Řez

Vyšel z kanceláře, celým tělem se mu šířilo napětí, ve spáncích mu bušilo. V ruce svíral telefon, jeho záchrana. Rychle vešel na záchody, rozhlédl se, chvilku vyčkal, byl sám. Sundal obal telefonu a vylovil malý sáček, z něho složený kapesník a v něm na něho čekala žiletka. Vyhrnul si rukáv košile, přiložil a pomalu udělal rovný řez, krev z rány stékala na bílé umyvadlo a Honza pocítil uvolnění. Vydechl, čelem se opřel o kachličky. Po chvíli si ranku opláchl studenou vodou, přilepil náplast, připravenou pro všechny případy v kapse. Obal od ní a papírový kapesníček od krve hodil do koše. Upravil se, prohrábl si neposlušné vlasy a klidným krokem vyšel.

Filip seděl na poklopu, nepohnul se. Zaběhl sem rychle se podívat, jestli mu na e-mail přišla zpráva z firmy, kam šel před týdnem na pohovor. Byla to hloupost, ale prostě měl jistotu, že nikdo neuvidí, co nemá. Slyšel příchozího, zvuky mu napověděly, že bude lepší mlčet, neprozradit se. Byl překvapený, do téhle zadní části chodby nikdo nechodil. Jakmile osaměl, spěchal i on pryč. Zarazil se při pohledu na drobné červené kapky na okraji umyvadla. Nikoho jiného by to nenapadlo, on to už ale jednou zažil. Naklonil se nad koš, spatřil zkrvavený kapesníček a obal od náplasti. Nemusí to nic znamenat, ale vzpomínka na sestru mu nešla z hlavy. Rychle vykoukl na chodbu, podle delších hnědých vlasů hned poznal, o koho jde. Honza? Ten milej kluk?

Myšlenky se hnaly zběsilým tempem. Vybavil si všechny momenty, kdy se s ním setkal. Trochu plachý, nikdy se neúčastnil večírků a dalších akcí. Tohle musí vědět. Nemohl si pomoct, chtěl znát pravdu a hlavně mu pomoct. Věděl, kam to může zajít, když v tom bude sám.

Trvalo to, než se naskytla příležitost. Jednání o fúzi a s tím spojené změny a nutná jednání mu dala šanci. Všichni zaměstnanci byli pozváni na společný víkend, kde mělo dojít nejen k jednáním, ale také k seznámení se. Každý v tom hledal něco jiného, pro Filipa to znamenalo možnost. Zjistil si, kterým autobusem pojede Honzovo oddělení, a zařídil si, že jel s ním a to hned vedle něho. Na mladíkovi byla znát velká nervozita. Filip se na něho povzbudivě usmál.

„Budete chtít sedět u okna, nebo do uličky?“

„Já… asi do uličky.“

V první prudké zatáčce to s Honzou hodilo, málem vypadl. Chytil ho. Neměl tak skvělý postřeh, díval se z okna, ale periferně se snažil ho zahlédnout. Proto zaznamenal náznak pádu. Ucítil cuknutí, mladík se mu hned snažil vykroutit, i když u toho říkal: „Děkuju“.

„Není zač. Nechcete raději k oknu?“

„Dobře,“ přesunul se.

Viděl v jeho očích děs. Neměl tušení z čeho, taky zaznamenal třes rukou. Takže má pravdu, bohužel. Sedl si co nejvíc do uličky, ale nepřestal se na Honzu dívat.

„Já nerad jezdím autobusem, připomíná mi to dětství. Vždycky se mi dělalo špatně, babička si myslela, že když budu cucat bonbony, bude mi líp. Jenže byla diabetička a ta její cukrátka byla hrozná. Nemohla za to, ale fakt mi bylo ještě hůř.“

Honza se neznatelně usmál a Filip prostě nemohl zmlknout. Vytáhl kdejakou historku, svoji nebo někoho jiného. Mladík se nemohl přestat smát. Cesta uběhla rychle.

Ubytování a chvíle klidu před večeří. Honza seděl na posteli. Co to bylo? Ten zájem. Bylo mu dobře, opravdu dobře a takhle se nenasmál už roky. Věděl, že na večeři musí jít, pak už se z pokoje nehne. Skupinky a party se ubytovaly spolu a co nejblíže sobě. Takže malý pokojík pro jednoho na něj vyšel jakoby mimochodem. Položil na postel knížku, těšil se na čtení, klid. Věřil, že to zvládne. Večeře opravdu proběhla v docela příjemné atmosféře a brzo se mu podařilo vytratit. Svižně vyšel ze sálu, s úlevou se vydal ke schodům.

„Přece bys už neodcházel, Honzíčku,“ hlas byl zabarvený alkoholem, „doufal jsem, že se konečně víc poznáme.“ Karel se mu opřel o ramena, pevně ho objal a držel u sebe. „Je pravda, že nikoho nemáš? Neboj, někoho ti najdeme.“

„Ne, ne já…,“ snažil se mu vyprostit.

„No ták,“ to už se mladík vysmekl, vyběhl schody po dvou, vrazil do pokoje. Bez rozmýšlení sáhl po mobilu a zmizel v koupelně. Napětí z večera a událost pod schody, nemohl si pomoct. Když vyšel, byl nahý a s novou náplastí, tentokrát na stehně. Vzal si pyžamo, vlezl do peřin. Nedokázal číst. Lampičku nechal svítit, na mobilu si vyhledal audioknihu. Se zavřenýma očima poslouchal.

Filip se do pozdních hodin zdržel v rozhovoru s kolegy. Šlo o veskrze pracovní témata. I tak se občas rozhlédl, jestli mladíka někde nezahlédne, ale ne. Asi se uklidil do soukromí svého pokoje, odhadoval. Cestou do pokoje, i on měl jednolůžkový, pomyslel na Honzu. Mrzelo ho, že neměl čas si ho najít, snad ráno.

Jenže ráno mladík nepřišel na snídani. Filip náhodně zaslechl jeho kolegu, nečekal. Namířil si to rovnou k Honzovu pokoji, zaklepal.

„Kdo je?“ hned se ozvalo.

Takže nespí.

„To jsem já, Filip, Honzo, otevřete.“

„Co se děje?“

„Prosím, otevřete.“ Něco v jeho hlase mladíka přesvědčilo. Pustil muže dovnitř.

Ten si ho měřil zkoumavýma modrýma očima.

„Jste v pořádku?“

„Jo… teda ano. Proč?“

Filip bezděčně sjel pohledem na jeho ruce. Ví to, Honza se vyděsil, on to ví.

„Prosím, jděte pryč.“

„Co se stalo? No tak, chci vám pomoct.“

„Nic, nechte mne, prosím,“ cítil slzy, stud i strach.

Filip ho opatrně, ale pevně uchopil za ruku, vyhrnul rukáv pyžama. Řada tenkých jizev, jedna trochu novější.

„Ježiši,“ vydechl.

Mladík sebou škubl, ale nebylo mu to nic platné, druhý rukáv šel nahoru.

„Honzo, kde to je?“ nebylo třeba říkat, o čem to mluví.

„Nic vám do toho není,“ začal v zoufalství křičet, „vypadněte.“

„Ne,“ Filip stál pevně na místě přede dveřmi, kterými vešel. Najednou se zdál být jako obr. Vysoký, svalnatý, odhodlaný muž, kterého neobejde ani omylem.

„Běžte,“ plačtivě zaprosil mladík.

Muž ho stáhl k sobě a sevřel v náruči. Cukající se, bránící se stvoření. Honza se pral, seč mohl. Škrábal i kousl, byla v tom bezmoc a strach, ale Filip ho nepustil. Nakonec se vzdal, jen brečel. Sevření povolilo, jedna ruka jemně hladila chvějící se záda, druhá něžně pohladila vlasy.

„Jeden kolega tu má auto, půjčím si ho a odvezu tě domů.“

Uplakané hnědé oči se na něho upřely.

„Proč?“

„Nemohl bych ti to říct v tom autě?“

Honza nic neřekl. Muž se zhluboka nadechl. „Dobře.“

„Mám mladší sestru, Danielu, začala s tím v pubertě. Dlouho to nikdo nevěděl. Jednou jsem se vrátil z tréninku dřív, vpadl do koupelny a tam ji našel. Seděla na kraji vany, v ruce skalpel od krve a na stehně čerstvou ránu. Na zemi před ní leželo sametové pouzdro plné různých ostrých udělátek, kterými si způsobovala zranění. Nechápal jsem vůbec nic. Vyhrožoval jsem jí, že to řeknu rodičům. Bylo mi dvacet, jí osmnáct, ale styděla by se jim to přiznat. To pouzdro jsem jí sebral. Trvalo mi to nějakou dobu, ale dostal jsem jí k psychologovi. Nechtěla, ale pak jí to pomohlo. Může mi zavolat kdykoliv, ví, že hned přijedu. Je už vdaná, má rodinu, Marek je skvělej chlap. Všechno mu to došlo, promluvil si s ní. Je to už spoustu let, kdy je vše v pořádku. Přesto když mi zazvoní telefon a já na něm vidím její jméno, sevře se mi hruď strachem.

Honzo, před dvěma měsíci jsem byl na záchodě, když jsi tam vpadl a…,“ nedokázal to říct. „Chci ti jen pomoct. Dovol mi být ti přítelem, nikomu to neřeknu, jen nechci, abys na to byl sám. Prosím."

Po celou dobu, co mluvil, hladil hocha po zádech a druhou rukou jemně projížděl jeho vlasy. Když dokončil své vyprávění, byl Honza tváří přitisknutý k jeho krku.

„Proč?“

„Proč co? Proč ti chci pomoct?“

„Ne. Proč to dělala?“

Filip zavřel oči.

„No naši nebyli ukázkový rodiče. Ne že by nás tloukli, to ani ne. Sem tam pohlavek, facku jsem nedostal nikdy, a pokud vím, tak ani Danča ne. Jen nešlo s nima mluvit. Ona je ségra hrozně citlivá, na všechno. Moc si věci bere a zároveň nenašla nikoho, komu by se svěřila se svým trápením. Vymluvila se z toho, co jí bolí na duši. Jako kluk jsem v ní důvěru taky nevzbuzoval, ne pro svěřování se. Nějaká spolužačka jí tohle poradila, nebo spíš o tom před ní mluvila. Že to je skvělej způsob, jak se zbavit stresu. Jaksi jí opomenula říct, že je možný si na tom vypěstovat závislost,“ zmlkl.

„Odvezeš mě domů?“ zašeptal.

„Nabídl jsem ti to, tak jo. Ale samotného tě nenechám, to se nezlob.“

Honza na něho znovu pohlédl. Jen přikývnul. Pomalu vstali, svoje věci měl v malém kufru hned. S hotelovým klíčem v ruce poslušně následoval Filipa, který si taky zabalil během okamžiku.

„Ještě si něco vezmu z koupelny a jdeme.“ Zavřel dveře a stáhl si triko. Byl podrápaný od bránících se rukou po celé hrudi. Na levém bicepsu kousanec do krve. Sakra, blesklo mu hlavou, tohle nebude jen o neporozumění. Tomu klukovi někdo něco moc zlýho udělal. Nenechá ho v tom, nemůže a nechce. Rychle si natáhl čisté triko a mikinu, tu nechal rozepnutou.

Honza stál s kufrem v ruce, v hlavě zmatek. Měl strach, ale i radost, pokud se to tak dá říct. Jen se v tom neuměl zorientovat, cítil nutkání, které jen s obtížemi potlačil. Než se k něčemu rozhodl, objevil se Filip. Chopil se obou kufrů.

„Tak jdeme.“

Klíče a zapůjčení auta si vyřídil obratem. Nikdo si ani nevšiml, že zmizeli, ne hned.

„Chceš sedět vzadu?“

„Já… nevadí to, radši bych…“

„V pohodě, jen si dej pás, prosím.“

Než se rozjeli, ještě se zeptal: „Mám pustit rádio?“

„To je fuk.“

„Honzo, jen řekni, co chceš, nic víc.“ Díval se na něho modrýma, klidnýma očima.

„Mám v mobilu audioknihu, jestli to nevadí.“

„Ne, klidně to pust.“

Vytáhl telefon, kde byla skrytá i žiletka. Našel nahrávku a pustil v místě, kde ráno končil. Filip vycouval z parkoviště a vyjeli.

Občas se mrkl na zadní sedadlo, ani jednou se nesetkali pohledem. Honza zarytě koukal z okna. Pak usnul. Filip sjel na odpočívadlo, vytáhl ze svého kufru župan, opatrně spícího mladíka přikryl.

Adresu mu Honza řekl, než vyjeli, vzbudil ho až na parkovišti před jeho domem.

„Honzo, jsi doma. Honzo.“

Pomalu se probouzel, obecně málo spal, a poslední probdělá noc byla asi ta pověstná kapka. Byl strašně unavený. Překvapilo ho, že je přikrytý županem.

„Promiň, nic jiného jsem neměl,“ omlouval se Filip.

„Ne, to je dobrý, děkuju.“

Muž ho doprovodil ke dveřím bytu. Doufal, že tím to končí, marně.

„Nenechám tě teď samotného. To ode mne nemůžeš chtít,“ pronesl tiše za jeho zády.

Honza zůstal stát s rukou na klice, nechtěl ho pozvat dovnitř, to prostě nešlo. Jeho byt byl jediné místo, kde se cítil bezpečně. Neuměl si představit, že by tam někdo vkročil.

„Je deset, skočím se převléct domů a sejdeme se v jednu? Můžeme jít třeba na oběd,“ navrhnul Filip, protože ho prostě nic jiného nenapadlo.

„Tak jo,“ dostal odpověď a mladík zmizel v bytě, aniž se otočil.

Bylo mu všelijak, tři hodiny mu přišly strašně dlouhý. Snažil se uklidnit. Vysprchoval se, ošetřil hlavně to kousnutí, bylo teda pořádný, jako by bojoval o život. Škrábance jen vyčistil, nic víc. Celej hrudník si nemůže polepit náplastí.

Zavolal psychologovi, ke kterému Daniela chodila, když ještě bydlela v Praze. Byl to skvělej chlap, teď už ale na penzi. Nechal si od Filipa vysvětlit to málo, co věděl. Souhlasil s tím, že Honzu na léčbu přijme.

„Pane Tichý, já už žádné pacienty nemám, praxi nevedu. Vím ale, jak moc jste pomohl své sestře. Jestli teď váš přítel přijme mé služby, nebudeme hovořit o honoráři. Také ho nezvu do ordinace, ale k sobě domů.“ A dal Filipovi adresu.

Honza na něho čekal před domem. Byl nervózní, ne tak jako Filip, který přemýšlel, jak mu to má říct. Pozval mladíka na oběd do příjemné hospůdky, kde dobře vařili. Když si po jídle dal jen vodu, všiml si Honzova tázavého pohledu.

„Nepiju, nikdy jsem nezačal a nechci. Můj strejda pil, viděl jsem, co to s lidmi může udělat. Mám rád kafe, dobrý kafe, ne žádnou bryndu. Dobrý jídlo, v tom se nešidím, ale alkohol ne.“

Doprovázel Honzu domů, nepřišel na žádný lepší nebo dobrý způsob.

„Honzo, volal jsem tomu doktorovi, ke kterému chodila ségra. Je už v penzi, ale nabídl mi pomoc. Můžeš přijít, tady je adresa a telefon.“

Mladík mu papír opatrně vytrhl z ruky.

„Dík,“ utekl.

Neděle byla na nic, v dalších dnech se s Honzou nepotkal a nenašel žádný zástupný důvod, proč ho vyhledat. Věděl, že vydrží pár dnů, a pak to stejně udělá.

Zvonění ho vytrhlo ze zamyšlení, zvedl telefon.

„Pane Tichý.“

„Pane doktore, děje se něco?“

„Měl byste vědět, že váš přítel ke mně zašel. A vypadá to, že bude docházet i nadále. Ale pokud můžete, nenechávejte ho samotného. On sám za vámi nepůjde, až přijdete za ním, tak žádný spěch.“

Šel za Honzou. Nechodil k němu domů, ale trávili spolu čas. Oba rádi četli, takže se často vydali do knihkupectví. Zpoza regálů s knihami na sebe sem tam mrkli a sešli se u pultu. Filip měl rád sci-fi, detektivky. Honza životopisné romány. Filip rád sportoval, chodil do posilovny, plavat, běhat. Honza byl nadšenec do malířství a sochařství. Začali se poznávat, sbližovat, jejich světy se pozvolna prolínaly. Honza si oblíbil plavání, i když chodili v čase, kdy bylo v bazénu málo lidí. Jak Filip zjistil, měl jizvy leckde po těle, mnohé si jednoznačně nezpůsobil on sám. Filip zjistil, že životopis některých osobností je dobrodružnější a skoro detektivní. Neptal se Honzy na minulost, on sám pozvolna, sem tam, řekl něco ze svých vzpomínek. Brzo bylo Filipovi jasné, že jestli jeho rodiče byli nekomunikativní a těžko se smiřovali s tím, že je gay, Honzovi rodiče to vzali jako trest a úkol. Násilím, krutým bitím, ale i jinak se snažili syna napravit. Honza byl sám, jako prvním se svěřil svým rodičům a pak už nikomu o sobě neřekl. Naučil se zbavovat strachu a stresu s pomocí žiletky. Pak už se toho nedokázal zbavit, byla to závislost. Teď ale nebyl sám, mohl otevřeně mluvit a s pomocí starého pána se mu dařilo překonávat naučené postupy. Hledat cestu jinde. Filip byl stále blízko něho, vždy kamarádský a s patřičným odstupem. Začal mu důvěřovat a myslel na něho často jako na přítele. Toužil po lásce, ale obava v něm přece jen byla. I o tom s ním pan Bureš mluvil. V pravidelných sezeních se mu bez obav svěřoval s každou svou obavou nebo pocitem.

Po půl roce už nebylo neobvyklé, když Honzovi přišla SMS:

„Sehnal jsem ty lístky do divadla. Je to ale dnes. Půjdeme?“

Usmál se a odepsal: „Půjdeme a v sobotu je ta výstava.“

Smajlík byla odpověď.

Setkávali se jako přátelé, ale Honza byl zamilovaný až po uši. Nedával na sobě nic znát, nechtěl přijít o to hezký mezi nimi. Pravidelné návštěvy v prvorepublikové vilce u kávy a bábovky od paní domu mu pomohly poprat se svými démony. Doktor na penzi se ukázal být tím správným člověkem, důvěřoval mu. Věděl, že má před sebou ještě dlouhou cestu, ale žiletka z mobilu zmizela, ani doma už nic nebylo.

Filip ho pozval do kina.

„Byla to blbost, co?“ zeptal se ho, když odcházeli.

„Ale tak hrozný to nebylo,“ snažil se to zmírnit Honza, i když to fakt byla pitomost.

Pomalu šli vedle sebe, jejich ruce se sem tam, jen tak mimoděk dotkly. Užíval si ty chvilkové doteky, náhle ho Filip uchopil za ruku. Zastavil se. Muž ho rychle pustil, ustoupil o krok.

„Promiň,“ omlouval se.

Honza byl překvapený, ale rychle vložil svou ruku do velké dlaně. Nic víc. Překvapené modré oči ho nepouštěly, prsty se jemně dotýkaly jeho dlaně.

„Honzo.“

Mladík k němu přistoupil, byl o hlavu menší, musel tak zvednout hlavu, aby jejich pohledy zůstaly spojeny.

Muž se sklonil, těsně u jeho rtů se zastavil. „Nechci udělat nic, čím bych ti ublížil.“

„Neublížíš mi, věřím ti,“ zašeptal Honza.

Jejich rty se dotkly, jemně zkoumali jeden druhého. Nespěchali. Filip si ho přitiskl k sobě, kolem krku se mu ovinuly rozechvělé ruce. Jen se líbali, dlouho a něžně.

Odpoutali se za dlouho, propletli prsty a tak došli k Honzovu bytu. Ten ale Filipa nepouštěl, odemkl a vedl ho k sobě. Muž nic neříkal, nechával vše na něm. Srdce mu bušilo, dech se mu zrychloval. Oblečení skončili na posteli, chlapec se stulil do jeho náruče. Znovu se políbili a pak ještě tisíckrát. V noci se Filip probudil, ležel na boku, zády k němu spokojeně oddechoval Honza. Stále v oblečeni, v čem přišli. Přetáhl přes ně oba přikrývku, mladík se zavrtěl, otočil se k němu. Hlavu si opřel o jeho krk, na který vtiskl letmý polibek.

„Dobrou noc.“

„Dobrou,“ ochraptěle odpověděl Filip.

Bylo to nejintimnější, co kdy zažil. Nečekaně projevená důvěra a náklonost. Doufal, že je to ta chvíle, velký rovný řez za Honzovou bolestí a minulostí. Nemýlil se, byla to jejich první noc, začátek jejich života, společného života. Ještě za mnoho let si oba dokázali vybavit první dotek rtů, každý záchvěv těla toho druhého. Pečovali jeden o druhého, vážili si okamžiků štěstí a radosti. Jako každý pár se nevyhnuli hádce, milovali se však vroucně, dávali se beze zbytku. Věděli, jak křehká je duše a jak snadné je zranit i toho, koho milujeme. Prožili dlouhý, spokojený, láskyplný život.