Odvrácená strana měsíce

Zastavil jsem své SUV u pole, podél kterého jezdím každý den domů. Mé výčitky, že jsem ujel Oliverovi, rychle odcházely, potřeboval jsem dnes klid, jen chvíli být sám.

Ještě včera na něm bylo moře zlatého obilí, které se ve vlnách ohýbalo lehkým letním větříkem, ale dnes už vidím jen strniště, na kterém se vesele prohánějí zajíci, avšak i tak má své kouzlo. Něco mě donutilo zrovna tady zastavit a pročistit si hlavu pohledem na kus volného prostoru. Možná jen má klaustrofobie zapříčiňuje mou touhu hledět do smutného, avšak tak otevřeného a rozlehlého pole.

Vkročil jsem mezi obilné pahýly a neřešil, že si snad umažu své vyleštěné polobotky, nepřemýšlel jsem ani o tom, co si o mně pomyslí lidé, kteří pojedou okolo. Zbyla jen touha být uprostřed toho lánu a nechat se unášet slastným pocitem veliké otevřené planiny.

Mé nohy se zastavily téměř uprostřed, nedaleko sloupu vysokého vedení, když jsem si opět vzpomněl na zpackaný případ, který jsem sice nejspíš neměl šanci vyhrát, ale přesto si to dávám za vinu.

Já přece neprohrávám! Já ne!

Ale prohrál jsem a to ve mně opět vyvolalo fobii, kterou trpím už od dětství, kdy mě otec týral a zavíral do malého, tmavého a vlhkého sklepa.

Ten pocit je ale nyní pryč, stejně jako rychle odpluly i výčitky, že jsem svým unáhleným rozhodnutím zničil jeden život.

Lehl jsem si na strniště a neřešil, že se mi zbytky obilných klasů zabodávají do zad ani to, že můj pekelně drahý oblek bude ušpiněný, však mám doma tucet dalších a tento Oliver zítra jednoduše odveze do čistírny.

Nyní jsem si pouze užíval mraky nade mnou, které se pomalu barvily do růžova odrazem zapadajícího slunce, které dominovalo západní straně rudou září.

Nade mnou kroužily dvě káňata a na dráty vysokého napětí se usadilo hejno cvrlikajících špačků. Bylo to tak uklidňující, útěk ze světa neúprosného boje o vítězství. Přemýšlím, jestli je to opravdu to, co jsem v životě chtěl – být věčně zavřený v soudní síni a kydat špínu na lidi, kteří jsou mnohdy nevinní, nebo naopak obhajovat darebáky vrahy a zloděje, kteří častokrát spadají do nejvyšších vrstev společnosti. Snad poprvé, od dob kdy jsem vystudoval, jsem se zděsil nad tím, jakým směrem můj život plyne.

Jsem sám, bez lásky, bez přání dobré noci usínám a probouzím se sám v obrovské posteli, kdy mi nikdo nepopřeje dobré ráno.

Rozhodil jsem ruce, jako bych chtěl celé pole obejmout, když má pravá ruka nahmatala cosi kovového, co zde, uprostřed pole, nemělo co dělat.

Zvědavost zvítězila, já si sedl a zadíval se na zlatý medailon. Očistil jsem jej od hlíny a otevřel. Laskavá, usměvavá tvář mladého muže mě okouzlila. Oříškové střapaté vlasy působily uličnicky a slušely jeho snědé tváři a zelené oči se mi podívaly přímo do srdce.

V té chvíli mi hlavou začaly probíhat zmatené myšlenky.

Já toho chlapce znám! Ale odkud?

Ze zamyšlení mě vytrhl známý hlas: „Pane Blacku, sháním vás už přes dvě hodiny! Co tady děláte? Proč mi neberete telefon?!“ vyčítal mi Oliver a já se kajícně podíval do jeho tváře, rudé od spěchu.

„Promiň, Olivere, nechal jsem ho v autě,“ odpověděl jsem nevzrušeně a ignoroval jsem vyděšenou tvář mého důvěrníka, bodyguarda, sluhy a kuchařky v jednom.

„Dobře víte, že nejste v bezpečí, a vy mi takhle ujedete, nezvedáte telefon, dovedete si představit, jaký jsem měl strach?“ v jeho očích byla již ustupující panika, ale přesto mi jej bylo líto.

„Mrzí mě to, ale potřeboval jsem si vyčistit hlavu. Podívej se, jak je tu krásně,“ rozplýval jsem se. On evidentně mé nadšení nesdílel a jen se nedůvěřivě podíval po smutném strništi a zakroutil hlavou.

Chápu jeho starosti, poté co mě postřelili poskoci jedné mafiánské skupiny, jehož šéfa jsem dostal za katr. Strávil jsem tenkrát dlouhé měsíce v nemocnici a tvrdili mi, že jsem utekl hrobníkovi z lopaty. Díky ráně do hlavy jsem také ztratil pár nepodstatných vzpomínek. Během mého pobytu v nemocnici tito teroristi stihli ještě zapálit můj byt, ale FBI je dokázala všechny najít a usvědčit z pokusu o vraždu, korupce, finančních machinací a dalších trestných činů. Nebojím se již, ale Oliver je nedůvěřivý a připouští, že by stále ještě někde nemohly být další frakce, které s mafií sympatizovaly, a stojí mi neustále za zády v obavách o můj život.

Doma mě uvítal jen klid a mé kotě, které se mi otíralo o nohu. Piano uprostřed veliké haly mě lákalo a já neodolal. Otevřel jsem medailon, položil jej na piano a zadíval se na malou fotografii.

Prsty mi začaly tančit po klávesách a hrály melodii, kterou jsem nikdy neslyšel, a přesto ruce neúnavně a bez zadrhnutí hrály. Do očí mi vystoupily slzy, hrál jsem a plakal, aniž bych tušil, proč mě tato skladba tak dojala. Medailon se lesk ve svitu měsíce, který se prodíral přes mraky, a hned nato jeho záře hladila zlatý kov i leštěnou čerň piana.

Hrál jsem dál, nechal se dojímat tklivou melodií a přemýšlel, která žena tento medailon ztratila, kdo byla ta šťastná, která se může nechat držet v náručí tímto mužem.

Laskavé tóny piana hladily mou duši a já jsem se přistihl, že se mi v hlavě začaly proplétat fantazie. Držel jsem štíhlé nahé tělo v náručí a hladil celá jeho záda, až mé horké dlaně polaskaly jeho drobný zadeček. Slyšel jsem, jak mi téměř neslyšně vzdychl do ucha, a jeho tělo se napjalo v očekávání dalších dotyků. Nechtěl jsem jej trápit, protože důkaz jeho chtíče se mi již otíral o stehna. Motýlími polibky jsem začal cestičku na jeho útlém skoro až dívčím krku a pokračoval směrem k čekající a krví pulzující chloubě, která vyzývala k ochutnání. Třpytící se diamant na jeho vrcholku i mě lákal a zval a já nemínil odolávat, kapičku slíznul a prahnul, aby této sladké předzvěsti bylo víc. Lehce a pomalu jsem dráždil celou jeho délku a nezapomínal na to, že mám ruce, které mohou působit další potěšení, jak jemu tak i mně tím, jak sametové a hebké jsou jeho váčky, hráz i okolí rozetky. Hleděl jsem nahoru a fascinovaně se díval do jeho očí zastřených touhou i slastnou žádostivostí, která mě přiváděla k šílenství, stejně jako penis, který byl hluboko v mých ústech a cukající se zbavoval bílé nadílky.

Jeho šťastný úsměv plný bělostných zubů mě přesvědčil o dobré práci. Pohladil mě po tváři a něco mi našeptával, ovšem slova jsem neslyšel. Poté si lehnul na piano, vystrčil na mě zadeček a mou ruku nasměřoval mezi půlky. Pochopil jsem a začal jemně masírovat hráz i okolí dírky. Cítil jsem, jak touží být naplněn, svaly se samy rozevíraly a lákaly, a proto jsem neodolal a vsunul do nadržené svatyně hned dva prsty. Prohnul se v zádech a zasténal.

Cítil jsem z jeho horkého nitra, že prsty jsou slabá útěcha a on touží po něčem větším – po mně. Rychle jsem stáhl kalhoty a touha ho uspokojit i můj chtíč přicházely v obrovských vlnách. Nelenil jsem a vsunul své mužství do jeho třesoucí se dírky. Objala mě horká úzká jeskyňka, která mě svými stahy popoháněla přirážet dál a níž, až jsem narazil na prostatu a z jeho úst jsem konečně uslyšel, kterak mě zastřeným hlasem oslovil jménem.

Muž ze ztraceného medailonu znal mé jméno. V extázi společného vyvrcholení jsem chtěl i já oslovit mého milence jménem, ale ústa se jen otevřela a tiše zašeptala: „Miluji tě!“

*****

Druhý den ráno mě probudil lehký baryton mého přítele. Veliké překvapení pro mě bylo, že jsem se probudil ve své posteli. Naposledy si pamatuji, jak jsem přemítal o tom usměvavém muži, který mě sledoval z medailonu u zavřeného tichého piana.

„Jak jsem se dostal do postele?“ ranní nevyspalý hlas zněl jako šmirgl.

„Vrátil jsem se v noci pro svůj telefon, který jsem zapomněl v hale, a našel jsem vás spícího na pianu. Nemohl jsem vás tak nechat, tak jsem vás s dovolením přenesl do postele,“ řekl nevzrušeně, jako by to bylo běžné nosit v náručí své zaměstnavatele a ukládat je do peřin.

„Pane Blacku, mohu se zeptat, kde jste našel tento medailon?“ zadíval se na mě zkoumavě a vůbec neřešil, že se po bytě pohybuji v pyžamu s mírně povadlým ranním stojákem, který byl pozůstatek mého nočního snu a s ospalkami v očích.

Já však byl okamžitě úplně vzhůru a vzal z jeho rukou svůj poklad, který jsem včera nechal na pianu.

„Znáš ho?“ zeptal jsem se opatrně.

„Kde jste jej našel?“ vyzvídal.

„Včera na tom poli.“

„Ach ano, jistě.“

„Ty víš něco, co já ne! Řekni mi, kdo to je? Je mi tak povědomý, ale nemohu si vzpomenout…,“ odmlčel jsem se a upřeně se zadíval na malý obrázek.

‚Byl jsi dnes v mém snu, tvrdil jsem, že tě miluji, a přestože jsem tě včera viděl poprvé, bylo to, jako bychom se znali už celé měsíce, roky…‘

„Oblečte se, něco vám ukážu, myslím, že nastal ten pravý čas,“ poslední slova řekl tiše a jen sám k sobě, ale já je slyšel.

„Jaký čas? Řekni mi, co se děje?“ naléhal jsem na něj.

„Asi bude lépe, když vám to ukážu.“

„Ale…“

„Věřte mi, pane, prosím!“ podíval se na mě s naléhavostí v očích.

Povzdychl jsem si. Věřím Oliverovi víc, než sám sobě, vždycky ví lépe, co je pro mě nejlepší.

„Dobře,“ rezignoval jsem, „jen nezapomeňte, že v jedenáct máme stání u soudu!“

„Ano, já vím, to stihneme.“

Vezl mě dlouho, přes celé město. V autě jsem byl nezvykle tichý a ani můj společník nikterak nezasahoval do mých myšlenek. Stále jsem přemýšlel o tom snu, který byl tak živý, až mě z toho mrazí. Nepamatuji se, že bych se kdy miloval s nějakým mužem na mém pianu. To bylo pro mě vždy posvátné, ale v tom snu mně přišlo posvátnější naše milování, nezáleželo mi v tu chvíli na nikom a na ničem.

Oliver zastavil před pařížským hřbitovem. Má matka s nevlastním otcem jsou pohřbeni v Římě, kde trávili svá poslední léta, a zde v Paříži jsem ještě nikoho neztratil, přesto je mi tento hřbitov tolik povědomý.

Zmateně jsem procházel uličkami mezi hroby a nohy mě umíněně nesly až dozadu k poslednímu náhrobku s andělíčkem.

První můj zrak přitáhla fotografie a v té chvíli by se ve mně krve nedořezal. Byla totožná s fotografií na medailonu, poté jsem pohledem sklouzl dolů na jméno – CHRISTOPHER BLACK. Srdce se mi v tu chvíli zastavilo a začaly mě atakovat vzpomínky. Mé ztracené vzpomínky, má odvrácená strana měsíce, kterou jsem nikdy neměl spatřit a přece se mi vyjevila.

První setkání před Operou, poté nesmělé oťukávání, kdesi v polích – Kriste pane v tom poli, kde jsem včera byl! Rozšířily se mi oči překvapením. Sladké chvíle v našem starém bytě, kde jsem mu, večer co večer, hrával na piano – ano, mimo jiné i tu skladbu, kterou jsem včera se zanícením přehrával celý večer, jeho oblíbenou. Pocity štěstí a zjištění, že právě on ukradl mé chladné srdce a začal jej rozehřívat láskou, která nás nakonec dovedla až k oltáři.

Všechno bylo zalité sluncem až do doby, kdy jsem vzal ten zatracený případ „Compare“. Věděl jsem, že vyhraji a usvědčím mafiánského bosse, nicméně neuvědomoval jsem si, že tohle jistě nezůstane bez odplaty. Nepřipouštěl jsem, že by se něco zlého mohlo stát, i když mě přesvědčovali, že musím mít u sebe a svých nejbližších bodybuardy. Cítil jsem se šťastný, vyhrál jsem největší případ posledního desetiletí, s hlavou oblacích jsem nepochyboval, že mně se nic stát nemůže.

Ach, jak jsem se mýlil! Kdybych byl tenkrát opatrnější, kdybych poslouchal rady Oliverovy i ostatních z naší ochranky, nejspíš by se to nestalo.

Bláhový, naivní a neopatrný!

Zavřel jsem oči a nechal slzy volně stékat na jeho hrob, už dál nechci, nechci nechat vzpomínku na jeho smrt, aby mi znovu zatemnila srdce, ale přesto na mě dolehla vší silou a já před očima viděl každou sekundu toho, co se stalo, když jsme jeli na jeho první vernisáž.

Postávali jsme před galerií a upíjeli šampaňské, když kolem nás projelo auto s neprůhlednými skly. Vystoupili z něj tři chlapi v maskách a začali bezhlavě a chladnokrevně střílet směrem k nám a našim bodyguardům. Přežil jsem jen já a Oliver, který mě okamžitě vtáhl hluboko do prostor galerie.

Jako ve zpomaleném filmu mi nyní před očima probíhaly poslední minuty jeho života. Pamatuji si, jak se mi zastavilo srdce, stejně jako teď, když jsem jej viděl padat na zdobený chodník, který krášlil okolí renesanční budovy, ve které se výstava konala. Sklenice mu vypadla z rukou a jiskřící šampaňské se rozprsklo spolu se střepy a potřísnilo jeho tělo.

Události, které následovaly těsně poté, jsou v mé mysli pokryté hustou mlhou. Sanitky, ujišťování Olivera, že bude všechno v pořádku, ale já už v té chvíli znal pravdu. Věděl jsem, že zemřel. Další dny po pohřbu jsem nebyl schopen ničeho než jen svírat ve své dlani jeho medailon, který mi daroval k prvnímu výročí naší svatby, a bezcílně se toulat po místech, která jsme milovali. Po jedné z mých procházek jsem ale zjistil, že medailon je pryč…

Týden poté postřelila stejná frakce přívrženců ‚Compare‘ i mě. Mé zranění bylo závažné, ale ne smrtelné. Ovšem rána do hlavy mi způsobila amnézii, o které jsem byl přesvědčen, že je zanedbatelná. Všichni, včetně Olivera, mě o tom ujišťovali. Podíval jsem se na něj s výčitkou a on sklopil zrak. Věděl přesně, co se mi honí v hlavě, a jen potichu zašeptal: „Promiňte, já jsem musel mlčet!“

Sáhl jsem do kapsy u saka a vytáhl medailon, můj ztracený medailon, a zadíval jsem se na fotografii, i když jsem totožnou měl před sebou. Mé nohy neunesly bolest, která se stále ve větších vlnách rozlévala mým tělem, unaveně a z posledních sil jsem se sesunul u vínově červeného kamene, kde bylo napsáno to nejkrásnější jméno. Jen pohled na něj mi opět vehnal do očí slzy, které jsem nemohl ani nechtěl v sobě držet. Sehnul jsem se až k zemi a nabral do rukou mokrou hlínu, která pokrývala Christopherův hrob, drtil ji v pěstích a nekontrolovatelně vzlykal. Srdce jsem měl tak sevřené, že jsem myslel, že se mezi vzlyky ani nebudu moci nadechnout, ale plíce si vždy vyžebraly alespoň malý kousek vzduchu, který mi umožnil dál udržet své srdce v chodu.

Můj Christophere…