• nebi
Stylromantika
Datum publikace24. 2. 2020
Počet zobrazení1828×
Hodnocení4.84
Počet komentářů7

Taxi zastavilo, vysoký muž s vypracovanou postavou vystoupil. Velkou sportovní tašku si hodil přes rameno, zaplatil řidiči a s úsměvem se otočil k domu. V kapse ho tlačily klíče, cítil se volně, svobodně. Nelitoval, stěhování byla komplikace, trvalo, než sehnal práci, tak teď je tu. Byl to jeden z prvních teplých dnů tohoto jara. Zhluboka se nadechl, vzduch voněl, nahmátl klíče. Široká chodba s točitým schodištěm, obložení z barevných dlaždiček. To se mu líbilo už prvně, když tu byl. Starý, dobře udržovaný dům. Jak mu prodejce vysvětlil, prošel značnou rekonstrukcí, včetně výstavby výtahu. Byl sice nový, ale někdo vzal naštěstí v úvahu stáří domu a konstrukci tomu přizpůsobil. Byl taky dost velký, což Pavel ocenil při stěhování. Zatáhl kovové dveře, stiskl číslo svého podlaží, nejvyšší. Mělo to výhodu, má jen jednoho souseda, ještě ho neviděl.

V bytě se procházel, teď ho čeká něco, s čím se bude muset poprat. Manuálně zručný nebyl nikdy, Jirka si ho kvůli tomu vždycky dobíral, že je houby chlap.

„Ach jo, jen tak se mu z života nevytratí.“

Hodil tašku na zem, vytáhl bednu s nářadím, pustil se do práce. Venku byla už tma, ale on s tím moc nepohnul. Ztrácel nervy a trpělivost, prudce strčil do knihovny, s níž bojoval celé odpoledne. S rachotem se sesula k zemi.

„Do hajzlu,“ ulevil si. Svezl se na kolena, složil hlavu do dlaní a rozplakal se. Teď v tuhle chvíli ho to dohnalo. Jak se s ním Jirka po sedmi letech rozešel, bolest, stesk, osamělost. Vyrušil ho zvonek, vstal, utřel si oči a došel ke dveřím. Otevřel. Díval se na muže o kousek vyššího, než byl on. Vlasy lehce prokvetlé stříbrem, černé oči sršely vzteky. Pavel uhnul pohledem, hádkám se raději vyhnul, díval se na vypracovaný hrudník, nepromluvil.

Martin si ho překvapeně prohlížel. Štvalo ho, jak nový soused celý den rachotí, ta rána teď v jedenáct večer ho nadzvedla. Teď tu zírá na kluka kolem pětatřiceti, s delšími hnědými vlasy, zlatohnědýma očima, ubrečenýma, jak si všiml. Pomalu se zklidňoval.

„Jste v pořádku? Ta rána zněla hrozně,“ zeptal se nakonec, protože nový soused mlčel.

„Jsem na tyhle věci levej. Moje manuální zručnost skončila u zavazování tkaniček. Promiňte.“ Kajícný pohled.

„Chcete pomoct?“ Co to dělá, bude si o něm myslet, že se mu vnucuje.

„Je to moc blbý, když řeknu, že jo?“ provinile sklopil oči.

„Martin,“ pronesl, když mu podal ruku.

„Pavel,“ přijal ji.

Martin mu tlapou silně a pevně stiskl ruku. Pane jo, Atila hadr.

Ukázalo se, že jeho host je šikovný, na rozdíl od něj. Knihovna a rozkládací gauč byly do necelé hodiny hotovy.

„Proč rozkládací?“ divil se Martin. „Máš tu spoustu místa a…“

„Ale nemám prachy, všechny úspory padly na byt a malíře. Z toho co zbylo, jsem nakoupil nějaký nábytek.“

„Promiň, nechtěl jsem bejt dotěrnej,“ omlouval se.

„V pohodě, není na tom nic špatnýho. Nejsem nezaměstnaný, v pondělí nastupuju, jsem kuchař a náhodou jsem chytnul dobrou práci.“

„Je po půlnoci, měl bych jít. Ať se taky vyspíš,“ nadhodil.

„Moc jsem dneska nejedl, nedáš si večeři? Hodně pozdní, umírám hlady,“ měl vážně hlad, ale hlavně si říkal, že děkuju je trochu málo.

„Tak jo,“ přikývl. Sedl si na gauč, přitáhl k němu stůl, nečekal zas tak dlouho. Salát s uzeným lososem, jemu neznámou a moc dobrou zálivkou. Opečené bagetky, pomazané bylinkovým máslem.

„Chutnalo ti?“ někde mezi knihovnou a gaučem si začali tykat.

„Bylo to moc dobrý, i když já jsem spíš na českou klasiku. Neměl bych v mým věku.“

„Prosím tě, vypadáš skvěle, tolik ti nemůže být.“

„Osmačtyřicet,“ mrknul na něj.

Pavel na Martina koukal, to není možný. Před pár minutama se kochal pohledem na jeho vymakaný tělo, když si sundal při práci košili.

„Děkuju za jídlo, fakt už půjdu.“

„Nemáš za co, to já jsem dlužník.“

Martin se podíval na hromadu na zemi. „Poličky?“

„Jo, mám je tu na zítra. V neděli bych si rád vybalil.“

„Chceš pomoct?“ automaticky se zeptal.

„Já… jo, budu moc rád.“

„Hodí se ti to po obědě? Dopoledne něco mám.“

„Jasně, fakt dík.“

„Dobrou noc, ahoj zítra,“ rozloučil se, potlačil nutkání srovnat mu neposlušný pramínek vlasů za ucho. Už stál u svého bytu, když se za ním ozvalo:

„Ehm, nechceš přijít rovnou na oběd? Když mi s tím vším pomáháš, alespoň se ti můžu revanšovat.“

„Je to pitomost, Pavel je mladej kluk, co si myslíš?“ běželo mu hlavou, pusa ale řekla: „Rád, budu se těšit.“ Radši rychle zapadl do bytu.

Čelem se opřel o studenou zeď, chvilku počkal, než se zklidnil. Povzdechl si a vydal se do koupelny, sprchu si dal na závěr studenou. Jen co se dotkl polštáře, usnul.

Pavel zahrabaný v peřinách nemohl spát. Byl neklidný, trvalo dlouho, než ho spánek přemohl.

Na stole připravené talíře, akorát dovařil, když se ozval zvonek. Sundal si zástěru, s utěrkou v ruce šel otevřít. Martin byl v džínách a košili, v ruce dvě piva.

„Říkal jsem si, že by se mohly hodit,“ usmíval se.

„Pojď dál,“ vyzval ho, piva si vzal a strčil je do lednice. K lívancům s marmeládou a tvarohem si je asi nedaj.

„Posaď se, hned ti nandám.“

Martin Pavla sledoval, jak se pohybuje ve svém království. Asi vaří fakt rád. Cítil sladkou vůni, a když před ním přistál talíř s šesti nazdobenými lívanci, roztáhla se mu tvář v úsměvu.

„Říkal jsi, že máš rád klasiku, a já měl docela chuť na sladký, snad ti to nevadí.“

Pavel se na něho zvědavě díval.

„Rozhodně nevadí,“ odpověděl mu a s chutí se do toho pustili. Jídlo bylo skvělý, a když ještě dostal hrnek s kafem, bylo to dokonalý.

„Výbornej oběd, děkuju. Teď bych si to měl odpracovat,“ zvedl se od stolu.

Poličky nebyly žádný problém, za chvilku byly na zdi, jen do nich narovnat knížky. Martin se měl k odchodu.

„Děkuju, asi bych s tím bojoval tejden a čert ví, jak by to dopadlo,“ dostalo se mu díku.

„To bys zvládnul, rád jsem pomohl,“ odtušil Martin, sáhnul po klice, když ho Pavel chytil za ruku.

„Nechoď,“ zašeptal přiškrceným hlasem. Prsty se jim propletly. Martinovi začalo být horko. Stačí krok a je venku, jen jeden krok.

Otočil se, díval se do zlatohnědých očí, cítil jemné prsty dotýkající se jeho. Pustil kliku, volnou rukou urovnal neposlušný pramínek vlasů, pohladil tvář. Přitáhl si Pavla k sobě, sklonil se a lehce se dotkl rty jeho, pootevřená ústa lákala k delšímu políbení, přisál se k nim. Jazyky se propletly a Martin přestal přemýšlet. Samota, touha, vzrušení, směs pocitů ho ovládla. Pomalu se sunuli zpátky ke gauči, spojeni polibkem. Martin zavadil nohou o židli, sedl si a Pavla stáhl k sobě na klín. Hladil ho na ramenou, zádech, Pavel mu oplácel stejně. Tiskli se k sobě, oba potřebovali cítit teplo toho druhého, jeho blízkost. Pavel Martina objal, položil hlavu na jeho rameno, rukama mu sjel po páteři. Dlouhé polibky, nesmělé doteky se pomalu stávaly odvážnějšími. Martin zajel pod volné tričko, hladil hladkou kůži. Pavel si ho rychle sundal, začal mu rozepínat košili. Martin ho pevně objal, vstal a došel ke gauči. Než na něm Pavel skončil, byl už nahý. Díval se na muže, který si ho prohlížel černýma očima, v nichž se zračila živočišná touha. Ještě nikdo se na něho tak nepodíval.

Opíral se o Martinova stehna, prohnutý jak luk. Velkou rukou mu tiskl zadek, druhou se věnoval jeho klacku, svíral zuby bradavku, po jejíž špičce přejížděl jazykem. Pavlovo tělo reagovalo na sebemenší dotek, zrychleně dýchal, krev mu vřela. Vnímal jen Martina, jeho blízkost, vůni kůže smísenou s parfémem, jeho laskání.

Vzrušovaly ho Pavlovy steny, chvění svalů v reakci na dráždění. Vstřebával vibrace jeho těla, sám jimi čím dál víc nabuzený. Nechtěl za žádnou cenu spěchat. Milenec ho nedočkavě vyzíval, nastavoval se mu. Neodolal, nejdřív jeden, pak dva prsty. Pavel mu vycházel vstříc, sklonil se, vzal jeho chloubu mezi rty, pomalu, velmi pomalu, ochutnával celou délku tepající krví. Zachytil Pavlovy ruce, pokračoval v sladkém mučení. Pavel se zmítal, vzpínal se proti laskajícímu jazyku a rtům. Ani Martin to dlouho nevydržel, opatrně do něho vstoupil, chvilku počkal a začal se pomalu pohybovat. Sklonil se, chtěl vidět jeho tvář. Hnědozlaté oči se na něho upřely, byl rozkošný, zrychlil přírazy, podebral Pavla pod krkem a kolem pasu. Čelem se opíral o napjatý krk, který líbal i okusoval, na zádech cítil Pavlovy prsty, zatnuté do jeho kůže. Tiskli se k sobě, zpocení, v divokém tempu, byli téměř ve stejný okamžik.

Pavel se zvolna probíral, pevně se držel Martinových ramen, ten mu zatím něžně olizoval břicho. Na čem si pochutnával, nebylo třeba říkat. Když byl spokojen, políbil Pavla. Jemnost doteků, něžný pohled černých očí. Ztráceli se jeden v druhém.

„Máme celé odpoledne,“ řekl Martin s úsměvem na rtech.

Probudil se vedle Martina v jeho bytě a jeho posteli. Pomalu se vysoukal z peřiny, doťapkal do kuchyně, poslepu natočil do sklenice vodu. Uhasil žízeň a hned se vrátil do tepla postele. Martin ho ovinul rukou, přitiskl se mu k zádům, políbil Pavla na šíji.

„Spi.“

„Jak, když se ke mně tak vineš.“

Místo odpovědi si ho Martin zadkem natiskl do klína.

„Jsi neúnavný, máš někdy dost?“ usmál se do tmy.

„To víš, stárnu, musím využít možná poslední šanci.“

„Proč to říkáš?“ Jeho hlas zněl trochu ublíženě.

Martin rozsvítil malou lampičku s tlumeným světlem, podíval se na Pavla. Ten si položil hlavu na jeho hruď, prsty se mu toulal po břichu, čekal. A Martin se rozpovídal.

Pavel poslouchal příběh muže, který se bezhlavě zamiloval, do ženatého. Bylo mu dvacet, když se s Robertem potkal, chtěl ho tak moc, že přijal všechno. Robert byl vzorný manžel, otec dvou dětí, jejich občasná setkání je oba naplňovala láskou. Alespoň on to tak cítil. Martin mu věřil, že se v tichosti rozvede, až děti vyrostou, až se odstěhují spolu, až…

„Pak mi řekl, že děti jdou každý svou cestou a on s manželkou se stěhuje do jiného města. Že to byly krásný roky, ale už v tom nemůže pokračovat. Byl jsem totální idiot, nechal jsem se dvacet let vodit za nos. Trvalo mi, než jsem to rozdejchal, pomalu si zvykl na samotu. Už nic nečekal a pak se tu objevíš ty.“ Po celou dobu hladil Pavla ve vlasech.

I on se svěřil. Byl velmi podrobný a Martina některými detaily překvapil.

„Nikdy se se mnou nemiloval jako ty. Měl rád rychlou, tvrdou akci, mazlení moc nemusel, pusu sem tam. Byl jsem zabouchnutej a blbej. Co chtěl, to bylo, jak to chtěl. Prostě debil. Když mě odkopnul, vůbec jsem to nechápal i se doprošoval.“ Sklonil hlavu, aby mu nebylo vidět do tváře. „Postupem času mi začaly některý věci docházet. Kolik jsem toho přehlížel, nevěnoval tomu pozornost. Nakonec jsem si řekl, že změním vzduch. Odstěhoval se, našel si novou práci, nový byt.“

Martin si ho znovu stáhnul do náruče, zhasnul.

„Pojď spát.“

Pavel se k němu celými zády přitiskl, když ho Martin ovinul rukama, zavrněl. Bylo mu dobře, bezpečně a klidně.

Ležel v posteli, v náruči spícího Pavla. Poslouchal tiché oddechování, myslel na těch několik posledních hodin. Nahé tělo v jeho rukou vyvolalo jednoznačnou reakci. Chtěl se odtáhnout, aby ho nebudil. Pavlova ruka mu přejela po zadku, zaklonil hlavu. Martin se sklonil, našel dychtivá ústa, podržel si Pavlovu tvář za bradu. Sjel přes hrudník k rozkroku, našel důkaz Pavlova vzrušení.

„Nechtěl jsem tě budit,“ zašeptal, zatímco mu přejížděl po celé jeho délce.

„Buď mě častěji, tohle rád dospím jindy.“

Místo odpovědi mu zamkl Martin ústa polibkem. Laskal ho a dráždil, svou chloubu vtlačenou mezi jeho půlky. Spát šli za dlouho.

Vůně kafe a smažených vajec ho probudila. Martinovi se sbíhaly sliny, najednou měl hrozný hlad. Vylezl z postele, mrknul na hodiny, deset dopoledne. Natáhl si jen kalhoty od pyžama, šel omrknout kuchyň. Pavel v trenkách se točil kolem pánve, na stole prostřeno. Potichu stál, jen se díval. Vstřebával tu chvíli, vrýval si do paměti sebemenší detail. Pavel se otočil, spatřil Martina opřeného o zeď, jak ho pozoruje. Stydlivě se usmál, trochu zčervenal ve tváři.

„Dobré ráno. Promiň, jen jsem si říkal, že udělám snídani.“

„Skvělej nápad, jídlo mi nikdo nikdy nepřipravil. Večeře, oběd, snídaně, na to bych si rychle zvyknul.“

Došel k němu, Pavel odložil pánev na studený hořák. Něžný polibek, který dostal, mu nestačil. Ovinul ruce kolem Martinovy šíje a řekl si o přídavek.

Po snídani se domlouvali, co budou dělat. Zcela samozřejmě přešli do modu oni dva. Martin pomohl Pavlovi vybalit, všechno v bytě dokončit. Šli se projít, další krásný jarní den je vylákal. Povídali si, nebo jen šli, drželi se za ruce a mlčeli. Večer skončili v Martinově posteli, spát se šlo hodně pozdě.

Přes všechny obavy, které v sobě Martin měl, byli pár. Nemohl pořád uvěřit, že o něj Pavel stojí, je s ním. Vychutnával si každou chvilku.

Měsíc s měsícem se sešel a byl to rok, co jsou spolu. Martin chtěl Pavla překvapit, takže se v práci utrhl dřív, koupil rudou růži a uvařil. Neměl ani čas se převléknout a ve dveřích zarachotil klíč. Pavel se přihnal taky dřív, zjevně měli stejné plány.

„Ahoj, ty jsi doma?“ usmíval se na Martina.

„Chtěl jsem tě překvapit, asi jsi měl stejný nápad.“

Na nic nečekal, vzal růži, šel k Pavlovi. Ten klopil oči a trochu se červenal, Martin se nemohl vynadívat. Došel těsně k němu, setkali se pohledy.

„Chci ti poděkovat,“ Pavel se už nadechoval, „ne, nech mě to říct. Nevěřil jsem, že se to ještě stane. Myslel jsem si, že budu už pořád sám. Všechno si změnil a já ti moc děkuju. Upřímně doufám, že se mnou, i když jsem o tolik starší, že se mnou zůstaneš.“

Vtiskl Pavlovi letmý polibek, podal mu kytku.

Držel krásnou růži, nikdy dřív nedostal kytku, až s Martinem poznal, jaké to je, když někdo dává najevo svou náklonost, lásku. Dlouho přemýšlel, jaký dárek mu dát. Věděl, že Martinovi vadí, o kolik je starší, Pavlovi ne, bylo mu třicet dva, co má být. Chtěl něco, čím by dal najevo, že chce jejich vztah napořád. Mockrát o tom spolu mluvili. První hádku si odbyli, když Pavel nadhodil, že prodá byt. Přišlo mu na hlavu bydlet s přítelem a mít k tomu další byt. Martin ho přesvědčoval, ať ho pronajímá, jen se ho nezbavuje. Teď tu stál, s růží v ruce, v kapse kalhot malou krabičku. Vyndal ji a podal muži, který ho pozorně sledoval černýma očima. Klepala se mu ruka.

Držel malou krabičku, opatrně ji otevřel. Byl v ní prsten. Nádherný, z chirurgické oceli, měl ten dojem. Dva kroužky spojené v jeden, na nich drobné značky, které nemusely znamenat vůbec nic, nebo to taky mohly být nějaké runy. Podíval se Pavlovi do očí, pak sjel na jeho ruce. Jemně ho za ně uchopil, na levé spatřil téměř totožný prsten.

„Jen jsem chtěl… ty a já… prostě že je to napořád,“ zajíkal se. Martin mu malý kroužek vtiskl do dlaně. Než se Pavel začal omlouvat, sklonil s k němu.

„Chtěl bych, abys mi ho nasadil ty,“ zašeptal mu do ucha.

Nastavil levou ruku, Pavel mu prsten navlékl na prsteníček, seděl dobře. Martin mu vzal růži, našla své místo ve váze na stole. Pak si Pavla přitáhl k sobě, tentokrát ho políbil dravě, Pavel se k němu přitiskl.

„Ty jsi vařil?“ rozepínal mu košili.

„Hmm,“ rukama zajel pod tričko, stáhnul mu ho přes hlavu.

„Vystydne to, dal sis s tím práci.“ Opasek, zip, kalhoty šly k zemi.

„Hmm,“ zajel Pavlovi rukou do rozkroku.

Beze slov se přesunuli k posteli, všechno ostatní počkalo. Mají přece dost času, společného času.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (48 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (47 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (45 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (47 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (59 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0
Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+7 #7 Odp.: Začáteknebi 2020-02-25 21:15
Všem moc děkuju :-)
Citovat
+10 #6 Začátekkikiris53 2020-02-25 20:22
Krásné romantické čtení. Ach jo, kdyby život byl jako tato povídka, bylo by všude krásně. No prostě romantiku miluju a nedám na ni dopustit. Díky za krásné čtení. Doufám, že bude i pokračování. :-) :-) :-)
Citovat
+10 #5 Začátektob 2020-02-25 12:58
Milé, romantické, kdo by toto nechtěl? :-) Díky Nebi.
Citovat
+10 #4 ZačátekWilliam 2020-02-25 11:54
Romantiku môžem, nádherné čítanie, ďakujem nebi
Citovat
+13 #3 Odp.: ZačátekAlianor 2020-02-25 08:47
Nebi, ty jsi neskutečně romantická duše. Je pěkné číst pohádky tady v tom zkaženém světě. Díky za ně :-)
Citovat
+12 #2 Odp.: Začáteknebi 2020-02-24 22:29
Romantické pohádky mám ráda, jako autorka i čtenářka. Málo pravděpodobné věci se občas stanou. Děkuju
Citovat
+15 #1 Odp.: Začátekzmetek 2020-02-24 22:02
Mám prostě rád romantiku, i když je to málo pravděpodobná pohádka, tak jí mám rád. Na pohádkách jsem vyrostl (ne moc) a mám je rád a asi budu mít pořád. A když je to hezky vyprávěný...
Citovat