Strach

Slyšel křik, nadávky a tupé rány. Kráčel za hlukem, byl někde, kde to vůbec neznal, ale to, co cítil, ho hnalo vpřed. Zahnul za roh neznámé chodby a vstoupil do velké místnosti se schodištěm. Točité schody mu okamžitě připomenuly… ne, na to teď nemůže myslet. Pak je spatřil.

Klečel schoulený do klubíčka, hlavu stlačenou na prsa, ruce sepjaté na krku. Na záda mu dopadaly tvrdé rány pěstí, doprovázené nadávkami a urážkami, ty se mu zakusovaly do duše.

„Ať do mě nekope, jen ať do mě nekope,“ v duchu si opakoval. Bolest se dala vydržet, ale on se ještě neuklidnil, dnes to bude na dlouho. Slzy mu stékaly po tvářích. „Proč jsem neutekl včas,“ myslel si.

Díval se na scénu před sebou. Kdyby to šlo, bylo by mu asi špatně jen z toho, co vidí. Takhle se soustředil na chlapcovu bolest a hlavně strach. Vyrazil vpřed, v mžiku byl nad schody a křičel. Jeho zjev i řev, vše, co mohl předvést, využil. Útočník odklopýtal, s výrazem děsu a nepochopení.

Hoch se mu podíval do rozlícené tváře, konečně se mu podařilo zvednout na nohy, využil příležitost, utekl. Vběhl do svého pokoje, zabouchnul, ihned zamkl. Teď z místnosti nevyjde hodiny, to už znal. Opřel se zády o dveře, se zavřenýma očima se sesul do sedu na zem. Bylo mu chladno až zima.

„Jak je ti?“

Lekl se, rychle odlepil víčka od sebe. Díval se na postavu muže, zamrkal. Pohledem klouzal po mlžném těle, ale s velmi jasnými obrysy. Oči mu zářily zvláštní šedí.

„Kdo, kdo jsi?“ zakoktal. Poznal v muži děsuplnou stvůru ze schodiště, která odehnala útočníka a jemu tak poskytla čas na útěk.

„Michal a jsem duch, což už jsi si jistě všiml,“ usmál se. „Co tvoje záda?“

Filip se ho nebál, nedokázal si to vysvětlit, ale nebál.

„To bude dobrý,“ raději se nehýbal, bolela ho hrozně.

Nemohl od Michala odtrhnout pohled. V jeho pokoji je duch. Usmál se.

„Jsem cvok,“ pomyslel si.

„Filip,“ jen řekl své jméno.

Mladík ztěžka oddechující, s pocitem bezpečí a klidu, za zamčenými dveřmi. Viděl sebe, sebe před strašně dávnou dobou. Byli si tak moc podobní. Ještě teď si dokázal vybavit hrůzu, kterou vyvolávají kroky blížící se ke dveřím. Těžký dech ozývající se za nimi. Neznal strašnější zvuk než tohle. Chlapec prožívá totéž, právě teď. Strach, který ho stravoval a dusil, to byla ta síla, která ho sem přivolala. Ale proč?

Zkoumavě si Filipa prohlížel. Štíhlý, krátce střižené světlé vlasy, šedé oči. Skutečně šedé, jen lehký nádech světlé modré. Opálená kůže. To všechno nebylo nic, jakmile se usmál. Nebyl to zrovna veselý úsměv, ale jeho tvář se jako kouzlem změnila. Dávno zapomenutý pocit ho zahřál na hrudi. Snažil se to nevnímat, musí se postarat, aby se odtud hoch dostal, proto tu je.

„Proč tě mlátil?“

„Odstěhoval jsem se do domu po dědovi, neměl tu nikdo být. Mám tu svoje věci, nejde ani tak o oblečení, ale knížky, muziku. Ale on dnes nešel do práce, je deset hodin dopoledne a už je zase na mol. Možná něco tušil, nevím. Narazil jsem na něho hned u vchodu, hned se na mě rozeřval. Ujely mi nohy, jak jsem spěchal nahoru k pokoji.“

„Zabal si ty věci, nemůžeš tu prosedět den.“ Michal se na chlapce díval, pořád vnímal jeho strach.

„On usne, pak půjdu,“ zvědavě se na ducha zahleděl. „Kde jsi se tu vzal? Proč?“

Nervózně přešlápl: „Vůbec netušim, najednou jsem se tu objevil.“ Díval se do šedomodrých očí, horko mu bylo čím dál víc.

„Jdu se podívat, jestli už usnul, připrav si ty věci.“

Prošel kolem něho, skrz zeď a byl pryč. Proč je ksakru tak nervózní, jen spolu mluví. Rozhlížel se, zaslechl chrápání. Našel spícího muže. Rozvalený v křesle s lahví piva v ruce. Klouby na rukou ještě zarudlé od úderů do Filipových zad. Nejraději by mu něco provedl, ale Filip potřebuje prostor pro ústup. Rychle se k němu vrátil. Poslechl, do batohu si narovnal všechno, pro co si přišel. Taky se převlékl. Těsné džíny a přiléhavé tričko smaragdové barvy, když na Michala pohlédl, usmál se na něj. Plachý úsměv zvířete v kleci.

„Mám všechno, spí?“ díval se na ducha, na Michala. Poprvé se podíval pořádně. Určitě je, byl vyšší než on, oblek, co má na sobě je starší, ale opravdu mu sluší. Delší vlasy svázané stužkou na zátylku. Pronikavý pohled. Sklonil rychle hlavu k batohu, zul si boty. Hodil si batoh přes rameno, nohy jen v ponožkách kladl opatrně na schody. Dávno věděl kam šlápnout, nezavrzalo ani jedno prkno, bylo odemčeno, rychle vykročil ven. Slunce se hned opřelo plnou silou do jeho těla. Hřálo, i uvnitř se mu rozlilo teplo, svoboda. Už nikdy, nikdy nemusí vstoupit dovnitř. Klíče vhodil do schránky před domem, obul se a vydal se směrem k autobusové zastávce. Po pár krocích se ohlédl, přejížděl okna pohledem, hledal Michala.

„Jsem tady,“ ozvalo se těsně u něho.

„Ty nezůstaneš v domě?“ Hned té otázky zalitoval. Byl rád, že je s ním, a teď to muselo znít, jako by mu to vadilo. Sklopil pohled, díval se na špičky Michalových bot.

Byl roztomilej, to se nedalo jinak říct. Sluneční paprsky probudily skryté odstíny modré v jeho očích, najednou jiskřily.

„Ty nezůstaneš v domě?“ otázka a sklopné oči.

Michal měl nutkání pohladit ho po tváři, zajet rukama do vlasů a… Překvapeně couvnul. To není možné, tolik let a teď?

„Zůstanu s tebou,“ odpověděl.

Filip k němu vzhlédl, usmál se. Byl to radostný úsměv.

Celou cestu se ohlížel po Michalovi, byl jediný, kdo ho viděl, a dělalo mu radost, když se střetl s jeho pohledem a duch ho obdařil úsměvem. Filip usilovně přemýšlel, kdo může být, jak ho on přivolal, a otázka, která ho trápila nejvíc, jak dlouho zůstane. Stranil se lidí, z mnoha důvodů, ale Michal. Je to duch, nikdy se ho nedotkne a chránil ho. Bylo by skvělé mít přítele. Někoho, komu může věřit, svěřit se, vůbec mluvit.

V dědově domku si sedl v malé kuchyňce k horké kávě. Silné kafe a tvarohový dort. Dělal spoustu věcí stejně, jako když děda žil. Byl mu vděčný, že ho vzal od rodiny k sobě, když to bylo pro Filipa složité. U dědy našel skutečný domov, klid a lásku. Až děda mu dal bezpečný a láskyplný domov. To, že mu odkázal dům, byl v rámci ostatních členů rodiny problém. Už dávno se rozhodl, že domek prodá, peníze, to je to, co chtějí. Dá jim je a bude mít pokoj. Doufal v to.

„Filipe, nač myslíš?“ Michal stál a díval se na něho. A chlapec začal vyprávět. Všechno, co tížilo jeho duši, bolest, ponížení, strach. Věci, o kterých se bál i přemýšlet, které ho budily ze sna, všechno mu řekl. Nedíval se na něj, když skončil, držel v rukou studené kafe a upřeně do něho hleděl, ruce se mu třásly, srdce měl až v krku.

Chvílemi zuřil, pak ho zas svírala úzkost a bolest. Díval se na Filipa. Nehnutě seděl, hruď se mu vzdouvala, srdce divoce tlouklo. Chtěl jediné, obejmout ho, poskytnout ochranu. Lásku. Najednou se v něm něco hnulo, vykročil k chlapci, uchopil ho, zvedl ze židle, sevřel v náruči. Cítil jeho vůni, horkost kůže na své. Měl tělo, nevěděl jak, ale chtěl tu chvíli využít na maximum. Obával se, že to není na dlouho.

Filip instinktivně objal Michala kolem pasu, než mu hlava napověděla, že jako duch by tohle neměl dokázat. Čelem byl přitisknutý k mužově hrudi, kořeněná vůně, která ho obklopila, se mu líbila.

„Filipe.“

Mladík pohlédl do modrých očí, nádherná mořská modř, světlá pleť, černé vlasy, stále svázané stužkou. Nevěřícně na sebe hleděli, pak se Michal sklonil, jemně přejel rty po jeho. Políbili se. Něžný polibek, nesmělý od nich obou.

Seděli na zemi v malém pokojíku. Měkký koberec byl pohodlný, Michal se opíral zády o zeď, Filipa v náruči. Stále oblečeni, mluvili. Od polibku se drželi za ruce. Michal vyprávěl svůj příběh, který se stal dávno. A špatně skončil.

Filipovo trápení už znal, přivinul ho těsněji k sobě, hladil po vlasech. Něžně políbil chlapcovu dlaň. Ten se cítil dobře a to pro něho nebylo málo.

„Michale?“

„Hmmm.“

„Jak to, že jsi… že máš tělo?“ trochu se bál, aby svého společníka neurazil.

„To nevím,“ popravdě odpověděl.

„Možná pro to, že vím, jak ti tvoji blízcí ublížili. Ti, kteří ti měli být oporou. Ale myslím, že tvůj strach, ta hrůza, když tě tloukl, to mě přivolalo.“

Filip měl opřenou hlavu o jeho hruď, zřetelně slyšel tlukot Michalova srdce. Měl pocit bezpečí, klidu. Začal usínat.

Probudilo ho až slunce, které se paprsky dotklo rozespalých víček. Usmíval se, když otevíral oči. Chlad se dotkl jeho srdce, jakmile si uvědomil, že je sám. Celý den doufal, čekal, ale Michal se neukázal. Ani další dny. Byl sám. Smutek se pozvolna usadil v jeho duši.

Nikdy se v práci moc s nikým nebavil, teď si tak jeho změny v náladě nikdo nevšiml. Téměř nikdo. Tomáš byl z jiného oddělení, občas se potkali u oběda, nebo v blízké kavárně, kam si většina lidí z práce chodila pro kafe. Tomáš se ho párkrát zeptal jen tak, jak se má, ale nic víc. Filip ho odbyl nějakou běžnou frází a klidil se. Co nevěděl, bylo, že se Tomášovi líbí, už dlouho. A že Michal tak úplně nezmizel. Jen teď trávil víc času s Tomem. Vstupoval mu do snů, ve kterých se tak častěji objevoval Filip. Našeptával mu, snažil se ho ovlivňovat, což se mu docela dařilo. Díky tomu se Filip s Tomášem potkávali mnohem častěji než dřív.

Pak přišel den, kdy Michal vycítil hrozbu, Filip byl v nebezpečí. Byl neodbytný, hučel do Tomáše. Ten byl neklidný, něco ho nutilo jít ven. Vzal si volno, toulal se v neznámé části města, hledal a nevěděl co nebo koho. Nemohl si pomoct. Nejasný pocit mu nedal pokoj.

Filip se klepal, ne zimou, strach jím lomcoval. Čirá hrůza ve vytřeštěných očích, z nichž se řinuly slzy.

„Filipe, Filipe,“ z neznámé dálky uslyšel křik, neviděl, rozostřený obraz se mu chvěl před očima. Tomáš se k němu vrhnul, vzal mu tvář do svých dlaní. Těch velkých, hřejivých, něžných dlaní.

„Tomáši,“ neřekl to nahlas, jen v duchu zašeptal to jméno.

„Filipe, mluv se mnou, co ti udělal? Filipe!“

V Tomášově hlase zřetelně zazníval strach. Rozhlížel se kolem sebe, nikde nikdo.

„Proč jsi sem chodil? Bože, máš rozbitou hlavu.“

„Protože jsem se mu snažil utéct, jenže mě zahlídnul, chtěl jsem se schovat.“ I tohle šeptal jen v duchu. Teprve teď si Filip uvědomil, že teplá stružka, tekoucí mu po krku je jeho krev. Čím ho to sakra praštil ten hajz do hlavy? Začalo mu být na zvracení, snažil se to zadržet, ale bylo to jen horší. Za chvilku byla venku jeho snídaně. Styděl se před Tomášem, ale nemohl to ovládnout.

„Filípku,“ rozechvěle ho k sobě Tomáš tiskl. „Musíš do nemocnice.“

„Ne, prosím tě, do nemocnice ne,“ prosil chlapec.

„Neblázni, jestli ti něco udělal, může to být cokoliv…“

„Prosím,“ uplakané oči se na Tomáše upřely. A on věděl, že udělá, co chce, neřekne mu ne. Sám sobě nadával, ale odvezl Filipa taxíkem k sobě domů. Opatrně ho vykoupal, oblékl mu svoje pyžamo a uložil ho do své postele. Celou noc se na spícího mladíka díval, strach mu nedovolil ani na vteřinu zavřít oči. Strach a to, co viděl ve vaně.

Opatrně mu vyčistil a vydezinfikoval ránu na hlavě, pak mu dal pod krk měkký váleček, aby měl hlavu pohodlně opřenou a nesklouzával do vany. Omýval mu celé tělo, když ale svlečeného Filipa posadil, opřel o svoje rameno a chystal se mu umýt záda, ruka se mu zastavila v pohybu. Civěl na řady jizev, něco takového v životě neviděl. Jak k tomu přišel? Jako by mu kůži rozsápal tygr, nic jiného ho nenapadlo. Ale byl si jistý, že tohle Filipovi udělal někdo, komu by teď on rád zlámal ruce. Opatrně oplachoval důkazy bolesti, zloby, krutosti a utrpení. Filip byl napůl v mdlobách, rychle ho osušil, donesl do postele, oblékl a celou noc hlídal.

Ráno vypadal mnohem líp, přesto se nehnul celý den od něho. I jídlo raději objednal až ke dveřím. Filip jíst nechtěl, ale nakonec se nechal umluvit na vývar s kuřecím masem, Tomáš si dal rizoto. Ani jeden toho moc nesnědli. Když mu Filip podával misku, zašeptal.

„Děkuju,“ a oba věděli, že ne jen za jídlo.

A Tomáš vsadil všechno na jednu kartu. Znají se už dlouho, potkávají, ale nic víc. Horko mu objalo vnitřnosti, když odpověděl.

„Nemáš za co. Filipe, udělal bych pro tebe cokoliv. Navíc jsi dnes spal v mojí posteli, o tom sním už měsíce, i když takhle jsem si to nepředstavoval.“ Ani se nesnažil předstírat humor.

Díval se na Tomáše, do očí se mu draly slzy, nenáviděl svoji slabost, ještě chvíli a sesype se. Cítil, jak se začíná klepat, ruce sevřené až mu zbělely klouby, úzkost, která ho dusila. Tomáš rychle položil nádobí na zem, kleknul si před něho. Skryl jeho ruce do svých, hladil je, pohled upřený do vyděšených očí.

„Filipe, neboj se. Neublížím ti, nikdy bych ti neublížil. Prosím věř mi. Neboj se…“

Studené ruce se mu vysmekly a mladík se mu schoulil do náruče. V Tomášovi narůstal vztek, ježiši, co mu kdo udělal? Zabořil hlavu do rozcuchaných vlasů, opatrně, aby se nedotkl rány na hlavě. A rozhodl se, musí mu pomoct, i kdyby ho nakonec Filip odmítl, nemůže ho nechat se takhle mučit. Byla to čirá náhoda, že zahlédl, jak Filip zahnul do postranní uličky a ten neznámý za ním. Vůbec se mu ten chlap nelíbil. Než k uličce dorazil, vyšel muž s rukama odřenýma a od krve… Sevřel třesoucí se postavu.

„Jsem u tebe, neboj se. Jsem tady.“

Michl je sledoval, věděl, že je s nimi naposledy, nyní už je to na nich dvou. Pomalu mizel a přál si, aby byli spolu šťastní.

O rok později

Tomáš se vracel pozdě, mrzelo ho to. Nemohl se vyvléknout z nečekaných povinností. Jenže tím s Filipem přišli o divadelní představení, na které se moc těšili. Věděl, že se Filip zlobit nebude. Byl to ten nejhodnější člověk, kterého kdy poznal.

Miloval ho, rok bojoval o jeho duši i srdce. Krotil svůj chtíč, jen mu vytrvale dával najevo svou náklonnost, slovy, gesty, vším. Byly chvíle, kdy měl strach, že ho ztratí. Že nedokáže pošramocenou, bolavou bytost přesvědčit o jeho výjimečnosti, své lásce, nedokáže si získat Filipovu důvěru. A pak se to jeden den zlomilo, najednou mezi nimi nestálo nic. Přišla vřelá objetí, polibky, mluvili, svěřovali si všechno. Odkryli jeden druhému všechna zákoutí své existence, jak to jen šlo. Jistě, každý má svá malá tajemství, sny a touhy. To podstatné si ale řekli. Večer před odjezdem na několikadenní službu mu Filip konečně pověděl, jak přišel ke všem svým jizvám, těm, co jsou vidět i těm dalším. Tomáš ovládl prvotní hněv, nechtěl Filipa děsit ani mu ukázat, jak moc ho to bolí. Jakmile byl sám, pustil svou bolest a zlost ven. Musel to ze sebe dostat. Křičel a nadával, šel běhat, do posilovny. Před očima měl chlapa s rukama od krve, co tenkrát vycházel z uličky. Těžko to trávil, zklidnil se, než se Filip vrátil.

Ještě si pamatoval strach svírající mu hruď, když Filipovi nabídl, aby se k němu nastěhoval. Jeho „ano“ vyslovené bez zaváhání, skoro to vyhrknul, dostalo Tomáše do euforie. Vrhnul se na mladíka, objímal ho a líbal a on se v jeho náruči smál. Krystalická chvíle štěstí, jich obou.

Teď přišel k nim domů, Filip na něho čekal, jen tak v domácím oblečením, vítal Tomáše úsměvem. Vzpomínky na to všechno se mu prohnaly myslí ve chvíli, kdy se Filipovy ruce ovinuly kolem jeho pasu, zajely pod tričko a stoupaly mu po zádech. Nemohl se nabažit jeho živočišné, zvířecí touhy, s jakou se na něho vrhal. A velmi rád se mu poddával, stejně i teď.

Bylo k půlnoci, Filip se vzbudil, přitisknutý k Tomášovi, s hlavou na jeho ruce. Byl v bezpečí, šťastný. Nevěřil, že se to kdy stane. Přetočil se, pohlédl Tomášovi do tváře. Jeho zavřené oči ho neoklamaly, věděl, že nespí. Natáhl ruku, jemně ho pohladil.

„Vím, že jsi vzhůru,“ zašeptal.

„Ne, já spím, vidíš,“ odpověděl mu, víčka nezvedl, ale usmál se.

„Lháři,“ posunul se mladík blíž k jeho krku, lehkými polibky mu označkoval krk. Do vlasů se mu zabořila velká, něžná ruka. Tomáš se jimi probíral, hladil je. Filip si položil hlavu na jeho hruď, nechával se vískat a spokojeně zavrněl.

I Tomáš byl šťastný. Myslel na to, jakou cestu museli ujít, než se octli teď a tady.

„Na co myslíš?“ zeptal se Filip nečekaně.

„Na nás,“ odpověděl mu popravdě.

Mladík se nadzvedl, podíval se muži do očí. Nic neříkal.

„Jsem rád, že jsi se mnou. Udělám vše pro to, aby to tak zůstalo.“

„Jak jako všechno?“ Mladík věděl, že tenhle druh otázek Tomáš nemá rád, provokoval ho.

Místo odpovědi dostal polibek a za chvilku už měl v puse Tomášův jazyk.

Ve stejném okamžiku, vzdálen mnoha způsoby, pocítil jeho radost i stav mysli Michal. Zaplavil ho klid. Tohle byl jeho úkol, pro tohle se u Filipa objevil. Ne kvůli sobě, pro něho. A teď věděl, že jedna ztrápená duše našla druha. A na rozdíl od těch dvou on věděl, že spolu zůstanou až do konce času, který jim byl vyměřen.