• zmetek
Stylromantika
Datum publikace16. 8. 2020
Počet zobrazení2430×
Hodnocení4.73
Počet komentářů19

Trojbarevné kotě, takové, kterým se říká májové, bloudilo na okraji lesa. Nějak pořád nepobralo to, že od něj už máma odešla, že se bude muset postarat samo o sebe. Zaujal ho motýl, který poletoval nedaleko. Přikrčilo se, nastražené, lehce švihalo špičkou ocasu a udělalo výpad. Skočilo, ale minulo, motýl se zatřepotal a odletěl. Rozpačitě přešláplo, zatvářilo se, že vlastně nic chytat nechtělo, a vydalo se dál zarostlým mělkým příkopem podél cestičky, který ho dovedl na okraj vesnice. Začalo krápat. Kotě zalezlo pod lopuchový list a rozhlíželo se kam dál. Déšť houstl, list už přestal chránit. Prolezlo mezi plaňkami dřevěného plotu a přimáčklo se ke stěně staré stodoly, kde přece jen bylo trochu chráněné převislou střechou. Kousek popošlo podél stěny, posadilo se a chvilku přemýšlelo. Pak se rozhodlo a podlezlo pod vraty stodoly dovnitř. Tam bylo sucho. Spousta vyskládaných krámů tam vytvářela zajímavé bludiště. Kotě si našlo koutek, kde se stočilo a po chvilce usnulo.

Probudilo ho vrznutí dveří. Dovnitř vešel starší muž. Rozhlédl se: „Ale, kohopak to tu máme?“ podivil se. Kotě zkusilo prsknout a zalézt hlouběji do zmatku uskladněných věcí. Muž se zasmál a odešel a nechal vrata otevřená. Kotě vylezlo a běželo se zvědavě podívat, kam šel. Muž zašel do domu a po chvilce se opět objevil a něco nesl. Kotě rychle zajelo do své schovávačky.

Muž položil na zem misku s vodou a misku se zbytky jídla a poodešel. Kotě dostalo hlad. Opatrně vylezlo a pomaličku se blížilo k miskám, připravené kdykoliv zaběhnout do své skrýše. Očichalo misku s jídlem a opatrně začalo žrát. Sežralo všechno.

„Panečku, to byl hlad,“ zasmál se muž. Smích kotě polekal, takže se zase schovalo. „Počkej…,“ zalovil v hromadě krámů a vytáhl lísku na ovoce, kterou položil ke stěně. Zašel do domu a vrátil se se starou ženou. Do lísky dali nějaké hadry. „Tak tady bude pelíšek,“ pronesl muž.

„Tondo,“ ozvala se žena, „já ti nevím. Kočka. Až se začne mrouskat a pak se nám tu okotí, co budeš chtít dělat s koťatama?“

„Myslím, že to nehrozí. Je to totiž malej kocour. Viď, Macku.“

Kotě je ostražitě sledovalo. Usoudilo, že jsou neškodní, a zkusilo vlézt do pelíšku. Tak dobře, je to pohodlné… Bude tu doma.

Malý kocour si rychle zvykl. Prozkoumal v pár dnech stodolu a nejbližší okolí a postupně během dalších dnů a týdnů zkoumané území rozšiřoval.

Vesnice byla nevelká, s podlouhlou návsí, na které byla alej starých moruší, která byla ukončená celkem malou kapličkou s mříží, za kterou se skrývala sádrová, pestře pomalovaná socha imakuláty, pod níž ve sklenicích od zavařovaček byly zaprášené a vybledlé kytice umělých květů, jež tam někdo umístil zřejmě už před mnoha lety.

Psi skoro u každého stavení. Po prvním štěknutí uháněl kocour domů, ale postupně zjistil, že psi za plotem se k němu nedostanou, a přestal se bát.

Za vsí pár políček a hned začínal les, který se zvedal do podlouhlého kopce. A překvapení. Cesta mezi poli procházela krátkým úsekem lesa a pak obkružovala malé romantické jezírko, které bylo částečně kryté keři. Na jedné straně jezírka byl malý palouk ukončený kamenem hladké, strmé a překvapivě vysoké skály.

Voda kocoura nelákala. Prolezl křovím a vydal se po stráni vedle skály zvolna do výše lesa. Šelma prolézající džunglí…

Uslyšel hlasy a prasknutí větvičky pod něčí botou. Zpozorněl.

„Kočka! Škodná!“ vykřikl mladý hlas.

Vyplašený kocour se otočil, proletěl křovím a uháněl dolů ze stráně. Domů! Co nejrychleji domů! Vyděsil ho hluk výstřelu a zvuk broků, které proletěly křovím, rvaly listí a lámaly drobné větvičky.

„Fando, co blbneš?“

„Ale tati, kočka je škodná…“

„To je, ale nemůžeš bezhlavě vystřelit do křoví, když nevíš, co nebo kdo je za ním. Takhle můžeš udělat pěknej průšvih. Stejně si jí netrefil. Nemůžeš bejt tak zbrklej, nemůžeš jednat takhle impulzivně.“

„Hm…“

Kocour se pár dní zdržoval jen doma, než se vydal znova na toulky. A pomalu udeřilo léto v plné síle. Horké slunné dny, kdy je pro kočku lepší být ve stínu. Macek byl zalezlý ve stodole a podřimoval.

„Babi? Dědo?“ zavolal mladý hlas.

Stará paní vyšla na zápraží: „Copak, Tomíku?“

„Ahoj, babi. Řekl jsem si, že se projedu na kole, tak jsem si říkal, že zajedu do Vojanova. Nepotřebuješ něco přivézt z obchodu?“

„To seš hodnej, ale táta nám to vždycky přiveze autem jednou týdně. Nedři se s tím na kole. Máš prázdniny, tak si je užívej.“

Kocour vykoukl ze stodoly, kdo tam mluví. Štíhlý kluk s delšími světlými vlasy, které měl stažené do culíku, v ustřižených džínách a triku bez rukávů.

„Vy máte kočku?“ všiml si kluk.

„To je dědův Macek. Přitoulal se k nám. Děda na něj nedá dopustit a Macek na dědu taky ne, protože jen vyjde děda na dvůr, už se mu kocour motá pod nohama a tře se o něj.“

Kluk opřel kolo o plot, udělal pár kroků ke kocourovi, přidřepl a natáhl ruku. Kocour se opatrně přiblížil, čichl k ruce a pak se nechal pohladit.

„Ale?“ podivila se babička. „To on se od cizích lidí obvykle nenechá.“

„Já přece nejsem cizí, já jsem váš vnuk,“ rozčiloval se naoko kluk. „Fakt nic nepotřebujete v obchodě? Já tam stejně zajedu, aspoň pro zmrzlinu… Já se tu nudou ukoušu. Říkal jsem si, že bych zkusil nějakou brigádu. V Praze bych ji sehnal, ale zase tam přes léto nemám kde bydlet, kolej bude zase až v novým semestru. A tady široko daleko nic neseženu. Všichni bývalý kamarádi už pracujou a dojížděj někam, takže tady nikdo… Byl jsem se po obědě vykoupat v jezírku, ale je to tam takový smutný, když tam nikdo není. Jako malí jsme se tam vyblbli, teď tam není nikdo…“

„Aha,“ přešlápla rozpačitě babička, „možná by se šiklo mít ještě v rezervě láhev oleje, ten bys mohl přivézt.“

„Fajn,“ rozveselil se kluk, „jakej, řepkovej nebo slunečnicovej?“

„To je jedno.“

Kluk sebral kolo a vyrazil. Dojel do Vojanova, postavil kolo do stojanu před prodejnu. Vzal košík, prošel regály a vybral do košíku nákup, z mrazáku vylovil zelený twister, zaplatil, rychle nákup vyskládal do batohu a posadil se se zmrzlinou na lavičku před prodejnou.

Opřený o rozpálené opěradlo, jednu ruku na batohu, v druhé zmrzlinu, která se v horku rychle roztékala.

Zaskřípění pneumatik a zastavila u něj motorka. Ramenatý pohledný kluk.

„Čau, Tome! Tak už seš na flákárně doma?“

„Čau, Fando. Jo, už jo…“

„Jedu z práce. Nasedni, svezu tě.“

„Dík, ale jsem tu na kole,“ ukázal Tomáš bradou ke stojanu a rychle olízl roztékající se zmrzlinu.

„Tak jo, měj se!“

Motorka vyrazila prudce dopředu, až se písek od kol rozstříkl.

Fanda. Jako malí spolu chodívali do Vojanova do školy. Ze vsi jen tři děti, ještě Eliška, ale ta v jedenácti zemřela na zápal mozkových blan. Takže Tomáš a Fanda. Velcí kamarádi. Nemohli být odlišnější. Hubený blonďák Tomáš, jedničkář, kterému šlo všechno kromě tělocviku. A Fanda, kterému kromě tělocviku snad nešlo nic. Tomáš, kterého zajímalo všechno. A Fanda, kterého zajímal snad jen les. Od dětství tvrdil, že bude myslivec jako táta.

Po základce se jejich cesty rozešly. Fanda šel na učňák a pak do fabriky ve městě, Tomáš na gympl a pak na vejšku do Prahy. Viděli se už jen vzácně. A když se potkali, tak už si nějak neměli co říct.

Změnili se. Oba.

Tomáš dolízal zmrzlinu, zbylý klacek od zmrzliny zapíchl do přeplněného odpadkového koše před prodejnou. Odemkl zámek kola, nasedl a vyrazil k domovu.

„Babi?“ zavolal a babička vyšla ze stavení.

„Vzal jsem ti slunečnicovej.“

„To jsi hodnej, kolik ti dám?“

„Nic, já to měl stejně jako takovou záminku, abych se někam hnul. Ahoj Macku,“ zavolal na kocoura, který vylezl na dvorek. Kocour se mu přišel otřít o nohy a dostalo se mu pohlazení.

„No teda, ty se mu fakt líbíš, takový vyznamenání!“

Tomáš se zasmál.

***

V podvečer se šel Tomáš projít. Pomalým krokem prošel kouskem lesa k jezírku… Zarazil se. Od jezírka byl slyšet smích a hlasy. Mužský a ženský. Popošel, zastavil se a podíval přes křoví. Fanda dováděl ve vodě s nějakou dívkou. Vyběhli z vody na palouk pod skálou. Nazí. Tomáš fascinovaně sledoval Fandovu ramenatou postavu, opálené tělo, jen ten malý pevný zadek bílý, neopálený… Fanda obejmul dívku, chvíli se líbali, pak ji položil na trávu…

Tomáš cítil, jak se mu hrne krev do tváří. Neměl by se dívat, určitě neměl, ale nemohl odtrhnout oči.

Představa, že tam je s Fandou on, že on je pod tím svalnatým tělem, pod jeho přírazy, ho vzrušovala. Erekce mu mohla roztrhnout trenky. S otevřenou pusou sledoval pohyby, sledoval, jak se Fanda vztyčil, dívka klekla před něj a Fanda se jí udělal na obličej…

Hanka. Holka z Vojanova, chodili spolu do školy, byla o rok níž…

Tomáš se přikrčil a pomalu vycouval a vracel se. Ten indiánský stan v trenkách ho přinutil zaběhnout do lesa, opřít se zády o strom a vyhonit se. Stačilo pár tahů… Opřený o strom přerývaně rozrušeně dýchal s představou nahého Fandy… Zklidnil se, natáhl trenky a vrátil se do vesnice. Noc byla plná vzrušujících snů…

Víkend. Tomáš navlékl plavky, triko bez rukávů, hodil přes rameno ručník a vydal se k jezírku. Cestou přes náves na něj přes plot zavolal Fanda: „Ahoj, Tome! Jdeš se koupat?“

„Ahoj,“ odpověděl Tomáš. S hraným údivem se podíval na své plavky, nadzvedl ručník a pronesl: „Původně jsem asi chtěl jít na houby, ale teď to vypadá na koupání…“

„Tak jo,“ zašklebil se Fanda, „počkáš chvíli? Já se přidám.“

Tomáš kývl a opřel se zády o starou moruši, která poskytovala trochu stínu.

Za chviličku se z domu vynořil Fanda, jen v plavkách, na nohách žabky. Ty plavky byly… velmi sportovní. Táhly Tomášův pohled jako magnet. Dalo mu práci zvednout oči. Fanda ho plácnul do ramene. Bylo to jako elektrický výboj.

„Tak jdeme, ne?“

Jo, a pokud možno, tak rychle, protože Tomáš bude potřebovat studenou vodu. Naštěstí Fandu nijak nenapadlo sledovat Tomášovy plavky a co se v nich děje.

Vlítnout do vody byla úleva.

„Že tu není nikdo jinej?“ divil se Tomáš.

„Dorazej odpoledne,“ odpověděl Fanda. „To se sem toho o víkendu sveze docela dost. Nějaký hovado už i přijelo autem až sem na palouk, ale většinou to nechaj ve vesnici a dojdou.“

Tomáš zavzpomínal, že když byli malí, tak sem jezdily i děti z Vojanova. U křoví bylo vždycky složených pár kol a všichni blbli ve vodě, až měli promodralé pusy a stejně nikdo z vody nechtěl.

„Pamatuješ, jak jsme hráli ve vodě na babu?“

„Jasně,“ odpověděl Fanda a plácl Tomáše, „máš ji!“ A vyrazil kraulem co nejdál od něj. Tomáš se se smíchem vydal za ním. Fanda kličkoval a uhýbal, Tomáš odhadl, kterým směrem se asi vydá a potopil se. Pod vodou pár rychlých temp a vynořil se těsně u Fandy. Natáhl ruku a chytil Fandu okolo pasu: „Mám tě!“

Fanda se zasmál, ovinul ruku okolo Tomášova krku a zkoušel ho dostat pod vodu. Nalepený na Fandovo tělo, jeho blízkost… Tomáš se přestal kontrolovat. Natáhl se a přitiskl rty na Fandovy. Políbil ho. A v tu chvíli mu bylo jasné, že to neměl dělat. Fanda ztuhnul a odstrčil ho. Udivený a zhnusený výraz, se kterým si Tomáše prohlížel.

„Promiň,“ dostal ze sebe Tomáš. Otočil se, doplaval ke břehu, vylezl z vody. Zády k jezírku sebral ručník a utřel si vlasy, ručník si pak hodil přes ramena.

Fanda vylezl z vody. Prohlížel si Tomáše jako divný, trochu odporný exponát. Nadechl se, jako když mu slova nejdou z pusy, a pak se zeptal: „Ty jsi teplej?!“

Tomáš sklopil oči a podíval se stranou: „Jo. Ještě jednou promiň.“

Nevěřícné nadechnutí a zavrtění hlavou, která ten fakt nějak nedokáže pobrat.

Tomáš sebral z trávy triko a měl se k odchodu.

Zakašlání. Podíval se na Fandu. Ten výraz je divnej, co se mu honí hlavou…

„V jedenáct nahoře v lesejku nad skálou,“ vyhrknul Fanda.

Tomáš zůstal koukat. Co to je? Rande? Divný…

„Jo, budu tam.“

Šel pomalu domů a nebyl nějak schopný si srovnat myšlenky. Proč ho Fanda zve v noci do lesa? Proč, když ten polibek mu zjevně vůbec nebyl po chuti…

No, dozví se to večer.

Před jedenáctou vyklouzl z domu a vydal se k jezírku. Jasná měsíčná noc. Na cestičku, která vedla k hájku nad skálou, si ale už musel přisvítit mobilem.

Fanda už tam čekal opřený o strom.

„Ahoj,“ špitnul Tomáš.

Fanda se odlepil od stromu a začal nervózně přecházet sem a tam a svíral a povoloval pěsti.

„To jsi mě sem pozval, abych pozoroval tvý chodecký cvičení?“

Fanda se na Tomáše vztekle podíval.

„Já jsem myslivec.“

„To vím,“ odtušil Tomáš.

„Starám se o les. Starám se o zvěř. Aby byl zdravej chov. Aby tam nebyly nějaký nemocný a vadný kusy…“

„A co to má společnýho se mnou?“ ozval se Tomáš a najednou o krok ustoupil. „Panebože. To nemyslíš vážně, ne…“

„Pro lidi by měly platit stejný pravidla. Ty… ty… to je špatně! To prostě nemá bejt!“

Tomáš se díval na Fandu, který se úplně třásl, oči s výrazem fanatika…

„To přece nemůžeš myslet vážně! Přeci nejsi takovej debil!“

Rána pěstí mu roztrhla ret, při druhé ráně do břicha se ohnul a pak už si jen chránil hlavu.

***

„Maruško? Nevíš, co to bylo v noci za manévry?“

Sousedka. Stejně všechno ví, jen chce vědět další podrobnosti.

„Stavovala se u nás v noci nevěsta, že jejich Tomík není doma, tak jestli není u nás, nebo jestli neříkal, kam jde. Že jim nebere mobil. U nás nebyl, tak ho šli hledat a našli ho ležet na palouku u jezírka. Asi spadl ze skály… Takže ty manévry, to byla sanita. Říkali, že kdyby ho nenašli včas, tak ráno by už byl mrtvej. Mladý jsou u něj v nemocnici. Má nějaký zlomeniny, otřes mozku a nějaký zlomený žebra mu propíchly plíci, tak je na nějakých přístrojích. Nevím, co na tý skále dělal…“

„Starej se tam byl podívat. Říkal, že to křoví nad skálou bylo zvochlovaný, jako by tam prošly prasata.“

Ze stavení se ozvala melodie.

„Promiň, to volaj mladý…,“ odtrhla se babička od sousedky a chvátala dovnitř.

***

Macek šel na obvyklou procházku vesnicí. Bavil se tím, že pomalu procházel okolo plotů, za kterými běsnili psi. Dobře věděl, že na něj nemůžou. Občas se i posadil a pomalu a provokativně si olízal kožich, než se vztyčeným mávajícím ocasem šel dál. Když došel ke Kubátům, zarazil se. Na dvorku před barákem byl Fanda. Fanda zahlédl kocoura a oči se mu zúžily nenávistí.

Zavolal: „Maxi! Kočka!“ a otevřel branku. Ven se vyřítil se štěkotem mohutný maďarský ohař.

Macek mžikem vyjel do koruny nejbližší staré moruše.

„A mám tě, ty svině…,“ spokojeně utrousil Fanda a zaběhl do baráku, aby se vzápětí vyřítil ven s brokovnicí. Za ním vyběhl starý Kubát: „Co chceš dělat, ty debile? Ty chceš střílet ve vesnici? Ses snad posral, ne?“ Vyrval Fandovi zbraň. Fanda se nenávistně podíval na kocoura: „Nenávidím kočky. Však já ho taky dostanu…“

„Taky?“

Ten hlas starého Kubáta byl ledový a řezal.

„Taky? Taky? Zřejmě si budeme muset něco vyříkat, ne? Domů!“

Zahnal psa, zavřel branku a za oběma muži zaklaply dveře domu.

Macek opatrně slezl a vrátil se domů.

***

Před kapličkou na návsi.

„Maruško? Co tu děláš?“

„Byla jsem se tu pomodlit za našeho Tomíka. Nic víc udělat nemůžu, tak aspoň tohle. Takovej pocit bezmoci… Tak sem aspoň přinesu Panence kytky a pomodlím se.“

„Jak to s ním vypadá?“

„Lepší, už prej je to lepší, je odpojenej od těch přístrojů a prej už mluví, tak jsme šťastný.“

„A říkal něco o tom, co se stalo?“

„Říkal, že si chtěl mobilem shora vyfotit jezírko, jak se v něm zrcadlí měsíc…“

„Tady jsou teď vůbec divný věci. Včera prej Kubát ztřískal Fandu jako koně. A sebral mu flintu. Starej viděl Fandu ráno odjíždět do práce, prej sotva lez a monokly mu byly vidět i pod brejlema. Chtěl se něco dozvědět, ale oba Kubáti mlčej jak zařezaný a má prej se starat o svoje. Jak říkám, divný věci. Tak aspoň že Tomášovi je líp.“

***

Babička s dědou šli po návsi a kocour se jim pletl pod nohy.

„Dobrý den.“

„Dobrej, Fando, mladý nás vezmou do nemocnice za Tomíkem, abychom ho taky viděli…“

Kocour se posadil a upřeně se podíval na Fandu, stojícího za plotem. Fanda měl pocit, jako když mu kocour kouká do hlavy, jako by četl jeho myšlenky, měl pocit, že to zvíře ví všechno. Nevydržel ten pohled a uhnul očima. Dotknul se prsty podlitiny pod okem a syknul.

„A co ty, Fando? Že v tomhle vedru nejsi u vody?“

„Nebyl jsem tam od… od té doby…“

Babička pokývala hlavou: „Máme Tomíka pozdravovat?“

Fanda zavrtěl hlavou. Díval se někam do prázdna.

„Ne… ne, ale… můžete mu říct, že jsem rád, že je živej.“

„Rádi. Prej by ho mohli snad za týden pustit. Hele, mladý už jedou.“

Babička s dědou nastoupili do auta a odjeli.

Kocour zůstal sedět na místě a díval se na Fandu.

„Co čumíš, prevíte?!“

Nic. Fanda se otočil a zašel do stavení. Kocour se zvedl a se zdviženým ocasem se pomalu vracel domů.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (75 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (73 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (73 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (74 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (90 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0

Pořád přemýšlím, jestli nejsem jen zbytečný člověk - zmetek. Tak se alespoň (většinou) snažím dělat jiným radost.

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+8 #19 Odp.: KocourIsiris 2020-08-21 18:53
No ne, to by mě nenapadlo, jakým směrem může diskuze pod povídkou zajít ;-) Jelikož o genetice toho moc nevím, vyjádřím se radši k povídce samotné: námět se mi líbil, i zpracování; mám ráda povídky, které v člověku zanechají nějakou hlubší stopu, nutnost "to promyslet", nutnost si sáhnout do svědomí. Čistě za mě, kdyby to mělo být na sedm hvězdiček z pěti ;), tak bych si to uměla představit ještě o něco delší, aby se čtenář do toho hlavního hrdiny stihl vžít a ten konec pro něj pak byl o něco hlubší a víc šokující... A mohl by být klidně i tragický - radši budu brečet nad povídkou, než nad novinovým článkem o skutečné události... Ale odhaduju, že autor asi chtěl tou povídkou jenom tak "zabrnkat" na ty správné struny a upozornit na něco, co se ve společnosti pořád bohužel děje... a to se mu za mě povedlo :-)
Citovat
+11 #18 Odp.: KocourAlianor 2020-08-20 11:51
Zajímavý rozhovor se zde rozžehl o májových tříbarevkách. Souhlasím, že je malá pravděpodobnost tříbarevného kocoura, ale ne nemožná, je to mutace a kocourek je zcela určitě neplodný, tudíž se babi s dědou nemusí bát, že jim sousedi přijdou okřápat o hlavu koťata. Myslím však, že i když se povídka jmenuje Kocour, tak o něj ani tak nejde.
Realistický příběh o nenávisti ukazuje, jak dokáží být lidé zlí a slepí. Asi nikdy plně nepochopím lidské plémě, ač k němu sám patřím...
Citovat
+9 #17 Odp.: KocourMarko 2020-08-18 22:43
Ale sa tu rozprúdila diskusia, dokonca aj s genetickým okienkom :lol: To už dlho nebolo toľko komentárov :-) Pokračovanie nechystáš? ;-)
Cituji Saavik:
Ale možná mne to konečně nakoplo, abych už tu povídku dopsal, už s tím čaruju od dubna. Mažu, přepisuju a pořád to není tak nějak ono...

Jeej, dobrá správa. Teším sa, že si budem môcť od teba prečítať ďalšiu skvelú poviedku. Podľa mňa už to máš dokonalé, takže šup, šup do redakcie ;-)
Citovat
+4 #16 Re: KocourVikys 2020-08-18 07:43
Ano, pravděpodobnost narození trojbarevného kocoura je rozhodně nižší než 4%. Z počtu 3000 trojbarevných jedinců je jen jeden samčího pohlaví.
Citovat
+12 #15 Odp.: KocourSaavik 2020-08-17 21:52
Neřekl bych, že mne tvůj příběh rovnou zasáhl, prostě se mi líbil a já si početl.
Ale možná mne to konečně nakoplo, abych už tu povídku dopsal, už s tím čaruju od dubna. Mažu, přepisuju a pořád to není tak nějak ono...
Citovat
+13 #14 Odp.: Kocourzmetek 2020-08-17 21:31
Vím, genetika... Ale překvapilo mě množství koček, které jsou zrzavé (koček, ne kocourů). Tady je prostě trojbarevný kocour. Je ta pravděpodobnost menší než 4%? Asi ano, ale ta možnost pořád je.Prostě jsou zvířata, která se liší a jsou lidé, kteří se liší od davu.A já chci mít postavy, které se liší - ne úplně moc, jen trochu - lidské i zvířecí. Ty postavy mají své touhy a možná zvláštnosti...asi mezi ně patřím. A asi dělám spoustu věcí, abych přežil. Psaní sem je možná divný, ale účinný způsob psychoterapie. Vymyslet příběh.Takový, který bude fungovat, něčím zasáhne. Někoho osloví.Někomu, možná, pomůže...
Citovat
+2 #13 KocourVikys 2020-08-17 21:06
Připojuju se k Ronovi, trojbarevná kočka je v naprosté většině případů samice - toto zbarvení je vázané na přítomnost dvou pohlavních chromozomů X. Pokud má tohle zbarvení kocour-samec, má pohlavní chromozomy XXY a ne XY.
Ale třeba se jedná právě o tenhle případ, potom nezbývá než poblahopřát ke vzácnému jedinci :-)
Citovat
+4 #12 Odp.: KocourRon 2020-08-17 20:57
Pominu příběh, který se mi moc nelíbil, ale co mě trklo hned, že májová třibarevka je na 99,99% kočička, ne kocourek. Může za to genetika a vazba barev na chromozomy. To jen na okraj. Škoda, že se nepřitoulal zrzek, tam to je zas velmi často kocour. :-)
Citovat
+14 #11 Odp.: KocourDušan Bartoň 2020-08-17 16:50
Konec tvé povídky mi připomněl hlášku našeho rabína :
" Doba možná pokročila, ale lidi jsou blbí pořád stejně..."
Jinak za plný počet, u tebe to prostě nejde jinak.
Citovat
+14 #10 KocourHiakushi 2020-08-17 16:12
Povídka se mi moc líbila. Bylo to celkem napínavé a konec až moc reálný - bohužel. Doufám, že někdy dojde k tomu, kdy bude dotaz na sexuální orientaci tak běžný, jako kolik vážíte, kolik měříte etc. Prostě naprosto běžné. Je hrozné, když mladí lidé v pubertě kvůli svojí orientaci spáchají sebevraždu, jsou ponižován.... Proboha vždyť je to naprosto normální. Mějte se všichni moc dobře, mějte se rádi a milujte se!!
Citovat
+15 #9 KocourAmater1 2020-08-17 10:44
nečekala jsem něco tak zajímavého. myslela jsem, že to bude jako pokaždé, ale to ne. opravdu milé překvapení. líbilo se mi to a nevím vypadá to na dvojku? A jak já vždy říkám lidi se nemění...
Citovat
+13 #8 Odp.: Kocournebi 2020-08-17 09:05
Dobré konce, naděje, že mohou přijít, to je nebi. To já děkuju Tobě, za smířlivý konec, za naději.
Citovat
+18 #7 Odp.: Kocourzmetek 2020-08-16 22:21
Cituji kuscheltyp:
Cituji zmetek:
V první verzi skutečně Tomáš i Macek zemřeli, ale řekl jsem si, že budu smířlivější a dám všem šanci... ;-)

Že jo? Někdy na tě sestoupí/napadne příběh, od začátku v něm je něčí smrt jistá... a ty pak jen koukáš, jak se ti z toho dotyčnej mistrně vyvlíkne;) to je to, co myslím, když říkám, že si postavy (sebelíp předmyšlené) dělají, co chtějí.

Někdy ano. Někdy je to někdo jiný, kdo Tě přinutí k zamyšlení, jak dál.Bude to tak, jak jsem myslel? Jinak? Může to být líp.? Jinak? Takže nebi mi nějak dala naději na možnost zlepšení, uhlazení..děkuju.I když myslím, že to nebyl záměr.



o
Citovat
+13 #6 Odp.: Kocourkuscheltyp 2020-08-16 20:50
Cituji zmetek:
V první verzi skutečně Tomáš i Macek zemřeli, ale řekl jsem si, že budu smířlivější a dám všem šanci... ;-)

Žejo? Někdy na tě sestoupí/napadne příběh, od začátku v něm je něčí smrt jistá... a ty pak jen koukáš, jak se ti z toho dotyčnej mistrně vyvlíkne;) to je to, co myslím, když říkám, že si postavy (sebelíp předmyšlené) dělají, co chtějí.
Citovat
+17 #5 Odp.: KocourSaavik 2020-08-16 17:16
Jako vždy, člověk čte od začátku až do konce a když dočte, tak ho mrzí, že to není dál.
Citovat
+21 #4 Odp.: Kocourzmetek 2020-08-16 17:00
V první verzi skutečně Tomáš i Macek zemřeli, ale řekl jsem si, že budu smířlivější a dám všem šanci... ;-)
Citovat
+16 #3 Odp.: KocourMarko 2020-08-16 16:36
Zaujímavá, aj keď trochu smutná poviedka. Úprimne mi tam tá romantika trochu chýbala (možno len uhol pohľadu). Mrazí však fakt, že je táto poviedka celkom reálna a ešte viac to, že stále sú na svete ľudia ako Fanda, ktorý by iného neváhali dobiť na smrť len pre jeho sexuálnu orientáciu, ktorou nikomu neubližuje :-| Ďakujem za poviedku a potešil by som sa pokračovaniu ;-)
Citovat
+13 #2 Odp.: Kocourkuscheltyp 2020-08-16 15:58
Oceňuju kocoura;) není sice přímo vypravěčem, bylo by to pak jako z knížky pro děti, ale pozorovatelem -a dobrým!- života na vsi je jistě. I když tříbarevný a ne černý jako mý totemový já (ale proč bych zrovna Macka soudil dle barvy kožichu), je to pro mě ve tvý story přesně ta entita, do které se hopem můžu vžít;)
Citovat
+19 #1 Odp.: Kocournebi 2020-08-16 15:43
Mistr vypravěč. Smutný příběh s dobrým koncem. Bojím se že takoví jako Fanda stále mezi námi jsou. Nahání to strach. Nutí k zamyšlení. Děkuju za tu mrazivou opravdovost a naději.
Citovat