Narrenturm

Probudil se v šeré místnosti. Nebylo jasné, odkud se brala ta trocha světla, jako by ho lehce vyzařovaly samy stěny, protože v místnosti nebyla okna. Nebyl v ní ani žádný nábytek, ležel na holé zemi, přesto mu nebyla zima, i když na sobě měl jen boxerky a triko s krátkým rukávem. Byl bos.

Nepamatoval si nic. Nic. Nevěděl, kdo je, nevěděl, kde je ani jak se do téhle místnosti dostal. Neznal své jméno… Věděl jen jedno – že chce pryč. Musí pryč odsud. Začal ohmatávat stěny. Nějak se sem musel dostat! Nahmatat nějakou škvíru, ucítit alespoň závan vzduchu… Nic.

Začal panikařit, pobíhat od stěny ke stěně, bušit do nich pěstí, třeba tam bude jiný zvuk, podle kterého pozná, že tam mohou být dveře… Něco ho jemně ťuklo do hlavy, zarazil se. Co to bylo? Opatrně začal postupovat a máchal rukou před obličejem. Nahmátl drobný kroužek, v šeru prakticky nebyl vidět. Ani vlasec, na kterém byl zavěšený. Opatrně zatáhl. Nic. Zkusil větší silou a měl úspěch. V nízkém stropě se otevřela malá padací dvířka a dolů sjel úzký žebřík. Tak tohle je přístup! Chytil se žebříku a opatrně začal stoupat.

Tak tahle místnost vypadala podstatně větší, ale okna jí chyběla taky. Narovnal se. Žebřík zmizel. Tiché cvaknutí ho upozornilo, že dvířka, kterými přišel, zaklapla.

V koutě místnosti se něco pohnulo. Zaplavil ho oblak strašného smradu, ze kterého se mu chtělo zvracet. Smrad z hnijícího jídla, potu nemytého těla, latríny… Z kouta pomalu po čtyřech vylezla odporná tlustá žena. Nahá, špinavá, chvilku jí trvalo, než na něj zaostřila prasečí očka. Začala funět a slinit, odrážet se rukama a pomalu se sunout k němu. Vidí v něm jídlo! Byla mu odporná i představa, že by se jí měl dotknout, ale při představě, že ona se do něj chce zakousnout, se mu chtělo zvracet. Co tu vlastně takové stvoření žere? Že by mu někdo předhazoval lidské oběti? Byla pomalá. Stačilo udělat pár kroků stranou a zarazila se. Musela se rozhlédnout, najít ho očima, natočit se jeho směrem a zase pomalu rozpohybovat to hnusné tělo plné zapařených faldů… Stačilo prostě uhýbat v dostatečné vzdálenosti, ani to nemuselo být rychle.

Pohybovala se sice pomalu, ale stále stejnou rychlostí. Jak dlouho už tuhle hru hraje? Nemůže to vydržet věčně! Unaví se a vypadá to, že ona ne… Začal pátrat po nějakých dveřích. Pobíhal a máchal rukama, jestli tu nevisí nějaký kroužek jako v té předchozí místnosti. Přestal být opatrný, v jednu chvíli přehlédl, že se dostal do nebezpečné blízkosti ženy. Překvapivě rychle jí vystřelila ruka a pokusila se ho chytit za nohu. Vytrhl se, zůstaly mu škrábance po jejích nehtech na lýtku. Začal zmatkovat. Třeba je ta kreatura jako komodský varan, stačí jí, když oběť zraní, infekce dodělá práci za ní…

Ozvalo se cvaknutí a ve zdi se otevřel otvor dvířek, kterými dovnitř vniklo žluté světlo. Čísi ruka položila na zem otlučený litinový pekáč naplněný zbytky jídla a šoupnutím ho poslala doprostřed místnosti. Radostné zafunění a kreatura se vrhla k pekáči a začala se cpát.

„Haló, pomozte mi!“ vykřikl a vrhnul se k zavírajícím se dveřím. Pozdě, dosedly. Začal ohmatávat stěnu. V jeden moment nahmátl ve zdi otvor, velký přesně na prst. Zastrčil jej do něj a zkusil jím pohybovat. Jedním směrem šlo zatáhnout. Ozvalo se cvaknutí a pootevřela se dvířka, prudce do nich strčil a z místnosti skoro vypadl. Otočil se a zavřel dveře. V poslední chvíli uviděl, že tlusťoška přestala žrát a sleduje jej.

Co když to viděla, viděla, jak otevřel dvířka, a půjde za ním?

Na dvířkách zvenčí byla spásná petlice. Zavřel ji a zajistil. Pak se rozhlédl. Byl na úzké chodbičce, od stropu visela na drátech žárovka se žlutým světlem. Chodbička pokračovala úzkými strmými schody. Nikdo nebyl v dohledu. Na chvilku se posadil na schody, aby si odpočinul. Zkontroloval poškrábané lýtko – není to tak zlé.

A najednou se mu vybavila vzpomínka.

Velký sál. Má na sobě smoking, bílého vázacího motýlka, lakýrky… Velký banket. S kým tam byl? Nemůže si vzpomenout. Vybavují se mu jen tváře lidí, kteří se cpou jídlem. Potí se jim čela, ale cpou se s neuvěřitelnou chtivostí. Po večeři přecházel se skleničkou v ruce sálem, jako by někoho hledal. Nájezdy hostů na bufetový stůl. Vzpomněl si na ženu, která z kabelky vytáhla igelitový pytlík a nacpala ho kaviárem z mísy, která byla na drceném ledu. Plný pytlík hodila do kabelky, která téměř nešla zavřít. Zaregistrovala, že ji pozoruje. Přejela ho pohrdavě očima, otočila se a odešla. Přistihl se, že se bavil pomyšlením, že se jí obsah pytlíku v kabelce rozleje… „Nenažranost je ošklivá vlastnost, že? A přitom si to finančně dovolit může, je dost bohatá,“ řekl někdo. „Je zajímavé, jaké vlastnosti se objeví i u bohatých lidí, když mají něco zadarmo.“

Znal ten hlas, sametový baryton… Komu patřil? Kde to bylo? Co tam dělal?

Vstal. Zpátky nepůjde, takže po schodech vzhůru. Někdo tu musí být, někdo, kdo dal té kreatuře jídlo.

Schody končily u plechových dvířek. Opatrně zmáčkl kliku… nejsou zavřené…

Uprostřed místnosti se vznášel… anděl. Alespoň to tak zpočátku vypadalo. Nahá mužská postava vznášející se v prostoru. Ale ne, anděl má křídla, tahle postava ne. Vytřeštěnýma očima se dívá před sebe, nevnímá ho.

Pomalu obešel vznášejícího se muže. Udělalo se mu nevolno, když zjistil, proč se muž vznáší v prostoru. Byl zavěšený na dvou tenkých ocelových lankách, které končily trojháky, které měl muž zaseknuté do zad.

„Panebože,“ vydechnul a první, co ho napadlo, bylo, že musí nějak pomoci. Chytil muže za nohy a snažil se ho trochu nadzvednout, ulehčit váze, která zatínala háky do zad…

„Ne, ne!“ vykřikl muž a začal kopat nohama.

Pustil ho a teprve teď si všiml řezných ran na rukách i nohách. Proč nestojí o pomoc? Musí trpět…

S někým jede autem, řídí. Hádají se. Noční silnice, světlo rozsvěcí reflexky patníků. Slyší sám sebe, jak někomu vyčítá: „To sis to fakt nemoh odpustit?“ A slyší odpověď: „Co vyvádíš, kvůli takový blbosti…“ Vlastně si nepamatuje, s kým mluví… Chtěl se na něj otočit, ale na obzoru se objevilo ostré světlo, které ho oslepilo. Nějakej debil zase neztlumil dálkový… Reflexně zvedl ruku před oči, aby je trochu zastínil, a pak už si vybavil jenom strašnou bolest…

Bolest… Někdo říká, že osvobozuje… Jeho tedy spíš svazuje. S upřenýma očima na muže couval, až narazil do zdi. Opět nahmatal dvířka, otevřel je a vypadl. Jiná dvířka… čekal schody, kterými přišel, ale tady byly zase jen schody vzhůru. Tady asi jiný směr než vzhůru neexistuje. Vydal se tedy výš.

Všechny schody končí u dveří… Otevřel je.

„Promiňte…“

Uvnitř se objímali a líbali chlapec s dívkou. Chtěl okolo nich projít ke dveřím na druhém konci, ta místnost nebyla příliš velká. Když procházel, zarazil se. Proč si myslel, že tam je chlapec a děvče? Přišlo mu, že jedna postava měla dlouhé vlasy, ale nemá… Líbali se tam dva kluci, vlastně ani ne kluci, muži… asi tak jeho věku. Zastavil se a civěl na ně. Oni si ho nevšímali, v pauzách mezi polibky se vzájemně okouzleně dívali do očí. Civěl na ně, fascinovaně, nemohl se odtrhnout. Jeden z nich se podíval jeho směrem a usmál se. Pak ho zaregistroval i druhý a usmál se taky. Trochu se od sebe oddálili, jako by ho zvali mezi sebe, aby se k nim přidal. Omámeně k nim vykročil, ale zarazil se a začal couvat. Narazil do dvířek, za zády nahmatal rukou kliku, otevřel a vypadl na schodiště. Zdálo se mu to, nebo skutečně měli na rtech krev? Milovali se a zraňovali se?

Robin. S Robinem se setkal tehdy na tom procovském rautu. Chlap, který se v obleku snad musel narodit, jak přirozeně ho dokázal nosit. Štíhlá ramenatá postava, dokonalý úsměv. Světlé dlouhé vlasy stažené do malého drdůlku. Stál tam tehdy a díval se na Robina a asi chvíli ani nevnímal, co říká. Zamiloval se na první pohled a Robin to poznal. Ne, neskončili spolu ten večer v posteli. Nechali si to na druhý den.

Posadil se na schod. Robin. Jak je možné, že si předtím nepamatoval Robina? Co je s ním? Robin, který byl dokonalý v obleku i v roztrhaných džínách. Občas ho Robin dokázal vytočit nesmyslnými nápady, ale miloval ho. Musí za ním, musí se dostat z tohoto divného, bláznivého světa! Zvednout se a jít vzhůru.

Stáčející se schody, opisující velký ovál. Trvalo dlouho, než se objevil u dalších dvířek. Otevřel je a vstoupil. V místnosti byla pohovka, na které poloseděl, pololežel nahý atletický mladík. Krásný. Dokonale vyholený, jak si všiml. Mladík se na něj podíval, pak se podíval na svůj penis, který se začal zvedat. Usmál se a začal si ho honit. Druhou rukou si hladil hrudník, vzdychal, přivíral oči, začal zrychlovat tempo, ruka na žilnatém naběhlém péru lítala, na čele se mu objevily krůpěje potu. A pak úlevný výdech a obrovská dávka, kterou si nastříkal na hrudník a krk. Chvilku ležel a vydýchával a usmíval se. Pak setřel nadílku z hrudníku rukou, zvedl ji a pustil si ji do úst. Olízl se. Rukou si opět pohladil hrudník, sjel na břicho, pak níž, promnul si koule, pokrčil nohy, pak si naslinil prsty a začal si dráždit anál a začal nahlas vzdychat s přivřenýma očima.

Odtrhl od mladíka oči. Musí dál. Musí projít místností na další schody. Proběhl, zabouchl za sebou dveře a opřel se o ně. V boxerkách erekce jak hrom a kompromitující vlhký flíček tam, kde boxerky schovávaly špičku žaludu.

Robin při milování. Krásný malý kulatý zadek, štíhlý pas, široká ramena. Ležel na břiše, trochu se nadzvedl. Jemně mu roztáhl půlky a začal špičkou jazyka dráždit otvor. Miloval Robinovo sténání, stimulovalo ho to, vzrušovalo ho, jak jde proti jeho jazyku. Pomohl si trochu prstem, Robin se ještě trochu nedzvedl… Vniknul do něj a oba se začali pohybovat. Teď už sténali oba. Natáhl ruku, pohladil Robina po zádech, přejel na rameno, krk, ústa… Robin ho kousal do prstů, otáčel se pro políbení…

Při vzpomínce na Robina stáhl boxerky a začal si honit. Nebylo třeba dlouho, byl tak vzrušený, že na schody nastříkal okamžitě. Pak klesnul na kolena, opřel se rukama o zem a musel se vydýchat. Cítil se vyčerpaně.

Pomalu vstal a vydal se vzhůru. Těch schodů snad pořád přibývá. Občas už i musel zastavit a odpočinout si. Věděl už, že musí přijít další předěl, další dveře. A když se dveře objevily, musel si před nimi zase odpočinout.

Otevřel je a okamžitě musel zavřít oči. Ta místnost byla obrovská. Nešlo rozeznat, kde končí, byla plná zářivých barev, které se na stěnách přelévaly, spojovaly, vytvářely barevné obrazce, fantastické květiny, zvířata, vše se objevovalo a hned mizelo, aby bylo nahrazeno něčím dalším. Uprostřed místnosti úzký dlouhý žebřík, který končil neskutečně vysoko u okna, které viselo v prostoru. Vedle žebříku podivný stůl, jehož nohy se pohybovaly, jako by tančil, a přitom zůstával stát na místě. A u stolu stál muž v klaunském líčení – přehnaně nabílený obličej, rudé rty, červený umělý nos. Klaun se zasmál, vytáhl balíček karet a předvedl pár triků. Potom splácl ruce k sobě a z balíčku karet zbyla jedna – srdcový král. Klaun zalovil v kapse a vylovil složený papír, který opatrně rozbalil, a vysypal na stůl hromádku bílého prášku. Okrajem karty ho zručně promíchal, rozdělil na čtyři části – čtyři rovnoběžné cestičky. Sundal svůj umělý nos a odhalil pod ním rozežrané zbytky svého vlastního. Odkudsi se mu v ruce objevilo krátké brčko, přiložil ho ke zbytkům nosu, druhý konec k okraji lajny prášku a zkušeně ho vdechl. Narovnal se, zasmál se a natáhl ruku s brčkem a druhou rukou gestem nabídl prášek.

Zavrtěl hlavou. Klaun znovu ukázal na lajny na stole a to gesto už vypadalo jako rozkazovací. Rozhlédl se, kde najde dveře. Nikde, jedině žebřík poblíž stolu. Klaun znova zopakoval gesto a natáhl ruku s brčkem.

Obešel klauna a chytil se žebříku a začal po něm šplhat. Ozval se hněvivý zvuk a žebřík najednou povolil a změnil se v provazový, který se s ním otáčel a kroutil. Držel se ho, až měl křeč v rukách, a pomalu začal znovu stoupat, až vylezl k oknu, které zdánlivě viselo v prostoru. Chytil se rámu a přitáhl se – za oknem byla malá podesta úzkého schodiště. Přehoupl se přes rám okna a složil se na podlahu.

Vysmátý Robin: „Tak se nerozčiluj. Dobře, sjel jsem lajnu, dělali to všichni a já chtěl vědět, jaký to je. Kvůli tomu nemusíš dělat scény. Nechceš to zkusit taky?“

„Nechci, já řídím domů. A tenhle experiment si rád odpustím!“

„Tak jo, tak pojedem,“ smál se Robin. „A nechceš cestou vykouřit? Mám strašnou chuť udělat něco takovýho. Představuju si, jak podle toho přidáváš a ubíráš rychlost…“ Strašně rozjařenej a rozřehtanej.

Vracejí se domů. Temná silnice. Rozchechtaný Robin znovu opakuje nabídku.

„Robine, ty fakt nějak nevnímáš, co to s tebou dělá? To sis to fakt nemoh odpustit?“

„Co vyvádíš, kvůli takový blbosti…“

Zvedl se. Musí dál. Úzké schodiště překvapivě nebylo dlouhé a vedlo k úzkým dvířkám. Co čeká tady?

Otevřel je.

Stála tam štíhlá drobná žena v hladkých bílých šatech. Rovné bílé vlasy jí sahaly až do pasu. Oči – bílé, bez duhovek, jen černé špendlíky zřítelnic. Rty zvlněné do nepřítomného úsměvu raných řeckých soch. Nedívala se na něj, upřeně hleděla před sebe, ale věděl, že ona ho vnímá. Působila jako vosková maska. Stála u stolu, na kterém byl nějaký předmět přikrytý bílou látkou. Pomalu natáhla ruku a stáhla látku. Velká skleněná koule. Pomalu přišel blíž. V kouli byl nějaký výjev. Nemocniční lůžko, na něm postava připojená na dýchací přístroj. Žena natáhla ruce a pootočila koulí, výjev se zvětšil, takže byly vidět rysy obličeje. Poznal sám sebe. A vedle postele seděl Robin. Držel postavu na lůžku za ruku, něco jí říkal. Pohublý, nešťastný obličej, zarudlé oči. Pootočil koulí, obraz se ještě více zvětšil, takže byl schopen odezírat Robinovi ze rtů. „Miluju tě,“ říká a líbá mu špičky prstů. Podíval se na svou ruku – na špičkách prstů skutečně cítí dotyky rtů…

Vyděšeně sledoval výjev v kouli a pomalu couval zpět na schodiště. Dvířka zaklapla. A dál vzhůru po schodech… ty snad nemají konce… Mají. Končí černým poklopem.

Nadzvedl poklop a otevřel ho a vylezl na rovnou střechu věže. Rovná černá plocha, která byla jak z leštěného obsidiánu. Bez zábradlí. A okolo noční obloha, která zářila hvězdami. Tolika, že ani nešlo rozeznat souhvězdí. Bez světelného smogu, noční obloha se svým kouzlem a mámením, připadal si malý a nepatrný.

Uprostřed střechy bylo křeslo, na kterém seděla shrbená postava v plášti s kápí. Slabý vítr si pohrával s pláštěm. Zvolna a opatrně se k ní přiblížil. Postava pomalu zvedla hlavu: „Vítej.“

Ten hlas zazněl v jeho hlavě, postava nepohnula rty. Kápě padala přes oči, viděl vlastně jen dolní část obličeje.

„Kdo jste?“

„Hádej…“

„Jste Smrt?“

„Možná. Někteří mi tak říkají. Někteří mi také říkají Osud. Já sám vlastně nevím, kdo jsem… Možná jsem Rádce…“

„Co mám dělat?“

„To záleží na tobě. Můžeš se vrátit. Stejnou cestou projít zpátky, cestou se zbavíš vzpomínek, které se ti vybavily cestou a které tě teď možná trápí.“

„Ale to skončím zase dole v té místnosti, která nemá dveře! Nedá se z ní vyjít ven!“

„Ano, máš pravdu.“

„Co jiného můžu udělat?“

„Můžeš se odsud osvobodit. Můžeš jít jinam.“

Popošel k okraji – ta výška byla neskutečná.

„Kam jinam? Kam jinam se dá jít?“

Postava neodpověděla.

„Kam se dá jít?“

Žádná odpověď. Rysy postavy mizely a stíraly se, jako by se drobily na jemný písek, který odnášel vítr přes okraj věže, až na křesle zůstal prázdný plášť, který ale stále držel tvar postavy, která odlétla přes okraj…

Přes okraj…

Zavřel oči a vykročil dopředu.