Jednou večer, v jednom baru

Každý páteční večer jsme se s přáteli scházeli ve stejném podniku. Vedoucí nás tam už znal, a tak jsme měli automaticky rezervovaný stůl. Mým dobrým zvykem bylo se nejdřív stavit doma, abych se vysprchoval a vzal si čistou košili. Byť kancelářská „krysa“ s klimatizací nad hlavou, přesto po celém dni zpocený a ulepený. Měl jsem dost času, tak jsem si pohrál s vlnitými vlasy, upravil knír i bradku a zkoumal, zda by se dalo ještě něco zlepšit. Se čtyřicítkou na krku by už toho bylo dost. Utvrdil jsem se v myšlence, že permanentka v posilovně je nejlepší investice. Oproti původní obezitě mi už dvanáct let udržovala sportovně vyrýsovanou postavu.

Šatna je jedna z mála věcí v mém bytě, se kterou jsem stoprocentně spokojený. Obléknout se od pasu dolů je jednoduchá věc, ale výběr košile bývá mnohem tvrdší oříšek. V krátkých bílých trenýrkách a světlých šortkách si pokládám otázku za milion. Mám si vzít tu světle modrou, královsky modrou, temně modrou, safírově modrou, námořnicky modrou, azurově modrou, modrou s bílým proužkem, bílou s modrým proužkem a jak silným, modrou s havajským, polynéským, nebo řeckým vzorem? Ano, je to hodně modré a já modrou rád. Co jsem měl dnes k obědu? Kuře! Tak to mi nepomohlo.

Nakonec to vyhrála příjemná košile s bílým řeckým klikyhákem. Proč? Asi proto, že se dala jen natáhnout přes hlavu, byla prodyšná a rozhalenka končila v půli hrudníku. Nebylo to špatné, ještě kulaté brýle, a nakonec pohodlné plátěné tenisky. Vyrážím na plavbu noční Prahou.

První, kdo okupoval stůl, dle očekávání, byla Iva, kamarádka z vysoké. Tehdy jsme se sešli ve stejný den na zkouškách, a tak nějak jsme se bavili, pak úspěšně oslavovali a neúspěšně spolu vyspali. Ráno se mi svěřila, že že jsem gay, věděla po prvním polibku. Prý jsem jí několikrát řekl Milane a pak usnul. Dodnes nevím, kdo byl ten Milan, jak se mi dostal do hlavy a proč musel vylézat ve chvíli, když jsem se pokoušel o svůj historicky první (a poslední) styk s holkou. Každopádně tahle historka vešla ve známost a Iva si ji neodpustí dát k lepšímu, kdykoli může.

„Ahoj zlato,“ obejmu ji a ona mi dá pusu na tvář a nechá mi tam rudý otisk. Marná byla má snaha o narozeninový dárek obsahující rtěnku stejného odstínu, co nezanechává stopy. I když se dušuje, že ji používá, neubráním se pocitu, že jen na některého ze svých tří ženatých milenců.

„Sluší ti to. To je ta košile z Kosu?“

„Těsně vedle. Z Rhodu.“

„Ahoj Ivo, ahoj Ode. Co si dáte?“ přerušila nás číšnice Linda, velmi hezká dívka s divným zvykem chodit bez podprsenky a po desáté chodit i bez trička.

Iva jí věnovala pohled, jasně říkající, že se ptá jako kráva.

„Ehm, jasně, já zapomněla. Počkám, až dorazí ostatní.“

Otočila se na podpatku a odkráčela.

Ještě na objasněnou, proč mě oslovila Ode. Jsem jménem Odysseus. Nesmějte se, mohl jsem dopadnout daleko hůř. Můj otec byl milovník všeho řeckého. Původní verze mého jména měla být Hippokrates, ale to moje matka zatrhla, protože ona chtěla Olega. To se zase nelíbilo jemu. Další verze byla Homér, takže do Odyssea už jen krok a na něm se shodli. Odysseus Chladil, jako jméno pro pornoherce z devadesátek, který neví, jestli má hrát ještě synka nebo už taťku. Být žena, tak jsem stoprocentně Iris nebo něco podobného. Na tom by se shodli okamžitě a jednomyslně. Nechápu.

Nedlouho po mně dorazili i dva další přátelé, René a Líba. Už deset let do Reného hučíme, ať si Líbu, jako matku jejich tří dětí, po skoro pětadvaceti letech, vezme. Bez výsledku. Co se Líby týče, má už kompletně naplánovanou svatbu od prvního dítěte. Kalkulant René si spočítal, že by ho svatba, podle jejích plánů, stála víc peněz než letní tábory všech jeho tří dětí po dobu povinné školní docházky. Vybrat si jeden extrémně chaotický den, nebo tři klidné týdny každý rok na začátku léta, to už stojí za zvážení.

„Třeba je moderní muž, který tě bere jako sobě rovnou, a chce, abys ho požádala o ruku ty,“ nabídla Iva své vysvětlení.

„Takhle se snižovat nebudu,“ odporovala Líba, „alespoň tohle by mohl zvládnout sám.“

„René je dost nesmělý, co se vážných rozhodnutí týče.“

„Vážně se rozhodl mi udělat tři děti, a to nejstarší už má po svatbě, tak ať si to vyžere.“

A bylo.

Už zbývala jen Jana. Ta se vždycky zpozdila, ale už jsme přestali doufat, že vůbec dorazí. Dopoledne všem napsala zprávu, že nám představí svého nového partnera. To se ví, byli jsme napjatí jako kšandy a drželi palce. Ve svých jednapadesáti by si už konečně mohla najít někoho seriózního a udržet si ho. Nakonec jsme si objednali bez ní.

Dorazila po hodině a dvou drincích. Byla to energická státní úřednice se lví hřívou i temperamentem Tiny Turner. Ovšem ten, který šel za ní, překvapil všechny. Iva mě zatahala za rukáv a já se k ní nahnul, aniž bych je spustil z očí.

„Není tohle spíš tvůj typ?“

„Už slyším naše kostelní zvony,“ odvětil jsem zasněně.

Janin vkus se vždycky točil okolo dvacetiletých kluků. Nad třicet už to byl stařec, nad čtyřicet mrtvola a nad padesát rozložená mrtvola. Teď s ní šel ramenatý pětačtyřicátník v havajské košili a modrých džínách.

„Ta košile je vrchol nevkusu,“ postěžovala si Iva a Líba ji zaslechla.

„Vždycky se dá sundat,“ a mrkla na mě spiklenecky.

„Ahoj bobánci,“ rozzářila se Jana, „dovolte, abych vám představila svého nového přítele Milana.“

No do hajzlu!

„No do hajzlu!“ zasténala Iva.

„Mílo, tohle je René, jeho případná manželka Líba…“

S oběma si potřásl rukou.

„… v rohu je Iva a naproti ní Odysseus, ale říkáme mu Ode.“

Milan jen zamával na pozdrav a s nervózním úsměvem se posadil vedle Reného.

Tajemný, tichý a…

„Co si dáte, fešáku?“ zahlaholila Linda a Jana po ní lupla pohledem. Z nějakého důvodu měla místo trička tílko, za které by jí zatkla módní i mravní policie. Měšťáci by jí donutili si ho bez obav svléct na ulici.

„Pivo,“ odpověděl hrubě otesaným a zatraceně sexy hlasem.

…hetero. Můj mokrý sen a on je na holky. Nejhorší zjištění od doby, co dárky přestal nosit Ježíšek. Připadal mi trochu nesvůj. Rozhlížel se po baru s cihlovými zdmi i klenbami, barovým pultem tvořeným z rozličných lahví všech tvarů a barev. Po očku jsem ho kontroloval, asi byl zvyklý na jiné prostředí. Každopádně jsem na něj neměl nejlepší výhled. René furt zacláněl.

Rozhořela se debata na nějaké téma. Jana o něčem diskutovala s Reném a Ivou. Líba mi s obavami líčila své možné pochybení v oblasti synovy výchovy. Prý našla v jeho pokoji něco, co úplně nedokázala zařadit do jeho věcí běžné potřeby. Ukazovala mi fotku toho předmětu. Jen s obtížemi jsem se nezačal smát. Sdělil jsem jí, že je to taková věc na uvolnění. Má simulovat vnitřní otvory lidského těla a stimulovat ty vnější části. Líba se zašklebila. Její znalost sexuálních hraček byla opravdu žalostná. Odhodlaně začala prohlašovat, že to svému synovi zatrhne, že na to má ještě dost času. Nepotěšil jsem ji poznámkou, že bude masturbovat i bez jejího svolení.

„Budiž ti útěchou, že je na konci umělá vagína. Tu neoplodní,“ podotkl jsem soucitně.

„Kde je vagína?“ zbystřil René. Ten byl znalcem všeho sexuálního až moc. Tedy teoretickým znalcem.

„Copak tohle dělám já, nebo tadyhle René?“

René si odfrknul tak, že to bylo všeříkající.

Kdykoli nejsi doma!

Jeho reakce rozesmála úplně všechny, včetně Milana, který se do té doby moc nezúčastňoval a po každém napití si utřel pěnu z hnědého kníru. Kdykoli jsem to viděl, napadala mě jen jediná věc, která by mu na těch vousech slušela a šlehačka to nebyla. Technicky vzato. Musel jsem se uklidnit. Na takové představy jsem měl moc krátké šortky.

V pokročilé zábavě už to Iva nevydržela a rozhodla se jít na cigaretu, což jsem uvítal i já a vyšli jsme před bar. Venku už světla ubývalo a lidí na ulici přibývalo. Bavili jsme se a v klidu kouřili. Dokud nevylezl Milan a taky si nezapálil. Postával trochu stranou, než se odhodlal a došel k nám. Konečně jsem si ho mohl pořádně prohlédnout. Hnědé krátké vlasy, široký a hustý knír, olivově zelené oči, malá piha na tváři, k tomu ta vzpřímená postava s klenutou hrudí a tlustou žílou na bicepsu. Vypadal jako postava detektiva jednoho amerického seriálu z osmdesátých let. Oficiálně jsme si podali ruku a představili se. Byl to mžik, ale jako by s ním bylo něco jinak. Ivě se zablesklo v očích a jen Bůh věděl hned, co jí napadlo.

„Takže… Milan, ano?“

„No jo, už od narození,“ potvrdil s úsměvem.

Já ho žeru.

„K tomu ti musím říct jednu zábavnou historku,“ zahlaholila Iva a už se nadechovala, ale já ji včas zarazil.

„Mlč, nebo tvůj mladý život vyhasne předčasně,“ a varovně jsem jí ucpal pusu.

Zachytil jsem Milanův zmatený pohled.

„Tak jindy,“ zaculila se.

„Nikdy!“

S tím jsme se vrátili zpátky do baru a pokračovali v zábavě.

Okolo půlnoci jsme se zvedli hladoví a jako vždy se vydali do McDonald’s na Florenci. René s Líbou se omluvili na Národní třídě, že jsou povinováni zodpovědností vůči rodině. Lépe řečeno provdané dceři, která už byla sama matkou, pubertálnímu synovi se zájmem o hraní si s umělými vagínami a malé závislačce na videohrách. Pochybuji, že zaregistrovali, že mají rodiče, natož, že se šli někam bavit. Žel Bohu, na Náměstí Republiky se omluvil i Milan. Poděkoval nám za pěkný večer a svou Janu objal a dal jí pusu na tvář. Žádné miluji tě, nebo buď opatrná. Asi to berou zatím nezávazně. S námi si podal ruku a naskočil do tramvaje směrem k Holešovicím. My se zase vydali na cestu, protože Iva už byla hladová po informacích, a dokud v sobě Jana neměla svou dávku smaženého, nešlo s ní normálně mluvit, natož diskutovat o vážných sociálních tématech. Sedli jsme si s Ivou proti ní a uždibujíce hranolky čekali, dokud do sebe nedostane alespoň Big Mac.

„Co tak mlčíte?“ začala sama. „Tak jaký máte pocit z Milana?“

„Je zajímavý,“ připustila Iva.

„Tobě se s přechodem změnily chutě?“ spustil jsem já.

Iva se založenýma rukama jen přikyvovala. Jana na nás střídavě zmateně hleděla. Netušila, jak má otázku uchopit. Viděla Milana před sebou a bylo všechno v pořádku.

„Co je špatně?“

„Třeba to, že i když je mladší než ty, už mu je pětačtyřicet.“

„Má knír.“

„Nosí havajskou košili.“

„Je chlupatý a pije pivo.“

„No počkej, chlupatý je plus,“ namítl jsem.

„Možná v tvojí duhové dimenzi,“ štěkla na mě Iva.

Na Janu jsme stříleli střídavě naše poznatky. Kmitaly jí oči z jednoho na druhého.

„Kdy jsi přestala honit vyvoněné zajíčky a vrhla se na zralé chlapy?“ pokračovala Iva. „Ještě před týdnem by sis o typ, jako je Milan, neopřela ani kolo.“

„No co?“ pokrčila Jana rameny. „Je čas se usadit, mít děti, postavit dům.“

S Ivou jsme se po sobě podívali stylem: Je blázen?!

„Dělám si srandu, blbouni,“ rozesmála se, „spíš jen nechci zestárnout sama.“

„Proč jsi to neřekla hned? Byl bych ti dohodil účetního z práce. Je mu šedesát a už chodí krmit holuby.“

„Ode, jsi idiot,“ protočila Jana oči v sloup.

„Taky tě mám rád, puso,“ a poslal jsem jí vzdušný polibek.

Po ještě jedné zastávce v dalším baru, nastala ta nejtěžší věc vůbec. Dostat z taxíku dvě podnapilé kamarádky středního věku, není snadný úkol. Iva naštěstí bydlela v Karlíně. Tam si ji téměř v kómatu převzal její bratr. Údajně také gay, ale podle mě spíš asexuál. Na Žižkově jsem se snažil dostat z taxíku i Janu, ale její opice obsahuje složky jako: přiblblé hihňání, vzdorovité chování, obdarovávání náhodných kolemjdoucích svým spodním prádlem a následná snaha o orální uspokojení taxikáře místo platby. Omluvil jsem se taxikáři velkým dýškem, ale s chladnokrevnou realitou v hlase mi sdělil, že po divokém sexu hubeného Asiata s tlustou černoškou, kdy ten Asiat skončil na traumatologii s frakturou pánve a pěti žeber, ho už nepřekvapí nic. Domů jsem radši došel pěšky.

Ráno jsem našel SMS v mobilu od Jany i Ivy v obdobném znění: Jak jsem se dostala domů a co jsem provedla? Holky, na to je moc brzo ráno. Otočil jsem se na břicho, přimáčkl erekci do matrace a spal dál.

Víkend se nesl v duchu domácích prací, odpoledního odpočinku, a dokonce jsem se odhodlal v neděli na nudapláž v Hostivaři. No moc pěkný! Věkový průměr asi sedmdesát let, někteří v poměrně oku příjemné kondici, dokonce stále plně funkční. Měli dobré skóre, dokud si ke mně nepřidřepl a nezačal povídat jeden „Mikuláš“ a nenechal svého čertíka slintat na mou deku. Bohužel jeho intelekt mi připomněl obrázek rentgenu hlavy Homera Simpsona. Byl nejvyšší čas zmizet.

Nastalo pondělí a já opět stál u ramínek s košilemi. Nakonec jsem vyšel ve schválně odřeném tenkém denimu do práce. Naštěstí není vyžadován formální oděv, tak jsem to doplnil o bílé upnuté kalhoty. Kdekdo by mohl říct, že jsem už na takové oblečení starý a měl bych být usedlejší, ale jak říká tepláková královna Líba: „Kašli na ně, ohákni se.“

Procházel jsem Rašínovým nábřežím, když pod majáky dorazila policejní auta a za nimi dvě dodávky. Okamžitě zastavili jeden jízdní pruh a zatarasili chodník až do šíře dalších dvou domů z každé strany. Z dodávky vyskákali těžkooděnci a vtrhli do jednoho ze vchodů. Policisté všechny chodce zastavili a nepouštěli dál. Oni by ani nešli. Byli zvědaví, co se děje. Já se s prodral dopředu a s napětím sledoval, jak se to celé bude vyvíjet.

Několik těžkooděnců zůstalo venku a sledovalo okolí. Na koho mohla být povolaná zásahovka, aby z toho vzniklo takové divadlo? Když jednomu po deseti minutách přišlo vysílačkou hlášení: „Máme tři, jeden nepřítomen.“

„Rozumím a osoba jedna?“

„Přítomen,“ ozval se opět zrnivý hlas z vysílačky.

Za chvíli už vedli v klepetech tři muže. Jeden sebou dost házel, ale jeho mrštná postava nestačila ocelová sevření dvou, o hlavu vyšších členů zásahovky. Druhý už to ani nezkoušel a třetího jen tak přidržovali. Docela mě překvapilo, kdo to byl, ale nepřekvapilo, že ho sebrali. O jeho „podnikání“ se říkalo hodně, ale netušil jsem, že to je na zásahovku. Až jsem se nedopatřením přiblížil blíž k obranné linii.

„Ustupte, pane,“ varoval mě nejbližší těžkooděnec a dost neskrývaně si mě změřil. Okamžitě jsem ustoupil. Mám pocit, jako kdyby ho můj zjev rozesmál, i když zpod černé kukly vykukovaly jen oči. Musím uznat, že jsem si ho také prohlédl velice důkladně. Na policajty jsem nikdy nebyl, já radši hasiče, zvlášť když jsou do půl těla a drží štěňátko, ale tím pánem bych se rád nechal přesvědčit o opaku. Třeba by zásahovce slušela koťátka. Evidentně měl ten pán zbroják na samopal i ruční pistoli za opaskem. Jen doufám, že ho měl i na ten zadek. Vystavit ho v galerii, tak na něj může vybírat vstupné. Já osobně bych si zaplatil neomezené návštěvy.

Závěrem na mě šibalsky mrkl, a když měli zloducha, v dodávce odjeli a na místě zůstali už jen vyšetřovatelé. Hlavní program skončil a já pokračoval v cestě. V práci jsem to vyprávěl, komu se dalo, a nechal jsem si to jako super příhodu na páteční sedánek.

Zbytek týdne se děsně táhl a byl až žalostně nudný, navíc s oznámením, že se René a Líba v pátek nedorazí. No tak alespoň dorazí Jana s Milanem a Iva. No jo, Milan! Na něj jsem nějak zapomněl. Jak se mi to jen povedlo? Dokážu si ho vůbec ještě představit? Až v neskutečně živých barvách. Takže mě před odchodem do baru čekalo ještě rychlé uvolnění ve sprše. Rychlý, jen půlhodinový, výběr košile a už se pouštím do víru páteční noci.

Iva mě přivítala obtiskem svých rtů na tvář; už ani nic neříkám. Jana přišla sama, včas a naštvaná. Navíc v černém vypasovaném sáčku, ze kterého koukala hodně vulgární podprsenka s jejím umělým poprsím. Byl to úkaz, který se stává jednou za… vlastně nikdy. Její tvář jasně naznačovala, že se chce dneska hodně opít a skončit v posteli minimálně se dvěma kluky pod dvacet let. Dosedla na koženě polstrovanou lavici a už chtěla začít, ale přerušila ji Linda.

„Ahoj Ivo, ahoj Ode, ahoj… Jano?“ zarazila se, když ji tam uviděla a podívala se na hodinky. „Jsi tu včas. Je všechno v pohodě?“

Jana nevydala ani hlásku.

„Tak nic. Takže, Iva láhev bílého, Od Cuba Libre a Jana…“

„Tři dvojitý panáky,“ poručila si rázně a Linda radši odešla.

„Ale my panáky nepijeme,“ namítla Iva.

„Taky nejsou pro vás.“

Jen co je dostala, kopla všechny do sebe a objednala si další rundu.

„Co se stalo?“ zajímal jsem se.

„Napsal mi, že musel zůstat v práci a že se zpozdí. Tomu tak budu věřit. Určitě jede ještě za nějakou čubkou. Hajzl. Se mnou spát nechce, prý na to je dost času. Přitom ví, že nesnáším, když někdo chodí pozdě.“

„Kdybychom si měli dát panáka za každé tvé zpoždění, tak už jsou z nás alkoholici,“ namítnu kousavě.

„No tak se uklidníme,“ usměrňovala nás Iva. „Napadlo tě, že by mohl mluvit pravdu? Co vlastně dělá za práci?“

„Jak to mám vědět? Já se o takové nepodstatné věci nezajímám.“

„Počkej, třeba máš doma nájemného vraha a tebe to ani nezajímá,“ zůstanu na ni hledět s otevřenou pusou.

„Mně je to jedno. Ale jedno vím určitě. On píchá jinou,“ vytloukla Jana poslední slova do stolu.

„Kdo píchá jinou?“ ozvalo se nad ní.

Všichni jsme zvedli oči. Stál tam Milan, navíc čerstvě ostřihaný a oholený, tentokrát v zeleném vytahaném tričku, ale kalhoty z osmdesátek nesundal. Ruce měl v kapsách a usmíval se na nás. Jana se najednou usmála a vyskočila.

„Ale jeden kolega v práci,“ mávla rukou. „Tak ty jsi nakonec přišel,“ a objala ho.

A Oskara za nejlepší výkon, v kategorii herečka roku, vyhrává…

Jen co ho pustila, podal Ivě ruku a políbil ji na obě tváře. Pak podal ruku i mně. Při tom se zářivě usmál a mrkl. Byl mnohem uvolněnější než týden před tím, ale pivo si dal znovu.

„Milane, tak jsme si uvědomili, že ani nevíme, jakou děláš práci.“

„Uklízím bordel z ulic.“

„Takže něco jako popelář?“

„Ano, svého druhu ano,“ přisvědčil a napil se piva. Iva si ho prohlédla a zdálo se mi, že jí ta odpověď zapadala do celkového profilu. Jana se zašklebila. Asi jí došlo, že chodí se členem úklidové čety. Mně to nesedělo. Měl moc čisté ruce.

Zase ta pěna na kníru, zase otřená dlaní a vtisknutá do stehna. Raději jsem všem začal vyprávěl příhodu z pondělka, ale kombinace zadku člena zásahovky a zadku Milana, který byl úplně stejný…

„A kurva,“ vypadlo ze mě těsně před koncem úplně mimo myšlenku. Ostatní nechápali, proč jsem se zasekl.

„Pardon, musím na záchod,“ zvedl jsem se a rychle utíkal na patřičnou místnost.

„Asi ho chytl průjem,“ poznamenala Iva.

„Nebo menstruace,“ sekundovala jí Jana a obě se rozesmály na celé kolo.

Zabouchnul jsem za sebou dveře pánských toalet a opřel se o umyvadlo. Opláchl jsem si obličej. Ten zadek a ty oči, furt mi byly povědomé, a když jsem si uvědomil i tón hlasu, tak byl stejně surový a neopracovaný. Najednou to dávalo smysl. Nevysypává popelnice, ale odstraňuje z ulic lidský odpad. Ten těžkooděnec byl Milan!

„Ahoj, jsi v pohodě?“

Vzhlédnul jsem a za dveřmi nestál nikdo jiný než on. Bože, proč jsi udělal nedosažitelné heteráky tak zatraceně sexy?

„Jo jsem. Proč jsi mi v pondělí rovnou neřekl, kdo jsi?“ vybafnul jsem na něj a zdálo se, že ho ta otázka překvapila a zmátla. „A proč jsi na mě mrknul tehdy i dnes?“

„Trochu jsem doufal, že ti to dojde,“ odpověděl klidným hlasem.

„Co jako?“

„Do prdele,“ zvedl hlas. „To vypadám jako heterák?“

Díval jsem se na něj trochu zaraženě. Jo, a navíc s hodně mizerným vkusem. On pak udělal naprosto nečekaný výpad. Oběma rukama mě chytil za košili, zády přirazil na hladké dlaždičky a přisál se na moje rty, pak znova a znova. Byl jsem bez sebe, neschopen se pohnout nebo nějak reagovat.

„Co blbneš?“ odstrčil jsem ho. „Vždyť máš Janu.“

„Už mě nebaví hrát heteráka, jen abyste si mysleli, že má Jana chlapa. Už mě nebaví tohle divadlo a další pátek tady bych už nedal. Jen na tebe koukal a popíjel pivo. Vždyť mi ani nechutná. Abys věděl, Jana to na vás všechno sehrála. Prostě si z vás vystřelila. Jsem celý život buzerant a na holku jsem nikdy nesáhnul.“

„Ty hajzle, takhle jí pomáhat z nás dělat blbce! To ti nikdy neodpustím.“

Přitáhnu si ho za triko, které za dvě sekundy už nemá. Zapadli jsme do jedné z kabinek a naše ruce skončily v pavilónu plazů mezi nohama toho druhého. Jazyky se nám propletly, div že jsme z nich nesložili origami. Za chvíli jsem ho měl s pusou mezi noha a věděl jsem, že jeho knír bude dneska bez pivní pěny. Kouřil mě jako bůh a s leštěním palných zbraní měl evidentně bohatou zkušenost. Jen co se vrátil pro polibek, přisál jsem se na jeho pevný prsní sval a poslouchal, jak mu hraní s bradavkami dělá dobře. Dlaní jsem projížděl krátkou ale hustou srst. Nechat zasněžit jeho břicho, daly by se na něm vybudovat sjezdovky, také jsem každému pahorku věnoval mimořádnou pozornost. Moje nadrženost dosáhla vrcholu. Nepředstavoval jsem si, že to poprvé bude na záchodech v baru, ale víc tradiční místo mimo postel už snad ani neexistuje.

Konečně jsem ho osvobodil z kalhot. Bídák, ví, že mě berou chlapi, co chodí naostro. Vzal jsem ho do úst. Zvukově se nebránil žádné hlasitosti, a když se mu něco líbilo, dával to zatraceně jasně najevo. Takhle jsem projížděl jeho dvacet čísel od žaludu po široký kořen. Následovaly koule, se kterými by se dal zbořit hrad jedním úderem. Seru na hasiče a štěňátka. Zásahovka s výbavou koně má přednost.

„Už to nevydržím,“ zasténal a naládoval mi do břicha celý zásobník plus jeden náhradní.

Nechal jsem si dobrovolně prostřílet pusu a krk jeho horkými projektily. Že měl ale mušku. Dobrovolně jsem se s ním podělil a on si zatím šlehal dávku pro sebe. Sotva ucítil, byť jen slabé škubnutí, už zase klečel na nohou a já se s hlasitým sténáním vyprázdnil do jeho pusy. Moje představy ani z jednoho procenta nevyplnily skutečnost, která nastala. Knír, krk, hruď a břicho, všechno pokryté hustým semenem a na tom správném člověku, kde to mělo skončit.

Sotva jsme došli zpátky ke stolu spustila se palba otázek, co se mi stalo?

„Od rána mám střevní potíže,“ odmávl jsem situaci a pokračovali jsme dál.

Ten večer byl naprosto báječný. Tentokrát jsme skončili v Mekáči na Florenci úplně všichni a za dobré nálady se postupně začali rozcházet.

Milan mi navrhnul, že bychom ještě mohli zajet k němu. Společná noc? Pořádný sex? S ním? No že váháš. Radši jsme to k jeho bytu u Stromovky šli pěšky. Nechtěl jsem riskovat, že by nás zavřeli za sex v tramvaji. Možná, že by to Milan okecal, ale proč to riskovat.

Košili mi sundal sotva jsme za sebou zavřeli dveře jeho bytu. Jen co mě dotáhl do ložnice a rozepl mi kraťasy, shodil mě na postel a prostě to ze mě sundal. Zase jsem byl připravený sníst všechno, co mi naservíruje. Nahý se mi vloudil mezi nohy a já ho stehny sevřel v pase. Naše třenice byla urputnější, těla lepkavější. Zabořil jsem mu nos do podpaží. Jinému chlapovi bych to nikdy neudělal, ale on byl jako bufet v hotelu, krásně nachystaný k ochutnání všeho. Otevřeně probíhala razie jazyky v puse toho druhého. Plácání po zadku se rovnalo dobrovolnému lámání zápěstí. Prsty mi zajely mezi půlky až nejtajnějšímu místu jeho těla.

„Jestli chceš, abych vypustil svoje sexuální démony, tak mě tam ještě chvíli provokuj,“ zasténal a já věděl, že spustím za chvíli celé inferno.

Přetočil jsem ho na záda. Dost ho to překvapilo, protože od stejně vysokého, ale o dvacet kilo lehčího protivníka, to nečekal. Jako by ho to pořádně rozdráždilo. Věděl jsem, že než ho do sebe pustím, pořádně ho potrápím. Jeho bradavky byly úroveň mučení číslo jedna. Nasával jsem je, dráždil, kousal a natahoval. Pěkně mu ztvrdly a natekly, a dokud nebyly úplně překrvené, neopouštěl jsem je. I s dalším levelem mučení jsem je masíroval dál a s nimi i celé prsní svaly.

Hraní si s jeho žaludem byla jiná legrace. Jednak tekl v extrémních dávkách. Zadruhé měl uzdičku čerstvě ozdobenou. Nikdy jsem neměl chlapa s piercingem, ale pokud s tím umí pracovat, tak mě čekají velké věci. Milan spustil vzrušivé sténání prohýbal se, házel sebou. Přestal jsem ve chvíli, kdy už mu začal klacek pořádně cukat.

Nastala chvíle na třetí stupeň a zabořil jsem mu jazyk do těch nejzazších míst, kam lze. Zasténal na celý byt, napnul svaly tak moc, že by se na něm dala učit anatomie, sevřel deku od sebou. Tak takhle se na něj musí.

„Nedělej to,“ křičel vzrušením, ale já ho neposlechl.

Rozjel jsem to, co můj jazyk umí (nezávisle prokázáno čtyřmi osobami z pěti, ten pátý byl idiot). Zpracovával jsem jeho dírku. Ochutnával celou brázdu od koulí a k tomu svíral bradavky. Klacky jsme měli tvrdé a nezvladatelné. Kdokoli nás poslouchal přes zeď, ani nemusel mít hrnek na uchu. Stačilo si jen udělat popkorn a pohodlně se posadit do křesla.

Nevím jak, nevím kdy, a nevím jak dlouho, prostě jsem se ocitnul na břiše, obličej zabořený do místa, kde ještě před chvílí ležel Milan. Otočil jsem hlavu. Klečel nade mnou a oči měl temné, divoké jako zvíře utržené ze řetězu, hladové a plné chtíče. Přitáhl si mě za vlasy, aby mi chvatně do pusy strčil jazyk. Žádný polibek ani něha, prostě naturální chtíč, nezředěná vášeň. Držel mě zepředu za krk.

„Já tě varoval. Vůbec netušíš, jakou bestii jsi vypustil,“ zavrčel.

Oči mu úplně zčernaly a já ucítil náhlý tlak hluboko v sobě. Na nic se neptal, prostě do mě naráz pronikl až po koule. Začal tvrdě a bez milosti přirážet. Bolest nebolest, varoval mě a já ho neposlechl. Probudil jsem jeho nejskrytější zvířecí pudy. Už jsem věděl, že jsem jeho děvka, a nepřestane, dokud bude mít plné koule. Ani jsem nechtěl, aby skončil. Poddal jsem se mu.

Chytil mě za boky a začal zběsile přirážet. Hlavu zaklonil a dal průchod veškerým svým pocitům. Když ho to už nebavilo, tak si mě prostě přehodil na záda s nohama na ramena. Leskl se potem a pěkně se se mnou sdílel. Doplnil to svými polibky. Jeho přírazy se staly rychlejšími a já zevnitř cítil každý tvar jeho přirození. Včetně té ozdoby. Nevěděl jsem, jak to bude ještě dlouho trvat, ale už jsem věděl, že jiného chlapa v sobě nechci. Ten hajzl ze zásahovky věděl přesně, kdy a co přesně chci a potřebuji. A věděl to tak dobře, že jedním pohybem mi natlakoval péro k prasknutí a druhým protrhl přehradu. Začal jsem nekontrolovaně vzdychat a cákat na sebe, na něj, na postel i na stěnu za hlavou. Spokojeně se usmál a uvnitř mě rozpoutal apokalypsu.

Klacek mu začal cukat, o něco ještě ztvrdl a v tu chvíli začal řvát jako lev. Pak ztuhl a začal se klepat a já ucítil, jak mi pouští do zadku veškerý obsah svých varlat. Cákance horkého semene narážely a pokrývaly mě zevnitř. Vždycky měl dost, aby to s dalším přírazem spustil nanovo. Takhle pětkrát, ale nepočítal jsem to přesně. Nemohl jsem, oba jsme byli mimo realitu a pluli na rozbouřené mléčné dráze. Sehnul se a začal mě líbat a teď stylem jasně říkajícím, že se zvíře vybouřilo a on je zpátky. Začala v tom být i něha a hlazení a mazlení, jako by se bestie proměnila v plyšového medvídka. Zůstal ve mně a přitulil se. Nic neříkal ani on, ani já. Když už jsem chtěl prolomit ticho, tak jsem si uvědomil, že vlastně není důvod a on by mě stejně neslyšel. Spokojeně, s nosem zabořeným do mého krku, usnul. Následoval jsem ho nedlouho po něm.

Ráno jsem se probral a uvědomil si, že jsem sám v cizí posteli. Z celého večera jsem si pamatoval jen kousky. Takovou amnézii jsem ještě neměl. Vstal jsem a automaticky si oblékl svoje věci, pečlivě srovnané na prádelníku a až puntičkářsky vyrovnané mé osobní věci vedle nich. Nechybělo nic. Kde to sakra jsem? Vyšel jsem z ložnice do předsíně a snažil se najít záchod a koupelnu. Tam v kalíšku stály dva kartáčky, jeden používaný a druhý nový. Tak jsem ho použil. Kuchyňský kout byl spojený s obývákem. Ani tam nikdo nebyl. Jen na stolku u lampy stála fotografie pěti vysmátých mužů mého věku v černých kombinézách a mezi nimi Milan. Takže jsem u Milana? A kde vůbec je?

Než jsem stačil položit další otázku, cvakl zámek a do bytu vešel Milan v krátkých běžeckých trenýrkách a potem promáčeném tílku. V ruce svíral krabičky z čínské restaurace. Něco si prozpěvoval. Musel jsem uznat, že se jeho hlas hodil pro debaty v europarlamentu, ale už méně pro opery. Vyšel jsem do předsíně, a jen co mě uviděl, rozzářil se.

„Dobré ráno, zlato. Nebo spíše odpoledne. Už je půl druhé.“

Došel ke mně a políbil mě. Voněl sluncem, jakýmsi deodorantem, ale rty měly svou osobitou vůni a chuť.

„Já… Ahoj Milane. Jak?“ koktal jsem a chaoticky ukazoval na nás a na ložnici. Pouze diskrétně přikývl.

„Pojď se radši najíst. Nevím, co máš rád, tak jsem vzal kuře s rýží.“

„Kuře je fajn.“

Nandal nám jídla na talíře. Ještě si skočil rychle do sprchy a během chvíle mi dělal společnost ten nejkrásnější chlap. Mokrý, urostlý, charismatický. Nabídl mi, jestli nechci zůstat celou sobotu. Chtěl jsem, ale musel jsem domů a urovnat si v hlavě, co se stalo.

Při odchodu jsem mu dal svoje číslo.

„Setkáme se ještě někdy?“ zeptal se a jako bych cítil v jeho hlase touhu a naději.

„Uvidíme, co přinese další týden, ale chtěl bych v pátek všem představit svého nového přítele.“

Zaraženě se na mě podíval, ale já jen spiklenecky mrkl. Došlo mu to a s úsměvem udělal to samé.

„Hlavně na sebe dávej pozor a nos neprůstřelnou vestu.“

Políbil jsem ho a vydal se na cestu po schodech.

Psal jsem textovku Janě: Nevadilo by ti, kdybych ti přebral přítele? Vím všechno! Jediné, co mi od ní přišlo, byla fotografie, jak jí na plném dekoltu odpočívá dvacetiletý koloušek. Bral jsem to, že jí to nevadí.

V pátek jsem nijak nepospíchal a poprvé nepřemýšlel nad košilí. Prostě jsem suverénně vzal azurově modrou a šel. V baru už samozřejmě seděla Iva, dost nervózní, protože René s Líbou přišli dřív než já, a dokonce už tam seděla i Jana. Vešel jsem se širokým úsměvem pozdravil majitele i Lindu a došel k našemu stolu. To bylo poprvé a naposled, kdy jsem přišel pozdě, a všichni zůstali zírat, koho si vedu za ruku.

„Vážení, chci vám představil svého nového partnera,“ přitáhl jsem si ho k sobě a on mě políbil na tvář, „to je Milan.“

Žádný hraný heterák se špatným vkusem a pivem, které mu nechutná. Naopak vkusně oblečený gay, držící si mě jako největší svátost.