Letní

Výborný, nebyl fanda venkova, tu chatu pořizovali jen kvůli Honzovi. Ten chtěl tenkrát mimo město, co by pro něho Jarda neudělal. Teď tu stojí v chalupě, která mu zbyla jako připomínka minulosti. Naštvaně kopl do kufru, hodil k němu tašku. Bylo mu vedro a cítil se hrozně. Víc než to.

Padl na kolena, rozbrečel se, poprvé od chvíle kdy… kdy se viděl s Honzou naposledy. Proč ho to tak bolí? Znělo mu v hlavě, když jím smutek a pláč lomcovaly. Chlap, kterému věřil, dal mu všechno, svou duši, srdce. On ho rozcupoval na kousky, sprostě využil, ponížil a odkopnul. Miloval ho, i teď ho ještě miluje, proto to bolí. Slzy se vpíjely do trička, až klepání na dveře Jardu vyrušilo. Otřel si oči a šel otevřít, překvapeně hleděl do usměvavé tváře sotva dvacetiletého kluka.

„Dobrý den. Přišel jsem na tu brigádu.“

„Brigádu? Moment.“ Přibouchl mu před nosem. Vylovil z kapsy telefon, tušil komu volat.

„Radku, proč mám u dveří brigádníka? Jsi cvok, nebo co?“ bolest rychle přešla ve vztek.

„Hele, Jarine, říkal jsi, že ti zůstala jen ta chalupa a potřebuješ ji co nejdřív dát do kupy? Říkal. Ten brigádník je syn jednoho místního starousedlíka. Dělá někde školu a na prázdniny jezdí k rodičům. Po tátovi je šikovnej na práci se dřevem, taky ho to dost baví. Máš ten barák ze dřeva? Máš. Tak neremcej, zaplať mu a měj se. Čau,“ hovor byl ukončen.

Rozzuřeně hodil mobil na stůl.

Nesnášel, když mu Radek říkal Jarine, a právě teď ho nesnášel ještě víc, protože měl ten pitomec pravdu a jeho to štvalo. Chtěl dát domek do kupy a prodat, teď tady byl kvůli tomu. Z části a dílem aby vypadl z města a dosahu všeho a všech. Odfrkl si, otevřel dveře, mladík nikde. Bezva, takže to vzdal.

„Stačí opravit okenice, ta střecha je taky dobrá, jak je to uvnitř?“

Vynořil se zpoza rohu, opatrně Jardu obešel a vstoupil bez pozvání. Muž na něho nevěřícně koukal, ale než se stačil rozčílit, kluk už zase mluvil.

„Jo to půjde.“ Rozhlížel se po místnosti. „Tak to je parádní,“ obdivně vydechl oči upřené na okno. Muž se podíval stejným směrem, pochopil, že mladíka nadchl pohled na zadní část zahrady, zarostlé a se zlomeným stromem.

„Co je na tom k jásání?“ odtušil překvapeně.

Dostal podrobný popis představy, kterou ten prales v nezvaném hostu vyvolal. Jarda se začal usmívat. Ten kluk ho doslova nakazil svou dobrou náladou a optimismem.

„Vidím, že jste nadšený, asi si to užijete víc než já. Jak se vlastně jmenujete?“

„Promiňte.“ Ve tváři ale žádný ruměnec, jen krásný úsměv. „Vojtěch…,“ příjmení nedořekl.

„Já jsem Jarda,“ podal mu ruku.

„Nemůžu vám tykat…“

„Hele, jestli mi vážně chceš pomoct, já tomu fakt nerozumím a sám to nedám. Prostě bych byl radši, kdybysme si mohli tykat. Fakt bych to uvítal.“

„Tak jo,“ přijal Vojta nabídnutou ruku.

Další hodinu si zaujatě povídali o všem, co by na domě bylo možné udělat. Zahrada mladíka přímo fascinovala. Až když byl Vojta pryč, došlo Jardovi, že vůbec nemluvili o tom, kolik na hodinu by mu měl platit a jak bude chodit. Jen že přijde hned zítra ráno. Domluví se tedy zítra.

Dostal nabídku od tátova kamaráda. Rád dělal se dřevem a představa, že bude moct pracovat na úpravách celého domku, se mu velmi líbila. Doufal, že se s majitelem dohodnou na dopolední čas. Odpoledne si chtěl zalenošit u vody. Ne na koupališti, neměl moc rád davy, ale kousek za vesnicí se řeka stáčela, byla tam tůňka, kam skoro nikdo nechodil. Měl to tam rád. Cestou k domku si užíval sluníčko, hřející mu záda. Když přicházel ke dveřím, nakoukl oknem, spatřil muže klečícího na zemi, tvář v dlaních, záda se mu chvěla. Brečí? Najednou se začal rozmýšlet, jestli nepřijít jindy. Pak ale nasadil úsměv a zaklepal. Ve dveřích se objevil vysoký, ramenatý chlap, odrostlé černé vlasy, na skráních lehce prošedivělé, a vousy. Oči pláčem zvlhlé, byly černé, asi. To si nevšiml, protože mu práskl dveřma před nosem. Cukl sebou, ale nenechal se tím rozhodit. Začal okukovat dům. Nádhera, práce jak na kostele, ale krásný. Uslyšel dveře, vykoukl a začal mluvit. Moc se na muže nekoukal, jakmile se tak stalo, zjistil, že ty oči nejsou černé, ale tmavě hnědé. Pořád mlel, nemohl zavřít pusu. Jakmile uviděl zpustlou zahradu, hned se mu rodil v hlavě plán. Muž byl smutný, pak naštvaný a nakonec se i usmíval. Vojtovi se líbila jeho zarostlá tvář, zatraceně líbila.

Když mu Jarda nabídl tykání, zaskočilo ho to. Byl ale neoblomný, takže přijal.

„Kolik ti to hodí na hodinu?“ zeptal se ho táta u večeře a Vojtovi málem zaskočilo sousto. Byl tak zaujatý domem, Jardou, přiznal si. Navíc teď byl myšlenkami jinde, rychle se probral.

„To si domluvíme zítra, tati.“

Tahle odpověď naštěstí stačila, dál už se bavili jako vždycky. Večer si spolu dali partii šachu, táta opět vyhrál jako vždy. Vojtovi to nevadilo, měl tyhle jejich společné chvíle rád. Dřív s nimi byla v pokoji i mamka, s knížkou v ruce, hlavu opřenou v křesle. Teď už jsou jen oni dva. Jejím odchodem se pouto mezi otcem a synem posílilo. Jediné, co Vojtu tížilo, jak se táta srovná s tím, že je gay. Slyšel ho mluvit se sousedem a smát se dost hnusnému vtipu, ne jednou. Od té chvíle si pečlivě hlídal, aby se nepodřekl. Když ležel na posteli jen pod lehkou dekou, myslel na dům, na úpravy, s čím zítra za Jardou přijde. Před sebou měl jeho tvář, i když zavřel oči, myslel na něj.

Zvykl si vstávat brzo, už v pět popíjel kávu. Byl na dovolené a po všech těch nervech s rozchodem neměl vůbec chuť si notebook zapínat. Zíral na prales ve své zahradě, myslel na vše, co mu Vojta včera povídal. Za hodinu mu mladík klepal na dveře.

„Ahoj, kde budeš chtít začít?“ nedal mu čas se nadechnout.

„Střechou, určitě střechou. Chce to pár oprav, myslím ta okna, samozřejmě,“ nedal se vyvést z míry Vojta.

„Promiň, včera jsem s tebou ani nemluvil o tom, kolik ti dám na hodinu.“

„Já vím, táta už se na to taky ptal. V pohodě.“

Domluvili se rychle a pak už se nezastavili až do dvou odpoledne.

„Tak, pro dnešek konec,“ vydechl Vojta, rozpálený od sluníčka, zaprášený, zpocený.

„Nechceš se vykoupat?“ nabídl mu Jarda.

„Ne, díky. Půjdu rovnou k řece, mám své místo. Tak zítra.“

„Jasně zítra,“ usmál se muž.

Mladík měl na sobě jen šortky, pomalu odcházel. Jarda se díval na jeho opálená záda. Bylo mu dobře. Povídali si, Vojta byl sečtělý, měl neuvěřitelné vědomosti z historie. Byl vtipný, milý. Líbilo se mu dívat se na štíhlé dlouhé prsty, jak se dotýkal dřeva. Bylo mu s ním moc dobře, přiznal si a rychle se začal věnovat něčemu jinému. Nakonec ten zatracený notebook zapnul, deset služebních e-mailů ho spolehlivě zaměstnalo do večera.

Dny plynuly. Dopoledne společně s Vojtou makal na baráku, který se pomalu probouzel pod mladíkovýma šikovnýma rukama. Jarda dělal spíš lehčí věci. I tak ho to bavilo. Odpoledne se vrhal na práci v počítači. Jen jednou se nechal zlákat k odpočinku u vody. Mladík ho vzal na své oblíbené místo. Nikde nikdo, jen oni dva. Když se vynořil z příjemně chladivé vody, spatřil Vojtu, jak leží v plavkách na dece se zavřenýma očima. Ještě chvilku se zdržel, ale pak se vymluvil na práci a víc se už koupat nešel.

Mladíkův obraz mu zůstal v hlavě, jako by si ten moment vypálil do mozku. Ruce pod hlavou, krátce střižené vlhké vlasy. Do zlatova opálená pokožka, z níž slunce kradlo kapičky vody a to včetně těch, co se třpytily na světlých chloupcích na hrudi a níž. Mokré plavky, přilepené k tělu prozrazovaly, že Vojtu příroda opravdu obdařila. Pak zvedl víčka, klidný pohled světle modrých očí, doprovázený milým úsměvem.

Každý den, když s mladíkem pracoval, se mu ta chvíle vracela. A Jarda se stal vůči němu ostražitý. Byl mu sympatický až moc, říkal si. Ještě se z jednoho vztahu nevzpamatoval a už mu poplete hlavu Vojta. Navíc o tolik mladší, peskoval sám sebe. Bezúspěšně. Pořád si hodně povídali, o škole, kterou studoval v Praze, plánech, které má do budoucna. Jen o svém soukromí ne, ani jeden to nechtěl, a tak se k tomuto tématu nedostali ani jednou.

Léto bylo horké, koupaliště plná a Jarda měl brzo po dovolené. Po domluvě Vojtovi svěřil klíče, aby mohl dál pokračovat v práci, sám přijížděl na víkendy. Obdivoval, kolik toho vždy zvládl za těch pár dnů. Díky jeho nadšení se do domku zamiloval, věděl, že teď už ho neprodá. A důvodů je víc než jeden, nemohl si pomoct. I tomu byl záhy konec. Jarda se naplno musel věnovat práci ve městě, Vojta se vrátil ke studiu.

„Člověče, že povýší zrovna tebe, jsem nečekal,“ s úsměvem mu gratuloval Radek.

„Teď jsi vlastně můj šéf,“ culil se. Jarda byl překvapený a hlavně měl teď hlavu plnou jiných plánů. Prodával svůj pětipokojový byt za velmi slušnou cenu. Poslední vzpomínka na Honzu se vytrácela z jeho života. Lokalita a dobré spojení, blízko zeleň, to mu hodně pomohlo k dobré ceně. On si kupoval krásný, malý domek za městem. Do práce to neměl autem daleko, kdyby chtěl, mohl jet i autobusem. Ložnice, velký pokoj a kuchyň, to mu stačilo. Malý pokojík pod střechou si zařídil jako knihovnu, studovnu, pracovnu v jednom. Všechny úpravy, včetně nábytku a dalších maličkostí se blížily ke konci. Takže pár dnů po převzetí nového místa se také stěhoval do nového domova. Cítil v něm klid, pohodu. Nešetřil na starých kouscích nábytku, které si nechal renovovat. Dřív by to neudělal, to Vojta s jeho láskou ke dřevu a zručnosti starých zkušených mistrů ho popostrčil jiným směrem. Často na mladíka myslel a zároveň si to zakazoval. Mladý kluk, najde si holku. Musí přestat snít. Nešlo to.

Uplynul skoro rok, blížilo se další léto a s ním i prázdniny. Někdy v červnu mu zazvonil telefon, zrovna byl uprostřed porady. Chtěl to típnout a později zavolat zpět. Volal Vojta, už dřív si dali na sebe číslo, ne že by si pak nějak moc volali.

„Omluvte mne na chvíli, ten hovor musím vzít,“ odcházel z místnosti, nevnímal pohledy ostatních a slova, „jistě, pane řediteli.“

„Ahoj Vojtěchu.“ Rád ho tak oslovoval.

„Ahoj Jardo.“

„Děje se něco?“

„Ještě budeš letos potřebovat brigádníka?“

Muž se zamyslel.

„No, přes rok jsem na domě nic moc nedělal, vždyť víš, že nejsem zručnej. Tak myslím, že jo. Chceš brigádu?“

„Jo.“

„Bezva, máš někdy čas se sejít?“

„Jo, proč ne,“ Jarda se usmál, „co zítra kafe?“

„Jasně, kde se sejdeme?“

Vojta držel v ruce telefon. Těšil se na Jardu a taky byl nervózní. Celý rok se neviděli. Dostal od něj sms k svátku a narozkám, hodně ho překvapil, že si pamatoval jeho datum narození. Zarostlou tvář s tmavě hnědýma očima vídal i ve snu. Nevěděl, co dělat. Měl rád společnost přátel, a protože měl štěstí, opravdu se mohl na pár hodně dobrých kamarádů spolehnout. Věděli, že je na kluky a taky že nikoho ještě nepotkal. Nešlo jen o tátu. V jádru byl hodně nesmělý a opatrný. Pár náznaků bylo, když ale couvl, druhá strana to vzdala. Teď je to jiné. Jarda není nějaký mladý kluk, je to chlap. Jemu se zdál neskutečně sexy. Chtěl s ním být a zároveň se toho bál. Co když to zjistí, naštve se, urazí. Povzdechl si nahlas.

„Vojto, copak?“ Přisedl si k němu Michal. Vzal kamaráda kolem ramen. Tenhle jeho ztrápený pohled znal moc dobře.

„Mluvil jsi s ním?“

„Jo.“

„A?“

„Brigáda prý v pohodě a zítra se sejdeme na kafe.“

„Hele, takhle se zblázníš, něco mu naznač. Celej rok neslyším nic jinýho, než že Jarda řekl, Jarda udělal. Jsi do něj zabouchnutej po uši.“ Vojta se na přítele podíval smutným očima. Michal si povzdechl.

„Ježíši, ty jsi případ. Víš co? Tak mu řekni, že můžeš jen v červenci, v srpnu už máš něco naplánováno s přítelem. A uvidíš.“

„To ne,“ odbyl ho mladík.

„No ták, pokud mu nejsi lhostejný, poznáš to,“ zkoušel to ještě Michal.

Vojta si říkal, že je to hloupost. Jenže na kafi byl najednou tak nervózní, nakonec to přece jen řekl.

„Máš přítele, no to je prima,“ reagoval Jarda, ale jeho hlas zněl najednou studeně, jinak. Mladík by si nejradši pár vrazil.

„Ne já nikoho nemám, to jen… promiň.“ Vystřelil z kavárny a běžel jak o život, přeletěl parčík, u toho si nadával do pitomců. Co ho to napadlo, proč tak blbne? Zastavil u lavičky, sedl si, hlavu složil do dlaní.

„Vysvětlíš to?“ ozval se jemu dobře známý hlas. Jarda stál přímo nad ním ani se nezadýchal. Nepohnul se.

„Vojtěchu?“ Nepodíval se muži do očí, ale šel s pravdou ven. Jarda si vedle něho sedl, mladík čekal, kdy se naštve, nebo mu vynadá. Místo toho mu jemně rozpletl prsty a vzal chlapcovu tvář do dlaní. Dívali se sobě do očí.

„Víš, kolik mi je?“ ticho. „Vojto…“ Náhle byl umlčen polibkem. Nesmělý, jemný dotek rtů ho dokonale odzbrojil. Bylo to neskutečné, neuvěřitelné a krásné. Objal chlapce, přitáhl si ho k sobě na klín. Jazykem si probojoval cestu do jeho úst. Dlouho tak setrvali v nekončícím polibku. Když se odpoutali, mluvili pouze očima, tolik toho bylo v pohledu toho druhého. Mladík položil hlavu na mužovu hruď. V hlavě tisíce slov, nedokázal ze sebe dostat jediné. Jarda ho pevně objal, hladil po zádech. I on mlčel. Po chvíli na něj Vojta znovu pohlédl, zkoumal tvář, kterou znal do všech detailů. Tmavě hnědé oči ho hřály. Najednou se spustil prudký liják, než se nadáli, byli mokří na kost. Muž chytl chlapce za ruku, doběhli k jeho autu. Rychle si do něho sedli.

„Je chladno,“ ochraptělým hlasem řekl Jarda. „Můžu tě někam hodit?“ podíval se na Vojtu.

„Nechce se mi… od tebe,“ sklopil chlapec pohled. Víc nebylo třeba říkat. Celou cestu nepromluvili, ani když vstoupili do Jardova domku, kam dojeli. Mladík stál vprostřed jeho obýváku, rozhlížel se a on myslel na jediné. Jemně mu položil ruku na rameno, otočil ho čelem k sobě. Chtěl něco říct, ale trvalo mu, než našel slova.

„Musíme sundat ty hadry a zahřát se, pojď,“ odvedl Vojtu po dřevěném schodišti do prostorné koupelny.

„Sundej ty mokrý věci, hoď je tady do pračky. Dám to na krátký přemáchnutí a pak do sušky. Za hodinku budeš v suchým. Zatím ti půjčím svoje.“ Ze skříně mu podal domácí kalhoty, triko s dlouhým rukávem, spodní prádlo a ponožky.

„Budu v kuchyni, uvařím nám čaj,“ usmál se a byl pryč. Vojta se svlékl, oblečení dal, kam mu Jarda řekl. Pod horkou sprchou se zahřál, měkkou osuškou se zbavil každé kapičky vody. Vzal si Jardovo oblečení, když zaznamenal značku, protočily se mu panenky. No nazdar. Rychle seběhl schody do obýváku, spatřil Jardu, jak kmitá v kuchyni. Nevařil jen čaj, nosil na stůl jídlo. Nějaké ovoce, zeleninu, šunku, sýr, olivy. Pořád v mokrém oblečení, které se mu lepilo na tělo. Nemohl odtrhnout pohled, stál na posledním schodu a jen zíral. Jarda ho zaregistroval, ztuhl v pohybu.

„Dobrý?“ zeptal se.

„Jo, jo dobrý,“ trochu se zakoktal.

Opatrně položil, co měl v rukou na stůl. Pohledem nepouštěl mladíka, který ho s pootevřenou pusou doslova hltal. Pomalu k němu došel, zůstávali zaklesnutí očima.

„Skočím zapnout tu pračku a taky se převlíknu. Zatím si dej, na co máš chuť.“

Obešel Vojtu, sám se vydal do koupelny. Za chvilku byla slyšet sprcha. Vojta se posadil na gauč, jeho tělo se propadlo do měkkých polštářů. Neměl na jídlo ani pomyšlení, rozhlížel se kolem sebe. Tři velké knihovny ho nepřekvapily, z rozhovorů s Jardou věděl, jaké knihy a jak moc čte. Přejížděl pohledem po hřbetech, titulech, jeden ho zaujal, vysoukal se z gauče. Šel blíž, natáhl se pro knihu.

„Půjč si, kterou chceš,“ ozvalo se mu za zády.

Prudce se otočil. Jarda ve stejném oblečení, jaké měl on sám, s ještě mokrými vlasy.

„Ne, jen jsem se díval, promiň.“

„Nejedl si, nemáš hlad?“

„Ani ne.“

Stáli proti sobě, mladík sklopil pohled. Muž ho vzal za bradu, jemně mu pozvedl tvář, jejich oči se setkaly.

„Říkal jsi v autě, že se ti nechce ode mne. Vojtěchu, jsi skvělej kluk…,“ hledal vhodná slova.

„Ale?“ přiškrceným hlasem se mladík zeptal.

Pořád ho držel za bradu, přitáhl si Vojtu k sobě, objal kolem pasu a políbil. Mladíkova poddajnost, ostych, chuť polibku, to vše mu způsobovalo závrať. Všechno v něm křičelo a toužilo se s chlapcem milovat, teď v tuhle chvíli. Ale rozum se taky snažil prosadit. Je o tolik starší, nemůže po něm chtít, aby se s ním spoutal. Přerušil polibek, Vojta na něho upíral jiskřící pohled.

„Jardo,“ zašeptal, na víc se nezmohl.

Muž nic neřekl, přitiskl ho k sobě, rukama sjížděl po prohnuté páteři.

Svět se s ním točil, byl rád, že ho Jarda drží pevně, jinak by asi nedokázal stát na nohou. Opatrně se dotknul jemné kůže pod tričkem, cítil svaly na břiše, stoupal výš, až nechal své dlaně spočinout na hrudníku. Muž si tričko svlékl, znovu chlapce políbil. Vojta přestával kontrolovat svůj dech, srdce mu bušilo tak zběsile, že to muselo být slyšet. Jarda byl něžný, hladil jeho chvějící se tělo přes látku oblečení. Až už to mladík nemohl vydržet, i on si stáhl vrchní díl oblečení. Jarda ho hltal pohledem, sklonil se, Vojtovi ovanul tvář horký dech, mužovy rty se jemně dotkly brady. Drobné polibky se snášely na obnaženou šíji, na hruď, až objal rty ztvrdlou bradavku. Mladík zasténal. Zvedl chlapce do náruče, líbali se, zatímco ho nesl do své ložnice.

Byli nazí, leželi na boku, Jarda ho jemně hladil po zádech, přesunul ruku na břicho. Tiskl se k Vojtovi, líbal mu krk, olízl ušní lalůček. Mladík se prohnul a zaklonil hlavu, jejich rty se setkaly. Pochopil, že je to Vojtěchovo poprvé, krotil svou touhu. Jejich jazyky spolu tančily, zatímco rukou přejížděl po hladké kůži. Klínu se záměrně vyhýbal. Odtrhl se od Vojtových úst, rty klesal po linii boku, chvění a steny ho vzrušovaly, toužil po něm. Přetočil chlapce na záda, nejdříve líbal slabiny, hladil jemnou kůži váčků, po celé délce olizoval vztyčený ocas. Vojta se svíjel, byl nádherný, sladký, konečně ho ochutnal.

Jarda se ho dotýkal, Vojtěch vstřebával jeho blízkost všemi smysly. Vůni kůže, horký dech na svém těle, rty, jazyk, něžný dotek rukou. V hlavě měl prázdno, celou svou bytostí se muži odevzdával. Myslel, že nemůže ani dýchat, pak ucítil Jardovy rty a jazyk na svém mužství, vnímal už jen tento okamžik, vteřiny před úplným uvolněním. Vzpínal se proti rtům, které ho přiváděly mučivě pomalu na vrchol.

Jarda se nad ním tyčil, zapřený na rukou si vyžádal polibek. I on ještě popadal dech. Chtěl mu dát všechno, cítit ho v sobě. Rozevřel nohy.

„Vojto,“ překvapeně se na něho díval.

Mladík nepromluvil, hleděl na muže hořícíma očima. Přitiskli se k sobě, za malý okamžik bylo jejich spojení úplné.

Dva dny se nehnuli z Jardova bytu. Muž se omluvil v práci, jako ředitel neměl žádný problém, mladík vypustil přednášky. Všechno bylo najednou tak samozřejmé, snadné. Nastěhoval se k muži do několika dnů. Spolu prožili nespočet večerů a nocí, které je utvrzovaly v tom, že patří k sobě. Jen Vojta při myšlence na otce pocítil obavu. Svěřil se Jardovi a ten, i když mu taky nebylo lehko, mu radil jít co nejdřív s pravdou ven. Nakonec se domluvili na víkend. Už když se blížil, svíralo se mladíkovi hrdlo, v hrudi těžký kámen.

„Má tě rád, jsi jeho jediný syn.“

Pokoušel se ho uklidňovat Jarda, sám měl ale taky obavu. Není mladík, ani náhodou. Jak Vojtěchův otec přijme tohle, bylo ve hvězdách. Přijeli v pátek hodně pozdě večer. Vojta zůstal s Jardou u něho v domku s tím, že ráno se za otcem vypraví. Milovali se dlouho a něžně, usnuli si v náruči.

Ráno spolu posnídali, v rozhovoru se blížícímu setkání oba vyhýbali. Vojta se zvedl jako první od stolu, donesl nádobí k lince. Jarda ho následoval, stál mu za zády. Mladík se zaklonil, jejich rty se dotkly. Ještě nějakou chvilku jim trvalo, než se Vojta vydal za otcem.

S obavou i nadějí vešel do rodného domu.

„Tati,“ zavolal.

Slyšel hluk z kuchyně, ale odpověď nedostal. Šel tedy za otcem.

„Ahoj tati.“

Muž se otočil, tvář kamennou, neprostupnou.

„Je to pravda, ty a on?“

Vojta ztuhl, ve vteřině mu bylo jasné vše. Někdo je ráno zahlédl, někdo z těch zvědavců, co občas zkouší nahlédnout alespoň oknem.

„Je,“ vydechl.

„Ty jsi…“

„Jo, jsem gay, tati.“ V hlase zaznívala prosba.

Muž upíral na syna nečitelný pohled.

„Proč jsi mi nic neřekl? Musí mi to vyslepičit Baráčková, taková drbna,“ odfrkl si.

„Vadí ti, že se to ostatní dozví?“ naštvaně odsekl Vojta.

„Ostatní jsou mi…, ty víš kde. Sakra, Vojto.“

„Bál jsem se, s Danešem se v jednom kuse směješ vtipům. I hnusnejm vtipům na…“

„Protože je to můj dodavatel a hovado v jednom. Ty ses mě bál?“ smutek v otcově tváři Vojtu bolel.

„Já…“

Přitáhl si syna do náruče, objal ho kolem ramen.

„Vojto, mám tě rád. Jestli miluješ jeho a on tebe, tak je všechno v pořádku. Myslíš, že jsem nepřemýšlel, proč nemáš holku. No tak mám jasno.“

„Tati.“ Po tvářích se mu kutálely slzy.

Než mu otec odpověděl, ozvalo se rázné zaklepání na dveře.

„Moc času nám nedal, asi si myslí, že tě tu vraždím, nebo co,“ usmíval se muž cestou ke dveřím.

Byl už večer, blízko k půlnoci. Ale Jarda s Vojtovým otcem se od šachů nemohli zvednout. Mladík je se zájmem sledoval, Jarda vyhrál třikrát, táta dvakrát a byl tím zjevně mile překvapen. Konečně našel rovnocenného soupeře.

Nad šachovnicí a se sklenkou vína si přítele svého syna v příjemném rozhovoru oťukal. Nic z toho, co Jarda řekl nebo udělal, pro něho nemělo takovou váhu, jako když se ti dva podívali na sebe. Viděl oči muže sedícího proti sobě, jak zjihly, plné něhy a lásky. To vše patřilo jen Vojtovi, moc mu to přál a sám sobě musel přiznat, že se mu ulevilo. Už začínal mít strach, zda se Vojtovi něco nestalo, něco o čem neví. Neměl tak nic proti tomu, když jeho syn odešel se svým přítelem k němu do domku, který je svedl dohromady.

„Vojto.“

Mladík se převalil na bok, prsty muži projel vlasy, pohladil pečlivě upravené vousy. Přejížděl mu po nich, hladil tvář.

„Co to máš s těma fousama?“

„Nevím, prostě mi s nima přijdeš děsně sexy.“

Políbil mladíkovu dlaň, propletl svoje prsty s jeho.

„Nenáviděl jsem to tu, chtěl se toho domu zbavit. A teď mi je tu neskutečně, jsem šťastnej, zamilovanej chlap. Jenom díky tobě.“

Vojta se k Jardovi přitulil, ten ho pevně sevřel v náruči. Jak málo stačilo a nic z toho by se nestalo. Kdyby Vojta odešel, nepočkal, až mu otevře, ten první den. Kdyby se na kafi nepokusil ho trochu vyprovokovat.

„Nemusíš mě rozmačkat, Jardo co je?“

Povolil své sevření, místo odpovědi Vojtu políbil. Prsty se dotýkal hladké kůže, krku, hrudníku, boků. Vojta začal zhluboka oddechovat. Kradl si ty vzdechy, svoje rty stále pevně přitisknuté na jeho. Sjel rukama k trenkám, usmál se. Líbil se mu mladíkův zvyk chodit spát nahý nebo jen v trenkách. Začal mu je stahovat, Vojta nadzvedl boky, aby mu to usnadnil. Sám Jardu také svlékal, ale nemohl se podívat na jeho krásné tělo, byl v pevném objetí silných paží. Nepokoušel se vymanit, naopak, užíval si každou vteřinu.

Jarda mu přejížděl po citlivých místech vousy, Vojta sténal, naskočila mu husí kůže.

„Nemuč mě,“ zašeptal, toužil ho mít v sobě.

Muž ale taky, přetočil se na záda, mladíka stáhl na sebe. Teď byl Vojta nad ním, vklíněný mezi jeho rozevřené nohy, které hned sevřel kolem mladíkových boků. Vojta ho nenechal čekat. Prudký výdech a slastný vzdech splynuly Jardovi ze rtů. Mladík hleděl do milované tváře, vstřebával obraz absolutního souznění jich obou.

Usínali v objetí, když den přicházel odehnat noc. Se spánkem nepřišly sny, jen vědomí klidu, štěstí a lásky.