Zubař

Civěl na monitor, snažil se soustředit, ale cukání v puse a nesnesitelná bolest ho ničily. Nesnášel zubaře, bál se, nikdy by to nepřiznal, ale strašně se bál. V žaludku se mu to vařilo, aby ne, sežvýkal snad kilo kmínu. Už mu nepomáhá nic, musí jít k zubaři. Mrknul na hodinky, dnes už to nestihne, zasténal. Noc byla strašlivá, nevěděl, co by ještě mohl udělat, jen aby se bolesti zbavil. Ráno vyrazil brzo, alespoň má šanci si to co nejdřív odtrpět. Starý pán je moc hodný, i tak se mu nechtělo.

V čekárně byl sám, dokonce slyšel za zavřenými dveřmi příchod sestry, pak doktora. Sestřička vyšla otevřít okno v čekárně.

„Pane Davídku, co vy tady? Nejste objednaný, něco vás trápí?“

Přikývl a všechno jí vysvětlil.

„Počkejte chvilku,“ vzala mu kartičku pojištěnce z ruky, „zeptám se pana doktora.“ Zmizela za dveřmi.

Kryštof se svíjel bolestí. Za malou chvíli vyšla, usmívala se.

„Pojďte, pan doktor se na to podívá.“

Strach ho sevřel, bolest byla ale větší. Poslušně dívku následoval.

„Posaďte se,“ řekl muž stojící k němu zády. Podle hlasu to nebyl starý pan doktor, kterého znal. Teprve v tu chvíli se na muže pozorněji podíval. Zubař se otočil, roušku na obličeji. Na Kryštofa se upřely krásné, hnědé oči. Nevěřícně do nich civěl.

„Sestra už mi všechno řekla, tak ukažte,“ vyzval ho sametovým hlasem.

Poslechl. Po kontrole, u které málem vylítl z kůže, mu píchnul injekci. Za několik minut necítil nic, neskutečná úleva. Křeslo se sklopilo, zavřel oči a nechal zubaře konat. Po nekonečně dlouhé době bylo hotovo.

„Vypláchněte si.“

Provedl požadované, pořád necílil snad půlku obličeje, nevadilo mu to vůbec, hlavně že ho nic nebolí. Kryštof se pomalu zvedl, než cokoliv řekl, zamotal se. Jen díky silným pažím zubaře sebou nešvihnul na zem.

„Promiňte, nespal jsem celou noc, asi trochu únava. Sednu si v čekárně, za chvilku budu v pohodě.“

„Pojďte.“ Doktor ho bez ptaní odvedl do místnosti za ordinací. Na malé, od pohledu pohodlné kanape, ho posadil.

„To přece nemůžu,“ chabě se bránil.

„Tady vás budeme mít se sestrou pod dohledem. Za chvíli vás zkontroluje a pak můžete jít,“ usmál se na něj zubař. Poznal to podle vějířku u očí a jiskřiček v těch neskutečných očích. Kryštof byl tak unavený, rozlámaný a opravdu mu bylo divně, že už nic neříkal. Zubař odešel do ordinace, a než si to Kryštof uvědomil, usnul.

Probudil se, za dveřmi slyšel hluk. Brzo mu to došlo, vrtačka. Ježiši, on spí na gauči v lékařském pokoji doktora. Ostuda, trapas. Pomalu se probíral, zub nebolel, ale citlivé to bylo. Zrovna když si ohmatával tvář, doktor vešel. Neměl roušku, mile se usmíval.

„Jak je vám?“

„Děkuju, už lepší. Omlouvám se, já…,“ koktal.

„To nechte, mám dole auto. Dnes končím ve dvě, chcete někam hodit?“

Jsou dvě odpoledne? Cítil, jak rudne. Zubař se docela bavil jeho rozpaky, ale jen chvilku.

„Vy nemáte zubaře moc rád, pane Davídku, že?“

„Ne, moc ne,“ přiznal, bylo mu fakt trapně. Tohle se mu ještě nestalo.

„Nechal jste to na poslední chvíli. Vážně vás odvezu, jen mi dejte chvilku, než se převléknu.“

Kryštof vypadl do ordinace a rovnou do čekárny. Za chvilku už vešel doktor, pacient ho sjel pohledem. Byl o něco vyšší než on, takže tak metr devadesát, kolem čtyřiceti, krátké hnědé vlasy střižené na pár milimetrů, ty neskutečný oči. V těsných džínách a triku na tělo se rýsovala vysportovaná postava.

„Můžeme?“

„Ano,“ bylo jediné, na co se zmohl.

Dovezl ho domů, moc nemluvil ani Kryštof ne. Rozloučili se.

Zub ho nebolel, přesto po pár dnech zašel k zubaři. Jeho prosby byly vyslyšeny, starý pan doktor tam ještě nebyl.

„Copak, zase bolí?“ usmíval se, vějířky kolem očí.

Doktor Jindřich Horký, tentokrát si Kryštof přečetl jeho jméno.

„Ne jen bych nechtěl nic zase zanedbat,“ okecával svou zbytečnou přítomnost.

Kontrola byla v pořádku. Sestra odběhla s nějakými papíry, Kryštof by rád něco řekl, jen nemohl najít dost odvahy. Doktor si sundal roušku.

„Potřebujete ještě něco?“ Se zájmem si ho prohlížel.

Stáhl se mu žaludek.

„Můžu vás pozvat? Jen bych chtěl nějak se revanšovat za minule.“ Motal se v tom, znovu cítil jak rudne. Na to že mu je třicet, je na seznamování levej. Jediná a zatím taky poslední zkušenost mu na dlouho stačila. Nyní si ale nemohl pomoct. Na chodbě zaslechl blížící se kroky, sestřička tu bude za okamžik. Hledal správná slova.

„Rád půjdu, končím zase ve dvě. Tak pozdní oběd?“ zachránil ho zubař.

„Ano,“ usmál se spokojeně Kryštof a rychle vypadl.

Ani náhodou netušil, co to s Jindrou dělá. Ten se díval do jeho modrých očí, rozcuchaných černých vlasů a představoval si… dost! Zastavil své představy. Jen oběd. Nespěchej, ať se zase nespálíš. Krotil sám sebe. Moc mu to nešlo, Kryštof se mu líbil. Dostával ho svou nesmělostí, červenáním, jak mladej klouček. A přitom je to nádhernej chlap. „Sakra brzdi!“ okřikl sám sebe.

Odpoledne se povedlo. Povídali si, smáli se, oba překvapivě uvolnění, jako by se znali roky.

„Musím už jít, nezlob se,“ zvedl se Jindra. Tušil, že když nevycouvá, bude to za hodinu dvě jen o to těžší.

„Jasně, promiň, nechci tě zdržovat,“ dostal odpověď.

Byl roztomilej, když se tak červenal. Jindra to nevydržel.

„Co se ještě sejít, nemusíš kvůli tomu chodit zrovna na kontrolu. Dám ti svůj telefon, ozvi se.“

Podal mu malý papírek, nebyla to vizitka. Úhledným písmem na něm bylo jen jeho jméno a telefon.

„Jasně, ahoj,“ rozloučili se.

Po sprše si sedl na kraj postele. Papírek v ruce, telefon si zadal do mobilu. Neodolal, napsal zprávu.

„Jen zkouším, že mám správné číslo, Kryštof :)“

„Máš :) Co děláš?“

„Myslím na dnešní odpoledne.“

„Já taky.“

„Nechceš přijít ke mně na večeři?“ Prostě to napsal, čekal na odpověď, nemusel dlouho.

„Jsi si jistý?“

„Ano :-)“

„V kolik?“

„Kdy chceš.“

„Jdu.“

Díval se na ta tři písmenka v poslední zprávě. Jdu. Bylo mu s Jindrou moc hezky, povídali si o škole. Jaké to bylo na medicíně, různé historky veselé i trochu smutnější. Úplně přirozeně přešli do tykání. Kryštof se bavil, když mu vyprávěl, jaký je antitalent na počítače, a přidal pár vtipných historek. On byl s počítači velký kamarád, pokusil se Jindrovi přiblížit, co přesně je náplní jeho práce.

„Asi jsem se už ztratil, promiň,“ přerušil ho Jindra s úsměvem.

Kryštof cítil to napětí mezi nimi, oba to cítili. Teď čeká ve svém bytě, až k němu přijde na večeři krásnej, milej chlap.

„Večeře,“ vyhrkl a vběhl do kuchyně. Otevřel lednici, kde ho uvítalo pár plátků šunky, dvě rajčata, deset vajíček a máslo. Zvonění u vchodových dveří mu neumožnilo se podívat, jestli má něco málo ve špajzu. Na druhou stranu by to pytlík rýže nebo těstovin nezachránil.

„Ano?“

„To jsem já, Jindra.“

„Jasně, pojď nahoru,“ zmáčkl bzučák.

Jindra vyběhl schody. U oběda se Kryštof zmínil, ve kterém patře bydlí. Překvapil ho svým pozváním a on to rozhodně nepromarní. Ani náhodou. Kryštof se mu líbil na první pohled. Černé, neposedné vlasy a modré oči. Žádný namakaný svalovec, ale krásně pevné, pružné tělo. Dnes taky zjistil, jakej je to milej kluk. Zastavil se u dveří, chvilku se zklidňoval. Nezadýchal se při běhu do schodů, ale musel trochu vychladnout. Pozval ho na večeři, tak to nesmí pokazit a spěchat. Jenže když zaklepal, otevřel mu Kryštof oblečený jen do volných domácích kalhot. Jindra sjel pohledem po hrudníku, na pevné břicho.

„Pojď dál,“ pozval ho.

„Jo, jasně.“ Vešel s očima upřenýma na tenký proužek tmavých chloupků stékající až za lem kalhot. Rychle uhnul pohledem.

„Jindro, já se moc omlouvám. Pozval jsem tě na večeři, ale nic tu nemám. Vůbec mi to nedošlo…“

„Možná nejde ani tak o to jídlo,“ usmál se Jindra. Upřeně se díval do modrých očí, měl pocit, že se v nich něco mihlo, obava, leknutí? „Nebo se pletu? Promiň, já jen že…“

„Ne, neomlouvej se. Pojď do obýváku, něco si objednáme a promluvíme si, jestli teda chceš,“ dostal nečekanou nabídku. Kryštof ho vzal za ruku, dovedl ho ke gauči, sám se stočil do křesla proti němu. Na jídle se domluvili rychle, čína byla jasná volba. Pak už Jindra jen poslouchal.

V trenkách pod Kryštofou peřinou ležel a procházel si dnešní rozhovor. Nečekaná otevřenost, s jakou mu jeho hostitel povyprávěl o svém posledním a současně jediném vztahu, ho dostala. Otočil se na bok, díval se na Kryštofova záda. Nevěděl, jestli spí, natáhl ruku, opatrně pohladil rozcuchané vlasy. Nepohnul se, ale Jindra vnímal jeho ztuhlost. Obtáčel si pramínky vlasů kolem prstů, nechtěl udělat nic, čím by ho odradil. Najednou se Kryštof otočil, jejich oči se setkaly, Jindra nechal svou ruku v jeho vlasech. Stále ho jemně hladil.

„Nemůžeš spát?“ usmál se při pohledu do modrých očí.

„Moc ne.“

Přitáhl si Kryštofa k sobě, převalil se na záda a nechal jeho hlavu na svém rameni. Ruku stále v jeho vlasech. Ticho nebylo tíživé, bylo jim tak dobře, oba to vnímali a ani jeden nechtěl kouzlo okamžiku porušit. Dlouho trvalo, než Kryštof promluvil.

„Vůbec nevím, co mě to napadlo, ti hned napsat a pozvat tě. A když mi došlo, že nemám nic k jídlu…“

„Čína byla super, nestěžuju si, naopak,“ nepřestával Jindra v hlazení.

Kryštof se nadzvedl, tělem opřený o ležícího Jindru sklonil hlavu. Letmý polibek byl následován dalším. Lehce se otírali rty o sebe, Jindra byl ten, kdo zaútočil jazykem. Kryštof to přijal, držel si ho v náruči. Líbali se dlouho, ruce nesměle hladily záda a zátylek toho druhého. Jindra cítil, že tohle nedá, držet se zpátky s Kryštofem ve svých rukou. Jeho sladký jazyk ve svých ústech, něžné doteky na holé kůži. Oba byli jen v trenkách. A tak taky cítil, jak moc je jeho hostitel vzrušený. Kryštof se převrátil na záda, Jindru stáhl na sebe. Rty stále spojeni. Jindra se odtrhl.

„Nechci to uspěchat, ale jestli se teď neseberu a nevypadnu, neručím za sebe.“ Díval se muži pod sebou do očí, krásných modrých očí, jejichž pohled ho dostával. Dával Kryštofovi jasně na srozuměnou, jak se věci mají. V odpověď se mu zaklesly nohy kolem pasu a znovu ucítil v puse hbitý jazyk. „Kryštofe,“ zašeptal mu do úst.

„Nechci, abys odcházel.“ Při těch slovech se mu otřel o klín svým.

Jindra mu prudce zvrátil hlavu, vydal se na průzkum jeho těla. Nespěchal. Kryštof se svíjel, vzdychal a sténal. Jindra mu klouzal prsty od krku až k bokům, jazykem a rty si značkoval snad každý kousek jeho těla. Kryštof vnímal i jen horký dech milence na napjaté kůži. Když ucítil rty, které objaly celou jeho délku, musel se podívat. Setkal se s hnědýma, žhnoucíma očima, které ho propalovaly. Nedokázal se udržet na chvějících se rukou, padl na znak, nechal se mučit tím nejsladším způsobem. Jindra se s ním mazlil tak, jak si to Kryštof neuměl ani představit. Vycházel mu vstříc, jako z dálky slyšel svůj zrychlený dech. Náhle se Jindra zvedl, došel si pro dlouhý, nenasytný polibek a poklekl vedle Kryštofa. Nemusel říkat, co chce.

Kryštof ale chtěl taky poznat chuť jeho kůže. Od kolenních jamek přes stehna až k pevným půlkám, i on jazykem kreslil po horké kůži. Jindra sténal, sykal, rukou už nedočkavě sáhl do svého klína. Kryštof mu ruku odstrčil, nahradil ji svou, viděl, jak muž svírá v rukou polštář, chvěje se. Byl na hraně, stejně jako on. Pohladil vyšpulený zadek, vnikl do roztouženého těla, sešli se v úplném spojení. Jindra se prohnul v zádech, nechal na svém milém vše ostatní. Bylo to zničující a úžasné pro oba.

Leželi na boku, Jindra držel Kryštofa kolem pasu. Po hřbetu ruky mu něžně přejížděly prsty.

„Jindro?“

„Hmmm.“

Nic se nedělo, nepadla otázka. Zdvihl se, díval se na nehybnou tvář, modré oči skryté za zavřenými víčky.

„Copak je?“ dožadoval se.

Kryštof se usmál, otočil se na něho.

„Je mi hezky.“

Jindra se musel taky usmát. Je to kus chlapa, za kterým se jistě otáčí na ulici mnoho zálibných pohledů. Milovali se a byl naprosto neskutečný, ďábel s andělskýma, modrýma očima a teď se skoro červená. Tohohle kluka si ze života odejít nenechá. Ukradl si polibek.

„Neuvěřitelný první rande.“

„Ani to rande nebylo,“ zavrčel Kryštof.

„Pro mne jo a to, když jsi byl v ordinaci, nepočítám.“

„Vůbec jsem tě v ordinaci nečekal.“

„Protože jsi lempl, k zubaři jdeš, až když tě bolí půl hlavy. Starý pán šel do důchodu před dvěma měsíci. Známe se ještě z dob, kdy jsem studoval, a tak mi nabídl možnost převzít ordinaci. Hodilo se mi odstěhovat, i když jsem zatím jen v podnájmu.“

Kryštof ho povalil, sedl si na něho obkročmo.

„Můžeš bydlet tady. Byt je pro dva velkej dost.“

„Blázne, nemusíme spěchat…“

„Počkáš, až si sem nastěhuju někoho jinýho?“

Jindra ho strhnul pod sebe, znehybnil. Kryštof na něho upíral modré oči, plály v nich hravé plamínky.

„Nezlob! Dobře, nastěhuju se sem, nejmíň jednou denně máš zevrubnou prohlídku. A nebavíme se jen o zubech.“

Nečekal na odpověď, povolil sevření. Přitiskli se k sobě, noc jim byla krátká na vše, co si chtěli dát i říct.