Potřebuji tě II.

Jsem tu určitě brzo, říkal jsem si v duchu. Sraz byl v 17:00, ale já radši vyrazil dřív. Hlavně jsem si chtěl užít západ slunce, než se setkám s Richardem. Seděl jsem na lavičce poblíž místa, kde jsme se poprvé setkali, a koukal na tu krásu. V New Yorku si nikdy západ slunce pořádně neužijete, a to hlavně proto, že tam není tolik přírody, a mně se už povedlo okoukat zapadající slunce za mrakodrapy. Tohle bylo jak z pohádky. Krásné žlutooranžové barvy okolo kopců, kde právě sluníčko zacházelo a červánky všude po obloze, jen mít s sebou foťák. Usmál jsem se a neslyšel jsem kroky, které se pomalu blížily. Hrozně jsem se lekl, když jsem najednou měl položené něčí ruce na obličeji a nic neviděl.

„Co to…?“

„Promiň, nechtěl jsem tě takhle vylekat.“

Byl tam. Měl na sobě sportovní oblečení šedé barvy. Díky tomu mu vynikly jeho krásně modré oči. Usmál jsem se na něj.

„V pohodě, nic se nestalo. Nepůjdeme se někam projít?“ zeptal jsem se s nadějí v hlase. Z ničeho nic se začal smát. Vůbec jsem tomu nerozuměl. Nebyl to ten typ příjemného smíchu, v tomhle bylo něco jiného. On se smál mně. Podíval se na mě pohrdavým pohledem.

„Ty si myslíš, že já bych s tebou někam šel? Jako fakt? Měl bych se s tebou tady procházet po parku, kde by nás každý viděl?“ řekl mi a já měl pocit, že jsem se octnul ve zlým snu. Tohle přece nemůže být pravda. Pomalu jsem od něj začal couvat a on se opět začal smát. Otočil jsem se a uviděl tam svého tátu. Díval se na mě stejným pohledem, jako když jsem doma přiznal, že jsem gay. Začal se ke mně přibližovat a já se snažil dostat pryč. V tom mě chytl Richard a já se nemohl ani hnout. Táta už byl blízko, a než jsem se stačil vzpamatovat, dostal jsem ránu přímo do obličeje.

„Néééé!“

„Vole, vzbuď se.“

Otevřel jsem oči a uviděl svého bratra Dana. Rozhlédl jsem se po svém novém pokoji. Jo, byl to jenom sen. Díky bohu.

„Zatraceně,“ bylo jediné, co jsem dokázal říct.

„Ty se taky ze všeho můžeš posrat,“ řekl a usmíval se.

„Co?“ zeptal jsem se nechápavě.

„Že jdeš první den do nové školy a už jsi z toho posranej. Vstaň a běž se připravit. Mám tě tam prý odvést sám. Táta šel do práce a máma bude vybalovat.“

„Jo, dej mi chvilku.“

Vstal jsem a šel do koupelny. Koukl jsem se na sebe do zrcadla a úplně ztuhl. Byl jsem celý zpocený, měl kruhy pod očima a mastné vlasy. No krása a takhle se mám ukázat v nové škole? Dal jsem si rychlou sprchu a rychle se oblékl. Ani kávu jsem si nestihl vypít doma, tak jsem si s sebou vzal drobné, že si ve škole v automatu nějaké koupím, jinak nebudu moci vůbec fungovat. Dan zastavil před novou školou. Klasická americká škola na první pohled. Venku stála auta, jelikož hodně studentů už mělo řidičáky a svá vlastní auta. Naproti škole byla menší louka, kde se všichni scházeli, většinou samozřejmě v partách.

„Tak jdeš? Nebo chceš, abych s tebou šel až dovnitř?“ řekl Dan podrážděně.

„Sorry, už jdu. Asi mě nevyzvedněš, co?“ popíchl jsem ho.

„Jsem snad taxikář? Jeď autobusem.“

Vystoupil jsem neochotně z auta a vydal se dovnitř. V dlouhé chodbě byly skřínky podél stěn. Tak tady se určitě pro mě ještě jedna najde, usmál jsem se pro sebe. Měl jsem se stavit u ředitele. Zaklepal jsem na skleněné dveře a divil se, že se nebojí toho, že mu je někdo ze studentů vykopne. Ve staré škole by se to určitě stalo. Otevřela mi krásná mladá žena a pozvala mě dál. Za stolem seděl starší muž, který se díval na něco do počítače.

„To je ten nový student, pane řediteli.“

„Dobrá, děkuji. Posaďte se,“ ukázal na židli.

„Děkuji.“

„Takže, dívám se na vaše známky z předchozí školy a musím říct, že jsem překvapen. Takhle škola neměla nikdy dobou pověst, takže mě udivuje, že máte dobrý prospěch,“ usmál se na mě.

„Děkuji, já se hlavně učil sám doma.“

Jinak řečeno, neměl jsem žádné přátele, a protože jsem se nudil a neměl co dělat, tak jsem si většinu času dělal doma samostudium, ale tohle jsem radši neřekl.

„Možná to z počátku budete mít trochu těžší, jelikož studenti už probírají něco jiného, ale doufejme, že to brzo doženete. Vaše třída je ve čtvrtém patře, váš třídní učitel bude Marek Janovský, je z České republiky, ale angličtinu má výbornou. Je také školní psycholog, takže kdybyste se potřeboval s něčím někomu svěřit, můžete jít za ním.“

Z Česka nikoho neznám, takže to může být zajímavé. Poděkoval jsem za informace a šel hledat svou třídu. Ta byla docela velká nebo větší, než jsem byl zvyklý. Hned, co jsem vstoupil, se na mě podívalo několik zvědavých očí. Cítil jsem se strašně trapně. V tom ke mně přišel učitel, který mi byl představený jako Marek Janovský. Vůbec nevím, jak se to vyslovuje. Česká jména mi nikdy nešla, takže se mi musel představit sám a pak i mě zbytku třídy. Ukázal na druhou řadu, kde byla lavice, ve které seděl blonďatý kluk. Usmál jsem se a posadil se vedle něj. Překvapivě se také usmál a představil se mi jako Sean. Ředitel měl pravdu, byli docela napřed, takže jsem se často obracel na svého spolužáka, kterého jsem jako jediného znal jménem. Vždy mi ale naštěstí poradil nebo mi nechal opsat něco ze sešitu. Den docela ubíhal, a než jsem se vzpamatoval ze všech těch předmětů, už tu byla obědová pauza. Šel jsem si do automatu koupit kávu, na kterou jsem ráno neměl čas. Opravdu jsem ji potřeboval, jelikož jsem byl už hodně unavený ze všech těch nových informací. Šel jsem si sednout na lavičku před školu. Vytáhl jsem mobil a byl překvapený, že mám novou zprávu. Chtěl jsem se podívat, kdo mi to píše, když v tom si ke mně sedl Sean.

„Ahoj. Nevadí, že si k tobě sednu?“

„Ne, vůbec ne,“ usmál jsem se na něj.

„Tak jaký byl první den ve škole?“ zeptal se mě.

„Celkem náročný, musím toho hodně dohnat.“

„Jo, to jsem taky musel, když jsem sem přišel poprvé.“

„Nejsi odsud?“

„Ne, jsem z Německa. Táta je ale Američan, a když jsem dostal tu možnost jet s ním do Ameriky a studovat tady, neváhal jsem ani chvilku.“

„Je tu docela hodně lidí z Evropy,“ divil jsem se.

„To jo, ale ty taky nejsi odsud.“

„Jo, my jsme se stěhovali z New Yorku.“

„Aha a proč?“

Bože, proč se mě na to všichni pořád ptají. Nebyl jsem si jistý, jestli mohu říct skutečný důvod. Americké školy jsou nejhorší, co se týče šikany. Hlavně pro gaye. Toho kluka jsem ani neznal. Bůh ví, jak by to vzal. Tak jsem jen řekl, že to bylo kvůli práci, kterou tady táta dostal. Jenom přikývl a na detaily se už neptal. Než jsme se měli vrátit do třídy, tak si Sean ještě skočil na záchod a já měl chvíli na to, abych se podíval, kdo mi to vlastně psal. Zpráva byla od Richarda.

Nechtěl bys jít do kina? Dávají Stopařův průvodce po galaxii. R

To bude určitě pitomost, ale zas proč ne. Alespoň na chvilku nepřemýšlet nad přítomností. Odepsal jsem mu, že moc rád a jestli bysme se přesto nemohli sejít v parku. Nevěděl jsem, kde kino přesně je, a mohli jsme se cestou projít a víc se seznámit. Došlo mi, že o něm vlastně nic nevím. Vypadá mile, ale bůh ví. Nikdy nesuď knihu podle obalu, na druhou stranu, proč by mě zval do kina? Možná jsem až moc naivní. Rande jsem tedy ještě nikdy neměl a nevím, zda to vůbec rande je. Možná mi to tu chce jen ukázat, když jsem tu nový. Třeba mi jen chce podat pomocnou ruku a nebo se chce víc seznámit s rodinnou, se kterou teď bude asi hodně v kontaktu díky tátově práci.

Přišel jsem domů a všiml si, že už máme docela hodně věcí vybalených. Hlavně jsem měl všechno svoje obleční ve skříni. Poděkoval jsem mámě a šel hledat něco, co bych si vzal na sebe. Měl jsem ještě dvě hodiny čas, takže jsem si rychle udělal úkoly, pomohl mámě uvařit a trochu poklidit, abych měl na večer volno. Dan byl ještě někde ve městě hledat si brigádu, takže až přijde, bude muset pomáhat zase on. Třeba by si toho ani nevšimli, kdybych prostě odešel ven, ale chtěl jsem být fér. Radši jsem se zeptal, jestli můžu jít s partou ze školy do kina. Dala mi souhlas s tím, že musím být doma alespoň v devět. Poděkoval jsem a běžel se do pokoje připravit. Vzal jsem si na sebe bílé tričko s.Oliver, k tomu šedé džíny a vyrazil směr park.

Venku bylo příjemné počasí. Ani zima ani vedro. Lidé byli v parku a seděli různě po lavičkách nebo na trávě. Stánky byly ještě otevřené, tak jsem si chtěl koupit pivo, ale bohužel mi ho neprodali. Chci žít v Evropě, říkal jsem si, tam prodávají lidem alkohol už od osmnácti. Naštvaně jsem si sedl na jednu z laviček. Rozhlédl jsem se po okolí a divil se, kolik je tu párů. Zdá se, že sluníčko všechny vytáhlo ven. Vzal jsem mobil a podíval se, kolik je hodin. Bylo už 17:05, podíval jsem se k místu, kde jsme se měli sejít, ale nikde jsem ho neviděl. Možná ani nepřijde, ale mohl mi alespoň napsat. Pomalu jsem vstával, když se v mém zorném poli objevily dva průhledné kelímky s pivem. Podíval jsem se nahoru a uviděl úsměv.

„Promiň, jdu pozdě. Všiml jsem si, že ti ho nechtěli prodat,“ podával mi jedno z piv.

„Díky, já si tě vůbec nevšiml,“ usmál jsem se na něj.

„Nesedneme si na chvíli?“ ukázal na místo pod stromem. Byl tam stín a navíc to bylo docela daleko od ostatních lidí, takže jsme si mohli povídat nahlas. Souhlasil jsem. Nesli jsme si svá piva a posadili se do posekané trávy. Napil jsem se, protože jsem z ničeho nic začal být docela nervózní. Podíval jsem se na jeden pár, který si mezitím sedl na lavičku, kde jsem byl před chvílí já. Dívka se smála něčemu, co jí zřejmě její přítel říkal, a pak se políbili.

„Ty máš přítelkyni?“ zeptal se mě Richard. Podíval se směrem, kam jsem se díval.

„Um, ne. Nemám,“ cítil jsem se trapně a díval se na své pivo, jako by to byla ta nejvíc zajímavá věc na světě.

„Dobrý, jen se ptám.“

Usmál se na mě. Začal mi vyprávět o jeho rodině. Jeho máma trpěla bipolární poruchou, ale zjistila to, až když bylo Richardovi dvanáct let. Jeho táta ji ale hrozně miloval. Snažil se co nejvíce pracovat z domova a často ji bral na dovolenou. Bohužel i přesto všechno začala trpět depresemi. Byly chvíle, kdy prý ani nevnímala. Když mu bylo patnáct let, chtěl se doma přiznat, že je na kluky. U téhle části příběhu jsem se na něj překvapeně podíval. Jen se usmál a pokračoval. Bál se přiznat svému otci, a tak šel za mámou. Byl to zrovna jeden z těch okamžiků, kdy nevnímala a jen koukala z okna. Klekl si před ní a začal vyprávět, jak se zamiloval do jednoho kluka. Svěřoval se jí s tím, že neví, co má dělat, a bojí se to přiznat ostatním. Myslel si, že ho neposlouchá, a možná díky tomu to dokázal říct nahlas. Z ničeho nic ho však máma pohladila po tváři a usmála se na něj. Řekla mu, že je na něj moc hrdá a jen si přeje, aby byl v životě šťastný. Když mu bylo tolik jako mně, tak bohužel umřela. Jeho otec se s tím špatně vyrovnával. Byly chvíle, kdy byl jenom doma, seděl na posteli a prohlížel si rodinné fotky. Jednou při večeři však Richarda překvapil, když se zeptal, co se stalo s tím klukem, do kterého je zamilovaný. Podíval se na něj a nevěřil svým uším. Otec se na něj usmál a řekl, že už to ví dlouho.

Koukal jsem se do země. Vzpomněl jsem si, jak to bylo u nás. Vždycky jsem si přál, aby takhle moji rodiče zareagovali. Vzal mě pod bradou, abych se na něj podíval. To, co jsem v jeho očích viděl, byla empatie, ale bylo v nich ještě něco. Nemusel jsem mu vůbec nic říkat. On to věděl. Nevím, co mě to popadlo, ale objal jsem ho. Bylo mi jedno, že to někdo vidí. Neskutečně se mi ulevilo. Možná tu byl konečně někdo, kdo mě dokázal pochopit. Uvědomil jsem si, že ho pořád objímám, tak jsem ho pustil. Navrhl, že bysme mohli pomalu jít směrem ke kinu.

„A co tvůj bratr? Ten se zdá, že je docela v pohodě,“ zeptal se mě, když už bylo dlouho ticho.

„Jo, on je asi jediný v rodině, který to bere. Dokonce si ze mě občas udělá na to téma i srandu, ale tak aby to neublížilo.“

„To mě mrzí, že se s tím tvůj táta nesmířil.“

„Jak víš, že zrovna táta…“

„Všiml jsem si, jak se na tebe pořád dívá. Jako bys nesměl ani promluvit.“

„Jo, táta je prostě přísný, ale na to jsem si už celkem zvykl.“

Smutně jsem se na něj usmál. Mezitím jsme došli k okénku, kde jsme si koupili každý lístek. Já si ještě koupil popcorn a Richard jenom coca colu. Sedli jsme si úplně nahoru, kde bylo nejméně lidí. V půlce filmu jsem si uvědomil, jakou mám žízeň. Chtěl jsem si jít koupit nějaké pití, ale na druhou stranu jsem se bál, že přijdu o nějakou dobrou scénu. Richard do mě šťouchl loktem a podal mi svou colu. Vděčně jsem se usmál a napil. Na oplátku jsem mu nabídl popcorn. Film skončil, ale my ještě seděli v sále a koukali na titulky. Máma mě vždy učila, že je neslušný jít dřív, než titulky začnou, je to jediná věc, kterou můžeme udělat pro lidi, kteří se podíleli na výrobě filmu. Richard byl zřejmě stejně poučen.

Vyšli jsme ven, kde už byla tma, ale bohužel i zima. Poprosil jsem ho, jestli bysme nemohli jít rychlejším tempem. Souhlasil a cestou jsme probírali film, který jsme právě viděli. Procházeli jsme přes park, až jsme došli na místo, kde jsme se seznámili. Řekl jsem mu, že odsud už to radši půjdu sám. Bál jsem se, co by řekl táta, kdyby nás spolu zahlédl.

„Nechceš zítra ke mně přijít? Budu provázet tvého tátu po nové kanceláři. Třeba by vás to mohlo sblížit, kdyby věděl, že se zajímáš o jeho práci.“

„Můžeme to zkusit, ale dost o tom pochybuji.“

„Za zkoušku nic nedáš a já budu moc rád, když mě navštívíš.“

Usmál jsem se a podíval se na něj. Chtěl jsem mu nějak vyjádřit vděčnost za dnešek, ale hlavně že se mě snažil pochopit. Přistoupil jsem blíž k němu a dal mu pusu na tvář. Otočil jsem se a rychle se vydal pryč, aby neviděl, jak mám červené tváře a úsměv od ucha k uchu.