Křídla

Šel pomalu, tma byla nějak jiná, hutnější, kdyby řekl tmavší, připadal by si jako blbec. Ale byla. Rukama šátral kolem sebe, konečně nahmatal kmen stromu. Nebyla to úplně úleva, alespoň trochu přestal tápat. Vůbec to tu nepoznal, nevěděl, kde je ani kam jde. Jen, že musí jít. Znovu se dal do pohybu, ztuhl, neslyšel, vůbec nic neslyšel. Došlápl do listí, věděl to, cítil jeho pohyb pod nohama, žádný zvuk. Zíral do neproniknutelné tmy, obklopen absolutním tichem. Náhle byl něčím sražen, nebo spíš někým. Byl natlačený na strom před sebou. Cítil váhu těla, byl o dost větší než on, objal ho pevně rukou kolem pasu, druhou mu sevřel krk. Ticho zmizelo. Slyšel dech útočníka, hluboký, mručivý, vyvolávalo to dojem zvířete. Pokusil se vytrhnout, stisk rukou se nezměnil. Nezesílil ani nepovolil.

„Neboj, nechci ti ublížit.“

Riens popadal dech, byl jen v kalhotách, na holé kůži cítil cizince. Byl horký, hrubá kůže, ale hlavně cítil jeho vzrušení. Vzbuzovalo hrůzu svou mohutností. Než si všechno srovnal, do krku ho kously trochu ostřejší zuby. Nebolelo to, následoval je jazyk. Neznámý ho doslova ochutnával, jemně hledal citlivá místa. Jakmile na jejich laskání mladík zareagoval, zdržel se. Vrýval si do paměti každý kousek jeho těla, zdálo se. Lehce povolil stisk, Riens se opřel rukama o strom, zrychleně dýchal. Přes všechen strach a neskutečnost toho, co prožíval, byl vzrušený.

„Kdo jsi?“ Pokusil se otočit, nebylo mu to dovoleno. Stále zůstával čelem ke stromu, nic kolem sebe neviděl.

„Prosím, kdo jsi?“

„Někdo, kdo má na tebe chuť, maličký.“ Předl mu do ucha jako kočka.

Zapřel se o strom, zvrátil hlavu a zavřel oči.

„Jsem Riens,“ zašeptal.

Byl umlčen drsnými rty, velmi jemně vsunul neznámý jazyk do jeho úst. Chutnal jinak, než jak znal mladík polibky. Něco mu to připomenulo, nemohl uvažovat nad tím co. Při polibku byl přetočen zády ke stromu, tma kolem se změnila. Neznámý poodstoupil. Chlapec viděl nejasné obrysy muže, muže? Byl vysoký, až moc, něco za jeho zády se pohybovalo, zvíře? Možná had? Ocas, došlo mu. Kdo to…

„Drastikos,“ řekl náhle. Vrhnul se na Riense, strhl ho na zem, zalehl a znovu políbil. Něco se mu při tom svezlo z ramen, mladík to instinktivně chytil do ruky. Muž se chtěl vymanit, sevřel to pevněji. Přinutil tak cizince setrvat v polibku. Byly to dlouhé vlasy, spletené do copu, který mu musel sahat k pasu. Drastikos se mu podvolil. Líbal ho vášnivě, rukama rychle svlékl sebe i mladíka.

„Pusť.“ Znělo to spíš jako prosba. Povolil sevření, cop mu vyklouzl z dlaně. Ve stejném okamžiku mu muž zvedl nohy a prudce do něho vstoupil. Palčivá bolest, nečekaná naplněnost, mu projela vnitřnostmi. Zaskučel, v očích slzy, zatnul prsty milenci do hrudi. Ten ho nechal drápat mu kůži, něžně políbil mladíkovu šíji. Klesal po linii krku a níž, až narazil na bradavku. Opravdu měl ostré zuby, tiskl jimi ztvrdlou rozinku, po jejíž špičce klouzal jazykem. Mladíkovo tělo se uvolnilo, začal se v něm opatrně pohybovat. Jakmile bylo zřejmé, že milování přináší slast jim oběma, zmocnil se Riense divoce.

S nohama široce rozevřenýma, stále nabodnutý na tepající Drastikosův kůl, popadal dech. Byl zpocený, na pokraji ztráty vědomí. Silné paže ho jemně hladily, mnuly i lehce škrábaly. Ovinul mu ruce kolem mohutné šíje, pohladil dlouhý cop i tvář, do níž skoro neviděl. Přitiskli se k sobě.

„Byl jsi úžasný,“ předl mu muž do ucha. On ale pomalu upadal do spánku.

Probudil se ve své posteli. Nevěřil ani na okamžik, že to byl sen. V zrcadle viděl drobné škrábance na kůži a jinde zas cítil jasný důkaz divokého milování. Byl červený v obličeji, když se tak prohlížel. A celý den nemohl přestat myslet na neuvěřitelnou noc a na to, s kým ji prožil. S kým vlastně? Ta myšlenka mu nešla z hlavy. Chtěl to vědět a chtěl mnohem víc. V noci se vydal do lesa, volal Drastikose. Tma nebyla tak hutná jako minulé noci, muž nepřišel. Trvalo to týdny, stále se do lesa vracel, volal, prosil, ze zoufalství se i rozplakal. A jedné noci se Drastikos ukázal, Riens tušil, že přijde, protože tma kolem něho byla znovu jiná.

„Pořád mě voláš, hledáš, proč?“ ozvalo se mu za zády.

„Proč jsi to tehdy udělal?“ Nepohnul se, srdce mu zběsile tlouklo.

„Líbil ses mi.“

„Jen to?“

„Jak to víš?“ Muž k mladíkovi přistoupil, ten cítil jeho blízkost, neotočil se.

„Co vím?“ tiše se Drastikose zeptal.

„Po nikom jsem tak nikdy netoužil jako po tobě, hned jak jsem tě uviděl. Musel jsem tě mít, alespoň jednou. Ani nevíš, co mne to stálo, když jsi tu pak chodil a volal mne. Něco ve mně k tobě náleží, nedokážu to vysvětlit, jen to v sobě cítím. Rvalo mi to srdce, každý večer, když jsi mne hledal, volal i plakal.“ V hlase mu zaznívala bolest.

„Proč jsi nepřišel?“

Drastikos se k chlapci přitiskl, rukou mu jemně sevřel krk, zvrátil hlavu a vyžádal si dlouhý polibek. Přejížděl drsným palcem po krku, lícní kosti.

„Odpusť, Riensi, nemohl jsem, nebyla to moje volba. Dnes poprvé jsem volný.“

Mladík se otočil. „Proč mi neukážeš svou podobu? Že nejsi člověk, to přece vím.“

Tma se opět změnila, před jeho očima se zjevil Drastikos. Nejméně dva metry vysoký, ale spíš víc. Proto i když Riens nebyl zrovna prcek, ho o dost převyšoval. Černá kůže, takovou čerň nikdy mladík neviděl. Napadlo ho černá čerň. Tělo svalnaté a skoro nahé. Jen bederní rouška, sahající do půli stehen. Delší nehty, spíš drápy. Černé, lesklé vlasy, spletené do silného copu, který mu skutečně sahal k pasu. Oči byly temně modré. A ocas, dlouhý, silný, zakončený hrotem. Působil jako zbraň. Díval se do těch zvláštních očí, pohladil mužovu tvář. Drastikos se nemohl tvářit překvapeněji. Mladíkova dlaň sklouzla na jeho hruď, zhluboka se nadechl a ukázal mu poslední kousek svého těla. Rozepjal křídla. Riens na ně udiveně zíral, byla blanitá, obrovská a nepodobala se ničemu, co kdy spatřil.

„Pořád chceš být se mnou?“ zeptal se ho.

Místo odpovědi se rty dotkl hrubé kůže na jeho prsou. Byla drsná, chutnala stejně, jak si pamatoval. Hodně o tom přemýšlel, co mu to připomíná, i ve dny, kdy se snažil milého přivolat. Nyní, když olizoval horkou kůži, mu to došlo. Usmál se. Drastikos ho uchopil za bradu, přiměl ho podívat mu do očí.

„Copak je?“

„Tvoje chuť.“

„Moje co?“ Byl zaskočený jeho odpovědí.

„Chuť,“ odbyl ho mladík a docela silně kousl do bradavky. Sykl, ale nebránil se. Riens začal zkoušet, co všechno snese muž jako on. Jakmile se dostal na hranici, poznal to. Skončil na zemi, zase, jen tentokrát na břiše. U hlavy se mu houpal černý cop. Jemně ho sevřel. Zavrčení za jeho krkem mu zavibrovalo tělem. Prohnul se v bocích.

„Jsi nestoudný, maličký. Takhle na mě špulit svůj dokonalý zadek.“ Sjel mu jazykem po páteři, mladíkovi vyklouzl cop z dlaně. Tentokrát si s ním Drastikos dlouho hrál rty a jazykem, než se vnořil do jeho nitra. A to bylo ve chvíli, kdy už se Riens celý chvěl touhou a nedočkavostí.

„Neuspávej mě, prosím tě,“ pohlédl mu do očí. Leželi na zemi, křídla byla skryta a ocas se neklidně kroutil podle jejich těl.

„Co bys chtěl?“

„Zůstaň se mnou, nebo musím pokaždé přijít do lesa, škemrat a volat?“

Sevřel ho, drtil silou svých paží.

„Nechci, abys prosil, nečekal jsem, že se vrátíš, a zároveň jsem po tom celou svou bytostí toužil. Ty jsi přišel hned první noc.“ Spaloval ho pohledem.

„Spi.“ Něžně pohladil Riensovu tvář.

„Ne, prosím.“ Ale víčka už mu klesala.

„Budu u tebe, neboj se,“ zaslechl ještě a usnul.

Leželi v posteli, jen Riens o tom nevěděl. Drastikos se na něho díval, kochal se pohledem na nahé tělo. Zkoumal své nitro, kde se rodila síla, pouto, které ho s mladíkem svazovalo.

„Mne jsi odmítl a jemu se odevzdáš,“ udeřil ho jako rána posmutnělý, bolavý hlas. Zvedl pohled. U postele stál tvor ne nepodobný jemu a přece ne stejný. Drastikos opatrně vstal, už dávno měl oblečenu tuniku, předstoupil před muže.

„Odpust, pane, nedokázal jsem ti patřit. On se na mne podíval a byl jsem jen jeho.“ Sklopil hlavu, v duchu myslel jen na spícího mladíka.

„Máš omezený čas, bude stárnout. Vím, čekal jsi dlouho, nevyčítám ti. Nenáviděl jsem ho, když jsem viděl tvou proměnu.“ Jeho hlas změkl. „Nemůžeš za mou náklonost k tobě.“ Věnoval mu něžný pohled a zmizel z pokoje.

Drastikos si lehl k milému na lůžko. Sklonil se k jeho šíji, políbil jemnou kůži.

„Probuď se maličký,“ zašeptal a stalo se. Mladík se přetočil čelem k němu.

„Zůstal jsi.“ Byl překvapený.

„Navždycky, lásko.“

O patnáct let později

Drastikos klesal jazykem po svalnatém hrudníku, pevném břiše k vztyčené chloubě svého milence. Chtěl jediné, vzít ho do úst a dovést na vrchol. Cítil svou touhu, tepající mu mezi nohama, ale soustředil se na Riense. Byl stále stejně nenasytný a divoký. Jen už nebyl mladík, byl to muž. Nádherný a jen jeho. Jejich pouto s roky rostlo, spojení mezi nimi se prohloubilo. Náhle se mu Riens vysmekl, přetočil Drastikose pod sebe, ten poklekl na všechny čtyři. Přímo před mužovýma očima se kmital dlouhý ocas, zakončený hrotem. Riens ho jemně vzal a omotal kolem levé ruky. Drastikos se zachvěl, byl to nejvyšší stupeň důvěry, dovolit mu znehybnit jeho obranu, ovládnout ho tímto způsobem. A muž za jeho zády to věděl. Díval se na chvějící se svaly pod černou kůží, pohladil prohnutá záda, něžně milého políbil na kříž. Jeho divoký ďábel zavrčel, ještě víc se prohnul.

„Riensi.“

„Už jdu, lásko,“ odpověděl mu chraplavým hlasem. Vnořil se do horkého těla, jehož nitro ho pevně sevřelo. S každým pohybem se dostával do většího tempa. Levou ruku, v níž svíral ocas, položenou na boku milence, pravou zasunul pod pevné, černé břicho. Sevřel v dlani pulzující touhu, pod prsty cítil krev, tepající v žilách. Divoce přirážel, ve stejném tempu vedl Drastikose na vrchol. Přitiskl se mu na záda, jemně kousal napnutou šíji. Sladěni ve společném rytmu se dotkli hvězd ve stejném okamžiku.

Svezl se na postel, čelem opřený o pokrývky, popadal dech. Riens byl celým tělem k němu přimknutý. Opatrně odmotal cukající se ocas, který hned vystřelil za jejich záda, lehce se chvěl. Volnou rukou objal Drastikose kolem boků, ochabující chloubu milence nepouštěl.

„Jsi zvíře, maličký, víš to, viď?“ Měl lehce nadzvednuté boky, jemné doteky na ochabujícím mužství mu vysílaly elektrizující vlny do celého těla. Riens v něm zůstával, oba si užívali dozvuky milování.

„Taky tě miluju, ďáblíku.“

Sklouzli si do náruče. Riens se stulil v objetí silných a přece něžných rukou. Drsatikos rozepjal svá křídla a těmi ho zakryl. Bylo to už dávno, co to udělal poprvé. Od toho dne už nespali jinak.

Probudil ho chlad, Drastikos spal, křídla divně složená, byl v trochu neobvyklé pozici. Natáhl k němu ruku, chtěl pohladit milovanou tvář.

„Nevzbudí se.“ Prudce se otočil. Byl tam muž, trochu se Dastikosovi podobal, ale v lecčems zase ne.

„Co chcete?“ Tušil, kdo to je.

S obavou se ohlédnul na spící postavu.

„Jen s tebou mluvit, nechci vám ublížit. Vyslechni mne, prosím.“

Mlčel, jeho milý spí a on tušil, že bez toho tady se asi neprobudí. Chlad mu stiskl srdce. Díval se do očí, které nebyly krásně temně modré. Černě žhnuly. Nezvaný host promluvil.

„Miloval jsem Drastikose dávno před tím, než tě spatřil poprvé. Snažil jsem se ho získat, všemi způsoby i násilím.“ Pozoroval muže před sebou, cítil jeho hněv, narůstající zlobu, dokonce odpor.

„Nepodlehl, začal se stranit svého rodu, jen kvůli mně. Pak propadl tobě, miloval se s tebou. Po té jedné noci byl tvůj. Záviděl jsem ti a nenáviděl tě za to. Přísně vzato jsem jeho nadřízený, to já mu zakázal se k tobě vrátit. Přinutil ho čekat, mučilo ho to, nesmírně trpěl. Byl to můj poslední pokus. Ale jeho smutek a bolest, když nemohl být s tebou, mne přesvědčily. Vzdal jsem se. A on byl hned u tebe.“

Riens bezděčně uchopil přítele za ruku, pevně ji stiskl.

„Co ti řekl?“

„Všechno, úplně všechno. Vím, kdo je, kam odchází a proč. O všem mi řekne a já jemu, netajíme si nic. I to kdo jsi ty.“ Nasucho polkl.

„Myslel jsem si to. Před dvěma roky jsem našel partnera. Není ani v našem světě lehké chovat něžné city ke stejnému pohlaví. Vím, že bez něho nemohu být ani minutu, a chci vám pomoci. Drastikos se bude zlobit, strašně se bude zlobit, až se dozví, že jsem ti to řekl. Ale nechci, aby se díval, jak stárneš, a na konci jste se museli loučit. Navíc nás není tak moc.“ Zarazil se.

„Chceš, nabízíš mi možnost stát se jedním z vás? Jak…“

„Jsou jisté možnosti, je ti myslím jasné, že chrličem se nenarodíš, a to, co je na budovách, to jsou jen sochy nic víc. Získáš nesmrtelnost, ale promluvit s ním musíš ty.“

Muž se usmál.

„Necháváš tu nejhorší část na mně.“

„Ano.“ A byl pryč.

Drastikos se začal probouzet. Uvědomoval si, že něco není v pořádku. Hned jak ho spatřil, stáhl si Riense k sobě do náruče.

„Co se stalo?“ Dožadoval se vysvětlení, cítil se zmatený.

Něžné polibky na krk a bradu, šepot jeho milého mu odehnal chmury z mysli. Muž si opřel čelo o mohutnou, černou hruď a vše mu pověděl. Znovu ho zabalil do křídel, přitiskl k sobě. Líbal do světlých, sluncem provoněných vlasů. Mlčel.

„Lásko, řekni něco. Prosím. Nechceš se mnou být navždy?“

Uchopil do dlaní jeho tvář. Líbal Riense, otíral se o něho svou tváří.

„Nevíš tu hlavní věc, je to nebezpečné, povedlo se to jen jednou. Mohl bys umřít. Nikdy nedovolím, abys tak strašně riskoval. Takhle můžeš prožít dlouhý život a já ti budu stále po boku.“

„Chci to, prosím, moc tě prosím.“ Něžné polibky dopadaly na černý krk.

„Ne!“ vykřikl rezolutně Drasticos, vyskočil z postele. „Nejsi pokusný králík.“ Stál zády k muži na lůžku, ocas se mu neklidně vlnil.

Riens sklopil hlavu před jeho vztekem. Nebylo to poprvé, co se hádali, ale nikdy tak vážné.

Drastikos se otočil, poklekl před mužem, hlavu mu složil do klína. Ten se sklonil a líbal černé vlasy. Teď to byl on, kdo vzal černou tvář do dlaní. Dívali se sobě do očí.

„Miluju tě, ďáblíku, jen ty víš jak moc. Dovol mi být s tebou na pořád.“

Zvedl se, začal Riense líbat, tlačil ho do postele. Sjel drápky po prohnuté páteři, slyšel zrychlující se dech. Tiskl a třel se o něj celým tělem, provokoval a říkal si každou buňkou o jedinou věc.

Riens ucítil, jak v lačných ústech mizí jeho tvrdý klacek, rukama ho Drastikos znehybnil. Nemohl dělat nic než přijímat milencovu péči a té se mu dostávalo vrchovatě. Nenechal ho dojít do cíle hned, hrál si s ním, ve chvíli, kdy s výkřikem dosáhl vrcholu, měl na rtech jen jeho jméno.

Drasticos mu nedal moc času ke zklidnění. Upřel na Riense žádostivý pohled a ten rozevřel nohy. Dravý vpád byl doprovázen něžnými doteky a polibkem. Přejel mu po páteři, pod prsty cítil horkou, drsnou kůži, pohladil dlouhé vlasy i neklidný ocas, který se kmital za jeho zády. Jemně mu zatlačil na hruď, temná postava se přetočila na záda, rázem se ocitl Riens nad ním. Byla to divoká jízda.

Zpocená těla, propletené ruce, ústy spojeni v polibku. Dlouho se mazlili, dotýkali, líbali.

„Bojím se o tebe, maličký.“

„Ďáblíku, je mi pětatřicet a říkáš mi maličký. Je nám za těžko být od sebe i jen na několik hodin. Drastikosi.“

„Ty už ses rozhodl, dokonce bych řekl, že ve chvíli, kdy ti o tom ten had řekl. Teď chceš přesvědčit mě. Pravda je, že je to lákavá možnost být navždy spolu. Mám o tebe strach.“

„Zvládnu to, když budeš se mnou.“ Upřeně ho pozoroval.

„Dobře Riensi. Zabije mne, jestli se ti něco stane.“ Jemně pohladil milovanou tvář, přitiskl Riense k sobě.

Někde v budoucnu

Drastikos kráčel chodbou k lázni. Potřeboval si vyčistit hlavu a umýt z těla všechny pozůstatky dne. Za několik okamžiků byl po krk ve vodě, kolem něho se vznášela vůně bylin, jež v ní byly přidány. Zavřel oči. Za chvíli se kousek od něho ozvalo.

„Čekáš dlouho?“

Věděl, kdo přišel, ještě chvilku nechal oči zavřené. Zvuk oblečení padajícího na dlaždice ho přiměl pohlédnout na příchozího. Riens si svlékal poslední kousky zbroje. Měl stále světlé vlasy na ramena, bledě modré oči, jen na zápěstích a kotnících byly černé pruhy. Vypadaly jako tetování, byla to však slova, která se vryla v den proměny navždy do jeho kůže. Opálený do zlatavé barvy a ocas s ostrým hrotem za jeho zády. Když ho poprvé viděl s touto ozdobou, byl v šoku, teď už si nedokázal vybavit, že to kdy bylo jinak. Riens skočil do vody, na malou chvilku mu zmizel pod hladinou, ucítil, jak klouže po jeho těle, vynořil se a něžně Drastikose políbil.

„Ďáblíku, chyběl jsem ti?“

Místo odpovědi mu vrazil jazyk do úst, přivinul ho v objetí. Užíval si jeho blízkost, chuť polibku.

„Co bys řekl?“

„Ty mně moc, Drastikosi.“

Riens se usadil v milého klínu, jejich ocasy se propletly, hroty se dotkly a byly jako jeden. Nadzvedl se, opřel dlaněmi o svalnatý hrudník, ucítil tlak a dosedl. Zasténal rozkoší.

„Nikdy nebudu mít dost.“ Chraplavě vydechl, při dalším dosednutí zvrátil hlavu.

„V to doufám,“ zavrčel mu v odpověď. Přejel po hladké kůži hrudníku.

Milovali se, ten den ne naposledy. Až pozdě v noci, spojeni v objetí, odpočívali.

„Riensi, nelituješ?“ Občas ho přepadla obava, jestli jeho milý nepostrádá svůj dřívější život.

Snědá ruka pevněji sevřela černou, políbil mu dlaň, položil ji na svou hruď.

„Miluju tě, jsme spolu. Ne, nikdy, ani na vteřinu.“

Na krku ucítil polibek. Tiché mručení se neslo pokojem. Usínali.