Dvěstěprvní

„Kam jedeš takhle navečer?“ ozve se z kuchyně.

„Nikam, mami, jenom se projet,“ zahuláká Igor z předsíně.

„To známe, to tvoje projet, Igu! A pak netrefíš domů,“ objeví se ve dveřích mámina ustaraná tvář.

„To se stalo jenom jednou,“ brání se Igor s úsměvem. „Jedu se fakt jenom projet, teď venku konečně není takový vedro…“

„Žádný jiný plány na páteční večer?“ nezdá se to mámě.

„Tentokrát ne. Tak zatím,“ mávne na ni Igor, mámin povzdech už neslyší. Ony by ty plány i byly, ale chuť není, víš? Další tah městem z klubu do klubu s Marošem a Jirkou… Nebo on-line střílečka s Matesem a Honzou… Nechce se mi ani jedno z toho.

Místo toho vyveze Igor kolo ze sklepa, rychle překontroluje, jestli není potřeba provést nějaký servisní zásah, a když zjistí, že ne, natěšeně se vyhoupne do sedla. Tak, kam to bude dneska? Nespokojeně sám nad sebou odfrkne. No taaak, na co si to hraješ? Moc dobře víš, kam to bude dneska. Bude to stejná trasa, jakou si poslední dobou vybíráš nejčastějc. Není moc frekventovaná, vede po starý asfaltce, lesem a částečně mezi poli, takže prostě super kombinace – málo lidí, ještě míň aut a k tomu čerstvej vzduch. A taky, ale to jenom tak mimochodem, vede do dědiny, ve který bydlí Jáchym. Dokonce jsme se na tý cestě už dvakrát potkali, což je úspěch na to, že už jsem tudma projížděl aspoň dvěstěkrát… Vždycky se usmál… Další nespokojené odfrknutí. Aby se neusmál, vole, poznal tě, ví, že chodíš do stejný školy! A to je asi tak všecko, co o tobě ví. Ale… stejně tam dnes pojedu po dvěstěprvní. Protože ten případnej úsměv, kdyby mi dnes zase přálo štěstí, mi za to stojí.

Na druhém konci Igorovy oblíbené trasy Jáchym zrovna schovává mobil do kapsy. Nenadšeně nad sebou zakroutí hlavou. Že já se vždycky nechám ukecat! Další oslava veleúspěšný basketbalový sezóny! Kolikátá už? No, ale těžko se mi hledaj výmluvy, proč se v pátek večer nemůžu účastnit. Nakonec si budu muset někoho najít. Jenom čistě proto, abych mohl pokaždý tvrdit, že už máme s Monikou jinej program. Nebo s Jitkou. Nebo pro mě za mě třeba s Gábinou odvedle. Mně už je to asi fakt jedno…

„Tati?“ houkne Jáchym do garáže, když si z přístřešku vyváží kolo. „Sjedu do města za klukama, jo? Chtějí oslavit ten vyhranej zápas…“

„Chtějí? Ty nechceš?“ táta všímavě vzhlédne od autorádia rozebraného na součástky.

„No, můj nápad to nebyl, ale přidám se,“ ošije se Jáchym pod tátovým pohledem.

„Užijte si to,“ popřeje mu táta, rozhodne se víc v tom nešťárat. „O půlnoci doma.“

„V jednu.“ Když už, tak už. „A díky.“

Igor zatím zvolna šlape do pedálů. Míjí svá oblíbená místa. Odtud je nejhezčí výhled na vzdálený hory. A tady z toho stromu už za pár tejdnů ochutnám… jak se to jmenuje?… jo, mirabelky. A tady jsem Jáchyma potkal poprvý, to byl dobrej šok! To jsem ještě neměl tucha, že v tý dědině bydlí… Ale nakonec se dá zjistit všechno, když se člověk umí správně vyptávat… Tady je pěkněj výhled pro změnu na naše město… A tady tu skoro dokonale skrytou lavičku často zabíraj zamilovaný páry… Dnes tu nikdo není… Jestli tu bude volno i cestou zpátky, tak si ji na chvilku zaberu pro sebe. Vlahý podvečerní větřík mu čechrá vlasy, vzduch voní přicházejícím létem… a Igorovi je prostě jenom tak obyčejně hezky.

Což platí do chvíle, než vytočí další prudkou zatáčku… a zahlédne v dálce před sebou postavičku jedoucí taky na kole. Nevěřícně zamžourá… a z obyčejně hezky se najednou stane neobyčejně hezky. No ty vole, to snad ne! Teda to jo, ale… to snad ne! To je fakt Jáchym! Je to možný? Tak očividně je, když se to děje… Sakra, seber se trochu, co si řekne? Co by si říkal? A nemám něco říct já? Ale co…?

To už i Jáchym pozná, kdo je ten osamělý jezdec naproti němu. Igi…? Co ten tady? Pátek večer a on míří z centra zábavy úplně opačným směrem… Že by jel vyzvednout nějakou svou holku? Ale s kým od nás by mohl chodit? To asi spíš přes naši dědinu jenom hodlá projet někam dál… Než si to všechno stihne promyslet, kluci se přiblíží dost na to, aby dali najevo, že se poznali. Jáchymovi sklouzne ze rtů usměvavé čau a zvedne ruku, aby pozdravil i mávnutím.

Igor se jenom lehce usměje a zadrmolí ahoj. Nic víc ze sebe prostě nevyštrachá. S tím, jak nechává Jáchyma za svými zády, mu mozek zase začíná servírovat úvahy a analýzy. On na mě mávnul? Fakt na mě mávnul? Tak to je novinka… Basketbalovej hráč, tak trochu hvězda mezi spolužákama, nebo spíš spolužačkama, že… protože celej ten jejich tým dost solidně reprezentuje naši školu, jsou fakt dobří… A já mu stojím za mávnutí. Škoda, že příště to po týhle mý vlažný až nulový reakci už stopro neudělá… Taky jsem se mohl zatvářit líp! Si musí myslet, že jsem jenom další závistivec, kterýho ty jeho sportovní úspěchy spíš serou…

Jáchym si povzdychne. Teda ale to je taková škoda, že s ním nechodím do jedný třídy! Bysme se teď normálně mohli dát do řeči. Takhle je to na pytel. Kdybych na něj jenom tak zavolal, kam razí, asi by vůbec nechápal, proč ho otravuju… Kluci ze třídy jsou v pohodě, znaj mě už dávno, ale ti ostatní mě často považujou za namachrovaný hovado. To když si vyberu tu nejmíň urážlivou urážku. A Igi se na mě sice pokaždý usměje, ale kdo ví, třeba je to jenom takovej ten přezíravej úsměv… Na rozdíl ode mě fakt něco umí a ta jeho fotka visela loni v tý vitríně zaslouženě! Pátý místo na celorepublikový fyzikální olympiádě, to je přece paráda! Kluci se mu sice šklebili, idioti…, no ale holky nad tou jeho fotkou vzdychaly a já jsem se jim vlastně ani moc nedivil… Vypadal tam prostě… dobře…

Od dalších úvah Jáchyma vytrhne zvuk přibližujícího se auta. Zvuk rychle se přibližujícího auta. Co je to za debila? Brzda plyn, brzda plyn… Se tady na tý opuštěný cestě učí řídit, nebo co? No, podle toho stylu se spíš snaží nepřijít o řidičák, protože na hlavní silnici by ho brzy vyhmátli policajti… Co děláš, kreténe?! Auto totiž Jáchyma taktak mine, a to hlavně díky tomu, že Jáchym duchapřítomně sjede až skoro k příkopu, kde prudce zabrzdí. Naštvaně se otočí a zahrozí na ujíždějícího řidiče pěstí: „Chceš někoho zabít, ty hovado?!“ Potom vyděšeně vytřeští oči do prázdna. Igi…

Igor se snaží užít si i další část jízdy, ale s myšlenkami, které mu pořád víří hlavou, to jde ztuha. To jsem celej já prostě. Tolik jsem si přál ho potkat, těšil jsem se na to…, a když ho potkám, jsem z toho spíš rozhozenej. To už skoro ani nemá smysl, abych pokračoval dál, když z tý jízdy už nic nemám. Znovu ho nepotkám, že… Můžu to rovnou otočit. Počkám, až mě předjede ten debil, kterýho asi v autoškole nenaučili ani základy… No, to spíš bude někdo, kdo v autoškole ani nikdy nebyl, podle toho, jak šíleně mu skřípou brzdy v každý zatáčce… Igor přibrzdí, pro jistotu najede až úplně ke krajnici a chce se ohlédnout, aby se ujistil, že ho to auto bezpečně objede. Už to ale nestihne.

„Igi…? Igi!!! Prober se, no tak… Vnímáš mě? Igore!“

Igor se probere z podivné temnoty. Zprudka zalapá po dechu a zkusí otevřít oči. Namáhavě zamrká, zavrtí se… a oči zase zavře.

„Ježíši, no sláva! Super! Jak ti je? Co tě bolí? Igi, no tak, mluv se mnou! Neusínej, slyšíš? Tak jo, hned volám záchranku, vydrž…“

Co… co se stalo? Kde to jsem? A… co… kdo… ten hlas… ten hlas přece znám… Igor se znovu donutí otevřít oči. A znovu si sám pro sebe zalapá po dechu. Překvapeně, nevěřícně. No fakt… je to on… Jáchym… Klečí vedle mě, naklání se ke mně… zkouší se na mě usmát… ale ta ruka, ve který drží mobil, se mu děsně třese…

Během vteřiny si Igor na všechno rozpomene. Jízda na kole. Auto. Náraz. Let. Pád. Ticho, tma. A teď… teď jsem teda asi v nebi nebo tak někde… Jazykem si navlhčí rty: „To… to vypadám tak… blbě?“

Jáchym se na Igora udiveně zahledí, ruka s mobilem mu klesne na kolena: „Proč…?“

„Že… že se tak třepeš… Jako kdyby ze mě… trčely kosti…“ A Igor v sobě sesbírá všechny síly, aby mohl k Jáchymovi vyslat pobavený úšklebek.

Jáchym se uvolněně rozesměje. Když má náladu na vtípky, tak to s ním snad nebude tak zlý… „Blbče! Žádný kosti z tebe netrčej, buď v klidu! Chvilku jsem si jenom nebyl jistej, jestli jako hodláš ještě někdy otevřít oči…“ Nádherný oči mimochodem… „Jak ti je? Bolí tě něco? A chci slyšet pravdu, Igi, žádný frajerský řečičky!“

„Asi… asi dobrý,“ provede Igor rychlou vnitřní inventuru svého těla.

„Vážně…?“ přimhouří na něj Jáchym zkoumavě oči. Pak odloží mobil někam vedle sebe. „A zvládneš si sednout? Nebo chceš radši ležet? Točí se ti hlava nebo tak něco?“

„To je otázek…,“ povzdychne si Igor rádoby otráveně. Ve skutečnosti si s tak velkým množstvím zájmu z Jáchymovy strany prostě jen neví rady. Radši zavře oči, aby se před Jáchymovým pátravým pohledem schoval, a pokusí se vyhrabat do sedu. Celý ty roky se míjíme ve škole jako cizinci… A najednou zjistím, že nejenom zná mý jméno, ale dokonce ho snad i zajímá, jak mi je!

„Počkej, pomůžu ti,“ řekne Jáchym, chytne Igora za loket a pod paží a pomalu mu pomáhá posadit se. Tak teda sorry za ty otázky. Sorry, že mě zajímá, jestli seš v pohodě.

Igor ucítí Jáchymovy ruce na svém těle… a podbřiškem mu projede zašimrání. No… no pane jo… Ještě se z toho ani nevzpamatuje a už vnímá, jak si Jáchym sedá na paty těsně vedle něj a jak ho o sebe opatrně opírá. Pak dokonce ucítí Jáchymovy prsty ve vlasech… a na tváři… „Seš trochu od hlíny,“ donese se k němu Jáchymovo vysvětlení zabarvené úsměvem.

Igora ty Jáchymovy doteky rozechvějí… a vzruší. „Od hlíny, jo…? A fakt jsem živej…?“ zahuhlá mátožně, nedůvěřivě. Otevře oči, aby se přesvědčil, jestli se mu to všechno jenom nezdá. Vážně je to Jáchymovo tělo, o který se to mý zrovna teď opírá? Vážně je to jeho ruka, která mi tak konejšivě přejíždí po zádech?

„No, ehm, dokonce to vypadá, že seš živej až moc,“ prohodí Jáchym a v očích mu vesele zajiskří. Je to… je to vůbec možný? Že by… že by byl z mý blízkosti tak rozrušenej, jako jsem já z tý jeho?

Igor malinko zakloní hlavu, pak vystopuje směr Jáchymova pohledu. Ale do háje! To ne! Takovej trapas! To prostě… to se může stát fakt jenom mně… Rychle pokrčí nohy, aby své vzrušení aspoň trochu zamaskoval, a celý rudý ve tváři se chce zvednout na nohy. „Ježíši, promiň…, promiň, já jenom…“ To je vážně taaak trapný… Musím odsud co nejdřív vypadnout!

„Počkej,“ zadrží ho Jáchym, jeho ruka sklouzne níž a chytí Igora kolem pasu. „Ještě se radši nezvedej… a už vůbec ne takhle zprudka. Nevím, co bych s tebou dělal, kdybys znovu omdlel…“

Igora to, že ho Jáchym dál tiskne k sobě, tak vyvede z konceptu, že se ani nebrání. Znovu se o něj opře a zvědavě k němu zvedne hlavu. „Třeba… zavolal záchranku?“ poradí mu a neubrání se, aby se na něj nezaksichtil.

To víš, že jo. Aby mi tě odvezli, teď, když jsem tě našel… „Neznám číslo,“ plácne Jáchym to první, co ho napadne. „Takže radši ještě seď.“

Igor si Jáchyma podezřívavě změří. „A když ti to číslo nadiktuju, tak mě pak pustíš?“

„Jo,“ pokrčí Jáchym rameny. To už mi asi nic jinýho nezbyde.

Igor se zase zadívá před sebe, nad celou situací v duchu zakroutí hlavou. Tohle se mi MUSÍ zdát. Nebo jsem umřel. Jiný vysvětlení to nemá. Spíš to bude bohužel to druhý, protože ze snu bych se dávno probudil… Hm, ale v posmrtným světě prej neexistuje čas. Tak to je ovšem bezvadný! To tu takhle můžeme sedět napořád…

Po chvíli ticha se Jáchym ozve: „Ty ho taky neznáš?“

„Co…?“ zamrká Igor zmateně.

„No, to číslo. Říkals, že mi ho nadiktuješ,“ připomene Jáchym.

Igor zvedne k Jáchymovi oči. „A tys říkal, že když ti ho nadiktuju, tak mě pak pustíš.“ A já nechci, abys mě pouštěl.

„Aha…,“ Jáchym se Igorovi zkoumavě zahledí do očí. Tak nevím, nesrazilo to auto nakonec mě? A teď ležím někde v poli a tohle se mi zdá? Jiný vysvětlení to mít nemůže…

„Já si na to číslo teď stejně nemůžu vzpomenout,“ dodá Igor. Pro jistotu.

„To neva,“ usměje se Jáchym chápavě. „Nespěchej.“

„A ty? Nikam nespěcháš? Měl jsi namířeno do města…,“ vyzvídá Igor.

„Hmmm,“ protáhne Jáchym líně, „ale nemůžu si vzpomenout kam…“

A oba dva se jako na povel zahihňají. Potěšeně. Znervózněle.

„Takže… jsme se shodli, že nikam nespěcháme?“ přeptá se po chvilce Jáchym.

„Vypadá to tak,“ souhlasí Igor a vyčkávavě se na Jáchyma zadívá.

„Tak vydrž, sednu si trochu pohodlnějc…,“ prohodí Jáchym. Přestane posedávat na patách, místo toho natáhne nohy před sebe, pak popadne Igora kolem pasu, nadzvedne ho a přehoupne si jeho zadek přes svá stehna. Nedočkavě ho obejme kolem pasu a přitiskne ho na sebe. Konečně tě mám v náručí… A hlavně živýho… Nemáš tušení, jak ve mně hrklo, když jsem tě uviděl bezvládně ležet v tý hlíně…

Igor se z toho všeho nemůže vzpamatovat. Ty vole, ještě před pár minutama jsem se projížděl na kole… a teď mě Jáchym drží v náručí… Jak se to stalo? A jak se mu to vůbec povedlo? Bych si nikdy nemyslel, že basketbalisti mají v rukách takovou sílu… a celkově, že jsou tak namakaní… Cvičí se mnou, jak kdybych nic nevážil! „Spokojenej?“ ušklíbne se na Jáchyma. Nebo se mám připravit na další manévry? Ne že bych si ovšem stěžoval!

„A ty?“ zajímá se Jáchym.

„Já jo,“ Igor se lehounce, potěšeně zavrtí.

„Tak já taky. Fakt tě nic nebolí?“ přeptá se Jáchym starostlivě a rukou, kterou má položenou kolem Igorova pasu, mu začne jen tak mimochodem hladivě přejíždět po břiše.

„Ach… teda jako ne, nebolí,“ ujede Igorovi… a za tu ruku Jáchyma chytne. Překryje jeho dlaň svou dlaní… a jejich prsty se propletou.

Kluci se na sebe roztouženě zadívají. „To jsem rád,“ hlesne Jáchym… a o kousíček se skloní.

Igor se naopak trošku natáhne, pořád ještě ale na Jáchymovy rty těmi svými nedosáhne. Volná ruka mu netrpělivě vyjede výš, obtočí se kolem Jáchyma a přitáhne si ho blíž. Začne se topit v Jáchymových očích… a pak už to nemůže vydržet, tak ty svoje zavře.

Jáchym se trhavě nadechne… a taky zavře oči. Popaměti vjede rukou Igorovi do vlasů… podepře mu hlavu… a pak se jejich rty konečně něžně, zlehýnka ochutnají. Poprvé…, ale ani náhodou naposledy. Ani náhodou naposledy! Teď už tě nepustím, ani kdybys mi nadiktoval těch čísel na záchranku třeba milion. Prostě tě nepustím nikdy. Smiř se s tím.

Igor z těch něžných dotyků Jáchymových rtů a jazyka chvílemi málem ztrácí vědomí. No co. Radši mu omdlím v náručí, než se zase nechat srazit nějakým podnapilým magorem… To by mě fakt ani ve snu nenapadlo, co se může všechno semlít, když se pojedu po dvěstěprvní projet po týdle mý oblíbený trase! Hmmm… Nejnádhernější na tom je, že po dvěstědruhý už tudma pojedeme spolu. Můžeme si dát sraz třeba na tý skoro dokonale ukrytý lavičce. Na tý, co se na ní scházej zamilovaný dvojice.