Karanténa

Ten nápad vyrazit s kámošem Vojtou na konci zkouškovýho období na tejden do Itálie vypadal docela dobře. Oba jsme v zimním semestru neměli moc zkoušek a část jsme ještě zvládli v předtermínu, sice něco s odřenejma ušima, ale kdo se na to kdy bude ptát, hlavní je, že je to v kabeli. Tak vyrazit na lyže někam, kde je sníh. On to finančně nakonec není takovej velkej rozdíl od toho, že bychom jeli do Krkonoš.

S Vojtou se známe od gymplu. Neuvěřitelnej charizmáč, co před ním holky padaj jak šraňky. A neuvěřitelnej děvkař, co na gymplu snad vojel všechny holky. A tenhle kluk se od gymplu kamarádil se mnou. Občas mě napadlo, jestli to není kvůli tomu, že ví, že já mu po žádný jeho holce nevyjedu. I když tedy ty holky střídá, tak je na ně vlastně současně hrozně žárlivej…

Když jsme udělali přijímačky (já na medinu, Vojta na stavárnu), tak přišla nabídka. Vojtovi rodiče mají v Praze dvougarsonku – takový to 2+kk, pronajímali to a nabídli mi, že bych tam mohl s Vojtou během studií bydlet.

„Aspoň nám tam na něj, Richarde, dáš trochu pozor,“ řekla Vojtova matka.

Kejvnul jsem na to, samozřejmě. Jen jsem polknul, že dávat nějak pozor na Vojtu, to je jako chtít rozpaženýma rukama zastavit tirák. Když je rozjetej, tak musíš uhnout, jinak tě smete. Nadšenej, ale i trochu s obavama, jak to vedle něj zvládnu, jestli něco nezvorám…

Ale jo, klaplo, koexistujeme úplně v pohodě už tři roky.

Tak koncem února jsme vyrazili. Sice já trochu nervózně, ale všude říkali, že lyžařskejch středisek se koronavirus netýká; jeli jsme autem Vojtových rodičů, takže jsme si řekli, že se vyhneme velkejm aglomeracím, pojedeme mimo hlavní tahy a bude to v pohodě.

Lyžovačku jsme si užili, bylo to fajn, večerní bombardino taky, fajn relax. Jen při návratu jsme se na hranicích dozvěděli, že všechno už je během pár dní úplně jinak, virus se rozletěl a my budeme muset do karantény. Takže zavřený v našem malým bytě.

Dorazili jsme domů a já se šátkem uvázaným přes pusu a nos jsem se vydal doplnit nějaký zásoby, abysme měli co žrát…

V podvečer nám někdo zazvonil u dveří.

Otevřel jsem. Naše sousedka, paní Brandová, starší paní. Vytřeštila na mě oči a bylo slyšet zděšené nadechnutí pod rouškou, kterou měla přes obličej. Došlo mi, že jsem jí otevřel a neměl nic přes hubu. Rychle jsem vytáhl aspoň kapesník a připlácnul ho na ksicht.

„Dobrý den,“ pozdravil jsem.

„Dobrý den, já jsem vás dneska viděla, jak jdete na nákup, a napadlo mě, že nemáte asi roušky, když jsem viděla, že máte ten šátek přes obličej. Já jsem nějaké ušila, tak jsem vám, mládenci, dvě přinesla,“ a podávala mi dvě hadrové roušky.

„Děkujeme, to jste moc hodná.“

Zatvářila se potěšeně: „To nic, musíme si teď všichni pomáhat, že?“ Zvedla ruku a udělala prsty véčko, jak se to kdysi zřejmě naučila od Churchilla, věk už na to má.

Zavřel jsem dveře.

„Vojto, paní Brandová nám ušila roušky, vyber si, kterou chceš, stejně jsou stejný,“ nabídl jsem mu zlomyslně.

„Ty vole, tohle na držku nedám! Hele, ty bys to na sebe vzal? Růžový se srdíčkama se šípem? Kde mohla sehnat takhle hnusnej hadr?“

„Jo, přemejšlím, jak z tohohle ven. Zůstávám u svýho šátku, ale jí to přijde líto, bude koukat, jestli to mám na hubě. Snad v tom půjdu aspoň vyhodit smetí…“

„Riki, jestli půjdeš v tomhle vyhodit smetí a potkáš někoho z baráku, tak pro něj budeš jasnej, i když to na tobě jinak není vidět,“ ušklíbnul se na mě.

Posadil jsem se.

„Hele, myslíš, že se za těch čtrnáct dní, co tu budem zavřený, nesežerem? Že nám nehrábne?“

„Za čtrnáct dní ne…“

„Když budeme po čtrnácti dnech negativní, tak aspoň vypadnu, přihlásím se na pomoc do špitálu, kámoši z ročníku už tam dělaj. Jednak budu něco platnej, jednak vypadnu ven a tebe tady nechám,“ zašklebil jsem se.

Hrabalo nám už po tejdnu.

Na fakultě vyvěsili stránky na e-learning a webmináře, takže já jsem se docela zaměstnal.

Ale ono se blbě učí, když člověk sedí u noťasu, sluchátka na uších a pokouší se do sebe dostat nějaký vědomosti, když kámoš má otevřenej noťas v druhým koutě pokoje a já vím, že využívá zrovna výhodný podmínky, který dal teď Pornhub, a sleduje zrovna nějakou akci. Je rozvalenej v křesle jen v boxerkách, rukou si hladí hrudník, ruka jede dolů, mám to sice za jeho noťasem schovaný, ale je mi jasný, že ta ruka už zajela pod boxerky, začala se tam pohybovat…

A já mám pořád otevřený jedno okno prezentace, kterou bych měl sjet, a nečumím na to, protože celej rudej sleduju svýho sexy kámoše, jak si ho honí, a cejtím, jak mám rozpálený tváře a že tohle nevydržim. Sklapnul jsem noťas a vyrazil na hajzl. Cestou jsem po očku juknul, jestli neuvidím aspoň něco z jeho chlouby… teda, to je fakt kláda. Vojta postřeh, že na něj koukám, protože se na mě provokativně zakřenil.

Na hajzlu jsem stáhnul kalhoty a vyhonil se hodně rychle. Spláchnul jsem, přešel do koupelny, umejt ruce… Opřel jsem se o umyvadlo a čučel do zrcadla. Teď mi někdo změřit teplotu, tak jsem hned zavřenej na izolaci. Opláchl jsem si obličej studenou vodou, lepší.

Vrátil jsem se do pokoje. Vojta už byl taky hotovej, protože jeho nástroj už byl zase zpátky v boxerkách a všimnul jsem si, že se na zemi válel zmuchlanej papírovej kapesník.

Vojta se úplně pás na tom, jak jsem byl rozhozenej.

„Hele, Riki, netvrď mi, že ty nehoníš. Když nemůžu zasunout, tak prostě nějak musím upustit páru, ne? Držet to není zdravý, to bys měl jako medik vědět!“

Dal hlavu na stranu: „Moh sis ho s klidem vyhonit tady, nemusel si s tim na hajzl, mně by to nevadilo, parťák při honitbě. A neříkej mi, že jsi na hajzlu jenom chcal!“

Cejtil jsem, jak mi zase rudá barva jede do ksichtu.

Kejvnul: „Tak vidíš, že jsem měl pravdu.“

Vstal z křesla, plácnul sebou na podlahu a začal dělat kliky a já se šel učit.

K obědu jsme vytáhli z mrazáku pizzu.

Vojta se culil: „Jo, připomínka Itálie. Tam se asi nějakou dobu nepodíváme, co?“

„Co tě zase napadlo? Jak se začneš takhle culit, tak většinou máš nějakej bláznivej nápad. Tak co to je?“

Zatvářil se ublíženě: „Podezřívavej… Nemůžu se prostě usmívat jen tak, jako že jsem v pohodě?“

„Ty ne. V pohodě možná jseš, ale něco kuješ.“

Rozesmál se nahlas, ale odpoledne v klidu a míru.

K večeři jsem uvařil těstoviny, na ně na kostičky nakrájenou opraženou anglickou slaninu s kečupem a česnekem, to je celkem rychlý.

Po večeři jsem hodil nádobí do myčky, opláchnul si ruce ve dřezu, utrhnul kus papírový utěrky, utřel si ruce, hodil to do koše a najednou mě zezadu obejmuly dvě ruce.

„Páru je třeba upustit, ale ve dvojici je to vždycky lepší,“ zavrněl mi do ucha Vojta. Stál jsem úplně paralyzovanej, neschopnej se pohnout. Myslí to vážně?

Jemně mi olízl lalůček a kousl do něj, jazykem mi pomalu sjel po krku ke klíční kosti. Naklonil jsem hlavu. Jo, líbilo se mi to. Pomalu mě otočil, podíval se mi do očí, pak svoje přivřel a začal mi jemně oždibovat rty, opatrně ochutnávat, a když jsem pootevřel pusu, tak mi do ní vnikl jazyk a to už jsem se ho chytil okolo pasu a pilně jsem spolupracoval. A to v jeho boxerkách se na mě pěkně tvrdě tlačilo… Když se oddálil a já popadl dech, podíval se na mě: „Ale to není k breku, ne?“ Jo, měl jsem slzy v očích.

Zavrtěl jsem hlavou: „Nee…“

Pohladil jsem mu rukou hrudník, naklonil jsem se, políbil a olízl bradavky a pomalu jel jazykem na břicho, přes pupík a už jsem před ním klečel. Podíval jsem se vzhůru, shlížel na mě s úsměvem: „Tak do toho, frajere!“ Stáhl si boxerky.

Do toho kouření jsem dal duši. Díval jsem se, jak zaklání hlavu, poslouchal jeho sténání, stimulovalo mě to. Už to vypadalo, že se udělá, ale najednou uhnul.

„Teda hulit umíš, to jsi extratřída,“ vydechnul. „Ale já chci zkusit ještě dál.“

Stáhnul ze mě triko a kraťasy, vysadil mě na kuchyňskou linku a zvedl mi nohy. Palcem mi pohladil dírku… Rozhlídnul se. Z flašky olivovýho oleje si nalil trochu do dlaně, rozetřel to po svým péru, nasadil a zatlačil. Dost to zabolelo, když začal přirážet, ale extatickej výraz jeho obličeje stál za to. Začal jsem prohánět svoji ozdobu a za chviličku Vojta heknul, zůstal ve mně a já věděl, že se udělal. A já chvilku po něm, nastříkal jsem si na hrudník a docáknul jsem až na bradu. Zasmál se, setřel to palcem a otřel mi to rty.

Pak mě sesadil z linky. Přimáčknul jsem se k němu. Objal mě, podrbal ve vlasech a pronesl: „Hele, fakt to není špatný!“ a zasmál se a plácnul mě přes zadek.

Dolezl jsem do koupelny dát si krátkou sprchu. Potřeboval jsem ji i na zchlazení hlavy, nějak jsem měl pocit, že se mi to zdálo. Když jsem se utíral osuškou, slyšel jsem nějaké zvuky. Vylezl jsem ven, osušku omotanou kolem pasu. Zvuky byly z ložnice. Šoupání nábytku.

Nahej Vojta přešupoval nábytek: „Bude to třeba trochu předělat, abysme mohli sešoupnout postele vedle sebe… Pomůžeš mi?“

Rozesmál jsem se a šel jsem pomoct. Ty sražený postele se hodily ještě v noci.

Ne, nečekám, že z toho bude vážnej vztah a nafurt, nejsem blbej. Stejně mi je jasný, že nepřestane prohánět holky. Ale já se tady prostě spokojím s místem „kámoše s výhodama“. Ještě před tejdnem bych na něco takovýho ani nepomyslel. Jen v nějakým pěkným mokrým snu. Když si to tak probírám, tak mě napadá, že taková karanténa může bejt někdy docela prospěšná věc, že jo…

Jo, a tu roušku od paní Brandový jsem si vzal, když jsem šel vyhodit smetí a potkal jsem půlku baráku… :)