Záskok

Když se mě někdo zeptá, co dělám, tak tvrdím, že jsem tanečník, nebo „výrazovej umělec“. Jo, občas. Nebo někdy řeknu, že jsem striptér. To taky občas. Ve skutečnosti to hlavní, co dělám s klukama, je live show. Jo, šukáme na malým pódiu před lidma. Jednou se mě někdo zeptal, proč to dělám, proč se neživím jinak. Řek jsem, že mě to baví, a dokud si tím ty prachy vydělám, tak proč ne?

Většinou jsme ve trojce, a protože by asi znělo blbě, kdyby vystupovali Vašek, Tonda a Honza, tak máme umělecký pseudonymy. Tak na pódiu jsem Will.

Takže se vám předvedou Will, Danny a Tony! Připravit se před vystoupením a dohodnout nějakej společnej základ, co bude mít kdo na sobě, kdo koho svlíkne a jak… Já obvykle mám svý striptýzový kalhoty, který jdou sundat jedním trhnutím, a pod tím jsem buď naostro, nebo mám jocksy a mám košili s krátkým rukávem. Pomalý rozepínání knoflíčků košile někoho dost rajcuje. Pomalu svlíknutá košile a pak prudce stržený kalhoty a už mi před váma stojí! To mívá úspěch.

Obvykle začneme společnou líbačkou ve třech a vzájemným svlíkáním, já pak zakleknu, začnu kluky kouřit, no a pak se už začne zapojovat obecenstvo, který vykřikuje svý přání, jako kdo koho má vošukat a tak. Nejčastějc teda mě. Prostě vošukávanej hubenej dlouhovlasej blonďák, kterej přitom kouří druhýho kluka, se líbí nejvíc. Jo, dva čuráky do prdele, to se taky vozejvá často a dám to už bez problémů. A na konci si od kluků nechat nacákat mrdku na ksicht, trochu natočit hlavu, kouknout na ty chlapy, co slintaj vokolo, usmát se, přivřít voči a pomalu se volíznout, ukázat jim trochu tý mrdky na jazyku a pak pomalu polknout…, některý z nich se možná při tomhle i udělaj.

Po něčem takovým se nabídky jen hrnou. Jo, eskort dělám taky. Kšeft dohodne obvykle šéf klubu, cena podle toho, na jak dlouho a co se po mně bude chtít.

Ubytovanej jsem nad klubem společně s Dannym. Máme malej pokoj s malou koupelnou a společnou postel. Nám to vyhovuje, jsme na sebe zvyklí. A taky… prostě někdy v noci potřebuju někoho jen tak obejmout, přitulit se, mít chvilku pocit někoho blízkýho… Ani to nemusí skončit mrdačkou, i když dost často jo.

Zavolal si mě šéf, že má pro mě práci.

„Wille, tenhle klient si pravidelně objednává Lucase, ale ten je nějakej nachcípanej, tak si tě klient vybral jako záskok. Máš kliku, platí hodně dobře. Zkus Lucasovi zavolat, ten klient prej mívá nějaký specielní přání. Tady máš adresu, za hodinku máš nástup.“

Specielní přání, no nazdar. Zavolal jsem Lucasovi: „Hele, na co se mám připravit, co ten chlap může chtít?“

„Nic zvláštního, prostě rád šuká kluka, kterej je zavřenej v kládě.“

„Co? V čem?!“

„No, taková ta středověká kláda. Položíš se na lavici a von ti tam zacvakne krk a ruce. Takovej ten pranýř, či co. Není to pohodlný, ale von se udělá docela rychle, takže jen chvilka nepohodlí,“ zasmál se a rozkašlal se při tom.

„Tak jo, to snad dám, měj se a vyzdrav,“ zasmál jsem se taky.

Vždycky se snažim bejt na místě přesně. Tedy o chvilku dřív, ale zazvonit přesně na čas, na kterej jsem objednanej.

Teda barák jak hrom. Se zahradou. Velkou. Člověk musí mít pocit, že když zazvoní u brány, tak to zazvonění musí mít dovnitř na tu dálku zpoždění.

Zazvonil jsem, ozvalo se zabzučení branky, strčil jsem do ní a došel ke dveřím domu. Zjevně už tam čekal, protože otevřel hned, jak jsem došel ke dveřím. Pupkatej starší chlápek, takovej arogantní podnikatelskej týpek. Na sobě hnědej župan; postřeh jsem, že je z kožešiny, nejspíš z velblouda. Při tomhle rozměru navíc asi ne jen z jednoho…

Ustoupil stranou, abych moh projít. Hala s dvouramenným schodištěm jak na zámku, vzor drahýho podnikatelskýho nevkusu, jen aby byly vidět prachy.

Otevřel menší dvířka vedle schodiště a ukázal mi bradou, abych vlez dovnitř. Schodiště do sklepa… Šel se mnou. Tohle nebylo schodiště do sklepa na uhlí, tohle bylo evidentně schodiště do sklepa na hobby, polstrovaný… Kdybych nevěděl, co tam bude, tak bych třeba čekal nějakej kulečníkovej salónek, domácí kino, nebo něco takovýho. No, tak tenhle tu má šukcimru. Otevřel dveře do nevelké koupelny a zase mi ukázal bradou dovnitř a konečně promluvil: „Vysprchuješ se, vypláchneš se a pak přijdeš vedle,“ a ukázal na další dveře.

Tak jo, klient si platí, tak jak si klient přeje.

Sprchovej gel, kterej tam byl připravenej, byl teda určitě drahej a docela příjemně voněl. Osušil jsem se, chvilku jsem přemýšlel, jestli mám kolem boků zamotat osušku, nebo jít jen tak, a nakonec jsem osušku pověsil a šel nahej. Stejně bych ji hned zase sundával.

Vlezl jsem do pootevřenejch dveří a zavřel za sebou. Seděl tam rozvalenej na křesle a kouřil doutník. Smrad z doutníků nesnáším… Kouřil a zřejmě si připadal jako Churchill, ale mně to přišlo, jako když kouří krátký tlustý péro.

„Polož se,“ ukázal bradou na zařízení uprostřed. Taková krátká lavice s prknem na ruce a krk na konci. Tak jo… Položil jsem se. Lavice byla krátká, roztažený nohy mi z ní visely nepohodlně dolů. Zavřel mi krk a ruce do výřezů v prkně a zajistil proti otevření. Nic moc. Ale Lucas říkal, že to netrvá dlouho…

Stoupnul si přede mě a shodil ze sebe župan. Měl jsem co dělat, abych nevyprsknul. Souprava kožených řemenů, kterou měl na sobě, může skvěle vypadat na atletickym chlapovi, ale na tomhle pupkatym tvorovi to vypadalo směšně. No a tím, co mu trčelo mezi nohama, tak tím by teda nevyděsil ani starou jeptišku.

Stoupnul si přede mě a tím malým pindíkem se mě párkrát snažil bouchnout přes obličej a pak mi ho strčil do pusy. Tak dobře, tak ho pánovi požužláme…

Chvilku se nechal kouřit, pak mě obešel, šoupnul mi ho do análu a začal se pomalu pohybovat. Tu ránu rákoskou přes záda jsem nečekal. To je buď novum, nebo mi to Lucas zatajil. Zabolelo to, leknul jsem se a zaječel jsem. To ho zřejmě rozrajcovalo, protože začal přirážet rychlejc a přišlo další švihnutí, teď přes stehno, až mi vyhrkly slzy.

„Takhle se na kurvy musí!“

A další švihnutí. Sakra, ať už se udělá rychle a já můžu vypadnout!

To, že se pomalu otevřely dveře, mi vlastně došlo až ve chvíli, kdy ze mě klient vyjel a ozval se: „Co tady k čertu…“

Ten zvuk byl hnusnej. Výstřel v nevelký místnosti dost ohluší, ale ten zvuk těla, který se sesunulo na zem, a potom to ticho… Jen jsem slyšel, že někdo v místnosti dejchá. A pak tichý kroky. Dvou lidí. A potom konečně jeden z nich promluvil.

„Tak ten hajzl tu měl mladý maso na zábavu…“

Ruka mi pohladila zadek a vzápětí mě něco zatlačilo na díru a mně došlo, že to je hlaveň zbraně.

„Přemejšlím. Kdybych teď vystřelil, kudy myslíš, že by vyletěla kulka?“ obracel se zřejmě na svého společníka.

„Ty máš vždycky blbý nápady,“ zasmál se druhý.

Hrůzou jsem snad ani nedejchal, jen ze mě vyšlo takový nějaký zakňourání.

Tlak zbraně zmizel a přišlo plácnutí přes zadek.

„Tak tomu hajzlovi už žádný služby neposkytneš, ale měl by sis svoje odpracovat.“

„Snad odprcat, ne?“ zasmál se druhej a zřejmě to považoval za dobrej vtip, protože se smál docela dlouho.

Jeden z nich obešel lavici, stoupnul si přede mě a rozepnul si kalhoty. Teda, tohle byl jinej kalibr. Kdybych neměl tak děsnej strach, tak bych si to asi i užil. Chytil mě za vlasy a začal mi šukat hubu dost drsně. A zezadu se přidal ten druhej… Udělali se skoro současně. Ten vzadu to do mě napumpoval, ten vepředu se mi vycákal na ksicht. Plácli si, natáhli kalhoty a zaklaply za nima dveře.

Bezprostřední strach, že mě zabijou, ze mě spadnul, ale začal narůstat ten druhej. Jsem zavřenej v kládě ve sklepě s mrtvolou. Kdy mě začne někdo postrádat? A kdy mě začnou hledat?

Ta poloha začala bejt ne nepohodlná, začala bejt bolestivá. Mrdka, která mi vytekla ze zadku, stejkala po vnitřní straně stehna a zasychala, stejně jako ta na mým ksichtu. Bylo to hnusný a nepříjemný, svědilo to. Rozbrečel jsem se. Bolestí, žízní, obavama…

Nevím, kolik hodin jsem tam ležel. Nevím, jestli jsem na chvíli usnul, nebo omdlel. Měl bych bejt vděčnej za babu, která tam přišla uklízet. Slyšel jsem někoho štrachat na chodbě a začal jsem řvát o pomoc. Teda řvát… s tím vyschlým krkem to tak moc nešlo, ale nějakej zvuk jsem vydal, takže otevřela dveře. Zaječela, když uviděla mrtvolu na zemi, a chvíli jsem se bál, že se položí vedle v mdlobách, ale dala to. Práskla dveřma a zdrhla, ale zavolala policajty.

Teda, chvíli jim trvalo, než mě z tý klády dostali, protože nejdřív si asi udělali pár fotek na památku. Z tý lavice jsem nevstal, z tý lavice jsem spadnul. Nebyl jsem schopnej se udržet na nohách.

Takže zavolali ještě sanitu, záchranáři mě zabalili do deky a ještě do blejskavý fólie, říkal jsem sice, že v koupelně jsou moje hadry, ale ignorovali to. S policejním doprovodem mě odvezli do nemocnice. Tam mě vyšetřila mladá doktorka, odebrali mi krev (málem jsem se složil), dali mi nějakou infuzi a hlavně mi dali taky napít. Pak mě prohlásili za zdravýho a výslechu schopnýho a policajti si mě odvezli.

Aspoň, že mě nechali se oblíknout.

Pochopil jsem, že ten „klient“ jel v kdejaký špíně a někdo si s ním rozhod vyřídit účty dost drsně. A docházelo mi, že jsem měl neuvěřitelnou kliku.

Pořád chtěli vědět, jak ti dva vypadali.

Už mě to začalo vytáčet: „Jak to mám vědět? Toho, co mě šukal zezadu, toho jsem neviděl vůbec. A z toho zepředu, z toho jsem viděl akorát modrý džíny a ptáka. Když jste zavřenej v tý kládě, tak moc nejde zvednout hlava. A navíc mě držel za vlasy, takže i kdyby bylo vidět, tak ne přes jeho ruce. Takže identikit fakt můžu dělat akorát na jeho čuráka. Vycákal se mi na ksicht a šel. Eště to tam mám zaschlý, ani jsem se nemoh umejt…“

Jeden z těch policajtů se na mě přemýšlivě díval. Došlo mi, že je to pěknej chlap, široký ramena, mohutnej hrudník, černý oči… Klidnej, mý hysterčení ho nezvedlo ze židle, asi je zvyklej.

Chtěl jsem se podrbat na tváři, ale chytil mě za ruku: „Ještě ne… Z toho bysme mohli získat vzorek DNA a to by mohl být dost pádný důkaz.“

Usmál se na mě. Usmál jsem se taky a stáhnul ruku zpátky.

Přišel chlápek, kterej mi vlhkou štětkou setřel tvář, a pak jsem se musel zase svlíknout, protože si ještě bral vzorek z toho, co mi zaschlo na noze. Strašně to lechtalo, a navíc jsem se před tím policajtem styděl. Jo, fakt. Mrdám s klukama před plným sálem a tady se stydím; co se se mnou děje…

No a pak mě pustili.

Nějak jsem se doplácal domů, konečně se vysprchoval a padnul jsem na postel. Jsem na pár dní osbovozenej od práce.

Danny přišel k ránu, měl ještě kšeftík po vystoupení. Rychle se osprchoval a vklouznul do postele. Přimáčknul jsem se k němu a dal mu hlavu na prsa.

„Nadrženej?“

„Ne, bojím se. Prostě se po tom všem bojím. A přemejšlím.“

„Ty přemejšlíš? Proboha, jak se ti to stalo?“

„Divný, viď. Přemejšlím, jestli by nakonec nebylo lepší sedět někde v supermarketu v kase. Prachy na prd, ale aspoň ti nejde vo kejhák. Teda aspoň doufám.“

„Tak jo, tak ať přijdeš na jiný myšlenky,“ pohladil mi záda a ruka mu sjela na můj zadek.

Odtáhnul jsem se: „Promiň, ale ne…“

„Teda to fakt nejsi ty.“

Po pár dnech se objevila zpráva, že „zadrželi podezřelé z vraždy podnikatele“. Tak to byli rychlý.

A večer už jsem byl zase v práci. Obvyklej scénář vystoupení. Ale zdálo se mi, že v klubu jsem zahlídnul policajta, co mě vyslýchal.

Byl tam. Po vystoupení zašel za mnou dozadu, průkazka s policejním odznakem otevírá dveře.

„Tak jste je našli?“

„Vypadá to tak. To DNA je nakonec usvědčilo.“

„To jste mi přišel říct?“

„Taky. A chtěl jsem tě někam pozvat. Jestli by sis šel se mnou někam sednout.“

„Do nějakýho klubu s live show?“ zasmál jsem se.

„To jsem nemyslel. Měl jsem na mysli spíš nějakou menší restauraci bez programu, ale s dobrým jídlem, kde je čas na popovídání si…“

Díval jsem se na něj. Fakt je hrozně pěknej. Zvážněl jsem.

„Dobře, moc rád.“

Když se mě někdo zeptá, co dělám, tak řeknu, že sedím v supermarketu na kase. Nic moc. Ale když skončí směna, jdu domů. Těším se, až přijde domů můj policajt, hodím pizzu do mikrovlnky, pak ji nakrájím, večeříme, já mu vykládám, co se zase dělo v práci, a těším se do postele. Natáhne se v ní na záda, já si vlezu na něj, políbím ho na prsa… Holí si hrudník, ale mně se nejvíc líbí, když trochu začíná zarůstat těma krátkejma ostrejma chloupkama, otřu se o ně, kousnu ho jemně do bradavky, vím, že se mu to líbí. Nasednout na něj, začít se jemně pohybovat a dívat se do těch černejch očí… Jsem zamilovanej, asi poprvý v životě. Nedokážu už si to představit s někým jiným. Už ne. Jsem šťastnej.