Byt

Po několikahodinové poradě si potřeboval vyčistit hlavu. Bazén byla jasná volba, navíc takhle pozdě tu bylo málo lidí. To měl rád. S ještě mokrými vlasy cestou k autu vytáhl z tašky mobil, tři zmeškané hovory od Jirky. Co se asi děje, že ho syn tak nahání? Hned mu zavolal.

„Jirko,“ nic víc nestačil říct.

„Tati, kde jsi? Šel jsi plavat? Potřebuju s tebou mluvit.“

„O co jde?“

„Kde jsi?“

„Jo, byl jsem plavat. Za dvacet minut jsem doma, zrovna sedám do auta.“

„Dobře. A tati.“

„Ano?“

„Nemusíš spěchat, jo?“

„Pojedu krokem, když ti to udělá radost,“ začínal se usmívat.

„Klidně, rád počkám.“

Nejel krokem, ale nespěchal. Věděl, že i když to Jirka řekl napůl v žertu, je v tom víc. Byl malý, když se Hanka vybourala a na místě zemřela. Vzal si Jirku k sobě, chvíli trvalo, než vše vyřešil po právní stránce, povedlo se. Klučina mu říkal strejdo, jak byl zvyklý oslovovat bráchu svojí mamky, a pak jednou zaznělo „tati“. Zůstalo to tak. Po tom, co se seznámil se Simonou, představil jí otce a dlouho jí nic neřekl. Když jí všechno vysvětlil, neřešila to.

Vašek zaparkoval, v klidu vešel do domu, klíče pustil do velké keramické mísy zdobené nesouměrnými čarami a pruhy. Měl ji rád. Vyrobil ji Jirka v době, kdy byl v kroužku keramiky ještě na základce. V domě bylo víc takových věcí. Na zdi nad miskou visel obrázek, dětská kresba dvou postav, strom s červenými jablky a pes. Díval se na něj, pod nohama se mu zjevil psík, dožadující se jeho pozornosti. Zvedl chlupáče ze země, za což si vysloužil několik minut olizování. Přijímal projevenou náklonost Grifonka se jménem Grif, s ním v náruči vešel do kuchyně. Mladík u stolu zvedl hlavu, Vašek se díval do černých očí, moc hezkých očí.

„Tati, to je Radim od nás z práce,“ mladík vstal, pohledem muže sjel od hlavy k patě.

„Dobrý den, pane Koláři,“ nesměle mu podával ruku. Vašek byl trochu mimo, ruku přijal, psa pořád u sebe, pohledem se zabodl do synovy tváře.

Ten mu opatrně vzal Grifa a vrazil ho do náruče Radimovi. Vaška odvedl do vedlejší místnosti.

„Co to zase vymýšlíš?“ pozvedl obočí, nezlobil se, jen čekal na synovo vysvětlení.

„Tati, Radim je fajn kluk, dělá u nás už rok. Měl podnájem a nějak mu to krachlo. Náhodou jsem přišel do práce dřív a našel ho, jak spí na gauči v odpočívárně. Prosím, pár dnů může spát v mém pokoji. Tati.“ Skoro škemral.

To už Vašek tušil, která bije. Snažil se nepanikařit, díval se na syna. Světlé vlasy po matce, modré oči, i v nich byla obava, ale taky…

„Tati,“ upíral na něho Jirka pohled.

„Kde máš věci?“

„Simča odvezla, co šlo, pojedu k ní už dneska. Víš, že se chceme zabydlet spolu.“

Objal mladíka, něžně ho sevřel v náruči. Ten se o něho opřel, i on ho ovinul pažemi.

„Mám tě rád, táto, budu tě otravovat tak často, že ti to poleze na nervy.“

„To doufám,“ pocuchal mu vlasy, jako když byl malý kluk.

„Tak pojď, ať tam hloupě nečeká.“

V kuchyni se zjevili ve chvíli, kdy Grif vyskakoval do výšky, aby chytil pamlsek v Radimových rukách. Hned si jich všiml a vyrazil k pánečkům. Jirka všem nandal jídlo, nálada u večeře byla fajn, příjemně si popovídali. Pak to šlo ráz na ráz. Najednou byl ve svém domě sám, nebo teda s cizím klukem, ale to jen na chvíli. Pár dnů a bude vážně sám.

Byly to tři dny od chvíle, kdy se Jirka odstěhoval. Zavolal mu.

„Ahoj chlape, jak se máte? Už máte vybranou tu dovolenou?“ koutky mu cukaly, když si vzpomenul na jejich společnou diskuzi.

„Jo, máme, počkej, až to uvidíš. Ale tati, promiň, na oběd nepřijdeme, dneska mi nebylo dobře, teď už mám horečky. Zítra ráno jdu k doktorovi, budu se z toho muset dostat,“ měl divný hlas.

„Dej na sebe pozor a prosím napiš mi, jak jsi dopadl u doktora,“ strachoval se.

„Neboj, tati, budu v pořádku, ale napíšu hned, jak budu doma.“

Rozloučili se. Vašek šel do kuchyně, byla vzorně uklizená. Ani si nevšiml, kdy Radim přišel, proklouzl jako myš. Moc ho za ty tři dny nepotkal, asi se mu snažil nepřekážet.

Chvíli si říkal, že by ho měl jít pozdravit, ale přišlo mu hloupé ťukat mu na dveře. Nechal to tak.

Ráno se probudil s krkem v jednom ohni, jinak mu ale nic nebylo. Napsal do práce, že si bere home office, a šel se nasnídat. Potkal se s Radimem, usmál se na něho.

„Dobré ráno, pane Koláři. Dáte si kávu?“

Vašek si sedl, kývnul. „Děkuju, rád.“

Mladík se zarazil.

„Je vám něco?“ černé oči upřené do mužovy tváře.

„Jen jsem asi nastydl, dneska budu doma.“

„Mám vám něco přinést z lékárny, až pojedu z práce?“

„No možná jo.“ Nakonec Radimovi napsal docela obsáhlý seznam, mladík si ho bez řečí vzal. Až když odešel, uvědomil si, že mu nedal peníze a nemá na něj telefon. No nic, vyrovná to hned, jak přijede. Nebylo mu vůbec dobře, kafe ani nedopil, rozhodl se, že si ještě na chvilku lehne, usnul hned.

Radim celý den myslel na Jirkova otce. Byl jak na trní. Do lékárny zašel ještě dopoledne a nakonec se rozhodl jít dřív. Se šéfem se v pohodě domluvil, notebook si vzal s sebou s tím, že zbytek dodělá z domu. Všechno prošlo hladce do chvíle, než vešel do domu. Grif se na něho ani nepodíval a rovnou letěl na zahradu. Jako by ani nebyl celý den venku. Mladík šel dovnitř, dveře nechal otevřené, aby se pes mohl vrátit domů, jak byl zvyklý.

„Pane Koláři,“ zavolal. Ticho mu bylo odpovědí. Pomalu vyšel po schodech k jeho ložnici. Zaklepal, nic, otevřel a vešel.

„Pane Koláři?“

Postava v peřinách se pohnula.

„Něco jsi zapomněl?“ neuvědomil si, že Radimovi tyká, a ten to nechal bez komentáře.

„Ne,“ byl překvapený mladík, „je pět hodin večer.“

„Co?“ posadil se a zamotala se mu hlava, hned padl do postele.

„Je mi divně,“ řekl Vašek spíš sám k sobě.

Radim došel k posteli, sedl si na její okraj, lehce se dotkl mužova čela. Hořelo.

„Máte horečku, musíte k doktorovi.“

„Zítra ráno,“ zachraptěl, v krku žiletky.

„Ne hned. Odvezu vás na pohotovost.“

Vašek jen napůl vnímal, jak ho Radim obléká, pomohl mu do auta. Řídil dobře, i tak mu bylo špatně. V čekárně se podíval na mobil, zpráva od Jirky.

„Mám angínu, je mi dost blbě, dostal jsem ATB, jdu se vyležet.“

Taky dostal antibiotika a byl rád, že Radim zůstal doma s ním. Staral se o něho a ve chvílích, kdy Vašek spal nebo odpočíval, pracoval.

Po pár dnech se mu ulevilo, víc si Radimovu přítomnost uvědomoval. Měl rád jeho úsměv, líbily se mu jeho ruce. Jemné dlouhé prsty, kterými se opatrně dotýkal jeho tváře, když mu dával studené obklady. Černé oči, jejichž pohled cítil až hluboko ve svém nitru. Uvědomoval si, co to znamená, ale neměl sílu se tomu bránit a pak už nechtěl.

Nikdo se neptal, proč je sám, neoženil se. Všichni to brali tak, že se stará o Hanina syna, a vše tomu podřídil. Je ale pravda, že i on sám to tak vzal. Nechtěl chlapci motat hlavu. Jirka byl po maminčině smrti křehký, budovali si spolu s Vaškem vztah. Pak zase nikoho nepotkal. Jen jednou a to se šeredně spálil. Teď tu byl Radim.

Bylo mu dobře, vykoupal se, převlékl a vydal se do kuchyně, měl hlad. Slyšel hluk, Radim asi vařil. Došel k pootevřeným dveřím a to, co spatřil, ho přimrazilo na místě. Mladík se skláněl nad sporákem, něco míchal. V teplákách a volném tričku, s lehce zarudlou tváří, černé vlasy v gumičce, aby mu nepřekážely. Vaškovi se nikdy nelíbili kluci s dlouhými vlasy. Ale u Radima se mu to líbilo, moc. Nedokázal se pohnout, jen se díval. Pak se Radim otočil, setkali se pohledem.

„Jak je vám?“ v hlase opravdový zájem.

„Je mi líp, díky. Hele, pomohl jsi mi, moc ti děkuju. A… nemůžeme si tykat? Vašek,“ podal mu ruku.

Přijal ji, díval se mu do očí. „Radim,“ stydlivě se usmál.

„Co to bude?“ zajímal se muž o jídlo na plotně.

„Vývar, dušená mrkev a rýže. Máte… máš hlad?“

„Strašnej.“

U jídla mlčeli, ale pak se přece jen rozpovídali. Když už byl Vašek unavený, šel do hajan.

Ráno volal s Jirkou, který už se cítil taky líp. Simona to naštěstí nechytila. Když o tom mluvili, napadlo Vaška, že i Radim by mohl být nemocný. U snídaně se ho ptal, jestli mu něco není.

„Ne, jsem v pohodě,“ usmál se. „Jo a jdu dnes na prohlídku bytu, garsonky.“

„Můžeš zůstat tady, na nájmu se domluvíme. V patře je větší pokoj s koupelnou i ostatním,“ přerušil ho a sám se tomu divil.

Mladík na něho zíral. „To nevím, co by na to řekl Jirka.“

„Sám tě sem přivedl, je tu dost místa,“ najednou cítil strach, nechtěl, aby Radim odešel.

„Já… podívám se na ten byt a rozmyslím se. Děkuju.“

Tím to uzavřeli.

Večer se sešli u jídla, bylo mezi nimi tíživé ticho. Vašek to nemohl vydržet.

„Tak co ten byt?“

„Jo, je hezkej, za dobrý peníze,“ nepodíval se mu do očí.

„Přemýšlel jsi o mojí nabídce?“

Ticho.

„Radime, zvažoval jsi i tu možnost bydlet tady?“

„To nejde.“ Vyskočil ze židle. Jak procházel kolem sedícího muže, ten ho nečekaně chytil za ruku a vstal.

„Proč ne?“ mladík se díval do modrých očí, cítil sílu stisku paže, která ho zadržela. Muž trochu povolil sevření, nepřestávali se na sebe dívat. „Radime?“

„Já… já nemůžu.“

„To není odpověď, proč tu nechceš zůstat?“ nepohnuli se.

„Já, Vašku, já chci, ale to…,“ sklopil oči. A Vaškovi to došlo. Najednou měl sucho v krku, srdce se rozběhlo zběsilým tempem, pak si řekl, že to může být poslední šance. Stále držel mladíkovu ruku, přitáhl si ho k sobě. Radim k němu pozvedl svou tvář a Vašek se opatrně rty dotkl jeho. Měl dojem, že ten letmý dotek mu vibruje v celém těle. Neodolal, přitlačil svoje rty na Radimovi a kolem krku se mu ovinuly mladíkovy ruce, tělem se k němu přitiskl a zaútočil jazykem.

Stáli v kuchyni, líbali se, ruce se vydaly na průzkum.

„Radime,“ rty se oddělily.

Sjeli rukama k sobě, propletli prsty, šli do pokoje. Velký gauč byl vítaný, Vašek si sedl, Radim vedle něho. Prsty se hladily a proplétaly, spojeni pohledem.

Mladík se díval do modrých očí, nedokázal myslet. Uvědomoval si, že se zakoukal do otce svého kolegy, který mu vlastně jen chtěl pomoct. I proto se snažil co nejdřív sehnat byt. A pak mu Vašek nabídne, aby tu bydlel. Celou noc byl vzhůru, i v té pitomé garsonce myslel na něho. Vašek se mu líbil, nešlo jen o zjev, i když to si Radim nemohl nepřiznat, že je to přitažlivej chlap. Co si bude nalhávat, myslel na něho i v noci, když… sjel pohledem k jejich spojeným rukám. Vaškovy prsty přejížděly po jeho, jako by je chtěl do všech detailů poznat dotekem.

„Radime.“

V černých očích se děly věci. Cítil žádostivost i touhu, Radim se díval a Vaškovi se šířilo tělem horko. Pak sklopil svůj pohled k jejich spojeným rukám.

„Radime,“ nepouštěl ho, jen druhou rukou pohladil mladíka po tváři, po vlasech, prsty opatrně sundal gumičku, zabořil ruce do černých vlasů. Byly jemné jak samet, vychutnával si jejich hebkost. Lehce se naklonil, rty se znovu dotkly, jazyky spolu tančily, Vašek hladil mladíkova záda, přitáhl si ho k sobě. Vstali, rty se neoddělily, jeden druhého zbavoval oblečení, jen na chvilku se odpoutali, trička šla dolů a hned byli v polibku spolu. Klesli na koberec vedle gauče, mladík seděl obkročmo nad mužem, rukama zapřený u Vaškovy hlavy. Prsty opsal kontury jeho tváře, pohladil krk a zabořil je do houštinky na hrudi.

Oba byli vzrušení, cítil Radimovu touhu, jeho prsty na svém těle. Objal ho kolem pasu, přetočil se a rázem byl pod ním mladík uvězněn. Neprotestoval, pootevřenými rty se snažil získat trochu vzduchu, zrychleně dýchal. Vašek se přisál k jeho rtům, a zatímco plenil jeho ústa, sjel rukou přes hrudník a břicho k mladíkovu klínu. Sevřel v dlani důkaz, že není jen on vzrušený, Radim se prohnul v bocích. Vašek se stále domáhal dalších polibků, sladké sténání i vzdechy byly jen jeho. Radim se vzpínal, kroutil, přitom se rukama toulal po celém Vaškově těle. Doteky jemných prstů muže spalovaly. Jak moc chtěl tuhle hru prodlužovat, tak rychle se přestával kontrolovat. Konečně opustil mladíkovy rty, ten zalapal po dechu, ale ve tváři lítost, jako by chtěl, aby ještě pokračoval. Vašek se díval do hořících černých očí, rukama klouzal po hladké kůži, přes hrudník, boky, až sevřel pevný zadek. Radim rozevřel nohy, to už bylo na muže moc.

Ještě popadal dech, když Vaškovy horké ruce sjely po jeho těle, sevřel mu pevně zadek a pak… pak ho naplnil svou touhou. S každým vniknutím chtěl Vaška hloub, víc, ještě. Vysmekl se, přetočil a prohnul v zádech.

Klečel před ním na čtyřech, po zádech a krku se neposlušně vlnily vlasy. Obtočil si je kolem prstů, jemně přitáhl Radima do záklonu. Vtiskl mu polibek na kříž, ovinul jednou rukou kolem pasu. Třel se o jeho půlky, mladík mu vycházel vstříc, celou svou bytostí Vaška vyzýval. Muž ho pevně sevřel a dokončil, co před chvílí začali. Zpocená těla spojena v jedno, v jednom společném rytmu. Radimovi se sevřely slabiny, pocítil slastné uvolnění, vykřikl. Na rty se mu přisály chtivé, lačné rty, jazyk mu naplnil ústa. Ve stejnou chvíli i Vašek dosáhl vrcholu. Zhroutili se na koberec, Vašek se přetočil na bok, Radima k sobě tisknul a tak i ten ležel na boku. Pod hlavou Vaškovu ruku, oba ztěžka oddechovali.

Po dlouhé chvíli, kdy už dech byl klidný a pot začínal studit na nahém těle, se přetočil, aby viděl do mužovy tváře. To, co spatřil, mu sebralo všechny argumenty a výmluvy. Zářící pohled modrých očí, rámovaných vějířky vrásek, za které mohl šťastný úsměv. Tohle byla chvíle, která rozhodla. Chtěl, aby byl Vašek takhle šťastný, zamiloval se. Jestli si nebyl jistý před pár hodinami, teď to byla nevratná pravda.

„Ještě nejsi úplně v pořádku, musíš se vykoupat a do peřin,“ zašeptal.

„Rád, ale v obou případech budeš se mnou.“

Radim se usmíval a Vaškovo přání s radostí splnil.

Leželi v jeho posteli, na sobě pyžama, ani jeden nespal.

„Jak to bude s tím bytem?“

„S jakým?“

„S tím, co jsi dnes okoukl.“

Radim mlčel. Vašek ho něžně pohladil.

„Byl bych moc rád, kdybys se mnou zůstal,“ jen to řekl, otočil se mladík a stulil se v jeho náruči.

„Já taky.“

Nejkrásnější dvě slova na světě, pomyslel si Vašek a pevně Radima objal.

„Ale zapomeň na ten pokoj nahoře, budeš se mnou.“

Mladík zvedl tvář, neviděl ho, ale cítil černé oči, které se na něho i tak upíraly.

„Vašku… já…“

Nahmátl jeho tvář, pohladil dlouhé vlasy. Stáhl si ho k sobě. Jejich rty se dotkly, něžně se líbali, pečetili svoje pouto, svou lásku. Čerstvě zrozenou, křehkou a opravdovou.

Zvonění, neúprosné, nekonečné. Prudce sáhl po telefonu a vypnul budík. Otevřel oči. Hned si to uvědomil, podíval se vedle sebe. Zachumlaný do peřiny, vlasy rozhozené kolem sebe do všech stran. Radim spokojeně spal, zvuk budíku ho trochu probudil, ale ještě ne úplně. Vašek si podepřel hlavu, díval se. Jejich první společné ráno, chtěl si pamatovat každý detail. Mladík otevřel oči, usmál se.

„Dobré ráno,“ protáhl se. Vašek polkl při pohledu na pružné tělo ve své posteli.

„Dobré ráno.“

„Jak je ti?“ Dotkl se mužova čela.

Ten se natočil a políbil mladíka do dlaně.

„Dobře. Moc dobře.“

Stáhl si ho k sobě, objal Radima, jeho ruce se ovinuly kolem Vaškova krku. Bylo to hezké ráno. První z mnoha krásných rán, která je čekala.