Příběh ze zeleného sešitu

Nalil jsem si velkou sklenici karibskýho rumu a upil. Nevěděl jsem, jestli můžu a taky jestli budu mít odvahu. Nikdy jsem se Péťovi nehrabal v jeho věcech, vždycky jsem ctil, že by měl člověk mít soukromí. Ale teď jsem se chystal to porušit.

Otevřel jsem prádelník, ten sešit byl pod hromadou triček, ani jsem netušil, kolik jich Péťa má. Vykukoval zelenej růžek… Sešit, á pětka s pevnýma deskama, taková spíš knížka.

Jednou jsem se nachomýtl k tomu, když do něj psal.

„Co to píšeš?“ zeptal jsem se.

„Nic,“ řekl polekaně a zaklapl sešit.

„Jen jestli se mi tu nelíhne novej Jirásek,“ smál jsem se.

„Toho se neboj,“ ušklíbl se. „Rozhodně bych nebyl takovej rozvláčnej…“

Dával si pak pozor, abych ho neviděl do toho sešitu psát, a schovával ho.

Vytáhl jsem sešit zpod triček. Když jsem ho předtím zahlédl, tak jsem jen viděl, že je zelenej. Nevšiml jsem si, že na tom obalu je vlastně zelenej prales, kterým prochází jaguár. Nevím, jestli to něco mělo symbolizovat, nebo se to jen Péťovi líbilo, vždycky měl rád šelmy.

Posadil jsem se do křesla, napil se rumu a otevřel sešit.

***

Nevím, co se děje. Nějak se mi všechno převrací, přestávám si sám rozumět. Tak mě napadlo, že si pořídím sešit a budu do něj zapisovat. Ani ne tak deník, jako spíš takový zápisky. Třebas to nějak pomůže. A třeba taky ne, uvidím. Ale zkusím to. Když to po sobě přečtu, tak si možná budu nějak víc rozumět. Možná se tak nějak najdu… možná.

Byl jsem nakupovat u Alberta. Postával jsem ve frontě u kasy, to nesnáším. Nějak mi to přijde jako promarněnej čas. Naštěstí jsem se ocitnul ve frontě, která postupovala docela rychle, a byl jsem brzy na řadě.

„Dobrý den.“

V kase seděl kluk, asi tak stejně starej. Hnědý vlnitý vlasy přes ramena, hnědozelený oči, štíhlej a nejspíš i vysokej. Ten jemnej obličej byl skoro dívčí. Usmál se na mě a začal markovat. Nějak mě to přinutilo roztáhnout hubu taky do úsměvu. Prostě tak nějak působil, že vyvolával dobrou náladu. Domarkoval a řekl sumu a zase se usmál. Čučel jsem na něj a chvíli mi trvalo, než jsem zareagoval, vytáhnul prachy a zaplatil. Poděkoval s úsměvem. Teda na něj se musej lepit holky jak mouchy na mucholapku.

Uvíznul v hlavě. Nevím proč.

Vybavil se mi zase večer při večeři.

„Péťo, zajedou tě!“ houknul na mě táta. Uvědomil jsem si, že jsem čučel doblba před sebe a nejedl. Pustil jsem se do jídla.

„Copak ses tak zamyslel?“ ptal se táta.

„Ale nic…“ Co mu budu vykládat. „Tati, bude potřeba zejtra něco nakoupit?“

„Ne, myslím, že máme všechno.“

Vstal jsem, umyl po sobě talíř a šoupnul ho na odkapávač. Otevřel jsem lednici: „Dochází nám mlíko! Já se zejtra pro něj stavím…“

„Tak jo,“ odsouhlasil mi to táta.

Zastavil jsem se pro mlíko druhej den. Zrovna se měnil u kasy, místo něj si tam šla sednout starší ženská, která se vždycky tváří jako bubák, co čuchá k hovnu. Strašná baba. Měnili se u kasy, on k ní něco prohodil, usmíval se a baba se chichotala jako školačka. Usmál se ještě na frontu a přejel nás očima a šel. Borek. Jméno, který má na cedulce. Baba u kasy mě sprdla, že nemám drobný a jdu pro krabici mlíka s pětistovkou. A já se nehádal a tu dvacku v drobákách jsem nějak dal dohromady.

Pořád jsem si to přebíral v kebuli. Proč mě bere kluk? Chodím s Hankou, už od gymplu, spíme spolu, líbí se mi to, tak proč najednou tohle?

---

Pár dní jsem na nákup nešel. Zavolala Hanka, rodiče se zejtra večer vypravěj za kulturou, tak budem mít na pár hodin volnej byt.

Zaskočil jsem na nákup. Seděl v kase, usmíval se na všechny. U pásu jsem sáhnul do přihrádky a k nákupu přihodil krabičku kondomů. Když mi je markoval, kouknul na mě, zazubil se a mrknul na mě jedním okem. Bylo to takový spiklenecký a nakažlivý. Vyzubil jsem se taky a mrknutí mu oplatil.

Večer u Hanky se poved. Sex je pěkná věc. Mám rád, když na devětašedesátku na sebe Hanku navalím, ona mi kouří ptáka, já si jazykem hraju s její kundičkou, mazlím se s ní, vnímám, jak vlhne, třu se o ni obličejem, líbí se mi, když ho mám od ní mokrej… Pak ji překulím na záda, natáhnu na ptáka kondom, narvu ho do ní a mokrym ksichtem se mazlím s jejíma kozama a slyším, jak vzdychá…

Plnej kondom zabalit do papírovýho kapesníku a vyhodit. Když jsem byl s Hankou poprvé, tak jsem myslel, že ho spláchnu do hajzlu. Motal se tam a nešel spláchnout. Při představě, že se vrátěj její rodiče a v tom hajzlu to uviděj, jsem trochu zmatkoval a nakonec jsem ho vylovil štětkou a zabalil do metrů hajzlpapíru a vyhodil. Hanka se tomu tenkrát strašně smála.

Vypadnul jsem dřív, než její rodiče přišli. Nemusím se s nima srazit ve dveřích, když se v noci vracej z divadla. To se mi stalo jednou. Ty jejich pohledy, protože jim bylo jasný, že v půl jedenáctý v noci jsem si nepřišel pro úkoly… Ty už prostě vidět nemusim. Ve dveřích jsem jí ještě dal pusu, rukou jsem jí zajel do vlasů a přitáh jsem si ji… A nevím, proč mě napadlo, jaký by to asi bylo takhle zajet do vlasů rukou tomu klukovi a přitáhnout si ho… Blbnu. Prostě blbnu.

---

Pár dní jsem nebyl schopnej sem nic napsat. Hanka mi druhej den zavolala. Ten náš večer bylo vlastně rozloučení. Našla si někoho jinýho. Nechápu to. Našla si někoho jinýho a na rozloučenou si se mnou zašuká? Hlava mi to nebere.

---

Potkal jsem se s ním v autobuse. Když jsem se s ním střetnul pohledem, tak se zazubil a zamával mi. Oplatil jsem mu to. Přišel ke mně: „Ahoj, jedeš na nákup?“

„Ne, jedu domů z přednášek.“

„Co děláš?“

„Studuju fildu.“

„Tjo, filozofa jsem ještě neměl! To je dobrý, musíš bejt chytrej… Já jedu na směnu.“

Nepochopil jsem hned, co to mělo bejt, že filozofa ještě neměl. Prokecali jsme cestu od autobusu k zadnímu vchodu do Alberta. Tam se zastavil a řekl: „Tak čau, zase příště.“ A dal mi krátkou pusu a zašel dovnitř. Stál jsem tam a čuměl, než jsem se sebral a šel domů. Takže poznal, že se mi líbí, a nemá nic proti. A vrazil mi pusu… Filozofa ještě neměl…Tak po rozchodu s holkou budu chodit s klukem? A to jako jak? Si to nedokážu představit… A to jako kdy příště?

Sebral jsem se a šel do Alberta koupit aspoň balíček soli. Zařadil jsem se k jeho kase, kouknul na mě a zasmál se.

„Kdy příště?“ zeptal jsem se.

„Pozejtří ve tři tady před vchodem?“

Kejvnul jsem.

---

Takže chodím s klukem. Pořád jsem to nepobral. Je úžasnej. Když se na něj podívám…, je krásnej, tak nějak jako anděl. A vjet mu rukou do těch jeho vlasů při líbání… Fakt chci víc, ale taky se toho bojim. Nedokážu si to představit, jaký to bude…

---

Táta ohlásil služebku přes noc. Nějak mě tím asi chce šetřit, nebo se stydí, ale já se tvářím, že mu věřim, i když vím, že za tím je prostě nějaká baba, u které přespí, a vrátí se druhej den „ze služebky“. Ale já teď budu mít byt pro sebe na noc.

***

Usmál jsem se. Jo, to je pravda. Péťa vždycky vytušil a věděl. O tom, že jeho máma má jinýho chlapa, věděl dva roky, od jedenácti. Co se v tý hlavičce tenkrát asi dělo… Dozvěděl jsem se potom, že mámě řek, že to ví, a ona mu zakázala se o tom zmínit nebo něco naznačit. Tak to v sobě držel. Když mu bylo třináct, tak od nás odešla. Takový ty žvásty, že si musí užít svůj život, že se chce konečně rozletět, že my ji jen spoutáváme… Pro mě to byl tenkrát šok, nic jsem vůbec netušil. Ale vyřídilo se to rychle, nechtěla nic, nechtěla ani Péťu, protože to by byla koule na noze, která by jí bránila. Ten chlap, za kterým šla, se na ni stejně po nějaký době vykašlal. Ozvala se a chtěla se vrátit. Poslal jsem ji do prdele, řek jsem jí, že o ni už ani jeden nestojíme.

***

Borek dělal do deseti, naštěstí bydlíme kousek od Alberta… Odvedl jsem si ho v noci domů. Svlíkli jsme se hned za dveřma a zapadli do postele. Říkal, že to nebude bolet, přines si i nějakej gel, ale stejně to bolelo. Zaťatý zuby a slzy v očích. Po tom všem mě pohladil: „Zvykneš si, neboj, pak už to bude snadný, jako když vjedeš autem do garáže.“ Zasmál jsem se. Leželi jsme vedle sebe. Bříškama prstů jsem mu pohladil rty. Zasmál se a kousnul mě. Jeho úsměv… Natáčel jsem si na prsty jeho vlasy a nechával je proklouzávat… Je krásnej… je to můj anděl… Díval jsem se na jeho bradavky, hnědý dvorce okolo… pohladil jsem je. Vábily mě. Olízl jsem je, začal si s nima hrát zubama. Vzdychnul a za chvilku jsem byl zase pod ním. Bolelo to pořád, ale zvyknu si, já si zvyknu…

Ráno jsem nešel na přednášky, Borek měl odpolední, tak jsem chtěl bejt ještě s ním. Ten jeho úsměv je strašně nakažlivej a navíc, když se na mě usmívá, tak jsem šťastnej. Úsměv je prostě příslib něčeho hezkýho, milýho, příjemnýho, vyvolává hezký očekávání… třeba, že hned potom, co se usměje, dostanu pusu. Třeba.

---

Borek mi navrhnul, abych s nim šel do klubu. Moc se mi nechtělo, ale s ním asi kamkoliv. Dali jsme si skleničku, šli si zatancovat.

„Čau, co ty tady?“

Kluk ze školy, o rok vejš. Nějak jsem nevěděl, co v tu chvíli říct. Mrknul okem na Borka a uznale si ho přeměřil.

„Jsem to o tobě netušil…,“ vyslal směrem ke mně.

„Já o sobě dlouho taky ne.“

Dál jsem si ho moc nevšímal. Samozřejmě, že to rozkecal ve škole. Bylo mi jasný, odkud vítr fouká hned, jak holky v ročníku začaly spouštět kecy o právech menšin a o toleranci a předváděly se, jak jsou chápavý. Akorát mi lezly na nervy. Nesnáším je.

---

Mám svýho anděla… akorát to začíná vypadat, že má černý křídla.

Borek chtěl zase do klubu. Chvilku jsme tancovali, potom mi zmizel. Objevil se po chvíli s nějakým klukem: „Péťo, tohle je Fany, seznamte se.“

Ten kluk mi byl protivnej. Menší, hubenej, od pohledu taková vykroucená buznička. Oči mu lítaly jak ještěrce, když loví mouchu.

„Fany je fakt dobrej. Je hodně ohebnej, mám ho vyzkoušenýho, dokáže fakt dobrou gymnastiku…“

Nějak mi nedocházelo, proč mi to říká, dokud na mě nevyvalil rovnou, že chce, aby s námi Fany šel do trojky. Nějak mi chvíli trvalo, než jsem byl vůbec schopnej zareagovat. Odmítnul jsem to. Borek se tvářil nechápavě a ublíženě.

Odskočil jsem si na záchod, a když jsem se vrátil, tak jsem hledal Borka. Přitočil se ke mně ten kluk ze školy: „Hele, ten tvůj už odešel. Odešel s Fanym,“ zašklebil se na mě. „Nepůjdeš si zatancovat?“

Odešel jsem pryč.

---

Nemůžu to pobrat. Borek se se mnou rozešel. Teda – nechal mě bejt. Prej ho už nudím. A já jsem v hajzlu. Já – já jsem pořád zamilovanej… Navíc mám další problém. Kvůli Borkovi jsem flákal školu…, takže nebudou zápočty. Nebudou zápočty, nebudou zkoušky a uvidím, jestli mi dovolí opakovat ročník.

Táta se ptal, jestli se něco děje. Řek jsem, že nic. Jemu to stačí – když řeknu, že se nic neděje, tak se dál neptá.

Chtěl bych Borka aspoň vidět, ale u Alberta už nedělá, šel prej jinam. Ptal jsem se, jestli nevědí kam. Nevědí a je jim to jedno. Zůstaly tam jen ty otrávený báby a místo Borka vyplašenej uhrovitej kluk.

Chybí mi ten jeho úsměv. Kdybych ho zase viděl, asi bych se začal usmívat taky, je to nakažlivý. A vyvolává to představu hezkýho očekávání. Třeba bych zase moh mít pocit, že mě čeká něco hezkýho.

***

Mohl jsem něco dělat? Jsem nevnímavej blb, prostě jsem asi vždycky byl takovej. Nevidím a necítím, co se děje vedle, pokud mi to někdo nevpálí přímo. Vůbec jsem neměl tušení, co se v Péťovi děje. Nalil jsem si další lampu rumu. Asi se uchlastám. Zaslouženě.

Pořád se mi vybavuje, co řek ten mašinfíra. Skončil po tom všem na psychiatrii. Řek, že troubil a brzdil jak blázen, ale Péťa prý šel po kolejích proti němu. Díval se mu prý do očí a usmíval se. Usmíval se…