Aškelé

I.

Sluníčko jí prohřívalo kožich, protáhla se, vysunula a zatáhla drápky. Ten na levé tlapce cuknul při návratu zpět. Jedna z mnoha památek na život na ulici, boje o žrádlo i přežití. Otevřela oči, pozvolna se s vrozenou elegancí postavila na všechny čtyři, ocas hrdě vztyčený. Ladně vyskočila na kuchyňskou linku, kde na ni čekala miska s něčím dobrým k zakousnutí. S chutí vše snědla, napila se. Myla se, jazykem pečovala o svou srst, když se ozvalo klapnutí dveří. Nepřestávala v započaté činnosti, uši však nastražené, čekala na příchozího celý den.

Vstoupil do kuchyně, bylo mu mizerně, už mnoho týdnů. Na Aškelé se těšil, byla jeho jediná radost. Kdysi dávno, tak mu to přišlo, jak v jiném životě, ji našel. Byla na umření, vypadla strašně, polámanou tlapku, nespočet ran na drobném, vyhladovělém tělíčku. Veterinář, jeho dobrý kamarád, mu pak říkal, že jí moc šancí nedával. Zvládla to. Nechal si ji, chtěl jí dát domov. Všechno nakoupil, zařídil, Denis mu kočku vymlouval. Nechtěl, aby ji měli doma, Jáchym ji přesto, nebo právě proto přinesl. Vzal si dovolenou, staral se o ni, uzdravila se. Zvykla si na něho, dokonce občas dala najevo, že reaguje na jméno, které jí dal. Často se k němu rozhodla jít přespat. V době kdy se s Denisem hádali, ležel pak stočený do klubíčka na kraji postele. Slzy mu zamlžovaly vidění, cloumala jím bolest a tlumený pláč. Aškelé přišla, snad tušila, jak mu je. Ani ve chvíli, kdy ji hladil, nevrněla, aby to Denis neslyšel. Nesnášel kočku v posteli. Jáchym jí byl vděčný za projevenou náklonost. Teď tu seděla, černý kožíšek si pečlivě myla a čistila, ocas se jí mrskal.

„Aškelé,“ polohlasně ji oslovil. Čekal na tu chvíli, kdy k němu pomalu zvedla hlavu, díval se do jejích zvláštních očí, modrých s nádechem zelené.

Vyslovil její jméno. Líbil se jí zvuk, barva hlasu, kterou používal. Podívala se mu do očí, osten bolesti ji bodl u srdce.

Vybral si ji, našel, vyléčil, hladil a chránil. Před tím druhým, který, když se její člověk nedíval, do ní rád kopl. Jenže ti dva patřili k sobě, zdálo se. Byla vděčná za domov, péči, něhu. Toho zlého, co se jí pokoušel ubližovat, brala jako nutné zlo. Pak se něco stalo, hrozný křik, pláč, skučení. Skrývala se, bouchly dveře, až když bylo ticho, vylezla. Našla ho na zemi, plakal, strašně moc. Vnutila se mu do náruče, hladil ji jemně po zádech, šeptal její jméno. Uklidňovalo ho to, přestal ronit slzy a nakonec usnul. Nehnula se, stočená v jeho rukou se rozhodla. Pomohl jí, zachránil život. Musí mu to oplatit, přijít na to, jak pomoci jemu. Teď pomalu seskočila, došla k němu. Sehnul se, hned si ji vzal do náruče, hladil, dechem čechral chloupky na krku. Předla.

Každá kočka tu vlastnost má, jen ona to vždycky cítila nějak intenzivněji. Když byl člověk zlý, něco špatného se v něm skrývalo, poznala to. Stejně jako všechny výkyvy nálad, pocity. Na svého člověka byla už tak vázaná, že ihned věděla, jak mu je. Smutek, samota, opuštěnost. Přitiskla hlavu na jeho hruď. Dostala pusu na krk, šel s ní v náruči k oknu. Díval se bezmyšlenkovitě do šedých mraků, které zahalily nebe. Liják na sebe nenechal dlouho čekat.

Ráno se s ní rozloučil pohlazením, nikdy nezapomněl, než odešel. Chvilku odpočívala, než otevřenými dveřmi vyšla na balkón, a za chvilku už se procházela po zábradlí. Byt, ve kterém žil její člověk, byl hodně vysoko. Měla tak zajímavý výhled. Ona se už několik týdnů soustředila na balkón v protějším domě. Jen o patro nejvýše o dvě níž. Jeho obyvatel ji zaujal. Za poslední dva měsíce se u něho událo mnoho změn. Od hádky, rvačky, až po příjezd mužů v uniformách. Teď je sám a moc smutný. Chtěla ho poznat blíž, třeba by mohl…

Opatrně seskočila na truhlík zavěšený na boku nižšího balkónu. Hledala si cesty, mrštně se pohybovala. Netrvalo jí to dlouho a byla na zemi. Pomalu se vydala k protějšímu domu, k cíli nedošla.

„Aškelé,“ zavolal Jáchym hned ode dveří. Nic, jen ticho. Vešel, rozhlédl se, zkontroloval balkón, všechny rohy. „Aškelé,“ do hlasu se mu vkradla obava. Jídlo a voda na lince netknuté. Rychle vyběhl před dům, pátral několik hodin. Zoufalství, bolest, strach ho opanovaly. Doma vytiskl její fotku, uvedl všechny podrobnosti, i kolik zaplatí za její navrácení, plus telefon. Celý večer lepil plakáty po okolí.

Šel do sklepa pro pár knih, nechal je tam po přestěhování, protože na ně nebylo v malém bytě místo. Teď už místo je. Povzdechl si. Něco zaslechl, znělo to jako pláč nějakého zvířete. Opatrně se ke zvuku přibližoval, až ji spatřil. Černá kočka v hrozném stavu. Natáhl k ní ruku.

„Neboj se, neboj,“ šeptal. Nechala ho dělat, co chce, stejně neměla sílu na cokoliv. Stáhnul si mikinu, opatrně ji zabalil. Pořád na ni mluvil a v mobilu našel nejbližšího veterináře, bylo už pozdě, neordinoval. Tak tedy pohotovost, zavolal a pak už honem do auta. Kočičku na sedadlo spolujezdce, nepřestával na ni mluvit. Byl rád, že čekárna je prázdná.

„Kde jste k ní přišel?“ ptal se veterinář, když ji rozbaloval z mikiny. Poznal ji hned i ona jeho.

Mladík mu popsal svou cestu do sklepa.

„Znám ji a jejího majitele.“ Pro kontrolu přejel čtečkou čip, nemýlil se. „Zavolám mu.“ Hned to taky udělal.

„Ahoj Jáchyme, nepostrádáš svou kočku?“ Nebylo slyšet odpověď.

„Je u mne, nějaký mladík ji našel zmlácenou ve sklepě svého domu. Přijeď si pro ni.“

Zůstal v čekárně, nemohl jen tak odejít. Do dveří vrazil udýchaný muž, rychle na něho pohlédl a vrazil do ordinace. Za chvilku vyšel.

„Vy jste ji našel?“ zeptal se.

„Ano.“ Vstal a v rychlosti i jemu popsal, co se stalo.

„Děkuju, nevím, co bych si bez ní počal,“ popravdě pronesl Jáchym.

Mladík se usmál. Jáchym ztuhl, neschopen pohybu, díval se do modrých očí s nádechem zelené.

„Je v pořádku?“ opatrně se mladík zeptal.

„Ano, bude. Za chvilku si ji můžu vzít domů.“

Dveře ordinace se otevřely: „Jáchyme, můžeš prosím?“

„Jasně.“ Oba zmizeli uvnitř, kužel světla ozařoval prostor čekárny. Za chvilku vyšel s kočkou v náruči.

„Doufám, že nebude pršet, musíme počkat na autobus,“ říkal zrovna majitel kočky, když do čekárny vpadla žena, rozcuchaná, nezadržitelná, hotová povodeň.

„Pane doktore,“ ozvala se od vstupních dveří, táhla za sebou jezevčíka, zjevně s nadváhou.

„Je mu zle, něco špatného snědl,“ nečekala na odpověď a hrnula se do ordinace.

„Promiňte, musím jít, zase ho něčím přecpala,“ omluvil se veterinář jim oběma a šel dovnitř.

„Promiňte,“ nesměle Jáchyma mladík oslovil, „jsem tu autem, odvezu vás.“

„Děkuju, to budete moc hodnej. Jsem Jáchym Hořínek. Omlouvám se, ruku vám nepodám.“

„Felix Kvapil,“ reagoval mladík. Očima zabloudil ke kočce v mužových rukou. „Co se jí vlastně stalo?“

„Někdo ji zmlátil a něčím bodl. Svině. Ale bude v pořádku.“ Vztek mu vehnal červeň do tváře.

„Jsem rád, že to zvládla, měl jsem o ni strach. Vypadala opravdu zle.“

„Ještě jednou děkuju.“

Felix je odvezl, doprovodil k bytu. Pomohl Jáchymovi s odemknutím dveří a měl se k odchodu.

„Počkejte,“ zavolal na odcházejícího mladíka.

„Všude jsem rozvěsil letáky, ta odměna patří vám. Rád bych vám nějak poděkoval.“

„Peníze ne, opravdu. Nemusíte, vážně. Jen… mohl bych se na ni někdy přijít podívat?“ sklopil oči.

„Určitě.“ Jáchym vylovil z kapsy peněženku a z ní vizitku. Mladík ho jen požádal o kousek papíru, kam napsal svoje jméno a telefon.

Rozloučili se.

Felix si doma stoupl k oknu, pohledem rychle našel okno bytu, na jehož prahu před chvílí stál. Po chvíli zhasl a šel spát.

Jáchym se složil do postele. Aškelé, zachumlanou do nejměkčí deky, co měl doma, opatrně položil vedle sebe. Zadívala se na něho a jemu hned vyplula tvář mladíka, co ji zachránil, jeho oči, Felix. Usmál se, hezký jméno a hned mu taky došel význam, původ. Tiše zaplakala, pohladil ji. Celou noc se budil, hlídal, kontroloval. Zdála se být klidná. Ještě že je pátek, pomyslel si. Víkend mu uplynul péčí o Aškelé. Zvonek pozdě odpoledne ho překvapil. Za dveřmi stál Felix, nesměle se usmál.

„Jen jsem se chtěl zeptat, jak se má,“ podával mu tašku, v níž Jáchym nalezl kapsičky, které Aškelé sám kupoval.

„Pojďte dál,“ pozval ho. Dovedl Felixe ke gauči, kde ležela v pelíšku z deky. Vypadala líp.

„Ahoj,“ pohladil ji po hlavě. Zapředla. Jáchym je udiveně sledoval, překvapilo ho, jak se k němu jeho kamarádka má. Většinou byla bojácná.

„Jmenuje se Aškelé.“

„Krásný jméno. Nechcete nějak pomoct?“ nečekaně se nabídl.

„Nevím, jak byste mohl?“

„Právě jsem dostal novou knihu, dělám překlady. Mám přes den čas, jsem doma. Může být u mne.“

„Vážně? To by šlo. Já… zrovna jsem o tom přemýšlel, jak to zařídím. Ale…,“ zarazil se, pohled upřený na kočku.

„Neublížím jí. Nemusíte se bát,“ snažil se ho mladík uklidnit.

„Ne, toho se nebojim. Jenom si nemyslím, že by jí udělalo dobře, kdybych ji přenášel tam a zpět.“

„Aha,“ posmutněl jeho host.

„A nemohl byste s ní být tady?“ nadhodil.

„U vás doma, sám? To přece nejde, to se nehodí, já…“

„Moc by nám to pomohlo, oběma. Budu rád i Aškelé. Ale já nevím, co potřebujete k práci. Omlouvám se, byl to hloupej nápad.“

„Ne, to ne.“ Ve tváři měl zvláštní smutek. „Dobře.“

Jáchym by ho samou radostí objal. Kdo si jen sám pro sebe spokojeně zavrněl, byla Aškelé.

II.

„Ahoj, už jsem doma, promiň, zdržel jsem se. Psal jsem ti SMS, ale asi máš vypnutý zvuk na mobilu,“ ozvalo se ode dveří.

Smutné mňoukání mu bylo v odpověď. Hned poznal, že je něco špatně. Felixe většinou našel na gauči, s noťasem na klíně, Aškelé u jeho boku. Skopl boty a vběhl do pokoje. Mladík zhroucený v nepřirozené pozici, tělem napůl na gauči, kočka u jeho hlavy kňourala.

„Felixi.“ Vzal chlapce do náruče, byl bledý, ale dýchal. Opatrně ho uložil na gauč, kočka mu hned skočila na hruď.

„Nech ho,“ pronesl. Naprosto ho ignorovala.

Rychle v koupelně namočil ručník do ledové vody, vyždímal a přiložil k mladíkovi ke spánkům, pak na šíji.

„Felixi,“ prosebně šeptal.

„Jáchyme, promiň, udělalo se mi špatně, nezlob se,“ probíral se.

„Z čeho špatně?“ nechápal.

Ticho a sklopené oči.

„Děje se něco?“ nerozuměl tomu.

„Já, nevzal jsem si jídlo z domova a… nechtěl jsem ji tu nechat samotou, zdržel jsi se…“

Klekl si vedle něho. „Co blbneš s tím jídlem? Nemusíš mi přece říkat. Sám jsem ti to nabídl, dokonce i vařím, abys tu měl teplý oběd. To ty si pořád nosíš svoje,“ vstal.

„A vůbec, teď se najíš a hotovo. Včera jsem se tím dělal skoro dvě hodiny. A když už jednou uvařím něco, co se dá i jíst, tak si dáš a basta.“

Usmál se a rovnou jim šel nandat. Felix neměl sílu se hádat, a tak mu za chvíli na gauči přistál stolek, na něm talíř s kouřícím jídlem. Celý den nevzal nic do pusy, proto nespěchal. Chutnalo mu, nezapomněl hostitele pochválit.

„Moc děkuju, ale už půjdu.“

„No to určitě, umřu tu strachy. Přespíš u mne.“

„Ne, to nejde,“ rychle se ohradil mladík.

Muž na něho pátravě pohlédl. Tušil něco bolestivého v pozadí, ptát se nechtěl.

„Hele, já se tu uvelebím na gauči, stejně ještě pár hodin nevstanu od počítače, a ty se vyspíš v ložnici. Pyžamo ti půjčím.“

Všechno se v něm mlelo, radost, jakou o něj má Jáchym starost, s obavou, neopodstatněnou. Nikdy mu neublížil, ale to Roman taky na začátku ne. A teď se drží od něho dál jen kvůli soudnímu příkazu. Hlavně kvůli práci, kde by mu to mohlo způsobit komplikace.

„Jsi hodnej, ale půjdu domů,“ zvedl se, trošku zavrávoral, ale dobrý.

„Felixi, jsi moc prima kluk. Vždycky se těším na tu chvíli, kdy vstoupím do pokoje a najdu tě tu s Aškelé na klíně. A když odejdeš, je tu prázdno. No tak. Oba víme, že je už zdravá. Musíš mít jiný důvod sem chodit. Třeba jen to, že ji máš rád a chceš ji vidět.“

„Nejen ji,“ skoro neslyšně zašeptal.

Muž se nepohnul.

„Promiň, neměl jsem to říkat,“ sklopil oči, „půjdu.“

„Ne, prosím.“

Seděl na gauči, Felix se uvelebil na koberci. Byla tma, nerozsvítili si. Mluvili. Do ticha přicházející noci si svěřovali své stíny a trápení, která jim ležela na duši. Felix ztěžka hledal slova, jednu chvíli se rozplakal, nevšiml si, že i Jáchymovi po tvářích tečou slzy. Pak si opřel hlavu o jeho stehno, pokračoval ve vyprávění. Muž ho hladil ve vlasech.

Dlouho jen mlčeli. Půlnoc byla už dávno pryč. „Musíš jít spát. Donesu ti to pyžamo.“

„Ty nemusíš spát?“ tiše se zeptal mladík u jeho nohou.

Natáhl ruku, velmi jemně, opatrně ho vytáhl vedle sebe. Objal a jen držel.

„Jáchyme.“

„Ano?“ nepouštěl ho.

„Bojím se.“

„Mě?“

„Ne, možná, já…“

Povolil objetí, vzal mu tvář do svých dlaní.

„Felixi, neudělám nic, co nechceš, přísahám.“

Jen kývnutí.

Probudil se brzo, natáhl ruku, dotkl se polštářů. Jáchym spal vedle na gauči, jak slíbil. Když si uvědomil, že se včera vyznal ze všech svých bolestí, sevřel se mu žaludek. Než stačil propadnout panice, Aškelé se objevila v pootevřených dveřích, vyskočila k němu. Hladil ji. Uklidňovalo ho to. Podíval se ke dveřím, Jáchym v nich stál, usmíval se.

„Co?“ oplatil mu úsměv.

„Jednou ti to povím,“ mrknul a šel připravit snídani.

Veselo mu nebylo, celou noc nespal, nemohl přestat myslet na to, co mu Felix řekl. Nedokázal si představit, že by se k němu tak někdo choval a on to tak dlouho snášel. Natož, aby on sám něco takového dělal. Ten Roman musí být odpornej hajzl. Někoho takhle tejrat. Felix nedostal ani pohlavek, ale psychického teroru si užil dost. Teď už Jáchym rozuměl, co to má s tím jídlem. Nejvíc ho ale trápilo, že Felix naznačil i strach z něho. Jako by mu mohl, chtěl ublížit. Bolavé horko se mu zase rozlilo v hrudi. Rychle se začal soustředit na přípravu jídla.

III.

Jáchym si už nedovedl představit, že by s Felixem nebyli spolu. Vždy ho našel po návratu z práce u sebe doma. Čím dál častěji u něho mladík přespal. Host v ložnici, majitel bytu na gauči. Potajmu, aby to nevěděl, se chodil na Felixe dívat, když spal. Jen stál u postele, pohledem hladil milovanou tvář. Byl po uši zamilovaný, nelhal si, jen se bál, jak to mladík přijme.

Aškelé se v noci stěhovala od jednoho k druhému, a tak nechávali pootevřené dveře. Zrovna seskočila z gauče, čímž ne zcela omylem probudila Jáchyma a vydala se do ložnice. Muž se probral, chvilku civěl do stropu, pak se vyhrabal z peřin. Potichu došel do ložnice, Felix spal, kočka se mu uvelebila na hrudi. Když Jáchyma uviděla, prudce seskočila. Spící mladík se s trhnutím posadil. Překvapeně na Jáchyma koukal, pak pohledem našel odcházející Aškelé. Podívala se na něho a pak na muže ve dveřích. Skoro jako by říkala: „Už si to sakra řekněte!“

„Co tu děláš?“

„Dívám se, jak spíš,“ popravdě mu odpověděl.

Mladík se snažil probrat, mysl ještě zastřenou spánkem. Nic už neřekl.

„Promiň, měl bych tě nechat,“ otočil se a měl se k odchodu.

„Jáchyme,“ zavolal na něho a muž zastavil, obrátil se, znovu se jejich pohledy setkaly.

Vykročil k posteli, sedl si na její kraj, svou ruku položil na jeho. Felix s ním propletl prsty, pevně stiskl.

Jáchym se neodvažoval pohnout, slíbil, že neudělá nic, co on sám nebude chtít. Byl napjatý jak struna, horká láva se mu rozlila žilami. Jen Felixova přítomnost mu způsobovala muka, ale nemohl bez něho být.

„Jáchyme, chtěl bych…,“ nedokázal najít správná slova, tolik toho chtěl říct, už dávno.

Ale copak by o něho mohl Jáchym stát, když ví… Sklopil hlavu.

„Felixi, to to fakt nevidíš?“ zašeptal. „Udělám pro tebe cokoliv, miluju tě.“

Mladík k němu překvapeně vzhlédl a muž se kousl do rtu. Měl mlčet?

Felix nemohl uvěřit. Ve spáncích mu tepala krev, polilo ho horko. Přisunul se blíž k Jáchymově tváři, jejich rty se dotkly. Poprvé se políbili. Muž byl stále obezřetný, nechtěl spěchat, ale když mu do úst vpadl dychtivý jazyk, neovládl se.

Stála za dveřmi, na krku se jí zježila srst, jak silná byla energie mezi nimi. Couvla, klidně došla na gauč, kde se stulila do klubíčka. Usnula.

Slunce laskalo dvě nahé postavy, spletené do jednoho klubka. Když je tak našla, neodolala a skočila na Jáchymův bok. A hned překvapeně vyjekla. Muž ji čapnul a strčil mezi jejich těla. Mohla se bránit, to by ale poranila jejich jemnou kůži. Dávala svou nelibost najevo prskáním a syčením. Když jí ale Felix zašeptal u ucha „nezlob se“ a pohladil ji po hřbetě, odevzdaně zapředla. Dosáhla svého, její člověk je šťastný a ten druhý, co ji zachránil, taky. Dva, kterým vděčí za život. Co se to… líbali se a začali se k sobě tisknout nahými těly. Rychle vyklouzla, tak u toho jim asistovat nebude. Vůbec si nevšimli, že jim utekla.

Líbal Felixe na bradu, na spodní ret, na horní a víc nestihl. Skončil na zádech, teď mladík prozkoumával jeho tělo. Jako by mu v noci něco uniklo. Odstrkoval Jáchymovy ruce a ten se neochotně podvolil. Mladík nespěchal a to ho dovádělo k šílenství. Náhle se mu uvelebil na hrudi, Jáchym pohlédl do zářících očí. Modré s nádechem zelené, kočičí.

Sevřel štíhlé boky, položil Felixe pod sebe.

„Felixi…,“ polibek mu zamkl ústa, nebránil se.

Když se odpoutali, mladík ho vážně i s něhou v očích pozoroval. Dlouho nepadlo ani slovo.

Epilog

„Aškelé,“ zavolal ode dveří Felix. Jáchym stál těsně za ním.

„Ale no tak, přece nebudeš trucovat,“ otočil se na muže za zády. Okamžitě dostal polibek, který ho na několik minut připravil o dech.

„Je uražená, věř mi.“

Mrmlal, když vstoupili do pokoje. Byla stočená v pelíšku, nereagovala. Došel k ní, pohladil a kočka se milostivě otočila.

„Mám úplatek,“ lákal ji mladík a ukázal pamlsek.

Postavila se, protáhla a bylo po špatné náladě. S chutí snědla dobrotu, nechala se zvednout a hladit. Začala i příst.

Jáchym se rozesmál. Oba se na něho podívali. Dva páry kočičích očí.

„Vy dva jste se hledali, až jste se našli. Jdu připravit večeři.“

„Pomlouvá nás, ale z lásky,“ omlouval ho Felix s úsměvem. Hlavu sklopenou ke kamarádce vrnící mu v náruči.

Muž se na ně díval. Oba ho zachránili, každý svým způsobem. Nedokázal si představit život bez nich. Aškelé nikdy nebyla mazlíček. Společnice, bez níž by nezvládl měsíce po bouřlivém rozchodu, udržela jeho mysl a duši.

Felix, jeho štěstí. Miloval ho a byl milován, měl víc, než si kdy dokázal představit. Rozmazloval Felixe, jak jen mohl. A on mu oplácel láskou a důvěrou.

Po večeři se usadili u počítače, Aškelé se jim vnutila na stůl, aby ji snad nepřehlédli. Vybírali společnou dovolenou, jeden ze zásadních požadavků, možnost vzít ji s sebou. Střídavě ji hladili po zádech a debatovali. Nemusela ani otevřít oči, jejich nálada a rozpoložení jí vibrovali tělem. Jen o to víc spokojeně předla. Všechno je jak má být.