Cesta

Seděl v hotelovém pokoji, po dlouhém dni byl unavený a neklidný zároveň. Zdeněk se mu neozval. Co když je s někým zrovna teď? Ne, to je hloupost, nikdy mu nezahnul, není Karel. Jenže Alex se toho pocitu nedokázal zbavit. Rychle vyťukal číslo.

„Ahoj, už máš po všem?“

Slyšet Zdeňkův hlas, už jen to mu zvedlo náladu.

„Ahoj, jo mám. Zrovna jsem došel do pokoje. Jak se máš ty?“

„Představ si, přijel Jarda. Pamatuješ? Ten kolega, co jsem ti o něm vyprávěl. Tak jsme si dali večeři, povídali až do jedenácti. Byl na dovolené v Thajsku. Alexi?“ Zdeněk byl nervózní. Nechtěl Alexovi lhát, ale taky věděl, jak moc je žárlivý. Taky věděl proč. Jeho bývalý, Karel, ten byl Alexovi nevěrný pořád. A on se toho neumí zbavit. Je nedůvěřivý, podezírá a někdy taky pěkně bouchne.

„Tak to sis užil super večer. A já si tu dělám starosti.“ Alex byl naštvaný, v hlase se odráželo všechno jeho rozhořčení.

„Alexi, neblázni, proč bych ti…“

„Nic mi nevysvětluj,“ zasyčel a položil telefon.

Zdenkovi stékaly slzy po tvářích. Zase se na něho naštval, zase to končí takhle. Už nemůže dávat si pozor na to, co říká, raději ani nezmiňovat, že mluvil s někým, na koho by mohl Alex žárlit. Moc dobře věděl, že bude po návratu protivnej, někdy i trochu zlej. Pořád ho miloval, ale už nemohl. Zabalil si, napsal Alexovi dopis, kde se pokusil všechno vysvětlit, klíče nechal ve schránce. Odešel.

Alex po návratu domů nejdříve vybuchl. Cítil se zrazený, ublížený, bral to jako potvrzení všech svých podezření. Dopis nečetl, hodil ho do koše neotevřený. Celou noc nespal, nakonec i plakal. Ráno se Zdenkovi pokusil zavolat, číslo nedostupné. Vytáhnul dopis z koše, když ho četl, ruce se mu třásly, slzy už ani nezkoušel zadržet. Tohle je konec. Úhledně dopis složil a schoval si ho. Občas se k němu vracel, vždycky mu to způsobilo bolest, ale Zdenka nemohl dostat z hlavy. Už dávno pochopil, že svým žárlením vyhnal muže, kterého miloval. Zdenek ho znal moc dobře. Změnil si číslo a ani jinde nebyl k nalezení, prostě zmizel.

Už to byly skoro dva roky. Pořád měl na nočním stolku Zdeňkovu fotku, nedokázal se ho vzdát. Trápil se a bral to i jako zasloužený trest. Nejdřív Karel, který ho podváděl a choval se k němu strašně. A pak on sám vyhnal přítele, kterého miloval. Přestal ho hledat, jen doufal, že je spokojený, šťastný.

„A to jsi vážně cestoval jen tak, vůbec jsi nevěděl kam? Žádné plány?“ udiveně se ho Luboš zeptal.

„Jo, bylo to fakt skvělý a lidi byli neuvěřitelně vstřícní. Prostě jsem se rozhodl ze dne na den.“ A někdo mi k tomu pomohl, pomyslel si.

„Neuvěřitelný rok ve Vietnamu a pak ještě vydáš knihu. Jsi moc zvláštní." Zdenek se díval do Lubošovy tváře. Jenže i teď si vzpomenul na Alexe.

„Nechceš ještě pití?“ zkusil to zamluvit a stáhnout se.

„Ne, rád bych tě víc poznal. Nebudu na tebe spěchat. Jen…,“ pozvedl ruku, že mladíka pohladí. A ten couvnul.

„Promiň, já nemůžu. Nezlob se.“

Rychle vyšel z patra, kde se konala prezentace jeho knihy. Potřeboval si oddechnout. Napadlo ho vyjet na střechu, tam bude sám. Před výtahem postavil skleničku s pitím na stolek, co tam jen tak stál. Hned jak se dostal na střechu, ovanul ho chladný vzduch. Bylo to osvěžující. Docházel k okraji, když spatřil postavu. Kruci, není sám. No nic. Rozhodl se vrátit, když se neznámý otočil.

„Zdenku?“ Alex na něho nevěřícně zíral.

Díval se do hnědých očí, na husté, teď o dost delší, kaštanové vlasy, krásně tvarovaná ústa. Stará bolest se mu usídlila na hrudi.

Nemá právo po něm cokoliv chtít, ale nechtěl, aby mladík hned odešel. Ještě chvilku, malou chvilku s ním chtěl být. Třeba takhle. Nepohnul se.

„Máš se dobře?“ plácnul to první, co ho napadlo.

Alex. Nemohl ani polknout, pohledem zkoumal muže před sebou. Pořád ten krátký sestřih na tři milimetry, pronikavé černé oči. Teď v nich ale viděl bolest a smutek. Nečekaně ho to zasáhlo.

„A ty?“ odpověděl mu otázkou, nespouštěl z něj pohled.

„Pořád stejně."

„A to je?“

„Jsem ve stejné společnosti, jen o kousek výš.“

„Počkej, Alexi, ty jsi ředitel? Výš už to přece nešlo.“

„Jo, jsem.“

Jejich oči se ani na vteřinu nepustily.

„Promiň, nechci tě zdržovat,“ řekl náhle Alex, smutně se usmál a dal se na ústup. Jenže musel projít kolem Zdenka. Ve chvíli, kdy byli nejblíže k sobě, řekl mladík:

„Nezdržuješ, jsem rád, že jsme se zase potkali.“ Alex se zastavil, otočil se a byli si tváří v tvář.

Mladík pozvedl ruku, pohladil ho.

„Zdeňku, odpusť mi to, prosím,“ Alexovi se chvěl hlas, do očí se mu draly slzy. Zdeněk se k němu přivinul, muž ho rychle sevřel v náruči, něžně líbal do vlasů.

„Choval jsem se jako pitomec, odpusť. Prosím tě, odpusť mi.“ Nic víc už neřekl. Mladík k němu pozvedl tvář a opatrně se dotkl jeho rtů.

Zavřel oči, poddal se kráse okamžiku. Neudělá nic, co Zdeněk nechce, jen ho pevně držel u sebe. Setrvali tak dlouho, až už se do jejich těl zakusoval chlad. Přece jen byl prosinec. Alex by tak zůstal i dál, bál se porušit tu chvíli. Bál se, že jakmile mladíka pustí, bude kouzlo chvíle pryč.

Zdeněk se pevně držel Alexových boků, chuť polibku byla opojná, stejně jako před dvěma roky. I on toužil zůstat tu teď a takhle. I jeho svírala obava. Alex byl ve všech ohledech skvělej chlap, vyjma toho žárlení, a mladík se obával, že už je to taky zadanej chlap. Nebyl si jistý, jak moc se vzdálili. Sice se omlouval a žádal odpuštění. Mohl ale jen chtít smýt starou křivdu a jít dál, bez něho.

„Jsi na lehko, takhle nastydneš,“ prolomil nakonec Alex ticho.

„Jo, musíme se zahřát,“ dostal odpověď, ale mladík se nepohnul.

„Zdenku, vážně,“ pohladil ho po vlasech.

„Spěcháš někam?“ zašeptal mladík, ale v duchu řekl k někomu.

Silné paže ho jemně odtáhly od tepla Alexova těla.

„Ne, nespěchám, nemám kam ani za kým. Nejradši bych zůstal tady, takhle,“ propaloval ho planoucím pohledem.

„Pořád jsi ve stejným bytě?“ sám sebe Zdeněk překvapil tu otázkou. Cítil, jak se Alex napjal, ale přikývl.

„Mám ubytování v hotelu, už jsem tu moc dlouho nebyl a před odjezdem jsem prodal, co šlo, abych měl dost peněz,“ skoro omluvně se usmál.

„Můžu tě pozvat k sobě?“ Byla to otázka vyslovená s největšími rozpaky, jaké kdy u Alexe viděl. Ten nezdolný muž, silný tělesně i duševně, neochvějný, se s obavou ptá, jestli k němu půjde. Jen Zdeněk snad věděl, kolik něhy, jemnosti a lásky dokáže dát. Toužil po ní, po něm. Patřil k Alexovi, už dávno to zjistil, že nedokáže milovat nikoho jiného. Nemohl dát ani polibek bez pocitu, že Alexe zrazuje.

„Ano,“ hlas ochraptělý možná zimou, možná něčím jiným.

Za dvacet minut se sešli před budovou. Alex už seděl v autě. Zdeněk se nikdy ve značkách aut nevyznal, ale bylo mu jasné, že tohle není žádná maličkost. Na sedadle spolujezdce se pohodlně uvelebil, v autě bylo teplo. Za jiných okolností by asi usnul, ale teď měl nervy tak napnuté, že to nešlo. Ani on, ani Alex nepromluvili. Sem tam se setkali pohledem, ale hned uhnuli. A zatímco Alex doufal, že si snad promluví a možná…

Zdeněk se rozhodl, věděl, co chce udělat. Nechtěl mluvit, vysvětlovat a ani to nechtěl od Alexe. Rozhodl se dávat a brát, kolik to jen půjde. Proto taky hned za dveřmi Alexova bytu, než mu jeho hostitel stačil cokoliv říct, ho objal a opřel o zeď.

Bylo to tak nečekané, že se nezmohl ani na náznak odporu. Všetečné ruce mu stáhly sako a kravatu, u toho ho Zdeněk líbal, nesmlouvavě se dožadoval jeho plné pozornosti. Měl ji. Alexův mozek se odporoučel, instinkt, touha a láska, třaskavá směs, kterou dokáže zažehnout jen mladík, který mu právě bez pardonu roztrhl košili, ho ovládla. Zvuk knoflíčků cinkajících a narážejících do kdečeho kolem se nesl prázdným, zšeřelým bytem. Zdeněk mu rozepnul kalhoty, opustil jeho rty, jazykem si značil cestu, když klesal na kolena. Alex ho sledoval, jestli to udělá, jestli ho vezme…

Ucítil rty a jazyk na svém mužství, z hrdla se mu vydral sten, zavřel oči a ruce zabořil do jemných vlasů. Nemohl skoro dýchat a mladík si ho vychutnával. Pomalu, jemně ho laskal, skoro jako by si chtěl připomenout zapomenutá místa. Sevřel mužovy ruce, stáhl ho k sobě na zem, líbali se a svlékali. Alex skončil na zádech, Zdeněk nad ním. Dlouho se hladili, líbali, laskali. Nepromluvili, nebylo potřeba slov, cítili jeden druhého. Mladík už nemohl déle čekat, nadzvedl se, pohlédl do mužových očí a dosedl. Prohnul se v bocích, cítil Alexe hluboko v sobě, vnímal ho všemi smysly. Čas pro ně přestal existovat.

Snažil se popadnout dech. Objímal mladíka, hladil rozechvělé tělo, vlasy. Slzy se mu kutálely po tvářích, zavřel oči, chtěl si pamatovat každou vteřinu, každý povzdech.

„Alexi.“

Nechal oči zavřené, nechtěl se loučit, ještě ne. Ještě chvilku, malou, prosím. Pevněji sevřel víčka, kousl se do rtu. Nečekaný polibek, jemný jak dotek motýlích křídel. Mladík slíbával jeho slzy, hladil vlasy a tvář.

„Alexi, podívej se na mě.“

Otevřel je, co mohl dělat. Něžný pohled hnědých očí ho teple objal. Znovu se nadechl k omluvě, mladík mu ústa zakryl rukou.

„Neříkej to,“ přiblížil svou tvář k jeho. „Nemohl jsem tě dostat z hlavy, celý ty dva roky jsi byl se mnou. Strašně se mi stýskalo, hrozně moc. Když jsem se vrátil, měl jsem strach tě vyhledat. Bál jsem se, že někoho máš a to…“

Alex se mu vysmekl, prudce ho položil pod sebe, pevně sevřel v náruči.

„Nikdo není jako ty ani já jsem se od tebe neodpoutal. Vím, že to byla moje chyba.“ Mladík se nadechl. „Byla, Zdenku, choval jsem se jako idiot. Ubližoval ti. A teď se bojím, že už to nepůjde. Víš, co se říká, dvakrát do stejné řeky nevstoupíš.“

„Jsou to dva roky, Alexi, já jsem jiný i ty. Začneme znovu…“

Bez varování byl umlčen dravým polibkem. Jen, co mu muž dovolil se nadechnout, řekl:

„Zopakuj to, řekni to znovu!“

„Nejsme…“

„Ta poslední dvě slova, řekni to!“

Černé oči plály divokým ohněm, Alex se usmíval a Zdenkovi to došlo.

„Začneme znovu,“ taky se usmíval. Začali se pošťuchovat, kočkovat a objímat. Zadýchaní, rozesmátí se rozhodli pro sprchu. Zdenek vyšel z koupelny první, zamířil rovnou do ložnice. Rozsvítil lampičku na nočním stolku a strnul. Hned vedle lampičky stála jeho fotka, pamatoval si, kdy ho Alex vyfotil. Vedle fotky dopis, taky ho poznal hned. Zezadu ho ovinuly dvě silné paže, na krku ucítil Alexovy rty. Mladík zaklonil hlavu, mužovy ruce sjely níž, rozhrnuly župan, políbili se.

Bylo ráno, slunce probouzelo den, první paprsky se dotkly oken. Alex se opatrně vysoukal z peřin, po špičkách došel k oknu a zatáhl závěsy. Pak se stejně neslyšně vrátil do postele. Zdeněk se přetočil na bok, zamžoural očima.

„Už je ráno?“

„Je, ale taky je neděle. Klidně spi. Nebo někam spěcháš?“

Mladík se mu stulil do náruče. „Ne, nikam nemusím, mám volný den.“ Jemný polibek na hruď. „Jen, můžeš pro mě něco udělat?“

„Co bys rád?“ zajímal se Alex.

„Prosím, obejmi mě, pevně, mám to rád.“

Muž ovinul paže kolem nahého těla. „Spokojený?“

„Ano,“ zapředl mladík. Pomalu usínal.

„Miluju tě, Alexi,“ zašeptal.

Políbil Zdeňka do vlasů. „Taky tě miluju.“

Epilog

Seděl v hotelovém pokoji, chystal se volat Zdeňkovi. Pořád v něm byl malý plamínek žárlivosti. Snažil se ho potlačit.

„Ahoj, jaký byl den?“ zeptal se opatrně.

„Docela v klidu. Co ty?“ vrátil mu to Zdeněk.

„Byl to dlouhý den, už se těším do postele,“ zaklepání na dveře ho vyrušilo.

„Promiň, někdo klepe.“

„Tak se nenech rušit, pa,“ ukončil Zdeněk hovor. Alex se vztekle zvedl, prudce otevřel.

„Ty…,“ mladík se mu vrhnul do náruče. „Zdenku, co tu děláš?“ Sevřel mladíka v náruči.

„Říkal jsem si, že když se ti to tu protáhlo, uvítáš společnost. Já nebudu sám doma a ty nebudeš mít černé myšlenky.“

Muž vzal chlapcovu tvář do svých rukou, políbil ho.

„Nezasloužím si tě.“

„Všechno, co ti teď provedu, si opravdu zasloužíš,“ usmíval se Zdeněk.

Spát šli až nad ránem. Když Alex vstával, aby se dostavil na nutnou schůzku, políbil milého na rameno. Už teď se těšil na návrat. Ušel kus cesty, oni oba. Litoval, jak moc Zdeňkovi ublížil, a byl šťastný, že jsou spolu.