Skejťáci z Nuslí

Vzduchem prolétl špinavě žlutý hakisák, udělal rafinovanou otočku a dopadl Vakimu na záda, přímo za krk. Už při prvním dotyku se týpek shrbil a znovu míček vyšvihl dobrý metr vysoko. Po další otočce mu přistál v těch jeho černých dredech, a to docela s jistotou. Těžko říct, co se při každém odrazu od čeho víc umastilo. Vakiho vlasy byly dobře známé celé čtvrti stejně jako jeho hakisák. Člověk by řekl, že je ta doba už dávno pryč, ale to si napřed musíte uvědomit, že poflakování má určitá pevná pravidla a moc užitečnějších věcí, než je rejže v ponožce, se stejně nevymyslelo. Prkna mají pořád stejnej tvar, sjet zábradlí je pořád stejně těžký pro kluky z týhle partičky jako bylo pro ty, co už dnes mají přes dvacet, jsou po škole a už holt nemají ten správný klídek.

Marty ležel rozvalený na žulové obrubě nad schody k metru, bubnoval si o břicho tu vadnou melodii, co Lípa pouštěl z mobilu, a jeho pohled se těžkopádně přesouval mezi Vakiho kreacemi, Lípovými pokusy připojit k jeho technologický chloubě repráčky a lidmi, co vycházeli v houfech z metra. Nuda. Odpoledne se prostě táhlo jak čerstvej smažák. Což mu připomnělo…

"Máš ještě ty chipsy…? Řikám, vole, máš nějaký jídlo?"

"Jaký chipsy, vole?" nechápavě prohodil Lípa, "vždyť už jsi je asi před hodinou všechny sežral."

Lípa měl pravdu. Všechny chipsy už před hodinou snědl, ale ani by ho nenapadlo vstát a jít něco sehnat. Nic ho přece nemůže vyrušit z téhle kreativní meditace.

"A nemůžete dojít něco koupit? Mám hlad," snažil se vyřešit nepříjemnou situaci Marty.

"Si upad, ne?" vyjeveně procedil Vaki. "Se ani nehneš a my tě budem obskakovat…," přidal a na důkaz nesouhlasu nakopl hasikák směrem k Martymu. Ten dopadl přesně doprostřed Martyho nahého hrudníku. Byl to svalnatý, po týdnech letního zevlování i celkem opalený hrudník. Z pohledu Vakiho to bylo dosti nespravedlivé, protože on se narozdíl od Martyho alespoň trochu hýbe, ale tak dobře na tom prostě není.

"Trefa," ušklíbl se Lípa a zase začal štelovat jack do díry tak, aby hrály oba repráčky.

"Ty vole!" vylétlo z Martyho okamžitě poté, co se ta věc mastná od motorovejch olejů z dílny Vakiho otce rozplácla na jeho prsou. Nedával to na sobě sice znát – to patřilo k jeho image, ale věděl moc dobře, že za svoje tělo se nemusí vůbec stydět. V něčem, čemu Marty ani nezkoušel rozumět, mu to dávalo určitá zvláštní nepsaná privilegia. A to nejen tady mezi kluky, ale všude: ve třídě, na nohejbale i na nočních pařbách. S tichým podvědomým zalíbením si ve společnosti sundaval tričko a sledoval, jak holky mění postoje a kluci se buď stahují z bojiště a nebo se musí svlíknout také. Dost často to pro ně byl ale smutný neznadějný zápas.

Marty se svému tělu nikdy nevěnoval, rozhodně ne v přítomnosti jiných lidí. Metroušské, sebestředné nebo nedejbože vykroucené chování si s ním nikdo nikdy nesměl spojit – úplně by to zničilo jeho postavení. Mělo to také dobrý důvod, ten si ale bezstarostný Marty málokdy pouštěl do hlavy. Teď šlo o image (kterou všichni, i když to nechtějí přiznat, vlastně obdivovali), proto tu olejnatou věc neshodil z hrudníku, ale nechal ji provokativně tam.

Vaki chvíli nejistě postával a našeho ležícího borečka to tiše bavilo. Tak si pojď pro to, chlape, pomyslel si v duchu a dělal, jako by mu situace, do které se Vaki dostal, nedocházela. Lípa samozřejmě nic nezpozoroval, dál mordoval ty svoje konektory – mimoň.

Vaki se nadechl a už chtěl něco říct, když se zarazil. Uvědomil si, že když by teď Martyho prosil, aby mu ho hodil zpátky, bude za akorát za vola. A to se mu fakt nechtělo. Marty si z něho často dělal srandu – z jeho vyhublé postavy, z jeho mastných dredů, z jeho nekonečného hraní si s hakisákem, z jeho kariéry automechanika – prostě úplně ze všeho, čím Vaki byl, ale přesto mu to Vaki nikdy neoplatil (ačkoliv by byla spousta možností), protože Marty byl prostě kápo a tomu se neodporuje. Ani vlastně pořádně nevěděl, proč je Marty tak oblíbený, ale je pravda, že na něj ta jeho aura působila snad ještě víc než na ostatní.

Vzniklé úvahy přerušila nutnost něco udělat. Nenapadlo ho v tu chvíli nic lepšího, než si prostě pro hakisák dojít. Když se jeho ruka začala přibližovat k hasikáku, vytvořilo se mezi nimi podivné napětí. Zmátl ho ten divný pocit, a tak instiktivně ucukl.

Marty to samozřejmě čekal. Přimět Vakiho, aby se dotknul jeho obdivovaného hrudníku, byla přiměřená odplata za to jídlo. Pak ale Vaki ten pohyb nedokončil. Oba kluky to zarazilo a uvědomili si, že ta situace je podivná. Zatímco dredatému skejťákovi se v hlavě odehrávalo kdo ví co (možná ale trochu zčervenal), Martyho to vyprovokovalo. Jednak se jeho pomsta neodehrála, ale také… Marty vycítil příležitost, na kterou borečci jako on vlastně čekají pořád.

Sebral tu mastnou věc dříve, než se Vaki stačil vzpamatovat, a jeho ruka se už natahovala za vyšehradskou betonovou obrubu, kde už byl jen padák dolů k činžákům pod Nuselákem. Marty dál neříkal nic, ale výraz říkal jasně: co za to?

"Marty!" vyhrkl Vaki a natáhl se po jeho ruce. Ta se ovšem jeho pohybu jednoduše vyhnula, tedy až na malý nepatrný dotek, po kterém jako by proudem přejelo naskupené napětí. Vakiho to znovu paralyzovalo a uvědomil si, že tudy cesta nepovede. Měl ho v pasti. Nechtěl, aby celý zbytek dne strávil hledáním své oblíbené hračky někde v křovinách podél zdi.

Všiml si Martyho sebejistého výrazu, který v něm vyvolával tolik respektu. Uvědomil si také, že stojí nad polonahým Martym a že to v něm vytváří jiný pocit, než kdyby stál nad oblečeným Martym nebo nad neoblečeným Lípou nebo… Už měl těch zamotaných úvah dost, a tak rezignovaně pronesl:

"Tak já pro něco k jídlu dojdu, jestli chceš, Marty."

Lípu tohle prohlášení trochu vytrhlo z jeho marných pokusů a prohodil: "Tak mi taky něco dones, když už tam pudeš," a znovu se zahloubal do svého neřešitelného problému.

Martyho jeho ústupek ještě víc vydráždil. Potvrzovalo mu to, že jeho požadavek pořád není dostatečně velký, aby z něho měl pocit jako z dobře odvedené malé pomsty. Ruku držel pořád nad propastí a hakisák si teď i provokativně pohyvodil do vzduchu a zase jej chytl. Liboval si, jak Vaki míček sleduje a je čím dál nervóznější. Začal cítit něco divného, nutilo ho to pokračovat, i když normálně by ho už nechal být. Znali se přece už od třinácti, možná čtrnácti, ještě než odešel na učňák a Marty na tu průmyslovku. Vždycky mu na něm ale něco přišlo nenormální, nechoval se jako ostatní. Vyhýbal se pohledům na jeho tělo, až mu to přišlo podezřelé. Vadilo mu to, protože se zdálo, jako by na něj nefungovalo. Nevytvářelo žárlivost, ani nutkání soupeřit. Proto to teď musel napravit. Vaki musel vzít jeho tělo v potaz!

"Ne, to je dobrý, už nemám hlad. Spíš sem od tý tvý hračky slušně zaprasenej," odpověděl Marty nezaujatě a druhou volnou ruku si dal provokativně pod hlavu. Ve druhé si znovu hodil s míčkem a tentokrát ho chytil jen do prstů, bylo to jen tak tak. Na jeho hrudníku bylo skutečně trochu písku vytřepaného z hakisáku při Vakiho posledním kopu.

Martyho požadavek Vakiho ještě víc rozhodil. Znovu se začal zamotávat do svých úvah, z kterých se chtěl vytočit jednoduchou rezignací. Vždycky když se Marty producíroval bez trička, snažil se co nejvíce si toho nevšímat. Přišlo mu, že kdyby se na něj díval a on to zjistil, mohl by to nějak špatně vyložit. Ale jak špatně vyložit?

Teď je ještě navíc úplně blízko něho a jeho hrudník si žádá mnohem více pozornosti než jenom závistné pohledy. Jestli se před tím trochu červenal, teď úplně zrudnul:

"Já, já, … promiň, …" nervózně ze sebe vysoukal a začal prohledávat kapsy, zda v nich nenajde něco na oprášení těch zrnek písku. Po chvíli s úlevou vytáhl zmuchlaný papírový kapesník a podával jej Martymu.

Jenže obě Martyho ruce zůstávaly zaměstnány – jedna byla připravená shodit ten pytlík s rejží dolů, druhou si podkládal hlavu, aby neležela na tvrdých obkladech. Ani jedna z nich se po Vakiho slovech nepohnula.

"Jo díky," utrousil ironicky, "takže jeden bordel utřeš druhým, jo?"

"Utřeš?" to slovo znělo nekompromisně, ale logicky, a proto zarezonovalo Vakiho hlavou. Vlastně by měl být rád. Vždycky když ho takhle viděl, mihaly se mu pak před spaním v hlavě různé podivné myšlenky, v kterých hrály roli jeho ruce a Martyho hrudník a nejen ty… Ale pokaždé se mu je nějak podařilo zahnat. A teď se to najednou nějakým zvláštním způsobem mělo proměnit v realitu.

Marty začal vypadat dost netrpělivě, a tak Vakimu nezbývalo nic jiného, než tiše poznamenat:

"Hm, nic jiného nemám."

Posbíral veškerou svoji odvahu a dotkl se tím kusem kapesníčku Martyho hrudníku v místě, kde hakisák zanechal nejvíce bordelu. Chtěl to odbýt co nejrychleji, ale z Martyho výrazu pochopil, že by jeho nedůkladnost rozhodně nevedla k získání míčku zpět.

Ačkoliv se cítil dost trapně a nervozita prostupovala celým jeho počínáním, ucítil náhle reakci odněkud, kde to v tuhle chvíli ani trochu nečekal. Ke všem dalším už hodně divným pocitům se přidal ještě další, za těchto okolností ještě podivnější – vzrušení. Bohužel tak jako se trapnost projevovala rudnutím jeho tváře a nervozita třesením jeho ruky, i tento pocit měl za následek viditelnou změnu na jeho těle, ač se ji jeho skejťácké kraťasy snažily ukrýt.

I když to bylo jenom přes kapesník, což pro jeho hrudník nebyla zrovna velká pocta, Martyho to škodolibě potěšilo – konečně ho musel vzít pořádně na vědomí. Utíral mu písek z opálené kůže, jako by oprašoval antickou sochu. Marty si na chvíli užíval té představy. Pak to ale zpozoroval: Vakiho ruka se trochu klepala a jeho pohled nervózně těkal mezi jeho břichem a vůbec jeho tělem a hned zase pražským panorama. Jemu se to líbí! To není možný, pomyslel si, ale zabrousil očima tam, kde se o tom mohl jednoznačně ujistit… Ty vole!

"Břicho můžeš taky…," řekl ledabyle, ale rozhodně jeho pozornost už ledabylá nebyla. Nemohl tomu uvěřit, ale na druhou stranu – bylo to docela logické. Začal to chápat. A taky se mu tedy nabízela výborná možnost, která by byla vlastně příjemná pro oba.

V tu chvíli se zpoza schodů ozval známý zvuk a hned poté se po nich vyhrnul menší dav cestujících. Vaki trhnul rukou zpátky, ale Marty byl rychlejší a chytl ji. "Ale no tak," řekl s mírným úšklebkem a vytáhnul mu z ní kapesník, který si odplachtil někam dolů do Nuslí. Martymu došlo, že motivace s míčkem už není potřeba, a dal si ho pod hlavu stejně jako obě své ruce.

"Hej, co tam děláte? Jste jak malí kluci! To mu ten blbej hakisák nemůžeš dát?" zvedl se od své "práce" Lípa. Naštěstí neviděl ani Vakiho ani Martyho počínající problém pod trenkami, protože Vaki byl k němu zády a Marty měl obě nohy pokrčené.

"Pořád mi to nejde, bude to asi potřeba něčím promazat, a taky mám hlad, takže mizím. Možná se tu ještě za hoďku stavím, budete tu ještě?" dodal Lípa. Ta poslední otázka by byla v kterýkoliv jiný den úplně zbytečná, kluci byli na tomhle místě schopní strávit celé prázdniny, ale dnes to bude možná úplně jinak. To ale Lípa nevěděl, a tak se zvedl, ani se neohlédl, procedil poslední "čus" a zmizel se sluchátky na hlavě ve vchodu do metra.

Vaki se za ním jen ohlédl a zjistil, že je tu teď na všechno úplně sám. Odchodem Lípy a odjezdem metra se jejich oblíbené místo opět vylidnilo. Když obrátil svůj pohled zpět na Martyho, zjistil, že není sám, komu se tahle situace začíná vymykat z rukou. Pod Martyho trenkami se začala rýsovat slušná boule a Vaki na ni chvíli jen překvapeně koukal.

Vůbec celých posledních pět minut ho pomalu vytrhávalo z každodenních stereotypů kluka s hakisákem a začínalo mu to dělat pořádný bordel v jeho dredaté hlavě. "Bordel!" vrátilo ho toto slovo znovu do reality. Uvědomil si, co Marty před chvílí řekl, stejně jako to, že na břiše vůbec zamazaný není, a navíc jeho kapesník je teď někde v nenávratnu. Řekl si, že přemýšlení mu dnes asi moc nepomůže (nepomáhalo mu ostatně skoro nikdy), a tak se pokusil podobný proces zopakovat jen svou ruku na Martyho břichu. Kromě toho, že byl Martymu vděčný, že jeho míček nehodil dolů, znovu si uvědomil, že to v něm vyvolává ještě příjemnější pocity než před tím.

Martymu visel na obličeji pořád ležérní výraz borečka nad věcí, ve skutečnosti s ním ale cloumalo překvapení a nejistota. Nejvíc k tomu přispíval jeho vlastní rozkrok – neuvědomoval si, že by ho kluci brali, a pokud ano, tak to bylo všechno zastíněné mnohem větším zájmem o holky. Dobře si uvědomoval, že jeho pozici snad všude, kde se vyskytoval, by nějaké pochybnosti v tomhle směru naprosto zničily. Zatím to ale bylo bezpečné – ležel na vyhřáté žule, ruce měl bezpečně pod hlavou a jenom nechal Vakiho trochu ho obdivovat.

To byla jeho teorie. Vakiho pohyby ruky – teda teď už obou rukou (to jako vážně?), ho začínaly ale regulérně vzrušovat. Mezi nohama mu stál na sto procent, o tom nebylo pochyb, a jeho mysl už přestávala fungovat jako před deseti minutami. Image už nebyla důležitá. Důležitý byl jen… Ten Vakiho, taky nepřehlédnutelně tvrdý jako dřevo, mu říkal, že by to vážně Vaki asi udělal. Jak to ale jenom… postupně.

"No tak, nestyď se, vole," řekl Marty pohodářsky a vytáhl zpoza hlavy ruku a za několik dredů opatrně přitahoval jeho hlavu níž a níž až k jeho hrudníku. Chvíli počkal a utvrdil se, že Vaki to bere, a už se odvážil a založil ruku zpět za hlavu. Čím méně se na tom bude podílet, tím lépe, pomyslel si.

Bylo to strašně divné, ale zároveň strašně příjemné, když se Vakiho oči dívaly z několika centimetrů na Martyho hruď a rozpoznávaly jednotlivé jemné bílé chloupky z ní rašící. Nejvíc ho ale zaujaly jeho bradavky. Byly tak… Vakimu se nedostávalo správných slov. Nikdy ho nenapadlo uvažovat o mužských bradavkách stejně jako o tisíci jiných věcech. Nejraději měl v hlavě prázdno a klid, ale ačkoliv se mu ani jednoho teď nedostáválo, nevadilo mu to.

Pak mu ovšem najednou v mysli vykrystalizovala myšlenka, která byla za celý život snad to nejbláznivější, co ho kdy napadlo, a že už za svůj krátký život nadělali s kluky spoustu volovin. Přiblížil se k Martyho bradavce a jednoduše do ní jemně kousnul.

Marty přimhouřil oči. Cítil, jak mu v péru několikrát zacukalo. Věděl, kam to všechno míří, ale jediná jeho starost byla, aby se z toho Vaki nějak nevykroutil – nebyl by takhle schopný dojít ani domů. Ohlédnul se a všiml si, že přijíždělo další metro. Metro, které mohlo všechno zkazit. Marty tohle nechtěl dopustit. Proto trochu nadzvedl tělo (což Vakimu muselo přijít zvláště vhod – jeho tvář se obtiskla do Martyho prsních svalů) a několika odpichy se po žulové obrubě přesunul až za velký keř – tis, jak ho kdysi někdo učil. Vaki ani nezvedl hlavu, jen poposkočil s ním. Ocitli se v zástřeší před zraky lidí, kteří právě procházeli jen dva metry od nich za hustým jehličím tisu.

Celý ten přesun měl ještě jednu výhodu: jak se Marty skrčil, Vakiho hlava sklouzla až k břichu a spíš ještě níž. Oba ucítili, jak se dotkla jeho klády. A je vymalováno, pomyslel si Marty a rychle si zas lehl a tentokrát nohy pokrčil méně.

"Nedělej, že to nechceš. Tak pojď! Není sem vidět." Martyho začalo bavit, že má sice ruce opět pod hlavou, jak dělal při zevlování s klukama často, ale přitom tam dole se začínaly dít věci. Úplně samy. "Vyndej ho, vole, ne? No tak…," snažil se dodat mu odvahy polohlasně (lidé kolem keře pořád procházeli).

Vakimu nezbylo než plně splnit jeho žádost. Vlastně si to teď uvědomoval docela jasně. Už chápal, jak by si mohl Marty špatně vyložit jeho okukování, rozpomněl se i na další myšlenky, které mu kolovaly hlavou těsně před usnutím – třeba na Martyho péro, které se mu vtiskávalo do paměti v převlíkárnách na koupališti. A už také pochopil, že bv si to Marty možná nevyložit tak špatně a že Martyho péro z jeho snů se mu může každou chvíli zhmotnit. Realita přímo křičela pro své uskutečnění, nebo to byl jen Martyho hlas?

Pomalu oběma rukama nadzvedávál Martyho trenky a spouštěl je dolů. Celý jeho obzor začalo magicky vyplňovat Martyho péro. Jestli se Marty může chlubit svým dokonalým tělem, o to víc by se mohl chlubit svým pérem. Vaki byl dnes už poněkolikáté úplně paralyzován svými chabými pokusy obsáhnout to, co se děje a čeho je (určitě ne vědomou) příčinou.

Už znovu slyšel nadechovat se Martyho k nějaké povzbuzující hlášce, ale on už rozhodně nepotřeboval povzbudit, věděl přesně, co chce teď udělat. Martyho rudý žalud se pomalu začal nořit do Vakiho pusy.

Ve Vakim to vytvořilo celou sérii nových a nepoznaných pocitů. Bezprostředně to zasáhlo jeho smysly – podivně slaná chuť, vůně potu na ochlupení, napnuté rty, Martyho vzdech, mizející pták. Mozek zaplavený slastí, péro napnuté k prasknutí, příjemné šimrání v podbřišku – jeho tělo teď reagovalo jako nikdy před tím. Všechno to teď v jeho mysli paradoxně vyvolalo úplnou prázdnotu, úplný klid. Mohl se soustředit jen na jedinou věc – na Martyho úchvatné péro.

Marty střídavě zavíral oči a vychutnával si ty pocity nerušeně – jak jeho péro prostupuje tím teplým a měkkým světem, cítil každý Vakiho pohyb i zaváhání, každé jeho další odhodlání, když se mu pták znovu začal zanořovat… Když měl oči otevřené, obrázek byl jiný. Viděl svého kamaráda s hlavou ve svém klíně, jak se objevuje a zase hned mizí velká část jeho chlouby v jeho puse. Vakiho dredy visely všude kolem a Martymu to připadalo vážně nemožné – nikdy by si to nepomyslel. Navíc to… Vaki uměl. Jakto že to umí?

A Vaki dál soustředěně kouřil Martyho péro. Nemohl to umět, nikdy to nedělal, ale ta jeho prázdnota v mysli teď připomínala spíše oproštění se od světa zenových mistrů než jednoduchost městského povaleče s dredy, a proto teď mohl (byť stále nevědomky a jakoby bez své zásluhy) přivádět Martyho k nekonečné slasti blížící se nirváně.

Marty se mezitím přesunul o krok dál – Vakiho kouření už nebylo jenom dráživé a příjemné, teď se ležící boreček dostal do stavu, kdy už nemohl přemýšlet, zda ho ti lidé uslyší nebo jestli by neměl všechno radši zastavit, dokud je čas. Teď už nebylo cesty zpět, slast Martyho začala naplňovat, stále se vteřinu po vteřině zvětšovala, a on chtěl za každou cenu dojít až na konec.

"Hezký, hezký," vydechoval Marty a křečovitě se usmíval, "pokračuj!"

Vaki byl jako v transu, a tak ho Marty teď už rozhodně nemusel pobízet. Naopak měl ho teď úplně ve své moci. A právě tenhle pocit se mu pomalu začal vkrádat do jeho prázdné mysli. Nejdříve mu nevěnoval pozornost, ale pak jako by mu na tváři vznikal podobný úsměv, kterým ho ještě před chvílí okouzloval Marty. Bylo to ale opravdu jen přirovnání, neboť Martyho úd stále a čím dál rychleji vnikal do jeho pusy.

Vaki najednou správně pochopil, že pokud bude v tomhle tempu pokračovat, dostane sice Martyho na samý vrchol, ale pak hned vše skončí a jeho touhy, které teď symbolizovaly jeho narvané trenky, nebudou ukojeny. Něco se v něm pohlo a teď už to nebyl ten hloupý Vaki, co si nechá všechno líbit, objevil v sobě nové, trochu zlomyslné já.

Vyndal rychle Martyho péro z pusy, podíval se na něj pohledem, který Marty nepoznával, a rychle, ale pevně vyhrkl: "Teď ty!"

"Co?" hekl Marty a nesouhlasně kmital pohledem mezi svým nalitým ptákem (který teď čněl jen tak do vzduchu a stékaly po něm kapičky slin) a Vakiho tváří, kterou už nenapěchovala jeho chlouba; tvář s úšklebkem, který na něm neznal.

"Neblbni vole a pokračuj," prohlásil rezolutně Marty, ale v tom hlase bylo až moc cítit, že je to spíš prosba. Vakimu ale škleb na obličej snad přirostl, protože nereagoval a jen ho sledoval. "Nebudu ti ho… kouřit."

"A proč bys nemohl?" prohodil úplně klidně Vaki. Cítil ten tón v jeho hlasu. Už to není jen ten seběvedomý boreček, co je vždycky nad věcí a všechny může kdykoliv setřít. Teď ho potřebuje, chce ho, ale nic není zadarmo. Ten klid dodával jeho slovům stejnou logiku jako před tím těm Martyho. Podíval se znovu na jeho stojícího ptáka a pak přistoupil blíž k jeho stále nechápajícímu obličeji. Jeho péro se teď jasně rýsovalo ve Vakiho kraťasech před Martyho zrakem a samo si říkalo o to, co chce.

"Tak dělej, borečku!" pronesl skoro až pobaveně nad tím výstižným oslovením.

Marty to udělat samozřejmě nechtěl. Nikdy by ho k tomu nedonutil ani jeho momentální chtíč, ani po ukojení volající kláda, ani samotná situace, která si s absurditou příliš nezadala. Ve skutečnosti to, co v té rozhodné vteřině přimělo Martyho vyndat ruku zpod hlavy a skutečně Vakiho trenky vpředu odhrnout, pocházelo odněkud ze vzdálených částí jeho mysli. Vynořilo se to, co Marty vždy dobře potlačoval, tak dobře, že ani nevěděl, že je to jeho součástí. Vynořilo se to a přikázalo to kápovi celého ročníku, borci nočních jízd a symbolu 'správného týpka' otevřít pusu a…

Bylo to rychlé. Od Vakiho poslední hlášky neuplynuly ani dvě sekundy a jeho péro si razilo cestu Martyho pusou a vyboulovalo jeho tváře. Tak rychle, jak ten zvláštní povel přišel z hlubin, tak rychle ale, mrcha, zmizel – Marty si najednou uvědomil, co dělá. Ale to už měl Vakiho úd způlky zabodnutý v puse, klouzal tam a zase zpátky. Marty ani netušil, zda to dělá on, nebo Vaki přiráží. Uvědomoval si víc a víc, že leží na obrubě nějaké komunistické městské architektury (betonový záhonek) za keřem u vchodu do metra, z trenek mu trčí mokré péro, u jeho hlavy stojí dredatý Vaki a jeho vlastní nos se každou vteřinu téměř dotýká Vakiho ochlupení. Rozmyslel si to, chtěl skončit. Ale zjistil, že to nejde. Nikoli skončit, ale rozmyslet si to.

Vaki byl překvapen tím, jak rychle Marty jeho přání splnil. Zmocnil se ho pocit, který Marty musel prožívat každý den, pocit, který dává jen kontrola nad jinými. Byl to hodně slastný pocit, skoro stejně slastný jako ten, jenž v něm vyvolávalo Martyho kouření. Přece jen je ještě dost mladý na to, aby mohla slast z moci překonat slast z chtíče. Co teď ale rozhodně nechtěl, bylo, aby oba tyto pocity mizely, a tak začal vycházet Martyho hlavě vstříc víc a víc. Jeho pták se nořil hlouběji a hlouběji, až jeho žalud narážel na Martyho mandle. Užíval si Martyho zmatený, ale teď už také slastný výraz. Užíval si jeho opálené svalnaté klučičí tělo. Užíval si jeho čouhající péro, které si ještě před chvíli obdobně proráželo cestu jeho pusou. Čím víc si to užíval, tím víc se blížila ta chvíle, kterou sám upřel Martymu.

Pokud před deseti minutami byla pro Martyho ta scéna k neuvěření, teď už se vše odehrávalo jako v jiném světě. Seděl u nohou svého kámoše rozvalený na žulovém ochozu, trenky měl stejně jako on z části stažené a jeho hlava kmitala nad Vakiho rozkrokem. Při každém zanoření se Martyho nos dotknul až jeho ochlupení. Pták toho týpka, tak trochu outsidera a kluka, ze kterého si spíš ostatní dělali srandu, si rytmicky klestil cestu a pronikal do pusy borečkovi celé čtvrti. Byl to pohled, kterému by nikdo z nuselské party neuvěřil, ani kdyby viděl fotku.

Korunu celé situaci nasadil v tu chvíli Marty, který si nevědomky levou rukou sáhl do trenek polostažených ještě od Vakiho práce a začal si ho honit. Nešlo to jinak. Netrvalo to ale vůbec dlouho, vlastně stačilo jenom pár pohybů a Martyho pusa se zkřivila (což Vaki musel jistě ucítit). Výstřik byl silný. První mířil někam do prostoru a zkropil kamennou dlažbu za keřem, druhý a třetí byl ale "přesnější" – těžko říct, s ohledem na Martyho stav se nemohlo jednat o záměr, salva ale bezpečně zasáhla Vakiho krk, dredy a obličej od brady až k čelu. Spolu s bílou mrdkou ale z Martyho vytrysklo i něco jiného a zasáhlo ho to přímo uvnitř hlavy – něco, co ho probralo z deliria, a sekundu po sekundě si začal uvědomovat, co vlastně a komu provádí. Ještě než ho ale stačila všechna jeho nadrženost opustit a vše naráz skončit, Vakiho péro zareagovalo a několikrát varovně zacukalo. Marty ho ještě stále měl v puse a v setrvačnosti ho kouřil. Než si stačil uvědomit, co to vlastně znamená…

Vaki až hypnoticky sledoval Martyho stříkající péro. To, že se jedna dávka Martyho mrdky ocitla na jeho obličeji, mu vůbec nevadilo. Naopak ve chvíli, kdy mu stekla až k jeho puse a on se bezděky olízl a ucítil její hořkoslanou chuť, dostala se jeho nadrženost k maximu. Jeho péro stále kmitalo v Martyho puse a připravovalo se na snad největší vyvrcholení ve Vakiho životě. Probesklo mu hlavou, že již uspokojený Marty možná za chvíli přestane spolupracovat, a tak začal do jeho pusy přirážet jako zběsilý.

Ještě jednou olízl Martyho tekoucí šťávu a už cítil, jak se v jeho podbřišku sbírá veškerá nahromaděná touha jeho klučičího těla. Najednou se Vakiho pusa otevřela, jako by chtěla vydat mohutný výkřik. Jenže to se nestalo. Místo toho začal Vaki plnit Martyho pusu svým mladým, horkým semenem. Vakiho už tak silná extáze byla ještě umocňována chutí na jeho jazyk odkapávajícího semene. Jeho mozek se najednou jakoby ocitl mimo realitu, do které se z téhle nirvány nechtěl probudit…

Pro Martyho to byl šok. Tahle teplá sprcha ho úplně probrala. Narozdíl od Vakiho, který si ještě užíval zbytky extáze, on si už zcela zřetelně uvědomoval realitu kolem. Seděl se svým kámošem na kamenné obrubě za keřem u výlezu z metra Vyšehrad, právě pokropil Vakiho obličej svým mlíčím a na oplátku se mu každou sekundou víc a víc plnila pusa Vakiho mrdkou. Jeho pusa se plní jeho mrdkou! "Romantika" skončila. I když už byl zcela při smyslech, nevěděl honem, co má udělat, takže Vaki si mohl užít útroby Martyho pusy až do posledního výstřiku…

Marty ucuknul a začal vyplivovat zbytky semene, které reflexivně nespokl. Vakiho pták už nevypadal tak tvrdý jako před chvílí a tekly po něm kapky slin a mrdky. Vaki chtěl asi naznačit, aby mu ho Marty ještě olízal a očistil, při pohledu na jeho výraz ale radši péro rychle zastrčil.

"Možná bys…"

"Ani náhodou!" okřikl ho rezolutně a po tváři mu běhaly červené fleky, jak byl na rozpacích, a grimasy zmatení, nervozity a agresivity.

"Fakt bys měl…"

"Di do háje, vole!" křikl Marty znovu, ale znělo to spíš jako zakňučení. "Tohle se…," vyplivl další zbytek čehosi a otíral si obličej, aby zmizely všechny možné stopy. Vaki seskočil z obruby a chtěl zase něco říct. "Tohle se prostě nestalo, jasný?" hlesl Marty výhružným tónem, hlas ho ale v půlce věty zradil a směšně přeskočil.

Najednou se ozval Vakiho mobil. "Jo, čus, jsme pořád tady, jo jasný, už tě vidim." Jeho obličej znamenal: Lípa přichází.

"Čau!" ozvalo se z druhé strany prostranství před výlezem z metra. "Co se tu flákáte?"

"Fakt si ho…," zašeptal Vaki.

"Co pořád do hajzlu… ty vole," uvědomil si v půlce věty Marty nepříjemnou skutečnost. Jeho pták mu stále visel přes nevytažené trenky ven na čistý vzduch.

Marty se rychle otočil ze směru přicházejícího Lípy a Vaki se mohl naposled pokochat jeho (teď už sice povislým) pérem, než zmizelo v jeho trenkách. 'Snad Lípa nic neviděl,' pomyslel si Vaki, 'no, i když možná by to mohlo být ještě zajímavé,' uchytl se a pak si uvědomil, že je stále zalepený od Martyho mrdky. Vyrazil mezi keře, aby ho Lípa neviděl, a začal si listím otírat krk, vlasy a obličej. Bylo toho fakt hodně. Nedalo mu a olízl tu dobrotu ještě jednou. Brr, měla úplně jinou chuť než před chvílí, ale stejně se mu z toho i ze vzpomínky na předchozí zážitek znovu postavilo péro. Nechal by se klidně vykouřit ještě jednou.

Stále nemohl uvěřit tomu, co se stalo. A vůbec nedokázal domyslet, jaké to bude mít důsledky. Jedno věděl ale už teď: Marty si z něho už jen tak srandu dělat nebude. Určitě by nechtěl, aby se o tom kdokoliv z jejich party dozvěděl.

"Říkám: co se tu flákáte?!" zopakoval znovu Lípa, který teď dorazil k zády otočenému Martymu, koukajícímu kamsi do křoví. "Kde je Vaki? Říkal, že jste tu oba," začal se trochu divit aktuální situaci.

"Šel zase někam lovit tu svojí rejži," odpověděl Marty a obrátil se pomalu k nově příchozímu. Byla to jako scéna z filmu zaoceánské produkce. Otočil se totiž dočista jiný člověk než ten, který se ještě pár vteřin předtím snažil zastrčit si svoje péro do trenek a přinutit ho, aby nedělalo ty nebezpečné obrysy v látce. Opálené tělo se mu znovu lesklo, přirozeně vyrýsované svaly na sebe upozorňovaly při každém jeho pohybu, hlava znuděně zakloněná na stranu a na tváři úšklebek týpka nad věcí.

"Pořád hakis? Má výdrž, bejček," zazubil se Lípa nad povedeným dvojsmyslem. Marty se zazubil také, jemu to ale nepřišlo vlastně vůbec vtipné.

"Kam to zase napálil? Jednou to hodí nějaký kočce do obličeje a to bude jediná příležitost, kdy si vrzne!" Lípa se řechtal a vypadalo to, že s tím nehodlá skončit. Martymu visel na tváři stále ten samý zamrzlý úšklebek. 'Vzpamatuj se, čeká na tvoji hlášku! Pohni sebou, jinak ty jeho kecy už neustojíš!' hlaholil vnitřní hlas jen pár milimetrů za maskou na povrchu.

"S tím jeho mířením nedá víc jak důchodkyni o francouzských holích!" prohlásil ležérně. 'Tak to bylo slabší, Marty,' podotkl na oplátku vnitřní hlas.

"Jo?" ozvalo se vyzývavě zprava – Vaki vylézal z keře s několika listy v dredech, které tam zbyly od jeho očišťovací akce. "Hele, ale dal bych si ješ… jedno číslo," krátký, velmi krátký pohled věnoval Martymu, aby jej upozornil na jazyk. V té chvíli si Vaki uvědomil plný potenciál toho, co má ve svých rukou – on narozdíl od toho machýrka nemá co ztratit; outsiderem je už roky, jeho image by taková historka vlastně vůbec neublížila, ale zato Marty má v sázce skoro všechno. Po tváři se mu rozvinul šibalský úsměv; zatímco Marty se zmohl jen na ten samý vystresovaný škleb.

"Jo, to my všichni, chlape," zafilozofoval Lípa a začal vytahovat svoje repráky. Zjevně byl absolutně mimo mísu. Jistě, musel být, protože jediná známka toho, co se zde stalo – všechna ta mrdka, byla buď v Martyho žaludku, v listí za keřem nebo na dlažbě společně s Martyho slinami, takže vypadala spíš jako kemr, kterých se tu před Corinthia hotelem válí nepočítaně. Až půjdete kolem, všimněte si jich.