• Vikys
Stylklasika
Datum publikace29. 5. 2020
Počet zobrazení2620×
Hodnocení4.81
Počet komentářů14

Tony nemohl vydržet. Ten den už to trvalo příliš dlouho, až měl pocit, že se zadusí. Musel ven co nejdříve. Nechal si osedlat koně a odjel na projížďku.

Byl jedináček, narodil se jako chtěné dítě do velkého luxusu. Do zlaté klece. Otec záhy zemřel, nikdy ho nepoznal, a matka převzala vládu nad celým hrabstvím. A nad jeho výchovou. Odmalička znal jen povinnosti. Musí se přece připravovat na to, že jednou celé panství převezme. Nechodil do školy, matka mu zařídila soukromé učitele. Trvala na tom, že musí mít nejlepší vzdělání, a byla ochotná za to zaplatit.

Učení mu nevadilo, měl ho dokonce i rád. Mohl se dozvědět tolik věcí. Svět je přece tak zajímavý, pořád se v něm něco děje. A příroda, to je něco úžasného. Chodil po jejich rozsáhlé zahradě a pozoroval rostliny, ptáky a zvířata. Rozkvetlá louka, vonící květiny, vítr šumící ve větvích stromů… Měl pocit, že na světě není nic hezčího.

Pak tu ovšem byly povinnosti jiného druhu. Musel být u toho, když přijela nějaká návštěva a matka ji přijímala ve velkém salonu. Musel mít na sobě oblek, který ho u krku škrtil, a podávat ruku. Nebavilo ho to. Co je mu do nějakých cizích lidí. Ale matka přikázala a on musel poslechnout.

V noci se únavou a smutkem rozplakal.

„Tony, co se děje?“ Matka vešla do pokoje, aby mu popřála dobrou noc.

„Mami, mně je tak smutno…“ Z očí mu vytryskly další slzy a chtěl matku obejmout.

S napřaženou rukou ho zarazila. „Jak se to chováš? Už nejsi malé dítě, brzy ti bude čtrnáct!“

„Mami, prosím…,“ stále se dožadoval její pozornosti.

„A dost! Okamžitě přestaň brečet a jdi spát! A ať už se to neopakuje!“ Nekompromisně se otočila a vykráčela z pokoje.

Tonymu sevřela srdce ledová ruka. Nevěřícně zíral na zavřené dveře, kterými matka odešla. Proč ho nevyslechla? Přece není tak špatný? Lehl si do postele na záda a zíral do tmy. Uvědomil si, že ho matka nikdy neobjala, maximálně ho pohladila po hlavě a letmo se usmála, když pronesl před návštěvou něco vhodného. Tak rád by se jí svěřil se svými starostmi. Ale nešlo to. Nevyslechla by ho.

Zavřel oči a přál si, aby spánek přišel co nejdřív. Pak znovu ucítil, jak mu po tvářích stékají slzy.

Od té doby nikdy před matkou neplakal. Slzy si vždycky rychle otřel, aby ho nepřistihla, a už se ji nepokoušel obejmout.

***

Dnešní oslava, pořádaná na počest jeho devatenáctých narozenin, přišla Tonymu jako trest. Matka mu nemohla nic vytknout, choval se přesně podle společenských pravidel. Převzal dárky, poděkoval, potřásl si s kdekým rukou, přikyvoval. Všechno to dělal jako automat.

Velice ho však překvapilo, když mu matka představila několik dívek. Prý ze samých vznešených rodin, bohaté a hezké. Bylo mu záhy jasné, o co se matka snaží. Najít mu včas nějakou vhodnou nevěstu. Všechno v něm vřelo, ale navenek se tvářil neutrálně. Vedl s nimi nezávaznou konverzaci, jak byl naučený, ale nebylo mu zrovna volno. Dívky byly milé a veselé, ale jemu připadaly jako nějaké vzdálené obrazy.

Ani jedna mu nic neříkala, nic k nim necítil. Toužil po spřízněné duši, se kterou by si mohl povídat a sdílet společné zážitky, ale nic takového nenacházel.

Najednou mu to celé přišlo směšné. Proč musí něco takového dělat? Proč nemůže být volný? Hrdlo se mu stahovalo a nejraději by se rozkřičel. Věděl však, že nemůže. Když už, tak vůči těm dívkám by to bylo nevhodné.

Pak se rozhodl. Musí pryč, někam ven a dostat ze sebe to napětí, které hrozilo vybuchnout. Omluvil se, že mu není dobře, a odešel.

Muže ve stáji jeho prosba překvapila, to Tony jasně viděl, ale nic neřekl a koně mu osedlal. Byla sice už noc, ale nemusí nikomu vysvětlovat, proč si chce vyjet právě dneska. Vyvedl osedlaného koně ven, nasedl a vyjel směrem do parku, který obklopoval celý jejich zámek.

V hlavě mu hučelo. Cítil chladný vánek na rozpálených tvářích a pobídl koně do cvalu. Hnal se do vzdálených částí parku. Jen pryč, co nejdál od otupujících povinností. Po tvářích mu začaly stékat slzy, ale nevšímal si toho. Tady ho stejně nikdo nevidí.

Světlo měsíce ozářilo skupinu stromů, které tvořily malý hájek. Tam koně zastavil a seskočil. Opřel se čelem o strom a cítil, jak mu horko stoupá do tváří. Vykřikl, jak ho náhle přepadl pocit zoufalství. A znovu a znovu, křičel už docela nahlas a pěstmi bušil do drsné kůry. Musí to ze sebe dostat ven.

Po chvíli přestal a cítil, stále opřený o strom, jak se mu zběsilý tlukot srdce pomalu uklidňuje.

Pak kůň zafrkal a vzápětí něco zašustilo v nedalekých keřích. Tony se prudce otočil. Zalila ho vlna strachu, když viděl, jak se k němu blíží mužská postava. Málem nedýchal a usilovně přemýšlel, co by měl udělat.

„Nemusíš se mě bát,“ promluvil cizinec. „Jen jsem se přišel podívat, kdo tady tak křičí.“

Přišel ještě blíž a Tony spatřil jeho obličej. Překvapilo ho, že je to mladík asi tak jeho věku, a trochu se mu ulevilo, když viděl jeho přátelský výraz.

„Chtělo se mi křičet, tak jsem křičel,“ snažil se, aby jeho hlas zněl klidně. Klidný však ještě úplně nebyl, rukou nervózně hladil koně po krku.

Výraz v mladíkově tváři se změnil. „Promiňte, pane, nechtěl jsem vás rušit. Jen jsem vás hned nepoznal…“ Lehce se uklonil.

„To je v pořádku.“ Tony se konečně uklidnil. „Kdo vlastně jsi?“ Nevzpomínal si, že by ho někdy dřív viděl.

„Jmenuju se Eliot. Jsem zahradníkův pomocník.“

„A co děláš tady tak pozdě v noci?“

„Nemohl jsem spát, tak jsem se šel projít. Je tady krásně.“

Tony si všiml, že si Eliot prohlíží jeho koně. „Můžeš si ho pohladit,“ nabídl mu velkoryse.

Eliot přistoupil blíže a pohladil koně po hlavě. „Je krásný.“ V hlase mu zněl obdiv.

Tonyho zaujalo, jak někdo může být šťastný jen proto, že si pohladí koně. Pro něho to byla samozřejmost, měli jich hodně a on s nimi byl v podstatě od dětství. Pak si ale připomněl, že na světě jsou i jiní lidé než jeho rodina a ne každý má takové možnosti.

„Už musím jít zpátky,“ řekl a sledoval, jak Eliot od koně odstoupil. „Rád bych si s tebou ještě někdy promluvil. Přijď sem zítra večer. V osm asi.“

Eliot na něho překvapeně pohlédl. „Dobře, pane.“

Tony vyskočil na koně a kývl. „Dobrou noc.“ A pobídl koně do klusu.

„Dobrou noc, pane,“ volal za ním Eliotův hlas.

***

Tony přemýšlel, proč vlastně chtěl, aby se s ním Eliot sešel. Nejspíš proto, aby se něco více dozvěděl. Chtěl poznat, jak žijí jiní lidé. Lidé, kteří nebydlí v obrovských domech s rozlehlými zahradami a stájemi s množstvím koní.

Taky si ovšem musel někde v hloubi duše přiznat, že ho Eliot zaujal. Chtěl ho poznat blíže. Zdálo se mu, že by se z nich mohli stát přátelé. Navíc se mu zamlouval i svým vzhledem, byl moc hezký, měl hnědé vlasy a tmavé oči, v kterých to jiskřilo veselím. Než poznal, koho má před sebou. Pak veselí nahradila vážnost a ostražitost.

Uvědomil si, že jejich světy jsou rozdílné, ale právě proto ho lákalo podívat se do něčeho odlišného. Vzrušením se mu rozbušilo srdce. Vypadalo to jako zajímavé dobrodružství.

Nemohl se večera dočkat. Když konečně nastal, pod záminkou projížďky v parku se vytratil ven. Vlastně nelhal, skutečně odjel na koni. Jen neřekl, že má s někým schůzku. Eliot už na něho čekal, na tom stejném místě parku jako včera v noci. Radostně se usmíval a Tonyho zalila vlna sympatie. Bylo mu moc dobře.

Setkávali se každý večer na stejném místě v parku. Tony se na to moc těšil, po celém dlouhém dni stráveném různými povinnostmi to bylo jako balzám na duši. Zjistil, že Eliot je chytrý a zvídavý, měl sice jen nízké vzdělání, ale rád se učil nové věci. Bydlel v malém domku spolu se starým zahradníkem. Práci zahradníka měl moc rád, o rostlinách toho věděl spoustu. Tony mu na oplátku vyprávěl o svém životě, o povinnostech, které musí plnit, i o tom, co zajímavého viděl na svých různých cestách s matkou.

Viděl, že se Eliotovi líbí jeho ušlechtilý kůň, a dovolil mu chvíli se na něm projet. Zjistil, že trochu jezdit umí, a zvíře bylo klidné, takže nebyl žádný problém.

„Co kdybychom zašli k jezírku?“ Eliot právě seskočil z koně a hladil ho po krku. Přitom se poočku díval na Tonyho.

Bylo horko a Tony to uvítal. „To je dobrý nápad,“ souhlasil. Hned se tam vydali, bok po boku, a koně vzali s sebou. Bylo to v odlehlé části rozsáhlého parku a Tony tam chodíval jen málokdy.

Šli pěšky a Eliot vedl koně za uzdu. Tonymu se zdálo, že po něm pořád pokukuje, jako kdyby si ho nenápadně prohlížel. Moc nenápadné to ovšem nebylo. Myslel si, že se ho Eliot chce na něco neobvyklého zeptat a sbírá odvahu. Rozhodl se počkat, s čím přijde.

Už se stmívalo, když k jezírku došli. Tony si nikdy neuvědomil, jak krásné místo to je. Jezírko nebylo veliké, na délku možná jen třicet metrů, ale kolem rostly vysoké stromy a nějaké květiny a keře. Bylo to velice hezké zákoutí.

„Nevím, pane, jestli je to dovolené, ale občas se sem chodím koupat,“ podíval se nesměle na Tonyho.

„Nevím, proč by to nešlo. Byla by škoda to nevyužít, když je horko,“ usmál se Tony.

„Děkuji, pane,“ rozzářil se Eliot a už vedl koně do stínu stromů. Tam ho přivázal a začal se svlékat.

Tony ho chvíli překvapeně pozoroval. Nikdy by ho nenapadlo, že Eliot bude plavat nahý. Díval se za ním, jak vbíhá do vody, a cítil, jak mu do tváří stoupá červeň.

Eliot byl krásný. Měl štíhlé, jemně osvalené tělo, které pokrývala zlatavá kůže. Tonymu najednou připadal jako ta nejkrásnější bytost na světě.

„Pane, pojďte taky,“ volal na něho Eliot a cákal kolem sebe.

Tony váhal. Voda ho lákala, ale nechtělo se mu svléct se úplně do naha. Nakonec se rozhodl, že si nechá spodky. Když vstupoval do vody, všiml si, že se na něho Eliot pozorně dívá. Pod tím pohledem se mu rozbušilo srdce a rychle se ponořil pod hladinu, jen hlava mu trčela z vody. Začal plavat a na Eliota se nepodíval.

Chvíli mlčky plavali kolem jezírka. V horkém dni to bylo opravdu více než vítané a Tony byl v duchu Eliotovi vděčný za ten nápad. Slunce už bylo nízko nad obzorem a stíny stromů se táhly přes hladinu.

Tony se rozhodl, že vyleze ven a chvíli si lehne na břeh, aby mu spodky uschly. Lehl si do trávy na záda a zavřel oči. Bylo pořád dost teplo a on skoro cítil, jak se mu voda odpařuje z kůže. Pak uslyšel, jak Eliot vychází z jezírka a lehá si do trávy vedle něho.

Potom se stalo něco neuvěřitelného. Ucítil, jak se jeho nahé kůže na předloktí dotkly Eliotovy prsty. Chvíli spočívaly na místě, pak ho začaly lehce hladit. Vyvolalo to v něm příval nepoznaných pocitů. Nejdříve ztuhnul a měl pocit, že se napětím nedokáže ani pohnout. Pak se roztřásl. Cítil, jak z těch jemných dotyků proudí do těla vlny horka.

Prsty pomalu přešly na nahý hrudník. Hladily mokrou kůži na prsou, potom zlehka přejely přes bradavku. Tohle Tony nedokázal vydržet a táhle zasténal. Ozval se tichý smích a prsty přejely i druhou bradavku. Přesunuly se na kůži břicha a Tony už cítil, že jeho ztopořené mužství napíná vlhkou látku spodků. Vyděsilo ho to, krev se mu nahrnula do obličeje, ale zároveň se nedokázal odpoutat od těch hladících špiček prstů přejíždějících po chvějící se kůži.

Ucítil, jak mu Eliotovy ruce stahují spodky. Tonyho bolestivě napjatá chlouba se uvolnila ze sevření látky a vzápětí jeho žalud obklopilo vlhké horko. V tu chvíli otevřel oči.

Jeho tvrdý penis mizel v Eliotových otevřených ústech. Ten pohled byl neskutečný. Mísil se v něm pocit nepatřičnosti a zároveň obrovského vzrušení. Instinktivně pokrčil a roztáhl nohy, čehož Eliot využil a rukou mu zajel do rýhy mezi půlkami. Hladil mu stažené koule a přitom se jedním prstem dotýkal sevřeného otvoru. Druhou rukou sevřel penis u kořene a přejížděl pomalu nahoru a dolů. Pak špička prstu pronikla do růžice otvoru a to už Tony nevydržel. Horký příliv vzrušení ho zalil, zaklonil hlavu a vykřikl. Cítil, jak z penisu vystřikuje proud Eliotovi do úst.

Ležel a prudce oddechoval. Viděl, jak si jeho ochabující mužství Eliot vytahuje z úst a usmívá se na něj.

„Líbilo se vám to, pane?“ Díval se Tonymu přímo do očí a lehce ho hladil po stehně.

„Ano. Bylo to úžasné,“ uvědomil si, že pocit nepatřičnosti zmizel. Pak si všiml, že Eliotův penis trčí mezi jeho stehny, u kořene obklopený tmavými chloupky. Při tom pohledu ho napadlo, jaké to asi je dotýkat se jiného těla.

„Sáhněte si, pane,“ vzal ho Eliot za ruku a přiložil si ji na své mužství.

Tony fascinovaně sledoval, jak jeho ruka téměř automaticky přejíždí po té skvělé věci nahoru a dolů. Nevěděl, jak to má správně dělat, ale podle výrazu v Eliotově tváři to dělal správně. Pak viděl, jak Eliot sám přiráží do jeho ruky, a stiskl dlaň trochu více. Eliot zavzdychal, ještě párkrát přirazil a pak už Tony viděl vyletující proud světlé tekutiny. Měl pocit, že je to jedna z nejkrásnějších věcí, jaké kdy zažil.

Eliot vzal jeho ruku a políbil ho do dlaně. „Děkuji, pane.“

Tony se posadil, usmál se a pohladil ho po tváři. „Já děkuji tobě. Netušil jsem, že existuje něco tak báječného.“

Dívali se navzájem do očí, Tony ruku na Eliotově tváři. Byla to krásná tvář, ze které zářily oči a ústa se vlhce leskla.

„Tykej mi. Já jsem Tony,“ naklonil se k Eliotovi a políbil ho.

Eliot se radostně usmál, jako kdyby dostal nějaký skvělý dárek. Pak se překvapeně rozhlédl. „Musíme se vrátit, už je skoro tma.“

Vůbec si nevšimli, že slunce zapadlo a světla je jen málo. Rychle se oblékli, odvázali koně a vydali se k zámku.

***

Tony tomu úplně propadl. Bylo to tak úžasné, tak fantastické. Začali se scházet se u jezírka každý večer. Nemohl se dočkat, až Eliota obejme a políbí na plné rty, pokryté jemnou kůží, bude ho hladit po celém pevném těle, vzájemně se vezmou do nedočkavých úst a nechají vystupňovat společnou extázi. Měl pocit, že žije v jiném světě. Povinnosti mu najednou připadaly méně svazující, když věděl, že večer se setká s Eliotem.

„Tony, chtěl bych něco zkusit,“ zašeptal Eliot.

Leželi na boku na trávě u jezírka, Tony se zadkem tiskl Eliotovi do klína.

„Copak?“ zeptal se líně a přitom cítil, jak se Eliot trochu odtáhl a jeho ruka mu zajíždí do rýhy mezi půlkami a hladí stažený otvor.

„Chtěl bych dovnitř.“ Eliot zajel špičkou prstu do otvoru a přitom jazykem olízl Tonymu kůži pod ramenem.

„Prstem?“ Tony byl zmatený, nebyl si úplně jistý, o co ho žádá.

„Prstem ne,“ odpověděl Eliot a Tony cítil, jak se mu krev žene do hlavy, když mu to došlo.

„Já… Nevím, já jsem… Nikdy jsem…“

„Neboj se. Půjdu na to opatrně,“ slíbil Eliot a lehce zakroužil prstem v růžici.

Tony chvíli přemýšlel. Ta představa ho vzrušovala, ale nechtěl něco takového dělat na trávě.

„Zítra večer máme slavnost, přijede nějaký matčin známý. Po půlnoci přijď ke mně do pokoje, to už se mi snad podaří z té oslavy zmizet.“

„Jak se tam dostanu?“

„Pod oknem roste strom. Dá se po něm vylézt až k oknu do mého pokoje,“ a Tony vysvětlil, které okno to je.

„Dobře. Přijdu.“ Eliot přestal hladit růžici a objal Tonyho kolem pasu. Tony tu ruku chytil a přitiskl si ji do svého rozkroku. Penis už zase vyzývavě trčel.

„Na tenhle problém znám skvělé řešení,“ zasmál se Eliot a sevřel dlaň.

Slavnost se Tonymu zdála nekonečná, ale věděl, že to musí zvládnout. Navíc ho posilovalo vědomí, že o půlnoci za ním přijde Eliot. Pak si najednou všiml, že ho matka pozoruje.

„Stalo se něco? Vypadáš zamyšleně, jako bys byl duchem mimo.“

„Jsem v pořádku. Jen mě trochu bolí hlava.“ Tony se bál, aby se všechno nějak nezkomplikovalo.

„To zvládneš. Dneska je potřeba se ukázat v co nejlepším světle.“

Tonyho to zarazilo. „Proč zrovna dneska?“

Matka se usmála. „Vidíš tam tu dívku v modrých šatech? Myslím, že by to pro tebe byla vhodná nevěsta.“

„Cože?“ zalapal po dechu. Něco takového vůbec nečekal. Tohle už nebylo nezávazné seznamování s různými dívkami na slavnostech.

Matka mu poklepala po rameni. „Vidíš? Její otec ji vede sem. Seznámíte se.“

Ne. Ne! Všechno v něm křičelo. To přece… Jak by mohl…

Nebylo vyhnutí. Jako ve snu navázal vhodnou konverzaci, taky s ní šel tančit. Vůbec si nepamatoval, o čem vlastně mluvili. Choval se k ní zdvořile, ale vůbec ho nezajímala, i když musel uznat, že je hezká a milá.

Jakmile byla půlnoc, rozhodl se. Zatvářil se, že už bolesti hlavy nemůže vydržet, omluvil se všem a rychle odešel. Matka za ním nesouhlasně hleděla, ale nevšímal si toho.

Jakmile byl u sebe v pokoji, zamkl se a otevřel okno. Třásl se nedočkavostí a taky obavami. Co když nakonec nepřijde? Ale za chvíli už Eliota slyšel, jak leze po stromě nahoru. Nebylo těžké přelézt po větvích do okna a vzápětí už se objímali a hladili, rty u sebe a jazyky v ústech toho druhého.

„Sluší ti to,“ prohlížel si ho Eliot.

„Díky, ale už v tom déle nevydržím,“ začal si Tony svlékat svůj večerní oděv. Eliot ho vzápětí napodobil a za chvíli stáli proti sobě nazí.

Ve slabém světle lampy se Tonymu zdálo, že snad nikdy neviděl nikoho krásnějšího, než je Eliot. Vztáhl ruku a jemně ho hladil po tváři, pak prstem zajel mezi vlhké, pootevřené rty. Eliot ho lehce stiskl mezi zuby a olízl jazykem. Tony vydechl vzrušením a druhou rukou mu jemně přejížděl přes ztvrdlou bradavku. To začal sténat i Eliot a jeho napjaté mužství se zvedalo směrem k Tonymu. Ten už nečekal, klekl si a vzal ho do úst. Lehce kouřil a olizoval zespodu jazykem a cítil, jak mu Eliot přiráží do pusy.

„Už dost, nebo to nevydržím,“ vydechl a odtáhl se od Tonyho. Pak ho jemně zatlačil k posteli. „Klekni si zády ke mně.“

Tony ho poslechl a chvěl se napětím. Slyšel, jak Eliot hledá něco v hromádce svého oblečení na zemi, a pak ucítil jeho ruku, jak mu projíždí mezi půlkami. Prsty měl od něčeho vlhké. Sjely zespodu na jeho chloubu, bolestivě trčící, a několikrát přejely po celé délce. Pak jemně promnuly koule, až Tony vzrušením zasténal.

Slyšel, jak si Eliot klekl za něho, a prohnul se v zádech. Vlhký prst mu chvíli kroužil kolem růžice a pak zkusmo zajel dovnitř. Tonyho vzrušení se ještě vystupňovalo a uvědomil si, že nahlas vzdychá. K prvnímu prstu za chvíli přibyl druhý a třetí. Pomalu projížděly úzký, postupně se uvolňující otvor. Dlouhými, táhlými pohyby.

„Ještě, ještě…“ Tony měl pocit, že už to nevydrží, a přirážel proti těm úžasným prstům.

Pak prsty vyjely ven a on na otvoru ucítil tlak žaludu Eliotova penisu. Prohnul se v zádech ještě víc a pak už cítil, jak mu opatrně zajíždí dovnitř.

Bolest, to byla první věc, co mu blesklo hlavou. Instinktivně se chtěl odtáhnout, ale Eliot ho rychle přidržel za boky. Chvíli tak nehybně zůstali a Tony cítil, jak se ještě více uvolňuje a bolest střídá neskutečný pocit.

Jednu ruku na jeho boku a druhou na penisu se v něm Eliot začal pohybovat. Opatrné, pomalé a krátké pohyby. Tony zavřel oči a soustředil se na ten pocit. Nepatrné zbytky bolesti, tlak a teplo, a pomalu se zvedající vlny vzrušení. Ještě víc roztáhl nohy a začal přirážet penisem proti Eliotově dlani a zpátky, tím se současně napichoval na jeho chloubu v zadku.

Tempo se stále stupňovalo. Oba vzdychali už dost nahlas, zpocená kůže se k sobě lepila a zalévaly je vlny horka jako příboj. A pak to přišlo, bylo to jako bílý výbuch v hlavě. Tony naposled přirazil, zařval a vzápětí proud horkého spermatu dopadal na prostěradlo. Eliot v něm ještě zrychlil, pak také vykřikl a naplnil Tonyho nitro svým semenem.

Chvíli tak zůstali a nechali dech, ať se zklidní a srdce přestanou bláznivě bušit. Pak se Eliot opatrně odtáhl a Tony si lehl na bok.

„To bylo neskutečné,“ vydechl a přitáhl Eliota k sobě. Leželi vedle sebe, hleděli si do očí a drželi se za ruku. Nevadilo jim, že jsou oba zpocení a ulepení, vnímali jen jeden druhého.

„Tony, jsi ten nejúžasnější člověk, jakého znám,“ zašeptal Eliot.

Tony se usmál, přitáhl si jeho ruku a políbil do dlaně. „To ty jsi skvělý, Eliote.“

Dívali se okouzleně jeden na druhého a pak usnuli, prsty rukou propletené.

***

Něco ho probudilo, nějaký ruch uvnitř domu. Otevřel oči, za oknem právě svítalo. Eliot vedle něho klidně spal, ruku obtočenou kolem jeho pasu. Díval se mu do tváře a ten pohled ho naplňoval radostí. Pootočil se a lehce ho políbil na rty.

„Vstávej,“ zašeptal a myslel na to, že by si mohli zopakovat něco ze včerejší noci.

Eliot se protáhl a otevřel oči. Když uviděl Tonyho rozzářenou tvář, usmál se a pohladil ho po líci. Pak si všiml, že už není úplná tma, a vyskočil.

„Už musím jít. Zahradník se vzbudí a bude mě hledat,“ rychle na sebe házel oblečení, ležící na zemi.

Tony by ho nejraději stáhl zpátky k sobě do postele, ale věděl, že to nejde. Když se Eliot chystal vylézt oknem na strom, vyskočil z postele a toužebně se k němu přitiskl. „Večer přijdu k jezírku.“

Eliot ho rychle políbil a usmál se. „Už se těším.“ A byl pryč.

Po jeho odchodu se Tonymu zdálo, že pokoj nějak ochladl. Připadal mu najednou prázdný a studený. Kéž by mohl mít Eliota pořád u sebe. Kéž by.

Pomalu se oblékl a vydal se dolů, aby zjistil, co je to za hluk.

Byl překvapen, když uviděl, že i v tak časnou hodinu je jeho matka vzhůru a vypadá nervózně.

„Matko, co se stalo?“ Nechápavě se k ní přiblížil.

Podívala se na něho. Její obvyklý chladný pohled, jako by se na chvíli změnil. Chvíli ho pozorovala a pak promluvila. „Zahradníka našli před chvílí. Je mrtvý a zdá se, že ho někdo zabil.“

„Cože? Proč by to někdo dělal?“ Nevěřícně na ni zíral.

„Nejspíš ho chtěl okrást.“ Nadechla se a pak dodala: „Hledáme jeho pomocníka. Je možné, že to byl on, zabil ho a okradl a pak utekl.“

Tony nevěřil vlastním uším. Eliot? Ten přece nemohl nikoho zabít, byl celou noc u něho…

„Kdy se to stalo?“ Hlas se mu třásl.

„Našli ho před hodinou. Byl u něho doktor a prý byl mrtvý tak maximálně hodinu.“

Tonymu se ulevilo. „To nemohl být Eliot. On byl…“

„Mlč! A jdi do svého pokoje!“ Hlas se jí najednou chvěl zlostí.

V tu chvíli přiběhlo několik mužů. „Paní, našli jsme ho! Právě se vracel, asi chtěl ještě něco sebrat!“

„Odveďte ho na policii. A dva zůstaňte tady.“

Tonyho sevřel strach. „Matko, ale on to být nemohl…“

Skočila mu do řeči. „Nevíš, co mluvíš!“ Pak se otočila k dvojici čekajících mužů: „Odveďte mladého pána do jeho pokoje, má horečku a blouzní.“

Přiběhli k němu, chytli ho každý z jedné strany a odváděli ho pryč.

„Matko, co to má znamenat?!“ Snažil se jim vykroutit. „Matko!“

Nebylo to nic platné, nedokázal se jim vytrhnout. Muži ho dovlekli do pokoje a zamkli. Chvíli lomcoval klikou a křičel a bušil, pak se vrhl k oknu. Sleze dolů a zjistí, jak by mohl Eliotovi pomoct. Je přece nevinný!

Pak však uviděl pod stromem stát několik dalších mužů. Nejspíš ho hlídali ze všech stran. Co se to děje?

Vztek vystřídalo zoufalství, vrhl se na postel a naříkal. Připadal si jako zvíře chycené do klece, vyjící a zmítající se hrůzou. Proč? Nic nechápal.

Po chvíli se trochu uklidnil, vztek i zoufalství ustoupilo. Neklidně přemýšlel, co dál. Přece v tom Eliota nenechá.

V zámku zašramotil klíč a dovnitř vešla matka, ve tváři svůj obvyklý ledový výraz. Všiml si, že za dveřmi stojí ta dvojice mužů, která ho sem přivedla. Hlídají ho opravdu ze všech stran.

Posadil se na posteli, zdánlivě klidný a vyrovnaný, pak pomalu vstal. „Matko, co se děje? Proč mě hlídají?“ Snažil se, aby se mu netřásl hlas.

„Vím, co jste ty a ten zahradníkův pomocník dělali u jezírka,“ upírala na něho pevný pohled. „S tím je konec.“

S Tonym to otřáslo. Někdo je u jezírka sledoval a oni si ničeho nevšimli. „Takže víš…“

„Ano. A ještě je to i násilník, zloděj a vrah, jak se ukázalo. Bude potrestán.“

„Ale on je nevinný! Celou noc byl tady se mnou…“ Zarazil se a cítil, jak mu krev stoupá do obličeje.

Matka si ho překvapeně měřila a v očích měla vztek. „Takže to zašlo až tak daleko?“ Skoro vykřikla, ale pak se ovládla. „Nic už nechci vědět. Jsi nemocný a půjdeš se léčit.“

Léčit? Léčit z čeho? Že něco cítí k Eliotovi, který je také chlapec a ne dívka? Jak přesvědčit matku, že ho žádná dívka nikdy nezaujala?

Slzy mu vstoupily do očí. Proč se k němu matka takhle chová? „Matko, já jsem přece zdravý. A Eliot je…“

„Jasně jsem řekla, že máš o tomhle mlčet! Ještě dneska odjedeš do sanatoria!“ Otočila se k odchodu. „Můj jediný syn musí být v pořádku.“

Tony se sesunul na podlahu a zavřel oči. Snad je to jen zlý sen.

Nebyl.

***

Po šesti měsících se vrátil domů. Na pobyt v sanatoriu měl vzpomínky jen značně mlhavé, jak se celou věc snažil v sobě potlačit. Vybavoval si hlavně zvracení, pak spoustu obrázků mladých mužů, které mu ukazovali, a bolest s tím spojenou.

Taky nějaký ostrý hlas, jak na něho křičí, a slova o hříchu. Pro mě to žádný hřích není, pomyslel si. A další hlas, klidný a vemlouvaný, jak se ho snaží přesvědčit, která cesta je ta ‚správná‘.

Zpočátku se snažil vzdorovat, ale nebylo mu to nic platné. Vší silou se ho snažili zlomit. Nakonec rezignoval, až všichni kolem uvěřili, že je na nejlepší cestě k nápravě. Ale on sám věděl, že je uvnitř pořád stejný, že se nic nezměnilo.

Přivezli ho domů. Tam ho přivítala matka, svým chladným pohledem si ho prohlížela. Odvrátil se a šel do svého pokoje. Odmítal vyjít ven, jídlo mu museli nosit, a stejně se ho skoro nedotkl. Ležel na posteli a hleděl do stropu, ztracený v myšlenkách.

Párkrát ho matka přišla navštívit a snažila se mu domlouvat, připomínala mu jeho povinnosti. Co ho to zajímalo. Z jeho života se vytratila radost. Měl pocit, že je na světě úplně sám a ostatní jsou někde velice daleko.

Nevěděl, kolik času uteklo od jeho návratu. Ležel v posteli a lhostejně sledoval, jak se pokoj pomalu halí do šera, když zaslechl za oknem nějaké zvuky. Vyděsilo ho to. Prudce se posadil a ostražitě poslouchal. Zřetelně uslyšel něco jako klepání na skleněnou tabuli okna. A zase. A znova.

Rozhodl se přijít té věci na kloub. Pomalu a váhavě šel k oknu a opatrně se podíval ven. Ke svému obrovskému překvapení tam uviděl Eliota.

„Eliote!“ vykřikl a rychle okno otevřel.

Eliot vskočil dovnitř a vrhl se Tonymu kolem krku. „Tony…“

Tony ho k sobě tiskl a cítil, jak mu po tvářích tečou slzy. Eliot je tady u něho. Připadalo mu to jako zázrak.

Nakonec se od sebe odtáhli a pozorně si jeden druhého prohlíželi. Tonymu se Eliot zdál nějak pohublý a ve tvářích měl tmavé stíny.

„Myslel jsem, že tě zavřeli. Že už tě nikdy neuvidím.“ Tony si z tváře otíral slzy.

„Ne. Sice mě odvedli na policii, ale museli mě pustit. Náhodou totiž chytli pravého pachatele. Měl oblečení od krve a u sebe pár zahradníkových věcí.“ Eliot se ušklíbl. „Už mě ale tady jako zahradníka nechtěli. Bydlím nedaleko ve vesnici.“

„Věděl jsem, žes to nemohl udělat. Byls přece celou noc u mě.“ Tony ho chytil za ruku. „Chtěl jsem to jít dosvědčit, říkal jsem to matce, ale ta mě nechala zavřít do pokoje a pak odvézt do sanatoria.“

Eliot přikývl. „Vím. Když mě pustili, hledal jsem tě, ale řekli mi, že jsi nemocný a odjel jsi na léčení.“ Pak dodal: „Čekal jsem na tebe. A dneska se mi podařilo se sem dostat.“

Tony svěsil hlavu. „To nebylo léčení. Snažili se tam ze mě dostat moje city k tobě.“

„Cože?“ Eliot překvapeně zamrkal.

„To se jim nemohlo podařit. A taky že nepodařilo,“ zvedl hlavu. „Líbil ses mi hned na první pohled a líbíš se mi pořád.“ Tony se začal usmívat. „Dívky mě nikdy nezajímaly.“

Eliot ho znovu objal. „Taky ses mi líbil jako ještě nikdo předtím. Jsi skvělý, Tony.“

Chvíli stáli v objetí a slyšeli, jak tomu druhému tluče srdce. Aniž by si řekli jediné slovo, začali se vzájemně svlékat a pak si ruku v ruce lehli do postele. Dívali se navzájem mlčky do očí, až Tony promluvil:

„Co s námi bude?“

Eliot ho pohladil po vlasech. „Neboj se. Vymyslíme něco, abychom byli pořád spolu. Aby nás nic nerozdělilo.“

Tony ho políbil. „To bych byl moc rád.“ A přitiskl se k němu.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (41 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (40 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (41 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (41 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (52 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0

Co mě nezabije, to mě posílí.

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+1 #14 Odp.: Nadějeaduška 2021-10-31 13:49
Moc pěkný příběh s ještě hezčím koncem. 🙂
Citovat
+1 #13 Pekná love storyMike33 2021-10-18 16:16
a naviac aj poučná ako to máme mi gayovia ťažke nielen v minulosti, ale aj teraz! :lol:
Citovat
0 #12 Odp.: NadějeVikys 2021-03-27 22:16
Díky za komentáře :-)
Myslím, že do Maurice to má poněkud dále, ale jako srovnání je to zajímavé.
Kdyby to mělo pokračování, tak by to určitě neskončilo dobře, jak se znám.
Citovat
0 #11 Odp.: NadějeYorjan 2021-03-25 16:43
Moc krásné... Škoda, že není pokračování. Prostor by tu byl.. Každopádně moc děkuju. (Trochu mi to připomíná "Maurice", ale s happy endem.)
Citovat
+1 #10 Odp.: Nadějerealutopik 2021-03-24 21:29
Romantika v luxusu - to je ono. A má to ethos: Láska vítězí nad hloupostí. Dokonce zvítězila i pravda - o tom, kdo zavraždil zahradníka. Člověk má dobrý pocit, když to dopadlo dobře. Jen víc dobrých konců.
Citovat
+2 #9 Díky všemVikys 2020-06-05 18:01
za komentáře :-)
Jak píšu jinde, více mě to táhne k tragickým koncům. Tohle je takové náhodné vybočení z řady :-)
Citovat
+4 #8 Odp.: Nadějedetail 2020-06-04 12:46
ke konci jsem se bál, že to skončí blbě... tak jsem rád za nadějný konec. Nej odstavec: "Bolest, to byla první věc, co mu blesklo hlavou. Instinktivně se chtěl odtáhnout, ale Eliot ho rychle přidržel za boky. Chvíli tak nehybně zůstali a Tony cítil, jak se ještě více uvolňuje a bolest střídá neskutečný pocit."
Citovat
+5 #7 Odp.: NadějeAlianor 2020-06-03 20:15
V poslední době mě tyhle 'královské příběhy' pronásledují a mohu říct, že je mám velmi rád. Také šťastný konec mě hodně potěšil. Děkuji :-)
Citovat
+4 #6 Odp.: NadějeMarko 2020-06-02 21:28
Pridávam sa,tiež to vidím ako romantiku. Inak nádherný príbeh, pútavé čítanie a ako píše Ron, konečne s happy endom :lol: Ďakujem.
Citovat
+5 #5 Odp.: NadějeRon 2020-06-02 10:28
Krásná romantika a konečně hepáč. :lol: Díky. :-)
Citovat
+4 #4 TakyAmater1 2020-05-31 12:29
Bych řekla že je to romantika. :lol: příjemné čtení
Citovat
+5 #3 Odp.: NadějeKev1000 2020-05-31 12:22
Hezkej příběh, krásně popsaný chvíle lásky :-)
Citovat
+9 #2 Odp.: Nadějezmetek 2020-05-30 09:01
Je to zařazené pod klasiku, ale je to vlastně čistá krásná romantika. Dík.
Citovat
+6 #1 NADEJEWilliam 2020-05-30 06:55
Nádherné čítanie, ďakujem Vikys
Citovat