Moře

Rozhlížel se kolem sebe, viděl ho, byl si jistý. Nebyl vystrašený, ale klidný taky ne. Zaznamenal pohyb vpravo nad sebou, pomalu se podíval za stínem, zmizel mu. Zůstával skrytý za korálovým útesem a najednou byl tu, nádherný. Musel mít víc jak dva metry, ladný pohyb těla, silueta se vlnila. Dokonalý predátor. Filip fotil, pohltilo ho to. Pak mu znovu zmizel z dohledu, chvilku počkal a rozhodl se vynořit. Najednou měl divný pocit, žralok byl tu, blížil se k němu. Jen rychle zvedl ruce s fotoaparátem, automaticky stiskl spoušť několikrát za sebou. Ucítil náraz, přímo do objektivu a žralok se otočil. Mířil pryč. Filipovo srdce se nemohlo zastavit, nejradši by zavřel oči, aby se uklidnil, ale toho se neodvážil. Začal se vynořovat.

Loď právě zakotvila, čekal, jestli tam bude. Každý den ho vyhlížel, aniž by o tom on věděl. Neznal jeho jméno, jen věděl, že se sem přijel potápět a fotit. Zastínil si oči před sluncem, muž vystoupil na molo, tašku přes rameno, klidně kráčel, zamyšlená tvář. Tak vážná. Nesmál se, neviděl ho v klubu ani na pláži. Netrvalo to moc dlouho, zjistil jen, že je fotograf a potápí se stále na stejném místě. Pozorně se díval do mužovy tváře, sluneční brýle skryly oči. Dan by rád znal jejich barvu. Holá hlava se leskla na slunci. Převyšoval kolemjdoucí, musel mít nejmíň metr devadesát. Volné, plátěné kalhoty, světle modrá košile. Ještě chvilku ho držel pohledem a pak mu zmizel. Otočil se, pomalu se vydal k domovu. Proč ho nemůže dostat z hlavy? Co ho tak přitahuje k muži, o kterém neví skoro nic?

Před pár dny se bavil s kamarádem, který čekal na loď. Smáli se a domlouvali na další návštěvě. Znali se už ze střední, pak vejška, Kamil byl jeho jediný přítel. Dan se usmál a podal mu ruku.

„Jsem rád, že jsi za mnou přijel na dovolenou.“

Kamil ho objal, kamarádsky poplácal po ramenou.

„Dane, bylo skvělý tě zase vidět. Psát si a volat je fajn, ale tohle bylo jak za starých časů na koleji.“

Rozesmáli se oba.

„No, mnohem lepší, pravda.“ Sáhl do kapsy, zamával mu před nosem kartičkou s telefonním číslem.

„To věřím, pořád jsi si stěžoval, že nemůžeš najít tu pravou. Lenka vypadá jako prima holka.“

„A je z Prahy, takže se můžeme sejít, žádné dojíždění,“ uculil se.

„Už musím,“ ještě si podali ruce a Kamil vyběhl k lodi.

Tehdy Dan muže spatřil. Pomalým, klidným krokem šel proti němu. A od toho dne se o něj začal zajímat, nemohl si pomoct.

Seděl v pohodlném lehátku, v ruce gin tonik, zavřené oči. V mysli byl znovu pod hladinou, žralok se k němu blížil… ten pocit. Pohlédl na písečnou pláž před sebou. Ani noha, výhoda soukromého pozemku. Odložil pití, užíval si slunce, trochu podřimoval. Na stole v místnosti za ním ležely fotografie, které udělal dnes.

Nechtěl na žádné oslavy, ale nedokázal Martinovi odmítnout.

„Ale no ták, pojď se trochu bavit, nemůžeš být pořád sám. Co odjel ten tvůj kámoš, už jsi zase zalezlej,“ přemlouval ho ještě v kanceláři. S klukama z práce už dlouho nikde nebyl, nechtěl, aby si mysleli, že se jim straní. Ale stejně doufal, že se brzo vymluví, docela se těšil na klid a spánek. S koktejlem v ruce se teď rozhlížel kolem sebe. Tančící skupinky i páry. Byla to docela bujará oslava. Dan pil málo, spíš vůbec, takže když se ostatní posilnili alkoholem, pomalu se chystal k odchodu. Na rameni ucítil ruku.

„Nechceš si zatancovat?“ hodně opilá, jinak ale hezká černovláska. Spíš se o něj opírala. Jemně ji ruku sundal z ramene, zavrávorala, opřel ji o zeď.

„Ne, děkuju.“

„Trhni si,“ prskla na něho a začala se potácet pryč.

To mu stačilo, je čas jít. Vytratil se, nikdo si ani nevšiml.

Příjemný večer lákal k procházce, vydal se k pobřeží. Šum moře ho uklidňoval, byl sám, bosýma nohama brouzdal v písku, ruce v kapsách šortek. S pohledem upřeným k zemi si vychutnával klid, který ho v takových chvílích zaplavoval. Nesledoval čas, ale hlavně si nevšiml cedule, která označovala soukromou pláž. Až když jeho pohled přilákal domek, z něhož se do okolí rozlévalo světlo. Spatřil muže z mola, toho, kterého chodil každý den vyhlížet. Ztuhl, chvilku se díval. Muž stál a podle pohybů a toho, že si pak něco dal na talíř, poznal, že ho asi sleduje při přípravě jídla. Připadal si trapně. Rychle se otočil, svižným krokem se vracel zpět. Mísily se v něm pocity, strach, že by si ho muž všiml, co by si asi myslel. Ale i neopodstatněná radost.

„Co tu děláte? Jste na soukromé pláži,“ zaslechl za sebou. Muž k němu běžel a byl asi dost naštvaný.

„Promiňte,“ volal Dan. „Nevšiml jsem si, už jdu. Omlouvám se.“

Nebyl ani trochu zadýchaný a Dan poprvé spatřil jeho oči, modré. A přestože moře bylo kousek, první, co mu vytanulo na mysli, bylo, pomněnkově modré. A nebyla v nich zloba ani hněv.

„Promiňte, opravdu jsem jen přehlédl tu ceduli, už se to nestane. Omlouvám se.“ A než dostal jakoukoliv odpověď, otočil se a běžel pryč.

Filip ho překvapeně pozoroval. Nejdřív se naštval, kdo mu courá kolem domku. Ale když se k mladíkovi blížil, zmocnila se ho spíš zvědavost. Světlé vlasy, díky sluníčku téměř bílé, drobný, štíhlý mladík. Vyplašený kukuč modrošedých očí. Než stačil něco říct, byl pryč.

Další dny ho navečer cosi nutilo vyhlédnout a podívat se, jestli nebude znovu na pláži. Nebyl.

Pak už se musel soustředit na práci. Nakladatel na něho naléhal, aby už doposlal poslední sadu fotek. Kolem půlnoci je odeslal a ještě ráno váhal, jestli to nezměnit. Ale ne, jednou už se rozhodl. V průběhu dvou dnů si zabalil, plaval v moři, vystavil své tělo slunečním paprskům. Jednou, když usnul na sluncem rozpáleném písku, ho probudil zvuk, o kterém si v prvním okamžiku myslel, že jsou to kroky. Promnul si oči, rozhlédl se, nikde nikdo. Pocítil zklamání.

Seděl v letadle, vyhlížel z okénka. Měl před sebou spoustu práce, těšil se na přípravu knihy. Pořád ale myslel i na šedomodré oči. Vzdychl.

„Budete si něco přát, pane?“ letuška si určitě rozepla víc knoflíčků, než bylo třeba, jen aby udělala dojem. Jindy by mu to nevadilo, dnes jen odsekl.

„Ne, děkuji.“

Ihned se změnil výraz její tváře a odešla.

Filip zavřel oči, pokusil se spát.

„Dane, Dane, četl jsi můj e-mail?“ Kamil byl plný energie a radosti.

„Jo, četl,“ odpověděl mu a usmál se taky.

„A co, přijedeš, půjdeš do toho?“

„Jsi cvok, nevím o tom vůbec nic. K čemu ti budu?“

„Dane, víš, že jsem…, no jak to říct.“

„Plašan?“ pomohl mu Dan.

„Jo. Nenechávej mi to tu na krku. Prosím.“

„Už jsem si to zařídil, ty troubo. Ale půl na půl. Když už s tebou mám otevírat podnik, tak v tom pojedeme spolu.“

„Dobře.“

Probrali pak spoustu dalších věcí, Dan se u toho díval na hladinu moře. Když domluvili, pořád se díval. Přijel sem a myslel, že tu bude pořád. Od toho setkání na pláži mu ale najednou bylo jinak. Potřeboval, chtěl změnit klima. Musel. A Kamilova nabídka, vlastně prosba, mu přišla vhod. Holka, co se s ní seznámil na dovolené, mu dala rychle kopačky. Jeho kamarád se otřepal a spřádal další plány. Nakonec se zbláznil do představy, že si otevře kavárnu. A začal hned vše uskutečňovat. Peníze měl díky tátovi a bylo jich tolik, že i kdyby mu to nevyšlo, nebude ho to bolet. Ale Dan věděl, že jeho přítel to myslí vážně a není žádný floutek. Když neměl Dan dost peněz a našel si při škole brigádu, chodil Kamil s ním. Za vydělané peníze spolu hospodařili.

„Tady to je,“ ukazoval mu Kamil nadšeně prostory. A Dan musel uznat, že je to nádhera. Stará budova, památkáři jim povolení dali, měla své kouzlo. Měsíce se od rána do večera věnovali jen kavárně. Dana napadlo na výklenky vystavit knihy.

„Prostě je budeme půjčovat. Můžou si je hosti číst tady a pak vzít domů. Alespoň dvakrát přijdou.“

„Proč myslíš?“ divil se Kamil.

„No musejí tu knížku taky vrátit ne,“ usmál se.

První obavy se rozplynuly. Dan přesvědčil Kamila, a tak nešetřili na lidech. Kamil s Jendou dělali kafe. Jejich barista byl profík, poradil a pomohl jim strašně moc. Sympatická mamka tří prcků, kteří chodili do školky, jim na zkrácený úvazek chodila péct luxusní zákusky a dorty. Dan si vzal na starost knihy. Četl hodně a rád, péče o knihy mu dělala radost. Taky si velmi často do jejich nabídky přibral knížku, kterou si chtěl přečíst. Jeden zákazník upozornil, že mají málo knih o přírodě. Začal hledat i tyhle a pak se to stalo. Host vracel knihu, rovnou si taky půjčil jinou. Sedl si ke stolku, popíjel kávu, listoval si. Dan vzal komínek knih, že je zase vystaví, otočil se a tři horní spadly na zem.

„Sakra,“ ulevil si. Klekl si a jak je zvedal, sáhl po otevřené knížce. Uviděl fotku, fotku muže, kterému vlezl na pláž a na něhož čekal na molu, jen aby ho zahlédl. Přitáhl si ji k sobě, je to on, ty pomněnkové oči, na snímku se usmíval. Filip Pospíšil a seznam cen, které získal za své fotografie. Rychle knížku sklapl, ale uložil ji pod pult, nevystavil. Nevšiml si, že ho vidí Kamil.

Večer po zavíračce, s hrnkem horkého čaje se Dan usadil ke stolu. Prohlížel si fotky, nebylo na nich jen moře, jak si původně myslel. Ptáci z různých zemí, motýli, hadi, drobný hmyz.

Kamil opřený o zeď pozoroval přítele. Tohle není jen tak. Postupně z Dana vytáhl, o co jde. A i když ten mu neřekl všechno, v kamarádově hlavě se už rodil plán. Aby to nebylo nápadný, protože Dan si knihu nechal u sebe, došel si jednou do knihkupectví. Pak už jen musel sehnat nějaké kontakty. Nakonec našel telefon na fotografovu agentku a zavolal.

„Martina Horká, prosím.“ Pokusil se jí vysvětlit, o co mu jde.

„Na nesmysly nemám čas,“ práskla mu s telefonem.

Kamil se nevzdal a dojel do její kanceláře, vnutil se k ní.

„O co vám jde?“ vyjela na něho, vstala ze židle a probodla ho pohledem.

Civěl na nejkrásnější ženskou, jakou kdy viděl. Štíhlá, krátce střižené černé vlasy, kalhotový kostým, v uších jen malé náušničky s kamínkem. Černýma očima ho spalovala na prach.

„Já, já…“

„Neumíte mluvit?“ ale usmála se.

Nadechl se a vyklopil jí všechno. Pozorně ho poslouchala, párkrát přikývla.

„Nemáte hlad? Zvu vás na večeři, musíme si promluvit.“ Vzala si do ruky kabát a odešla. Co mohl dělat, rychle vyběhl za ní. Byl to dlouhý večer, který skončil u ní doma.

Kamil se probudil v cizí posteli, sám. Slyšel zvuk sprchy, čekal. Za chvilku se objevila ve dveřích, zatajil dech, tahle a žádná jiná. Usmál se na ni.

„Dobré ráno,“ osuška z ní spadla, za chvilku Martinu držel v náruči.

Po snídani nad kafem už kuli plány, jak to zařídit, aby se ti dva potkali.

„Dane, dnes budu muset jít o hodinu dřív.“

„Ta tvoje Martina, zdá se, že jsi našel tu pravou,“ uculoval se na Kamila Dan.

„Jo, je úžasná. Lepší ženskou už nepotkám.“ Vzal si bundu, zmizel kamarádovi hned za dveřmi kavárny v chumelenici.

Zamknul za posledním zákazníkem, s pomocí ostatních udělal, co bylo třeba. Zůstal poslední, už se chystal domů. Bušení na dveře ho překvapilo. Šel se podívat, kdo to je. Nejdřív spatřil vysokou postavu, tmavé džíny, zimní kabát s límcem a čepice. Trochu se začal obávat, pak přes sklo uviděl pomněnkové oči. Nechápal to, byl to fotograf, muž z pláže. I on na něho udiveně koukal. Dan mechanicky odemkl, muž vešel. Couvl před ním.

„Co potřebujete?“

„Volala mi Martina, že tu nechala peněženku,“ nespouštěl z něho Filip pohled. Nemohl uvěřit, že tady, v Praze, v zimě se potkává s mladíkem, kterého potkal na pláži.

„Promiňte, ale já neznám Martinu.“

„Je to moje agentka, no to je fuk. Pamatujete si mě?“ musel se zeptat, musel to vědět.

„Já… ano, potkal jsem vás na pláži, na vaší pláži.“

Filip se rozhlédl.

„Jsem zmrzlej na kost, nemáte něco horkého na zahřátí?“ zkusil to.

„Chcete kávu? Máme…“

„Můžu něco ostřejšího?“

„Svařák?“

„Jo, to je ono.“

Dan se vytratil, za chvíli se vrátil s dvěma skleničkami. Sedl si proti Filipovi. Tomu zazvonil telefon. Vzal to.

„Jo, jsem. Martino, tohle mi vysvětlíš. Martino,“ podíval se na mladíka, „položila mi to.“

Mladík ho pozoroval, moc mu to slušelo, vlasy měl teď o pár odstínů tmavší. Filip se díval do jeho očí, byly opravdu šedomodré, tak zvláštní.

Rychle uhnul pohledem, přejel po okolních zdech.

„Knihy. Prodáváte je?“

„Ne, půjčujeme, máme tu i…,“ zarazil se. Filip na něho koukl.

„Co tu máte?" zajímal se.

„Vaši poslední knihu,“ zrudnul. To muže zaujalo, co je na jeho fotkách k červenání.

„Už musím jít, promiňte,“ najednou se mladík zvedl.

„Vyhazujete hosta?“

„Ne, já…,“ sklopil pohled.

Filip se nepohnul, teď se nevzdá. Když už ho potkal, nepustí to.

Modrošedé oči ho prosebně sledovaly.

„Můžu ráno přijít na kafe?“

„Jistě.“

Rychle dopil. Mladík pozhasínal, až když zamykal, zeptal se ho:

„Jak se vlastně jmenujete?“

„Dan,“ couvnul, „zítra na shledanou.“ Rychle se otočil a odcházel.

Filip ho vyprovodil pohledem. Když došel domů, padnul na velký gauč, kde nakonec usnul. Ráno se rychle vykoupal, převlíknul a pádil na kafe.

To Dana doma čekalo jiné přivítání. Kamil s Martinou. Všechno mu vyklopili, jak to spolu naplánovali, aby se oni dva potkali.

„Proč?“ chtěl vědět.

„Protože ty na něho myslíš, prohlížíš si jeho fotky. Tu knížku jsi nepustil do oběhu. Proč asi?“ vmetla mu Martina.

Než k tomu mohl něco říct, dodala:

„Filip, co se vrátil z podmořského focení, je jinej. Nevím, co se tam stalo, ale asi byste si měli promluvit.“

Mrkla na Kamila, ten se zvedl.

„Dobrou, kámo,“ poplácal ho po rameni.

V kavárně bylo plno, hledal Dana. Brzo ho zahlédl, u pultu někomu půjčoval knížku. Filip to kafe potřeboval, dal si dvojitý. Opřený u sloupu pozoroval cvrkot, horký kafe mu chutnalo, kdyby mohl, dal by si ho nitrožilně. Nespouštěl z mladíka oči.

Dan ho uviděl hned, o hlavu vyšší než kdokoliv v místnosti. V rozepnutým kabátu, leckterá z žen po něm pokukovala. Nedivil se jim. Jen nevěděl, co dělat. Pokaždé, když se podíval jeho směrem, setkal se modrýma očima. Nakonec to nevydržel, šel k němu.

„Chutná vám? Máme i moc dobrý zákusky, nechcete?“

„Ne, děkuju, ale kafe mi bodlo.“

Filip začal chodit každé ráno, povídali si, poznávali se. Nespěchali. Aniž si to řekli, oba měli za sebou těžký vztah, oba byli opatrní. A pak se to stalo.

Dan šel za Filipem, byli domluvení, že spolu půjdou na výstavu. Těšil se na ni, na odpoledne s Filipem. Vyšel schody, a když se otočil ke dveřím Filipova bytu, uviděl ho. Opřený zády o zeď, ve vlasech ruku muže, s nímž se líbal. Dan couvnul, jako by ten obraz nehtěl vidět, zaplavila ho bolest. Rozběhl se pryč, schody bral po dvou, bylo mu jedno, jak moc to asi je slyšet. Běžel dál, brečel.

„Dane. Dane, počkej, slyšíš! Dane,“ utíkal před hlasem, běžel, jak nejrychleji mohl. Slzy mu tekly po tvářích.

Filip ho doběhl před domem, chytil ho.

„Ne, nech mě, pusť, slyšíš,“ pokoušel se vytrhnout z mužových rukou. Ten ho ale přirazil ke zdi, neměl problém Dana udržet.

„Kdybys chvilku počkal, viděl bys, že jsem se mu vytrhnul. Kdyby dřív, tak to, že on políbil mě, ne já jeho. Dane, přísahám.“

„Pusť,“ nemohl zadržet slzy.

„Tak tohle je tvůj novej objev?“ byl to ten muž, co Filipa líbal.

„Nesaháš mu ani po kotníky, táhni sakra do prdele,“ vyjel po něm Filip.

„Ubožáku,“ zasyčel na něho, ale odešel.

„Dane, prosím.“

Mladík se podíval do mužovy tváře a přestal se bránit. Jen se upřeně díval do Filipových očí.

„Půjdeš nahoru, všechno ti vysvětlim. Prosím, Dane,“ nálehavost v hlase.

Mladík jen kývnul na souhlas.

U Filipa doma už párkrát byl. Teď stál u dveří, zatímco majitel šel dál. Vydal se za ním, našel ho sedět na gauči, shrbená ramena s hlavou v dlaních. Odvyprávěl mu historii vztahu, který skončil před pěti lety.

„Podváděl mě, kde mohl, dokonce mě využíval k seznámení s dalšími muži. Když jsem na to přišel, nechápal jsem nic. Byl někdo jiný. Teď se tu najednou objevil, že mě miluje, ať mu to odpustím a…,“ poprvé se na Dana podíval, „to už jsi viděl.“

Stál tam v jeho obývacím pokoji, pomalu k němu došel. Filip ho upřeně pozoroval, pomněnkové oči snad ani nemrkly, nepohnul se. Dan se jemně dotkl šíje, pohladil muže po tváři. Ten ho chytil za ruku, přitahoval si ho blíž, až k sobě na klín. K líbání už se dostali, teď to bylo jiné. Dan jakoby svým polibkem smýval ten předchozí. Přitiskl se k muži, Filip ho pevně sevřel v náruči. Trvalo dlouho, než se jejich rty oddělily. Očima se nepouštěli, atmosféra v místnosti se změnila.

Dan začal rozepínat zip Filipovy mikiny.

„Chceš mě svlíknout?“ zašeptal muž.

„Jo.“

Filip si sundal nejen mikinu, jedním pohybem stáhnul i tričko. Dan mu přejel po hrudníku, hladká kůže, do níž zatínal své prsty. Filip se nechal drtit mladíkovými drápky, kterými si ho značkoval. Líbal něžně šíji, našel si rty a už se jich nevzdal.

Vzal Dana za zadek, vstal a donesl ho do ložnice. Položil ho na postel, svlékání dokončili oba co nejrychleji. Šedomodré oči hořely, viděl v nich i strach. Nespěchal, dlouho se líbali, hladil mladíka ve vlasech, přidržel si jeho tvář, nemohl se vynadívat do jeho planoucích očí. Až když Dan začal rukama zkoumat jeho tělo, a to i na nejtajnějších místech, teprve tehdy i Filip sjel jazykem níž, jemně olízl bradavku, vsál a stiskl zuby. Dan zasténal a reakce jeho těla byla okamžitá, Danovy prsty se mu zatnuly do zad. Muž se podíval na mladíkovu tvář. Měl zakloněnou hlavu, pootevřená ústa, ten obraz Filipa zasáhl, už nebylo cesty zpět. Prsty dál jemně mnul vztyčené hroty bradavek, rty se přisál na Danova ústa. Objal ho levou rukou kolem pasu, pravou pod lopatkami a přetočil se.

Dan se sotva vzpamatoval z nekonečného polibku, když mu tělem projela elektrizující vlna. To Filip právě objevil jeho citlivé místo. Bezděčně zatnul nehty do jeho kůže, prohnul se v zádech, slyšel svoje vzdechy, srdce splašeně tlouklo. Muž ho ovinul rukama a najednou seděl nad ním. Otevřel oči, Filip ztěžka oddechoval, zády opřený o pelest postele. Rukama bloudil po jeho těle, zádech, bocích, občas jemně polaskal bradavky. Dan se opíral bedry o jeho pokrčené nohy, cítil tepající mužství mezi svými stehny. Sklonil se, zblízka byly Filipovy oči neskutečné, topil se v nich. Nadzvedl se, mužovy ruce se natáhly, propletl své prsty s jeho. Pomalu dosedl.

Filip sevřel mladíkovy boky, přitáhl si jeho tvář ke své. Na řasách spatřil slzy, nepohnul se.

„Nespěchej,“ zašeptal.

Dan ho zvedal k sobě. Muž pochopil hned, co od něho milý chce. Položil Dana znovu pod sebe a pak splnil všechna jeho přání.

Zapřený na rukách se kochal pohledem na mladíkovu tvář těsně po tom, co ho přivedl k vrcholu. Nikdy by ho nevyfotil, tahle chvíle bude navždy v jeho mysli. Jeden z mnoha obrazů Danovy tváře, které si uchová jen pro sebe. Mladík mu ovinul ruce kolem krku, položil se na bok a stáhl si ho do náruče. Líbal ho do vlasů.

„Miluju tě,“ zašeptal.

Dan k němu zvedl pohled. Nic neřekl, políbil ho. Schoulili se k sobě, za chvilku usnuli.

Dan ještě spal, když se Filip probudil. Sledoval paprsky, dotýkající se mladíkovy tváře. Ten se zavrtěl a přetočil se na druhý bok. Filip ztuhl. Na Danových zádech mezi lopatkami byl vytetovaný obrázek ledňáčka. Na tom by nic nebylo, ale Filip ten obrázek znal. Byla to fotka, kterou udělal on sám. Bezděčně se ledňáčka dotkl. Dan se probudil. Dotek mu pozradil, na co se Filip dívá, nehýbal se.

„Dane.“

„Líbil se mi, chtěl jsem mít, něco od tebe. Prostě…,“ nedokázal to vysvětlit, ale Filip mu rozumněl. Podebral mladíkovu tvář, pomalu ho otočil tváří k sobě. Teď se Dan díval na sluce tančící po Filipově tváři.

„Miluju tě,“ řekl.

Filip se sklonil, políbili se.

Dvě nahá těla, propletená v sobě, ve světle zapadajícího slunce. Dvě duše, které splynuly v jednu. Dvě srdce, bijící jedno pro druhé.