Chladná noc

Při vzpomínce na tu záležitost v něm doutnal vztek. Musím to dneska udělat. Je to moje jediná možnost, jak se pomstít. Pak snad najdu klid a smíření. A zítra budu zase pryč.

Tom projížděl na netu stránky s nabídkou seznámení. Dnešní studený zimní večer by bylo fajn si trochu užít a tahle seznamka byla ideální, dal se tam sehnat kluk na nezávazné pobavení. Na jednu noc, na pár hodin. Trochu sexu a zas můžeme jít každý svou cestou.

Tahle fotka ho okamžitě zaujala. Krátké černé vlasy, jemné rysy a moc hezké rty, asi jednadvacet let mu mohlo být. A jméno Fred. Toma nezajímalo, jestli je to pravé jméno nebo přezdívka, prostě to nebylo důležité. U toho text, že by měl zájem na dnešní večer. Čerstvě vloženo na seznamku. Neváhal, napsal mu a poslal svou fotku. Vzápětí přišla odpověď, že za půl hodiny se sejdou před jedním známým barem.

Poznal ho ve světle pouliční lampy okamžitě, vypadal přesně jako na fotce. Občas se mu stávalo, že někdo posílal fotku poněkud vylepšenou, ale s tím se bohužel muselo počítat. Tenhle ne. Tenhle ani neměl zapotřebí si fotky vylepšovat. Byl prostě moc hezký.

„Ahoj, já jsem Tom,“ přistoupil k němu a usmál se.

„Fred,“ kývnul hlavou mladý muž a ukázal naproti, kde začínala boční ulice. Tomovi se zdálo, že na nepatrnou chvíli zaváhal.

Vydali se na cestu mrazivou nocí a Tom si Freda poočku prohlížel. Tak hezkého kluka snad ještě neměl. Zaplavil ho pocit, že ho potkalo nečekané štěstí. Při představě, že už za chvíli si budou užívat, se úplně roztřásl. Snažil se vést nějakou konverzaci, ale Fred jen mlčky přikyvoval. Asi nebude z nejukecanějších, pomyslel si Tom a odmlčel se. Cítil, jak ho mráz štípe na kůži.

Zastavili se před budovou, o které Tom věděl, že je v ní hodinový hotel. Nebyla tam žádná cedule, ale pro znalé to nebylo potřeba. Uvnitř se jich nikdo na nic neptal, prostě zaplatili každý polovinu požadované částky a dostali klíče. Druhé patro. Pokoj byl byl teplý a jednoduchý, v podstatě jen velká postel a židle, ale nic víc nebylo potřeba. Ne pro účel, za jakým sem přišli.

Už to nevydržel. Sotva za nimi zapadly dveře, vrhl se na Freda a začal ho prudce líbat. Fred se nebránil, pootevřel rty, aby Tomův jazyk mohl dovnitř, a vjel Tomovi oběma rukama pod košili. Skopli boty, jeden druhému prudce strhávali oblečení, až létalo po místnosti, a nazí oba padli na postel.

Tom hladil Freda po celém těle, cítil pod dlaněmi jeho jemnou hladkou kůži a napjaté svaly pod ní. Olizoval nejprve jednu a pak druhou, tvrdě vztyčenou růžovou bradavku. Lehce ho kousal do břicha a jednou rukou hladil plně vztyčené mužství. Kůže v rozkroku byla hladce vyholená, díky čemuž už tak jemný Fred působil ještě mladší. Tom ho vzal do úst a zvolna kouřil, přitom mu jednou rukou přejížděl v rýze mezi půlkami. Prstem obkroužil sevřený otvor růžice.

Fred roztáhl nohy od sebe. „Pojď dovnitř a ojeď mě,“ uslyšel Tom jeho šeptání. Přestal kouřit a zvedl hlavu. Fred mu podával tubu s lubrikantem a balíček s kondomem a sám si pod zadek strčil polštář. Nasadit ochranu bylo dílem okamžiku. Tom nabral trochu gelu a prsty několikrát mázl přes díru. Pak už na nic nečekal a přitlačil svůj penis na růžici.

Vjel dovnitř jako po másle. Hned ho obklopilo vlhké teplo a vzrušením se mu až tmělo před očima. To je tak skvělý pocit, pomyslel si a začal přirážet. Pozoroval přitom Fredovu tvář, jeho přivřené oči s dlouhými řasami, lehce se chvějící chřípí nosu, pootevřené plné rty, ze kterých vycházelo slabé sténání. Ten je tedy fakt pěkný, letělo Tomovi hlavou.

Pak uviděl, jak si Fred vzal svou vztyčenou chloubu do dlaně a začal přejíždět po celé délce. Byl to tak úchvatný pohled, že se Tom neovládl, párkrát prudce přirazil a s táhlým výkřikem začal stříkat. Čekal, až mu v penisu přestane pulsovat, a fascinovaně sledoval, jak se Fred prohnul, hlasitě vydechl a z penisu mu táhlými stříkanci vylétává sperma a dopadá na hrudník.

Pak Fred otevřel oči a zadíval se na něho. Bylo po všem. Tom se pomalu odtáhl a rozhlížel se po svém oblečení, které leželo různě poházené po podlaze, zatímco Fred vstal z postele a šel se umýt do maličké koupelny. Oba mlčeli a zdálo se, že se každý stáhl sám do sebe. Užili si, skončilo to a nastávala chvíle s nádechem trapnosti a jakési snad nepatřičnosti.

Tom si najednou uvědomil, že se mu ještě nechce odejít. Skoro se neznali, už je nic nespojovalo, a přesto… Fred ho zaujal, nejen svým jemným, křehkým vzhledem a hezkou tváří, ale i tou zvláštní mlčenlivostí. Jako kdyby měl v sobě nějaké tajemství.

Když se Fred vrátil a začal se oblékat, všiml si Tom, že na jeho zádech se táhne několik jizev. To mu předtím uniklo. Natáhl ruku a chtěl se jich dotknout, ale Fred prudce ucukl. Vrhl přitom na Toma skoro nepřátelský pohled.

„Kam půjdeš?“ vyzvídal Tom, když vycházeli z hotelu. Dech se mrazem srážel v páru.

„Musím si něco zařídit.“ Fred šel se skloněnou hlavou, vtaženou mezi ramena, ruce v kapsách.

„Už je skoro půlnoc,“ namítl Tom. „Nepočká to do rána?“

„Ne,“ zavrtěl Fred hlavou. Pak dodal: „Zítra ráno odjíždím pryč.“

„A kam jedeš?“

„Do zahraničí.“ Dost neochotná odpověď.

„Kdy se vrátíš?“ Tom si připadal jak při výslechu, ale zvědavost mu nedala. Chtěl se o Fredovi dozvědět víc.

„Asi až za dlouho. Možná.“

Teda leze to z něho pomalu, pomyslel si. Šel vedle Freda a přemýšlel, co je vlastně zač. Neměl nejmenší tušení, čím se asi živí, ovšem na chudáka nevypadal. Tom byl rozhodnutý nespustit ho z očí. Měl nejasný pocit, že se blíží nějaká nepříjemnost a Fred třeba bude potřebovat pomoc.

Došli k něčemu, co připomínalo zašlou levnou hospodu, která má otevřeno dlouho do noci. Fred chvíli nerozhodně stál přede dveřmi a nejistě na ně hleděl. Pak jako kdyby se rozhodl, zhluboka se nadechl, vešel dovnitř a sedl si k nejbližšímu prázdnému stolu. Tom šel za ním a posadil se vedle na rozvrzanou židli. Všiml si, že se Fredovi třesou ruce položené na flekatém ubruse. Hlavu měl zvednutou a mlčky sledoval jednoho z hostů u vzdáleného stolu. Tam seděla skupina čtyř mužů, smáli se a halasně se bavili.

Tomovi byla ta hospoda nějak povědomá, ale chvíli mu trvalo, než si vzpomněl. Tady přece… Jako kdyby ho osvítilo. Užasle se podíval na Freda. Ano, je to tak. Asi před rokem vyšla zpráva, že právě v téhle hospodě došlo k napadení několika hostů a jeden z nich byl ve rvačce pobodán nožem. Pachatelé utekli a nebyl nikdo potrestán. A dneska…

Ty jizvy na Fredově kůži, tohle místo… Tomovi se všechno propojilo. Fred je ten napadený a pobodaný a dneska se přišel pomstít. Vzít spravedlnost do vlastních rukou. Šílený nápad, pomyslel si Tom neklidně, tohle nemohlo dopadnout dobře. Ti čtyři urostlí chlapi a proti nim jemný mladíček jako je Fred? Toma až zamrazilo při představě, jak by tohle mohlo dopadnout.

Jeden z těch chlapů se zvedl a zamířil z výčepu, směrem, kde byly nejspíš záchody. Fred, stále s rukama lehce roztřesenýma, se po chvíli vydal za ním. Tom chvíli strnule zíral na zavírající se rozvrzané dveře. Cítil, jak v něm narůstá pocit, že se něco špatného stane. Musí něco udělat, zjistit, co je s Fredem. Na dlouhé uvažování nebyl čas. Vyskočil ze židle a hnal se za nimi. Prudce otevřel dveře, za nimi byla krátká, špatně osvětlená chodbička plná smetí a nejrůznějších starých krámů a na jejím konci dveře na pánské záchody. Skočil k nim, rozrazil je a uviděl, jak se Fred kácí na špinavou podlahu k nohám toho chlapa. Ten se zrovna chystal do něho kopnout.

„Buzerante jeden, já ti ukážu!“ řval chlap a Freda kopl.

Tom už na nic nečekal. Srdce mu bláznivě bušilo, když se rychle rozhlížel kolem. V koutě chodbičky zahlédl mezi těmi krámy ležet několik starých polámaných cihel. Chytil jednu, přiskočil k chlapovi a zezadu ho vší silou praštil do hlavy. Nebyl žádný rváč, ale stačilo to. Chlap se zapotácel a přestal Freda kopat. Tom ho praštil ještě jednou a díval se, jak se chlap sesunul na podlahu a chroptí. Odhodil cihlu, popadl Freda za ruku a táhl ho pryč. Přes výčep trochu zpomalili, ale nikdo si jich nevšímal. Vyšli ven do mrazu a rychle se vzdalovali pustou, slabě osvětlenou uličkou. Byla jich tu celá spleť a Tom doufal, že se jim podaří se v nich ztratit. Několikrát se ohlédl, ale nikdo za nimi neběžel.

Proplétali se dalšími uličkami a průchody. Tom by nejraději utíkal, aby byli co nejdále, ale všiml si, že Fred zpomalil a zkříženýma rukama si objímá hrudník. Bál se, aby to nebylo něco vážného, a řekl Fredovi, že by bylo lepší jít do nemocnice.

„Ne, to nejde. Vždyť mi stejně skoro nic není,“ zavrtěl Fred hlavou, ale Tom si dobře všiml, že je bledý a na čele má kapky potu.

„Dobře, tak půjdeme ke mně a já se ti na to podívám,“ navrhl Tom. Nechtěl nechat Freda jen tak, napospas kdoví čemu.

Mlčky kráčeli studenou nocí prázdnými ulicemi města. Teď už byli od hospody dost daleko. Tom se snažil Freda podpírat, ale ten to odmítl a šel sám. Dokonce už se snažil nedržet za hrudník. Byl ale pořád dost bledý, a jak si Tom až teď všiml, na rtech se mu perlily kapky krve. Měl natržený ret.

Doma zjistil, že Fredovi na žebrech naskakuje docela slušná modřina, ale naštěstí neměl nic zlomeného. Ještě měl pár odřenin a dalších modřin, jinak se zdál v pořádku.

„Dík, žes mi pomohl,“ kývl Fred, když si oblékal košili.

„To byl ten chlap, co tě tehdy pobodal?“ Tom se chtěl dozvědět více.

Fred se zarazil, ale pak pokračoval v oblékání. Bez odpovědi.

„Vím, o co šlo. Ta věc z loňska, rvačka v hospodě… Psalo se o tom,“ vysvětloval Tom. „Víš, chci, abys věděl, že v tom nejsi sám,“ hleděl na něho upřeně a v hlase mu zněla naléhavost. „Takových jako ten chlap v hospodě je dost a někdy… se tomu nedá uniknout.“

„Tohle je moje věc a nechtěl jsem, aby do toho byl zatažený někdo další.“ Fred po něm střelil krátkým pohledem.

Toma nenapadlo, co na to říct. Mísil se v něm něco jako obdiv a současně zlost.

Fred si v nástěnném zrcadle prohlížel obličej. Na rtu se mu začal tvořit strup.

„Proč zrovna dneska? Správný den pro pomstu?“

„Jediná příležitost. Žiju v zahraničí, ráno jsem přiletěl a zase se tam vracím.“

„Takže sem jsi přijel jen kvůli tamtomu?“

Fred na něho přes odraz v zrcadle chvíli mlčky hleděl. „Nedávno jsem se dozvěděl, že tam ten chlap dneska v noci zase bude.“

Tom zamyšleně přikývl. Pak ho napadla další věc. „A ta seznamka? Chtěls sex s někým z rodného města?“ Usmál se.

Fred neurčitě pokrčil rameny. Otočil se od zrcadla a podíval se na hodinky. „Za pár hodin mi letí letadlo.“ Zamířil ke dveřím a začal si obouvat boty.

Toma to zaskočilo. Čas rychle běžel a on měl pocit, že by měl něco říct, nebo snad udělat. „Počkej, půjdu s tebou.“ Nechtěl ho jen tak nechat odejít.

Fred si oblékl kabát, otevřel dveře, vyšel na chodbu domu a už scházel dolů po schodech. Tom měl co dělat, aby ho dohonil.

Kráčeli směrem k zastávce autobusu, odkud odjížděl spoj na letiště. Mrzlo snad ještě více než před pár hodinami. V hlavě se Tomovi myšlenky honily jedna přes druhou. Co to se mnou je, myslel si. Že by mu na Fredovi záleželo? Na někom, kdo se chová tak chladně a lhostejně? Kdo sotva odpoví na otázku? Musel si přiznat, že přes tu odtažitost se mu ten podivný mladý muž moc líbí. Možná není opravdu chladný. Možná je uvnitř zraněný a ta lhostejnost je jen maska, obrana proti celému světu.

„Když naši přišli na to, že jsem na kluky, vyhodili mě z domu,“ dal se Tom do řeči. Nelíbilo se mu to ticho mezi nimi. Jako kdyby ho dusilo a on ho musel narušit svým hlasem. „Přivedl jsem si domů spolužáka, že spolu oslavíme moje osmnáctiny, a když jsme byli v nejlepším, přistihla nás moje matka. Nečekaně se domů vrátila dřív.“ Při té vzpomínce se ušklíbl. „Vidím to jako dneska, ojížděl jsem ho zezadu, on křičel, jak byl nadržený, a do toho se otevřely dveře a v nich stála ona.“

Nezdálo se, že by to Freda zajímalo. Šel nevšímavě dál a hleděl upřeně před sebe, ruce v kapsách.

„Fakt trapná chvilka. Sotva ten kluk vypadl, matka si mě podala. Večer se vrátil otec a ona mu to hned vyklopila. Ten zuřil a řval jak smyslů zbavený. Potom mi dali jasně najevo, že někoho takového doma nechtějí. Tak jsem odešel. Už je to pár let.“ Ta vzpomínka v něm vyvolala neurčitý smutek. Rozhodl se, že možná bude lepší na tohle téma už dál nepokračovat.

Konečně došli na liduprázdnou zastávku. V oknech okolních domů svítilo jen pár oken a kolem projelo nákladní auto. Pak se rozhostilo ticho. Fred stál, ruce v kapsách, a pozorně si prohlížel jízdní řád. Tom ho tiše sledoval. Věděl, že autobus jezdí i v noci celkem často, takže nebudou muset čekat dlouho. Možná by mohl jet s Fredem až na letiště, napadlo ho, ale pak si to rozmyslel. Musel brzo ráno do práce, a kdyby přišel pozdě, šéf by se s ním nemazlil.

„Tam, co žiješ…, máš někoho?“ Tohle Toma hodně zajímalo.

„Hmm,“ zamručel Fred a upřel pohled směrem, odkud měl přijet autobus.

Tom nevěděl, jestli je to ano nebo ne, ale nějak ho přešla chuť se ptát dále. Díval se na Fredovu jemnou hezkou tvář a najednou si s překvapením uvědomil, že při tom pohledu začíná být nervózní. Za chvíli se budou muset rozloučit a možná už ho nikdy neuvidí.

„Kdyby třeba…,“ hlas Tomovi trochu přeskakoval. „Kdyby sis to třeba s tím zahraničím rozmyslel, nebo ještě někdy přijel, tak… tak mi zavolej.“

Fred se ani nepohnul, jen dál zíral na ulici, ale Tomovi se zdálo, že je ve střehu. Vytáhl z kapsy kousek papíru a tužku, kterou nosil pořád u sebe.

„Mobil na sebe mi asi nedáš, takže ti napíšu svoje číslo takhle,“ a načmáral těch pár číslic.

Fred náhle otočil hlavu a podíval se na něho. „Autobus už jede.“

Tom k němu rychle přistoupil a lísteček s číslem mu zastrčil do náprsní kapsy kabátu. Fred na něho celou dobu upíral oči a ve tváři měl prázdný výraz. Tomovi najednou připadal velice blízký, jako kdyby se znali už dávno. Rychle se naklonil a políbil ho na rty. Prudký, letmý dotyk studené kůže.

„Moc se mi líbíš,“ zašeptal.

Fred se nepohnul.

Autobus dojel na zastávku. Oba na něho upřeli pohled. Tom sledoval jako ve zpomaleném filmu, jak s trhnutím zastavil a dveře se syčivě otevřely. Řidič se na ně ze svého sedadla tázavě zadíval. Fred vrhl rychlý pohled na Toma, otočil se a nastoupil. Tom měl chvíli nutkání rychle vyběhnout za ním a kašlat na práci, ale… Nešlo to. Sledoval Freda, jak se usazuje na sedadle, ruce pořád vražené do kapes a pohled upřený před sebe.

Pak se autobus rozjel a Tomovi se rozbušilo srdce. Tak krátké setkání to bylo, ale zanechalo mu v duši nesmazatelný vryp. Nebyl si jistý, jestli se mu Fred ozve, jestli ho vůbec někdy ještě uvidí, ale věděl, že na něho nikdy nezapomene.

Koncová světla zmizela za zatáčkou a po chvíli už nebylo slyšet ani zvuk odjíždějícího autobusu. Tom ještě chvíli stál a hleděl směrem, kam odjel. Pak se pomalu otočil a vydal se chladnou nocí domů.

Seděl v prázdném autobuse a sledoval světla za oknem, jak se míhají kolem. Myslel na právě proběhlou noc. Nakonec to dokázal, pomstil se. Pravda, Tom mu hodně pomohl. Kdyby ho nebylo, kdoví, jak by celá ta věc dopadla. Snažil se ho celou dobu odradit, ale Tom šel pořád za ním. Naštěstí.

Povzdechl si. Jsi milý a hodný kluk, Tome, a sex s tebou byl skvělý, ale nezasloužíš si, abych tě dál zatahoval do svého života.

Neměl bych.

V dálce se objevila světla letiště. Konečně. Ještě pár hodin a bude odtud pryč.

Pak si vzpomněl na lístek, co mu dal Tom do kapsy. Vytáhl ho a dlouze si prohlížel načmárané číslo. Na rtech pořád cítil Tomův polibek.

Mobil měl v kapse kalhot. Na dosah ruky.