mi tlouklo, jako by mělo vypadnout z hrudi, a já se modlil a doufal jsem, že nic nezaslechl. Co by si o mně pomyslel? A co si o tomto mám myslet já? Dočista jsem se zbláznil!!! Chtěl jsem ještě chvíli přemítat o tom, co vlastně s tímto pocitem mám dělat, ale vyhnala mě ven chladnoucí voda. Upravený jsem vešel do obýváku a uviděl to Andělské stvoření, jak sladce spí. Sundal jsem mu brýle, ať se mu nepolámou a netlačí ho, a sedl si naproti a pozoroval ho. Vím, že na spící lidi se nemá zírat, ale já od něj nemohl odtrhnout zrak. Bílé líce měl netradičně zrůžovělé předchozím spěchem a nejspíš i spánkem, černé dlouhé řasy se třepetaly snad nějakým snem. Vlasy, které míval pečlivě sčesané dozadu, mu teď v černých pramínkách spadaly do tváře. Byl krásný, tak krásný, až se mi zadrhl dech. Jak jsem si někdy mohl myslet, že je škaredý. Teď jsem absolutně nechápal, kam jsem dal oči. I ta jeho jizva byla krásná, patřila k němu, byla jako šperk na jeho tváři. Srdce mi bušilo rychlostí dostihového koně a já polykal sliny i slzy. Došlo mi to! Až teď mi došlo, že to, co k němu cítím, není jen vděk. Podvědomě jsem to věděl už dávno, už tehdy, kdy jsem vzal práci na faře, jsem mu chtěl být pořád na blízku. Jsem realista a tak mozek, ale tuhle informaci zablokoval a je mi jasné proč! Eliáš je kněz, ten se nikdy nezamiluje do nikoho a už vůbec ne do kluka. Jenže teď srdce vyhrálo nad rozumem a já jsem zjistil, že jsem v háji. Snažil jsem ho uklidnit a své myšlenky nějak srovnat, ale místo toho opět mou hlavu začaly okupovat fantazie. Představoval jsem si jeho tělo, stejně bělostné jako tvář, pevné jako skála, o kterou se mohu opřít. Viděl jsem jeho ruce, kterak zkoumají strukturu mé pokožky a pak zajíždí až k tříslům a polaskají můj nemalý klacek. Zrychleně jsem dýchal a uvědomil jsem si tlak, který se opět neúprosně zvyšoval mezi mýma nohama. To není možné! Před chvílí jsem vysypal svůj obsah do vany a jen pohled na něj opět mučí mé koule, které se už tetelí tím se znovu vyprázdnit.

Musím toho nechat, nesmím se takhle trápit, nesmím se zamilovat do kněze! Vždyť je to šílené! Jenže teď musím něco provést s problémem, který mi přivodily mé neposlušné myšlenky. Ještě naposledy jsem vpil svůj zrak na jeho rudé rty, které bych nejraději stále líbal. Bylo mi skoro do breku, když vím, že tohle mé přání nebude nikdy naplněno.

Spící Anděl se zavrtěl a já s infarktovým stavem odběhl do kuchyně. Kdyby mě viděl, poznal by to. Stejně to pozná, jak udržím svůj pohled chladný? Vždyť na něj budu hledět jinýma očima. Zamilovaně, neumím už lhát a moje tělo už vůbec ne.

Dal jsem vařit vodu na čaj a přemýšlel, co bude dál, když se do mého přemýšlení vložil Eliáš, který se objevil hned za mnou.

„Usnul jsem, promiň, v noci jsem málo spal a běh mi také neprospívá,“ řekl tiše a já se na něj otočil a oči mi opět plavaly v slzách. V tu chvíli jsem byl na sebe strašně naštvaný, copak budu bulit pokaždé, kdy se na něj podívám? Od kdy jsem takový uplakánek! Nebulil jsem ani, když jsem viděl Honzu v posteli s Markem, a teď? Místo abych byl šťastný, že nikam nemusím, že zůstanu s milovaným člověkem, tak řvu.

„Tak se tím přece netrap, kolikrát tě mám ještě ujistit, že mi to ani v nejmenším nevadí?“ setřel mi slzy a zadíval se do mých zelených očí, které stále plavaly v slzách. „Já se z tebe vážně zblázním, proč pláčeš? Vždyť se nic neděje! Anebo tě stále trápí ten kluk? Jestli chceš, pověz mi, jak to doopravdy o těch Vánocích bylo,“ pohladil mě otcovsky po tváři a zalil čaj, ke kterému jsme si sedli v obýváku.

„Honza byl můj přítel tři roky,“ začal jsem své vyprávění té pravé verze, „když naši zjistili, že jsem gay, odstěhovali se do Německa, aby prý nemuseli poslouchat od okolí, co to mají za syna. Nestýkáme se, nevoláme si, pro ně jsem umřel, ale mně to nevadilo, jen jsem tenkrát musel seknout se školou, abych měl peníze. Nastěhoval jsem se k Honzovi a první dva roky jsme byli vážně šťastní. Byl úžasný, pozorný, prostě dokonalost, pak se ale začal měnit. Z práce chodil pozdě, někdy vůbec, vymlouval se na ni, byl pořád rádoby unavený. Tytam byly pěkné večery při svíčkách o jeho pozornosti ani nemluvě. Snažil jsem se všechno přehlížet, byl jsem stále milý, ale předtucha, že mi zahýbá, mi okupovala neustále mysl. Dělal jsem však, že nic z toho, co se děje, nevidím. Vážně jsem o ten vztah nechtěl přijít.

Jenže ve Štědrý den se šéf od někoho dověděl, že jsem gay, a vymetl se mnou dveře. Hned dopoledne, když jsem dorazil do práce. Šel jsem tedy domů a tam jsem našel v posteli v nevyvratitelné pozici Honzu s Markem, naším kamarádem…,“ selhal mi hlas a slzy se opět přihlásily o slovo.

„Miluješ ho ještě?“ zeptal se.

„Ne, to rozhodně ne! Ublížil mi natolik, že už nejsem schopen ho mít rád,“ vzlykl jsem a utřel si slzy.

Podal mi kapesník a konejšivým hlasem na mě dál promlouval: „Tak vidíš, není proč plakat, takových jako on a mnohem lepších, kteří si budou tvého dobrého srdce vážit, běhá po Praze desítky, někoho si najdeš a budeš zase šťastný, uvidíš!“

Jeho slova ve mně spustily další pláč – ‚Já nechci někoho, já chci tebe, kdybych ti to tak mohl říct, kdybys byl jen někdo jiný a já tě mohl přitáhnout do náručí a líbat tvoje úžasné rty! Je to tak bolestivé, když se nemohu dotknout tvé bělavé kůže, líbat tě!‘

Musel jsem odejít z jeho dosahu, cítím jeho vůni, vidím laskavost jeho pohledu, kterak ho trápí, že se trápím já, i když on si myslí, že má bolest plyne z bolestného rozchodu s dlouholetým přítelem.

*****

Po nějaké době jsem si zvykl. Jeho přítomnost byla stále bolestivá a má touha se jej dotýkat neutuchala, ale pořád to bylo lepší, než kdybych se odstěhoval. Uběhl rok a já úspěšně završil dva semestry. Eliáš mi hodně pomáhal a já byl překvapený jeho znalostmi v problematice práva. Vždyť já o něm vůbec nic nevím, uvědomil jsem si. Jak tohle všechno může vědět!

Při jednom společném učení, kdy mi vysvětloval až s nepodstatnými podrobnostmi problematiku trestního práva a právní úpravou znalecké činnosti, jsem na něj vyjel.

„Jak všechno tohle víš? Copak na teologii se bere právo?“

Zakroutil hlavou a smutně řekl: „Nestudoval jsem teologii…“

„Tak teda co? Jak to, že o právu víš tak moc?“ zeptal jsem se téměř útočně.

„Protože jsem studoval stejnou školu jako ty…,“ sklopil oči.

„Nechápu? A proč teda nesedíš v nějaké luxusní kanceláři a netaháš kriminálníky z průserů?“ byl jsem zmatený. „Jak to, že ses stal knězem?“

„Jakube, prosím tě, neptej se mě na toto, já o tom nechci mluvit! Prosím!“ žádal mě očima tak úpěnlivě, že jsem jen kývl a dál se pokoušel soustředit na učivo. Avšak nedokázal jsem se již koncentrovat, usoudil jsem, že skrývá nějakou temnou minulost, se kterou se nechce chlubit a schovává ji za kněžský ornát. Třeba se mi jednou svěří a já poznám, co ho tak hrozně trápí. Určitě s tím souvisí i ta jizva na tváři.

Týdny opět ubíhaly a v novém semestru mi nabídli stáž v Anglii. Odmítl jsem, nedokážu si představit, že bych se byť jen na týden musel od Eliáše vzdálit, rok by byl pro mě totální zabiják. Jednou jsem se však hloupě přeřekl a on už se toho tématu nevzdal.

„Jakube, nebuď hloupý! Víš, co to pro tebe znamená? Pro takovou příležitost by jiní snad i zabíjeli, jeď! Otevře ti to spoustu možností!“ naléhal.

„Nemůžu!“ vydechl jsem.

„Proč? Co tě tady drží? Pokud vím, přítele žádného nemáš, tahle brigáda není taky žádné terno, tak potom nerozumím tomu, proč se chceš vzdát tak úžasné nabídky?“ nechápal mě. Nevěděl. A já mu nic říct nemůžu. „Podívej, jestli ti jde o bydlení tady, já si nového podnájemníka hledat nebudu, klidně se pak tady můžeš zase vrátit. I když pochybuji, že bys to udělal. V tu dobu budeš úplně jinde, co se týče pozice i myšlení. Pokud chceš nějakou podporu ode mne, klidně si koupím kvůli tobě počítač a můžeme si skypovat,“ přesvědčoval a já opět neměl argumenty, aspoň ne ty, které by měly slyšet jeho uši. Zoufal jsem a urputně odmítal, že bych ho měl opustit. On mě stále nechápal. Jak by mohl!

Po šíleném týdnu, kdy jsem si v hlavě přebíral všechna pro a proti a tajně se trápil u sebe v pokoji, jsem došel konečně k rozhodnutí. Přispěl k tomu i Eliáš, který do mě každý den hučel, a tak jsem rezignoval a kývl.

Je to ‚jen‘ rok a má pravdu, tyhle stáže jsou klíče k zavřeným, mnohdy pancéřovým dveřím, a když tam dostuduju, tady budu mít potom jistou práci v prestižní právnické firmě, kterou díky studiu tam tato firma garantuje. A to znamená jak jistou práci, zajímavé klienty, ale i velmi slušný plat. Mohl bych potom Eliášovi zaplatit všechno, co mu dlužím a mnohem víc! Celý život už se nebudeme muset starat o finance, třeba bych mu mohl zaplatit i plastiku nebo operaci kolene. S penězi jde skoro všechno, vím to.

„Tak jo, pojedu, přesvědčil jsi mě,“ sdělil jsem to Eliášovi jeden večer.

„Vážně? Jsem rád, že nejsi hloupý a nepromarníš takovou životní šanci, všechno, co jsem ti slíbil, platí…,“ selhal mu hlas. I přesto, že se usmíval, podruhé, co s ním bydlím, ten úsměv byl smutný. Chtěl to hodně zakrýt, ale moc se mu to nedařilo. „Promiň, omluv mě,“ najednou se zvedl a odešel do koupelny.

Hleděl jsem za ním a přemýšlel, jestli ho moje rozhodnutí nerozhodilo víc, než si chtěl připustit. Když ale po pár minutách přišel zpět, usoudil jsem, že byl jen na záchodě. Jak jsem si mohl myslet, že by mu to mohlo být líto? Myslím, že bude rád, že si ode mě odpočine. Přece jen jsem vlítl do jeho života jako velká voda a převrátil mu ho naruby, sebral mu jeho klid, který měl před tím. Možná i proto naléhal a chce se mě aspoň na pár měsíců zbavit, aby si vyčistil hlavu a učesal nervy. A to je další argument, že bych mu to měl umožnit.

Den mého odjezdu nadešel a já polykal slzy a silně objímal mého Andílka. Držel a tiskl jsem ho tak, jako bych ho už nikdy v životě neměl vidět, jako by naše loučení bylo navždy. Zahnal jsem tu myšlenku, když mě neposlušné slzy, které jsem držel, málem zalkly. Když jsem cítil, že lapá po dechu, pustil jsem ho: „Promiň, Eliáši, budeš mi chybět.“

„Hodně štěstí, Jakube, a drž se, vím, že ty to zvládneš na jedničku!“

V taxíku, který mě odvážel na letiště, jsem už nechal své slzy stékat po tváři a nesnažil se je zahnat.

ELIÁŠ

Neměl jsem sílu na to ho odvézt na letiště, nezvládl bych to a nejspíš bych se tam sesypal. Zase tady zůstanu sám, ale vím, že je to takhle lepší. On musí žít vlastní život, není možné, aby zůstával se mnou zavřený ve zdech kostela, to si nezaslouží, ale já to asi nezvládnu.

Už nechci být sám, on mi rozsvítil život a dal mi důvod žít a dokonce se smát. Byl to ten nejkrásnější dárek na Vánoce, který jsem kdy dostal. Novou šanci odčinit své provinění…

Ale teď – zase budu sám, se svou vinou, která mě sžírá a drtí. Měl bych to ukončit – k čemu takový život, je to očistec na zemi a ani to, že jsem se stal knězem, nikterak nepomáhá. Jsem zbabělec, nedokážu se zabít sám, a tak se tu budu dál trápit a doufat, že mě má Jakub natolik rád, že se mnou alespoň bude udržovat kontakt a možná se za mnou vrátí.

Jsem zbytečný člověk, vrah poskvrněný krví a vím, že ačkoliv jsem si svou vinu odpykal a odpykávám stále dál svým zjizvením, v srdci si nikdy neodpustím a výčitky mě budou sžírat až dokonce života. Jen Jakub mě na chvíli nechal zapomenout, teď je ale pryč a s největší pravděpodobností už se za mnou nikdy nevrátí. Nechal jsem slzy volně stékat a dovolil jsem své duši litovat se.

Byl krásný podzimní den, a tak jsem opustil čtyři stěny, které na mě padaly, a řekl jsem si, že je třeba zastavit pláč a třeba mě ještě stále hřející sluníčko dokáže aspoň trochu dostat z deprese.

Vím, že se nemůžu zhroutit, a teď to tak trochu vypadá. Opravdu jsem netušil, že mě Jakubův odchod tak strašně moc sebere.

Procházel jsem se parkem a moje hůl klapala po betonovém chodníčku. Doma ji nepoužívám, ale ven na procházky si ji beru, nebolí mě potom tolik záda. Nechal laskat svou bledou kůži paprsky zubatého podzimního slunce, listy už pomalu začaly tvořit svou barevnou podzimní show a všechno tohle dohromady mi pomalu a tiše uklidňovalo mé rozjitřené nervy a odhánělo ten nejkrutější smutek. Dokonale to nefungovalo, ale nohy mě nesly dál. Ještě jsem nepadl a musím se přes to přenést!

V tom mě zezadu chytly dvě obrovské ruce a shodily na zem. Strašně jsem se lekl a automaticky jsem si kryl hlavu. Vím už, co mě čeká, není to poprvé. Jednou za čas si mě vyhlídnou dva Filipovi bratři a připomenou mi, co jsem jejich bratrovi provedl. Nebráním se – nikdy! Za prvé vím, že by to nemělo cenu, oba jsou o 40 kilo těžší a mnohem vyšší a pak – beru to jako jedno z dalších pokání. Mají na to právo! Vždycky jsem z nich měl ale strach, přece jen mám pud sebezáchovy docela silný, bál jsem se, že mi nějak hodně ublíží, mám téměř panický strach z nemocnic, strávil jsem tam příliš mnoho času.

Dneska jsem to ovšem chtěl jinak, dnes jsem chtěl, aby mě zabili. Když to sám nedokážu, musí to udělat jiní. Jen se modlím, ať je to rychlé, bolesti jsem si užil už dost. Chtěl jsem, aby mi ublížili natolik, že bych to už nerozdýchal – prosím, Bože! Vem si mě k sobě! Následovaly tradiční kopance do břicha a do zad, ale hlavně nadávky, kterými mě častovali, a ty většinou bolely mnohem víc než samotné modřiny a bití. Dlouho jsem se vždycky z jejich výčitek a nadávek vzpamatovával.

Ale dneska to opravdu bylo jiné. Před tím si vždy dávali pozor, aby nebylo nic vidět na obličeji, modřiny zůstávaly jen na těle a hlavně na duši. Dnes ne! Netuším, z čeho se chtěli vybít, anebo se rozhodli stejně jako já, že můj život je zbytečný. Kopali mě, kde se jim zlíbilo, hlava nehlava. Byl jsem už na pokraji vědomí, když surové bití přestalo a já koutkem oka viděl, že jeden z nich vytáhl pistoli a druhý nůž. Smířeně jsem se rozloučil se životem a děkoval Bohu, že mě vyslyšel a já mohu jít za ním, snad.

Jenže místo konce a věčného černa jsem ucítil šílenou bolest v kolenou a na levé tváři…

JAKUB

Seděl jsem v letištní hale, zíral na společné fotky a polykal slzy. Jsem strašný uplakánek v poslední době, ale když to tak strašně bolí – musí to jít nějak ven. V tom mi telefon začal v ruce vibrovat. Neznámé číslo – chvíli jsem na něj zíral, třeba volají ze školy a mají pro mě ještě nějaké další informace.

„Jakub Horák u telefonu,“ ozval jsem se nakonec.

„Dobrý den, Fakultní nemocnice, doktor Brázda, znáte se s panem Eliášem Hájkem?“

„Ano,“ řekl jsem překvapeně a už mi na srdce sedal šedý mrak a neblahý pocit, že se něco stalo. Proč by jinak volali z nemocnice?

„Pana Hájka dnes v parku napadli neznámí útočníci, na Diecézi mi řekli, ať zavolám vám, že jste jeho nejbližší přítel.“

Seděl jsem vyděšený, poslouchal doktora a nebyl schopný se pohnout, natož nějak reagovat. Někde z dálky jsem slyšel, jak hlásí můj let, ale je mi jasné, že odletět nemůžu, aspoň ne teď když nevím, co s Eliášem je. Doktor pokračoval dál: „Mohu vás požádat, že byste se zastavil k nám do nemocnice, třeba budete znát nějaké informace, které pomohou policii dopadnout pachatele…“

„Co je s ním?“ to je jediné, co mě teď zajímá. Potřebuju vědět, že bude v pořádku.

„Teď je na sále, nemusíte mít obavy, žádné jeho zranění ho neohrožuje na životě, přijedete tedy, prosím? Řeknu vám pak bližší informace.“

„Jistě, samozřejmě,“ hlesl jsem.

Doktor se se mnou ještě rozloučil a nadiktoval adresu nemocnice.

Seděl jsem a cítil, že upadám do menšího šoku. Nějaká paní, co seděla vedle mě a vyposlechla si telefonní rozhovor, mi donesla kafe a uklidňovala mě.

Dýchal jsem zrychleně a neustále se ujišťoval, že bude všechno v pořádku, že se musím vzpamatovat a musím do té nemocnice.

‚Poslední výzva na let 83482 do Londýna gate 2.‘

‚Neletím nikam,‘ zamumlal jsem nesmyslně, jako by mě ten rozhlas měl omluvit z mého neuskutečněného letu. Nikdy jsem neměl na to přistoupit, kdybych zůstal doma, nestalo by se to, hlídal bych ho!

Výčitky na mě začaly dopadat a já rychle sbalil všechny své příruční zavazadla – bože – kufr už je v letadle. Ale čert ho vem, klidně o něj přijdu, ale teď musím rychle do nemocnice. Konečně jsem se rozhýbal a nasedl do prvního taxíku, který jsem uviděl.

V ordinaci jsem se sesunul na židli, kterou mi doktor nabídl, a vyprosil si vodu. Panáka mi tu nejspíš nenalijou a je to možná dobře. Upřel jsem na doktora své zelené oči a on se rozvykládal.

„Pan Hájek má frakturu loketní i vřetenní kosti levé ruky, průstřel pravého kolena a kulka prošla skrz, naštěstí však jen do lýtka levé nohy, nemá porušeny žádné šlachy ani kosti. Pravé koleno je rozdrceno a nyní se ho na sále pokouší zachránit…“

„Přijde o tu nohu?“ vytřeštil jsem oči a pokoušely se mě mdloby.

„Nebojte se, to ne, ale nejspíš mu budeme muset vyměnit celý kolenní kloub, jinak se na tu nohu už nikdy nepostaví.“

Oddechl jsem si a pak mi to docvaklo: „Ale to je vlastně dobře!“ vyjekl jsem radostně. Doktor se na mě podíval, jak na blázna.

„Já netuším, jestli máte od Eliáše, tedy od pana Hájka nějakou dokumentaci o jeho dřívějším úrazu, sám o tom nic nevím, nikdy mi nechtěl sdělit, co se mu doopravdy stalo, ale jeho pravé koleno bylo již před tímto útokem nepohyblivé, takže když mu vyměníte kloub a on bude moci normálně nohu ohnout, bude to skvělé!“

„Ach, takhle to je! Sálovým lékařům se pořád něco nezdálo a ta hůl nám to měla napovědět! Dobře, že tu jste, aspoň jste nám rozluštil jednu hádanku. Nebyli jsme schopní dohledat jeho dokumentaci, tedy vlastně jsme na to ještě neměli čas. Problém však je, že tato výměna je drahá a není hrazena z běžného pojištění.“

„S tím se netrapte, já ty peníze seženu, kdybych je měl vysoudit z těch parchantů, nebo si půjčit, hlavně, že Eliáš bude v pořádku.“

„Dobře, věřím vám, to probereme později,“ vydechl doktor.

„Můžu ho vidět?“ zeptal jsem se.

„Ano, na chvíli, ale on stejně bude spát. A ještě něco pane Horáku, ti parchanti mu ještě způsobili velkou řeznou ránu na levé tváři, podobnou jako má na pravé. Do toho hodně podlitin na celém těle, včetně hlavy, tak se nelekněte. Dělali jsme CT a naštěstí se titanová destička, kterou jsme tam objevili, nijak nepohnula a nezpůsobila nějaké další komplikace, možná snad slabý otřes mozku, ale to je maličkost! I proto potřebujeme tu dokumentaci, ať nás už nic nepřekvapí.“

„Titanová destička? Oni ho zase pořezali?“ začalo se mi špatně dýchat a nejspíš brzo omdlím…

Doktor mě brzo probral a sestra mi píchala něco na uklidnění.

„Víte, kde se pan Hájek léčil?“ zadíval se mě doktor.

„Netuším, o své minulosti se se mnou Eliáš odmítal bavit. Nevěděl jsem o žádné destičce v jeho hlavě. Nevím ani, co se mu stalo a kdy, netuším, kdo je jeho lékař, nevím…“

„Nevadí, nic se neděje, my to dohledáme, vy se uklidněte a za pár chvil bychom vás mohli na chvíli pustit za pacientem, tedy jestli se na to cítíte a nesložíte se nám!“

„Omlouvám se, že mě to tak vzalo, většinou se nehroutím, ale Eliáš je dobrý přítel a hlavně díky jeho tajemné minulosti mám možná o něj větší strach, než je běžné.“

„V pořádku, to stává!“

*****

Málem se mi podlomily nohy, když jsem ho viděl ležet na lůžku. Celou půlku hlavy měl zafačovanou, druhou měl samou modřinu, spoustu hadiček a pípající přístroje mi taky na klidu nepřidaly.

„Nemusíte se bát, vypadá to všechno možná pro vás hrozně, ale váš přítel bude v pořádku,“ řekl povzbudivě, stiskl mi rameno a nechal mě s ním o samotě. Jen jsem zakýval hlavou a vzal jeho drobnou ruku do dlaně.

„Eliáši, ach Eli, co mi to děláš? Už tě nikdy nenechám samotného, rozumíš! Já tě totiž miluju a nikdy už nepřipustím, aby ti kdokoliv ublížil. Vím, že ty se nikdy své víry nevzdáš…“

Bylo mi tak těžko, když jsem si představil, že bych ho snad nikdy neměl políbit.

*****

„Jakube, myslím, že je nejvyšší čas ti povědět, čím jsem vinen a co se mi stalo. Myslím, že po této mé zpovědi ještě velmi rád sklapneš podpatky, pošleš mě do horoucích pekel a odletíš do Londýna,“ začal hned, jak si s úlevou sedl na sedačku po příjezdu z nemocnice. Vypadal tak sklesle, stále měl ruku i nohu v sádře.

„Ne, Eliáši, ať jsi provedl cokoliv, já tě tady samotného nenechám.“

Jen pokrčil rameny a začal vykládat svůj příběh: „Jak už jsi zjistil, studoval jsem práva, byl jsem normální kluk, student se spoustou kamarádů, se kterými jsme vymetali kdejaký večírek. Byli jsme divocí, nespoutaní, prostě studenti, kteří si užívají život…,“ nadechl se a polknul, ale dál pokračoval se sklopeným zrakem, „měl jsem čerstvý řidičák a půjčené auto od táty a jel jsem se svým přítelem na chatu, kde probíhala jedna z těch pařeb, které jsme tenkrát tak milovali. Tyhlety večírky se samozřejmě neobešly bez velkého množství alkoholu, kterému jsme se nebránili, ba naopak. Byla asi jedna ráno, když za mnou přišel můj přítel, zděšený, že zapomněl, že má druhý den ráno vyzvednout svého mladšího brášku od babičky. Omlouval se a říkal, že si zavolá taxíka a pojede domů, aby se zbrchal a nezaspal,“ povzdychl si a pokračoval, „přemluvil jsem ho, že jsem toho moc nevypil a že ho klidně odvezu, stejně už mě to tam taky nebavilo a bez něj už to bude teprve nuda. Chvíli se cukal, ale protože jsme nikdo tenkrát neměli moc peněz na rozhazování a taxík by stál majlant, nakonec přikývl. Já… nebyl jsem tak střízlivý, jak jsem tvrdil, a v euforii jsem to auto na polňačce, která vedla lesem od chaty, rozpálil, co to šlo. Byl jsem debil, mladý, nezkušený, posilněný alkoholem. Zkrátka… no prostě jsem to asi ve 120 napálil do stromu…,“ schoulil se do sebe a z očí se mu začaly koulet velké slzy. Netlačil jsem na něj, ať vykládá dál, stejně mi bylo jasné, co nejspíš následovalo. Jakmile se trochu uklidnil, začal znovu vykládat: „Filip byl prý mrtvý okamžitě, mě museli hasiči z auta vystříhat. Měl jsem řezné rány, všude na těle a tu největší a nejhlubší na tváři, tu znáš. Mnohočetně prasklou lebku a otok na mozku, která mi porušila oční nervy, rozdrcené koleno, zlomenou ruku a dalších pár nepodstatných ran.

V první chvíli si mysleli, že to nepřežiju, ale dali mě nějak dohromady, operace hlavy, kterou mi museli zpevnit destičkou, koleno, které nedokázali zachránit tak, aby bylo pohyblivé. Byl jsem skoro dva měsíce v umělém spánku, než se otok na mozku vstřebal, dopadl jsem ještě dobře a zrak mi slouží, ale následek je zelený zákal, který nelze už operovat. Ale to je jedno. Asi po půl roce mě pustili z nemocnice a následoval soud – dva roky natvrdo za neúmyslné zabití,“ otřepal se, když vyplavaly nepříjemné vzpomínky.

„Ublížili ti tam…,“ procedil jsem mezi zatnutými zuby a vlastně jsem znal odpověď.

„Ano, ale to je jedno, prostě jsem si to zasloužil, všechno si to zasloužím za to, jaký jsem byl idiot a sedl si za volant opilý a ještě dělal haura. Ve vězení jsem začal chodit často do vězeňské kaple se modlit, vězeňský kaplan si mě všiml a začal mě učit na varhany, později se za mě i přimluvil na diecézi a já začal pracovat zde v kostele. Po třech letech mě vysvětili na kněze. Věděli, že nejsem žádný zloděj ani úmyslný vrah a nejsem nikomu schopný ublížit, že to všechno byla jen mladická blbost a já jsem jim dodnes vděčný, že mi věřili. Nedovedu si představit, co bych dělal…,“ popotáhl a další a další slzy se začaly vsakovat do mého trička a já ho držel a nehodlal ho nikdy pustit. Pokud si myslel, že mě tohle přesvědčí, že bych mu snad něco vyčítal, tak opak je pravdou. Miluju ještě víc, co všechno si musel vytrpět za svou hloupost, kterou dělají tisíce mladých lidí každý den.

„Eliáši, všechno bude dobré, už se netrap, prosím, už sis vytrpěl dost, oprosti se od své viny a začni se smát, začni žít, udělej to pro mě…“

„Pořád mám před sebou jeho tvář, nemůžu, nemůžu…“

„Pomůžu ti, spolu to zvládneme a ty zase začneš normálně žít! A teď mi řekni, kdo byli ti parchanti, co ti ublížili v parku, já totiž tuším, že je znáš a že jsi nebyl jen náhodná oběť, jak’s tvrdil policajtům.“

Podíval jsem se do jeho očí, které nebyly výjimečně schovány za skly brýlí, a viděl v nich neochotu. Nakonec se ale rozmluvil. Natolik mě totiž znal, že bych mu stejně nedal pokoj a dál a dál se v tom šťoural, až bych na to nakonec přišel.

„Byli to Filipovi bratři, jednou za čas si na mě počkají a trochu mě zbijou, vždycky to však byly jen nevinné modřiny, spíš mě drtili psychicky. Tentokrát to zkrátka pojali jinak.“

„Udáme je!“ řekl jsem rozhodně.

„Ne!“

„Proč ne? Mohli tě zabít! Není to poprvé, co tě napadli! Na tohle nemají právo!“ křikl jsem rozhořčeně.

„Mají! Mají na to právo, zabil jsem jim bratra!“

„Eliáši, co to meleš! Přestaň se už konečně obviňovat! Jak dlouho to je? Deset let? Nemyslíš, že toho pokání a obviňování se už nebylo dost? To se chceš trápit takhle celý život? Chceš každému frackovi dovolit, aby si do tebe mohl kopnout? Ne, tak takhle teda ne! Ty se sebereš a půjdeš je udat!“

Povzdechl si a nic neříkal. Já do něj teď už taky hučet nebudu, ale pokud to bude chtít zamést pod koberec, tak to ať hoch kněžská ani nezkouší. Přesto mi ale něco z jeho vyprávění pořád vrtalo hlavou. Mluvil o tom Filipovi jako o příteli, jistě – to je možné brát jako kamarád. Eliáš má občas takový mírně ‚renesanční‘ slovník, ale pokud se na toto nezeptám, nejspíš neusnu.

„Eliáši?“ vytrhl jsem ho z jeho vzpomínek.

„Hm,“ otočil se na mě.

„Ten Filip, kdo to byl?“

Povzdychl si: „Byl to můj spolužák a přítel… partner, pokud ti jde o tohle, teď už víš, proč jsem nebyl šokovaný ani nijak vyděšený nebo zhnusený, býval jsem stejný jako ty,“ sklonil zase hlavu.

V tu chvíli jsem to už nevydržel. Přitáhl jsem si ho k sobě a lehce políbil, jen jemně ochutnal ty rudé polštářky, které mě už týdny fascinují. Cítil jsem, jak mi v náručí ztuhnul. Poté mě odstrčil tak silně, že jsem málem spadnul na zem.

„Ne. Jakube, to’s neměl!“ kroutil hlavou, tvářil se ublíženě a couval, co mu sádra dovolila.

Než jsem stačil říct slova omluv, zavřel se v pokoji a zamknul se.

‚No, tak teď jsem to totálně pohnojil, ale totálně! Vyhodí mě, nic se mnou nebude chtít mít společného,‘ mumlal jsem si do kolen, které jsem si přitáhl k sobě a stulil se do klubíčka.

ELIÁŠ

Co to udělal? Proč mě políbil? Vždyť… Proč mi takové věci dělá? Proč se musím trápit ještě kvůli němu! Ale ten polibek, to byl blesk z čistého nebe, který během sekundy probudil všechny mé dávno zapomenuté a potlačené touhy, celým mým tělem se prohnala bouře a pro mou smůlu se vměstnala do kamaráda dole. I když je mozek stále v šoku, tělo si dělá, co chce. Veškerá krev se vměstnala do mého údu a teď cítím, že to až bolí. Potřebuji další polibek, potřebuji se ho dotknout, potřebuju cítit jeho tělo a chci, aby se on dotýkal mého. Nikdy jsem nad ním nepřemýšlel, že by snad mohl ke mně cítit něco víc než kamarádství, vždyť jsem kněz a do toho pošpiněný, zjizvený a nevzhledný, věčně v depresích. Kdo by takového člověka mohl milovat? Nikdo, ani on ne, byl to z jeho strany omyl, udělal to stejně jen proto, že ho snad dojal můj osud a minulost. Tak rád bych byl znovu milován, klidně bych se vzdal své víry, kdybych našel někoho, s kým bych mohl prožít život. Ale nikdo takový není, ani Jakub ne. Vím, že tohle byl z jeho strany omyl, tak bych si nic neměl nalhávat.

Šel jsem otevřít dveře, když zaťukal. Sedl jsem si na postel a on si klekl k mým nohám.

„Eliáši, promiň mi to, nevím, co to do mě vjelo, nechtěl jsem tě naštvat nebo ti ublížit. Ale přesto – řekni mi, ty opravdu chceš až do konce života kázat lidem, žít bez rodiny, partnera a sám? Tuhle cestu sis vybral, protože ses chtěl kát a to je nejlepší být blízko bohu, já to chápu, ale už je to deset let! Myslím, že tvůj očistec už může skončit. Vím, že to pro tebe není jednoduché a bojíš se nového života. Kostelní zdi ti dávají jistotu, ale mé paže jsou taky pevné, i já bych tě držel tak jako víra,“ upřeně se mi díval do očí a v těch jeho byla prosba, láska, byl jsem jimi pohlcený a v hlavě mi procházely jeho slova: ‚Copak nemáš právo na lásku, copak sis už toho nevytrpěl dost?‘

„Prosím, dovol mi tě milovat!“ chytil mě za ruku a skoro zoufale ji tiskl ke své tváři. Cítil jsem, jak se mu jeho ruce chvějí a tvář, na které spočívala nyní má ruka, hoří. Obejmula mě touha, tak velká a nespoutaná, že už jsem se nechtěl bránit, nikdy ve mně nikdo tolik pocitů nevyvolal, ani Filip ne. Mozek selhal a předal žezlo tělu. Přitáhl jsem si ho do náručí a políbil, ne jemně jako on. Dal jsem do toho polibku všechnu tu vášeň, kterou ve mně vyvolal, a velmi rychle jsem mu začal plenit ústa jazykem. Srdce začalo bušit rychleji a mně docházel dech. Jakmile jsme se od sebe odtrhli, pro změnu se tvářil překvapeně on. Pousmál jsem se a se zvířecím pudem jsem se na něj vrhl. Potřeboval jsem ho cítit, jeho horkou kůži…

Jakub na chvíli strnul, nevím, nejspíš tuhle reakci ode mne nečekal, popravdě, já od sebe také ne. Nejspíš nevěděl, jak se zachovat, přece jen se z minuty na minutu stalo z cudného kněze zvíře, které je ovládáno jen svými pudy. Brzy se ale poddal a nechal mé ruce bloudit po jeho hořícím těle. Tiskl jsem jej k sobě, tuše kam tohle všechno povede, v uších mi hučelo stejně jako v každém nervovém zakončení, kterého se Jakub dotkl, tam mnou projel slastný pocit a uvolnění, které se mi těmito dotyky dostávalo, bylo neuvěřitelné. Jako bych ze sebe shodil všechnu tíhu světa, všechny mé chmury a výčitky najednou odplavila velká vlna a já měl pocit, že můžu lítat. Krev ve mně vřela a nejvíce se jí dostávalo mému opomíjenému údu, který tepal nedočkavostí. Byl jsem velmi rád, že mám na sobě jen volné tepláky, a i přesto byla boule viditelná. Jakub mi ji jemně pohladil a já mu tlumeně zasténal do polibku. Jak jsem mohl zapomenout na tak skvostné pocity provázející milování, jak jsem je mohl zavrhnout? Mým zatmělým mozkem ještě projela jedna poslední chabá myšlenka na to, že jsem kněz a že tohle není správné, ale hned byla přebita srdcem, že tohle je přesně to, co mě dostane zpět do normálního života bez výčitek a smutku.

Rychle jsem zbavil svého milence oblečení a opět slastně vydechl, tentokrát můj zrak měl pastvu pro oči. Nádherné, dokonalé, pevné, snědé tělo a jeho erekce vyzývající k ochutnání. Motýlími polibky jsem se probojoval až k tříslům, kterým jsem se malou chvíli věnoval, a cítil, jak je nedočkavý. Pousmál jsem se a olízl třpytivou kapku, která se skvěla na jeho růžovém žaludu. Vydechl a prohnul se v zádech, chtěl víc, potřeboval víc a já jsem ochotný mu dát cokoliv.

Celý jeho úd jsem vsunul do úst a pomalu přirážel hlouběji a hlouběji. Jazykem jsem dráždil uzdičku a vsouval špičku do jeho ústí, ruce jsem také nenechal zahálet a jemně dráždil a mnul koule a masíroval jeho hráz, až jsem rukou dorazil k jeho análku. V nestřežené chvíli jsem nechal své sliny dopadnout na prsty a začal kolem něj kroužit. Byl jsem z tohoto vzrušený na nejvyšším míru, ale věděl jsem, že si ho musím připravit. Jakub byl z toho všeho úplně mimo a jen vzdychal a snažil se přirážet do mých úst. Vím, že ho jen trápím, jak všechno dělám pomalu, vím, že i on se mnou celé měsíce sdílel půst a teď je nadržený na nejvyšší míru a potřebuje uvolnit. Vstrčil jsem tedy jeden prst do jeho úzké dírky a on na něj okamžitě začal narážet, druhým prsten jsem už našel jeho citlivé místečko a pohladil ho. Výkřik mého jména a nadílky v mém krku ho konečně dostala, kam sám chtěl.

„Eliáši, to bylo úžasné! Nikdy jsem s nikým nic podobného nezažil.“

Pousmál jsem se. Vím, že jsem býval skvělý milenec, který ví, jak svého partnera dostat do výšin. A tohle umění se nejspíš nezapomíná.

V tom si uvědomil, že já jsem stále oblečený a… neukojený.

Začal mě vysvlékat, já jsem se ale v tu chvíli natáhl na vypínač lampičky a zhasl.

„Proč? Chci se na tebe dívat!“

„Ne, to není dobrý nápad!“

„Ale já chci, mně přece nevadí tvé jizvy na těle, jen ty na duši a ty teď i v budoucnu míním vyléčit. Tak mě dovol se na tebe dívat, prosím!“

„Dobře, teda,“ řekl jsem, ale strach ve mně byl stále. Vím, že na jizvu na tváři je zvyklý, ale…

První byly pryč tepláky i s trenkami a on vydechl překvapením, když se na něj usmíval můj dvaceticentimetrový kyj.

„Ach můj bože!“

„Nemluv o něm, toho nech spát, já teď nepotřebuju, aby se nám do toho vkládal.“

Uchechtl se, ale mně to moc k smíchu nepřišlo, nicméně když se ho chopil a párkrát po něm přejel, bůh byl zapomenut a extáze horké ruky a skvělého těla opět překryla myšlení racionálního mozku. V té chvíli už ale Jakub laskal mou hruď, každou jizvu zvlášť líbal, jako by to bylo to nejkrásnější, co na mém těle může vidět. Trochu mě omezovala sádra, na kterou jsem s chutí tlumeně nadával, ale i ta byla brzy téměř zapomenuta ve víru divokých polibků. Naslinil jsem si prsty a začal jej pomalu připravovat. Byl jako posedlý, jeho chlouba se opět hrdě tyčila a on se kroutil a přirážel na mé prsty. Věděl jsem, že ho trápím, ale nechtěl jsem nic uspěchat a přípravu odbýt, když už jsem i já byl na pokraji sebeovládání, začal jsem pomalu vsouvat svůj pyj do jeho nitra. Ztratil jsem se v touze a cítil, že pokojem se přelívá syrová sexualita, která mě i jej popoháněla vstříc uvolnění, které jsme oba dlouho odkládali. Netuším, jak dlouho jsme se oba zmítali se společné rozkoši, ale já jsem to nejspíš dlouho nevydržel a vypustil svou dlouho zadržovanou nadílku hluboko do jeho nitra. V té samé chvíli stříkal i on a oba jsme se vylétli k výšinám a jen třas našich těl mi po chvíli připomněl, že je čas se vrátit zpět.

*****

Uznal jsem, že život s Jakubem je osvobozující a že je čas se posunout dál. Nedokázal bych se znovu obléct do kněžského ornátu a dělat, že jsem svatý, nejde a ani to nechci. Hned druhý den jsem se šel přiznat Bohu do kostela a on na mě jen přívětivě shlížel od oltáře. Méně přívětiví už byli na diecézi, nicméně respektovali mé rozhodnutí.

Pronajali jsme si malý domek kousek za Prahou. Rychle jsem si našel práci a Jakub úspěšně studoval. O tom, že by přece jen odjel na stáž, nechtěl ani slyšet a po promoci stejně našel slušnou práci v jedné z nejprestižnějších právnických firem. Nevím, jestli to byl Bůh, který donutil Jakuba vejít o Vánocích do mého kostela, ale bylo to to nejlepší vnuknutí…

VESELÉ VÁNOCE