Čokoláda

Máte rádi čokoládu? Já teda jo… Ale dobrou, kvalitní. Ne ten hnus z kindrvajíček plnej palmáče. Fakt dobrou čokošku. Většina velkej firem čokoládu nakonec nějak zkazí, ošidí. Ne všechny, ale většina. Já jsem objevil pár malejch firem, který vyráběj fakt skvělý čokolády, který mě dostanou vždycky.

Nejím to po kilech. Vychutnávám si to. Ulomit pár čtverečků, strčit do pusy, nechat čokoládu pomalu rozpustit, vychutnávat si ji v klidu, se zavřenýma očima, užívat si ji…

Jo, to prostě mám rád.

Bloumal jsem nákupním centrem, prošmejdil jsem oblíbenou prodejnu knih a podvědomě jsem zamířil do malé prodejny specializované na čokoládu. Koupím vždycky aspoň tabulku… Teda dost často ne jednu…

Vlezl jsem dovnitř a rozhlíd se, jestli uvidím nějaké své čokoládové oblíbence. Trochu to tu předělali, takže budu chvíli hledat…

„Můžu nějak pomoct?“

Oči mi vyjely po hnědé zástěře, uvázané přes černou košili s krátkým ohrnutým rukávem a zastavily se na obličeji. Hezkej kudrnatej kluk, úsměv s krásnejma bílejma zubama… Ale ty oči. Velký, hnědý…

V „Tokijským ghúlovi“ jeden ghúl připraví holku o oči, protože jsou tak krásně oříškový. Tyhle oči byly jasně čokoládový. Úžasný. Koukal jsem do nich a musel jsem vypadat dost vyvaleně.

Zopakoval otázku: „Můžu nějak pomoct?“

Zakýval jsem hlavou: „Jo, nevím, kterou vybrat…“

Samozřejmě, že jsem kecal. Mám je všechny dávno ozkoušený. Několikrát.

„Čistou, nebo s nějakou příchutí?“

„Asi s příchutí,“ vybral jsem si. Těch je víc, bude mi je ukazovat dýl. Ukazoval mi různý čokolády a já mu koukal na ty oči… občas jsem se tedy musel odtrhnout a kouknout na to, co mi nabízel. Nakonec jsem vzal čokoládu s černým pepřem a jednu s kouskama kandovanýho zázvoru. Vzal bych jich normálně víc, ale takhle budu mít záminku přijít brzy znova.

Zaplatil jsem, ještě ve vchodu jsem se málem přerazil, protože mi to nedalo a ohlídl jsem se po něm a málem to vzal o futro. Sledoval mě s pobaveným úsměvem.

Čokoládu s černým pepřem jsem si vzal druhý den do práce. O pauze jsem si kousek ulomil, strčil do pusy, opřel jsem se o opěradlo židle, zavřel oči. Čokoláda se v puse pomalu rozpouštěla a já jsem v duchu viděl zase ty krásný čokoládový oči…

„Tak to vyklop. Co dělá, jak vypadá, nešetři podrobnostma,“ ozvala se od vedlejšího stolu Václavka. Jmenuje se ve skutečnosti Vendula, ale všichni jí říkají Václavka. Chytrá, přátelská, strašně zvědavá holka. Strašně moc zvědavá.

„Nevím, co chceš,“ zkoušel jsem to zahrát stranou.

„Hele, bylo ti to vidět na ksichtu. Když se takhle zatváříš, tak je mi všechno jasný, sníš o někom…, takže povídej.“

„Není co povídat. Viděl jsem ho chvíli. Prodává v obchodě s čokoládou. Nevím, jestli je na kluky. A na cedulce měl jméno Patrik.“

„Aha. Takže jdeš dneska pro další příděl. Hele, když chceš, dovedeš bejt zábavnej, tak se zasnaž, zkus zašarmit a pak ho pozvat na kafe a uvidíš, na čem jseš, ne?“

„Dík za radu, to by mě nenapadlo…,“ ucedil jsem naštvaně.

„Máš za co.“

Samozřejmě, že jsem počítal, že se po práci stavím pro další čokoládu. Jen mi nějak nedošlo, že i prodavači mají nějaké směny. Koupil jsem tabulku hořký čokolády od usměvavý blonďatý holky.

Patrik byl až další den. Vybíral jsem dlouho, diskutoval s ním o kvalitě čokolády a snažil se bejt zábavnej a vtipnej. A na to kafe jsem ho pozval den na to. Chvíli se na mě díval, pak se usmál a zavrtěl hlavou.

„Promiň, to by nešlo. Končím tu docela pozdě a pak jít na kafe… to už bych kafe nedal. Jdu odsud hladovej jak pes a už se těším na žvanec. Z kafe by mě bolel žaludek.“

Pochopil jsem: „Takže co takhle kdybych tě pozval na večeři?“

„Když to nebude do fast foodu…, ty moc nemusím.“

„Já taky ne. Takže můžu se stavit…,“ kouknul jsem na dveře s otevírací dobou, „můžu se stavit v sedum?“

Kývl hlavou.

V sedm jsem stepoval před prodejnou. Stačil jsem zamluvit dvě místa v nedaleký slušný restauraci. Když jsme tam přišli, tak místa ještě byla, ale člověk nikdy neví, že jo, mám vždycky radši jistotu, že volnej flek bude.

Místa jsme měli trochu v koutě, takže bylo dost soukromí. Docela se rozpovídal. Vykládal, že má sen – chtěl by mít svoji malou prodejnu čokolády, kde by se i vařila a servírovala čokoláda – dva tři stolky k posezení na šálek čokolády a malej dortík… To mě docela dostalo. Jak se něco točí kolem čokolády, tak u toho musím bejt… Říkal, že se snaží dost šetřit, a ještě měl nějaké informace okolo možnosti hypotéky. Dost ho to bralo, takže mě taky.

„Hele, třeba bych ti moh nějak helfnout.“

Rozzářily se mu oči: „To by bylo fajn!“

Řekl jsem si o jeho číslo, dostal jsem ho s malým zaváháním.

Zaplatil jsem a vyšli jsme ven. Už byla tma. Zastavil jsem se. Otočil se ke mně, já k němu udělal krok, vzal ho kolo pasu a naklonil se k němu. V těch čokoládových očích se mihlo zděšení, trochu se zaklonil, ale to už jsem přitiskl rty na ty jeho. Jen chvilku a poddal se.

Když jsme se oddálili, chvilku na mě koukal a pak řekl: „Víš, že to byla moje první pusa s klukem?“

„A bylo to?“

„Nebylo to špatný,“ zasmál se.

Druhej den v práci mě Václavka poočku sledovala.

„Tváříš se jako spokojenej kocour. Takže vyšlo to a šli jste na kafe?“

„Ne, šli jsme na večeři.“

„Tjóva. No a?“

„A co?“

„No, co potom? Byla aspoň pusa?“

„Jo.“

„Jé… Jaká byla?“

„Čokoládová. Měli jsme jako dezert čokoládový mousse.“

Rozesmála se: „Překvapilo by mě, kdyby to bylo něco bez čokolády!“

Další rande s večeří a pusou a pak další… Říkal jsem si, že bychom se mohli posunout trochu dál. Po jedné večeři jsem mu nabídnul, jestli nechce zajít ke mně. Zatvářil se vyděšeně, ale kývnul. Mám malej, ale docela hezkej byt. Rozhlížel se po něm… V pokoji jsem ho objal, políbil… Chci už konečně něco víc.

Svezl jsem se na kolena a začal mu rozepínat kalhoty. Podíval jsem se nahoru – čokoládové oči sledovaly, co dělám. To, co mu viselo mezi nohama, vypadalo pěkně. Vzal jsem ho do pusy, začal ho trochu honit a on začínal tvrdnout. Dvě ruce mi zajely do vlasů a začaly určovat rytmus. Stočil jsem na něj oči – měl oči zavřené, trochu zakloněnou hlavu… Šukal mi hubu už dost nemilosrdně, skoro jsem se začínal dávit, když se udělal. Vytáh mi ho z pusy, otřel o tváře a podrbal mě ve vlasech: „Hele, víš, že kouříš líp než holky?“

Vstal jsem a zažadonil: „Zůstaneš přes noc?“

Zavrtěl hlavou a usmál se: „Nemůžu, fakt ne. Někdy jindy. Už musím padat. Dík.“

Zapnul kalhoty, hodil na sebe bundu… Chtěl jsem alespoň pusu, ale vyhnul se mi a dal mi pusu na čelo: „Čau.“ A zaklaply dveře.

Podíval jsem se na sebe do zrcadla. Měl jsem pusu od jeho spermatu. Setřel jsem to prstem a olízl. Někdy jindy… Doufám, že to bude brzo.

Zavolal asi za dva dny: „Můžu se zastavit? Můžu?“

„Ty můžeš vždycky, budu rád. Co se děje?“

„Řeknu ti to potom!“

Přiběhl celej rozzářenej: „Je k dispozici krám na úžasným místě! Zejtra musím dát zálohu a pak si na zbytek vyřídím hypotéku! Něco mám ušetřeno, volal jsem ještě našim, kolik by mi mohli půjčit, ale furt to ještě nestačí… Myslel jsem – říkal jsi, že bys mi možná moh helfnout, nemoh bys mi pomoct a založit mě?“

Udělal prosebnej výraz.

„Kolik potřebuješ?“

Z tý částky se mi skoro podlomily nohy.

„Tolik doma určitě nemám a nikdy jsem doma ani neměl… Musel bych zejtra vybrat z banky.“

„A udělal bys to pro mě?“ Zase ten prosebnej výraz.

„Jo…“

Tak vášnivou pusu jsem snad ještě nedostal.

„Zůstaneš tady?“ zeptal jsem se.

Kývl hlavou.

Udělal jsem jednoduchou večeři. Pořád rozzářeně vykládal o tom, co všechno zařídí, co bude dělat, bylo to kouzelný. Ty nádherný hnědý oči jen zářily.

A po večeři jsme vlezli do postele. Přimazlil jsem se, začal ho líbat na krk, na hrudník…

„Chceš to?“ zeptal se.

Zakýval jsem hlavou: „Proč bych jinak chtěl, abys tu zůstal?“

Natočil mě do psí pozice a kleknul si za mě.

„Počkej, v šuplíku je lubrikant.“

Hrábnul do šuplíku, namáznul si péro a vniknul do mě dost hrubě a razantně. Já teda mám rád mazlení a pomalý milování…, ale tohle je Patrik s čokoládovýma očima, já si zvyknu a on se naučí… Je to vlastně jeho poprvý s klukem. Udělal se, vyšel ze mě a svalil se vedle mě na postel. Dali jsme si krátkou pusu, on se otočil zády, já se k němu přimáčkl, líbal mu záda a mazlil se s ním, dokud neusnul.

Ráno jsem nám udělal malou snídani, dali jsme si pusu, Patrik se vypravil do práce a já jsem brnknul Václavce, že mám něco neodkladnýho a přijdu pozdějc, skočil jsem do banky, vyzvednul jsem prachy a zašel do čokoládovny za Patrikem.

„Máš?“

Kývnul jsem. Rozzářil se: „Nikdo nemusí vidět, co mi dáváš. Domluvím se s Terezou, že tady chvilku zůstane sama, a hned tam zaskočím vyřídit to.“

„Dáš mi vědět?“

„Jo, brnknu.“ Krátká pusa.

Celej den až do odpoledne jsem byl nervózní a čekal telefon. Párkrát jsem mu zkusil zavolat – uživatel nedostupný… Václavka na mě koukala: „Co se děje? Seš nervózní jak kůň před Pardubickou.“

Tak jsem jí to vyklopil.

„Kolik jsi mu půjčil?“

Když uslyšela částku, protočila oči: „Ty vole! Nechal sis to od něj aspoň podepsat?“

Zavrtěl jsem hlavou.

„Panebože! Jsem netušila, že jsi finanční debil! Čím jsi myslel? Ptákem, že jo! Takhle naletět!“

„Hele, třeba si vypnul telefon, aby ho to nerušilo při jednání, a zavolá pozdějš.“

„Tomu přece sám nevěříš… To se všichni posmívaj ženským, co naletěj sňatkovýmu podvodníkovi, a tady mi to předvede kámoš. Víš vůbec aspoň třeba, kde bydlí?“

Zavrtěl jsem hlavou.

„Hele, seber se a běž se tam zeptat.“

Vyrazil jsem do čokoládovny. Blonďatá Tereza působila trochu tenzně.

„Patrik? Dneska dopoledne dal na hodinu výpověď! Nechal nás tady v tom vězet! Ať mi zkusí přijít pod ruku!“

„Prosím vás, nemáte jeho adresu?“

Zkoumavě se na mě dívala. Když viděla, jak jsem vedle, tak řekla, ať počkám, že zkusí zavolat majiteli.

„Ke Trati čtrnáct.“

„Děkuju…“

Vystartoval jsem tam. Ubytovna. Teda nic moc. Patrik z ní odešel po obědě, další adresu nenechal a ani je to nezajímalo. Zaplatil to, co měl, a zmizel.

Cestou zpátky do práce jsem opakovaně zkoušel mobil… nedostupný.

V práci jsem se složil.

„Václavko, máš pravdu, jsem debil, úplnej debil, když to beru zpětně, tak si mě vlastně pěkně povodil a dostal tam, kam chtěl. Asi si mě na tohle od začátku vyhlídnul, odhad mě a já mu na to úplně hloupě skočil. Já se tak strašně stydim…“

„Zajdeš na policajty, ne?“

„A co jim řeknu? Že jsem idiot, půjčil sem prachy a nemám o tom žádnej důkaz? To se se mnou ani nebudou bavit… A kdyby jo, tak co se stane, když ho najdou? On to zapře, nebo hůř, řekne, že jsem mu ty prachy dal za… za to… a to bych se hanbou propad.“

Rozbrečel jsem se. Ne lítostí, ale vztekem nad tím, jakej sem blb, bezmocí… Nejradši bych třískal tou svou blbou hlavou o stůl, takhle jsem na něm jen ležel a řval.

Václavka ke mně přišla a pohladila mě po zádech: „Asi máš pravdu. Ztráta nějaký sebeúcty je asi horší, než přijít o prachy, co? Vyřvi se, vem to jako drsnou lekci do budoucna a seber se.“

Usmála se na mě: „Hele, nepotřebuješ teď založit?“

„Ne, dík, jsi hodná, nepřišel jsem o všechno. Jen mám na sebe strašnej vztek.“

„Vztek je lepší než sebelítost. Z toho se vyhrabeš. Tak kebuli nahoru a sbírej trosky sebevědomí!“

To se řekne snadno, ale trvalo to celkem dlouho. Celý dny jsem si to omílal, probíral, než jsem si řekl, že na to už nesmím myslet.

Pomalu to přestávalo bolet. Pocit absolutního idiota se trochu mírnil. Začal jsem nějak fungovat normálně.

Ale to by nebyla Václavka, aby se nezapojila.

„Hele, nech bejt, co bylo, to bylo. Někoho bych pro tebe měla.“

„Václavko, nech mě na pokoji. Furt si ještě lížu rány,“ řekl jsem unaveně.

„Hele, já si myslím, že to bude tvůj typ. Co ho znám, je to hodnej kluk. A on by na rande šel. Ukázala jsem mu tvoji fotku a řek, že nejsi marnej.“

„Tos mě uklidnila. Hele, ty lítáš s mojí fotkou a nabízíš mě? To vypadá, jako když mě někde dražíš. Pánové, kdo by chtěl takovýhohle vola? Poprvé, podruhý, potřetí… Prodáno tomu pánovi v zelenym saku! Prosím, já se o sebe postarám. Já si jen teď zrovna nepotřebuju znovu rozbít hubu.“

„To je jasný, že nepotřebuješ. Tady si ji taky nerozbiješ, to si jsem jistá. Hele, až dneska budeme končit, tak bude čekat před barákem, já tě představím a dál to už bude na vás, ne?“

„Ježišmarjá, ty mě nenecháš bejt…“

Na konci pracovní doby jsem měl pocit, že bych měl zůstat přesčas nebo možná vůbec nejít domů, abych nemusel před barák.

„Zvedej se, chlape,“ dloubla do mě Václavka, „jdeme.“

Hodil jsem na sebe kabát a neochotně šel s ní. Před barákem se zastavila a začala nadšeně mávat: „Philipe! Haló! Tady!“

Kouknul jsem, na koho to mává. Šel k nám vysokej usmívající se chlap. Nejkrásnější černoch, jakýho jsem kdy viděl. S kůží jako ta nejlepší čokoláda…