Jahodovej koláč

„Dnes za jedna, Damiane,“ usmála se matikářka a zapsala mu známku do studijního průkazu.

„Tak děkuju,“ oplatil jí Damian úsměv, průkaz od ní převzal a spokojeně se loudal do své lavice. Když míjel Zdenka, nastavil mu dlaň a plácli si. Mission´s completed. Poslední „nerozhodně“ se právě rozhodlo. Prázky můžou začít; ty dva tejdny do konce školního roku už jsou jenom formalita…

I když se tomu Damian bránil, stejně, sotva dosedl na své místo, zaletěl pohledem na druhý konec třídy. A jak jinak. Kuba už se na něj díval, ve tváři pobavený výsměch. Jakmile se na něj Damian ohlédl, Kuba se zaksichtil ještě o něco víc: „Špr-te!“ naznačil mu ústy bezhlesně, ale zřetelně. Pak se od něj s pohrdavým zakroucením hlavou odvrátil, něco pošeptal Mirkovi a oba vybuchli smíchy.

„Dlabej na něj,“ drbnul do Damiana Jindra.

„Však dlabu,“ pohodil Damian rameny a upřeně se zadíval k tabuli, kam si právě matikářka zvala další oběť závěrečného zkoušení. Sice mě neskutečně sere, ale jinak na něj dlabu…

Podobné úvahy se prohnaly hlavou i Kubovi, sotva zazvonilo a všichni si začali balit věci do batohů a pomalu se trousit ze třídy. Dlabej na něj! Se do něj furt neser! Co z toho máš? Ale nedokázal si pomoct. Když kolem jeho lavice Damian s Jindrou a Zdenkem procházeli ke dveřím, pobaveně zavolal: „Ty, Dame, víš, že existujou knihovny, že jo?“

Damianovo vnitřní přesvědčení si Kuby nevšímat vzalo za své během vteřiny. Zvítězila prostě zvědavost. Odjakživa to tak bylo. Co má zase za problém? Co je s knihovnama…? Zastavil se tedy, natočil se na Kubu a jízlivě pronesl: „Jo, vím, já číst umím… Proč ale tohle téma zajímá tebe?“

Kuba na něj sotva zřetelně přimhouřil oči. Jedna nula, tenhle stěr celkem ušel… „No, že sis mohl ty svý oblíbený komiksy napůjčovat. Asi by to bylo míň pracný, než se na poslední chvíli tak biflovat kvůli vyznamenání na výzu a následnýmu ředitelskýmu příspěvku na nákup knížek, haha…“

I Damian uznal Kubovi neochotně jeden bod. Hm, tak tohle bylo dobrý. Honem, co teď s tím? „Hele, nezáviď a řekni svýmu papínkovi, že chceš místo novýho auta za ty svý krásný trojky na výzu taky komiksy. Prodávaj se různý limitovaný nebo luxusní edice, tak se nemusíš bát, že by to bylo pro tvýho tátu moc levný a pro tebe moc obyčejný…“ Podpásovka, uznávám. Ale já jsem si nezačal.

„Sketo,“ zasyčel Kuba do smíchu Damianovy party… a nesouhlasného mručení té své. Na podpásovky seš holt machr.

„Klidně s těma komplimentama pokračuj, ale já se jdu s dovolením převlíknout na tělák,“ věnoval mu Damian přehnaný úsměv a s úlevou, že další kolo vzájemného urážení mají za sebou, se k němu otočil zády.

„Že vás to furt baví,“ kroutil hlavou Jindra.

„Náhodou, mě to baví taky,“ smál se Zdenda. „A tohle mu patřilo. Nemá furt tak machrovat.“

„Jenže on… Ale nic, kašlem na něj. Hele, myslíte, že nás dnes Kulíšek nechá hrát fotbal? Nebo půjdem zase běhat?“ změnil Damian téma. Před klukama. Uvnitř sebe tak snadno přehodit výhybku nedokázal. Jenže on nemachruje. Nemůže za to, že si ho táta pořád tak kupuje. Radši by měl jeho pozornost než jeho dárky. Ale to tu před váma nebudu rozpatlávat. A vůbec nevím, proč to patlám ve svý hlavě. Doufám, že si zahrajem ten fotbal. U toho mě podobný myšlenky přejdou…

Půl chodby za nimi zatím Mirek hučel do Kuby: „Jsi mu měl ještě omlátit o hlavu tu novinku, že všichni, kdo budou mít letos vyznamko, budou muset dodat svý fotky na hlavní nástěnku. Jako by nestačilo s ním bejt v jedný třídě – ještě se na nás ten jeho šprťáckej ksicht bude tlemit z nástěnky, haha!“

„No, on asi… Ale vždyť je to fuk, ne?“ Nebo by mělo bejt. Podobně, jako je tohle všechno úplně volný Damovi. Je mu volný, co mu za to vyznamenání kdo dá nebo nedá. Dělá to jenom kvůli svý mamce. Aby jí udělal radost, když po rozvodu jí těch důvodů k radosti moc nezbylo… aspoň podle něj… Sakra, ale tohle by zase mělo bejt volný mně! „Mimochodem, jestli si Kulíšek myslí, že nás dnes zase donutí běhat po okruhu, tak mu řeknu, ať si to uběhne sám! A doufám, že se přidáte, ne jak posledně!“ rozhlédl se Kuba po svém doprovodu. Nic proti běhu, ale to slavný pročišťování hlavy, který má bejt u běhání benefitem, je pro mě momentálně spíš za trest! O to víc je v tý pročištěný hlavě pak místa na věci, na který bych nejradši zapomněl…

K radosti všech kluků ze třídy neměl tentokrát tělocvikář s tím, že sportovní dvouhodinovku věnují fotbalu, žádný problém. Jenže mezi dvěma narychlo sestavenými družstvy dnes panovala zvláštní nevraživost. Snad v tom sehrálo roli to předchozí popichování, ale možná za to mohla i únava z celotýdenního zkoušení a z celodenního typicky červnového vedra, která se přetavila do jakéhosi vzteklého podráždění… Při jednom z mnoha tvrdých bojů o míč se Jarda rozhodl dát do svého kopu všechno – jenže místo do míče kopnul do Damianova kotníku.

„Aúúú,“ uteklo Damovi a svezl se na zem. Do hajzlu, zase pravej kotník! Kdyby to nebolelo jako prase, tak by mi to přišlo vtipný, fakt…

„Sakra, co blbneš?“ obořil se na Jardu Zdenek a žďuchl ho pěstí do ramene.

„Co na mě šaháš, vole?“ odstrčil ho Jarda.

„Tak co do něj kopeš?“ strčil do Jardy pro změnu Jirka.

„Se neposerte…,“ přidal se na Jardovu stranu Mirek.

„Jo… Jsem se ho měl nejdřív zeptat, jestli mi ten balon půjčí, nebo co?“ hájil se Jarda.

„Si děláš prdel, ne?“ začínal Zdenek vidět rudě.

„Hoši, zklidněte to!“ napomenul je tělocvikář ostře, pak svou pozornost znovu obrátil k Damianovi.

Kuba spolu s několika dalšími spolužáky sledoval jak tu strkanici, tak hlouček obklopující Damiana zpovzdálí. Zas pravej kotník. Ty vole, ten má fakt smůlu! Uklouzne na schodech – pravej kotník. Nehoda na skejtu – pravej kotník. Špatnej doskok při basketu – pravej kotník. A teď zas. Očividně to teda nemá zlomený, to by se asi nebyl schopnej belhat v Jindrově doprovodu do převlíkárny a pořád na to stoupat…

Zatímco tělocvikář nechal ve zbytku hodiny kluky zápas dohrát, Damian se ve sprše opíral zády o kachličkovou stěnu a bolavý kotník nastavoval do proudu ledové vody; Jindrovi poděkoval za doprovod s tím, že zase tak moc to nebolí a že se bez jeho další pomoci obejde. Ale bolí to teda fest, do prdele. A zrovna dnes, když mamka slouží až do večera a nemůže pro mě přijet. No nic, budu se muset na tu zastávku nějak doplahočit… Mám na to ostatně úplně celý odpoledne, není kam spěchat.

Když se po konci hodiny a po osprchování kluci nahrnuli do šaten, po Damianovi už nebylo nikde ani stopy.

„To stihl tak rychle zmizet, jo?“ nezdálo se to Zdenkovi.

„Říkal, že ho to zas tak moc nebolí,“ krčil rameny Jindra.

Kuba se sám pro sebe ušklíbl. To říkal vždycky. Čím víc ho něco bolelo, tím víc měl keců, že je v pohodě.

Na nedalekých záchodech Damian zatím čekal, až všichni jeho spolužáci vypadnou ze školy. Nechtěl už nikoho z nich potkat. Nebo spíš nechtěl, aby někdo z nich potkal jeho. Takhle, když nejsem pořádně schopnej udělat krok, aniž bych se o něco opíral… Nabízeli by mi pomoc, chtěli by mě doprovodit až domů nebo rovnou do nemocnice, nebo by někdo z nich zavolal svejm rodičům, jestli by mě nemohli vyzvednout autem… Na takovýhle samaritánství nemám náladu.

Když Damian pootevřel dveře od toalet, zaposlouchal se do okolních zvuků a k jeho uším se nedoneslo nic jiného než ticho, se spokojeným úsměvem se začal pomalu, opatrně loudat do šaten. Co chvíli se zastavoval, aby nechal kotník odpočinout, na schodech se pak vděčně opřel o zábradlí. Po dlouhé chodbě vedoucí k šatně třídy 3.A chvílemi i skákal po levé noze, zatímco míjel prázdné šatny ostatních tříd. Ještě, že nechodím do čtvrtý cé, to bych to měl o dalších pár desítek metrů dál… I když, to už bych tu vůbec nebyl, to už bych měl vlastně po matuře, že… Uf, tak jsem tady, jeden pidiúsek cesty mám zdárně za sebou, congratulations, haha!

Sotva ovšem Damian vpadl do šatny, spokojený úsměv mu na rtech zamrzl. Do prdele, co ten tady dělá?!

Kuba seděl na lavičce uprostřed šatny, na zemi před sebou měl pohozené botasky, ale svou plnou pozornost věnoval mobilu ve svých rukách. Zdánlivě. Ve skutečnosti už několik minut napínal uši a analyzoval tempo blížících se kroků… Nebo spíš skoků, haha, a šouravýho ploužení. Tolik teda k tomu, že ho to zas tak moc nebolí.

„Co tu děláš?“ zeptal se Damian přesně podle Kubova očekávání.

Kuba k němu zvedl hlavu a zatvářil se, jako že Damovu otázku nechápe. „Hm, přezouvám si boty…?“

„Čtvrt hodiny, jo?“ změřil si ho Damian podezíravě.

„A má bejt?“ pohodil Kuba rameny.

„Taky fakt,“ uznal Damian a jakoby nic vykročil ke své skříňce.

Kuba ho s mírně pobaveným úsměvem pozoroval. Damian hrdinně předstíral, že kromě toho, že malinko pokulhává, mu nic není, ale Kuba uvnitř sebe úplně zřetelně slyšel, jak Dam při každém našlápnutí na pravou nohu zatíná zuby.

Nakonec se Kuba zhluboka nadechl, zastrčil si mobil do kapsy a začal se přezouvat. „Hele, nechceš hodit domů? Jsem tu autem…,“ prohodil ledabyle, ale ve skutečnosti musel zmobilizovat všechny vnitřní síly, aby tu otázku vypustil z pusy. Bylo mu předem jasné, co všechno si bude muset kvůli téhle své nabídce vyslechnout… a co všechno bude muset říct on sám.

Dam se při odemykání své skříňky zašklebil. „No to je mi novinka… Všichni víme, že sem jezdíš autem.“

„Když už ho mám, nebudu se sem štrachat busem,“ odbyl ho Kuba. „Takže?“

„Takže nic. Mám zařízenej vlastní odvoz.“

„Fajn,“ zareagoval Kuba, zvedl se z lavičky, odhodil přezůvky do skříňky a zamkl ji. Klíč si strčil do kapsy, pak se o skříňku opřel bokem, založil si ruce na hrudi a zadíval se na Damiana. „Máš to slušně nateklý,“ zkonstatoval při pohledu na Damův kotník.

„Máš slušnej postřeh,“ zavrčel Damian. Pak ke Kubovi zvedl oči, a když ho přistihl, jak ho se zaujetím pozoruje, zaškaredil se na něj: „Co kdyby ses laskavě odporoučel?“

„Proč? Neumíš si zavázat boty, když tě u toho někdo sleduje?“ bavil se Kuba.

„Debile,“ otituloval ho Damian a přestal si ho všímat. Seru na něj. Ať si tu stojí a zírá, když mu to dělá dobře, parchantovi. Zatímco v duchu usykával, povedlo se mu natěsnat pravou nohu do botasky. Pak se s co největší nenuceností, jaké byl v tu chvíli schopen, zvedl, poodešel ke skříňce, vstrčil do ní už značně odrbané nazouváky, zamkl ji… a i jenom během téhle chviličky hodně ostře vnímal, jak mu z kotníku vystřeluje bolest do celého lýtka. Vztekle se otočil na Kubu a znovu se očima nabodl na jeho pobavený pohled. „Hele, o co ti jde? Vysmahni odsud!“

„Však už jdu,“ odlepil se Kuba k Damianově úlevě od své skříňky…, ale místo k východu ze šatny vyrazil přímo k Damovi. „A rovnou ti pomůžu před školu.“

Damian měl pocit nedoslýchavosti. „Ať tě to ani nenapadne!“ probodl Kubu varovným pohledem a mimoděk o krok ucouvl.

„No, mě už to ale napadlo, takže smůla,“ zaksichtil se na něj Kuba a zastavil se těsně před Damem.

„Zapomeň!“ varoval ho Damian znovu, z očí mu šlehaly blesky.

„Ježíši, přestaň vyšilovat,“ zvedl Kuba oči v sloup. „Než by ses došoural ven, tak se na tebe ten tvůj odvoz vysere.“

„I kdyby, tak tebe to nemusí zajímat,“ upozornil ho Damian.

„Nemusí. Ale stejně ti pomůžu,“ oznámil mu Kuba a pravačku mu ovinul kolem pasu.

„Nech mě, sakra!“ strčil do něj do Damian a zkusil se z jeho sevření nějak vymanit.

Kuba ho ale popadl za zápěstí a přehodil si jeho pravou ruku kolem krku. „Dame, říkám ti podruhý a naposled, přestaň vyšilovat! A mizíme odsud, nebo nám mezitím někdo zamkne hlavní východ. Můžem…?“ A Kuba pomalu vykročil dopředu.

Damovi došlo, že z Kubova držení se nemá šanci dostat, a tak mu nezbylo, než se jeho vedení přizpůsobit. „To snad není možný, co ty seš za panovačnýho kreténa,“ cedil skrz sevřené zuby.

„To snad není možný, co ty seš za zabejčenýho osla,“ oplatil mu Kuba. „A mohl bys laskavě přestat našlapovat na tu pravou nohu? Jinak to celý postrádá tak trochu smysl…“

„Tak mě pusť! Já se tě přece o nic neprosím!“ zastavil se Damian a znovu se pokusil od sebe Kubu nějak odstrčit.

„To po tobě ani nikdo nechce, buď v klidu. Ale jestli se budeš pořád takhle vztekat, tak si tě přehodím přes rameno. A ty víš, že to udělám, když budu muset.“

„Jdi někam,“ zahučel Damian.

„Však jdu. A ty pojď taky, nebo nás tu fakt někdo zamkne. A nestoupej furt na ten kotník, krucinál!“

Damovi se hlavou prohnaly nadávky rychlostí stopadesát kousků za vteřinu, ale se skřípěním zubů je všechny spolkl. Musel totiž uznat, že je to pro jeho bolavý kotník obrovská úleva, když na něj nemusí stoupat, protože ho Kuba takhle podpírá. „Zlomíš mi zápěstí,“ zavrčel aspoň, aby Kubovi nenechal ani poslední slovo, ani pocit zadostiučinění.

„Sorry,“ omluvil se Kuba a své sevření kolem Damova zápěstí uvolnil. Místo toho vklouzl dlaní do té Damianovy a pevně ji stiskl. „Lepší?“ přeptal se pobaveně.

„Fakt jdi někam,“ odpověděl Damian. Na takovýhle otázky ti odpovídat nebudu. A vlastně vůbec na žádný, idiote. Kubovu dlaň ale taky stiskl, protože se potřeboval něčeho… nebo někoho… přidržet.

Zbytek cesty až k hlavnímu východu a poté k parkovišti absolvovali kluci mlčky. Jejich vlastní myšlenky jim ostatně stačily, nepotřebovali řešit ještě nahlas pronesené myšlenky toho druhého. – Aspoň, že už drží hubu. – No vida, to bylo keců, a najednou to jde i bez nich. – Další pidiúsek cesty za mnou. Kolik to je? Pět procent? To těžko, kámo, spočti si to líp… Haha, prej „dnes za jedna“, a nedám dokupy ani trojčlenku… – By mě zajímalo, kdo pro něj přijel. Jeho mamka těžko, ta by mu teď už potřetí volala, že stojí na parkovišti a on nikde. Že by zavolal Karlovi? No protože Štěpán řidičák nemá… Možná pro něj přijel někdo, koho ani neznám… – Zasranej Jarin, fakt. Doufám, že to mám jenom vymknutý, a ne naštípnutý nebo tak něco… – Jarin je hovado, fakt. Kdyby tohle udělal mně, rozbiju mu hubu. – Stejně nechápu, co si tímhle dokazuje. To nemá nějakej trénink nebo rande nebo tak něco? I když on by byl schopnej to i zrušit, tohle mu za to stojí. Bude mi tuhle svou výpomoc předhazovat celej příští rok, vyčítat mi to nebo se šklebit, podle toho, co se mu zrovna bude víc hodit do krámu…

„Tak kde máš ten svůj odvoz?“ rozhlédl se Kuba po poloprázdném parkovišti, když se tam společnými silami konečně dostali.

„Dorazí,“ oznámil mu Damian sebejistě.

„Fajn, tak počkáme,“ zamířil Kuba i s Damem k nejbližší lavičce.

„Na to množný číslo zapomeň a dekuj se odsud,“ procedil Damian skrz semknuté rty.

„Proč? Mý auto není autobus, neujede mi, haha…“

„Sakra, máš uši spojený s mozkem? Říkám ti, že nechci, abys tu čekal. Co na tom nechápeš?“ rozčílil se Damian a zastavil se.

„Žádnej odvoz domluvenej nemáš, co?“ došlo to Kubovi. Taky mě to mělo napadnout hned.

„Nestarej se a konečně mě pusť!“ trhnul sebou Damian.

„Tak tě hodím domů,“ Kuba na Damovo vzpírání vůbec nereagoval a vyrazil s ním ke svému autu.

„Nehodíš mě nikam! O co ti jde, ty kreténe? Ses dal ke skautům a sbíráš nějaký bobříky za pomáhání druhejm?“ prskal Damian, zatímco ho Kuba napůl vlekl a napůl vedl ke svému autu.

„A ty očividně zase sbíráš bobříky za ostrovtip,“ bavil se Kuba. Jelikož mezitím došli ke kufru jeho stříbrné audiny, Kuba se na chvilku zastavil a pustil Damovu ruku, aby si mohl šáhnout do kapsy a zmáčknout dálkové ovládání zamykání. Jelikož Damian toho hned využil a sundal ruku z Kubových ramen, Kuba ho jenom silněji stiskl kolem pasu, aby ho podepřel. „Už jenom kousek,“ vydal se s ním ke dveřím pro spolujezdce.

Damian se jeho vedení opět podvolil, nic jiného mu nezbylo. Uvnitř sebe ale vzteky vyloženě pěnil. „Mám ti to říct anglicky? Nebo norsky? Nechci, abys mě, do prdele, vozil domů!!!“

Kuba se sám pro sebe usmál. Haha, tak okej, beru na vědomí. „Zkus to norsky, to si rád poslechnu. A nasedej,“ otevřel dveře a popostrčil Dama blíž k autu.

„Fakt nechápu, na co si to hraješ,“ zasyčel Damian.

„Taky bys mě nenechal belhat se se zlomenou nohou přes celý město,“ pronesl Kuba.

„Nemám zlomenou nohu. A nechal,“ podíval se na něj Damian, v očích tvrdý, nesmlouvavý výraz.

„Nenechal,“ oponoval Kuba přesvědčeně a oplácel mu upřený pohled.

„Jdi do hajzlu,“ rezignoval Damian.

„Sedej,“ zopakoval mu Kuba svůj předchozí požadavek, počkal si, až se Dam s dlouhým, výmluvným povzdechem nasouká do auta, a zabouchl za ním dveře. Pak auto obešel a sám se pohodlně usadil na místě pro řidiče.

Dam se zatím obdivně, ale nenápadně rozhlížel po interiéru vozu. Hmm, no tak mít k dispozici něco takovýho, tak taky nejezdím do školy emhádéčkem, to dá rozum! A taky bych tak spěchal s řidičákem, kdyby mi někdo slíbil, že za něj dostanu TOHLE!

Zatímco se Kuba připásával, nejistě po Damovi loupl očima. Tak kterou průpovídkou mě poctí tentokrát? Tou tradiční o snobech? O rozmazlenejch dětičkách bohatejch rodičů? Nebo že pro namachrovanýho frajera, jako jsem já, je takovýho auta škoda, protože ho stejně rozmáznu o strom v první prudký zatáčce?

Damian se ovšem k žádným takovým rýpancům nechystal…, a tak se mu Kuba odměnil tím, že si rýpnul sám: „Vím, že autoškolu ještě nemáš, ale o tom, že se používaj pásy, bys už vědět mohl,“ prohodil jen tak mimochodem, zatímco couval z parkoviště.

Damian zaskřípal zuby, pro pás se ale natáhl. „Ty musíš mít hodně nudnej život, co?“

„Proč myslíš?“ divil se Kuba.

„Když se dobrovolně rozhodneš strávit páteční odpoledne buzerováním a… a vyhrožováním…“

Kuba se sám pro sebe uculil. „Hele, fakt zvaž, že se přihlásíš do tý knihovny. Měl by ses tam trochu dovzdělat, protože očividně vůbec netušíš, co tyhle podstatný jména znamenají…“

„Tak hlavně, že ty už si nepleteš podstatný jména s přídavnýma. Aspoň nějakej pokrok.“

Kubovi už Damian nestál za odpověď. Nebo spíš… na žádnou se nevzmohl. Proti jeho vůli mu v hlavě naskočila vzpomínka, tak živá, jako kdyby se to stalo včera a ne před nějakými deseti lety. ­– Co si na tom furt pleteš? Podstatný jméno. Jahoda. Přídavný jméno. Jahodovej. Koláč třeba. – No právě. Pro mě je podstatný, že je ten koláč jahodovej, ne že je to koláč. – Ty seš pako! Mimochodem, je fakt výbornej. – Však si ještě vem. – Tenhle už je tvůj. – To neva, já už jsem plnej… – Tak dík. A plnej… podstatný nebo přídavný jméno? – Tak jelikož pro mě je to podstatný, tak to bude to přídavný. – Hahaha, konečně jsi to pochopil!

Kuba zatřásl hlavou, aby tu vzpomínku odehnal. Mezitím na semaforu blikla zelená, takže se plynule rozjel… a na další křižovatce odbočil doprava.

„Hej, kam jako jedeš?“ zareagoval okamžitě Damian.

„Říkals, že nechceš, ať tě vozím domů. Tak jedeme k nám,“ odpověděl Kuba a rty mu rozvlnil mírný úsměv.

Damian se na něj nevěřícně zahleděl: „Co ti hrabe? Ty sis dneska něco šlehnul, nebo co? Chováš se jako vymatlanec!“

„Nešlehnul, můžeš bejt v klidu. Dovezu nás bezpečně.“

Damian se užuž nadechoval k další salvě nadávek, ale pak jenom mávl rukou „Seru na tebe,“ zašeptal si spíš sám pro sebe, zahleděl se přímo před sebe a radši věnoval pozornost provozu na silnici.

Nebo to aspoň předstíral. Seru na něj, fakt. Jestli nás fakt zaveze k nim, tak si zavolám taxíka, ať pro mě přijede. Nebo rovnou policajty, hahaha, s tím, že mě úplně normálně unesl. Kretén jeden. Co mu tak najednou přeskočilo? Co tímhle vším sleduje? Týjo, no fakt, jedeme k nim! Co jsme se tu najezdili na skejtech, na kolech… Ty vole, a ten zmrzlinovej stánek… na ten jsem už skoro zapomněl… – Nechceš někdy nějakou jinou než jahodovou? – Však mám pokaždý i nějakou jinou! – Ale pokaždý i jahodovou! – No a? Chutná fakt jak mražený jahody… – Budeš přejahodovanej. Doma máme k sváče zase ten jahodovej koláč… – Fakt? Bezvadný! – Bože, to se ho nikdy nepřejíš? – Nemůžu za to, že ho tvá mamka dělá tak výbornej. A máte i šlehačku? – Ne asi, vždyť bez ní to není ono… Damian se v sedadle neklidně zavrtěl, aby ty nečekané vzpomínky zase zaplašil. To bylo kdy? Čtyři roky zpátky? Tři? Na konci devítky, no… Letí to šíleně…

Kuba zatím dojel až k jejich vile. Dálkově otevřel bránu, potom pomalu projel po štěrkové příjezdové cestě až k domu, kde konečně zastavil. A teď přichází ta horší část. Přesvědčit ho, ať jde dál, aniž bysme se kvůli tomu porvali… Při vystupování z auta si Kuba už dopředu povzdychl.

Damian se mezitím taky snažil z auta vystoupit, ale se stále bolavějším kotníkem to nebylo vůbec snadné. Kuba, sotva k Damovi došel, mu bez řečí vytrhl z ruky batoh a hodil si ho na záda. Potom chytl Dama za paži a z auta mu pomohl. Tak, jak to měli nacvičené už ze školy, vzal Dama kolem pasu.

Damian se mu ovšem tentokrát pravačkou opřel o rameno. Lepší, než aby mě zase držel za ruku.

„Dežaví,“ okomentoval to Kuba potichu. Takhle se mě držel skoro pokaždý. Po každým tom nešikovným pádu. A podle toho, jak moc nebo málo mi to rameno drtil, jsem poznal, jak moc ho to bolí…

„Už jsem ti řekl, že tě nesnáším?“ zabručel Damian.

Říkáš mi to každým svým pohledem. „Dneska ještě ne,“ odpověděl Kuba a usmál se, ale tentokrát tak trochu posmutněle.

„Tak ti to říkám teď.“

„Okej,“ kývl Kuba hlavou a u dveří vyťukal na číselné klávesnici vstupní kód.

„To ho máš pořád stejnej?“ všiml si Damian.

„Hm,“ pohodil Kuba rameny a vedl Dama dovnitř.

„To teda není zrovna dvakrát bezpečný,“ zkritizoval to Damian. Pak se zvědavě rozhlédl po rozsáhlé vstupní hale a z návalu vzpomínek se mu trochu zatočila hlava. Týjo, tady se to vůbec nezměnilo… Jako kdyby to bylo včera, co jsme tu pořádali ty naše slavný šermířský souboje, haha… Hm, a jako kdyby to bylo včera, co jsme se tu porvali jako koně…

„To heslo znáš jenom ty. Takže dokud ho neprodáš někde na darknetu nějakejm vykrádačům bejváků, tak to bezpečný je,“ vyrušil Kuba Damiana ze vzpomínek. Vmanévroval Dama na židli stojící vedle obrovského botníku, a než se Damian zul, taky si z nohou skopnul botasky. „Hele, ke mně je to plno schodů, zůstaneme v obýváku, jo?“ přeptal se s pohledem upřeným na Damův čím dál nateklejší kotník.

„Mně je to úplně volný. Vypadnu odsud co nejdřív.“ Zavolám si toho taxíka. Anebo teda počkám, až skončí mamka v práci.

Na to už Kuba nic neřekl a dovedl Dama přes halu a celý obývák k obrovské rohové pohovce. Pak ho nechal, ať se tam uvelebí po svém, a odešel do kuchyně. To by mě teda nenapadlo. Fakt. Že tohle ještě někdy zažiju. Že on tu bude… a já nám budu chystat pití. A pro něj ještě sáček s ledem.

Když se se všemi věcmi vracel do obýváku, Damian k němu zvedl oči. Jahodovej džus? Zmetku!!! Probodl Kubu naštvaným, vzpomínkami malinko zamženým pohledem. – Hele, dneska tu mám pro tebe překvápko! Tradiční jahodovej koláč… – Výborný! Tvou mamku prostě miluju, vyřiď jí to! No, ale hlavně teda miluju ten koláč… – Haha, no, a pak jahodovej džus, ale fakt kvalitní, dovezl ho táta z Německa… – No ne, vaši mě nějak rozmazlujou! – A počkej! Zlatej hřeb! Jahodová šlehačka! – To kecáš! – Ne. A tu jsem ti náhodou umíchal já. – Umíchal? – Jo. To je šlehačka v prášku, víš, smíchá se to s normální smetanou… Mně to teda nepřišlo moc sladký, tak jsem tam trochu cukru přidal, ale nevím, jestli jsem to nepřehnal. Chceš ochutnat? – No jasně, dej to sem… Hmmm, výborná, fakt! Mňaaam… – Ne že sníš celou mísu! Se z toho posereš… – Tak snad si dáš taky, ne? – S takovou mi nic nezbyde. – Neremcej. Postavím to semka doprostřed, ať taky dosáhneš… Rovnou vyzkouším, jak bude chutnat jahodovej koláč s kopcem jahodový šlehačky… – Ty seš fakt normálně jahodovej zvrhlík, haha, měl by ses jít léčit… Ukaž, ale tohle zkusím taky!… Jaaaj…

Kuba se na Damiana taky zaškaredil. „Nemůžeš si sednout pořádně?“

„Sedím úplně normálně,“ nechápal Dam.

„No právě! Děláš, jak kdybys zrovna ty nevěděl, že ten nateklej kotník musíš zvednout…,“ Kuba odložil krabici s džusem, skleničky i sáček s ledem na stůl, došel až k Damovi, chytl ho pod koleny a sice opatrným, přesto prudkým trhnutím ho na gauči otočil o devadesát stupňů. „Takhle,“ dodal, když mu nohy pokládal na gauč. Pak popošel k druhému konci pohovky pro několik polštářů, jeden hodil Damovi za záda a dalšími dvěma mu podložil zraněnou nohu. Nakonec mu ze stolu podal sáček s ledem.

Damian ho celou dobu pozoroval zpod přimhouřených víček. Tu Kubovu péči si nějakým zvráceným způsobem užíval, přitom ho ale vnitřně šíleně štvalo, že se nemůže jenom tak zvednout a prostě odsud odkráčet. „Spokojenej?“ přeptal se jedovatě, když od něj ten led přebíral. „Máš tu nějakou skrytou kameru a tenhle šot zítra poběží v rámci kampaně Jak poskytnout první pomoc při vymknutým kotníku?“ dobíral si ho.

„To náhodou není tak blbej nápad,“ zasmál se Kuba, uvelebil se do rohu pohovky a sledoval, jak si Dam sundává ponožku… a jak mu přes tvář přeběhl úlevný, skoro slastný výraz, když se ledovým sáčkem dotkl toho bolestí pulzujícího místa na noze.

Damian sáček s ledem chvilku porůznu nadzvedával a přesunoval a rovnal, aby našel polohu, ve které bude mít ten led na jeho kotník nejpříjemnější účinek. Pak, protože na sobě vycítil Kubův pohled, k němu zvedl oči a uštěpačně se zeptal: „No, a co dál? Jak dlouho mě tu hodláš držet?“

Kuba se zasmál. „Já tě tu přece nedržím…“

„Ne? Dovezls mě sem proti mý vůli…“

„Hovno,“ skočil Kuba Damovi rázně do řeči. „Řekls, že domů nechceš. Až si to rozmyslíš, tak tě odvezu.“

„A když si to nerozmyslím?“ vypadlo z Damiana dřív, než si to stihl promyslet.

„Tak tu úplně klidně můžeš zase přespat,“ pokrčil Kuba rameny, jakože kde je problém. „Máš tu myslím ještě svý pyžamo, ale to už ti teda bude zřejmě malý…“

Damian na Kubu jenom konsternovaně zíral. „Proč…?“ hlesl.

„Proč…? Vole, protože za ty dva roky jsi asi trochu vyrostl, ne?“ rozesmál se Kuba.

„Ne, ty debile!“ okřikl ho Dam. „Proč tohle všechno děláš?!“ Já to prostě vůbec nechápu! Co tím sleduješ?!

„Protože už mě to prostě sere!“ vybuchl Kuba. Jo, sere mě to! Úplně neskutečně! Když už se teda konečně ptáš, tak ti to konečně všecko řeknu! „Jak dlouho na mě jako ještě budeš nasranej kvůli tomu, že jsem se rozešel s tvou ségrou?!“

Ta zdánlivě jednoduchá otázka Dama úplně rozhodila. „Ale… ale já na tebe přece nejsem nasranej kvůli tomu, že ses s ní rozešel…“

Tohle sdělení pro změnu rozhodilo Kubu. „Ne…? Tak kvůli čemu…?“

„No kvůli… kvůli všemu ostatnímu! Kvůli tomu, jak ses s ní rozešel! Jak jsi ji odkopl, jak jsi pak odkopl mě! Jak ses k tomu celýmu postavil! Vynadal jsi mi do kokotů a zmlátils mě jenom proto, že jsem ségru bránil! A nikdy ses za nic z toho neomluvil!“

Kuba na Dama jenom užasle zíral. „Řekl jsem ti, že seš kokot, protože tys mi řekl, že jsem děvkař a čurák! A první facku jsi dal ty mně! To jsem si to jako měl nechat líbit? A taky ses mi nikdy neomluvil!“

„Já se ti nebudu omlouvat za to, že seš děvkař! Hajzl, kterej láme holkám srdce jenom tak z plezíru! Hajzl, co se s nima vyspí a pak je odkopne, protože svý si splnil!“

„Cože? Nic takovýho jsem přece neudělal!“

„Ona říká, žes udělal.“

„Ale vždyť… prostě jsme se normálně rozešli…“

„Normálně se rozešla předtím s Pavlem a byla v pohodě. Kvůli tobě brečela dobře dva měsíce… Byls její první, s kterým šla do postele, ty hajzle, a hned druhej den jsi ji hodil přes palubu!“

Kuba si nervózně vjel rukou do vlasů. „Hele, to je mi líto… Ale mně fakt nešlo o to dostat ji do postele! Prostě mi došlo, že ji nemiluju! Co jsem měl podle tebe dělat? Vodit ji za nos? Předstírat, že ji miluju, když to není pravda?“

„A žes to zjistil těsně potý, co se s tebou vyspala?!“

„To tak… to tak jenom vypadalo. Měli jsme spolu pak prostě ještě rozhovor… a během něj mi to došlo. Všecko.“

Dam odmítavě mávl rukou. „Řečičky… Předtím jsi chodil s Hankou… dva tejdny. A ještě předtím s Klárou. Tejden a půl. Pavlínu ani nepočítám, to byla vyloženě víkendovka… Hele, když sis začal se ségrou, už tenkrát jsem ti chtěl rozbít hubu. Ale utekl měsíc, dva, tři… přišlo mi, že to tentokrát myslíš vážně. A tys to pak takhle podělal.“

„Tak to je dobrý. Byl jsem k ní upřímnej – a tím jsem to podle tebe podělal, jo? Tys to podle mě podělal mnohem víc, když jsi ke mně upřímnej nebyl!“

„Já k tobě? A v čem jako?“ nechápal Damian.

„Se nedělej. Moc dobře víš, v čem jsi mi celý ty roky kecal. Nebo spíš… cos mi tajil.“

Chvíli se jeden druhému dívali upřeně do očí. Pak Dam nervózně polkl a potichu se zeptal: „A ty to víš jak?“

„No od tvý ségry.“

„Ježíši, to je slepice!“ zaúpěl Damian.

„Není. Ulítlo jí to omylem… a bylo jí to fakt líto, Dame. Nechtěla, ať ti říkám, že o tom vím.“

Tentokrát si nervózně hrábl rukou do vlasů Dam. „Ježíši…“ Zničeně se zády zapřel do polštáře, zaklonil hlavu a zavřel oči. Tohle je celý tak strašně špatně! Takhle se to dovědět neměl. Takhle fakt ne.

„Proč jsi mi to nikdy neřekl?“ dolehl k němu Kubův hlas.

Damian si povzdychl. Otevřel oči a podíval se do těch Kubových, zvědavých, malinko vyčítavých a ublížených…, a protože to nedokázal snést, zahanbeně uhnul pohledem. „Protože… no, protože… myslel jsem, že ty… no, řešil jsi prostě pořád jenom holky…“

„Kdybych věděl, že ti to vadí, tak bych je furt tolik neřešil,“ prohodil Kuba potichu.

„Ale nejde o to, že by mi vadilo s tebou o nich mluvit! To vůbec!“ zase k němu vzhlédl Dam. „Jenom jsem si myslel, že… že prostě nepochopíš, že… že já to mám jinak… Bál jsem se, že ti to přijde nějak… divný… a nechutný…“

„Ježíši, Dame, ty seš takovej vůl!“ neudržel se Kuba a tentokrát to byl on, kdo se zdrceně zaklonil, opřel se zády do pohovky a zadíval se ke stropu, jako kdyby tam hledal nějakou úlevu.

„Takže proto jsi ségru nechal?“ dovtípil se najednou Damian.

„Pro co…?“ zadíval se na něj Kuba a rozbušilo se mu srdce. Že už by mu to došlo…?

„Protože seš naštval, že jsem tohle všechno před tebou tajil, a ten rozchod s ní prostě byla tvoje pomsta…“

„Cože? Ne! Nebyla to žádná pitomá pomsta! Ale… souviselo to. Všechno. Se vším,“ polkl Kuba nervózně.

Dam se absolutně nechytal. „Jak jako?“

„No… jo, vlastně jsem se s ní rozešel, když prokecla, že seš na kluky. Protože… protože mi v tu chvíli došlo, že ji nemiluju, chápeš?“

„Nechápu. Pořád nevím, jak to spolu souvisí…,“ rozhodil Damian bezradně rukama.

Bože, ty seš natvrdlej! Ale chtěl jsem ti říct všechno, tak ti teda řeknu všechno. „Vzpomínáš…, vzpomínáš na tu jahodovou šlehačku?“ zeptal se Kuba a hledal v Damových očích odpověď.

Dam jenom nasucho polkl… a doufal, že si Kuba nevšimne, co s ním ta vzpomínka dělá.

A Kuba… ten na tom byl úplně stejně… – Ukaž, ale tohle zkusím taky!… Jaaaj… – Ježíši, ty máš v těch rukách nasráno, fakt! – Jo? A co je horší? Mít nasráno v rukách, nebo si furt lámat ten samej kotník? No nic, jdu se převlíct… – Počkej, tý šlehačky je škoda… – Jak jako škoda? – Seď, ježíši… – Co děláš? Hahaha, nech toho, jsem lechtivej… Ty seš faaakt úchyl, víš to? – Proč? Prostě je ta šlehačka tak dobrá, že… že nesmí přijít nazmar… ani… lžička… – Však říkám, úchyl… Hahaha! Nelechtej! – Tak. A teď si to můžeš jít převlíct. – No počkej, já chci ale taky ochutnat TAKHLE. – To máš blbý, já si tím triko nepokydám. – Si ho svlíkni. – Zapomeň! – Dělej. Nebo ti ho pokydám sám. – To je normální vydírání! – Super, a rovnou si lehni… – Co děláááš? Tys to měl jenom na břiše! … Heeej! Budu úplně umatlanej! – Si pak dáš sprchu… – No… hmmm… s takovou ji ani… hmmm… potřebovat nebudu… – No… hmmm… ale hele, radši se fakt… trochu… trochu opláchni… Seš děsně ulepenej… – A kvůli komu asi? Tak mě pusť. Haha, nebo se přilepíš… – Tak mazej. A pohni, nebo ti nic nezbyde. Mi to teď dooost zachutnalo…

Damian jenom němě přikývl. To si piš, že si vzpomínám. Celý ty dva roky si to přehrávám v hlavě skoro každej večer.

Kuba si odkašlal. „Ehm, no… no tak… někdy v tý době mi došlo, že… prostě že tady tohle pitomý šlehačkový odpoledne se mi líbilo mnohem víc než kterýkoliv odpoledne strávený s Hankou… nebo s Klárou… A docela jsem si s tím nevěděl rady, tak jsem… tak jsem si začal s tvou ségrou, protože jsem si říkal, že třeba… Já vlastně nevím, co jsem si říkal! Že třeba… že když mi tě bude něčím připomínat…, protože máte úplně stejný oči…, ale zároveň to bude holka…, tak že to bude jiný než s těma ostatníma… a že to hlavně bude normálnější, než když… než když jsem měl pak pořád v hlavě už jenom tebe…“

Damian Kubu pozorně sledoval… a slyšel každé jeho slovo…, ale stejně mu to prostě všechno nedávalo smysl. „Cože? Ale…“ A pak mu to došlo. Zasmál se, ošklivě, znechuceně. „Jasný, už to chápu. Haha, hrooozně vtipný! Málem jsem ti na to skočil. A ty si prostě zatím jenom sbíráš materiál na pondělí, co? Abyste se měli s klukama zase čemu tlemit… No nic, tak na tohle ti seru,“ vztekle odkopl sáček s ledem a začal se hrabat pryč z gauče.

Kuba na něj chvilku nevěřícně hleděl, pak se ale vzpamatoval. Přiskočil k Damovi a dřív, než si to stihl nějak rozmyslet, si obkročmo sedl na jeho stehna a mírným tlakem na jeho ramena ho opřel zpátky do polštáře. „Tý blbosti, cos právě vypustil z pusy, sám nevěříš, že ne?“

„Pusť mě, sakra!“ snažil se Dam zpod Kuby nějak vykroutit a odstrčit jeho ruce. „Chci jet domů, hned!“

„Fajn, odvezu tě. Tak se přestaň vztekat. Chci ti to jenom doříct, jo? Tak jako jsem ti to chtěl říct prve. Tohle všechno. Fakt! Ale nenapadlo mě, že ty mě předběhneš a začneš na mě ječet, že jsem hajzl a děvkař. A pak už ti to říct nešlo. Pak už ti nešlo říct nic. Pak už… pak už bylo pozdě tak nějak na všechno…“ Ale chyběls mi. Šíleně moc. Bylo to tu bez tebe tak nechutně prázdný… každý odpoledne, každej víkend, každý prázdniny.

Dam si v Kubových očích přečetl, že… že je to pravda. Všechno. Že tohle není nějaký trapný pokus o vtip, trapný pokus ho nachytat. „Kubo…,“ hlesl, víc ze sebe nedostal. Ale jeho zjihlý, zněžnělý pohled to říkal i beze slov. Chyběls mi. Šíleně. Každej den ve třídě, když jsi seděl v jiný lavici. A každý odpoledne, když jsi šel ze školy úplně jinam než já. A každej víkend, kdy jsem tě neviděl vůbec.

Kuba si to všechno v Damových očích četl tak lačně a zároveň s takovou úlevou, jako kdyby mu někdo žízní rozdrážděné hrdlo svlažoval čerstvou, chladivou vodou. Vlastně… měl žízní rozdrážděné hrdlo. Žízní po Damovi, po jeho společnosti, po jeho blízkosti.

Damian na tom byl úplně stejně. A rozhodl se, že dál už žízní ani Kubu, ani sebe trpět nenechá. Ruce, které ještě před chviličkou Kubu naštvaně odstrkovaly, teď jemně obtočil Kubovi kolem krku. Chtěl si Kubu přitáhnout blíž k sobě… ale Kuba na to nečekal a sklonil se k Damovi sám. Do poslední chvíle se jeden druhému dívali do očí…, pak je oba zavřeli… a o to intenzivněji na ně zapůsobilo, když se jejich rty konečně zlehka dotkly. Poprvé. Poprvé doopravdy. Po tisící, kdyby se do toho měly počítat i všechny polibky, které si během těch posledních dvou let věnovali ve svých představách…

„Aaach,“ neovládl se Dam a blaženě vzdychl Kubovi do úst.

Kuba otevřel oči. Přestal Dama líbat, ale jenom proto, aby ho mohl pevně obejmout a přivinout si ho do náručí. Potřeboval to. Potřeboval ho. „Ještě chceš odvízt domů?“

Damian mu sjel rukama níž, na záda, a přitiskl ho na sebe, jako kdyby chtěl jeho i sebe rozdrtit. Potřeboval to. Potřeboval ho. „Nechci… Asi už nikdy nebudu chtít…,“ zamumlal Kubovi do ramene.

„Však tu můžeš přespat. To pořád platí,“ řekl Kuba, z jeho hlasu byl slyšet úsměv.

„Jenže… nemám tu pyžamo, jenom to malý,“ usmál se Dam do Kubova trika.

Kuba se trošku natočil a zašeptal Damovi do ucha: „Pyžamo nebudeš potřebovat…“ A něžně, jemňounce líbnul Dama na jeho náhle horkou, zčervenalou tvář.

„Aha…,“ vydechl Damian… a vnímal, jak se mu celé tělo chvěje vzrušením. Natočil hlavu a místo své tváře nabídl Kubovým rtům ty své.

„To bylo jakože jo?“ zeptal se Kuba, když se dolíbali.

„Jo, to bylo jo,“ usmál se na něj Dam.

„Fajn, ale mám dvě podmínky. Teda tři,“ přestal Kuba Dama tisknout k sobě a kousek si od něj poposedl, aby mu viděl do očí.

„Povídej,“ zaksichtil se na něj Damian vyčkávavě.

„Za prvý mě necháš, ať ti pomůžu do schodů. A za druhý mě necháš, ať ti ten kotník nějak obvážu.“

„Hm, ale nevšiml jsem si, že bys potřeboval, ať tě nechám cokoliv dělat,“ mrkl na něj Dam.

„To je sice fakt,“ uculil se Kuba, „ale když spolupracuješ, je to prostě snazší, že…“

„No dobře,“ souhlasil Dam. „A za třetí?“

„No, a za třetí,“ usmál se Kuba, v očích mu zajiskřilo, „pak na mě v mým pokoji chvilku počkáš, než zase umíchám jahodovou šlehačku.“

Když to Damovi došlo, škádlivě na Kubu přimhouřil oči. „Klidně. Ale tentokrát počítej s tím, že tě s ní olepím úplně celýho, a ne že si jenom kápneš trochu na břicho jako posledně.“

Kuba nenápadně zalapal po dechu, tělem se mu začalo šimravě šířit vzrušení. „Taky tě s ní olepím úplně celýho. Ne že si svlíkneš jenom tričko jako posledně,“ vrátil to Damovi i s bonusem.

Dam se znovu vzrušeně zachvěl. „Tak fajn,“ usmál se na Kubu.

„Fajn,“ oplatil mu Kuba úsměv… a znovu se k němu hladově sklonil. Což mu tak nějak asociovalo: „Hele, mamka už šíleně dlouho nepekla ten jahodovej koláč… Jestli tu fakt zůstaneš přes noc, řeknu jí, ať nám ho udělá k snídani.“

„Já tu zůstanu, i kdyby k snídani nebylo vůbec nic,“ ujistil ho Damian. TY seš odteď můj jahodovej koláč, víš? Na tebe se těším. Tebe se nemůžu nabažit. Tebe miluju.

Kuba ho odměnil potěšeným úsměvem… a dalším dlouhým polibkem. Stejně ale mamce řeknu, ať ho upeče. Protože ty a ten jahodovej koláč patříte prostě k sobě. Vždycky jsem ho miloval, protože mi tě připomínal. A teď ty poslední dva roky jsem ho nenáviděl. Protože mi připomínal, že tě miluju.

Když se kluci zase dolíbali a podívali se na sebe, Kuba se usmál a opatrně slezl z Dama… a z pohovky. Pak k Damovi natáhl ruku: „Tak… přišel čas splnit tu podmínku číslo jedna…“

Dam vložil dlaň do té Kubovy a nechal se s důvěrou vytáhnout na nebolavou levou nohu. Tentokrát se Kubovým podpírajícím dotekům nebránil. Naopak, jeho tělo po nich vyloženě prahlo. „Moc rád,“ řekl a zavěšení jeden do druhého se vydali vstříc… něčemu novému.