• nebi
Stylromantika
Datum publikace29. 12. 2019
Počet zobrazení1350×
Hodnocení4.88
Počet komentářů9

Nervózně si pohrával s telefonem, protáčel ho mezi prsty. Musí Filipovi zavolat, ten oblek vážně potřebuje a jinej nemá.

„Sakra,“ hodil mobil na stůl. Proč se kruci tak moc bojí s ním mluvit? Rozešli se, to není konec světa, přece se můžou normálně bavit.

Co si to namlouvá, složil hlavu do dlaní. Vzpomínka se mu vynořila před očima.

Hádali se kvůli maličkostem, už ani sám neví, co to bylo za pitomost, kvůli které se naposled chytli. Zato moc dobře věděl, co na něho křičel, byl naštvanej, už když přišel z práce, a na Filipovi si vybil svou zlost. A pak ho vyhodil z bytu.

Dva dny mu trvalo, než našel odvahu mu zavolat. V práci mají i stěny uši, chtěl s Filipem mluvit v klidu, omluvit se. Proto šel brzo domů, rychle vyběhl schody, odemkl dveře bytu a ztuhnul. Na stolku ležel telefon, co mu nedávno dal, klíče od bytu, jinak nic. Ve spěchu otvíral skříně, všechno Filipovo oblečení bylo pryč. Sesul se na podlahu. Klečel, zíral na prázdná ramínka, tohle je konec. Vyhnal ho a teď už nemá šanci. Pak už odvahu nenašel.

Často si na Filipa vzpomenul, kolikrát už vytáčel jeho číslo, ale nikdy nezavolal.

Vzal znovu telefon a vyťukal Filipovo služební číslo, teď prostě musí.

„Ano?“ nesmělý hlas.

Nemohl mluvit, stáhnuté hrdlo. „Ahoj, to jsem já, Dan.“

„Já vim, pamatuju si tvoje číslo.“

„Promiň, jen… potřeboval bych svůj oblek. Mám ho pořád u tebe.“

„Kdy?“ hlas se mu znatelně chvěl.

„Dneska, já…“

„Kam ti ho mám donést?“

„Jsem doma, potřeboval bych ho večer, nezlob se…“

„Za hodinu končím, za dvě můžu být u tebe. Stačí to?“

„Jo stačí…“

Filip to položil.

Danovi bylo mizerně. Dvě hodiny se mu vlekly a zároveň v něm narůstala obava. Zvonění u dveří ho probralo, chvějící se rukou otevřel. Stál tam, džíny, tmavě modré tričko vykukovalo z rozepnuté bundy a uplakané oči. Danovi se rozlilo horko v hrudi. Proč je ubrečený? Někdo mu ublížil, je to kvůli němu?

„Ahoj, dřív jsem to nestihl,“ skoro šeptal a podával mu oblek. Dan si ho vzal, pověsil na věšák u dveří. Pohledem se vrátil k Filipovi.

„Děkuju,“ nervózně přešlápl, „nechceš si dát kafe?“

„Ne, já, já už musim,“ otočil se, seběhl schody a byl pryč.

Pomalu zavřel dveře, rozepnul obal, vyndal oblek. Byl perfektně vyžehlený, voněl a pak mu to došlo. Je z čistírny, čerstvě vyzvednutý, to by ale znamenalo, že ho Filip hodil k vyčištění hned po jejich rozhovoru. O co tu jde? Pak se mu vrátily Filipovy uplakané oči.

Nechal oblek oblekem, s klíčema v ruce se rozběhl za svým přítelem. Ani na vteřinu nepomyslel na to, že jsou od sebe.

Nikde ho nezahlédl, rovnou se vydal k němu domů. Nedozvonil se, a tak čekal. Rychlé kroky na schodech, Filip se objevil. Nemohl být víc v šoku, než když uviděl Dana u svých dveří.

„Co tu děláš?“

„Chci si promluvit, prosím…“

„Já nechci, nech mě bejt,“ prošel kolem něho, klíče cvakly. Dan ho chytl za ruku: „Filipe.“

Po tvářích mu stékaly slzy, snažil se mu vytrhnout. „Nech mě.“

Dan ho vtáhl do jeho bytu, zabouchnul. Přirazil ho ke zdi, držel mu tvář v dlaních. Viděl slzy, bolest a ještě něco v těch krásných hnědých očích. Horká šelma mu drápala srdce.

„Filipe, co je ti?“

„Pusť,“ zaprosil.

„Co ti je?“

Vytrhl se mu. Couval před ním.

„Co chceš slyšet? Že mi je bez tebe strašně, že jsem si tvůj oblek nechal schválně, protože jsi ho měl na sobě a voněl tebou. Trapný, že jo? Nechávat si hadry chlapa, co mě vyrazil ze svýho bytu,“ pořád couval, „běž pryč!“

Díval se na Filipa. Tohle je tak šílená situace, šílenější pro to, že ho chce. Vyrazil k němu, chytil ho a sevřel v náruči. Pevně ho držel, i když se cukal a snažil se vyprostit. Když se přestal bránit, povolil. Filip zvedl svůj pohled k němu, Dan se v těch očích ztrácel. Sklonil se, dal mu jen letmý polibek.

„Ne,“ zaprotestoval uvězněný v jeho náruči, ale nepohnul se. Držel pevně tvář, políbil vábivé rty a jazykem si probojoval cestu do jeho úst. Chutnal stejně sladce, jak si to pamatoval.

„Filipe, odpusť mi,“ zašeptal. Strach ho ledově sevřel, vteřiny se vlekly jako hodiny, skoro nedýchal.

Pak se mu kolem krku ovinuly ruce, Filipovy rty se dravě přisály na jeho, jazykem hned zaútočil. Dan hladil ještě rozechvělé tělo ve své náruči. Hned se mu kolem pasu ovinuly mladíkovy nohy. Nedočkavě mu stáhnul tričko, rukama bloudil po hladké kůži, jazykem přejel po odhaleném krku. Filip zasténal: „Dane.“

Jemně mu stisknul kůži na krku, rukama došel k zipu kalhot. Rozepnul je, svlékl svíjející se tělo, které si teď hodlal připomenout v každé maličkosti. Na ramenou a ve vlasech se mu zatínaly prsty jeho milence. Nenechal se rušit ve své pouti k jeho uspokojení. Pomalu jazykem klesal k Filipovu klínu, zatímco ruka se přes krk dostala k tváři. V dlani cítil horký dech. Objal tyčící se důkaz jeho touhy rty, hrál si s ním. Sám měl v kalhotách těsno, ale teď chtěl jediné. Mladík se prohnul, sténání a vzdechy se mu draly ze rtů, Dan si užíval každý milimetr jeho kůže ve svých rukou i ústech. Výkřik slasti protnul vzduch a muž si vychutnával sladký důkaz své péče. Teprve teď ho pustil ze svého sevření a došel si pro polibek. Když se jejich rty oddělily, sám měl slzy v očích, chtěl Filipovi říct, jak moc ho miluje, lituje toho, jak se k němu zachoval. Hnědé oči ho hypnotizovaly, mladíkovi se zklidňoval dech, ve tváři blažený úsměv.

„Dane, zůstaneš?“

Raději nezkoumal, jestli je to pozvání na jednu noc, byl vděčný za tu chvíli a doufal. Filipovy ruce ho hladily po hrudi, pak se dotkly boule v jeho kalhotách. Dan zaskučel. Mučivě pomalu mu mladík rozepínal opasek, zip, pak prsty pohladil kůži za okrajem boxerek. Muž se složil na zem, ležel na zádech se zavřenýma očima. Filip ho svlékl, sebemenší dotek i nechtěný rezonoval Danovým tělem. Něžné polibky na vnitřní straně stehen, ruce svíraly zatnutý zadek. Bezděčně se prohnul v bocích. A jeho klacek se nečekaně vnořil do příjemného tepla Filipových úst.

Filip byl vzrušený. Danovo mručení, steny, vůně jeho kůže, chuť potu, drobných kapiček, které se perlily na jeho hrudi. Miloval ho. Zbožňoval, když se mu oddal jako teď. Nedokázal odolat, vyhoupl se obkročmo nad jeho boky, pohledem se setkal s černýma, vášní hořícíma očima. Danovy ruce se sevřely kolem jeho boků. Filip pomalu dosedl.

Leželi na podlaze v chodbě Filipova bytu, popadali dech. Dan ucítil ruku, která se skoro nesměle dotkla jeho. Propletl prsty, pevně Filipovu ruku stiskl, palcem jemně pohladil dlaň. Bál se otevřít oči, bál se porušit tu chvíli, bál se. Dech se mu zklidňoval, srdce ale tlouklo zběsilým tempem dál. Mladík nechal levou ruku v jeho pravé dlani. Přetočil se, celým tělem se k němu přitiskl. Hlavu si položil na Danovu hruď. Ten ho něžně hladil ve vlasech, po zádech a mlčel.

„Dane?“

„Hmm?“

„Ten oblek, musíš někam dnes?“

Tuhle otázku vážně nečekal, překvapeně otevřel oči.

„Máme večírek firmy, oslava konce roku, půlnoční přípitek,“ připadal si jako blb, co to mele?

„Oslavu jsem teda nechystal, něco možná najdu…,“ zašeptal mladík

Dan se přetočil a uvěznil chlapce pod sebou. Líbal ho na tváře, čelo, bradu i rty. Jemně hladil ve vlasech.

„Odpusť mi to, Filipe, prosím. Vím, že jsem se choval hrozně, neměl jsem právo říct…“

Filip mu rychle zakryl ústa rukou.

„Neopakuj to! Myslel jsem, že zavoláš, když jsi se neozval, vzal jsem si svoje věci, vrátil ten telefon a klíče. Doufal, že se ozveš, že už se nebudeš zlobit, ale nic. Pak jsem objevil tvůj oblek, pořád v něm byla tvoje vůně,“ provinile sklopil oči.

„Doufal jsi, že se nebudu zlobit? Filipe, já nevěděl, jak se omluvit, a když jsi si všechno vzal, nenašel jsem odvahu ti zavolat, jak jsem se styděl a bál. Až dneska, protože sem ten zatracenej oblek potřeboval.“

„Miluju tě, Dane,“ řekl najednou to, co nikdy dřív nevyslovil, ale teď musel. Nechtěl omluvy, vysvětlování, chtěl, aby byli spolu. Ty tři měsíce byly očistec. Tisíckrát denně se podíval, jestli nemá na služebním mobilu zmeškaný hovor nebo zprávu.

Dan se sklonil, polibek je zaměstnal na dlouhé minuty. A najednou nebylo potřeba žádných slov.

Filip se vzpínal proti rtům, které ho přiváděly do extáze. Rukama svíral prostěradlo, zakloněnou hlavu přes okraj postele, se zavřenýma očima se svíjel. Dan mu prsty mnul bradavky, když se mladík s výkřikem propadl do sladkého nevědomí. Pomalu přicházel k sobě. Jemné polibky se přesouvaly od jeho břicha až ke krku, kde se na chvilku zdržely. Teprve pak ho Dan majetnicky políbil na ústa a Filip se mu poddával.

Až teď si uvědomil, že venku je rachot, který mohl být jen od petard, kterými všichni slavili příchod Nového roku. Překvapeně se podíval na hodiny, 00:13. Vážně? Už tolik?

„Děje se něco?“ položil Dan zdánlivě nevinnou otázku.

„Ty nevíš? Ďáble. Už jsme v roce 2020,“ usmíval se Filip.

„To je stížnost?“ zapředl muž.

„Ani v nejmenším,“ políbil ho mladík.

„Miluju tě.“

„Já tebe.“

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (57 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (56 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (55 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (55 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (63 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0
Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+2 #9 Odp.: Obleknebi 2020-01-05 00:07
Jaachime díky :-) občas mám nápad, někdy se to povede, jindy ne. Příběh dělá radost. To je za mne, jako autorku nejvíc. Děkuju
Citovat
+3 #8 Odp.: OblekJaachim H. T. 2020-01-04 09:52
Cituji gayděvka:
Děkuji nebi. :-) Každý rozchod bolí, každý odpuštění uklidní a každý návrat je bránou do ráje. :D Vystihla si to podstatné a ve správnou dobu. Začátkem roku by každý měl dát i získat odpuštění a vrátit se "domů".


To je pravda pravdoucí, ale bacha na to pověstný chození do stejný řeky... :)
Krásná povídka, která mě po čase ukecala k tomu vyplodit komentář. :D Děkuju, nebi. :)
Citovat
+8 #7 Odp.: Obleknebi 2020-01-02 22:42
Cituji zmetek:
dík.


Já děkuju a jestli Ti udělalo radost, jsem ráda.
Citovat
+8 #6 Odp.: Oblekzmetek 2020-01-02 22:07
dík.
Citovat
+10 #5 Odp.: Obleknebi 2020-01-02 20:08
Děkuju, komentář u příběhu vždycky potěší a když je v něm pochvala, radost se násobí. Díky
Citovat
+10 #4 Odp.: Oblekgayděvka 2020-01-02 14:04
Děkuji nebi. :-) Každý rozchod bolí, každý odpuštění uklidní a každý návrat je bránou do ráje. :D Vystihla si to podstatné a ve správnou dobu. Začátkem roku by každý měl dát i získat odpuštění a vrátit se "domů".
Citovat
+11 #3 Odp.: Obleknebi 2020-01-01 22:33
Já děkuju a mám radost, že příběh potěšil. Hrála jsem si s myšlenkou, přejít s příběhem do roku 2020. A je tu tahle povídka a s ní radost, že se líbí :-)
Citovat
+13 #2 Odp.: OblekAlianor 2019-12-30 17:13
Nádherná povídka, děkuji :-)
Citovat
+14 #1 OblekWilliam 2019-12-29 18:11
Veľmi pekné čítanie, ďakujem nebi
Citovat