• Hexo
Stylromantika
Datum publikace26. 1. 2020
Počet zobrazení1232×
Hodnocení4.73
Počet komentářů13

Když můj děda zemřel, bylo mi osmnáct let. Ta zpráva mě zasáhla na jaře roku 1984. Pohřeb jsem skoro nevnímal, protože mi odešel nejbližší člověk z rodiny a já jsem si další roky bez toho statného vtipálka se šikovnýma rukama nedokázal představit. Zůstala mi v srdci velká díra a jsem přesvědčený, že jsem byl na pohřbu jediný, kdo smutek myslel opravdu vážně. Rozhlédl jsem se po smuteční síni a viděl jsem tváře blízké i vzdálené rodiny, měli nasazené masky utrpení a smutku, ale každý čekal na dědictví a v duchu si představovali, co s ním udělají. Teta Líba si dělala už dlouho zálusk na dědův dům, a zvláště až zbourá starou verandu s chatrnými vitrážovými okny a postaví si tam zimní zahradu. Nenáviděla ji a já nenáviděl tetu za její hyenismus. I můj vlastní táta už sháněl případné kupce na dědův veterán Ford z roku 1926. Všichni do jednoho přepočítávali pomyslné barevné papírky. Já jen toužil mít dědu zpět, slyšet jeho přisprostlé příběhy a vtípky, nebo mu jen pomáhat v jeho dílně.

Měsíc po samotném pohřbu si nás pozval doktor Ezechiel Kohn, židovský notář a dlouholetý přítel mých prarodičů. Sešli jsme se všichni v jeho prostorné kanceláři. Tváře opět pod maskami tragédie, černé kostýmky, bílé límečky, funebrácké obleky a zase to šustění bankovek a cinkání mincí v jejich hlavách. Konečně se dočkali. Já seděl v rohu u knihovny a tiše jsem se díval na ruce. Vždyť ještě před měsícem v nich ležela vrásčitá a mozolnatá ruka a loučila se se mnou. Notář skoro až obřadně rozlomil pečeť na velké obálce s razítkem notářské společnosti. Odkašlal si a pohlédl na všechny přítomné.

„Já František Jan Malík, narozen 13. května 1920 na Kampě v Praze, tímto určuji svou poslední vůli a rozděluji veškerý movitý i nemovitý majetek následovně.“

Všichni se naklonili a zatajili dech. Notář se odmlčel a koutek mu trochu cuknul a obočí se nadzvedlo. Byl seznámen s lačností příbuzenstva svého přítele. Věděl, co na tom papíře je dál.

„Svůj jsem majetek jsem zpeněžil a finance poukázal na dobročinné a charitativní projekty. Podepsán František J. Malík vlastní rukou,“ uzavřel notář.

Zvedl jsem hlavu a došlo mi, jak geniální plán děda vymyslel. Všem do jednoho vypálil rybník až do dna. Okamžitě se začali příbuzní hlasitě překřikovat, rozčilovat a vyhrožovat, že napadnou tu pochybnou smlouvu, že ji sepsal už pomatený a se smrtí na jazyku. Notář je se zvýšeným hlasem uklidnil. A vyndal další dokumenty z obálky.

„Mohu vás, dámy a pánové, ubezpečit, že smlouva je zcela platná, sepsaná před třemi lety zde v této kanceláři, za přítomnosti ošetřujícího lékaře pana Malíka a mám zde i zdravotní posudek potvrzující jeho psychické i fyzické zdraví. Dále seznam nadací, kam poukázal finance, smlouvu s Národním technickým muzeem o darování vozu Ford a jiné. Závěrem tu mám ještě jednu zprávu určenou výhradně do rukou pro pana Hynka Malíka, ročník 1966.“

Všichni se na mě otočili. Propalovalo mě dvanáct párů očí a já se zvedl ze židle a šel ke stolu pana Kohna. Jejich nechápavý výraz mluvil za vše.

„Tato zpráva je zcela důvěrná, proto vás poprosím, abyste ostatní opustili kancelář. Všem děkuji a přeji pěkný den.“

Moji příbuzní se začali zvedat a s remcáním odešli z místnosti. Osaměli jsme a já stál před stolem jako před soudem.

„Posaď se, chlapče. Jsi jediný z té tlupy, který opravdu truchlí. I mně tvůj dědeček chybí, opravdu moc. Chtěl, abych ti dal tohle,“ a vyndal poslední obálku. „Říkal, že jsi rád poslouchal jeho příběhy a taky že jsi je občas dost vyfantazíroval. Tohle je tvé dědictví. Jeho poslední příběh.“

Nic jsem na to neřekl, jen jsem vyndal hustě popsané papíry z obou stran. Dědův rukopis byl úhledný lehce vpravo sklopený a přehledný. Pohodlně jsem se opřel do křesla a začal číst.

„Milý Hynku, pokud držíš tento dopis, už nejsem mezi živými. Instruoval jsem Ezechiela, aby ti můj dopis předal až po přečtení poslední vůle. Rád bych viděl ty kyselé výrazy příbuzných, když se dozvěděli, že nedostanou ani zlámanou grešli. Tobě však odkazuji to nejcennější, co jsem měl – své tajemství. Jsem skálopevně přesvědčen, že jej přijmeš, udržíš a tím, že jsi stejný, tak i pochopíš. Dopis si prosím přečti jen jednou a hned ho u Ezechiela spal. To, co se tam dočteš, udrž jen ve své paměti. Toto je můj poslední příběh pro tebe, můj nejdražší vnuku.“

+++

Psal se rok 1950, v Československu vládl komunistický režim, ale na mnohých místech byly ještě patrné dozvuky té strašlivé světové války. Z těžké doby jsme se přesunuli do nelehké doby. Já jsem v ten čas byl už pár let ženatý muž. Svou ženu Alžbětu jsem měl rád a též i syna Jiřího, a ještě nenarozenou dceru Libušku. Pracoval jsem v Koh-i-Noorových závodech a každý den jsem se cestou domů na Kampu zastavil v bufetu na Václavském náměstí, abych si dal jedno pivo. Tehdy to bylo ještě krásné náměstí s tramvajemi a parkem u Wilsonova nádraží.

Celé to začalo v půli srpna. Pamatuji si, jak hodně foukal vítr, ale vzduch byl teplý, nebe zatažené a skoro to vypadalo, jako že se bude schylovat k bouřce. Nepospíchal jsem na tramvaj a vychutnal jsem si svůj půllitr točené Plzně. Tehdy jsem tam zaznamenal přítomnost ještě jiného muže, štíhlý, hladce oholený, v dobře padnoucím obleku a křivě posazeném klobouku. Seděl tam a sledoval mumraj na ulici. Posadil jsem se k vedlejšímu stolu a zapálil si cigaretu. Jen co se mu dostal kouř z mé cigarety pod nos, zavětřil a otočil se na mě. V té době jsem byl třicetiletý mladý muž s pečlivě učesanými zlatavými vlnitými vlasy a tenkým knírem. Usmál se na mě a kývl, já taky kývl a pozvolna jsme se spolu začali bavit. Jeho jméno se mi špatně vyslovovalo, proto jsem ho zkomolil na Michal. V zásadě nebyl proti. Hovořili jsme o politické situaci i o počasí, nevypadalo to, že bychom se už měli někdy vidět. Když jsem dopil, podali jsme si ruku a já vyrazil ke své rodině.

Takřka celý zbytek pracovního týdne se nesl ve stejném duchu. Tedy až na pátek. Opět tam seděl, stejně elegantní, začtený do novin a zpola vypitým půllitrem na stolku vedle. Když mě zpozoroval, pokynul mi, abych si přisedl. Opět jsme si spolu příjemně popovídali a já se měl k odchodu. Sdělil mi, že má stejnou trasu do svého bytu v Nerudově ulici, a nabídl mi doprovod. Nebyl důvod odmítnout, a proto jsme sdíleli cestu až ke schodům Karlova mostu vedoucím na ostrůvek pod ním. Nabídl mi své přátelství a pozvánku na sobotní posezení nad pivem v hostinci U Glaubiců. Souhlasil jsem a viděl na něm, že mu to opravdu udělalo radost. Byl to milý muž v mém věku a já spoustu přátel ztratil ve válce.

Doma mě má žena nabádala, abych byl opatrný a pod vlivem nemluvil víc, než bych chtěl. Uchlácholil jsem ji, že si dělá zbytečné starosti a vše proběhne dobře. A proběhlo. Michal byl uvolněný, veselý a výřečný. Oblek vyměnil za pohodlné kalhoty, košili a pruhovaný svetr. Posadili jsme se ještě k jiným mužům, zahráli si karty a podnapilí jsme odešli společně do noci těsně po půlnoci.

Tentokrát jsem ho já doprovodil domů. Zval mě dál, ale odmítl jsem. Pak se jen usmál a udělal něco, co jsem ještě nezažil, a hodně mě to vyděsilo. Políbil mě. Přitiskl své rty na mé a trvalo to možná dvě vteřiny, než jsem najednou vystřízlivěl a odstrčil ho. Sotva se udržel na nohou a měl ve tváři nechápavý výraz. Utřel jsem si pusu rukávem a rychle jsem se otočil a utekl. Zastavil jsem se až uprostřed Mostecké ulice. Musel jsem se zastavit a vydýchat. Co to udělal a proč to udělal? Nebyl jsem naštvaný, spíš zmatený. Pomalu jsem se přibližoval k domovu. Poprvé jsem váhal překročit práh. Nakonec jsem to udělal a raději to celé zaspal.

Takřka celý následující týden jsem se Václaváku vyhýbal ze strachu, že tam bude sedět, čekat a doufat. Jen jednou jsem šel kolem. Byl tam a rozhlížel se. Chvíli jsem ho pozoroval a přiznám se, že teď už i trochu jinak. Ty dny od polibku jsem se budil zpocený, ten polibek se mi vracel ve snech, ale Alžběta mi říkala, jak jsem spokojeně spal. Přemýšlel jsem nad ním, nad sebou cítil jsem jeho kolínskou, měkkost rtů, začal jsem toužit po hebkosti jeho vlasů a horku těla. Stalo se něco, co nemělo. Ztopořil jsem při té představě. Už to byl skoro týden a já pořád cítil jeho vliv. Mučil jsem se tak, ale doma jsem se snažil fungoval beze změn. V sobotu večer jsem se vydal ke Glaubicům pro odpovědi, doufaje v naše setkání. Nepřišel tam. Tak posilněn několika panáky jsem udělal tu nejšílenější věc a vydal se k Michalovi domů. Zazvonil jsem a čekal. Zazvonil jsem podruhé a čekal, dokonce potřetí jsem zazvonil. Pak se dveře otevřely a stál tam on. Jen v košili zapnuté na dva knoflíky a v bílých trenýrkách, rozcuchaný a ospalý. Rozzářily se mu oči a chtěl něco říct, ale já ho zarazil. Kdybych nebyl podnapilý, asi bych odvahu nikdy nenašel, ale teď jsem ho zatlačil za dveře, za nimiž jsem se přisál na jeho měkké, horké rty. Opětoval polibek bez meškání a za chvíli měl prsty v mých vlnitých vlasech.

Ani nevím, jak jsme se dostali do jeho malého bytečku. Netuším, jak jsme se polonazí ocitli na jeho posteli. Vnímal jsem jen jeho polibky a horký jazyk ve své puse. Oplácel jsem mu stejnou měrou a hladil jsem ho po úzkých ramenou a zádech. On se přesunul na můj krk a z něj na tvrdou bradavku. Tohle mi nikdy manželka nedělala, ale bylo to tak vzrušivě neznámé a já žadonil o přídavek.

Cítil jsem svůj pyj, jak napíná trenýrky a na nohu se mi tlačila jeho erekce. Za chvíli měl svou tvář v mém rozkroku a přes trenýrky si přejížděl po obličeji mým penisem, až ho vymanil z jeho plátěných spárů a pojal ho do úst. Hodně jsem zasténal, protože jsem to nečekal. Zpracovával můj pyj dokonale, já ho hladil v tmavých vlasech a povzbuzoval jsem ho. Dráždil mě a honil, olizoval plná varlata a vždy věděl, kdy mě má pevně sevřít a přestat. Bylo to něco krásného, nového, a hlavně úplně odlišného, než jsem byl zvyklý.

Musel jsem mu to oplatit. Stáhnul jsem mu prádlo a obdivoval jeho prohnutý tenký penis s výrazným žaludem. Začal jsem ho, podle jeho slov, fajčit. Dlouhodobým potahováním cigaret jsem se naučil efektivně potahovat. Hladil jsem ho po hrudi a prsty mu dráždil malé tvrdé bradavky. Tiše sténal, prohýbal se v zádech. Krásně všude voněl svým osobitý odérem a na mě to působilo jako opium. Netušil jsem, co dělám, proč to dělám, co na to řekne má žena, pokud se to dozví. Riskuji svou pověst, rodinu, dokonce vězení. Všechny obavy jsem zahodil jen pro chvíli vášně s mužem. Ve třiceti letech mi jeden polibek úplně převrátil pohled na mě samotného.

Lehl jsem si mezi jeho nohy a opět se s ním líbal. Nepřestal jsem ho hladit po kulatém zadku a nahmatal jsem i jeho řitní otvor. Zatoužil jsem být v něm a on to chtěl také. Nasadil jsem žalud na jeho otvor a jemně zatlačil. Šlo to ztuha a viděl jsem, jak se Michalovi krčí obličej v bolesti. Tak jsem přestal, ale on naléhal na pokračování. Udělal jsem to, dokud v jeho tváři nezavládla spokojenost a chtíč. Byl úzký a zevnitř rozpálený. Narazil jsem až na jeho absolutní dno. Došlo mi, že sex s mojí ženou byla jen nutnost bez vášně a citu. S Michalem se to proměnilo v nejúžasnější věc na světě.

Začal jsem přirážet a Michalovo nitro se mi začalo přizpůsobovat. Mé pohyby se zrychlovaly a já byl nenasytný a přisátý na Michalův krk jsem tlumil své hlasité sténání. Trvalo to dlouho, velmi dlouho, oba jsme byli propocení, ale energie nám neubývala. S dalšími přírazy jsem držel a dráždil Michalův pyj. Cítil jsem v něm tlak a on sebou házel jako ryba na suchu. Jindy pečlivě sčesané vlasy mu trčely na polštáři do všech stran. Prohnul se a v neskutečné extázi, explodoval a svým semenem pokryl své tělo až k bradě. Mně ulpělo dost na ruce. Neodolal jsem a ochutnal je. Chuť Michalova sperma byla opojná a jeho díra se pro mě stala nádobou rozkoše, proto není divu, když jsem ji o chvíli později plnil svým semenem až po okraj. Zhluboka jsem dýchal a napínal hruď a on mě po ní hladil mokrou rukou. Sklonil jsem se k němu a znovu ho políbil. S hlavou na jeho rameni jsem zavřel oči a pak už byla jen tma.

Probudil jsem se druhý den v neznámém prostředí malého prostoru. Ležel jsem na zádech s roztaženýma nohama a jen cíp deky mi zakrýval přirození. Rozhlédl jsem se a na hrudi mi spokojeně spal Michal s rukou položenou na rameni. Všiml jsem si, že na ní něco měl, ale nezkoumal jsem co, spíš jsem se vymanil z jeho objetí a rychle se oblékl a zamířil pryč. Doma seděla uplakaná Alžběta, a když jsem přišel, objala mě a vyptávala se. Řekl jsem jí, že jsem to přehnal a nechtěl jsem, aby mě tak ona či Jiřík viděli. Přespal jsem u Michala. Říkala, že měl rozum, a je ráda, že mě nenechal nikde toulat. Souhlasila s jeho pozváním na oběd. Postupně si jej Alžběta oblíbila natolik, že se stal na nějaký čas naším přítelem.

+++

„Tak to je, můj vnuku, to tajemství a jediný opravdový příběh, který ti teď předávám. Tvůj dědeček byl celý život homosexuál v kůži vzorného manžela. Asi ti hlavou probíhá sousta otázek. Odpovím jen na jednu. Co se stalo s Michalem? Odpověď je prostá. Zůstali jsme milenci až do mé smrti a postupem času jsem se naučil vyslovovat i jeho pravé jméno: Ezechiel.“

Zarazil jsem se a poprvé jsem od dopisu vzhlédl na notáře Kohna. Byl jediný toho jména a jediný dědův přítel. Teď už mi došlo, proč každou sobotu nebyl děda doma. Ezechiel měl rudé uslzené oči a s milým úsměvem na mě kývl. Věděl, co Hynkův děda sepsal, pomáhal mu se rozpomenout na všechny detaily. Podíval jsem se mu na předloktí a on vyhrnul rukáv. Měl tam stále čitelné číslo 159267, vězeňské číslo z koncentračního tábora.

„Dva roky v Osvětimi,“ vysvětlil mi, „ze všech příbuzných jsem zůstal jen já a František byl moje jediná rodina.“

Vrátil jsem se k dopisu.

„Teď už můžu v klidu spát a tebe prosím, abys zůstal sám sebou a na nic si nehrál. Doby se mění, vlády a režimy také. Komunismus tu nebude na věky a ty se toho pádu dočkáš. Nebude to trvat dlouho. Kromě dopisu ti Ezechiel-Michal předá i společnou vzpomínku a něco do začátku tvého života. Budu vždycky s tebou a budeš mi moc chybět. Tvůj děda František.“

Povzdechl jsem si a utřel si uslzené oči. V duchu s pohledem upřeným k nebi jsem dědovi přísahal, že jeho tajemství bude u mě v bezpečí. Vstal jsem a zapálil celý dopis a hodil ho do Ezechielova krbu. Papír zčernal, až se rozpadl. Ucítil jsem ruku na svém rameni.

„Jsem rád, že v žalu po nejbližším člověku nejsem sám,“ zašeptal jsem a přijal, co mi notář podával. Jejich společnou fotografii někdy z let, když jim mohlo být tak čtyřicet.

„Tohle byl jeho největší majetek. Naše společné vzpomínky. Stále bydlím v tom bytě, Hynku, a stále tam Františka cítím, protože do něj hodně investoval a společně jsme ho opravili. Já nemám nikoho, kdo by po mně něco zdědil, proto jsem tě ve své vůli uvedl jako jediného dědice. Dostaneš ten byt i vkladní knížku, na kterou jsme společně ukládali peníze. Nevybrali jsme z ní ani korunu.“

Byl jsem ohromený a rozloučil jsem se s Ezechielem v opravdu vroucím, přátelském objetí. Netušil jsem, že to bylo naposledy. Vyšel jsem z jeho kanceláře s maskou smutku, ale se štěstím srdci. Děda tu se mnou zůstane navěky. Ezechiel nedlouho po našem setkání odešel také a já opravdu zdědil vše a nebylo toho málo. Vzpomenu si na oba pokaždé, když je vidím na té fotce a spím ve stejné posteli, kde to všechno začalo.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (56 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (58 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (57 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (57 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (65 hlasů)

Autoři povídky

Celé jménoHynek Malík (postava)
Věk54

Jsem 54 letý, celkem normální muž, který píše podobné příběhy už pár let do šuplíku. V nich jsou zobrazeny malé i velké události volně inspirované mým životem, které se staly mému alter egu pojmenované Hynek Malík. V tématech mám mladé kluky i mnohem starší pány.

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+3 #13 Zděděné tajemstvíkikiris53 2020-02-11 18:59
Psát do šuplíku je prostředek, jak mládeži připomenout doby, které se už nikdy nevrátí. Děkuji za krásný příběh. :-)
Citovat
+5 #12 Odp.: Zděděné tajemstvízmetek 2020-02-10 21:54
Podíval jsem se na Tvůj medailon. Jestli píšeš do šuplíku už delší dobu, tak je nejvyšší čas se podělit, protože tohle patří (podle mého, možná ne úplně určujícího mínění) ke špičce. Tak doufám, že pošleš další..
Citovat
+9 #11 Odp.: Zděděné tajemstvíAlianor 2020-01-28 11:59
Krásná netradiční povídka. Ačkoliv jsi tu hodně nový, jsem rád, že ses tak brzy osmělil a vydal tohle pohlazení na duši. Budu se těšit na další Tvé povídky. :roll:
Citovat
+9 #10 Odp.: Zděděné tajemstvíPip 2020-01-28 09:24
Nádhera, už dlouho mě nic tak nezasáhlo
Citovat
+9 #9 Odp.: Zděděné tajemstvíHexo 2020-01-28 08:42
Ahoj Zmetku,
Číslo jsem si vymyslel, ale samotného by mě zajimalo, jestli se pod nim nekdo ukrývá. Já ho přidělil Ezechielovi. Určitě by stálo za to zkusit zjistit, zda někdo takovy byl a co se s ním stalo. Navíc mě moc těší, pokud tě povídka oslovila a zanechala v tobě dobrý dojem.
Cituji zmetek:
Znakem dobré povídky je to, že člověk má potřebu jí pročíst znova a zjistí tam detaily, které mu při prvním čtení unikly. Které mu připomenou něco z vlastního života, vybaví zasunutou vzpomínku.. Když ho to donutí přemýšlet - vytetované číslo sis vymyslel, nebo skutečně někomu patřilo? A pokud vymyslel, mohl být někdo, kdo to číslo skutečně měl? Co se s ním asi stalo?
Dědeček, který držel vztah v tajnosti, aby neublížil a jeho přítel, který to chápal...
Tahle povídka stojí za to, abych si jí ukradl. :-)
Citovat
+12 #8 Hexo:kuscheltyp 2020-01-27 20:43
Jednoduché (ne chatrné, ne nablblé, ale v pravém slova smyslu prosté) příběhy jsou kolikrát nejlepší.
Citovat
+13 #7 Odp.: Zděděné tajemstvínebi 2020-01-27 20:04
Fakt krásný. Těším se na další tvé povídky :-)
Citovat
+17 #6 Odp.: Zděděné tajemstvízmetek 2020-01-27 13:03
Znakem dobré povídky je to, že člověk má potřebu jí pročíst znova a zjistí tam detaily, které mu při prvním čtení unikly. Které mu připomenou něco z vlastního života, vybaví zasunutou vzpomínku.. Když ho to donutí přemýšlet - vytetované číslo sis vymyslel, nebo skutečně někomu patřilo? A pokud vymyslel, mohl být někdo, kdo to číslo skutečně měl? Co se s ním asi stalo?
Dědeček, který držel vztah v tajnosti, aby neublížil a jeho přítel, který to chápal...
Tahle povídka stojí za to, abych si jí ukradl. :-)
Citovat
+15 #5 Odp.: Zděděné tajemstvíHexo 2020-01-27 10:27
Kuschle diky moc.
Hrozne me tva pochvala prekvapila a jeste vic potesila. Netusil jsem, ze tak podle me obycejny pribeh muze mit uspech. Mam velkou motivaci pokracovat. Diky :-*

Cituji kuscheltyp:
Hexo, dokonalý!

Od cca pátýho odstavce jsem ti chtěl napsat, že to je od začátku zjevně brilantní story (a že si tentokrát dokonce nechám od cesty i poznámky typu, že genitiv slova sperma je spermatu).

A pak se v pasáži "Komunismus tu nebude navěky..." stalo to, žes mě rozplakal. Prostě mě po nevim jak dlouhý době při čtení nějakého příběhu potkal prožitek zvaný katarze.

Kurva, chlape, dostals mě (nevim, jestli jsem dneska ráno nějak extra naměkko, nebo je to jen tvý tvůrčí mistrovství, kam mně coby autorovi ještě dostoupat nebylo dáno).

Co v závěru v dědově přípisu implicitně nestojí, ale kam mě nad tvým textem odvedly moje vlastní myšlenky, je fakt, že komunismus tu sice nezůstal navěky, ale navěky budem bojovat o to, jestli kolem sebe budeme mít společnost, kde se (mladý) schopný slušný člověk vždycky znova bude muset rozhodovat, jestli se zkurvit, rezignovat, nebo emigrovat (a zdaleka nemusí jít jen o homosexuály a jejich typ jinakosti, někdo prostě nezapadá už proto, že ač ne naiva, nepřemýšlí v rámci stejný malosti jako okolí - a už je za toho špatného kolikrát on sám), a nebo jestli přece jen utvoříme krok po kroku prostředí, kde chce aspoň někdo z těch potenciálně nejzajímavějších synů a dcer národa zůstat a kde bude dobře i dalším generacím, pokud si to vysloveně nepoto... samy.

Heh... jde se platonicky zamilovat do anonyma po přečtení jedný povídky? Jestli jo, tak se mi to právě stalo.

Miluju tě:3
Citovat
+15 #4 Zdedené tajomstvoWilliam 2020-01-27 09:45
Krásne napísané
Citovat
+17 #3 Odp.: Zděděné tajemstvíkuscheltyp 2020-01-27 09:35
Hexo, dokonalý!

Od cca pátýho odstavce jsem ti chtěl napsat, že to je od začátku zjevně brilantní story (a že si tentokrát dokonce nechám od cesty i poznámky typu, že genitiv slova sperma je spermatu).

A pak se v pasáži "Komunismus tu nebude navěky..." stalo to, žes mě rozplakal. Prostě mě po nevim jak dlouhý době při čtení nějakého příběhu potkal prožitek zvaný katarze.

Kurva, chlape, dostals mě (nevim, jestli jsem dneska ráno nějak extra naměkko, nebo je to jen tvý tvůrčí mistrovství, kam mně coby autorovi ještě dostoupat nebylo dáno).

Co v závěru v dědově přípisu implicitně nestojí, ale kam mě nad tvým textem odvedly moje vlastní myšlenky, je fakt, že komunismus tu sice nezůstal navěky, ale navěky budem bojovat o to, jestli kolem sebe budeme mít společnost, kde se (mladý) schopný slušný člověk vždycky znova bude muset rozhodovat, jestli se zkurvit, rezignovat, nebo emigrovat (a zdaleka nemusí jít jen o homosexuály a jejich typ jinakosti, někdo prostě nezapadá už proto, že ač ne naiva, nepřemýšlí v rámci stejný malosti jako okolí - a už je za toho špatného kolikrát on sám), a nebo jestli přece jen utvoříme krok po kroku prostředí, kde chce aspoň někdo z těch potenciálně nejzajímavějších synů a dcer národa zůstat a kde bude dobře i dalším generacím, pokud si to vysloveně nepoto... samy.

Heh... jde se platonicky zamilovat do anonyma po přečtení jedný povídky? Jestli jo, tak se mi to právě stalo.

Miluju tě:3
Citovat
+14 #2 Odp.: Zděděné tajemstvíZdenda tb 2020-01-27 08:32
Jedním slovem, krásné.
Citovat
+16 #1 Odp.: Zděděné tajemstvízmetek 2020-01-26 22:43
Smutný hezký romantický příběh.
Citovat