Lázně

I.

Nádherná scenérie vábila k oddechu. Husté listoví stromů poskytovalo stín, v němž by bylo příjemné si odpočinout, procházka loukou a sestoupit k chladivému vodopádu. Romantičtější místo nebylo široko daleko, ne však pro něj. Dejn neměl pro romantiku pochopení, rozhodně teď na nic takového nemyslel. Měl za sebou dlouhou cestu a vodopád nabízel možnost se vykoupat. Došel k němu a rozhlédl se kolem. Hodně otevřené místo, malá možnost ochrany, když ale zašel za vodní stěnu, uviděl dost místa pro koupel i na odložení věcí. Proud vody padající z výšky desítek metrů byl dostatečnou ochranou před nežádoucí pozorností. Rychle shodil svršky i zbraně, položil vše na vyvýšeninu ve skalní stěně. Celý se ponořil pod hladinu a vychutnával si chladnou vodu na svém nahém těle. Pomalu se vynořil a začal se omývat od prachu, špíny a potu. Pečlivě postupoval od holé, tetováním zdobené hlavy, přes mohutný krk, vypracovaný hrudník a pevné svaly na břiše.

Po koupeli se vyšplhal na okraj jezírka a nechával slunce, aby mu paprsky pomalu prohřívalo kůži. Jakmile uschnul, oblékl se, připevnil zbraně a vydal se na cestu. Na nejdelší cestu ve svém životě.

Dejn byl vychován jako válečník, pro boj a zabíjení. Bez rodiny, koupený už jako dítě pro armádu. Majetek. Byl dobrý voják, pak jeden z těch lepších a nakonec se stal jedním z nejlepších. V boji zblízka se zbraní i beze zbraně se mu nikdo nevyrovnal. Stal se i dobrým lučištníkem, měl rád jízdu na koni. Nepřemýšlel o tom, proč bojuje, byl hrdý na to, co dokázal, a to bylo vše. Ve dvaceti byl nad všemi, se kterými kdysi začínal jako dítě.

„Zabij ji i všechny, co jsou s ní. Chci jejich hlavy.“

Veliteli se neříká ne, on ale věděl, že žena odsouzená k smrti provedla jedinou věc. Řekla veliteli ne. Ten ji chtěl přinutit násilím, vdova však překvapivě dobře ovládala práci s krátkým nožem, který nosila stále u pasu. Trošku chtivému muži pošramotila fasádu, velitelův doprovod zasáhl. Byla ale velmi rychlá, podařilo se jí utéct i se dvěma syny. Dejn je má najít, pomstít se za pokořeného muže, jemuž pak předloží hlavy mrtvých. Tvář té ženy měl před očima, párkrát ji viděl i s dětmi a vybavila se mu vzpomínka. Jeho vzpomínka na klečící ženu prosící manžela, aby neprodával jejich syna. Ta, kterou měl zabít, mu připomínala jeho matku, matnou vzpomínku na ni.

„Nejsem nájemný vrah,“ nakopl kámen a dál rázoval směrem k malé vesnici, o které věděl, že by mohla být útočištěm uprchlíků. Jemu se už ale v mysli rodil plán, jen doufal, že to půjde.

Po zuby ozbrojený muž, na první pohled voják, vzbudil náležitou pozornost. Byl podvečer, šeřilo se, dveře se před ním zavíraly, každý se mu klidil z cesty. Nevadilo mu to, očima pátral ve tvářích lidí, kolem kterých prošel. Znal vdovu i její syny jen od vidění, ale znal jejich tváře. Jeden z důvodů, proč tím pověřili jeho. Znechuceně si odplivl. Zahnul do jedné z ulic, uslyšel kroky. Nezrychlil ani nezpomalil, držel tempo, čekal. Silné paže se mu omotaly kolem krku, sevřel je, zkroutil, strhnul útočníka pod sebe. Zalesklo se ostří nože, byl rychlejší.

Až když bojující tělo znehybnil, prohlédl si ho. Usmál se, štěstí stojí při něm. Rozzuřený pohled temně modrých očí ho propaloval. A kdyby mohl zabíjet, byl by už Dejn mrtvý.

„Svině, sloužíš tomu nechutnýmu…,“ řval na něj jeden ze dvou synů.

„Nesloužím nikomu, teď už ne,“ syčel mu do obličeje a rukou mu přikryl ústa. Kolik mu může být, patnáct?

„Nech toho, pustím tě, jen neblbni.“ Povolil sevření, odskočil, ne dost rychle. Tmou se mihla čepel nože, prosekla halenu, zajela hluboko do masa. Nechal to být, znal mnohem horší zranění, navíc kluk se tvářil trochu překvapeně, asi nečekal, že ho vůbec poraní. Dejn sáhl k opasku, těžký váček v natažené ruce.

„Dost peněz na útěk.“

Chlapec si opatrně váček vzal.

„Já, to předtím…,“ nechápal zvrat událostí.

„Nech to a běž. Utečte, hned.“

„Ale…“

„Běž, než si to rozmyslím.“

Mladík tiskl váček s penězi, nerozuměl, že ten, jehož příchodu se obával, z jehož rukou čekal smrt, teď nabízí pomoc. Myslel si, že je připraví o život a teď tohle.

„Nečekejte na nic. Nebude dlouho trvat, než zjistí, že jsem nesplnil svůj úkol. Pošle další.“ Tmavě modré oči si ho měřily stále s nedůvěrou, ale peníze byly dostatečný impulz.

Rychle se rozběhl k matce. Překotně jí všechno převyprávěl, v ruce váček a nůž od krve. Díval se na stopu po krvi muže, který jim právě asi zachránil životy. Minimálně dostali šanci.

Nevěřila mu, dokud jí neukázal peníze. Druhý den už byli daleko, na cestě, čekat nemělo smysl.

II.

Dejn se stal psancem. Nesplnil rozkaz a dezertoval, nic už nešlo vzít zpět. Vše, co se naučil v armádě, prodal jinde. Žoldák. Stál na straně toho, kdo platil, ale vždy v bitvě, nikdy se nenechal najmout na špinavou práci. Nežil dobře ani špatně, přežíval.

Po celodenní cestě se chtěl osvěžit a dobře se najíst. S armádou v noci přešli hory, velitel znal skryté stezky, ve městě měl své spojence. Ubytovali se ve vojenských kasárnách. Dobře zařízených. Proč v nich není ani noha, kde jsou vojáci, se neptali. Velitel jim dal dva dny volna. Dejn nebyl samotář, ale dnes si potřeboval vyčistit hlavu. Rozhodl se pro lázně. Horká koupel mu uvolnila ztuhlé tělo, když se natáhl na lehátko při čekání na maséra, začal podřimovat.

„Dobrý den, pane.“

„Hmmm," jen zamručel Dejn.

Masér se nezdržoval řečmi. Zkušenými pohyby mu uvolňovat svaly. Dejn nevnímal čas, až když se ozvalo: „Hotovo pane,“ začal se zvedat. Posadil se, promnul si oči, zvedl pohled a setkal se s překvapenýma modrýma očima. Na tváře měl dobrou paměť, byl to ten kluk z uličky.

Civěl na muže s otevřenou pusou. Mnohokrát na něho myslel, pamatoval si tu tvář. Pomalu sjel pohledem na břicho, kde spatřil jizvu po svém noži, kterým ho tehdy zranil.

„Pane?“ vydechl.

Pronikavý pohled černých očí mu sevřel žaludek studenou rukou. Strach?

Dejn vyčetl v jeho tváři, na co myslí.

„Jsem tu s armádou velitelé Branase. Nejde o tebe a tvou rodinu. Je to náhoda, že jsme se potkali. Daří se vám dobře?"

„Ano.“

„Kolik jsem dlužen?“

„Nic, já dlužím víc.“

„Ani náhodou, svoje účty platím.“

Mladík přijal peníze, držel je v dlani ještě dlouho po tom, co muž odešel. Mockrát se mu vrátil pohled černých očí, tenkrát, v uličce. Teď, když je znovu spatřil, jeho spatřil, cítil se provinile za jizvu, kterou způsobil. Mince si schoval, poplatek majiteli lázní dal z jiných peněz, tyto si chtěl nechat.

Ležel na kavalci, před očima mladíkovu tvář. Tenkrát to byl kluk, nejvýš patnáct. To by mu nyní bylo dvacet dva, dvacet tři? Zahalený jen tunikou, Dejnovi se do paměti vryly všechny detaily. Opálená pokožka, zalitá slunečními paprsky, pružné tělo, světlé delší vlasy a oči, ty temně modré oči. Rozhodnutí jít zítra na stejné místo padlo hned, jak vyšel z lázní ven. Jen doufal, že tam mladík bude. Nechtěl se po něm ptát, kvůli sobě i kvůli němu. Nechtěl upozornit, že se znají, jakkoliv.

Taran se doma nezmínil, s kým se potkal. Nedokázal by vysvětlit, proč to tají, nejde přece o nic hrozného. Muž, který jim pomohl k útěku, svobodě. Chtěl si to nechat pro sebe. Jakmile všichni usnuli, vytáhl mince, mince, kterých se on dotýkal. Líbila se mu ta představa. Než usnul, znovu je skryl před očima jiných.

Cestou do práce si v duchu přál, aby zase přišel. V lázních se vždy, když mohl, rozhlížel, jestli ho neuvidí, odpoledne muže spatřil. Zařídil si to tak, aby k němu byl přiřazen. S lehkým chvěním, očekáváním vstoupil za plentu. Tentokrát se na něho muž podíval.

„Je to náhoda, že jsi tu ty?“ bez obalu se zeptal.

„Ne,“ odpověděl Taran popravdě. Pak mu koutky úst zacukaly v úsměvu.

„Je to náhoda, že jste tu?“ vrátil mu otázku.

Muž se posadil, upřeně se na něho díval.

„Ne.“

„Prosím, lehněte si, takhle…“

„Moje jméno je Dejn.“

„Taran,“ zašeptal.

„Když vás nenamasíruju a někdo to zjistí, budu mít problémy, prosím, Dejne, lehněte si.“

Poslušně se natáhl a pak už si jen vychutnával dotek Taranových rukou a prstů. Dnes to bylo jiné, vnímal to jinak. Plně si uvědomoval pružné mladé tělo, které se sem tam, nechtíc, otřelo o jeho. Mladík krásně voněl a Dejn věděl, že má problém. V rozkroku se probouzela jeho touha.

Taran se snažil být profesionální. Kolik mužů už masíroval, krásných mužů, přesto teď to bylo jiné. Nejdřív omylem a pak už schválně se občas dotkl bokem, loktem nahé kůže. Nedokázal odolat. Jestli to Dejn uvidí… Naštěstí ještě chvíli zůstal ležet, odpočíval a dal mu čas se trochu zklidnit. Netušil, že muž to potřebuje stejně.

Znovu obdržel plat, ale v hlavě už se mu rodil malý plán. Věděl, že armáda je tu pro ochranu, čekají příjezd nového samozvaného vládce, o kterého město nestálo. A on to věděl, takže nepřijede sám.

Bláznivý, impulzivní nápad se rozhodl uskutečnit hned ten den. Pozdě večer se svalil do postele, usmíval se a doufal, v co vlastně. Nedokázal sám sobě pojmenovat všechny pocity, které se v něm mísily. Myslel na Dejna, jeho jméno si v duchu řekl snad tisíckrát, jeho tvář před očima. Matně si vybavil znaky, které měl vytetované na hlavě, teď skryté pod černými vlasy. Malou radost, že se mu vše povedlo zařídit, lehké chvění v hrudi, jak na to Dejn bude reagovat.

III.

Ráno se vydal ke kasárnám, netušil, jak to zařídí, aby se s Dejnem mohl setkat, ale moc to chtěl. Hned u vchodu ho zadržel rozložitý muž, připadal mu jako obr.

„Co tu chceš?“

„Já, já jsem…“

„Jestli mi hned neřekneš, co tu pohledáváš, šeredně si to odskáčeš,“ zařval naštvaně.

„Je tu Dejn?“ vyrazil ze sebe.

Muži se roztáhla tvář do pokřiveného úsměvu.

„Tak ty jsi jeden z jeho úlovků, jen se nám nezamiluj, to by špatně dopadlo. Přivedu ti ho.“

Mladík se překvapeně díval na jeho záda. „Jeden z jeho úlovků?“ než si to přebral, přišel Dejn. Nevypadal klidně, vlastně byl pořádně naštvanej, Taranovi nebylo do smíchu.

„Co tě to napadlo?“ vyjel po něm. „Pojď,“ vyrazil městem. Propletli se uličkami, až byli z dosahu zvědavých očí.

„Počkejte, jen jsem s vámi chtěl mluvit,“ snažil se ho zastavit mladík.

„O čem?" štěkl po něm muž. Otočil se, pohled do vyplašených očí ho zchladil během vteřiny.

„Tak co jsi mi chtěl říct?“ zeptal se mnohem klidnějším hlasem.

Mladík natáhl před sebe ruku, na ní se leskl penízek, zavěšený na řetízku.

„Chtěl jsem, pro štěstí, já…“

Dejn mu ohromeně zíral do dlaně.

„Omlouvám se, byl to hloupý nápad,“ posmutněl chlapec. Než dlaň sevřel, muž mu z ní penízek vzal. Pověsil si ho kolem krku a schoval pod tuniku. Nikdy nedostal dárek, mladík ho překvapil. To že na něj takhle myslel.

„Nechtěl jsem vám dělat problémy. Ten muž řekl…“

„Nech to být. Zítra se přesouváme. Už za mnou nechoď.“

Ve tváři chlapce zahlédl smutek.

„Když se vrátím, najdu si tě.“

Taran se neubránil úsměvu, zároveň se mu sevřelo hrdlo, strach, nemusí se vrátit vůbec. Dejn k němu přistoupil, nedotkli se, jen byli těsně u sebe.

„Jsem rád, že se tobě i tvé rodině daří dobře,“ otočil se a odešel.

Taran se pomalu vydal k domovu. Bez povšimnutí snědl večeři, aniž by věděl, co jí. Před spaním si nervózně pohrával s penízkem zavěšeným na krku.

IV.

Následující dny byl jak ve snu. Poslouchal zákazníky, lidi na ulici, každého, kdo mluvil o střetu, který se odehrával kousek za hradbami. Přesto všem připadal prapodivně vzdálený. Nakonec se ve městě začali objevovat první ranění. Taran byl jak na trní, neklidný, nesoustředěný i matka se ho párkrát ptala, co se mu stalo. Nedokázal jí říct pravdu, navíc ani on sám neuměl říct, co se to s ním děje. Neuměl, nebo nechtěl?

Zničehonic bylo raněných a popálených tolik, že i obyvatelé města pocítili strach. Vpád samozvaného vládce i s jeho armádou byl znemožněn, ale najaté vojsko zaplatilo vysokou cenu. Taran se nemohl soustředit, nečekal, jak Dejn chtěl, hledal ho mezi raněnými, musel vědět, že je v pořádku. Nenašel ho, celý den se o to snažil. Doma se vyčerpaně složil na lůžko, svíral ho strach. Nemohl dál lhát sám sobě. Zamiloval se. Stočený do klubíčka se rozplakal, všechen strach a napětí se přetavilo v slzy. Svíral přívěsek.

„Tarane, vypadáš strašně, co se ti stalo? Někdo ti ublížil?“ strachovala se matka.

„Nic mi není,“ odbyl ji a šel do práce.

Čekal, držel v rukou luk, šípy v toulci na zádech. Tma pomalu halila vše pod temný plášť, linie protivníků zůstala zřetelná. Louče v jejich řadách byly dobrým pomocníkem. Tato neopatrnost byla nedozírnou chybou, nedokázal najít jiný důvod, proč by jinak někdo nevyužil tmu jako svého spojence. Jak hluboce se mýlil, se zanedlouho dozvěděl.

Váha raněného koně, který na něho padl, tlačila Dejna do bláta pod ním. Na jednu stranu mu bláto zachránilo kosti, na druhou se v něm asi brzo udusí. Kůň sebou zmítal v posledních záškubech přicházející smrti, muž se ze všech sil snažil o kus posunout. Nakonec se mu to podařilo, ne dost aby unikl, ale stačilo to, aby nezemřel. Sledoval postupující linii před sebou, měl tam být, bojovat. Otočil se pro přívěsek, který mu Taran dal. Strhnul mu ho mečem muž, se kterým se bojoval. Z náhlého popudu se pro něj vrátil. A teď tu leží, napůl zabořený v blátě a… Řev mužů v plamenech, křičících a prchajících z pekla ohně, ho vytrhl z myšlenek. Díval se na hořící postavy, měl být s nimi, potkal by ho stejný osud. Louče byly určeny pro zapálení části země, kterou nepřátelé zalili olejem. Lidské pochodně se zmateně snažily utéct, zatímco druhá linie se vrhla na nepřítele. Dejn se podíval do své dlaně, penízek se zaleskl. „Pro štěstí,“ slyšel Taranův hlas, to, že se pro něj vrátil, mu zachránilo život. Sevřel ruku v pěst, mečem v pravé začal porcovat mrtvého koně, aby se zpod něho dostal. Trvalo to, ale podařilo se. Zapojil se do boje, jen levou dlaň nechal sevřenou, nechtěl minci ztratit.

Jakmile se ocitl ve městě, jeho kroky vedly do lázní. Nechtěl se nechat namasírovat ani se vykoupat, chtěl najít Tarana. Byla to jeho jediná myšlenka. Nikdo se ho neodvažoval zastavit. Odchytl malého poskoka, který mu rychle, bez okolků ukázal, kde Taran je.

„Má tam zákazníka, pane,“ řekl a dal se na ústup.

Dejn se nezdržoval, došel k plátnu, které oddělovalo prostor od místa, kde se mladík staral o klienta. Opatrně odhalil látku, spatřil ho, jak masíruje záda odpočívajícího muže, na krku řetízek s přívěskem. Usmál se. Taran se na něho náhle podíval, tvář se mu rozzářila nefalšovanou radostí, rychle sklopil oči. Dejn naznačil, že počká.

Za chvíli zákazník vyšel, hned za ním chlapec.

„Jste v pořádku, pane? Nechcete koupel?“ vyplašeně si prohlížel muže poznamenaného bojem.

„Hlavně nechci mezi ostatní, takhle.“

Mladík ho vzal nesměle za ruku. „Pojďte.“ Provedl ho labyrintem uliček, do vzdálené části budovy.

„Sem nikdo nechodí, jsou to staré lázně, občas si sem chodím odpočinout, budete mít klid.“

Pološero, teplá voda stékající ze zdobených sprch ho lákala. Dejn odložil vše, co měl na sobě, stoupl si pod proud vody, začal smývat nános ze svého těla. Na zádech ucítil dvě dlaně, jemné prsty.

„Pomůžu vám, pane.“ Mladík opravdu velmi pečlivě umyl a kartáčem vydrhnul každý kousek jeho zad. Potom od něj odstoupil, muž se upřeně díval do jeho tváře, zčervenalé nejen horkou párou kolem nich. Jakmile byl zbaven pozůstatků boje, nasměroval ho chlapec k lázni, do níž nalil vonné oleje.

„Uvolněte svou mysl a tělo,“ doporučil mu chlapec a měl se pomalu k odchodu.

„Nevykoupeš se se mnou?“ bez okolků se zeptal Dejn a natáhl k němu ruku. Taran se jí rozechvěle chytl, volnou rukou si stáhl látku omotanou kolem pasu. Pomalu vstupoval do vody, na Dejna nepohlédl.

„Pojď blíž,“ řekl muž, pevněji sevřel ruku ve své a chlapce si přitáhl k sobě. Už když ho myl, všiml si, že má řetízek s přívěskem na krku. Potěšilo ho to. Muž viděl, kam směruje jeho pohled. „Zachránil mi život,“ přejel po penízku prsty.

Taran se podíval do mužovy tváře, dělá si z něho legraci? V černých očích našel hřejivé teplo, které se okamžitě rozlilo jeho tělem. Rychle sklopil zrak.

„Podívej se na mě.“

„Pane, já…“

„Dejne,“ opravil ho muž.

Přitáhl si mladíka těsně k sobě, nebránil se, zrychleně oddechoval, krásné modré oči stále klopil. Opatrně políbil chlapcovu bradu, krk. Pak ho posadil na místo k tomu určené, hoch měl vodu do pasu. Klekl si, teď byly jejich tváře proti sobě, políbil ho. Jemně se rty dotkli, brzo však jejich jazyky tančily spolu. Dotýkali se, mazlili, čas pro ně neexistoval. Taran se prohýbal v bocích, moc si přál cítit Dejna všude i uvnitř sebe. Ten ho ale překvapil, vymanil se z chlapcova objetí, svezl se na všechny čtyři, přes rameno pohledem Tarana vyzíval. Mladík přejel rukou po prohnuté páteři, muž zaskučel. Tiskl bílé polokoule, palcem jen tak mimoděk zajel mezi ně.

„Tarane,“ zachroptěl Dejn. Mladík sevřel boky milence, vstoupil do rozdychtěného těla, které mu vyšlo vstříc. Pomalu se začal pohybovat, rychle se dostal do tempa, které je oba hnalo k cíli. Dejn se jednou rukou zapřel, druhou svíral svou chloubu. Vnímal pevné sevření mladíkových paží, nehty se mu zakously do kůže, ve svém nitru byl naplněn po okraj své slasti, na zádech jemné rty a jazyk. Nevydržel dlouho.

S výkřikem vyvrcholil, mladík ho za několik málo okamžiků následoval.

„Jsi nádherný,“ šeptal Dejn, hladil Tarana, který mu odpočíval v náruči.

Temně modré oči se na něho upřely: „Ještě nikdy jsem… nemiloval jsem se takhle.“ Muž ho něžně pohladil. „Byl jsi úžasný,“ políbili se.

V.

Armáda žoldáků se dala na pochod, město už jejich služby nepotřebovalo. Nový správce byl řádně zvolen, brzo povolal stálou posádku, která se ubytovala v kasárnách. Z těch nejlepších bojovníků sestavil svou osobní stráž. Několik mužů, kteří měli díky jeho opatrnosti prestiž a postavení.

Leželi v posteli, v jejich bytě. Pronajali si ho nedávno, moc zařízený nebyl, ale postel už v něm byla. Dejn svíral Taranovy ruce, jazykem kreslil cestičky po jeho hrudníku, pevném břiše a níž.

„Pusť!“ zakňučel chlapec.

„Až za chvíli,“ zašeptal, než sjel po celé jeho délce. Taranovo syknutí mu prozradilo, jak moc se to jeho milému líbí. Vychutnával si ho dlouho. Jakmile ho pustil, mladík se prohnul v bocích, to byla výzva, které nebylo možné neuposlechnout.

Oblékal se, stál zády k posteli, myslel, že mladík ještě spí. Naskočila mu husí kůže, když mu přejel po páteři, líbal ho mezi lopatkami a pomalu se sunul níž.

„Tarane, musím jít, víš, že nedochvilnost si nemůžu dovolit. Už jen to, že patřím k osobní gardě, je víc, než v co jsem mohl doufat.“

Otočil se k chlapci čelem, tomu se v zorném poli objevila táhlá jizva na Dejnově břiše. Něžně ji políbil, přejel po ní prsty. Pak zvedl pohled k černým očím. Muž uchopil jeho tvář do dlaní, sklonil se pro polibek. Mladík ho stahoval k sobě.

„Neblázni,“ řekl Dejn, ale nalehl na chlapce, který se k němu hned přimkl.

„Ještě chvilku máš.“

„Chvilku na co?“ šeptal mu Dejn do ucha.

„Na cokoliv chceš.“

Dejn ho kousl jemně do krku ve stejné chvíli, kdy vstoupil do jeho těla. Taran zasténal. „To bude dlouhá chvilka,“ řekl ochraptělým hlasem.

„Cokoliv chceš,“ odpověděl Dejn.