Z hlubiny

Tim narazil na problém, když pracoval ve své kanceláři na počítači. Jednalo se o nějaké nesrovnalosti v účetnictví, a i když celou věc několikrát překontroloval, stále něco nesedělo. Rozhodl se zajít za svým otcem. Ten jakožto majitel firmy jistě bude vědět, co se děje.

Před dveřmi jeho pracovny na chvíli zaváhal. Zdálo se mu, že uvnitř slyší nějaký hovor. Ten ale vzápětí, jak se zdálo, utichl. Zaklepal tedy a na vyzvání otevřel masivní dveře a vstoupil.

Otec seděl za velkým psacím stolem a zamyšleně si prohlížel předmět ležící před ním na desce stolu. Tim hned poznal, co to je. Krabička s jednoduchým zlatým kroužkem, matčiným snubním prstenem. Po její smrti si ho otec nechal a často si ho prohlížel. Sám svůj vlastní prsten kdysi ztratil a duplikát si udělat nenechal.

„Otče…,“ promluvil Tim a čekal, až otec vzhlédne.

„Co se děje, Time?“ Muž se na něho tázavě zadíval a pak sjel pohledem na složku s papíry, kterou Tim držel v ruce.

„Otče, narazil jsem na nějaké nesrovnalosti.“ Tim přistoupil ke stolu a položil složku před otce. Otevřel ji a ukázal na první stránku. „Tady jsem to vytiskl. Vidíš? Tyhle položky jsou divné.“

„Musím ti něco říct.“ S těmito slovy otec zavřel krabičku s prstenem a schoval ji do zásuvky stolu. Pak vzhlédl k Timovi. „Naše firma má problémy.“

„Cože?“ Tim zalapal po dechu. Jejich zavedená firma že má nějaké potíže? Otec se o ničem takovém nikdy nezmínil. Tedy alespoň ne před ním.

Otcovy oči na něho upřeně hleděly. „Je to bohužel tak. Jisté obchody nevyšly… No, prostě budeme muset podíl ve firmě prodat.“ Zhluboka se nadechl. „Chtěl jsem ti to říct sám, ale už jsi na to přišel.“

„To znamená, že nebudeš jediným majitelem?“ Tim tomu stále nedokázal uvěřit.

Otec pomalu přikývl. „Ano. Jsme zadlužení a tohle mi připadá jako nejlepší řešení.“

„A kdo bude ten nový… spolumajitel?“ S tou myšlenkou se Timovi nešlo smířit.

„Jeden z dalších podnikatelů v naší branži.“ Otec zavřel oči a rukou si přejel tvář. Náhle jako kdyby zestárl o mnoho let. „Už je to předběžně dohodnuté.“

Timovi se sevřelo srdce. Takže je to definitivní. „A kdy…,“ nedokázal se přinutit k dokončení.

„Zítra přijede jeho synovec. Má plnou moc a probereme podmínky prodeje.“

Zítra. Tak to šlo tedy rychle. Tim měl pocit, že má v hlavě najednou prázdno. Část jeho světa se začala hroutit. Bez varování. Co se s firmou, kde nechal pár let života a otec život skoro celý, stane v budoucnosti? To se dalo těžko odhadnout.

„Návrh smlouvy je připravený. Nechám ti ho poslat mailem, chci, aby ses k ní taky vyjádřil.“ Otec už zase mluvil svým pevným hlasem. „A od zítřka to pak budeme podrobně projednávat s naším budoucím spolumajitelem.“

Tim mlčky přikývl. V hlavě se mu honila spousta otázek, proč to otec nechal dojít tak daleko, jestli se tomu nedalo zabránit… Nahlas nic neřekl. Jako kdyby ho někdo praštil a on otupěl. Otočil se a odcházel ke dveřím.

„Time, zítra v deset sem přijď,“ zavolal za ním otec.

„Jistě, otče,“ podíval se na něho přes rameno, vyšel na chodbu a dveře tiše zavřel. Pak se vydal zpátky ke své kanceláři. V hlavě mu hučelo.

***

Tima překvapilo, že synovec jejich budoucího spolumajitele je mladý. Představoval si někoho trochu staršího, zatímco tenhle muž byl asi tak stejného věku jako on sám. Jmenoval se Damien. Jak se vzápětí všichni přesvědčili, byl velice schopný a o jejich firmě věděl všechno. Jednání probíhala v klidném duchu, přesto si Tim všiml, že z otce vyzařuje nervozita. Měl pro něho pochopení a zároveň byl trochu naštvaný – v duchu dával otci částečně vinu za celou situaci.

Všechno probíhalo hladce. Nový spolumajitel, jak se čekalo, získal ve firmě většinový podíl. Otec sice zůstal ředitelem, ale byla to už jen formální funkce. Tim viděl, jak to otce zdrtilo, ale jiná možnost, zdá se, nebyla. On sám se cítil všelijak. Kdysi otec slíbil, že mu přenechá podíl ve firmě, až získá jako řadový zaměstnanec nějaké zkušenosti, a později mu firmu předá celou. Z těch plánů už teď nic nezbylo.

Večer se Tim rozhodl, že si zajde do baru trochu se uvolnit. Původně si chtěl promluvit s otcem, ale ten řekl, že chce být sám, a odešel domů. Takže to bude muset počkat na další den.

Do toho podniku chodil Tim celkem pravidelně. Jako vždy tam bylo plno lidí, nejrůznější hlasy se mísily s hlasitou hudbou. Sedl si k baru, popíjel objednané pití a cítil, jak se pomalu propadá do všeobjímajícího hlučného veselí. Líbilo se mu to, připadal si jako ostrov v moři, sám a přece mezi lidmi.

„Zdravím vás,“ ozval se najednou hlas těsně vedle něho. Skoro zanikl v okolním hluku.

Tim se překvapeně otočil. Vedle něho seděl mladý synovec nového spolumajitele jejich firmy. Damien. Lehce se usmíval a upíral na Tima své velké modré oči. Moc hezké oči.

„Taky zdravím,“ přikývl Tim a zhluboka se napil. Ten upřený pohled v něm kdovíproč vyvolával neklid. A nebylo to tím dnešním jednáním o firmě. Taky si nemohl nevšimnout pěkné postavy, která v obtaženém tričku a tmavých kalhotách více než vynikla. Proti formálnímu obleku dneska odpoledne to byl velký rozdíl.

„Vidím, že pijete… gin? Můžu vás pozvat na ještě jeden?“ Damien dál na Tima upřeně hleděl a na rtech mu pořád pohrával lehký úsměv.

„Jo, klidně,“ přikývl Tim a naráz vypil zbytek své skleničky. Vzápětí před ním přistála další. Chytil ji a obsah hodil do sebe. Vnitřní hlas ho varoval, že tohle není nejlepší cesta, ale nevěnoval tomu pozornost. Cítil, jak v něm narůstá zlost. Na Damiena, že jeho rodině teď patří větší část firmy, na otce, že to nechal dojít tak daleko, a nakonec i na sebe, že…. Ne. Nedokázal určit, proč je naštvaný sám na sebe.

„Ještě jednu,“ kývl na barmana a odsunul prázdnou skleničku. Vnímal, jak mu alkohol stoupá do hlavy, a začal se cítit lépe. Mnohem lépe než před chvílí.

„Možná byste si měl dát vodu…“ Damienův obličej před ním plul jako v mlze.

„Nesmysl,“ odsekl a hodil do sebe pátou skleničku. Nebo šestou? Netušil a bylo mu to jedno. Slyšel sám sebe, jak se najednou nahlas směje, kolem něho se všechno točilo a těsně u sebe viděl široce otevřené modré oči. Hudba duněla do rytmu a on se rozhodl, že půjde tančit. Bláznivý nápad. Sklouzl z židličky, nejistě zavrávoral… A pak ho obklopila temnota a už nic nevnímal.

***

Když se probudil, byla kolem tma. Ležel v posteli, ale měl pocit, že ji nepoznává. Kde to jsem? Tohle přece není můj pokoj. A proč nemám nic na sobě? Cítil, že alkohol mu z hlavy ještě úplně nezmizel. Zašátral zmateně kolem sebe, až na něco narazil. Překvapením zalapal po dechu. Ruka mu sklouzla po nahé kůži nějakého těla, které leželo těsně u něho. Ve stejné posteli.

Překvapením ucukl, když slyšel, že se tělo najednou pohnulo.

„Vidím, že už jsi vzhůru,“ ozvalo se tiše vedle něj. Damienův hlas.

Tim zatřásl hlavou, aby se vzpamatoval. Přece nemůžu být až tak opilý, pomyslel si. Oči už pomalu přivykly a začínal rozeznávat obrysy kolem sebe. Díky tomu uviděl, jak se k němu tělo – Damienovo, jak si uvědomil – obrátilo. Chtěl se zvednout, ale hlava se mu tak zatočila, že usoudil, že lépe bude zůstat ležet.

„Kde to jsem?“ Třeštil oči a snažil se rozeznat detaily obličeje před sebou.

Tiché zasmání. „U mě,“ zašeptal Damien. „Hrozně ses opil, nemohl jsem tě tam jen tak nechat.“

Tim si vzpomněl na včerejší večer v baru. Obracel do sebe skleničky ginu, pak chtěl jít tančit… Zastyděl se. Musel v tom baru včera vypadat strašně.

„Nepoděkuješ mi?“ Zase ten tichý, svůdný hlas vedle.

Pořád neviděl výraz obličeje, zato si velice dobře vybavil štíhlé tělo navléknuté do přiléhavého oblečení. Při té představě se mu stáhlo hrdlo a cítil, jak se krev žene do obličeje. A nejen tam. Ještě že to v té tmě není vidět, pomyslel si.

„Tak já si to poděkování vezmu sám,“ zasmál se tiše Damien a vzápětí Tim cítil, jak mu po obličeji přebíhají jemné tenké prsty. Zalapal po dechu, ale nedokázal se přimět, aby tu ruku setřásl. Jako kdyby byl uhranutý.

Pak se k němu to nahé štíhlé tělo přitisklo a Tim věděl, že je ztracený. Možná, že po tom podvědomě toužil od okamžiku, kdy Damiena poprvé uviděl. Jeho štíhlá postava, kaštanové vlasy a velké modré oči. Byl krásný, to si Tim jasně uvědomoval. Chtěl ho nenávidět, kvůli firmě, kvůli otci, ale nedokázal to. Damien ho očaroval.

Ano, je to kouzlo, říkal si Tim v duchu, když mu Damien přejel palcem přes rty. Do stehna se mu zarývala jeho erekce a věděl, že on sám má svou chloubu plně v pozoru. Pak ucítil, jak mu lehkými dotyky hladí tvrdé bradavky, a zasténal. Potom prsty vystřídal jazyk a za ním zuby, které lehce kousaly do citlivé kůže, až Tim myslel, že zešílí vzrušením. Jemná dlaň pohladila jeho tvrdé mužství, palec pomalu přejížděl vlhký otvůrek na špičce.

„Ano, ano…“ Tim slyšel sám sebe, jak hlasitě vzdychá. Damien mu ještě párkrát přejel po celé délce penisu, lehce promnul koule a potom jeho prst zamířil do rýhy mezi půlkami. Tim roztáhl nohy a cítil jemné hlazení přes růžici otvoru. Pak se Damien sklonil a vzal ho do úst. Sál a olizoval penis, a když jeho špička prstu zatlačila na růžici a vjela dovnitř, Tim cítil, jak se přes něho valí vlna šíleného vzrušení. V hlavě mu vybuchlo, zařval, prudce škubl boky a pak jen cítil, jak jeho sperma plní Damienova ústa.

Když záškuby ustaly, Damien vytáhl Timovo ochabující mužství z pusy, prst ze zadku a lehl si vedle něho. Tim ještě prudce vydechoval, ale po chvíli se mu dech zklidnil. Hlava se mu točila závratí a cítil, že je celý mokrý od potu. Na kůži břicha ucítil Damienovu teplou dlaň.

„Time, to bylo skvělé.“ Damienův šepot zněl těsně u ucha.

„Počkej, oplatím ti to,“ zvedal se Tim, ale Damienova dlaň ho přitiskla zpátky k posteli.

„Není třeba,“ zasmál se a přitiskl se rozkrokem Timovi ke stehnu.

Lepkavý, jen napůl vztyčený penis. Tim překvapením zamrkal.

„Ty jsi…“

„Ano,“ řekl Damien a políbil Tima na rameno. „Byl jsem tak vzrušený, že jsem se udělal sám. Ani jsem na sebe nemusel sáhnout.“ Olízl mu zpocenou kůži. „Moc mě vzrušuješ, Time. Od prvního okamžiku, co jsem tě viděl.“

Tima zalil pocit neskutečné radosti. Prudce Damiena objal a těsně se k němu přitiskl. Nepatrný stín pochyb, který někde uvnitř cítil, v okamžiku zahnal.

***

Nemohl se ho nasytit. Každý večer spěchal, jen aby už byl u něho a mohl s ním vlézt do postele. Měl pocit, že sex s ním je ta nejúžasnější věc, jakou kdy zažil. Když klečel na všech čtyřech a nechal Damiena, aby ho ojížděl, téměř nic kolem nedokázal vnímat. Oči zavřené, sténal a prudce přirážel proti tomu skvělému mužství, které měl v sobě zanořené. Hlasitý táhlý vzdech, jeho sperma vystřikující na prostěradlo a Damienovo zas do těsného prostoru zadku a vzápětí se oba zhroutili na postel.

Zpocený a ulepený se Tim obrátil k Damienovi čelem. „Krásné jako vždycky,“ usmál se na něho a prstem mu přejel přes rty. Damien si jeho dlaň přidržel a políbil ho do ní.

„Víš, měl jsem kdysi kamaráda,“ Tim si zamyšleně prohlížel Damienův obličej. „Taky měl takové krásné modré oči, jako máš ty. A tady na tváři mateřské znaménko,“ přejel lehce po kůži na lícní kosti.

„Kde je teď?“ Damien měl v očích zvědavost.

Tim zavřel oči. „Zemřel.“

„Promiň, nevěděl jsem…“

„To nic,“ rozevřel Tim víčka a zadíval se na něho. „Už se to stalo dávno, bylo nám oběma dvanáct.“

Damien ho pohladil po tváři. „Byl nemocný?“

„Ne,“ Tim zavrtěl hlavou a znovu zavřel oči. „Autohavárie.“ Při té vzpomínce se zachvěl, najednou se mu vybavil velice živě den, kdy se o neštěstí dozvěděl. „Byl to můj nejlepší kamarád. Jmenoval se Rik.“

„Rozumím,“ přikývl Damien a pevně ho jednou rukou objal a přitáhl k sobě.

Chvíli mlčky leželi, přitisknutí jeden k druhému. Pak se Tim pohnul, otevřel oči a Damiena políbil na tvář. Převalil ho na záda a sedl si obkročmo na něho. Damien se na něho zvědavě zadíval a v očích mu jiskřilo.

„Chci ještě,“ zašeptal Tim a přejel prsty Damienovi přes tuhnoucí růžové bradavky. Pak ucítil, že na to zareagovala nejen jeho chlouba. Nadzvedl se a nasměroval špičku Damienova penisu na svůj otvor. Potom opatrně na tu vztyčenou krásu nasedl, až do něho zajela po kořen. Vzdychl a vychutnával si pocit plnosti a stoupající extáze. Damien ho rukama chytil za boky a oba se ponořili do zvolna se rozpalujícího žáru vášně.

Tim žil jako ve snu. Do práce chodil automaticky, všechno dělal jako v mlze. Nemohl se dočkat, až budou s Damienem sami. Občas se mu podařilo ho zatáhnout do nepoužívané kanceláře, kde mu okamžitě vrazil jazyk do úst a rukou ho sevřel v rozkroku, sotva za nimi zapadly dveře.

„Ty jsi ale nenasytný,“ šeptal se smíchem Damien, když ho otáčel zády k sobě, stáhl mu kalhoty až ke kotníkům a nasliněným prstem vjel do díry. Prst byl vzápětí vystřídán tvrdým mužstvím, které dovnitř zajelo jako po másle. Tim v předklonu, jednou rukou opřený o stěnu, přirážel naproti, druhou rukou si přitom přejížděl vlastní vztyčený penis. Vyvrcholení přišlo jako bílý záblesk v hlavě, vydechl, ve slabinách mu zaškubalo a vzápětí viděl proud spermatu dopadajícího na podlahu. S prudce bušícím srdcem počkal, až ho Damien naplní svým horkým proudem a opatrně z něho vystoupí.

Otřít všechny stopy a natáhnout oblečení zpátky bylo dílem okamžiku. Tim pak Damiena políbil, usmál se a zamrkal.

„I v rychlovkách jsi skvělý.“

Damien se zatvářil naoko namyšleně, ale vzápětí se rozesmál. Pak Tima pohladil po tváři. „To proto, že mě pořád tak vzrušuješ.“

Tim se potěšeně usmál. „Ty mě taky.“

***

Za týden bylo jednání u konce. Tim věděl, že Damien se vrátí domů, a cítil, jak v něm roste smutek. Uvědomil si, jak moc se mu Damien líbí. Třásl se pokaždé, když ho uviděl, protože to znamenalo, že nebude dlouho trvat a skončí u sexu. Ani moc nezáleželo, jestli rychlovka někde v opuštěné kanceláři, nebo u něho doma v posteli. Pokaždé to bylo úžasné a skvělé a připadal si jako v jiném světě. Světě, kde jsou jen oni dva a plují na vlnách neskutečného vzrušení.

Tim se díval, jak auto s Damienem odjíždí. Večer předtím byl u něho doma a rozloučili se šíleně vzrušujícím sexem a pak usnuli, vzájemně do sebe propletení. Damien Timovi slíbil, že to nebude trvat dlouho a přijede zase. Byl teď synovcem většinového majitele firmy. Tim mu věřil a ta víra mu pomáhala překonat smutek, který cítil při pohledu na vzdalující se limuzínu.

Dny běžely dále. Timova práce se příliš nelišila, ale všímal si, že jeho otec je nějak skleslejší. Chápal ho, firma pro něho znamenala hodně a teď se situace změnila, a to ne zrovna nejpříznivějším směrem.

Otec byl čím dál zamlklejší, až Tim dostal strach, jestli není nemocný. Zhubl a byl bledý a oči se mu skelně leskly.

„Otče, není ti dobře? Možná bys měl zajít k lékaři,“ Tim se na něho starostlivě díval.

„Ne, je mi dobře. Jen běžné starosti,“ odpovídal otec bezbarvým hlasem.

Tim se mu nechtěl vnucovat a už nic neříkal, ale neklid v něm se nechtěl vytratit. Snad bude otec v pořádku.

Pak jednoho dne přišel do kanceláře a celý svět se obrátil vzhůru nohama. Přiběhla k němu otcova sekretářka a slzy jí tekly po tvářích. „Prosím vás, pojďte se mnou, váš otec…,“ nedořekla a nahlas se rozplakala.

Tim se okamžitě rozběhl ven z kanceláře. „Co se stalo?“ ptal se v poklusu sekretářky, která spěchala za ním.

„Myslím, že je to špatné,“ popotahovala žena a smrkala do kapesníku.

V panice vběhl do otcovy kanceláře. Starý muž seděl za stolem, hlavu položenou tváří na jeho desce. Otevřené oči bez mrknutí hleděly do prázdna. Tim sáhl na jeho čelo – bylo studené. Roztřesenýma rukama vytáhl telefon a vytočil číslo na záchranku.

Doktor už mohl jen konstatovat smrt. Tim se jako přes vrstvu vody díval, jak otcovo tělo odnášejí. Chvíli rozrušeně hleděl na zavírající se dveře, pak se podíval zpátky na stůl. Jako ve snách si povšiml, že tam leží list papíru. Naklonil se a přečetl jediný řádek psaný otcovým písmem.

„Time, prosím tě, odpusť mi.“

Sesunul se na podlahu, stočil se do klubíčka a cítil, jak mu zpod zavřených víček tečou slzy.

Další události vnímal jako ve snu. Pitva. Policie. Vyšetřování. Závěr zněl, že šlo o sebevraždu bez cizího zavinění. Otec si někde sehnal barbituráty a spolykal je. Tim vůbec netušil, že otce ta věc s firmou tak vzala. Vyčítal si, že mohl něco udělat, nějak tomu zabránit… A přitom věděl, že nejspíš nebylo jak.

Přestal chodit do práce. Nevěděl, jak by tam v tomhle stavu mohl fungovat, proto se rozhodl, že si vezme pár dní volno. Celé dny byl zalezlý ve svém bytě a hleděl do prázdna a nic nevnímal.

Pohřeb byl pro Tima, jako kdyby se díval na nějaký film. Zástup lidí v tmavém oblečení, bílé tváře, podávání rukou, slova, která ho měla utěšit a povzbudit. Přál si být někde daleko odtud.

Uplynul týden a Timovi bylo jasné, že se musí vzpamatovat. Musí jít dál, otec už se stejně nikdy nevrátí. Přesto věděl, že už navždy bude mít v duši prázdné místo. Otec pro něho hodně znamenal, kdykoli Tim potřeboval, pomohl mu a poradil. A teď tu není. Už to nikdy nebude takové jako dřív.

***

Tim se vrátil do práce, doma už to nemohl vydržet. Překvapilo ho, že ve firmě je nějak podivná atmosféra. Udiveně se rozhlížel, co se to děje. Pak do jeho kanceláře vstoupila neznámá žena, představila se jako asistentka ředitele a prý že si ho pan ředitel přeje vidět.

„Cože?“ Tim se zatvářil nevěřícně. Ředitelem přece byl jeho otec! Pak si s bolestí v srdci uvědomil, že otec už tu není a po jeho smrti tu funkci nejspíš převzal někdo od spolumajitele.

„Prosím pojďte za mnou,“ pokývla asistentka a zamířila ke dveřím.

Tim šel za ní a v hlavě měl jedinou otázku. Kdo to tady asi převzal?

Odpovědi se mu dostalo, když vešel do otcovy bývalé kanceláře. Byl v ní úplně nový nábytek a za psacím stolem seděl Damien.

„Ahoj,“ vymáčkl ze sebe Tim a zamrkal. „Ty jsi…?“

Damien vstal, obešel stůl a přistoupil k němu. Zamyšleně se na něho díval a potom ho políbil na tvář. „Zdravím tě, Time. Je mi to moc líto. Myslím tu věc s tvým otcem.“

Tim nepřítomně přikývl. „Ano, otec…“

„Firma je teď naše a já jsem ředitel. Měl jsem ti to asi oznámit dříve, ale slyšel jsem, že po smrti svého otce jsi na tom nebyl dobře.“

„Firma je vaše? Co se stalo?“ Tim měl nepříjemné tušení a upřeně se na Damiena zadíval.

„Tvůj otec nám prodal i svůj podíl, Time,“ při těch slovech se Damien zlehka opřel o desku psacího stolu, „těsně předtím, než zemřel.“

„Proč by to dělal?“ Tim nevěřil vlastním uším. „Firma pro něho znamenala hodně!“

„Musel,“ díval se na něho Damien a v obličeji měl zvláštní výraz.

„Jak musel? Ničemu nerozumím!“ Tim už skoro křičel.

Damien zvolna pokýval hlavou. „Budu ti muset všechno říct od začátku.“

S tím Tim nemohl nesouhlasit. „To bys tedy měl.“ Cítil, jak v něm čím dál víc narůstá vztek.

„Tady v práci ne,“ pronesl Damien a vrátil se za stůl. „Přijď večer ke mně. Napíšu ti adresu, kde bydlím.“

Tim na něho mlčky zíral a v hlavě mu vířilo. Byl zmatený. Otec že by prodal i ten kousek firmy, co mu zbýval? Proč? Stalo se snad něco? Nejspíš ano a muselo to být vážné. Hodně vážné. Připadal si jako hlupák, který byl ještě navíc celou dobu hluchý a slepý. Nic nevěděl, stále měl pocit, že je všechno v nejlepším pořádku. Jak se zdá, nebylo.

„Tady je ta adresa,“ Damien vstal od stolu a podával mu list papíru.

Nepřítomně na ni pohlédl, pak si papír strčil do kapsy. Podíval se Damienovi do očí a přikývl. „Večer přijdu.“ Otočil se a vyšel na chodbu.

***

Tim si nemohl nevšimnout, že dům, kde Damien bydlí, patří k těm luxusnějším. Na jednu stranu to oceňoval, měl rád pěkné věci a tady bylo nač se dívat, ale na druhou stranu ho to celé tak nějak štvalo. Jako kdyby se to k Damienovi nehodilo. Tedy ne že by sem nezapadal, byl krásný a luxus v domě to ještě zdůrazňoval, ale celé to dělalo falešný dojem. Tim netušil, v čem spočívá ten podivný nesoulad, ale celou svou bytostí ho cítil.

„Posaď se,“ vybídl ho Damien a ukázal na černou koženou sedačku.

Uposlechl a zrak mu padl na občerstvení na stolku před ním. Neměl na jídlo ani pomyšlení, staženým hrdlem by nic neprošlo. Damien zůstal stát z druhé strany stolku a upřeně se na něho díval. Tim musel v duchu obdivovat, jak úžasně vypadá v černých kalhotách a bílé košili, a kdyby situace byla jiná, na nic by nečekal a košili by z něho serval. A pak…

Zatřásl hlavou a myšlenky na sex zaplašil. Kvůli tomu sem nepřišel.

„Přemýšlím, kde začít,“ promluvil Damien. Jak si Tim teprve teď všiml, byl podivně bledý a hlas mu zněl cize.

„Jak jsi mi vyprávěl o té havárii, při které zemřel tvůj kamarád Rik…“

Tim přikývl. „Ano, auto se zřítilo ze srázu do moře. Předtím začalo hořet. Nikdo nepřežil.“

„V tom autě byl Rik a jeho otec, že?“ Damien měl ve tváři napjatý výraz.

„Jistě. Vraceli se domů.“ Timovi přišlo zvláštní, proč se ho na to Damien ptá.

„Správně. Domů.“ Damien zavřel oči a rukou si přejel obličej. Pak dodal: „Jde o to, že zahynul jen otec. Rik přežil.“

Tim na něho zůstal zírat. „Co to říkáš, to vůbec nemohl přežít! Oheň a pád z výšky do moře…“

„Přes všechny okolnosti se to stalo. Rik z auta vypadl a jeho tělo se zachytilo na skalní římse na tom srázu.“

„Ale… ale…,“ Tim nenacházel slova. „Přece by ho našli?!“

„Máš pravdu. Našli. Tedy přesněji řečeno, našel ho známý jeho otce, který jel náhodou chvíli potom po stejné cestě. Zahlédl plameny ohně a šel se ke srázu podívat. Tak objevil Rika.“ Damien měl pořád zavřené oči.

Timovi z toho šla hlava kolem. „Co je to za nesmysl? Kdyby Rika někdo našel, tak by to snad oznámil na policii, byly by o tom nějaké zdravotnické záznamy, co já vím… Byl by tady!“

Damien otevřel oči, obešel stolek s jídlem a sedl si na pohovku vedle Tima. Vzal ho opatrně za ruku a zadíval se mu do očí. Tim ho vytřeštěně sledoval. Jako kdyby tam najednou seděl někdo neznámý.

„Víš, Time, jde o to, že já jsem Rik.“

Tim zalapal po dechu. „To přece nemůže být pravda! To je celé nějaký nesmysl. Rik měl přece mateřské znaménko na tváři!“ Chtěl ruku vytrhnout, ale Damien ho přidržel.

„Prosím, Time, vyslechni mě, všechno ti vysvětlím.“ V obličeji měl prázdný výraz a modré oči hleděly nehybně.

„Je to celé pravda. Ten otcův známý mě našel a odvezl do zahraničí do soukromé nemocnice. Tam jsem měl několik operací, taky nějaké plastiky obličeje. Byl jsem na tom tehdy dost špatně. Ten známý mě vzal k sobě domů a řekl, že tam budu chvíli bydlet. Věděl jsem, že je otec mrtvý, proto jsem souhlasil. Byl jsem malý a vyděšený a on se o mě postaral.“

Tim ho poslouchal a sotva dýchal. Byla to tak neuvěřitelná historka, že měl pocit neskutečna.

„Matka už v té době nežila,“ pokračoval Damien, „nijak jsem proto s návratem nespěchal. Jediný, kdo mi chyběl, jsi byl ty. Můj nejlepší kamarád.“

Teď pro změnu zavřel oči Tim.

„Zvykl jsem si tam. Měl jsem kolem sebe bohatství, on mi nic neodepřel. Dostal jsem to nejlepší vzdělání a cokoli, co jsem si přál. Díky jeho značnému vlivu se ze mě oficiálně stal jeho příbuzný. Změnil jsem si i jméno.“

Tim se zmohl jen na mlčenlivé přikývnutí. Pocit neskutečna narůstal.

„Tady mě nikdo nepostrádal. Moje tělo se nenašlo, mělo se za to, že mě odplavilo moře, a po pár letech jsem byl prohlášen za mrtvého.“ Damienův hlas se nesl tichem pokoje. „Všechno bylo podle zákonů v pořádku.“

Tim otevřel oči a hleděl do prázdna. Bylo to tak, Rikovo tělo už nikdo neviděl. Tehdy všichni věřili, že prostě jeho mrtvola skončila někde v moři a nepodařilo se ji najít.

Rozhostilo se ticho. Tim čekal, co bude dále, a děsil se toho. Tušil, že největší hrůzy teprve přijdou.

„Teď musím říct věc, která tě nejspíš nepotěší.“ Damienova slova zněla dutě a studeně. Na chvíli se odmlčel, pak pokračoval. „Tu nehodu zavinil tvůj otec.“

S Timem se celý svět zatočil. Chvíli nevěřícně zíral na Damiena a měl pocit, že se možná přeslechl. Potom v něm převládl vztek.

„Co si to dovoluješ! Nestačí, že vám patří celá otcova firma, ještě ho chceš obvinit ze zločinu?“ Teď už se mu podařilo ruku z Damienova sevření vytrhnout.

„Time, musíš se s tím smířit. Tvůj otec do nás naboural, jasně si pamatuju, jak jeho červené auto dostalo smyk a vrazilo do našeho. Ztratil jsem po nárazu na chvíli vědomí, ale pak jsem se probral, zrovna když se opíral o naše auto a tlačil ho k hraně srázu. Chtěl jsem křičet, ale nešlo to, byl jsem jako ochrnutý. Můj otec už byl mrtvý, vykrvácel z roztržené tepny na krku.“ Damien mluvil čím dál rychleji. „Pak už si jen pamatuju, jak začalo hořet, auto padalo, potom náraz a tma.“

„Ne, to není pravda!“ Tim se celý třásl. „Lžeš!“

„Nelžu. Strýc, tedy otcův známý, ten, který mě tam našel, mi později předal tohle.“ Damien vytáhl z kapsy malou krabičku.

Tim ji okamžitě poznal. Byl v ní uložen snubní prsten jeho matky, který si otec tak často prohlížel.

„Podívej se.“ Damien krabičku otevřel. Na bílém polštářku ležely snubní prsteny dva. Menší a větší. Kromě velikosti byly úplně stejné.

„Ten větší prsten našel strýc na silnici. Tam, kde došlo k nehodě.“ Podíval se na Tima. „Ví o tom jen on a já. A teď i ty.“

Otcův snubní prsten. Ten, který údajně ztratil. Tim zíral jako omámený na zlatý kroužek.

„Nevím, jestli to bylo správné rozhodnutí, ale chtěl jsem, abys věděl, co byl tvůj otec zač.“

Ozval se nějaký zvuk a Tim polekaně vzhlédl. Do pokoje vstoupil neznámý muž a zůstal před nimi stát. Damien se zvedl, přistoupil k němu a objal ho jednou rukou kolem pasu. Pak se otočil na Tima.

„Time, to je Axel. Žijeme spolu.“ Hlas už vůbec nezněl studeně.

Tim zalapal po dechu. To těm ranám nebude nikdy konec? Mužův věk odhadoval něco ke čtyřicítce a za jiných okolností by ho považoval za velice přitažlivého. Ne však dneska.

Axel políbil Damiena na tvář a pak se na Tima usmál. „Před celým světem jsem jeho strýc.“

„Takže vy jste ten…“ Tim hleděl do mužových černých očí a v duši cítil prázdnotu.

„Ano, já jsem ho našel,“ přikývl muž. „Byla to šťastná náhoda.“

Tima najednou něco napadlo a zachvátil ho vztek a odpor. „Jste zrůda! Našel jste malého kluka a zneužil ho!?“ Slyšel sám sebe, jak skoro křičí.

„Ne, Time, uklidni se. Tak to nebylo.“ Mužův hlas byl vyrovnaný a byla z něho cítit síla. „Nejsem žádný zvrhlík, co je na chlapečky.“

Damien přikývl. „To já jsem ho svedl. Bylo mi myslím osmnáct nebo devatenáct, když jsem si uvědomil, jak moc mě přitahuje.“ Podíval se na Axela a usmál se. Ten mu úsměv oplatil.

„Ale ještě něco ti musíme říct. Tvého otce jsme nechtěli udat na policii,“ Axel se znovu obrátil na Tima.

Timovi to začalo docházet. „Připravili jste ho namísto toho o firmu. Věděli jste, jak na ní lpí.“ Bylo mu hrozně. „Ty problémy, kvůli kterým otec musel část prodat…“

„Ano. To byla moje práce,“ přikývl Axel. „A pak stačilo ukázat ten snubní prsten.“

„Dál už to znáš,“ připojil Damien.

Tim vstal, bledý jako smrt. Damien, ten krásný a vzrušující mladík, mu náhle připadal jako zrůda.

„Zničili jste ho. Vydírali a dohnali k sebevraždě.“ Vydal se pomalu ke dveřím.

„Nebyl nevinný.“ Axelův hlas.

„Ne, možná ne,“ zastavil se Tim těsně u dveří, zády k oběma. „Ale byl to můj otec a vy jste neměli žádné právo na…,“ hlas se zasekl a udělalo se mu nevolno.

Potom se vzpamatoval, otevřel a vyšel z pokoje ven. Nevěděl, jak se s celou věcí srovná. Hlavně pryč z toho domu, hučelo mu v hlavě. Pryč a co nejdál od těch dvou.

Vchodové dveře domu za ním zaklaply. Byl sám a kolem se rozprostírala tma.

***

Damien hladil Axela na břichu, kde se pod kůží rýsovaly pevné svaly. Ten muž ho vzrušoval nad všechno pomyšlení.

„Škoda, že šel pryč. Mohl se k nám přidat,“ naklonil se a olízl mužovu tvrdě vztyčenou bradavku.

„Tohle nemyslíš vážně. Po všem, co se stalo?“ V Axelově hlase zazněl údiv. „Nic ti neodmítnu, dobře to víš, ale přece jen…“

„Jen jsem si dělal legraci,“ zasmál se Damien. „Něco jako černý humor.“ Zuby bradavku lehce skousl, až muž zasténal.

„Možná sis s ním nemusel užívat. Třeba pak celá věc pro něho bude o to horší,“ řekl Axel. „Navíc byl tvůj kamarád. Kdysi.“

„Správně. Kdysi. A to je dávno pryč.“ Damien přejel bradavku prstem.

„To je ta tvoje temnota, kterou nosíš v srdci,“ Axel zasténal a přivřel oči. „Je v tobě žár, ale současně i kus ledu. Černý oheň s mrazivými plameny.“

Damien přikývl a ušklíbl se. „A tobě se to líbí.“

„To nepopírám. Nebezpečí mě přitahuje. I jen tušené.“ Axel se zálibně usmál.

„Ale sexu s ním jsem nemohl odolat, vzrušoval mě. Ne tolik jako ty, ovšem ta jeho nevinná krása… A věděl jsem, že nebudeš žárlit.“ Damien se natáhl k druhé bradavce, čekající na jeho dotyk.

„Víš, že můžeš mít sex i beze mě. Nic a nikoho ti nezakazuju,“ Axel vzdychl a rukou mu zajel do vlasů.

„Vím,“ usmál se Damien a kroužil špičkou prstu kolem tuhé bradavky.

„Tvoje pomsta je u konce,“ pronesl Axel. „Tim byl do toho zatažený, i když je nevinný. Tvé temné já ho zasáhlo.“

„Máš pravdu.“ Damien se přesunul níže a olízl žalud Axelova penisu, který před ním vyzývavě stál. „Nechtěl jsem ho z toho vynechat. O svém otci by měl znát pravdu.“ Špičkou jazyka přejel otvor na vrcholu. „Tedy myslím si to.“

Možná jsem chtěl, aby Tim trpěl, řekl si Damien v duchu. Možná mám duši černější, než se zdá.

„Už dost řečí,“ zachraptěl Axel a ze stolku vedle postele mu podal tubu s lubrikantem. „Sedni si na mě.“

Damien se usmál a tubu otevřel.