Tábor pro staré pionýry - 1.část

Ten rok, stejně jako těch sedm před ním, jsem se chystal na dovolenou určenou, dle oficiálního popisku zájezdu, pro aktivní muže ve středním věku. Oč se tedy jednalo? Dvoutýdenní pobyt v lůně jihočeské krajiny u romantické zátoky lipenské přehrady, s ubytováním v moderním penzionu s plnou penzí, viagrou na vyžádání a krabičkou kondomů na polštáři. Jednoduše řečeno, tábor pro staré pionýry. Jelikož byl tento pobyt velmi oblíbený, vypisovalo se více termínů a já se už automaticky přihlašoval na prvních čtrnáct dní v srpnu. Šikovně to zahrnovalo narozeniny mé ženy a den našeho výročí.

Má žena Alena vedla každý rok ten samý monolog, ty samé výčitky o zanedbávání, to samé vyhrožování rozvodem. A já každý rok čekal, že už to konečně splní. Bohužel. Na závěr každé jednostranné hádky mávla rukou a pronášela svou oblíbenou větu: „Co můžu očekávat od chlapa, u kterého mám inteligenčně navrch.“

Naštěstí se mnou až do odjezdu nemluvila, zvláště když jsem konstatoval, že z nás dvou mám vyšší akademický titul já.

V den odjezdu jsem měl sbaleno téměř vše, chybělo jen pár maličkostí. Pravidelně jsem vyrážel už v pátek po práci a tento rok tomu nebylo jinak. Dorazil jsem domů dříve a čekal, že mě uvítá štěkání Aleny, ale jen jsem zakopl o cizí botu. O kousek dál někdo nechal druhou a na klice od dveří na záchod vyselo sako a kravata. Nikoho asi nepřekvapí nedopité skleničky a nedojedené špagety s kečupem. Jediné jídlo, které kdy Alena zvládla. Dodnes si nedokážu představit, co by naše děti jedly, kdybych neuměl vařit. Z ložnice se ozývaly zvuky znějící ještě před třiceti lety sexy. Nikoli v tomto momentě. V rámci nastalé situace jsem tedy přešel do obývacího pokoje a sebral složku se všemi svými dokumenty. Ještě, že jsem na tohle pedant a soužití s Alenou mě připravilo i na nejšílenější životní události.

Vstoupil jsem do ložnice a uviděl zázrak, proti kterému jsou Lurdy jen reklamní tah Vatikánu. Alena denně skuhrala nad bolavými kyčlemi a hleďme, co se nestalo. Nohy na svátečním povlečení zely doširoka od sebe jako vrata do statku. Mezi nimi ležel jakýsi chlap, mně velmi povědomý. Jaké on měl možnosti a musel si vybral tuhle rozpadlou stodolu.

Vzal jsem kufr a odloživ ho na komodu, jsem smetl kýčovité figurky z růžového porcelánu. Alena zapištěla a chlap se z ní u úleku odvalil.

„Nenechte se rušit,“ promluvil jsem na ně s flegmatickou lhostejností mi vlastní, „jen si tu vezmu pár věcí.“

„Libore, co tady sakra děláš?“ ozvala se žena a snažila se zakrýt. Evidentně zcela ignorovala fakt, že spolu žijeme už tři dekády. 

Neodpověděl jsem a snažil se dostat k nočnímu stolku, kde stál její milenec a zakrýval si přirození tím prvním, co měl po ruce, tedy háčkovanou dečkou z dílny manželčiny tety Dobromily.

„Dovolíš, Lumíre?“ a rukou jsem naznačil, aby uhnul.

Přimáčkl se víc do rohu a bylo vidět, jak zbledl.

„To už zase jedeš na tu dovolenou? A co já a moje narozeniny? Zase jsi na mě zapomněl! Jen mě zanedbáváš! To se pak nemůžeš divit, že jsi najdu jiného chlapa.“

Cink, cink. Konec prvního kola. Já věděl, že o její řeč nepřijdu. Vybral jsem šuplíky s prádlem.

„Jestli projdeš těmi dveřmi, tak přísahám, že se s tebou rozvedu!“

Cink, cink. Konec druhého kola. Vybral jsem hezčí kusy oblečení ze skříně.

„Ale, co můžu očekávat od chlapa, u kterého mám inteligenčně navrch?“

Cink, cink, cink. Konec zápasu. Úspěšné sázky se vyplácejí u pokladny.

Dobalil jsem druhý kufr a hodil do něj složku s dokumenty. Znuděně jsem se na ni podíval a sarkasticky odpověděl:

„Vyměnila jsi mě za mé jednovaječné dvojče a ani jsi to nedokázala utajit. Máš pravdu, prokázanou inteligencí jsi vrchol lidské evoluce. Ale co očekáváš od člověka s vyšším akademickým titulem, než máš ty, je mi vskutku záhadou. Snad by pan bratr mohl pomoci. Konečně, sdíleli jsme jeden plodový obal devět měsíců a evidentně i nějaký čas stejnou ženu. Jistě ti osvětlí můj vývoj.“

Viděl jsem, jak rudne, div že jí nešla pára z uší. Zvedl jsem kufry a vycházel z bytu, ale ještě jsem se jednou otočil.

„S rozvodem si nelam hlavu. Žádost jsem letos podal já, ať se nemusíš další rok odhodlávat. Doktor Eliáš ti příslušné dokumenty pošle v pondělí.“

Alena za mnou něco ječela, ale už mi to bylo jedno. Zaklapl jsem za sebou i naším manželstvím dveře a začal scházet po schodech. Na odpočívadle o patro níž mě doběhl Lumír oblečený ve svých trenkách naruby a zadkem vpředu. Bílá cedulka připomínala bílý prapor nad bojištěm. Dneska už si nevrzne.

„Libore, já… promiň. Ona…,“ blekotal.

„Klid, brácho, nic ti nevyčítám. Jsi už dva roky vdovec a máš plné právo začít znovu žít, ale abych pravdu řekl, zklamal jsi mě svým výběrem. Máš na fakultě k dispozici tolik svěžích studánek, kterým můžeš prodat zápočet za smočení, a ty místo toho vlezeš do plesnivé staré krypty. Já chápu, že jako archeolog máš k těmto věcem silný citový vztah, ale probůh, neber si práci domů.“

Poplácal jsem ho po rameni, jak by to měl udělat každý, o dvě minuty starší bratr, a seběhl zbytek schodiště a nastoupil do auta. Na rohu ulice jsem ještě zahlédl, jak Lumír narychlo vyběhl z našeho domu. Boty a kravatu si nesl v ruce, košile se sakem mu rozhalená plandala kolem těla a kalhoty si přidržoval. Nezbývalo než popřát mé ženě všechno nejlepší k narozeninám.

Čekala mě dvouhodinová cesta se zastávkou v Písku, kde nastoupil můj kamarád Zoltán. Poznali jsme se na úplně prvním pobytu. On tomu říkal rehabilitace a svým způsobem to pro něj byl, po celém roce, ozdravný pobyt. Kdekdo by si myslel, že si po tolika letech vezmeme společně pokoj. Opak byl pravdou. Každý jsme si vzali svůj a vždycky s nadšením i obavami čekali, kdo bude náš spolubydlící. V podstatě to znamenalo oficiálně nevyhlášenou soutěž mezi našimi pokoji. Co to budu prodlužovat, prostě, kdo první srazí postele, vyhrává. Jednoduché, prosté, zábavné.

Zoltán jako takový a čerstvě padesátiletý jako já byl extrémně vysoký, extrémně hubený a extrémně neobdařený. Ovšem, hloubkou krku a zadní roklí poslal karlštejnskou studnu k šípkům. Tento počeštěný Chorvat byl jasným příkladem, že ke své hloubce nepotřebuje kutnohorské havíře, ale postačí nebližší sexshop. Já byl jeho pravý opak. Středně vysoký, statný a se Zoltánem zcela kompatibilní. Též jediný původem z Kutné Hory, komu dovolil kutat.

Společně jsme dorazili na místo a žasli, jak se to tu během roku změnilo k lepšímu. Svah k vodě byl vysekaný a upravený k pohodlnému nahému opalování. Loni to tu vypadalo, že budeme simulovat válku ve Vietnamu. Penzion měl novou střechu, fasádu, okna i dveře… Tak moment! Tady stojí úplně jiný penzion. Ovšem přivítání nás čekalo velkolepé, duhové vlaječky a nápis nad vchodem: Vítáme aktivní muže středního věku.

„To rovnou mohli napsat: Vítáme teplé tatínky a dědečky.“

„Mám problém,“ ozval se do té doby tichý Zoltán.

„Jestli se ti postavil, tak snad víš, že to není vidět,“ otočil jsem se na něj s širokým úsměvem. Protočil oči.

„Je tu napsáno „aktivní“, ale já jsem pasiv.“

Snad jsem mu jasně vysvětlil, že to aktivní přídavné jméno tam bylo od doby, co to vzniklo, a nikdy neměl jediný problém si užít. Místo abych poslouchal jeho brblání, jsem zaparkoval a vyndali jsme si kufry. Z původní miniaturní haly se vyloupla interiérová magie z katalogu Ikea. Všude jen sklo, kámen a dřevo. Přistihl jsem se při otázce, zda se mi to vůbec líbí, ale jelikož poslední rekonstrukce původního penzionu proběhla v sedmasedmdesátém, byl to posun kupředu. Raději jsme přešli k pultu recepce, kde nás přivítal usměvavý muž, patrně pravidelný návštěvník tělocvičny, toužící po kariéře u Andrew Christiana. Teď zapojím veškeré své padesátileté charisma.

„Krásného podvečera přeji. Jmenuji se Libor Koch a mám tu objednaný pobyt,“ a přisunul jsem k němu papír o rezervaci a svou vizitku. Pochopitelně se všemi tituly před a za jménem.

„Samozřejmě, ještě poprosím o občanský průkaz.“

„Proste o cokoli. Každé vaše přání je předem splněno.“

Mrknul jsem na něj, ale on reagoval úplně jinak, než jsem čekal.

„Jestli dovolíte, pane profesore, jsem ženatý a mám tři děti.“

„Ale to přeci nebrání ničemu, natož najít společnou řeč,“ rozzářil jsem se a on se jen zašklebil.

„Vítejte, milí návštěvníci,“ ozvalo se za námi a já se lehce otráveně otočil a v ten okamžik mi spadla brada na podlahu a zuby na klíček odskákaly pod jedno z křesel.

Vykašlal jsem se na recepčního, tenhle byl lepší. Věk tak osmatřicet, ramena na šířku, co Zoltán na výšku, blond vlasy na styl „kravské líznutí“ a oči tak světle modré, že nižším stupněm už byla jen průhledná.

„Zoltáne, mám problém,“ prohodil jsem k němu a on se ani neotočil od vyplňování dotazníku.

„Jestli se ti postavil, tak si buď jistý, že to u tebe vidět je!“ zdůraznil klidným polohlasem.

No, pokud zde mělo pobíhat toto andělské stvoření, tak nechám svůj zásobník s viagrou na dně kufru. Tedy… ehm… nemějte mě za nějakého častého strávníka modrých lentilek, dávám si je jen, když mám chuť frajeřit půl dne s tvrdým na pláži. Nic víc. Ovšem tenhle chlapík je chodící testosteronový koktejl. Poprosím každý večer dvakrát se šlehačkovými pusinkami na bradavkách a karamelovým přelivem. Díky.

„Jsem Daniel Hasák, nový majitel penzionu,“ podal mi ruku a já ji stiskl.

„Prof. PhDr. MgA. Libor Koch, dis. Velmi mě těší.“

„Wow,“ užasl a vykulil na mě oči, „máte opravdu dlouhé jméno.“

„A to není to jediné, co je na mně dlouhé. Ujišťuji vás.“

Nastalo dlouhé ticho, doprovázené jen neustálým potřásáním ruky. Nakonec jsem je prolomil.

„Takže Hasák? Hrajete si rád na instalatéra či jiného řemeslníka?“

„Záleží, s jakým nářadím pracuji, vážený pane,“ vyzubil se.

Zoltán si odkašlal a podal mi mou občanku a kartu od pokoje. Seznámil se také s majitelem penzionu. Majitel užasl nad jeho výškou a můj kamarád jen konstatoval, že tělo je to jediné, co je na něm dlouhé. Každopádně nám pan Hasák popřál příjemný pobyt a my se vydali schodištěm do druhého patra. Sundal jsem si zatím sako a svěsil šle. Nemohl jsem se dočkat sprchy a čtrnácti dní bez trenek. Se Zoltánem jsme připustili, že kvalita penzionu tisícinásobně stoupla, a to jsme byli jen v hale a na chodbě. Každopádně nám bylo jasné, že tenhle rok bude lepší než těch sedm let před tím.

Nový penzion, nové pokoje, nová překvapení. Sotva jsem vstoupil do toho svého, tak mě překvapil prostor a vonělo to tam čistotou. Nikde žádný humus koberec, ve kterém skončila mrtvá kůže z nohou stovek mužů a bílé litry z jejich varlat. Postele se nerozpadaly a vše citlivě sladili. Koupelna byla úplně neškodná a sprcha přímo vybízela k sexu s… no, s kýmkoli. Neboj holka, dočkáš se. Teď byl čas ze sebe smýt pot, prach a preejakulát celého dne a přichystat se na večeři.

Zaměstnanci restaurace otevřeli posuvné dveře na terasu s výhledem na celou zátoku. Podle osazenstva bylo vidno, že jsme ubytovaní jen já se Zoltánem a jakási skupinka čtyř medvědů, kteří si ale všímali jen sebe, případně obsahu sousedova poklopce. Zaujal mě mezi nimi jeden a střídavě jsem hleděl na něj a na jídelní lístek. Bohužel bez možnosti si jej objednat. První skvrna na tváři této provozovny. I přesto to byl vzdušný prostor zakončený sedlovou střechou a vařili tam skvěle.

Po večeři jsme se si Zoltánem šli projít naši obvyklou trasu kolem vody, jen smůla, že náš značkovací strom pokáceli. Při návratu najíždělo k penzionu několik aut a před budovou byl docela frmol. Šli jsme to obhlédnout. Noc z pátka na sobotu měla to kouzlo, že se dalo ještě normálně vyspat, ale vypadalo to, že tento benefit už není nabízen. Ovšem přijely nevídané kusy a spousta nových tváří. Předpokládám, že Zoltána svrbělo mezi půlkami nedočkavostí, a já se ani nesnažil zakrýt plnost svého rozkroku. Vydali jsme se do svých pokojů, aby nás případně noví spolubydlící nepřekvapili. S přibývajícími hodinami mi docházelo, že dnes už se druhá postel neobsadí. O půlnoci jsem se ještě díval do stropu a poslouchal venkovní zvuky. Zvláštní, s takovým procentem testosteronu pod střechou bych čekal víc hlučnou atmosféru, ale jediné orgie si zřejmě užívali jen cvrčci.

Můj spolunocležník se přestavil ráno ještě před snídaní. Já už si stačil zaběhat, zaflirtovat s jiným, mnohem přístupnějším recepčním, a dát sprchu. Zrovna si mé puntičkářské já upravovalo vlasy, když cvakla klika a dovnitř vstoupil muž, říkejme mu třeba Rasputin. Rasputin byl o píď mladší a o hlavu a půl menší, ale od pohledu mrštný a šlachovitý. Na hlavě neměl ani vlásek, a podle mě tam ani nikdy žádný nerostl, zato vousy mu vynahrazovaly snad i obnaženou lebku. Rozhodně se mu na nich povedlo uplést tlustý cop až na břicho. Dalším výrazným prvkem bylo husté černé podmračené obočí, lehce vychýlený špičatý nos a tlustý spodní ret. Sotva mě uviděl, začal se smát a radovat. Byl to cvok! Pravidelně vyvolávám v lidech pocit přirozené autority, maximálně milý úsměv a pocit důvěry, ovšem toto mě, přiznám se, vykolejilo. Evidentně si mého zmateného výrazu všiml.

„Promiň mi ten smích, ale jsem rád, že konečně letos budu s někým v pokoji.“

Obyčejně mají lidé radost spíš z opaku, ale on vypadal, jako by rád stavěl na hlavu celý svět. Odhodil brašnu na volnou postel i s notně ošoupanou koženou bundou. Nemýlil jsem se, jeho tělo vykazovalo všechny prvky dobré kondice, dokonce to i vypadalo, že mu je jeho vlastní kůže malá. Hned mi nabídl ruku, tykání, a kdybych chtěl, tak i ledvinu a kus jater. Rasputin byl pravým jménem MUDr. Broněk Talman. Upřímně jsem čekal, že se svým vzhledem bude nějaký lidem nebezpečný specialista, třeba urolog, proktolog nebo stomatolog, ale on byl naprosto neškodný patolog. Podal jsem si s ním ruku. Nevím proč, ale nějak si mě ten divý vousatý skřítek získal. Možná svým černým humorem z prostředí svého zaměstnání. No uznejte sami, kdo začne svou příhodu slovy: „Jednou jsem se hrabal v těle mrtvé prostitutky…“? Jedině sadistický vrah oné dámy, nebo patolog.

Na snídani jsme se vydali společně. Zatímco jsem já měl rád uhlazenou mladistvou eleganci, on sekáčovou nedbalost a vypozoroval jsem i jakousi obsesi na úpravu jeho vousů. Všiml jsem si, že jeho zálibou je mít oblečení sice čisté a voňavé, ale příšerně zmuchlané a navíc o několik čísel větší. Fialové tílko, které si nechal na sobě, muselo původně patřit muži pětinásobné velikosti. Průramky mu končily u pasu a jen široká ramínka šikovně zakrývala bradavky. Jinak zbytek hladké hrudi a zad ochotně servíroval veřejnosti. Když ho viděl Zoltán, trochu se ho lekl a mně bylo jasné, že spolu kamarádit nebudou, ale tolerovat se ano. Zeptal jsem se na jeho spolubydlícího a on ustoupil. Na vedlejší posteli spal bělovlasý pán, kterému mohlo být tolik, kolik nám třem dohromady. Poklidně spal, důsledně přikrytý a s rukama na břiše. Rasputin se k němu opatrně nahnul a rukou zkoumal, jestli dýchá.

„Je naživu. Přihlásím se, až nebude.“

„Odkdy ho tu máš?“ zajímal jsem se, když jsme šli po chodbě.

„Přišel asi v noci,“ zamyslel se Zoltán, „už jsem spal a strašně mě po ránu vyděsil. Volal jsem na recepci, protože jsem si myslel, že se sem zatoulal chovanec místního domova důchodců, ale řekli mi, že si to ověřovali, ale nikdo jim nechybí. Doplnili, že pán měl rezervaci jako každý rok.

Raději jsme to téma uzavřeli a vešli do jídelny.

Bylo mi jasné, že tu ještě nejsou všichni ubytovaní nebo že jich spousta nedorazila, ale mohl jsem spokojeně konstatovat, že mimo plného a rozmanitého bufetu, je stejně rozmanité i osazenstvo jídelny. Uvědomil jsem si, jak to tu vloni a léta předtím vypadalo. Jídelna nestačila počtu návštěvníků, proto tu bylo stále plno. Dnes se zdálo, že jsou tam téměř všichni a nikdo se nedusí ani nemusí žádat tři osoby kolem sebe, aby mu uvolnili prostor k odchodu. Rasputin natahoval krk a stoupal si na špičky.

„Nechceš vysadit?“ nabídl jsem se mu.

„Mám metr padesát, nejsem liliput. Vidím dostatečně dobře a daleko,“ zavrčel na mě.

„Já mám dva metry a pět centimetrů navrch a vidím až na konec jídelny,“ přispěl také svým Zoltán. Od té doby vím, jak vypadá ten naštvaný trpaslík Brumla od Sněhurky.

Společná snídaně nás tří se nesla v poměrně klidném duchu a kdo jiný než Rasputin toho nejvíc snědl. Venku bylo horko a nádherně. Se Zoltánem jsme se domluvili, že za hodinu vyrazíme k vodě. Nabídl jsem tuto možnost i Rasputinovi, ale zavrtěl hlavou, chtěl si vybalit a na chvíli si zdřímnout. Pocházel z druhého konce republiky a cesta na místo mu zabrala se všemi letními objížďkami skoro pět hodin. Co se vybalování jeho oblečení týče, bylo poměrně jednoduché, prostě otevřel skříň a otočil brašnu dnem vzhůru a zase ji zavřel. Na posteli mu zůstal jen počítač, dokonale vybavená lékárnička, kosmetická taštička obsahující jen kartáček, pastu a sprchový gel a pak ještě čtvercová, už pěkně orubaná kazeta. Nedalo mi to a přeptal jsem se ho na obsah. Ukázal mi set pro úpravu, údržbu a výživu vousů. Zajímavá věcička, ačkoli mé hladké tváře nic takového nepotřebovaly. Už před pár lety jsem investoval do kvalitního holícího strojku.

Využil jsem Rasputinovy nepřítomnosti, když se sprchoval, a převlékl se do plavek nebo lépe řečeno do plaveckých šortek a to jen proto, abych je u vody zase sundal. Vyšel těsně před mým odchodem. Vousy rozpletené a mokré, volně na konci navazovaly na ochlupení jeho přirození. Tělo se mu lesklo a každý sval zde vystupoval. Úplně jsem se rozněžnil, když se otočil. Ukázal mi malý kulatý zadek, hladký, pevný a lákavý. Rozestlal postel a lehl si. Netrvalo to ani minutu a začal pravidelně odfukovat. V erekci jsem se na něj chvíli díval a pak potichu odešel. Zoltán už čekal v hale.

„Tak co děda?“ rýpnul jsem si.

„Divný a navíc se jmenuje Čestmír Citlivý. Vzal si z nočního stolku krabičku kondomů a zeptal se mě, na co to je. Navíc si pořád hvízdá a chodí nahý,“ zašklebil se Zoltán a bylo vidět, jak se oklepal.

Já si nemohl stěžovat ani za mák.

Stáli jsme společně nad mírným svahem k vodě. Začal jsem si mnout roce. Tolik teplých prdelek tu čekalo, až se jim bude někdo věnovat.

„Já nevím jak ty, ale já si jdu dát druhou snídani,“ usmál jsem se natěšeně, zvláště s příjemným bonusem v mém pokoji.

Zoltán o bonus přišel, o to větší bylo jeho odhodlání si nechat nacpat břicho mimo pokoj. Hned jsme shodili plavky a přidali se k ostatním naháčům.