Poslední z rodu

Parkety lehce zavrzaly, když přecházel do krbového pokoje. Byl už zvyklý, že dům má svůj život a svoje neustálé zvuky, které vydává podlaha, starý nábytek, meluzína v komíně… Byl na ně tak zvyklý, že kdyby bylo ticho, budilo by to v něm strach. Dům byl vlastně starý zámeček, který ale pamatoval mnohem lepší časy, časy, které byly dávno pryč. Na přelomu devatenáctého a dvacátého století do něj jeho předkové nechali zavést elektřinu, ale protože to bylo finančně náročné, tak jen do části budovy. Do krbového pokoje elektřina zavedena nebyla, svítilo se tam stále svícemi. Byla tam sice i velká petrolejová lampa se stínítkem s malovanými růžemi z konce devatenáctého století, ale on měl raději světlo z plamene svící a ohně krbu.

Krb. Obrovský kus carrarského mramoru, který jeho předci pořídili v sedmnáctém století, ještě než rod přišel o značnou část majetku. Široká krbová římsa, ukončená dvěma lvími hlavami, na kterou matka nainstalovala několik kousků z wedgwoodské kameniny, které si kdysi přinesla do manželství, včetně vcelku cenné repliky portlandské vázy. Patky krbu se stylizovanými lvími tlapami měly budit dojem síly a mohutnosti. Krb býval postrachem služebných, protože čistit sněhobílý mramor byla práce za trest. Mohutný krb byl v krbovém pokoji nepatřičně velký, protože pokoj vznikl přepažením původně poměrně velkého sálu.

Nesl si tác s čajem. Protože cesta z kuchyně byla dlouhá, připravoval si čaj obvykle ve vedlejším pokoji. Zapojil rychlovarnou konvici do zásuvky, ze které by každý elektrikář dostal psotník, počkal, až se začne voda vařit, a konvici vypnul. Nalil trochu horké vody do čajové konvičky, vypláchl ji a vodu vylil do květináče kamélie, která stála u okna. Tu kytku nesnášel. Asi i proto, že jeho matka kamélie milovala. Květina ale přežívala i přes pravidelnou zálivku horkou vodou. Nasypal čaj do konvičky, zalil horkou vodou a postavil na tác k šálku a cukřence a vše odnesl na stolek u krbu.

Posadil se do křesla, nalil si čaj do šálku. Ohnul se k noze stolku, kde na zemi stála láhev whisky, a přilil do čaje, přisypal trochu cukru a zamíchal. Odložil lžičku na podšálek a pomalu se napil.

Plameny z krbu lehce ozařovaly tmavý pokoj a kytici ve váze na stolku. Měl rád jednoduché květiny, v zahradě kolem domu kvetly téměř planě rudbekie a kopretiny, které občas natrhal.

Jak se plameny komíhaly, stíny květin vytvářely na protější stěně stínové divadlo. Jako by se tam pohybovaly nejasné postavičky, žily si svůj život a předváděly svá dramata…

Upíjel čaj a vzpomínal.

Na otce, energického aktivního muže, schopného podnikatele, který rodinné finance znovu odlepil od dna a který ho učil o co všechno se starat, na co dohlížet… Obnovil zámecký pivovar, jeden z podniků, který docela slušně prosperoval. A finance byl schopen dobře investovat. Plánovali tehdy spolu velkou rekonstrukci domu. Vzpomínal, jak se dozvěděl, že otec zahynul při autonehodě. Pro dvacetiletého mladíka to byl šok. Překonal ho zvýšenou prací v rodinném podnikání, tedy v onom zámeckém pivovaru. O obnovu domu ztratil zájem, přestal ji považovat za podstatnou.

Vzpomínal na problémy s matkou. Upnula se na něj po otcově smrti opičí láskou, která dusila jak jedovatý břečťan. Vyžadovala jeho neustálou přítomnost. A vytrvale mu sháněla nevěstu. Neustále mu připomínala, že rod musí pokračovat, že je povinen svým předkům zajistit jeho pokračování…

Diskuze čím dál častěji končily hádkou, matčiným hysterickým pláčem a vyčítáním, že ona pro něj chce jen to nejlepší, že mu obětovala svůj život a on je jí vlastně všechno dlužen, čím je jí povinován… Věčné připomínání: „Ludvíku, to přece musíš udělat…“

Jednou už vybouchl a řekl jí, proč se nehodlá ženit. Že ho děvčata nepřitahují.

Ta proměna obličeje ve zhnusenou masku byla děsivá. Pak už vlastně v domě jen koexistovali. Pokud na něj matka promluvila, tak to vždy bylo s výčitkou či stížností, co nefunguje, co nezařídil… Nejspíš byla podle ní jeho vina i to, že dostala rakovinu prsu, i to, že jí zanedbala. Hospic odmítla, chtěla umřít doma, možná i proto, aby mu mohla vyčítat do poslední chvíle. Ustál to. Zůstal sám. O rekonstrukci domu se už nepokusil. Neměl proč. Možná mu zápolení s matkou vzalo motivaci.

Upil čaje, jemné cinknutí o podšálek, když vracel zpět hrníček.

Podivné zavrzání vzbudilo jeho pozornost. Znal zvuky domu dokonale, tenhle byl nezvyklý. Vstal a tiše prošel pokoji ke schodišti v hale.

V hale stál hubený kluk v teplákovce a mobilem si místnost fotil.

Uvědomil si, že nezamkl hlavní dveře. Dělávala to vždy matka, když už byla nemocná, tak mu to alespoň každý večer připomínala, aby nezapomněl zamknout. Po její smrti na to zapomínal, nebo to byl možná i trochu poslední vzdor – nebudu dělat to, co jsi chtěla…

„Přejete si něco?“

Klukem to cuklo ke dveřím, ale zarazil se a otočil.

„Promiňte…“

Mladý, docela hezký obličej, tmavé oči, trochu nepořádné hnědé vlasy, které vypadaly, že si je zřejmě stříhá sám.

„Přejete si něco?“

„Omlouvám se, jen jsem chtěl odsud přinést fotku…“

„Proč? A komu?“

„To je možná trochu dlouhý vysvětlování… Chlapům z pivovaru.“

Ludvík zavrtěl hlavou: „Tak to si rád poslechnu. Dáte si se mnou čaj?“

„Nemoh bych jít, prosím?“

„Až když mi vysvětlíte, proč jste fotil v mém domě. Prosím,“ ukázal gestem, že má jít chlapec k němu nahoru.

Ten bázlivě vystoupal po schodech a následoval muže. Zastavili se u skleníku, ze kterého Ludvík vyndal šálek s podšálkem, a pokračovali dál do krbového pokoje.

Chlapec vypadal čím dál vyděšeněji.

Nalil chlapci do šálku čaj a ukázal mu, aby se posadil do křesla. Sám se posadil a upil čaje.

„Tak poslouchám.“

Chlapec sklonil hlavu: „Nevím, kde začít…“

„Proč jste chtěl chlapům z pivovaru přinést fotku z domu?“

„No, oni mě sem vlastně poslali… Prej jako zkoušku, jestli mě vezmou mezi sebe, jestli jsem na to dobrej, jestli mám odvahu…, je to fakt trochu složitý…“

„Oni vás sem poslali?“

„Jo…“

Chlapec upil čaje: „Můžu…,“ celý se nějak přikrčil, „trochu cukru?“

Ludvík ukázal na cukřenku. Chlapec si opatrně osladil čaj.

„Já jsem do pivovaru nastoupil prvního. Jako pomocnej dělník. Já sice mám střední ekonomku, ale šel jsem dělat tam, kde k nějaký práci dostanu ubytování.“

To byl také nápad otce, zařídit k pivovaru ubytovnu. Říkal, že se snáz udrží pracovní síla. Měl pravdu.

„Řeknu vám, docela jsem dostal záhul, zvažoval jsem, jestli s tím neseknu. Ale ono není moc míst, kde dostanete ubytovnu, tak jsem si řek, že to vydržím. No a dneska mě chlapi pozvali, ať s nima jdu večer na pivo. Já moc nepiju, ale tak jsem si nakonec dvě dal. Chlapi vykládali a kecali a já se nechal vyhecovat. Kdybych v sobě neměl ty piva, tak jsem sem nešel.“

„Co jste vlastně tedy měl udělat?“

Chlapec sklopil hlavu a koukal do země a pak zamumlal: „Měl jsem přinést něco z domu…“

Podíval se na Ludvíka a ten viděl, že má v očích slzy.

„Helejte, já nekradu. To si jen každej myslí, že když jsem z děcáku, tak musím krást jako straka. Myslej si, že nevidím, jak si mě hlídaj, jak furt pozorujou, co vezmu do ruky… Já jsem nic ukrást nechtěl, jen to vevnitř vyfotit jako důkaz, že jsem tu byl. Taky mi tak nějak došlo, že kdybych tu vzal i nějakou bezcennou blbost, tak na mě můžou zavolat policajty, že jsem to tu ukrad. Ona byla pitomost už to, že jsem sem fakt vlez. Já jsem prostě blbej, nechal jsem se vyhecovat…“

„Jestli je to tak, jak říkáte, tak proti vám můžou použít i ty fotky z mobilu, ne?“

„Jo, asi jo. Jsem v háji. Jsem to prostě zase podělal. Já jsem asi průšvihovej talent. Jsem vůl.“

„Jak se jmenujete?“

„Radim.“

„Celé jméno.“

„Radim Voráček.“

Ludvík vstal a ze sekretáře u zdi vytáhl blok a pero. Psal rád perem, nechával si dovážet inkoust Teardrop v různých barvách a měl několik opravdu kvalitních per.

Radim ho podezřívavě sledoval.

Ludvík něco napsal na papír, vytrhl ho a podal chlapci. Ten se na papír podíval.

Bylo tam napsáno: Potvrzuji, že Radim Voráček byl dnes v noci v mém domě. Datum a podpis.

„To bude možná lepší důkaz, že jste tu byl, ne? A nebudou vám moct říct, že jste se sem vloupal.“

Chlapec zrudnul: „Jo, děkuju moc. Můžu už jít, prosím?“

„Jestli máte dopitý čaj…“

Chlapec dopil na jeden zátah a vstal.

„Ještě jednou promiňte a moc děkuju.“

Ludvík vstal a doprovodil ho po schodech až ke dveřím.

„Na shledanou…,“ a chlapec byl pryč.

Zamkl dveře. Tak chlapi v pivovaru jeho dům užívají jako nějaký test? Dost ho to naštvalo. A naštvalo ho, že se chtěli zřejmě zbavit kluka a to dost nepěkným způsobem. Radim Voráček. Musí se kouknout, co je vlastně v jeho materiálech.

Šel se vysprchovat, vyčistit zuby… Podíval se na sebe do zrcadla. Pohled mu oplatil pohledný chlapík s tmavými hustými vlasy, které už trochu začínají prokvétat, s tmavýma očima, věkem už se blížící ke čtyřicítce. Ještě chvilku se bude prohlížet a začne zase přemýšlet o tom, proč je vlastně tady, co na tomhle světě dělá…

Zhasnul a šel spát.

Ráno přemýšlel, jestli má v pivovaru nějak ventilovat včerejší příhodu, ale řekl si, že potvrzení, které včera dal Radimovi, by mohlo být dost výmluvné a mohlo by stačit k tomu, aby pochopili, že o jejich aktivitách ví.

Zkusil zjistit nějaké údaje o svém nočním návštěvníkovi.

Radim Voráček, hnedle mu bude devatenáct, z děcáku, tohle je jeho první zaměstnání. Žádní příbuzní. No uvidíme. Ten kluk na něj nepůsobil špatně. Uvidí se, co z něj bude.

Uplynul asi týden a telefon.

„Máme malér. Jednoho z dělníků nám veze do špitálu sanita, nadejchal se při čištění kotle, je to nějaký blbý.“

Ludvík seknul s telefonem a utíkal do provozu.

„Pane Řezáč, co se stalo? Kdo tam byl?“

„Ten kluk z děcáku. Voráček. Šel čistit kotle a vlez tam do něj bez masky.“

„Jak to, že tam byl sám? Musí být vždycky dva! A proč byl bez masky? Víte, jak si na tomhle bezpečáci smlsnou? Kdo ho tam poslal?“

„No, řek jsem, že se musej vyčistit kotle. Chtěl jsem s ním poslat ještě Jeřábka, ale on se do toho asi už pustil sám. Aspoň, že to nebyl žádnej táta vod rodiny, to by byla tragédie. Kluk z děcáku, co nikoho nemá, taky strašný, ale komu by ten chyběl…“

„Světu, pane Řezáč, světu. Nikdy nevíte, komu kdo bude chybět. Každý je důležitý. A vy se připravte na vysvětlování policajtům, já jedu do nemocnice. Sakra, proč mám takovej blbej pocit, že jste ho tam poslal schválně? Mimochodem, za takovouhle mimořádku nečekejte prémie.“

Vyběhl, skočil do auta, nastartoval a vyrazil. Celou cestu se modlil, ať je Radim v pořádku.

Dorazil do nemocnice a doběhl na urgentní příjem.

„Dobrý den, přivezli vám Radima Voráčka, mohl bych s ním mluvit?“

„Vy jste příbuzný?“

„Ne, on nikoho nemá, je z děcáku…“

„Když nejste příbuzný, tak smůla.“

„Říkám vám, že nikoho nemá. A moc mi na něm záleží…“

Sestra se na něj dlouze zadívala a pak řekla: „Helejte, víte co? Vy mi tu vyplníte prohlášení osoby blízké, že jste s ním v nějakém vztahu, který vás opravňuje získat informace. Já zkontroluju podle vaší občanky, jestli jste to opravdu vy, ale nemůžu vědět, že jste to, co napíšete. Takže nemůžu ověřovat, jestli jste jeho otec, vnuk, nebo tetička. Jo?“

Kývl hlavou a do rubriky vztahu vyplnil: „přítel“.

Zkontrolovala údaje podle občanky, vrátila mu ji a vytočila číslo: „Paní doktorko? Je tu návštěva za tím Voráčkem, co ho přivezli z pivovaru. Můžete mu něco říct? Prohlášení vyplnil.“

Ukázala bradou na sedačku u zdi: „Posaďte se, doktorka za chvilku přijde.“

Posadil se. Nečekal dlouho, doktorka přišla za chvilku.

„Dobrý den. Pana Voráčka nám záchranka přivezla v bezvědomí, zaintubovaného a na umělé plicní ventilaci. Dobrá zpráva je, že se začíná trochu budit, tak jsme ho zase museli trochu přispat, protože mu potřebujeme udělat bronchoskopii, ať víme, v jakém stavu jsou dýchací cesty, jestli nejsou třeba poleptané od toho čistidla, kterého se nadýchal. Když to bude dobré, tak ho začneme budit a zkusíme ho extubovat, jestli to půjde. Jestli chcete, tak si zavolejte večer.“

Sestra vylovila papírek s telefonním číslem a podala mu ho: „Počkejte, ještě si napíšeme komunikační heslo, až budete volat, ať víme, že to jste vy.“

„Děkuju. Děkuju moc.“

Ludvík byl celý zbytek dne v napětí. Večer zavolal: „Dobrý večer, chtěl jsem se zeptat na stav pana Voráčka, heslo je Radim.“

„Vypadá to slibně, je extubovaný, začíná mluvit.“

„Uf, to se mi ulevilo… Můžu zítra za ním přijít?“

„Můžete, návštěvy jsou od čtrnácti hodin.“

Poděkoval, skončil hovor a unaveně se na chvilku svalil do křesla. Po chvilce se zvedl, došel si připravit čaj, odnesl si jej ke krbu. Posadil se, upíjel čaj a přemýšlel. Myšlenky se honily a naháněly a pomalu dospěly k rozhodnutí.

Odpoledne další den vyrazil do nemocnice.

Sestra ho nasměrovala na pokoj, zaklepal a vstoupil. Tři lůžka, Radim ležel hned u dveří, spíš poloseděl, na obličeji masku, ve které se tvořil nějaký aerosol. Vypadal najednou dětsky a zranitelně, Ludvík dostával vztek na toho, kdo ho sem dostal.

„Ahoj, Radime…“

Radim chtěl odpovědět, ale sestra ho zarazila: „Nemluvit, až doinhalujete, je to důležitý!“

Radim pokrčil rameny, ale oči, které Ludvíka sledovaly, vypadaly rozesmátě.

Ludvík se posadil na židli vedle postele a najednou mu došla slova.

„Máš se?“ zeptal se. Nějak automaticky mu začal tykat.

Radim zase pokrčil rameny a kývl a zašilhal na masku, jestli je tam ještě něco k inhalaci, nebo ji už bude moct sundat.

„Teda, nahnals mi strach. Kdo tě tam poslal? Řezáč?“

Zavrtění hlavou a opět pokrčení rameny a zašilhání na masku, ve které se již neobjevovala mlha, tak ji Radim sundal.

„Nevím,“ zaskřehotal a rozkašlal se a přikryl si pusu kusem buničiny. „Já si nic nepamatuju. Dopoledne tu byli policajti, řek jsem jim taky, že si nic nepamatuju…“

„A je to pravda, nebo prostě nechceš, aby byl problém?“

„Nepamatuju se,“ řekl, ale pohled stranou svědčil spíš o něčem jiném.

„Dobře, věřím. Jak dlouho tu budeš?“

„Řekli mi, že nejhorší komplikace můžou bejt do osmačtyřiceti hodin, pak že by mě mohli pustit domů, takže, když to bude dobrý, tak můžu zítra.“

„Dám ti číslo, zavoláš mi a já tě odvezu.“

„To nemusíte… a já tu stejně nemám mobil.“

„Tak mi můžou zavolat sestřičky. Ty na mě telefon mají, napsal jsem jim ho na ten papír, na kterém jsem se vydával za tvého příbuzného.“

Radim vyvalil oči a rozesmál se, ale hned se rozkašlal.

„To číslo ti stejně dám,“ řekl Ludvík a vytáhl vizitku, kterou položil na stolek a zvedl se k odchodu.

„Rád tě zítra vyzvednu, měj se,“ usmál se a nějak automaticky natáhl ruku, aby ho podrbal ve střapatých vlasech. Překvapení, ale jako hlazené štěně Radim bezděky zatlačil hlavou proti ruce. Zasmáli se oba. Ještě zamávání ve dveřích…

Druhý den byl Ludvík jako na trní, kontroloval, jestli nemá vybitý mobil, vypnuté zvonění… telefon se ozval až před polednem.

„Nemocnice, dobrý den, pana Voráčka bychom pouštěli po obědě, kdy byste mohl přijet?“

„Kdykoliv.“

„Můžeme se dohodnout na jednu? Abychom měli zprávu a všechno připravené.“

„Výborně, budu tam.“

Dorazil ještě před jednou. Radim už seděl na chodbě, v pracovních montérkách, ve kterých ho přivezli. Když uviděl Ludvíka, tak vstal.

„Dobrý den!“

„Ahoj, nedošlo mi, že bych ti měl přivézt něco na převlečení. Tak jedem?“

„Ještě mi maj dát zprávu a potvrzení o neschopnosti…“

Přišla sestřička: „Tak tady máte potvrzení o neschopnosti, tady lékařskou zprávu. Kontrola u praktika koncem týdne. A ještě týden budete mít inhalace, tyhle spreje třikrát denně. Dohlídněte na něj,“ usmála se na Ludvíka.

Ludvík poděkoval a přesunuli se do auta.

Radim ho poočku sledoval.

„Doopravdy si nic nepamatuješ?“ zeptal se Ludvík.

Chlapec se najednou celý stáhl a skrčil: „Nepamatuju! Nechtěj mě tam… Nechci o tom mluvit!“

„Aha. Dobře, nebudeme.“

Napjaté ticho celou cestu.

Už pomalu dojížděli.

„Počkejte, ubytovna je napravo!“

„Já tě taky nevezu na ubytovnu. Sestra chtěla, abych na tebe dohlídl, ne? Takže budeš u mě, abys byl pod dozorem,“ usmál se Ludvík.

„Ale…,“ pokoušel se ozvat chlapec.

„Žádné ale, neodmlouvá se,“ zasmál se Ludvík.

„Tak jo.“

Zastavili u domu a vešli. Radim se rozpačitě rozhlédl. Za denního světla to tu vypadá jinak…

„Pojď, ukážu ti, kde co je a kde budeš mít pokoj. Jestli chceš, tak se tam zatím natáhni a odpočiň si. K večeři nechám něco přivézt a pak si promluvíme, ano?“

Radim se trochu vyděšeně přikrčil.

„Proboha, neboj, o nic nejde. A aby to bylo jednodušší, já jsem Ludvík a budeš mi tykat, ano?“

Chlapec zakýval hlavou a vypadal, že nějak není schopen pobrat, co se vlastně děje, ale že určitě udělá všechno, co se po něm chce.

Poslušně tedy šel odpočívat. Večer nechal Ludvík přivézt nějaké jídlo, připomněl chlapci inhalaci a pak řekl: „Posadíme se na čaj? Jsem na něj večer zvyklý.“

Provedl večerní rituál čaje, ale tentokrát už byly na tácu dva šálky. Posadili se v krbovém pokoji.

Ludvík se v křesle opřel a nadechl se: „Radime, zítra se zastavíme na ubytovně a převezeme sem tvoje věci. A na své pracoviště už se nevrátíš, nechci riskovat, aby se ti zase něco přihodilo.“

Radim vyvalil oči: „Vy mě… ty mě vyhodíš proto z práce?“

„Ne, jak tě to mohlo napadnout? Máš střední ekonomku, tak tě přeřadím do účtárny, tam budeš asi využitelnější a nebudu mít o tebe strach.“

Potěšil ho chlapcův překvapený výraz. A pak se Radim ozval: „Můžu… můžu se tě na něco zeptat? Proč se o mě tak staráš?“

Ludvík se zamyslel: „Víš, asi mám pocit, že ti svět něco dluží a já ti to můžu dát. Nebo si to aspoň myslím.“

Ráno převezli těch pár Radimových věcí z ubytovny a chlapec se zabydlel. A pokoušel se v domě být užitečný.

Koncem týdne ho Ludvík odvezl na lékařskou kontrolu, která dopadla dobře, a Radim nastoupil do účtárny. Tam pracovaly většinou už starší ženské, které ho přijaly dobře a začaly si ho i trochu rozmazlovat, třeba nošením vzorků koláčů z domova. A Radim tam zapadl bez problémů.

I doma začal mít Ludvík pocit, že tam Radim patří odjakživa. Měl pocit, že vysloví přání a chlapec ho hned splní… Dojímalo ho to. A připadal si s ním stále víc a víc svázanější. A šťastný.

Večerní povídání u krbu s čajem, probírání toho, co se událo přes den…, chvíle klidu a pohody.

V Ludvíkovi klíčila myšlenka a plán: „Radime? Přemýšlel jsem. Myslel jsem, jestli ti trochu nezvednout kvalifikaci. Nechtěl by sis udělat bakalářský titul? Na ekonomii je obor manažer obchodu a jde to dělat dálkově. Nemusíš být pořád v účtárně…“

„Mně to tam nevadí. Ale jestli si myslíš, že bych to měl udělat, tak do toho půjdu. Asi by mě to i mohlo bavit.“

„Myslel jsem si to. Stáhnul jsem už přihlášku, tak ji zítra vyplníme a pošlem.“

Radim se zasmál: „To jsi dělal vždycky? Že jsi něco udělal a pak ses teprve zeptal, jestli můžeš?“

Ludvík se zamyslel: „Myslím, že ano. Vadí ti to?“

„Zvykám si. A asi začnu bejt ostražitej a přemýšlet nad každým slovem, který řekneš,“ zakřenil se Radim.

Ludvík se zasmál.

Vyplnili a poslali přihlášku a Radim se začal učit na přijímačky.

A dny utíkaly…

„Pošta pro tebe! Z ekonomky!“ zavolal Ludvík.

Radim roztrhl obálku: „Termín přijímaček. Mně se teda začnou třást kolena…“

„To se jich tak bojíš?“

„Nebojím se přijímaček. Bojím se, že když je neudělám, tak tě zklamu a to bych nechtěl… Chtěl bych, abys měl radost.“

Ludvík se odvrátil, aby na něm nebylo vidět dojetí: „Neboj, říkej si, že vlastně o nic nejde…“

Večer se jako obvykle posadili do krbového pokoje, usrkávali čaj a povídali si. V krbu praskalo, světlo svíček se mihotalo… Probírali plány ohledně Radimovy školy, přijímaček, jeho dojíždění v případě, že se na školu dostane… Radim měl šťastný, pořád trochu dětský úsměv.

Ludvík se rozhodl nakousnout téma, které mu vrtalo hlavou: „Radime, chtěl jsem ti něco navrhnout, jestli s tím tedy budeš souhlasit. Myslím, že je nám spolu doopravdy dobře. Chtěl bych náš vztah tak nějak právně zakotvit…“

Úsměv zmizel, nahradil ho výraz překvapení, červeň se nahrnula do tváří: „Co tím myslíš?“

„Víš, chtěl bych, abys tu byl opravdu doma, ne jen jako. Já jsem v rodu poslední, tak jsem si říkal, že bys to po mně převzal. Chtěl bych tě adoptovat.“

Pevně semknuté rty, Radim se na Ludvíka upřeně díval a oči se mu rozplavávaly slzami. Několikrát se nadechl, než byl schopen něco říct. Zavrtěl hlavou: „Já… ty… ty jsi strašnej vůl.“

Zvedl se a utekl.

Ludvík seděl a díval se na stěnu, na které stíny předváděly své tiché divadlo. Jakoby se mu posmívaly – hlupák, nechápavý hlupák…

Pomalu mu všechno docházelo. Radimovy pohledy, úsměvy, jeho poddajný souhlas se vším, co Ludvík řekne nebo udělá… Zvednul se a šel za Radimem.

Zaklepal na dveře jeho pokoje.

„Jdi pryč! Prosím tě, jdi pryč!“

Neposlechl, stisknul kliku a vešel.

Radim ležel na posteli, obličej zabořený do polštáře, ramena se mu škubala pláčem.

Ludvík k němu pomalu přišel, posadil se na okraj postele a rukou Radimovi lehce pohladil záda. Ten sebou cuknul, jako by se chtěl odtáhnout.

Pohladil ho znovu: „Promiň, jsem nechápavej debil, viď.“

„To jsi.“

Ruka dál hladila záda: „Nenapadlo mě, že bys stál o někoho tak starého…“

„Nejsi starej,“ zvednul se uplakaný obličej, „jsi jen nechápavej debil.“

„Lepší vyznání lásky asi nedostanu, co?“

Úsměv přes slzy: „Dneska asi ne.“

Ludvík se naklonil a jemně Radima políbil.

„A můžu dneska aspoň zůstat tady?“

Popotažení nosem, dlouhý pohled a pak zlomyslné přivření očí: „Když se pořádně osprchuješ…“

„Slibuju. Nechceš na mě dohlídnout a jít se vysprchovat se mnou?“

Smích: „Tak jo.“

Radim seskočil s postele a přitulil se k Ludvíkovi.

„Fakt už jsem myslel, že ti to nikdy nedojde.“

„To víš, degenerovanej, zpomalenej, poslední z rodu,“ zasmál se Ludvík.

Společně se vypravili směrem do koupelny.