Kocour

Trojbarevné kotě, takové, kterým se říká májové, bloudilo na okraji lesa. Nějak pořád nepobralo to, že od něj už máma odešla, že se bude muset postarat samo o sebe. Zaujal ho motýl, který poletoval nedaleko. Přikrčilo se, nastražené, lehce švihalo špičkou ocasu a udělalo výpad. Skočilo, ale minulo, motýl se zatřepotal a odletěl. Rozpačitě přešláplo, zatvářilo se, že vlastně nic chytat nechtělo, a vydalo se dál zarostlým mělkým příkopem podél cestičky, který ho dovedl na okraj vesnice. Začalo krápat. Kotě zalezlo pod lopuchový list a rozhlíželo se kam dál. Déšť houstl, list už přestal chránit. Prolezlo mezi plaňkami dřevěného plotu a přimáčklo se ke stěně staré stodoly, kde přece jen bylo trochu chráněné převislou střechou. Kousek popošlo podél stěny, posadilo se a chvilku přemýšlelo. Pak se rozhodlo a podlezlo pod vraty stodoly dovnitř. Tam bylo sucho. Spousta vyskládaných krámů tam vytvářela zajímavé bludiště. Kotě si našlo koutek, kde se stočilo a po chvilce usnulo.

Probudilo ho vrznutí dveří. Dovnitř vešel starší muž. Rozhlédl se: „Ale, kohopak to tu máme?“ podivil se. Kotě zkusilo prsknout a zalézt hlouběji do zmatku uskladněných věcí. Muž se zasmál a odešel a nechal vrata otevřená. Kotě vylezlo a běželo se zvědavě podívat, kam šel. Muž zašel do domu a po chvilce se opět objevil a něco nesl. Kotě rychle zajelo do své schovávačky.

Muž položil na zem misku s vodou a misku se zbytky jídla a poodešel. Kotě dostalo hlad. Opatrně vylezlo a pomaličku se blížilo k miskám, připravené kdykoliv zaběhnout do své skrýše. Očichalo misku s jídlem a opatrně začalo žrát. Sežralo všechno.

„Panečku, to byl hlad,“ zasmál se muž. Smích kotě polekal, takže se zase schovalo. „Počkej…,“ zalovil v hromadě krámů a vytáhl lísku na ovoce, kterou položil ke stěně. Zašel do domu a vrátil se se starou ženou. Do lísky dali nějaké hadry. „Tak tady bude pelíšek,“ pronesl muž.

„Tondo,“ ozvala se žena, „já ti nevím. Kočka. Až se začne mrouskat a pak se nám tu okotí, co budeš chtít dělat s koťatama?“

„Myslím, že to nehrozí. Je to totiž malej kocour. Viď, Macku.“

Kotě je ostražitě sledovalo. Usoudilo, že jsou neškodní, a zkusilo vlézt do pelíšku. Tak dobře, je to pohodlné… Bude tu doma.

Malý kocour si rychle zvykl. Prozkoumal v pár dnech stodolu a nejbližší okolí a postupně během dalších dnů a týdnů zkoumané území rozšiřoval.

Vesnice byla nevelká, s podlouhlou návsí, na které byla alej starých moruší, která byla ukončená celkem malou kapličkou s mříží, za kterou se skrývala sádrová, pestře pomalovaná socha imakuláty, pod níž ve sklenicích od zavařovaček byly zaprášené a vybledlé kytice umělých květů, jež tam někdo umístil zřejmě už před mnoha lety.

Psi skoro u každého stavení. Po prvním štěknutí uháněl kocour domů, ale postupně zjistil, že psi za plotem se k němu nedostanou, a přestal se bát.

Za vsí pár políček a hned začínal les, který se zvedal do podlouhlého kopce. A překvapení. Cesta mezi poli procházela krátkým úsekem lesa a pak obkružovala malé romantické jezírko, které bylo částečně kryté keři. Na jedné straně jezírka byl malý palouk ukončený kamenem hladké, strmé a překvapivě vysoké skály.

Voda kocoura nelákala. Prolezl křovím a vydal se po stráni vedle skály zvolna do výše lesa. Šelma prolézající džunglí…

Uslyšel hlasy a prasknutí větvičky pod něčí botou. Zpozorněl.

„Kočka! Škodná!“ vykřikl mladý hlas.

Vyplašený kocour se otočil, proletěl křovím a uháněl dolů ze stráně. Domů! Co nejrychleji domů! Vyděsil ho hluk výstřelu a zvuk broků, které proletěly křovím, rvaly listí a lámaly drobné větvičky.

„Fando, co blbneš?“

„Ale tati, kočka je škodná…“

„To je, ale nemůžeš bezhlavě vystřelit do křoví, když nevíš, co nebo kdo je za ním. Takhle můžeš udělat pěknej průšvih. Stejně si jí netrefil. Nemůžeš bejt tak zbrklej, nemůžeš jednat takhle impulzivně.“

„Hm…“

Kocour se pár dní zdržoval jen doma, než se vydal znova na toulky. A pomalu udeřilo léto v plné síle. Horké slunné dny, kdy je pro kočku lepší být ve stínu. Macek byl zalezlý ve stodole a podřimoval.

„Babi? Dědo?“ zavolal mladý hlas.

Stará paní vyšla na zápraží: „Copak, Tomíku?“

„Ahoj, babi. Řekl jsem si, že se projedu na kole, tak jsem si říkal, že zajedu do Vojanova. Nepotřebuješ něco přivézt z obchodu?“

„To seš hodnej, ale táta nám to vždycky přiveze autem jednou týdně. Nedři se s tím na kole. Máš prázdniny, tak si je užívej.“

Kocour vykoukl ze stodoly, kdo tam mluví. Štíhlý kluk s delšími světlými vlasy, které měl stažené do culíku, v ustřižených džínách a triku bez rukávů.

„Vy máte kočku?“ všiml si kluk.

„To je dědův Macek. Přitoulal se k nám. Děda na něj nedá dopustit a Macek na dědu taky ne, protože jen vyjde děda na dvůr, už se mu kocour motá pod nohama a tře se o něj.“

Kluk opřel kolo o plot, udělal pár kroků ke kocourovi, přidřepl a natáhl ruku. Kocour se opatrně přiblížil, čichl k ruce a pak se nechal pohladit.

„Ale?“ podivila se babička. „To on se od cizích lidí obvykle nenechá.“

„Já přece nejsem cizí, já jsem váš vnuk,“ rozčiloval se naoko kluk. „Fakt nic nepotřebujete v obchodě? Já tam stejně zajedu, aspoň pro zmrzlinu… Já se tu nudou ukoušu. Říkal jsem si, že bych zkusil nějakou brigádu. V Praze bych ji sehnal, ale zase tam přes léto nemám kde bydlet, kolej bude zase až v novým semestru. A tady široko daleko nic neseženu. Všichni bývalý kamarádi už pracujou a dojížděj někam, takže tady nikdo… Byl jsem se po obědě vykoupat v jezírku, ale je to tam takový smutný, když tam nikdo není. Jako malí jsme se tam vyblbli, teď tam není nikdo…“

„Aha,“ přešlápla rozpačitě babička, „možná by se šiklo mít ještě v rezervě láhev oleje, ten bys mohl přivézt.“

„Fajn,“ rozveselil se kluk, „jakej, řepkovej nebo slunečnicovej?“

„To je jedno.“

Kluk sebral kolo a vyrazil. Dojel do Vojanova, postavil kolo do stojanu před prodejnu. Vzal košík, prošel regály a vybral do košíku nákup, z mrazáku vylovil zelený twister, zaplatil, rychle nákup vyskládal do batohu a posadil se se zmrzlinou na lavičku před prodejnou.

Opřený o rozpálené opěradlo, jednu ruku na batohu, v druhé zmrzlinu, která se v horku rychle roztékala.

Zaskřípění pneumatik a zastavila u něj motorka. Ramenatý pohledný kluk.

„Čau, Tome! Tak už seš na flákárně doma?“

„Čau, Fando. Jo, už jo…“

„Jedu z práce. Nasedni, svezu tě.“

„Dík, ale jsem tu na kole,“ ukázal Tomáš bradou ke stojanu a rychle olízl roztékající se zmrzlinu.

„Tak jo, měj se!“

Motorka vyrazila prudce dopředu, až se písek od kol rozstříkl.

Fanda. Jako malí spolu chodívali do Vojanova do školy. Ze vsi jen tři děti, ještě Eliška, ale ta v jedenácti zemřela na zápal mozkových blan. Takže Tomáš a Fanda. Velcí kamarádi. Nemohli být odlišnější. Hubený blonďák Tomáš, jedničkář, kterému šlo všechno kromě tělocviku. A Fanda, kterému kromě tělocviku snad nešlo nic. Tomáš, kterého zajímalo všechno. A Fanda, kterého zajímal snad jen les. Od dětství tvrdil, že bude myslivec jako táta.

Po základce se jejich cesty rozešly. Fanda šel na učňák a pak do fabriky ve městě, Tomáš na gympl a pak na vejšku do Prahy. Viděli se už jen vzácně. A když se potkali, tak už si nějak neměli co říct.

Změnili se. Oba.

Tomáš dolízal zmrzlinu, zbylý klacek od zmrzliny zapíchl do přeplněného odpadkového koše před prodejnou. Odemkl zámek kola, nasedl a vyrazil k domovu.

„Babi?“ zavolal a babička vyšla ze stavení.

„Vzal jsem ti slunečnicovej.“

„To jsi hodnej, kolik ti dám?“

„Nic, já to měl stejně jako takovou záminku, abych se někam hnul. Ahoj Macku,“ zavolal na kocoura, který vylezl na dvorek. Kocour se mu přišel otřít o nohy a dostalo se mu pohlazení.

„No teda, ty se mu fakt líbíš, takový vyznamenání!“

Tomáš se zasmál.

***

V podvečer se šel Tomáš projít. Pomalým krokem prošel kouskem lesa k jezírku… Zarazil se. Od jezírka byl slyšet smích a hlasy. Mužský a ženský. Popošel, zastavil se a podíval přes křoví. Fanda dováděl ve vodě s nějakou dívkou. Vyběhli z vody na palouk pod skálou. Nazí. Tomáš fascinovaně sledoval Fandovu ramenatou postavu, opálené tělo, jen ten malý pevný zadek bílý, neopálený… Fanda obejmul dívku, chvíli se líbali, pak ji položil na trávu…

Tomáš cítil, jak se mu hrne krev do tváří. Neměl by se dívat, určitě neměl, ale nemohl odtrhnout oči.

Představa, že tam je s Fandou on, že on je pod tím svalnatým tělem, pod jeho přírazy, ho vzrušovala. Erekce mu mohla roztrhnout trenky. S otevřenou pusou sledoval pohyby, sledoval, jak se Fanda vztyčil, dívka klekla před něj a Fanda se jí udělal na obličej…

Hanka. Holka z Vojanova, chodili spolu do školy, byla o rok níž…

Tomáš se přikrčil a pomalu vycouval a vracel se. Ten indiánský stan v trenkách ho přinutil zaběhnout do lesa, opřít se zády o strom a vyhonit se. Stačilo pár tahů… Opřený o strom přerývaně rozrušeně dýchal s představou nahého Fandy… Zklidnil se, natáhl trenky a vrátil se do vesnice. Noc byla plná vzrušujících snů…

Víkend. Tomáš navlékl plavky, triko bez rukávů, hodil přes rameno ručník a vydal se k jezírku. Cestou přes náves na něj přes plot zavolal Fanda: „Ahoj, Tome! Jdeš se koupat?“

„Ahoj,“ odpověděl Tomáš. S hraným údivem se podíval na své plavky, nadzvedl ručník a pronesl: „Původně jsem asi chtěl jít na houby, ale teď to vypadá na koupání…“

„Tak jo,“ zašklebil se Fanda, „počkáš chvíli? Já se přidám.“

Tomáš kývl a opřel se zády o starou moruši, která poskytovala trochu stínu.

Za chviličku se z domu vynořil Fanda, jen v plavkách, na nohách žabky. Ty plavky byly… velmi sportovní. Táhly Tomášův pohled jako magnet. Dalo mu práci zvednout oči. Fanda ho plácnul do ramene. Bylo to jako elektrický výboj.

„Tak jdeme, ne?“

Jo, a pokud možno, tak rychle, protože Tomáš bude potřebovat studenou vodu. Naštěstí Fandu nijak nenapadlo sledovat Tomášovy plavky a co se v nich děje.

Vlítnout do vody byla úleva.

„Že tu není nikdo jinej?“ divil se Tomáš.

„Dorazej odpoledne,“ odpověděl Fanda. „To se sem toho o víkendu sveze docela dost. Nějaký hovado už i přijelo autem až sem na palouk, ale většinou to nechaj ve vesnici a dojdou.“

Tomáš zavzpomínal, že když byli malí, tak sem jezdily i děti z Vojanova. U křoví bylo vždycky složených pár kol a všichni blbli ve vodě, až měli promodralé pusy a stejně nikdo z vody nechtěl.

„Pamatuješ, jak jsme hráli ve vodě na babu?“

„Jasně,“ odpověděl Fanda a plácl Tomáše, „máš ji!“ A vyrazil kraulem co nejdál od něj. Tomáš se se smíchem vydal za ním. Fanda kličkoval a uhýbal, Tomáš odhadl, kterým směrem se asi vydá a potopil se. Pod vodou pár rychlých temp a vynořil se těsně u Fandy. Natáhl ruku a chytil Fandu okolo pasu: „Mám tě!“

Fanda se zasmál, ovinul ruku okolo Tomášova krku a zkoušel ho dostat pod vodu. Nalepený na Fandovo tělo, jeho blízkost… Tomáš se přestal kontrolovat. Natáhl se a přitiskl rty na Fandovy. Políbil ho. A v tu chvíli mu bylo jasné, že to neměl dělat. Fanda ztuhnul a odstrčil ho. Udivený a zhnusený výraz, se kterým si Tomáše prohlížel.

„Promiň,“ dostal ze sebe Tomáš. Otočil se, doplaval ke břehu, vylezl z vody. Zády k jezírku sebral ručník a utřel si vlasy, ručník si pak hodil přes ramena.

Fanda vylezl z vody. Prohlížel si Tomáše jako divný, trochu odporný exponát. Nadechl se, jako když mu slova nejdou z pusy, a pak se zeptal: „Ty jsi teplej?!“

Tomáš sklopil oči a podíval se stranou: „Jo. Ještě jednou promiň.“

Nevěřícné nadechnutí a zavrtění hlavou, která ten fakt nějak nedokáže pobrat.

Tomáš sebral z trávy triko a měl se k odchodu.

Zakašlání. Podíval se na Fandu. Ten výraz je divnej, co se mu honí hlavou…

„V jedenáct nahoře v lesejku nad skálou,“ vyhrknul Fanda.

Tomáš zůstal koukat. Co to je? Rande? Divný…

„Jo, budu tam.“

Šel pomalu domů a nebyl nějak schopný si srovnat myšlenky. Proč ho Fanda zve v noci do lesa? Proč, když ten polibek mu zjevně vůbec nebyl po chuti…

No, dozví se to večer.

Před jedenáctou vyklouzl z domu a vydal se k jezírku. Jasná měsíčná noc. Na cestičku, která vedla k hájku nad skálou, si ale už musel přisvítit mobilem.

Fanda už tam čekal opřený o strom.

„Ahoj,“ špitnul Tomáš.

Fanda se odlepil od stromu a začal nervózně přecházet sem a tam a svíral a povoloval pěsti.

„To jsi mě sem pozval, abych pozoroval tvý chodecký cvičení?“

Fanda se na Tomáše vztekle podíval.

„Já jsem myslivec.“

„To vím,“ odtušil Tomáš.

„Starám se o les. Starám se o zvěř. Aby byl zdravej chov. Aby tam nebyly nějaký nemocný a vadný kusy…“

„A co to má společnýho se mnou?“ ozval se Tomáš a najednou o krok ustoupil. „Panebože. To nemyslíš vážně, ne…“

„Pro lidi by měly platit stejný pravidla. Ty… ty… to je špatně! To prostě nemá bejt!“

Tomáš se díval na Fandu, který se úplně třásl, oči s výrazem fanatika…

„To přece nemůžeš myslet vážně! Přeci nejsi takovej debil!“

Rána pěstí mu roztrhla ret, při druhé ráně do břicha se ohnul a pak už si jen chránil hlavu.

***

„Maruško? Nevíš, co to bylo v noci za manévry?“

Sousedka. Stejně všechno ví, jen chce vědět další podrobnosti.

„Stavovala se u nás v noci nevěsta, že jejich Tomík není doma, tak jestli není u nás, nebo jestli neříkal, kam jde. Že jim nebere mobil. U nás nebyl, tak ho šli hledat a našli ho ležet na palouku u jezírka. Asi spadl ze skály… Takže ty manévry, to byla sanita. Říkali, že kdyby ho nenašli včas, tak ráno by už byl mrtvej. Mladý jsou u něj v nemocnici. Má nějaký zlomeniny, otřes mozku a nějaký zlomený žebra mu propíchly plíci, tak je na nějakých přístrojích. Nevím, co na tý skále dělal…“

„Starej se tam byl podívat. Říkal, že to křoví nad skálou bylo zvochlovaný, jako by tam prošly prasata.“

Ze stavení se ozvala melodie.

„Promiň, to volaj mladý…,“ odtrhla se babička od sousedky a chvátala dovnitř.

***

Macek šel na obvyklou procházku vesnicí. Bavil se tím, že pomalu procházel okolo plotů, za kterými běsnili psi. Dobře věděl, že na něj nemůžou. Občas se i posadil a pomalu a provokativně si olízal kožich, než se vztyčeným mávajícím ocasem šel dál. Když došel ke Kubátům, zarazil se. Na dvorku před barákem byl Fanda. Fanda zahlédl kocoura a oči se mu zúžily nenávistí.

Zavolal: „Maxi! Kočka!“ a otevřel branku. Ven se vyřítil se štěkotem mohutný maďarský ohař.

Macek mžikem vyjel do koruny nejbližší staré moruše.

„A mám tě, ty svině…,“ spokojeně utrousil Fanda a zaběhl do baráku, aby se vzápětí vyřítil ven s brokovnicí. Za ním vyběhl starý Kubát: „Co chceš dělat, ty debile? Ty chceš střílet ve vesnici? Ses snad posral, ne?“ Vyrval Fandovi zbraň. Fanda se nenávistně podíval na kocoura: „Nenávidím kočky. Však já ho taky dostanu…“

„Taky?“

Ten hlas starého Kubáta byl ledový a řezal.

„Taky? Taky? Zřejmě si budeme muset něco vyříkat, ne? Domů!“

Zahnal psa, zavřel branku a za oběma muži zaklaply dveře domu.

Macek opatrně slezl a vrátil se domů.

***

Před kapličkou na návsi.

„Maruško? Co tu děláš?“

„Byla jsem se tu pomodlit za našeho Tomíka. Nic víc udělat nemůžu, tak aspoň tohle. Takovej pocit bezmoci… Tak sem aspoň přinesu Panence kytky a pomodlím se.“

„Jak to s ním vypadá?“

„Lepší, už prej je to lepší, je odpojenej od těch přístrojů a prej už mluví, tak jsme šťastný.“

„A říkal něco o tom, co se stalo?“

„Říkal, že si chtěl mobilem shora vyfotit jezírko, jak se v něm zrcadlí měsíc…“

„Tady jsou teď vůbec divný věci. Včera prej Kubát ztřískal Fandu jako koně. A sebral mu flintu. Starej viděl Fandu ráno odjíždět do práce, prej sotva lez a monokly mu byly vidět i pod brejlema. Chtěl se něco dozvědět, ale oba Kubáti mlčej jak zařezaný a má prej se starat o svoje. Jak říkám, divný věci. Tak aspoň že Tomášovi je líp.“

***

Babička s dědou šli po návsi a kocour se jim pletl pod nohy.

„Dobrý den.“

„Dobrej, Fando, mladý nás vezmou do nemocnice za Tomíkem, abychom ho taky viděli…“

Kocour se posadil a upřeně se podíval na Fandu, stojícího za plotem. Fanda měl pocit, jako když mu kocour kouká do hlavy, jako by četl jeho myšlenky, měl pocit, že to zvíře ví všechno. Nevydržel ten pohled a uhnul očima. Dotknul se prsty podlitiny pod okem a syknul.

„A co ty, Fando? Že v tomhle vedru nejsi u vody?“

„Nebyl jsem tam od… od té doby…“

Babička pokývala hlavou: „Máme Tomíka pozdravovat?“

Fanda zavrtěl hlavou. Díval se někam do prázdna.

„Ne… ne, ale… můžete mu říct, že jsem rád, že je živej.“

„Rádi. Prej by ho mohli snad za týden pustit. Hele, mladý už jedou.“

Babička s dědou nastoupili do auta a odjeli.

Kocour zůstal sedět na místě a díval se na Fandu.

„Co čumíš, prevíte?!“

Nic. Fanda se otočil a zašel do stavení. Kocour se zvedl a se zdviženým ocasem se pomalu vracel domů.