Hledači pokladů

Martin

„Píp, píp, píp,“ ozývalo se hlasitě z detektoru kovů v rytmu přejíždějícím po nedávno zoraném poli kdesi u Uherského Brodu.

„Honzo, Honzo! Něco mám, je to tak deset čísel hluboko a je to velké!“ nadšeně zvolal mladík, načež odhodil hledačku a zabořil se do hlíny malou lopatkou.

Druhý mladík k němu dorazil zrovna ve chvíli, kdy narazil do něčeho kovového, plácl ho po zádech a odpověděl:

„Marťas, to bude zase kus ulomené radlice nebo něco podobného.“

Martin si hned uvědomil Honzovu ruku na svých nahých zpocených zádech a lehce znervózněl. Nechtěl, aby ji Honza hned sundal, ale zároveň vůbec nebyl schopný pokračovat v kopání, takže se bál, že to bude vypadat divně.

„Hej, sorry, nenech se odradit,“ vyložil si to Honza po svém, vzal do ruky svou lopatku a začal kopat s ním. Za chvíli se jim podařilo část kovového předmětu ukrytého v zemi odkrýt a oba koukali na několik rovnoběžných úzkých tyček a přemýšleli, co by to mohlo být.

„Hele, já to zkusím podebrat z téhle strany, jestli už by to nešlo vyloupnout,“ prohlásil Honza a snažil se dostat předmět ze země. Martin mezitím místo pokusu sledoval jeho zatínající se bicáky a kapičky potu stékající po jeho prsních svalech až na vypracované břišáky. Nemohl se od pohledu na něj odtrhnout. Už když spolu chodili na střední, pochopil, že je mu s Honzou dobře nejen jako s kamarádem, ale nikdy se mu nepokusil nic naznačit – představa, že by ho poslal do háje a že by se s ním potom přestal vídat, ho stále děsila víc než to, že kromě pár kamarádských dotyků s ním nic víc mít nebude. A to on by rozhodně chtěl, mnohokrát si to představoval ve svých fantaziích.

„Co koukáš?“ vytrhl ho Honza z rozjímání. „Vezmi to z druhé strany, to už vyrveme.“

Martin se rychle vzpamatoval, popadl lopatku a za chvíli už se jeho svaly napínaly stejně jako Honzovy. Z tvrdé práce doma na statku byli vytrénovaní oba.

„Ještě kus, na tři pořádně – raz, dva, tři!“ zavelel Honza a v tu chvíli se opravdu ze země vyloupl kýžený poklad.

„Ty vole, co to je?“ vykřikl Martin.

„Co by to bylo?“ rozesmál se Honza. „Vidle, ty pako, našels staré vidle!“

Martin se rozesmál taky, ale hned do Honzy naoko nazlobeně šťouchl: „Jaký pako? Tys naposled našel zlomený klíč, za tohle dostanu aspoň stovku na Aukru.“

„Leda tak bůra ve výkupu kovů,“ vrátil mu šťouchanec Honza.

Než se ale do sebe opravdu pustili, přerušil je zvuk motoru od pár metrů vzdálené silnice. Ne, že by kolem nejezdila stále nějaká auta, ale tohle bylo jiné.

„Koukej, kámo, támhle,“ všiml si ho první Martin a naznačoval směr, jako kdyby tam viděl nějakého jelena, nebo snad dokonce medvěda.

„Ty jo, dobrý bávo,“ komentoval hned Honza bílé BMW, které se rychle vylouplo z lesa, ale na rovince před nimi začalo zpomalovat.

„No jo, Pražáci,“ odfrkl si Martin, když si všiml SPZ, „se nedivím, když mají takových prachů.“

„Nezáviď, si na něj taky jednou vyděláš,“ povzbuzoval Honza, ale hlavně se snažil zachytit každý detail auta, kterých tu po vesnicích moc nejezdí.

„Jo, po pětikačce ve výkupu kovů,“ rozesmál se Martin, ale to už auto skoro zastavilo a začalo se stahovat přední okýnko. Z něj vykoukli dva týpci, odhadem tak kolem třiceti, a něco sledovali.

„Kam čumí?“ vyprskl Honza.

„Nevím, tak asi na ty kopce, to v Praze nemají,“ vysvětloval Martin, ale i když se krajina za nimi krásně vlnila a vytvářela nádherná panoramata, nemohl se zbavit pocitu, že tohle důvod jejich zpomalení nebyl. Než to ale mohl rozvést, okýnko zase vyjelo nahoru, auto se odpíchlo od silnice a během chvilky zmizelo z jejich dohledu.

„Ach jo, aspoň jednou projet bych se tím chtěl. Víš, prostě cítit ten odpich, když dupneš na plyn, vnímat tu sílu, když v rychlosti projíždíš zatáčku, užívat si to pohodlí…,“ sledoval zasněně Honza prázdnou silnici.

„Jo, jo, to bychom mohli,“ zakřenil se Martin, „třeba dneska večer do Brodu, abychom zase nemuseli pěšky!“

Kuba

Kuba si neskutečně užíval ty vesnické silničky s množstvím záludných zatáček, které se tak lišily od nudně monotónní dálnice nebo ucpaných pražských ulic a které konečně dávaly vyniknout jejich sportovnímu BMW, které si s Tomášem pořídili, když zjistili, že jim přece jenom po splátkách hypotéky ještě nějaké peníze zbývají.

Tomáš právě na displeji vybíral nějakou jejich oblíbenou operu, která by se hodila skvělé náladě, vyvolané nejen vydařeným výletem na místní kopce, ale hlavně dnem otevřených dveří v nedaleké sklárně. Tam se vydali skoro přes celou republiku a podařilo se jim ukořistit několik nádherných pokladů v podobě designových skleniček na víno a whisky za akční ceny.

„Hele, nebylo to někde tady?“ ozval se najednou Tomáš.

„Co, co by tady podle tebe mělo být?“ kontroval lehce podrážděně Kuba, jenž nesnášel nepřesné vyjadřování.

„No, ti borci, jak jsme je tu ráno viděli, jak něco hledali na poli,“ nenechal se odbýt Tomáš.

„Jo, to bylo tady někde. Proč? Teď už tam nebudou, ne?“

„To asi ne, ale stejně bych je ještě jednou rád viděl. Byli to fakt sexy chlapci a oba jen do půl těla. Měli jsme je ráno vzít.“

„A kam bychom je jako brali? Hele, byli fakt dobří, ale tohle se děje jenom v povídkách – jakože chlápek zastaví mladému sličnému stopaři, ten s nadšením nasedne a pak je to jen 18+.“

„No já vím, ale tak přemýšlet o tom můžu, ne? A aspoň jednou za život bych to zkusit chtěl.“

„Hele, nech si tohle povídání na hotel místo předehry,“ procedil Kuba a jal se plně se soustředit na řízení. Jakmile ale jejich BMW vyjelo z lesa, ozvalo se od jeho spolujezdce nejdřív tlumené a potom už docela rozhodné:

„Zastav…, říkám ZASTAV!“

„Co? Proč?“ Kuba přibrzdil a snažil se zjistil, jestli není na silnici nějaké překážka nebo se na ně odněkud z pole neřítí srnka. Nabourat by tohohle plechového krasavce rozhodně nechtěl.

„Tamhle! To jsou ti dva! Vypadá to, že už skončili a jdou naším směrem. Zastav u nich. Třeba je svezem,“ dirigoval Tomáš další dění, a jelikož se oba kluci v tu samou chvíli otočili za přijíždějícím autem, které viditelně zpomalovalo, zdálo se Kubovi, že teď už nemá jinou možnost než jim zastavit. Když se dostal vedle nich, stáhl okénko a houkl na ně:

„Čau, pěkný hledačky, našli jste něco?“ V hlavě mu už pak jen proběhlo, že se na ně aspoň podívá zblízka, když už nic jiného.

Oba kluci se podívali nejdřív na sebe, pak na hledačky nesené přes rameno, a nakonec jeden z nich směle prohlásil:

„Jasně, že našli.“

„No, teda hlavně staré vidle a zlomený klíč,“ zakřenil se druhý.

„Náhodou,“ hodil ten první na toho druhého vražedný pohled, „já našel i třeba tuhle minci z roku 1962.“

„No, takže jsme si nevydělali ani na autobus do Brodu, natož večer na pivo,“ zazdil to zase ten druhý.

„Ale jindy jsme toho našli víc,“ snažil se situaci ještě zachránit ten první, aby před Pražáky nevypadali jako nějací chudáci.

Kuba měl snad i pocit, že na něj udělal smutné oči, ale nebyl si jistý, protože celou dobu civěl na jeho namakaný hrudník bez jediného chloupku. Tihle borečci si triko nenandají, ani kdyby venku mrzlo, proběhlo mu v hlavě. Pobaven touto úvahou si všiml druhého mladíka, který stejně hltavě pozoroval jejich auto. Taky by sis chtěl sáhnout, co?

„Ehm, no, tak obojí se dá řešit,“ ozval se spolujezdec, jenž se snažil z Kubova výhledu také něco mít a jemuž vadilo, že se diskuze nikam neposouvá.

„Vy byste nás svezli?“ vyhrkl ten druhý mladík zaujatý jejich autem.

„Jasně, tedy, stejně jedeme do Brodu, a když nám ukážete, kde mají dobré pivo, tak vás na jedno klidně pozveme,“ vzpamatoval se Kuba.

Oba mladíci se nadšeně usmáli a už se hrnuli k zadním dveřím.

„Moment! Ty zabahněný boty si sundáte a dáme je do kufru do nějakýho igelitu společně s těma vašima nástrojema.“

„Ehm, jasně, sorry,“ začervenali se, když si uvědomili, že bavorák není traktor. Poté co ještě Tomáš pro jistotu přehodil zadní sedačky dekou, mohli se kluci konečně uvelebit.

„Chcete pustit nějakou hudbu?“ začal si tentokrát Kuba hrát s displejem, ještě než se rozjeli. V autě se na chvíli rozhostilo trapné ticho.

„Máte tam třeba něco od Elementa?“ osmělil se konečně jeden z mladíků s výrazem, že se touhle volbou nemůže netrefit.

Kuba se na něj vyděšeně podíval, ale vcelku rychle se mu podařila polknout otázka: A to je kdo? „Eh, toho tam nemáme, co třeba E… Ed Sheeran?“ snažil se trefit pro změnu on.

Teď se na něj zase vyděšeně podívali oba kluci, ale neodvážili se ani špitnout.

„Fajn, jedeme,“ zavelel Kuba, zařadil a dupl na plyn. Auto se ladně odpíchlo od silnice, a ještě než se stačily ozvat první akordy kytary, už v plné síle a ladně řezalo zatáčku. Kuba rychle koukl do zrcátka, jestli přece jen nevybral špatně, ale odpovědí mu byly jen nadšené výrazy obou borečků, zatraceně hezkých borečků. Ti si celou cestu očividně nesmírně užívali, obzvlášť když Kuba najednou nečekaně zrychlil, aby předvedl, co jejich auto dovede, to z nich vyloudil i nějaké to: Ty krávo, to je kára!

Ok, takže jedeme do Brodu, na zadních sedačkách vezeme dva moc pěkný polonahý kluky, ale co dál? Tahle otázka Kubu trápila celých 15 minut, než se ocitli v Brodu před hotelem. A pak si to uvědomil:

„Uh, hele, kam vlastně chcete vzít? Tady už jsme u našeho hotelu.“

Jeden z kluků, očividně zklamaný z toho, že to bylo do Brodu takhle blízko, se rychle vzpamatoval a prohlásil:

„Tady je to super, hned vedle na Panský točí dobré pivo a dneska tam bude hrát i nějaká kapela. Půjdeme tam.“

„Výborně,“ vložil se do toho Tomáš, „my si jdem dát rychlou sprchu a hned jsme tam, dlužíme vám ještě to jedno pivo.“

Než stačili mladíci zareagovat, že to jsou spíš oni, kdo jim něco dluží za odvoz, už jim Tomáš s Kubou podávali z kufru jejich zabahněné boty a detektory. Stihli tedy aspoň slušně poděkovat a vydali se směr hospoda.

„A co dál?“ obrátil se Kuba na Tomáše, když je ztratili z dohledu.

„Jak jsem říkal, jdeme do sprchy, pak za nima a pak se uvidí, nebo máš lepší plán na večer?“

Lepší plán na večer Kuba opravdu neměl.

Honza

„To bylo boží, kámo!“ zahlaholil Honza, když si s Martinem konečně ťukli orosenou sklenicí piva. Stále nemohl uvěřit tomu, že se dnes svezl bavorákem. „Škoda jenom, že ten Brod nebyl dál.“

„Haha, to ti připomenu, až tam zítra zase půjdeme ráno pěšky,“ rýpl si do něj Martin.

„Zítra už tam nejdu, stejně tam nic není, určitě je to už vysbírané,“ zamračil se na chvíli Honza, ale pak se vrátil ke svému spokojenému výrazu – tenhle zážitek mu nemůže nic pokazit, ani ty zatím neexistující poklady, co hledají.

„No a kam chceš tedy zítra jít?“

„Hele, půjdeme na nádraží, stejně jsme tam dneska chtěli přespat, a ráno se svezeme do Hradiště a zamíříme k Velehradu. Tam přece něco v těch polích okolo musí být, ne? Když tam přece byli i ti dva zvěrověsti!“

„Zvěrověsti?“ Martin vyprskl smíchy.

„No, ty, neříkej mi, že tam něco někde nezakopali.“

„Tak jo, ty zvěrověste, pojedeme tam.“

Martin byl dobrý kamarád. Vždycky když Honza něco vymyslel, neváhal a přidal se, i když se to nakonec neukázalo jako nejlepší nápad. A když nastal nějaký problém, vždycky je z toho nějak vysekal. Třeba teď, jak jim zajistil ten odvoz, když jim řekl, že potřebují do Brodu a dělal na ně smutné oči, to musí zabrat na každého, i na Pražáky.

„Hele, myslíš, že ti Pražáci přijdou?“ vypadlo z něj najednou.

„Jo, já myslím, že jo, slíbili nám to pivo.“

„No, jen jestli, oni často něco slibují a pak z toho nic není, jak ten z televize.“

„Hele, nevím, koho myslíš, ale tamhle zrovna jdou,“ zpozoroval Martin.

„Fajn, hm, ani nevíme, jak se jmenují,“ dodal Honza, než se oba týpci, co mají na bavoráka a teď očividně i na dost drahé hadry, přiblížili na doslech.

„Kuba a tohle je Tomáš,“ vybalil hned první z nich, jako by jim četl myšlenky.

„Honza,“ vystřelil k nim, aby si s nimi podal ruce, „jo a tohle je Martin.“

„Koukám, že už jste začali, co tady mají dobrého?“ zeptal se Kuba.

„Tak tohle je místní jedenácka Patriot,“ ukázal Honza na již poloprázdné půllitry, „a na jídlo jsme se ani nedívali.“

Martin střelil po Honzovi pohledem a ten jen dodal: „Teda zatím.“

„Hele, maj tady nakládanej hermelín, to si dáme. Slečno, haló, slečno,“ snažil se Tomáš upoutat pozornost servírky, „čtyřikrát nakládanej hermelín a dvakrát…, vlastně čtyřikrát velkou Plzeň.“

Honza povytáhl obočí, ale nakonec nic neřekl. Když objednávají, tak zvou a nakládaný hermelín ani půllitru Plzně nebylo něco, co by měl někdy v plánu odmítnout. Navíc ho teď trápily úplně jiné otázky, např. jaký objem motoru ten bavorák má, jestli má fakt náhon na zadní kola, kolik s ním už najeli apod.

Po několika dalších pivech a mnoha zodpovězených otázkách ohledně auta, ale i života v Praze se atmosféra dost uvolnila a bariéry mezi dvěma odlišnými světy pomalu padly.

„Hele a jak často chodíte do fitness?“ neubránil se dotazu, který mu dlouho vrtal v hlavě, Tomáš.

„Fitness? Co to je?“ podivil se Honza.

„My na posilku moc nejsme,“ vložil se do toho Martin.

„No,“ pochopil Honza, „ty svaly máme z makačky na statku. Zvedáme balíky slámy a…“

Martin ho pohledem utnul, ale Honza moc nerozuměl proč, a tak pokračoval:

„Vždyť je to z poctivé práce, že jo, Marťas?“ A než se Martin vzpamatoval, začal Honza mu osahávat bicáky a prsní svaly. Oba týpci tohle divadlo se zaujetím sledovali, zatímco Martinovi se vehnala červeň do obličeje. Nechal na sebe sahat ale dostatečně dlouho, než Honzu odstrčil, takže muselo být zjevné, že to bere víc než jen kamarádsky.

„Nech toho, sahej si na sebe,“ hraně se rozčílil Martin, ale Honzu to z míry rozhodně nevyvedlo.

„Jasně, klidně si sáhněte, jak říkám, poctivá práce.“ Tomáš se nenechal pobízet dlouho a hned si na Honzovy vypracované bicáky sáhl. Ten se ještě snažil zatnout co nejvíc, aby se před nimi nezahanbil. Kuba se přidal vzápětí a pro změnu zkoušel jeho svaly na prsou a pak dodal:

„No, to se hned vidí poctivá práce.“

Honza byl radostí bez sebe, že týpci, co jsou Prahy a mají bavoráka, dokážou taky ocenit jeho úspěchy, byť se pro ně zase tolik snažit nemusel. Koutkem oka pak zahlédl stále červený Martinův obličej. Dostal z toho dojem, že mu Martin teď musí závidět, ale než stačil říct, že Martin taky poctivě pracoval, ozvala se kousek od nich servírka, že už budou zavírat. Pravda, kapela už před chvílí dohrála a po desáté už je třeba zachovat noční klid. Honzovi se ale ještě pryč nechtělo, tedy rozhodně se mu nechtělo vyrážet teď přespat na nádraží, zvlášť když byl v takhle dobré společnosti.

„Hele, kousek odsud je bar, kde mají ještě otevřeno,“ nadhodil tedy.

„No…,“ váhal chvíli Tomáš, „víte co, my máme na pokoji fakt dobrou skotskou whisky, tu tam určitě mít nebudou, nechcete jít s náma ji ochutnat?“

„Jasně,“ vystřelil Honza bez váhání, ale pak se otočil na Martina, „nebo máš lepší plán?“

„Jo, jo, proč ne,“ vzpamatoval se konečně Martin. A tak vyrazili.

Tomáš

Když všichni dorazili na hotelový pokoj, mladíci se ani nestihli rozkoukat a Tomáš už jim nabízel panáka prvotřídní skotské kouřové whisky.

„Tak na dnešní setkání,“ pronesl Tomáš a nově zakoupené skleničky o sebe jemně cinkly. Večer se zatím vyvíjel podle Tomášových představ. Jasně, už jen to, co prožili doteď, bylo vážně dobré, ale cítil, že je tam stále ještě potenciál k dalším věcem, ale uvědomil si, že nejdřív je potřeba promluvit si s Martinem. Ale jak?

„Eh, eh…,“ rozkašlal se Honza, který to do sebe hodí opravdu jako panáka, „to je tedy síla!“

„To by se nemělo…,“ snažil se poučovat Kuba, ale Tomáš ho včas zarazil.

„Jasně, nechceš ještě jednu?“

Honza na něj ale nereagoval, rozhlížel se kolem sebe a pak odpověděl otázkou: „Nemohl bych se spíš teď vysprchovat? Jsem hrozně ulepený od potu a hlíny.“ Štěstí dnes hrálo v Tomášův prospěch, a tak když ani on, ani Kuba neprotestovali, zapadl Honza hned do koupelny a v pokoji na chvíli zavládlo trapné ticho.

„Eh, tak my si sedneme tady a ty si můžeš dát židli sem,“ pobídl Kuba Martina, který byl z celé situace ještě stále trochu mimo.

„Jak ti chutná whisky?“ zeptal se hned Tomáš, aby z Martina, který byl většinu času spíše zamlklý, něco dostal.

„Jo, super, je moc dobrá. Hele, fakt díky moc, že jste nás vzali a pozvali na pivo a…,“ rozpačitě ze sebe soukal.

„Jo, to je jasný, jste s Honzou dobrá parta, co? Jak to spolu vlastně máte?“

„Jak jako máme?“ začervenal se znovu Martin.

„No, tak viděl jsem, jak na Honzu reaguješ…“

Martin se na něj chvíli zmateně koukal, červeň se mu znovu vehnala do tváře: „Ale nic mu neřeknete, že ne? To by mě zabil!“

„Jasně, že mu nic neřeknem,“ pokračoval Tomáš, „ale můžem zkusit zjistit, jestli to nemá podobně, co myslíš?“

„Heh, já nevím…, to byste pro mě udělali? A jak?“

„To nech na nás,“ kopl do sebe Tomáš zbytek whisky a pak jen udiveně zíral před sebe. Tohle nemůže být jen štěstí, pomyslel si.

Ve dveřích pokoje stál Honza a tvářil se omluvně:

„Ty trenky byly hrozně zpocený, nechal jsem je tam zatím uschnout, nevadí?“

Všichni tři kluci s málem otevřenou pusou koukali, jak z jeho vlasů padají kapky vody na jeho svalnatý hrudník, odkud stékají po vypracovaných břišácích a ztrácejí se pod ručníkem, který jediný zakrýval, co se ani nesnažili domýšlet.

„Ne, jasně, tedy…,“ koktal Kuba, „pojď za námi, dáme si ještě whisky.“

Honza se nenechal pobízet, a jelikož už nebyla volná židle, sedl si rovnou na postel. Kuba třesoucí se rukou nalil dalšího panáka a všichni si znovu ťukli. Tentokrát to do sebe rovnou kopnul Martin, něco zabručel a vystřelil do koupelny. Tomášovi nemohlo neujít, že se před tím na Martinových trenkách vytvořila docela slušná boule. A jak si uvědomil hned vzápětí, brát si na večer upnuté džíny, nebyl moc dobrý nápad. Naštěstí ale pokoj ozařovalo jen světlo z chodby, takže nebylo nic vidět.

Když tedy zůstali s borečkem sami, nastal prostor pro splnění slibu, a tak Tomáš hned spustil svůj plán:

„Hele, to mi neřikej, že ty břišáky máš jenom z práce na poli, to musíš něco cvičit, ne?“

Honza sklopil hlavu, aby si prohlédl svůj výstavní six pack, a tiše zašeptal:

„Neříkejte to Marťasovi, ale cvičím na to sedy lehy.“

„Nekecej,“ pokračoval Tomáš ve výslechu, „to cvičím taky, ale takovej pékáč buchet z toho nemám. To by mě fakt zajímalo, jak to děláš.“

„Hele, fakt nic složitého, sleduj,“ nechal se Honza vlákat do pasti, lehl si na postel, pokrčil nohy, což nutně nadzvedlo osušku, pod kterou nic neměl, a pustil se do toho.

Na změněnou polohu nejdřív zareagoval Kuba a se slovy: „Počkej, pomůžu ti,“ si klekl před postel a chytl ho za kotníky. Už se ani nesnažil předstírat, že se nedívá tam, kam měl teď nejlepší výhled, protože se Honza se plně soustředil na provádění cviků.

„Vidíš…, jak… se… mi… zatínají… ty… svaly…,“ ukazoval a Tomáš už ani chvilku nelenil, přistoupil k němu a začal mu je dlaní ohmatávat.

„No, jo, úplně to cejtím, jak pracujou, na tohle si určitě musel sbalit spoustu holek…,“ odmlčel se na chvíli, zatímco se jeho ohmatávání měnilo spíš na hlazení, „… nebo kluků“.

Honzovy oči zableskly, ale nic neřekl, nijak neprotestoval, naopak zareagoval celkem zřetelným vzdycháním.

A v tom se z koupelny také jen v ručníku vrátil Martin.

Martin

Když se Martin vrátil z koupelny do pokoje, naskytl se mu pohled, který by nenašel ani ve svých nejbujnějších fantaziích. Jeho kamarád Honza, do kterého byl už několik let platonicky zamilovaný, ležel skoro nahý na posteli, jeden týpek ho hladil po břiše, druhý mu hladil lýtka a pod ručníkem, který jediný ho dělil od úplné nahoty, se jasně rýsovalo jeho stojící péro.

Tomáš na něj lehce pokýval, a on tak neváhal už ani chvilku, vlezl za Honzou na postel a začal mu pro změnu hladit svaly na prsou. Honza mezitím přestal s cvičením a začal se naplno oddávat hlazení od všech tří kluků. Martin z toho byl celý na větvi. Dřív se také Honzy občas dotkl, ale tohle se od jejich kamarádského pošťuchování znatelně lišilo. Cítil, jak se mu nahrnula krev do obličeje, ale také tam dolů pod ručník. A najednou si uvědomil, že Honza je na tom podobně. Nedalo mu to a přesunul se k Honzově rozkroku. Jemně přejel přes velkou bouli a uslyšel hlasitější sten. Teď už věděl, že mu nic nebrání pokračovat. Opatrně vjel rukou pod látku, která se tímhle pohybem rozvázala, a sáhl si konečně přímo na jeho tvrdé péro. Nemohl to už déle vydržet, zatahal z jedné strany za roh a celou osušku přehodil na druhou stranu.

Pohledy všech tří kluků na chvíli ustrnuly na jednom místě. Martin už Honzu párkrát nahého viděl, ale stejně mu to na chvíli málem vyrazilo dech, navíc když si uvědomil, že Honzovy koule jsou úplně vyholené.

Honza vydal tichý sten, což všechny kluky dostatečně pobídlo k tomu, aby pokračovali. Tomáš přiblížil svůj obličej k jeho prsním svalům, nasál jeho vůni a začal mu olizovat a sát bradavky, Kuba se přes vnitřní stranu stehen dostal oběma rukama až k hrázi, kde se opět rozpojily, a zatímco jedna pokračovala na oholené koule, druhá se vydala opačným směrem, aby prozkoumala Honzův zadek. Martin nejdříve chytl do ruky Honzovo péro a párkrát ho přetáhl tam a zpět, načež se nad něj ze strany sklonil a olízl mu vršek. Z Honzových vzdechů bylo poznat, že tohle pokračování se mu nadmíru líbí.

Po chvíli odhodlávání se Martin pokusil vzít celé Honzovo péro do pusy. Sice se mu to úplně nepovedlo, ale ten pocit, který to v něm vyvolalo, byl ohromný. Mít péro svého kámoše v puse, to byly přesně jeho každodenní představy. Ani nevnímal, když se k olizování Honzova rozkroku přidal i Kuba, který si vzal na starosti jeho koule a jehož prsty se opatrně dobývaly do jeho díry.

Honzovy stále hlasitější vzdechy dávaly jasně vědět, že tohle nemůže vydržet moc dlouho. Tomášovo kmitání jazykem po bradavkách i jejich kousání nabývalo na intenzitě, stejně tak Kubovo lízání a sání koulí a šátrání vzadu. Nejvíc ale reagoval na Martinovo byť zatím ne úplně zkušené kouření. A tak nebylo divu, že Martin za chvíli ucítil silné pulzování v Honzově péru. Trochu se ho zalekl, a tak ho rychle vyndal z pusy a ještě několikrát po něm zapumpoval rukou, načež z něj za Honzova vzrušeného sténání začala v silných proudech stříkat horká mrdka. Oba týpci včas pochopili, co se bude dít, a tak teď již se zájmem pozorovali, jak postupně pokrývá Honzův svalnatý hrudník a břicho. Ten se jen se zavřenýma očima blaženě usmíval, až si Martin v jednu chvíli uvědomil, že úplně odpadl a usnul.

To Martina vytrhlo z rozjímání nad krásou mrdkou postříkaných svalů a uvědomil si, že oba týpci, kteří mu tuhle nádhernou akci umožnili, se teď mlsně koukají na něj a ruce jim kmitají po pérech vytažených z kalhot. Martinovi z toho pohledu zacukalo v rozkroku, a tak jim jen pokynul, sundal ze sebe přebytečný ručník a uvelebil se na druhé straně velké postele, tak aby se oba týpci vešli vedle něj.

Ti se ani chvilku nerozpakovali, také se svlékli a lehli si z obou stran vedle něj. Neměli sice tak namakané svaly jako Honza, ale to Martinovi vůbec nevadilo. Líbilo se mu, jak silnou pozornost teď sám přitahuje, a připomnělo mu to jeden z jeho divokých snů. Neváhal už tedy ani chvilku a chytl obě jejich péra rukou. Z obou týpků vyšlo souhlasné mručení. Ti se prakticky synchronně nadzvedli a začali mu to oplácet lízáním a sáním obou bradavek. Martin vydal tichý sten, byl to pro něj nový a tak nečekaně slastný pocit.

Oba týpci si po chvíli opatrně klekli tak, aby jejich péra nevyklouzla z Martinových kmitajících rukou a aby měli oba přístup k jeho vztyčené chloubě. Jejich jazyky začaly prozkoumávat také důkladně oholené koule, které pod jejich dotyky okamžitě ztvrdly. Poté se vydaly nahoru po stranách jeho tvrdého klacku, až se setkaly u jeho žaludu, kde se navzájem propletly, a vytvořily tak velmi vzrušující polibek. Martinovo vzdychání zesílilo a jeho ruce začaly kmitat o to silněji a rychleji.

Pusy obou týpků se pak střídavě zabývaly jeho pérem a koulemi, zatímco jejich ruce přejížděly jeho vyrýsované svaly. Martinův mozek ani nestačil zpracovávat všechny ty slastné signály, které mu tělo vysílalo, svýma rukama kmital po jejich ptácích už skoro reflexivně.

Nechtěl, aby to kdy skončilo, ale když už si myslel, že to nemůže být lepší, ucítil na tváři horký dech. Otevřel oči a nad ním se s usměvavým výrazem skláněl Honzův obličej. Na chvilku zazmatkoval, uvědomil si, že ho Honza musel vidět, jak si nechá kouřit péro od dvou týpků a sám jim honí jejich, a jeho obličej zčervenal. Honza se ale usmál ještě víc a přiblížil své rty k jeho. Martin znovu zavřel oči a pak už jen cítil dotek jeho rtů, jazyk, který se mu dobýval do pusy, jeho horkou ruku na své tváři. Ale také stále intenzivnější tlak v péru a koulích a pulzující klacky ve svých rukou.

Kdyby ho Honza právě usilovně nelíbal, musel by křičet. V jeho péru mu začalo silně cukat a bylo víc než jasné, že to na něj přichází. Z posledních sil stiskl obě péra ještě pevněji a pak už se jen oddával jedné vlně orgasmu za druhou. Cítil, jak na jeho tělo dopadají cákance horké mrdky, ale místo aby to postupně přestávalo, bylo jí stále víc a víc.

Když se po pár desítkách sekund vzpamatoval a Honza se od něj konečně odtrhl, uvědomil si, že za to šílené množství všude se mu lepící mrdky nemůže jenom on sám, ale i oba týpci. Ti se teď nad ním skláněli a líbali se po společně prožitém vyvrcholení. Martin byl naprosto spokojený. V hlavě se mu promítal celý den – jízda bavorákem, hospoda, a hlavně celý ten vzrušující večer! A navíc se dozvěděl, že jeho nejlepší kamarád to má stejně jako on. Co se všechno spolu ještě díky tomu můžou zažít? Oči se mu ale klížily a nejraději by teď únavou odpadl, ale to by se nesměl naoko naštvaně ozvat Honza.

„Hej, žádné spaní, kdo teď jako pomůže mně?“

Martinův pohled se svezl na Honzu, který si držel své mohutné péro zase v pozoru. Honza měl pravdu, nemohl ho v tom nechat, kámoši si přece pomáhají se vším.

Kuba

První, co po probuzení ucítil, byly ruce ovinuté kolem krku a přes své tělo přehozenou nohu.

Museli jsme spolu s Tomášem usnout v objetí, napadlo ho a usmál se.

Pak ale zaznamenal teplo na svém nahém zadku. Chvíli mu to vrtalo hlavou, protože Tomášovy ruce byly nahoře a nohou by tam nedosáhl. Pak sebou najednou prudce cukl a otevřel oči. Prvně zaregistroval stále spícího Tomáše, ale když se pokusil z jeho objetí vymanit a přetočit se na druhou stranu, nejenže narazil do něco teplého a měkkého, ale zároveň se mu naskytl pohled na dva svalnaté mladíky propletené v sobě jako nějaké řecké sochy bohů. Konečně se mu vrátily zpět vzpomínky na včerejší noc.

Hm, aspoň jednou za život, pomyslel si, koukl se na hodinky, a když zjistil, že je teprve šest ráno, znovu se usmál, zavřel oči a nechal se unášet příjemným pocitem z něčeho, co už pomalu mizí ve vzpomínkách, ale stále se na to dá ještě sáhnout. Ještě než se znovu ponořil do spánku, poslepu nahmatal ten vypracovaný zadek a ještě jednou ho stiskl, aby si ho dobře zapamatoval. Musel uznat, že se jim všem včera podařilo najít opravdový poklad.

Věnováno Kubovi, Tomášovi a těm neznámým hledačům pokladů