Slohová práce na volné téma

BRATŘI

Kamínky pod mužovýma botama jemně křupaly a Adama náhle napadlo, že je to vlastně erotický zvuk. Jako malý kluk miloval křupání zmrzlého sněhu pod nohama a tohle znělo dost podobně. Kdy byla pořádná sněhová nadílka, to už si ani nepamatoval. Vzpomínal, jak se starší sestrou brávali tu nejmladší na kopec u školy a ona se sáňkovala. Rád jezdil s ní, ještě v něm doznívalo dětství. Ale teď už snad pět let pořádně nesněžilo. Usmál se té vzpomínce a bezděky vydechl nosem, jako by se chtěl zasmát nahlas.

- Co? - zeptal se muž, jdoucí po jeho pravé straně.

- Ne, nic, jenom jsem si vzpomněl na mladší segru. -

- Taky jsem chtěl mladšího sourozence, ale máti byla toho názoru, že my dva jsme takový nápor na její nervy, že to nedá. Tak jsem aspoň vybrečel psa. -

- Taky mám psa. -

- Já už ne a brácha psa nechce, prý kdyby neměl rád děti. -

Adam si povzdechl. Zase ty řeči o imaginárním bráchovi. Navíc když skoro na beton ví, že žádný brácha neexistuje… I když by bylo moc fajn, kdyby existoval.

Noc byla tichá a ulice prázdná. První dotyk jejich rukou byl náhodný. Aspoň o tom byli oba přesvědčení. Druhý už ale ne. Jejich prsty se po chvíli propletly, protože jim oběma bylo jasné, že to nesmělé oťukávání je trochu infantilní. A tak šli a mlčeli, protože občas jsou všechna slova zbytečná. Když došli pod jakýsi strom, košatější než ty ostatní, muž zatáhl Adama do jeho stínu a začal ho líbat. Tvrdě, pánovitě, doslova majetnicky. A chlapec stál a držel. Cítil, jak se mu třesou nohy a celé tělo jako v horečce. Nebylo to po prve, co se líbal, ale po prve to byl vjem tak intenzivní, že zapomněl na všechno kolem. Na to, že člověk, který ho líbá, je jeho profesor, že je to někdo, kdo se za svou orientaci stydí natolik, že se maskuje vztahem se ženou. Nemyslel na to, že je v pozici žáka, který by si měl udržovat odstup, už jenom proto, že by se mu to mohlo škaredě vymstít. Co když se v pondělí po něm začne třídní vozit a mstít se mu za to, že odhalil jeho pravou tvář?

- Poslouchej, já jsem David, ne Ivan, rozumíš? Půjdeme teď k nám a já ti ukážu fotky nebo papír, prostě co budeš chtít. Musíš mi věřit, - šeptal mezi polibky jeho podmanitel.

- Jo, já vám věřím, jasně…, - mumlal Adam a možná ani moc nevnímal, na co odpovídá.

Šel za Davidem jak ztracené kotě, nechal se vést za ruku jako somnambul. David otevřel branku, šli pár kroků k dvojdomku a pak dovnitř.

- Nemáš žízeň? Nechceš čaj nebo colu? -

- Děkuju. Ale stačí mi i voda. -

David mu pomohl ze saka a pak se všechno pokazilo… Nebo možná ani ne? Ani nevěděl jak, najednou byli v ložnici. Sice tu nikdy nebyl, ale o účelu téhle místnosti nebylo jaksi pochyb. A o účelu, za jakým ho David položil na širokou postel, taky ne… Nechal se líbat stejně jako před chvílí pod stromem, cítil, jak ho Davidovy ruce jistě a zkušeně laskají a hladí. I přes oblečení se dotýkal přesně těch míst, kde se to Adamovi líbilo.

- Neboj se, neboj, dám pozor. Když už nebudeš chtít, tak stačí říct, opravdu toho hned nechám…, - šeptal vzrušením rozechvělý hlas.

Davidovi v hlavě hučelo varování, že sex při prvním setkání není to správné, ale on ho neslyšel. Nechtěl. Protože když chtěl zajet rukou Adamovi do kalhot, přejel už jen po holé hladké kůži a uvědomil si, že Adam si kalhoty stáhl sám. Hladil ho v klíně a pohrával si s ním, dokud si nebyl jistý, že chlapec opravdu chce. Když ho nagelovanými prsty začal otvírat, vytušil přece jenom, že Adam se bojí. Z práce byl zvyklý ovládat své emoce, ovládl se tedy i teď. Cítil, jak se chlapec uklidňuje, jak povoluje křečovitě sevřené půlky. A konečně kývl hlavou… V okamžiku, kdy jemně začal pronikat do chlapcova chvějícího se těla, mu hlavou blikla myšlenka: Kriste na nebi, brácha mě zabije…

A pak už nebylo nic, miloval se s touhou, jakou už dávno necítil. Slyšel Adamovy vzdechy, ale nezdálo se, že by se nějak bránil. Přesto si byl vědomý toho, že to Adama bolí, a tak se udělal mnohem rychleji, než byl zvyklý. Však oni si to vynahradí, mají na to ode dneška celou věčnost…

Bez toho, že by se obtěžoval z chlapce vystoupit, vzepřel se na levé paži, nadzvedl se a vzal jeho polopostaveného sameťáčka do dlaně a netrvalo dlouho a musel pevné sevření povolit. Cítil nával krve v tom malém svalu ve své dlani, cítil, že roste a tvrdne jak diamant, a tak ho začal neméně pečlivě leštit. Adamovy vnitřní stahy ho vytlačily ven, ale zároveň i nabudily. Rád by se vrátil, ale říkal si, že na po prve by jedno číslo mohlo stačit.

- Chtěl bys něco zkusit? - zeptal se po chvíli mazlení Adama.

- Určitě. -

- První moment to bude možná trochu nepříjemné, ale pak už to bude fajn, věř mi. -

Ani to nemusel říkat. Adam byl po milování celý na měkko.

Dobře naučeným krouživým pohybem jemně Adama zase povolil a jeho prsty vklouzly dovnitř. Vyhmátl uzlík prostaty a pak už jenom prodlužoval a udržoval Adama v dokonalé nirváně slasti.

- Panebože, co to bylo? - vydechl chlapec, když se mu po odeznění orgasmu vrátil dar řeči.

- Masáž prostaty. Velmi odborná masáž prostaty. -

- Ty nejsi údržbář. -

- Musím tě zklamat. Jsem urolog. Na druhé straně, aspoň víš, že se přede mnou nemusíš stydět. -

- Jestli tohle proplácí pojišťovna, pořídím si chronické potíže s touhle jedinou možností léčby. -

- Proplácí. Ale já dávám i soukromé masáže a platit u mne lze i tělem. Tak už věříš, že nejsem učitel? -

Adam mu zabořil nos do jamky na krku a přikývl.

David přikryl nahého chlapce dekou, vzal ho do náručí a oba usnuli.

***

Probudilo ho ne právě šetrné zatřesení.

Brácha nad ním stál jako bůh pomsty. Adam seděl na židli a vypadal tak vyjeveně, že být to jiná situace, asi by se tomu dokázal i zasmát.

- Jdu se zeptat, jestli s náma chceš jet do marketu, a z koupelny na mě vyjukne můj vlastní žák. Nahatej. Zbláznil ses, nebo co?! -

- Promiň, promiň, prostě jsme usnuli. -

Adam hleděl na ty dva tak vyděšeně, až se David bezděčně musel usmát. Ale brácha Ivan se nesmál.

- Co tu je k smíchu, prosím tě?! Jsi normální? To budeš za chvilku lovit kluky před základkou? -

- Ivo, přestaň, vždyť má devatenáct let, tak… -

- Na to ti z vysoka kašlu! Je to můj žák a konec. -

A pak se obrátil k Adamovi, i když jen slovně. Celou dobu si dával záležet, aby k němu byl zády:

- Adame, oblečte se a jděte domů. -

Adam by ho rád poslechl, ale jeho věci byly částečně zastlané v posteli, částečně se válely na zemi před ní. Naštěstí si to uvědomil i David, vstal a oblečení mu přinesl. V natahování slipů a kalhot trhl Adam světový rekord…

- Ani nevím, co mi odsud jede…, - špitl chlapec k Davidovi.

- To je dobrý, hodím tě domů autem . -

- Adame, já nechci být zlý, ale možná bude lepší, když půjdete na autobus. Je to nějakých sto metrů doprava od branky, pořád po chodníku. Myslím, že bych potřeboval být s bratrem chvilku sám. -

- Jistě, pane profesore… A omlouvám se, já… -

- Ježiš, brácho, tak ho nesežer. Prostě se spletl. -

- Jak to myslíš, spletl?! -

- Asi jako si nás pletou všichni. Snažil jsem se mu vysvětlit, že jsem někdo jiný. Chtěl jsem mu jen ukázat fotky. -

- V jednu v noci? -

- Chtěl jsem mu ukázat tu fotku a autem ho vzít domů. Jenomže se nám to, nějak vymklo… Teda mně se to vymklo… -

- Pozoruju. A jak to myslíš spletl? Jako, že si myslel, že do té postele leze… ke mně?! -

Ivan se obrátil k už oblečenému Adamovi.

- Vy jste si opravdu myslel, že jste se mnou, že je to tak? Mám pravdu? -

Tuhle hlášku slýchal Adam tři roky několikrát denně. "Mám pravdu? Je to tak?" to se jich třídní ptával v jednom kuse.

A Adam podvědomě kývl.

- Teda ne, ne tak, jak si myslíte. Napřed jsem byl opravdu přesvědčený, že vidím vás. Potom když mi David pořád říkal, že je váš bratr, tak jsem si říkal, že teda jo. A pak… pak už jsem nemyslel nic. Bylo mi to jedno…, - snažil se to honem uvést na pravou míru.

Dřív než se nadechl k další obhajobě a profesor k dalšímu sjetí jich obou, ozval se z chodby ženský hlas:

- Tak co je? Jedem, nebo nejedem? Já jen, že jsou slevy, tak tam beztak bude rojení bláznů. A já se odmítám nechat ušlapat kvůli dvěma sáčkům těstovin a roli toaleťáku. -

Do ložnice vešla mladá žena, kterou Adam vídával před školou čekat na třídního. Nejistě se rozhlédla.

- Děje se něco? Mám přijít později? Máme hosta? Nebo velký chural? - zeptala se s pohledem upřeným na Adama.

- Ne. Máme další ostudu na téma: Jak jsem si spletl dva bráchy…, - zavrčel Ivan.

- Není to tak zlé. To jenom brácha si myslí, že lákám jeho studenty k nepravostem na svůj ksicht. Nemůžu za to, že jsme si padli do oka. Byla to náhoda. -

- Když si ty s někým padneš do oka, obvykle je to hlavně průser, - povzdechl si už rezignovaně Ivan.

Žena se usmála a s klidem značícím, že ví, co má doma, pravila:

- Dole je prostřeno k snídani, tak pojďte. -

Adam chtěl odmítnout, ale David ho vzal za ruku, jako by to bylo cosi samozřejmého, a řekl:

- Ráno se má začínat snídaní. A já tě pak odvezu. Uvidíš, že brácha je fajn. Jen to musí trochu vstřebat. -

Adam seděl jak na jehlách. Jídlo mu doslova rostlo v puse. Naštěstí veškerou zábavu obstarali David s Alicí, přítelkyní jeho třídního.

- Náhodou, díky tady Davidovi jsem měla tu nejveselejší žádost o ruku ze všech kamarádek. Ivo mne pozval do Modré vlaštovky, nevím, jestli to tam znáš? -

- Asi ne, - špitl Adam.

- O nic jsi nepřišel. Dvě deci džusu stojí 60 korun, hlavní chod okolo tří stovek a ve finále ti předloží umělecky ušmudlaný talíř a domů jdeš s prázdným žaludkem a dorazíš se míchanými vajíčky, - zašklebil se David.

- No, asi tak. Ale dál. Dali jsme si jídlo, povídali jsme si, klídek, pohoda. Najednou dovnitř skoro vběhla taková divná ženská, sedla si poblíž a koukala. Na fakultě nás učili, že cvoky je nejlepší ignorovat, ale cosi mne nutilo ji podvědomě vnímat. Ale postupně jsem ji vnímat přestala, měla jsem oči jen pro Ivana. Najednou řekl, že má pro mne dárek. Vypadalo to jako stará modlitební knížka z antikvariátu. Otevřela jsem ji a zjistila, že je to jen tak hezky zpracovaná krabička. Uvnitř byl prstýnek… No romantika jako hrom. Ale v momentě, kdy mě vzal Ivo za ruku a já čekala to nejkrásnější vyznání lásky ve vesmíru, se ta ženská na nás vrhla. Tedy na Ivana. Začala na něho ječet, že jí se vymlouvá, že je na kluky, a nějaké jiné rajdě kupuje prstýnky a div ji nesvlíká už tady. No nechtěj vidět ten trapas. Já koukala jak z jara, co to ta ženská mluví, Ivan vysvětloval číšníkům, že si ho spletla, ale ona ječela čím dál víc. Nakonec to Ivan vzdal a nastrčil jí před oči občanku. Poslala ho do háje a odešla. Ani se neomluvila. A jak se po chvíli zjistilo, tak ani nezaplatila. Naštěstí to nechtěli po nás. -

- To byla naše instrumentářka. Od prvního dne po mně jela jak toulavý pes po uzeném. Popravdě jsem jí řekl, jak to mám, ale ona v klidu řekla, že mi to bude tolerovat. No cvok. Vyhýbal jsem se jí, jak to šlo, ale pak ty dva náhodou uviděla vcházet do Vlaštovky a malér byl na světě. -

- Bohužel jsem to vždycky odnesl já, - povzdechl si Ivan - Jednou jsem si šel s klukama někam sednout, a když jsem si odskočil, najednou se tam za mnou přihrnul číšník a rovnou se mi sápal po poklopci… Z kabinky v té chvíli vyšel starší pán, kouknul na nás a pravil:

"Nedejte se rušit, pánové."

- Víš, ty pošuku, jak mi bylo trapně? - obrátil se k Davidovi.

- O mnohé jsi ovšem kvůli své prudérnosti přišel. Kouřil přímo luxusně a tah měl jak leteckej motor. Občas jsem se bál, že vcucne i prostěradlo, - řekl David.

Ivan zabořil obličej do dlaní.

- Ušetři nás prosím podrobností. Adama tedy zvlášť… -

Alice se hihňala jak puberťačka a Adam k tomu neměl daleko. Jediný, kdo se zjevně nebavil, byl jeho třídní.

A všechno to začalo tak úplně nevinně…

***

Kámoš mu nabídl, že by ho vzal s sebou mezi pár známých, kteří "jsou jako my, chápeš, a nedělají z toho žádnou vědu."

- To jako fakt? Fakt bys mne vzal sebou? -

- Jasně. Proč bych ti to jinak říkal, ty trubko? Mimo to, tam tě po prve stejně pustí jenom s ověřeným členem. A vůbec se začátku bude lepší, když se budeš držet zpátky. Tohle není buzinec, rozumíš. -

Rozuměl, jak by ne… Sice tomu se začátku moc nevěřil, ale čím víc informací měl, tím víc stál o to, aby ho Milda s sebou vzal. Nějaký starší chlápek pořádá ve své vile večery "pouze pro zvané pány". To PÁNY bylo velkými písmeny a výjimky se neudělovaly.

- Koukni, takže pravidla znáš. Slušný oblečení, nic růžovýho a podobný fórky, politiku nech doma, a pokud si s někým padnete do oka, tak si to odbudete kdekoliv jinde, jenom ne v tomhle baráku. Pokud někoho poznáš, ale on se k tobě nebude znát, necháš i ty jeho. Hlavně a především ty ženatý. -

- A pokud si padnu do oka s pánem domu? - neodolal a zašaškoval si.

- Jednak je obsazeno, jednak bys asi dostal do zubů a jednak je ten chlápek spíš na mužský v plné síle než na mlíčňáky. Ale jinak je v plné síle i on, oficiálně se ví, že má v posteli dva. -

- Tak ti nevím, není to divný? -

- Proč? Prostě jim to vyhovuje, tak je nech. Ve svý ložnici může chodit po hlavě a odrážet se ušima, pokud to umí. On ti taky nebude říkat, s kým to máš nebo nemáš dělat. -

***

Netušil, co ho čeká, ale že to nebude jen tak něco, to tušil už když prvorepublikovou vilu uviděl po prve. Ale to co bylo uvnitř… Čekal trošku kýčovitou napodobeninu bůh ví čeho, ale všechno bylo moderní a praktické. Možná až moc. Pán domu je pozdravil a dál si jich moc nevšímal. Milda ale už tu pár lidí znal a ochotně s nimi Adama seznámil. Povídali si a smáli se. Brzy pochopil, že tady jde spíš o to na chvíli se zbavit masky a být sám sebou. Ani v jednadvacátém století se někteří lidé nezbavili předsudků a bylo třeba se držet určitého kodexu.

A pak zaslechl ten hlas. Někdo vyprávěl vtipy a zjevně bavil celou společnost. Adam se po dotyčném mrkl. Boženanebi… to ne… kdokoliv, jen ne on…

- Dobrý večer, pane p… -

Muž ho rychlým gestem zarazil dřív, než domluvil.

- Jste na omylu, mladý muži. Já jsem bratr vašeho profesora. Lidé si nás běžně pletou. Jsme dvojčata. -

Tak to už jistě, pomyslel si Adam. Dvojčata si jistě podobná být mohou, a to hodně. Ale ten hlas by poznal mezi stovkou jiných, už třetí rok ho poslouchá denně ve škole. A ta jizva ve tvaru písmene Z, tu si taky jistě nespletl. Problém ovšem byl, že už se nedokázal soustředit na nikoho a nic jiného. Profesor se mu líbil už od druhého ročníku, kdy ho dostali jako nového třídního. Vysoký blondýn s pronikavě modrýma očima. Klišé, ale když on byl fakt hezký a Adam z něj nemohl spustit oči. Ale mělo to i něco do sebe, začal v hodině dávat pozor… Ale protože se vědělo, že žije s tmavovlasou slečnou, která na něj občas čekávala před školou, moc se tím nezabýval. Ale teď… Muž sice dával ostentativně najevo, že si ho nevšímá, ale Adam si dobře byl vědomý několika kradmých pohledů. Tušil, co asi profesorovi šrotuje hlavou. Jistě mu není příjemné, že se potkali právě tady. Zvláště, když se prezentuje jako běžný chlap s holkou a předpokladem založit rodinu.

Na druhou stranu, v dnešní době by ho snad ze školy nevylili jenom proto, že je gay? I gay může být učitel, ne?

Ani nevěděl jak, stál u třídního a smál se jeho vtipům a tomu co vyprávěl. Když zas uviděl Mildu, přitočil se k němu a zeptal se:

- Nevíš, kdo je ten blonďák? -

- Jo, nějaký údržbář z nemocnice. Nebo instalatér. Kdysi tu mluvil, že má na starosti údržbu trubek. -

Ani nevěděl jak, najednou seděli sami a muž ho vehementně přesvědčoval, že se jmenuje David a jeho profesor je opravdu jenom jeho dvojče.

- A co ta jizva? -

- Byli jsme malí a blbí. Zorro mstitel se nám líbil tak, že jsme si jeden druhému udělali malou jizvu. Máma nás tehdy skoro zastřelila, jak zuřila. -

Hloupější výmluvu nikdy neslyšel…

Když ho vzal za ruku, uvědomil si, že ji má silnou, ale bez jediného mozolu. Instalatér, nebo dokonce údržbář by měli ruku drsnou a mozoly…

Na druhé straně strašně moc chtěl, aby ten člověk mluvil pravdu. Chtěl, aby ho dál držel za ruku, chtěl, aby se jejich kolena dotýkala. Chtěl víc, chtěl všechno. Možná ta jeho není dnes doma a on si vyrazil inkognito… Nevěděl skoro ani jak a šli spolu po ulici.

- Půjdem k nám, ukážu ti fotky, nebo co budeš chtít a uvidíš, že nekecám. -

Půjdem k nám… A tak šli…

***

V pondělí se Adam nedokázal podívat třídnímu do očí. Ale nic se nedělo.

V úterý byl taky klid.

A ve středu:

- … a tímto je na školy uvalena povinná karanténa. Od této chvíle. Takže se v klidu oblečete a stejně v klidu opustíte školní budovu. Během karantény se budete chovat slušně a mravně. Ne aby se některá z vás, slečny, vrátila v požehnaném stavu. Nebo někdo z pánů v témže provedení určeném pro pány. Nezapomeňte, že letos maturujete. Úkoly a vše okolo se budete dozvídat průběžně na školních stránkách. -

Doma se potkal se starší sestrou a oba se navzájem informovali co nového.

- Hele, brácho, víš, co je to haranténa? Haranti v karanténě. To si učitelstvo od nás oddechne. -

- No jo, ale co naši? -

Rodiče byli i s mladší sestrou služebně v zahraničí. Otec měl možnost jet na dva roky do Kanady a taková nabídka se neodmítá.

- Než to tátovi skončí, bude dávno po karanténě, - namítla sestra.

Začala škola-neškola. Byl za to rád, za každý další týden, kdy neuvidí třídního. K Davidovi se vždycky protáhl jak myš a přiměl ho, aby se začal zamykat ve své části domu. Ta představa, jak v klidu vylezl z koupelny nahý jak opravdový Adam a tam narazil na třídního, ta ho strašila i ze spaní. Vyděšený výraz učitele mu okamžitě líp než cokoliv jiného potvrdil, že jeho profesor opravdu není muž, se kterým se vyspal. A byl za to neskonale vděčný… Takhle to bylo nepochybně lepší.

===

SLOHOVÁ PRÁCE NA VOLNÉ TÉMA

Adam zamrkal na obrazovku počítače. Slohová práce na volné téma. Jaj… Jak to mám vědět, co mám psát? To nemohl aspoň nahodit, o čem to má být…?

A co kdybych zavolal Davidovi a zeptal se, co třeba bratříček rád čte? Nic víc, pochopitelně. Ale ráno bude v práci, tam mu volat nemám. Od vypuknutí blázince kolem covidu se prakticky neviděli. David v nemocnici v podstatě bydlel a z urologie se nechal převelet na centrální příjem. Sice spolu byli v kontaktu aspoň přes počítač, ale Adamovi zoufale chyběl. Navíc ho trápila ještě jedna věc. David byl těsně po medicíně a v nemocnici si odbýval tzv. kolečko. Musel projít všechna oddělení. Aby ho kde jaký známý neodchytával na ulici a nesvěřoval se mu se svými intimními problémy, s oblibou říkal, že v nemocnici udržuje potrubí. Konec konců, na urologii by rád zůstal i potom. Adama občas napadlo, že mezi svými v nemocnici určitě potká někoho, kdo mu bude sympatický. Bude pak ještě stát o něj?

A najednou ho napadlo, jaká slohová práce by se možná líbila Davidovi, a rovnou se do ní dal. Taková malá rozcvička. Věděl, že David je pro každou srandu, a jistě i teď se rád zasměje. Možná ještě raději než dřív. Pak to pochopitelně smaže.

***

Když ještě žili lidé…

Štěňata spí na sluníčku, stočená do klubka. Jsou to poslední štěňata, která ještě uvidím. Příští jaro už tu asi nebudu, zima je dlouhá a starý pes nemá moc šancí. Ale to nevadí, tak to prostě je. Jsem starý, starší, než kdokoliv z mojí smečky. Pojď sem, má vnučko, má radosti. Ty jediná jsi jako já, bílá s dlouhou srstí. Možná už jsi i ty poslední. Ty jediná jsi víc pes než vlk. Tak ty chceš, abych ti vyprávěl o starých časech, ale já ti už všechno tolikrát řekl… Já se ještě narodil v doupěti, které si kdysi pro sebe stavěli lidé. Ano, já se narodil v době, když ještě žili lidé. Teď už ovšem žádní nejsou a vyskytly se fámy, že nikdy ani takové dvounohé bytosti nežily. Ale já je viděl. Tedy jejich obrazy. Tak seď a poslouchej…

Kdysi se psi dělili na hodně ras, dnes už to tak není, malí a slabí zmizeli, zbyli jen velcí a silní a ti se časem začali křížit s vlky. A u lidí to bylo stejné, měli taky několik ras. A stejně jako dřív i my, mnoho barev. Tedy, ne tolik jako my, ale byli odlišní. Já si ještě vzpomínám na všelijak strakaté a barevné psy. Ale od té doby, co je mezi námi víc a víc vlčích kříženců, máme i jejich barvu. A časem s nimi splyneme.

První vzpomínka mého praděda byla, jak ho nějaké velké ruce chytily a daly do krabice na klobouky. Já tedy nevím, co to přesně je, ale pochopil jsem, že krabice je něco jako malé doupě, které se dá přemísťovat. Lidé v tom nosili věci, jako když mi přenášíme štěňata nebo ulovenou kořist.

Tu krabici, malé přenosné doupě, potom vzala nějaká dívka, to je lidská samička, a šla s ním ven z lidského domu a odnesla mého praděda od matky. Byla smutná a plakala. To znamená, že lidem z očí tekly slzy, jako když nám tam něco spadne. To se jim stávalo, když byli hodně smutní. Náhle se ozval mužský hlas. Muž byl samec.

- Ahoj, kampak jdeš? -

Místo odpovědi dívka otevřela krabici a můj praděd uviděl lidskou tvář. Ten člověk se usmál a pohladil ho. Já tedy nevím, co přesně to znamená, ale muselo to být něco moc příjemného, protože pradědeček o tom pořád mluvil. Prý jako když máte plné břicho a drbete si hřbet válením se v trávě. Hm, to mohlo být pěkné.

- To je tvoje svačinka nebo mazlíček? - zeptal se ten člověk.

Někteří lidé totiž psy jedli…

Dívka řekla, že ani jedno. Prý ji otec poslal, aby to štěně zanesla utratit. To znamená, že ho měla dát k někomu, kdo zabíjí štěňata. Ten člověk si od ní mého pradědečka vzal a odnesl si ho do svého doupěte. A dal mu jméno Svačinka.

Od toho dne žil Svačinka se svým člověkem a poslouchal ho, jako my svého vůdce smečky. Lidé mají spoustu podivných zvyků a pro Svačinku bylo někdy těžké je pochopit. Jeho člověk býval často smutný a on mu potom vyskočil na nohy a hrál si s ním tak dlouho, až člověk řekl:

- Tak pojď, kluku, jdeme ven. -

Šli potom do lesa nebo do parku, to je takový malinký les. Obvykle tam potkali jiné psy a on si s nimi hrál. Občas by se i popral, ale to mu člověk nedovolil. Ale jednou pradědeček onemocněl. Naštěstí to nebylo jako dnes. Kdo onemocní, ten umře. Ale tehdy ho jeho člověk odvedl k někomu, kdo pomáhal zvířatům. Když tam přišli po prve, byl Svačinka tak nemocný, že mu bylo všechno jedno. Ale příště už mu bylo líp a všiml si jedné podivné věci, ze svého člověka cítil, že se chce s tím druhým sblížit. Mluvil s ním, usmíval se a koukal na něj, jako kdyby si s ním chtěl hrát. A ještě víc. Svačinka cítil, že se jeho člověk chce s tím druhým pářit. Pořádně si toho druhého očichal. Ne, určitě se nespletl, byl to samec. To se pozná, že ano. Ale… i on vypadal a hlavně voněl tak, že nebylo pochyb. Ti dva se chtěli.

Svačinka věděl, že u lidí je to stejné jako u nás. Páří se samci a samice. Jak jinak by mohli mít mladé? Jenomže oni nemuseli čekat na dobu lásky, prostě spolu byli, kdy chtěli, a jejich mladé se rodí celý rok. Je to pravda, protože lidé si uměli udělat teplé příbytky a jídlo taky měli pořád. Já už zažil, že se štěňata narodila v období sněhu. Pokud smečka neměla teplé doupě a dost potravy pro matku, mláďata nepřežila.

Ten, co dokázal uzdravovat zvířata, hladil Svačinku po hlavě a smál se jeho jménu. Ale Svačinka cítil, že se zároveň dotýká ruky jeho pána, a dobře viděl, že se směje hlavně na něho. Teď už pán voněl zase jinak. Styděl se a cítil rozpaky.

Když přišli příště, ten, co pomáhal, hladil Svačinku a říkal mu:

- Ty jsi ale hezký kluk, víš to? -

Mluvil na Svačinku, ale on věděl, že ta slova patří jeho pánovi. Asi jako když rozkousal něco, co neměl, a pán se té rozkousané věci ptal, co se stalo, že je tak zničená. A Svačinka hned poznal, že mluví k němu, i když se na něj vůbec nedíval.

- Možná to bude znít hloupě, ale…, - začal pán.

A ten druhý řekl:

- Jasně. -

A oba se začali smát a podali si ruce. To tak lidé dělali, místo pořádného očichání se dotýkali. Možná proto, že měli takový malý nos a nic necítili.

- Michal. -

- Kamil. -

Tak Svačinka zjistil, že jeho pán má taky jméno. Do té doby to byl jenom pán.

Od té doby s nimi Kamil denně chodil ven a brzy na to se k nim nastěhoval. To bylo dobré, bylo víc jídla a víc zbytků pro Svačinku. Pán mu tajně dával ze svého a vždycky říkal:

- Kdyby nás Kamča viděl, tak dostaneme oba, ale ty to neřekneš, že ne? -

Svačinka nevěděl, co by oba dostali, ale docela rád by to ochutnal.

Jeho dva páni spolu spali v posteli, to je místo, kde lidé spí. Je pořád měkké a teplé a lidé se nemusí otočit dokolečka, aby pod sebou udupali trávu. Podle vůně Svačinka vždycky poznal, co dělali, ale nikdy nepochopil proč. Ale dělali to pořád, takže se jim to asi líbilo. Naučil se počkat, až byli hotoví a už se jenom objímali a hladili. Potom si vyskočil za nimi a oni ho nechali ležet na sobě a to bylo krásné.

Jenomže pak… pak začali být lidé nemocní. Moc nemocní. Nemoc byla všude. I mrtví. Prostě leželi tam, kde padli. Onemocněl i Svačinkův pán. Ležel v posteli, měl horké čelo a Svačinka ho pořád olizoval, protože cítil, jak slábne a slábne. Myslel si, že uzdravit člověka nemůže být jiné než uzdravit psa. Možná to trvá delší dobu, lidé byli větší než největší psi. Ale asi to tak jednoduché nebylo. Už s ním nikdo nechodil ven, nikdo si s ním nehrál. Ten druhý ho jen pouštěl ven a domů. Pánova ruka visela z postele, ale už nehladila nebo jenom málo. Tak Svačinka seděl, lízal mu prsty a čekal, až se pán zase uzdraví a bude si s ním hrát a házet mu míček. To je taková kulatá věc, lidé ji házeli psům a oni ji nosili zpátky. Prý to byla zábava, no nevím. Možná ano.

A potom onemocněl i ten druhý. Ploužil se domem a skoro celý den jenom ležel. Jednou se Svačinka nemohl dostat domů, a tak obíhal lidské doupě, až našel okno. To je taková díra, kterou si lidé dělali, prý aby jim do doupat šlo světlo. Tou dírou skočil dovnitř a ucítil něco divného. Ne pach nemoci. Něco jiného, něco, co neznal. Vyskočil na postel, ti dva tam leželi jako vždycky, přitisknutí k sobě. Lehl si na ně, jak byl zvyklý, ale… Ale něco bylo jinak. Pach nemoci zmizel. Teď tam byl pach smrti.

Chvilku seděl a nevěděl, co má dělat. Pak zvedl hlavu a začal výt. Dlouze a táhle, tak prý vyjí psi nad hrobem mrtvého pána…

Několik dní tam ještě byl, ale potom musel ven hledat jídlo a vodu. Vracel se pořád míň a míň, až se zatoulal tak daleko, že se už nevrátil. Lidé zmizeli, zůstali jen psi a kočky. A ti se z lidských doupat časem přesunuli do lesa, protože je tu potrava.

A to je všechno.

Štěně mu olízlo nos.

- A dědečku, žádní lidé už nejsou? -

- A možná, že jsou. Slyšel jsem, že se schovali pod zem jako krtci. Nebo že utekli do hor, vysoko, kde skoro nic nežije.-

Starý velký pes se položil a štěně, poslední psí štěně, se k němu schoulilo do tepla jeho těla.

A kdesi daleko v pralese se jedno opičí mládě postavilo na zadní…

***

A další, ať se drahý nenudí…

Faidon…

Podsaditý muž vešel do krásně upravené zahrady a nadechl se vzduchu, v tuto dobu vonícího pokropenou travou a kvetoucími stromy. Jeho zahradníkem byl člověk, který si za své služby dával platit doslova královsky, ale stálo to za to. Kdysi se o jeho zahradu starali otroci. Dělali, co se jim řeklo, ale nic víc. Ale zkušený zahradník, který své práci rozuměl, to bylo něco jiného. Flavius byl rád, že poslechl tehdy svého syna Faidona a toho muže najal. Brzy přijede jeho vzácný přítel Sokrates a on se už těšil, jak ho bude provázet zahradou a přilehlým sadem. Vešel do domu, nechal se svléknout a šel se vykoupat. V lázni uviděl svého syna a jako vždy pocítil neskrývanou hrdost. Nikdo, opravdu nikdo z jeho známých, neměl tak krásného syna. Manželka se sice zlobila, když to někdy říkal nahlas, a tvrdila, že tím na chlapcovu hlavu přivolá neštěstí.

Ale Faidon dospěl v mladého muže a nic se nestalo. Byl žákem ve škole filosofie a jistě ho čeká zářivá kariéra.

- Otče, - pozdravil ho syn, - jsem rád, že tě vidím tak spokojeného. Smím vědět, co tě tak potěšilo? -

- Dostal jsem vzkaz od svého přítele Sokrata. Příští měsíc sem přijede a slíbil, že po celou dobu svého pobytu bude mým hostem. -

Faidon se zdvořile usmál. Na Sokrata si pamatoval, byl zde asi před pěti lety. To mu bylo okolo třinácti nebo čtrnácti let. Otec tehdy trval na tom, aby se on a jeho starší bratr zúčastnili jejich debat. Mluvili o počasí, o politice, o náboženství… a jediné, co si z toho pamatoval, bylo to, že to byla nesmírná nuda.

Ale to bylo dávno, dnes si Sokrata vyslechne rád a se zájmem.

Ale nakonec ho spíš se zájmem pozoroval. Byl to vysoký, už starší muž. Ale Faidona přitahoval jako dosud nikdo.

Noc. Tichá vlahá noc. Jen se zahrady se nesla vůně a hlas cikád.

Faidon ležel v posteli, ale nespal. Nemohl. Skoro bez dechu naslouchal zvukům ze sousední místnosti. Kdysi tam spával jeho bratr, teď tam uložili Sokrata. Malou škvírou ve zdi nahlédl vedle. Sokrates seděl u stolu, hořící svíčka matně osvětlovala okolí. Viděl, že návštěvník nečte, jen sedí a dívá se ke dveřím. Jako by na někoho čekal. Na koho? Je snad s otcem domluvený, že mu pošle otrokyni nebo otroka? To asi ne, o tom nepadlo ani slovo. Koho tedy čeká? Faidon vstal a tak tiše, jak jen to bylo možné, vyšel ze své ložnice. Stejně tiše otevřel dveře do Sokratovy ložnice. Jak správně předpokládal, bylo otevřeno. Sokratovy ruce toužebně začaly hladit nahé, vysportované tělo. Neřekli si ani slovo, ale snad to ani nebylo potřeba.

Muž se jaksi samozřejmě ujal vedení a Faidon se mu se stejnou samozřejmostí dal. Faidon měl často styk s otroky v domě, ale city do toho v žádném případě nezapojoval. Ale teď, teď to bylo něco jiného. Nechal se od Sokrata milovat a cítil se šťastný, jak už dlouho ne. Ještě nikdy neběžel čas tak rychle. Když Sokrates řekl, že za tři dny musí odjet, pocítil Faidon bodnutí u srdce. Doslova.

- Nemohl bych jet s tebou? - zeptal se nejistým hlasem.

- To bych rád, milý. Ale tvůj otec si myslí, že v devatenácti letech jsi ještě mladý na to, aby ses stal mým žákem. Ale za dva roky už ti to nebude moci odpírat. Jsi muž, jistě pro tebe nebude těžké počkat. -

Bude…, pomyslel si Faidon, nahlas ale neříkal nic.

Utekl víc než rok a Faidonovy plány se zhatily. Elida a Sparta se ocitly ve válečném stavu. Už ani dopisy se nedaly posílat. Denně se objevovaly zprávy o nových útocích, o nových malých i větších půtkách.

Když došlo konečně k otevřenému útoku, byl Faidon rád, že matka a malé sestry jsou daleko a snad mimo nebezpečí. On sám bojoval o každou uličku, o každý kousek milovaného města. Staršího bratra i otce dávno ztratil z dohledu, ale na to se teď nedalo myslet. Bohužel jediné, na co brzy mohl myslet, bylo, jak uhájit holý život… Rval se do poslední chvíle, ale přesile tří mužů už odolat nedokázal. Po tvrdé rána do spánku klesl k zemi a svět se mu propadl do temnoty…

Probudil se svázaný a pohozený mezi ostatními zajatci. Elida padla…

Druhý den si jeho a ještě několik dalších lidí jako svou válečnou kořist vybrali čtyři vojáci. Dokonce mu dovolili se umýt od krve a dostal jídlo a vodu. A pak uslyšel osudnou větu:

- Koukněte, jak je hezký! -

A jeden z jeho nových pánů ho popadl za paži a rovnou po popostrčil ke stanu. I když si byl vědom svého nového postavení, Faidon se zoufale bránil. Jediné, čeho ale dosáhl, bylo to, že si jeho majitel přivolal kamaráda na pomoc a Faidon musel být po vůli nakonec jim oběma. A tak to bylo celou dobu, než ho přivedli do Sparty. Tam ho rovnou odvedli do domu otrokáře, který se specializoval na mladé hezké otroky.

Za tři dny ho prodali a tehdy, v nevěstinci zaměřeném na muže, kteří měli zájem právě o mladíky, si desetkrát denně vzpomněl na matčina slova, že na něj otec přivolá neštěstí.

První dny se bránil, ale pár pořádných výprasků ho brzy zlomilo. Pokusil se utéct, ale hlídali ho dobře. Jeho krása se teď stala jeho prokletím… Mezi zákazníky se rychle rozkřiklo, jaký hezký mladík je tu k mání, a jeho majitel se nestaral o nic jiného, než aby mu ve váčku cinkaly mince.

Ale to nebylo nic proti dravému stesku, který se občas ozval. V tomto městě žil Sokrates… Kolikrát už mu chtěl dát vědět, některý z jeho zákazníků by to možná udělal. Ale styděl se za své nynější postavení tak, že mlčel. Aby nemohl utéct, sebrali mu i bederní roušku. Jak by se mohl před svým přítelem takto objevit? To si neuměl představit. On, muž z aristokratické rodiny a teď je z něj otrok mužského chtíče…

Když se jedno odpoledne zase otevřely jeho dveře, zaregistroval, že vešel již starší muž. Oddechl si. Nebude to trvat dlouho a je velká naděje, že se nebude vyžívat ve vymýšlení všelijakých podivností. S povzdechem se postavil k lůžku a čekal na příkaz, jakou polohu si bude zákazník přát. Ani se na muže nepodíval. Jen stál se sklopenou hlavou a čekal.

- Ani se se mnou nepřivítáš, příteli? -

Faidon sebou škubl, jako by dostal ránu.

- Sokrate! Co tady děláš? Kde se tu bereš? -

- Přátelé se zmínili, že tu mají mladého muže neobyčejné krásy. A že ten mladík je válečný zajatec z Elidy. Musel jsem tedy jít a přesvědčit se na vlastní oči. -

Mladík ztěžka dosedl na lůžko. Nedokázal se Sokratovi ani podívat do očí. Sklopil hlavu a po tvářích mu tekly velké slzy. Jak jiné je milovat se s někým z lásky a jak jiné, pokořující a zahanbující je ocitnout se v roli bezmocného otroka, který nemá ani takovou cenu, nebo lépe řečeno, jeho služby, jako ovce. Kdysi tohoto muže upřímně miloval. Ale jediné, co cítil teď, byla bezmoc a hanba. Ta především.

Sokrates mu položil ruku na hlavu. Dobře chápal, jak mu je. Jak asi může být člověku, který je proti své vůli přinucen být po vůli komukoliv, kdo si zaplatí? Bez možnosti jediného slova na svou obranu, bez možnosti úniku nebo odmítnutí? Jak se asi cítí člověk, který je degradován na méně než oblíbeného psa?

- Poslechni, Faidone, tvůj otec byl můj přítel a tebe mám opravdu velmi rád. Ale jako filosof neoplývám penězi. Přesto se pokusím najít někoho, kdo bude ochoten tě vykoupit. Nebude to zítra a nebude to možná ani v nejbližší době. Ale určitě se to stane. Udělám pro tebe, co bude v mých silách. -

Kupodivu to netrvalo příliš dlouho a Sokrates přivedl muže jménem Kébet. Ten bez řečí zaplatil nemalou částku, kterou Faidonův majitel požadoval. Po půl roce nevýslovného utrpení byl Faidon zase na svobodě. Teoreticky sice patřil Kébetovi a žil v jeho domě, ale tento muž mu nikdy nedal na jevo, že by byl něco jiného než host. Dokonce po něm ani nepožadoval, aby se mu za prokázané dobrodiní revanšoval jinak než tím, že mu byl k ruce při opravě jeho domu. A kdykoliv přišel Sokrates, po chvíli si Kébet vždycky vzpomněl, že má něco naléhavého, a ty dva nechával o samotě. Trvalo to ale velmi dlouho, než Faidon začal zase mít ze sexu požitek. Ale Sokrates byl zkušený milenec a dokázal zase ve Faidonovi rozžehnout plamen touhy. Zdálo se, že Kébet má hodně práce mimo dům, protože poslední dobou už tam skoro nebyl. A ti dva mu za to byli vděčni.

Jednoho dne, když šel zamyšlený Sokrates ulicí, přistoupil k němu jeho známý.

- Zdravím tě, Sokrate. -

- I já tebe, příteli. -

- Chtěl bych ti něco říct o Kébetovi, kterého považuješ za svého přítele, Sokrate. -

- Poslouchám. Ale nejdřív mi řekni, chceš o něm mluvit v dobrém? -

- Spíš naopak. -

- Tedy mi chceš říct něco užitečného? -

- Ani ne. -

- Je tedy aspoň to, co mi chceš říct, pravda? -

- To já nevím… Jen jsem to slyšel… -

- Pak ovšem nevím, proč bych to měl chtít slyšet. -

A to je důvod, proč byl Sokrates tak velký filosof a všichni si vážili jeho moudrosti.

No jo no, jenomže to byl taky důvod, proč se nikdy nedozvěděl, že mu Kébet chodí za Xantipou…

***

Adam si chvilku pohrával s myšlenkou, že to pošle i třídnímu. No co, chtěl slohovku na volné téma? Chtěl. Tak co. Ale potom narychlo sesmolil něco o vesmíru, protože od Davida věděl, že to třídního zajímá. Pak to všechno odeslal a se spokojeným výrazem se skulil od stolu na postel. Tři vteřiny na to ucítil, jak mu na zádech vyvstal smrtelný pot. Doslova. Horečně přeběhl prsty po klávesnici a ruka na myši se mu třásla tak, že ani nemohl zaměřit na řádek.

- No do pr…, - vyhrkl zděšeně. Opravdu to poslal všechno…

Chvějící se rukou vymačkal Davidovo číslo. I kdyby měl špitál spadnout. Ale telefon nikdo nebral.

Až do večera cítil Adam svírání žaludku. Co z toho bude? Co si třídní pomyslí? Copak jsem už fakt takový cvok, že se nekoukám, co kam posílám? Sice třídnímu rovnou poslal mail s prosbou, aby VŠECHNY jeho slohovky bez čtení zahodil, ale pochyboval, že mu to projde.

Když v šest večer konečně David zavolal, zněl unaveně.

- Ahoj Adame. Potřebuješ něco? -

- No víš, asi mám trochu problém… -

- Jsi těhotný? To je super. -

- Srandičky srandičky. Já mám problém s tvým bráchou. -

- S Ivanem? Jak to myslíš, přišlo mi, že už to celkem bere? -

- No víš… já… napsal jsem si dvě slohovky jako cvičení. A potom až tu načisto. Ale omylem jsem mu poslal všechny tři. -

- Pořád nechápu, v čem je problém. Tak si vybere tu nejlepší a bude. Koukni, nikdy o tom doma nepadlo slovo, ale mezi vás dva, co se školy týká, já se plést nemůžu. -

- To je OK. Jenomže ty cvičné slohovky by se líbily spíš tobě než třídnímu. Rozumíš? -

- Asi jo… Takže trapas na obzoru? -

- Minimálně. -

Slyšel, jak se David směje. A cítil, jak se mu po něm stýská. Už od rána mu nebylo dobře a pevné objetí jeho paží by mu určitě udělalo dobře.

- Mám tě rád…, - řekl.

- Jsi v pohodě? - ozvalo se z druhé strany.

- Asi na mě něco leze. Možná se k vám zajdu vyšetřit, abych tě aspoň viděl. -

- Nerouhej se. Teplý čaj, teplou polívku, teplou peřinu, teplý film a spát. -

- Děkuju, pane doktore. -

- Já vím, mi je taky smutno, fakt mi chybíš. Až tahle bláznivá doba skončí a ty budeš mít po maturitě, zajedeme si na chatu a týden nevylezem ven. A ty, jestli se opravdu necítíš dobře, padej do postele, já to s bráchou vykomunikuju. -

- Rozkaz. -

Poslušně se zase položil do postele a usnul.

***

ÚNOS

Pes netrpělivě zakňučel, a když se Adam nehýbal, dloubnul do něj čumákem. Tak co bude? Už dávno měli jít ven a místo toho se páneček válí a jemu se tak děsně chce. Mimo to, už se začínají hárat fenky, takže venku je milion zajímavých vonných vzkazů. Tentokrát zaštěkl. Krátce a ostře. Tak co bude?!

Adam se probudil, až když s ním starší sestra ne zrovna jemně zatřásla.

- Pořídit si psa zvládne kde jakej trotl, ale postarat se… -

- Ježiš to už je deset? Něco na mě fakt leze, vzal jsem si prášek a… -

Sestra mu sáhla na čelo. Opravdu měl teplotu.

- Já s ním půjdu, ale jenom malej okruh, - nabídla se.

- Ne, to ne, takhle v noci, to není moc dobrý nápad. Já to zvládnu. -

Když vyšli před dům, uvědomil si, že nemá roušku. Vesele ji zapomínal, přesto, že jich několik leželo pod zrcadlem na chodbě. No, teď už nic, stejně je tma. Ucítil, jak mu studený vzduch dělá dobře. Posadil se na lavičku u baráku, psa pustil z řemenu, i když věděl, že riskuje pokutu. Seděl a vdechoval chladný vzduch. Náhle ucítil cosi podivného. Jako by po jeho těle někdo přejel drobnými prsty. Nebo ho jen tak "střepala zima", jak říkala babička? Ten pocit se opakoval. Tentokrát byl mnohem intenzivnější a jaksi opravdovější. Jako by na něj skutečně někdo sahal. Cosi mu to podivně připomínalo… A už věděl. Kámoš choval činčily a on se jednou přišel podívat na mláďata. Bylo jich snad deset. Lehli si tehdy s Tomem na koberec, činčily vypustili z klecí a ony si z nich udělaly překážkovou dráhu. Hopkaly po nich a jejich tlapičky byly jemné, malé a teplé. A pak po nich museli honem rychle uklízet, protože ten koberec si před X lety přivezl Tomův pradědeček z montáží v Afghánistánu a Tomova máti si na něm převelice zakládala. Ale to už byla minulost. Tom odešel na vysokou a jejich vztah vyšuměl dřív, než vůbec začal. Obrečel to a život šel dál. Musel jít…

Doma si vzal další prášek, bez mytí padl do peří a propadl se do neklidného snu. Zdálo se mu cosi divokého, hluk, světla, plaval vzduchem, jedna blbost za druhou. Už aby se probudil. Pak se zarazil, no moment, já spím a uvědomuju si to? Sním a vím, že jsem ve snu? A co to světlo? To se mi přece nezdá, bolí z něj oči. A zase ty doteky, stejné jako na lavičce u baráku. A bolest. Cosi mu svíralo hlavu a hrudník. Pevné pásy. Co se to děje? Zvláštní postava, šedostříbřitá s maskou místo obličeje. Vzala ho za ruku a vzápětí ucítil ostrou bolest. Berou mu krev? PROČ?

A náhle ho napadlo, co když to není sen? Jakkoliv sci-fi miloval, dokumentům o únosech mimozemšťany se jenom smál. Jasně, jen tak si vás vyberou mezi milionem jiných, určitě vhodnějších lidí a rozeberou vás na prvočinitele a hromadu vzorků. Odsají vám kdejakou tělní tekutinu, zavedou sondu všude možně i nemožně, jen aby… Ale blbost, ufoni jsou leda tak ve filmu…

Pevný stisk hlavy zesílil a do nosu mu kdosi zasunul… dvě sondy. Pomalu a hluboko. Bolelo to tak, že vykřikl a do očí mu hrkly slzy. Bolest neustala, jen byla snesitelnější, takže nedokázal poznat, jestli mu sondy zase odstranili. Ucítil další ruce. Bez ptaní z něj stáhly pyžamo. Uvědomil si, že je nahý a oni se ho dotýkají. I v tom stresu se zastyděl, že se večer nevykoupal. Rozevřeli mu kolena. NE, TO NESMÍTE… Rychle se pokusil dát nohy k sobě, ale oni, ať už to byl kdokoliv, byli silnější. Cítil, jak mu do klína lijí studenou tekutinu, a kdosi vzal jeho mužství a jemně za ně popotáhl. Hrůzou se mu skoro zastavilo srdce, aby ten jeden vynechaný úder potom dohnalo o to rychlejším tlukotem. Co mi to chtějí udělat? Doufám, že ne to, si myslím? Cítil, jak mu stáhli předkožku, smáčkli žalud a cosi se začalo tlačit dovnitř. Zoufale se pokusil sevřít nohy, ale drželi ho pevně. Vetřelec doputoval ke svěrači a bolestivě ho prorazil. Reflexivně stáhnul podbřišek a bezděky začal vzlykat jako malé děcko.

A pak uslyšel ten hlas. Mírný a konejšivý. Nerozuměl, ale věděl, že mluví k němu. Pochopil, že se ho jeden z těch šedivců snaží uklidnit. Cítil, jak ho hladí po vlasech. Ale taky cítil, že to není lidská ruka, co se ho dotýká. Přesto se k tomu hlasu upnul a snažil se z jeho tónu vycítit, co mu chce říct. I když zřejmě věděl, že to není možné, měl pocit, že už ho někdy někde slyšel. Třeba, že ho ráno zase pustí, až budou mít všechno, co potřebují? Krev, moč, slzy, kousek tkáně a… co ještě můžou chtít? Co chtívá doktor? Aha, ještě něco… Přece TOHLE mu snad odebírat nebudou? Při představě, jak mu zasouvají sondu do zadnice se orosil. Neodbytně se mu vracela vzpomínka na péčko, kde taky "ufouni" unesli vojáka a zkoumali ho velmi podrobně a velmi do hloubky. No fajn, to byla sranda, ale tohle se jeví nebezpečně reálně.

Ucítil další bodnutí a najednou se mu chtělo strašně spát. Nedokázal se tomu bránit a pomalu se propadal do neklidného spánku.

Nevěděl, jestli je noc nebo ráno, všude byla jen šedá mlha. Ale co věděl určitě, byl fakt, že ho nepustili. Není doma ve své posteli. Ležel připoutaný na bílém stole a okolo ševelilo několik hlasů. Nerozuměl jim, bylo to jako špatně naladěné rádio. A pak konečně ten hlas, který si pamatoval, tichý a konejšivý.

- Neboj se, všechno bude dobrý, jsi silný, to dáš. -

Vlídný tón hlasu ho rozlítostnil a on cítil slzy, které mu stékaly po tvářích. Jak ležel, tekly mu do uší. To nebylo moc příjemné. Šedivec to asi vytušil, protože mu něčím ty slzy setřel a zajel i do ucha. Chtěl prosit, aby ho pustili, ale nedostal ze sebe jediné slovo. Náhle si vzpomněl na knížku Johny si vzal pušku. Po jejím přečtení měl doslova trauma. Představoval si děs mladého vojáka, který si postupně uvědomuje, že je slepý, bez rukou a nohou a bez části obličeje. Prosí o smrt, ale doktor to odmítne. Výzkum je přece důležitější než cokoliv jiného. První, co se Johny musel naučit, bylo komunikovat. Pokusil se zas něco říct, ale nemohl, jako by měl v krku jakousi překážku. A morseovku neuměl. A ten ufon nejspíš taky ne. Cítil, jak mu hladí vlasy a jak se vlasy zachytávají o tu drsnou, nepozemskou pokožku.

Jak dlouho ho tu budou držet? Starali se o něj, necítil hlad, jen trochu žízeň. Z nějakého důvodu mu nedávali pít, jen ten hodný mu občas vytřel pusu jakýmsi chladným gelem. Chutnalo to trochu jako ústní voda, ale aspoň něco. Dýchal ztěžka, jako by mu někdo seděl na hrudníku, denně mu brali krev, že si říkal, že ještě dva odběry a bude vycucnutý jak Drakulova svačinka.

- Tak pojď, frajere. Otočíš se, ať nejsi oležený. Tak pokrč nohu, fajn. Hele, já ti trochu upravím to tvý rodinný stříbro, ať se ti dobře leží… -

Ufon mu pokrčil nohu a podložil ho polštářem. Vzal do dlaně jeho nádobíčko, jako by se to rozumělo samo sebou a poupravil mu ho.

- Páni, ty jsi ale hezký kluk, víš to? - zeptal se šedivec a dál ho hladil po tváři a po vlasech.

Hezký? Copak oni mají pojem o tom, jestli jsou lidé hezcí nebo oškliví, podivil se. Ležel se zavřenýma očima, aby šedivec nepoznal, že nespí. Přesto vycítil, že se ten tvor k němu naklonil. Cítil z něj vůni desinfekce. Málem ho rozkuchají a přesto se bojí, že se od něj nakazí nějakou lidskou nemocí a polívají se desinfekcí? Kdyby ho nechali jít už to první ráno, měli by klid oni i on. Možná, že jsou daleko ve vesmíru. Možná ten pitomý covid přitáhli na Zem oni? Musí si najít aspoň jednu spřátelenou duši. Možná je šedivec stejně hodný, jak teple a přátelsky zní jeho hlas. Otevřel oči a odhodlaně se na něj podíval.

Lekli se oba.

Čekal šedou šišatou hlavu s velkýma očima. Místo toho viděl obličej skoro lidský a modré oči, ale všechno to rozostřené za průhledným výzorem skafandru.

Ty modré oči mu připomněly Davida. Jak je možné, že si na něj celou tu dobu nevzpomněl?

- Ahoj Adame… Slyšíme se? -

On ví jeho jméno? Hlava se Adamovi točila, ale dýchalo se mu už líp.

- Už je to lepší, že jo? Už ti k dýchání stačí jenom oxygenátor, tak to už jsi chlapík. Adame, slyšíš mě? -

Chlapec kývl. Hleděl do těch modrých očí, jako by ho přitahovaly. Ale postupně si začal uvědomovat i okolí. Pokoj jako v nemocnici. Ne, to je pokoj v nemocnici. To je nemocnice. A před ním není žádný ufon, ale…

- Da-vi-de… -

- No sláva. Už jsem se bál, když jsi na mne jen tak koukal a nic jsi neříkal. Jak ti je, miláčku? -

- Ten štít… -

- Jasně, asi jsi mě přes to hned nepoznal. Jeden si v tom připadá jak mimozemšťan. Už z toho mám otlačený celý obličej, ale co nadělám. -

Pohladil mu rukou v modré rukavici vlasy a Adam si uvědomil, jak o tu rukavici drhnou. Konečně mu došlo, že žádní mimozemšťani se nekonali. Je nemocný a to všechno se mu jen zdálo… A David tu byl celou dobu s ním. To on ho pořád hladil a mluvil na něho.

- Tak já zas musím jít. Ale hned jak budu moct, tak za tebou příjdu. A mám tě pozdravovat. Sestra je v pořádku, vaši taky. A… brácha ti vzkazuje, že tím, že místo jednoho úkolu pošleš tři, si u něho nešplhneš. Nechá si prý tu o vesmíru. Z té první moc koukala ta knížka, která tě inspirovala. Ta druhá prý byla nejlepší, ale asi by to neprošlo. A mám ti vyřídit, že člověk, který vykoupil Faidona, se jmenoval správně Kriton. Máš si doplnit základní vzdělání. -

Adam by rád viděl, jak se David tváří, ale přes roušku a štít toho moc vidět nebylo.

- Děkuju, - zašeptal aspoň a propadl se do posilujícího spánku…