Návštěva u pacienta

Výjezdy k pacientům nemám rád. Asi jsem pohodlný, ale ordinace se vším tím vybavením pěkně po ruce je prostě fajn. Navíc, když výjezd není ani k mému vlastnímu pacientovi, ale jako záskok za kolegyni, která má dovolenou. Rukou napsaná poznámka od sestřičky navíc byla poměrně vágní: „Pacient doma s distorzí hlezna, nyní bolesti břicha. Adresa…“

Ve tři hodiny tedy zamykám dveře ordinace. Do batohu jsem si naházel základní vybavení, které mohu potřebovat (už dávno netahám tu starou koženou doktorskou tašku, obyčejný batoh na notebook je přece jen pohodlnější), a vyrážím na zadanou adresu.

Že to vyšetření nebude zase až tak špatné, mi dochází hned po otevření dveří. Přede mnou stojí asi pětadvacetiletý kluk. Zpod volného trika mu vykukují svalnaté ruce, blonďaté vlasy lemují lehce vyděšený obličej a všechno tohle opatrně balancuje na jedné noze – tu druhou má pevně staženou obinadlem.

„Omlouvám se, že jste musel přijet. Já jenom volal sestřičce o radu, z čeho by mě mohlo bolet břicho, a ona mi rovnou řekla, že přijedete. Nechtěl jsem vás sem tahat po práci,“ omlouvá se rovnou, aniž by se stihl představit. Mám takový pocit, že mi to sestřička udělala schválně. Ví, že tihle mladíci se mi líbí, a sice s pacienty nikdy nic nemám, ale tohle podle mě bylo její popíchnutí, ať si taky konečně někoho najdu.

„Dobrý den,“ odpovídám jen mírně stroze. „Takže že jsem doktor, to už vám říkat asi nemusím, a na to, zda jsem tady správně, se vás už asi taky ptát nemusím. Myslíte si, že budu moct dovnitř, nebo vás mám vyšetřit tady na chodbě?“ dodávám a dovolím si i malý úsměv. Tak rychle, jak to jen poskakování po jedné noze dovolí, mě vede malým bytem do obývacího pokoje. Uklizeno nemá, ale bordel tu také není. Prostě normální byt mladého kluka, který bydlí sám a kterému se zrovna teď špatně pohybuje – všechno hezky po ruce od pití až po papírové kapesníky.

Sedám si do jediného křesla v místnosti a on proti mně na sedačku. Vytahuji notebook a začnu se ho vyptávat na základní údaje. Kartu u mě nemá, a tak neznám jeho anamnézu. A že bych kvůli obyčejné bolesti břicha musel ještě ke kolegyni a vytahovat si údaje z kartotéky, to se mi opravdu nechtělo.

Rodné číslo z kartičky zdravotní pojišťovny. Potom věk, výška, váha, prodělané základní nemoci, očkování. Pak už jen otázky k aktuálním problémům – léky, bolest, od kdy, kde a jaký typ. A teď konečně k samotnému vyšetření. Nejprve tlak a saturace.

„Sundejte si, prosím, triko,“ vyzývám ho. Odhadl jsem to dobře, tělo má svalnaté a jednotlivé svaly by se na něm krásně daly pojmenovat. Ne tak, jako by chodil do posilovny, ale spíše jako kdyby se prostě živil rukama a byl zvyklý pracovat s větší váhou.

Stoupám si vedle něho a klasicky s poslechem začínám na zádech. Jak se nad ním skláním, cítím lehkou vůni jeho potu. Voní příjemně. Srdeční ozvy čistě ohraničené, dýchání pravidelné a bez obstrukcí. Takže hrudník je v pořádku.

„Teď si prosím lehněte na záda a natáhněte nohy,“ pokračuji ve vyšetřování. Skoro jako by to bylo včera, kdy nám na fakultě vysvětlovali čtyři „P“ – pohled, pohmat, poklep a poslech. Začínám poslechem, když už ten fonendoskop mám nasazený. Ozvy břicha jsou doplňkové vyšetření a taky nic zajímavého neslyším, takže hezky zpátky k vyšetření rukama – stejně jako staří praktici.

Musím uznat, že ty břišní svaly jsou fajn i na pohmat. Když celý den vyšetřujete povětšinou babičky a dědečky, tak hezké mužské břicho je takový balzám. Už první dotyk mě donutí zpozornět – bolestivost v pravém podbřišku. Zánět slepáku, probleskne mi hlavou a pak se automaticky v duchu opravím: „akutní appendicitida“. Za ten slepák by mi na fakultě snad i nafackovali. Pokračuji pomalu s vyšetřením ve směru hodinových ručiček a čekám, jaká bude reakce na druhé straně. Obdobná, takže další z příznaků odškrtnutý. Normálně bych pacienta v tuhle chvíli poslal do nemocnice, ale když se mu tak špatně chodí a když existuje i páté „P“.

„Omlouvám se, ale budu vás potřebovat ještě vyšetřit per rektum,“ pronesl jsem profesionálně. Takhle vyděšený výraz jsem nečekal. Obecně se pacienti po podobné větě tváří buď neutrálně, nebo odevzdaně, ale ne vyděšeně. „Není to úplně pohodlné, ale rozhodně to není bolestivé, bát se nemusíte. Máte jen prosím papírové utěrky, ty jsem si s sebou nevzal,“ doplnil jsem. Nasměroval mě do kuchyně, kde na lince ležela celá role.

Odtrhal jsem postupně vícero kusů. „Sundejte si prosím i zbytek oblečení, lehněte si na záda a lehce pokrčte kolena. Tak je to v pořádku, jenom nohy prosím trochu víc od sebe.“ Vyskládal jsem mu pod zadek pár papírových utěrek – při podobném vyšetření je prostě potřeba počítat s možnou lehkou špínou. Jsem sice profesionál, ale i tak jsem si neodpustil podívat se při tom na jeho péro. To vypadalo více než lákavě. Hezký kousek velký i bez erekce, tmavé chloupky nad ním úhledně zastřižené, neobřezaný se špičkou žaludu lehce vykukující ven. Ten když se postaví, tak rozhodně nebude malý, napadlo mě.

Nasadil jsem si rukavice a máznul jsem si prst. Normálně by se, pro lepší pacientův pocit, použil gel s mesocainem, ale s sebou sem ho neměl. Obyčejná vazelína tak bude stačit. Nasadil jsem prst na pacientovo rektum a pomalým krouživým pohybem jsem se dostal dovnitř. Objímající, pevné a teplé, takové to bylo; ostatně jako vždy. Pomalu jsem prsty ve směru hodinových ručiček prohmatával jeho vnitřek. Neurčitě jsem se přitom díval na pacientovo břicho a najednou mi to došlo. Jeho péro se pomalu, ale jistě začalo stavět.

Zvedl jsem oči a podíval jsem se mu do tváře, hlavu měl otočenou ale na stranu, jako by se na mě styděl podívat. Zpomalil jsem tedy vyšetření. „Nelekněte se, teď vám sáhnu na břicho,“ pronesl jsem. Prstem uvnitř jsem lehce tlačil směrem k apendixu a druhou rukou jsem pomalu prohmatával jeho podbřišek. Jakoby omylem jsem při tom zavadil i o jeho stále rostoucí chloubu. V té cuklo a začala narůstat ještě větší rychlostí.

„Asi budu muset zavolat sanitku a poslat vás do nemocnice,“ řekl jsem s prstem stále uvnitř. „Chtělo by to prohlédnout vás pořádně. Sice je jedno vyšetření, které by to mohlo urychlit, ale to se dělá jen výjimečně a pro vás by bylo nepříjemé.“

„Do nemocnice ne, prosím,“ vyhrkl rychle. „Tam to fakt nesnáším, nemůžete to vyšetřit tady?“

„Teoreticky bych mohl. Mám pocit, že vaše problémy pramení z příliš plné prostaty. To je předstojný váček umístěný právě uvnitř. Jednou z věcí, které některým pacientům okamžitě uleví a zároveň vysvětlí případné bolesti, je ejakulace právě při dráždění prostaty,“ vymyslel jsem si okamžitě tu největší blbost, která mě napadla. Jasně, že medicínsky to nedává ani trochu smysl, ale pacient lékaři ze zásady věří, takže co může namítat.

„To jako že bych se teď měl jako udělat,“ vydechl polohlasem a začervenal se.

„Proto jsem říkal, že bude lepší poslat vás do nemocnice. Tam vám mohou udělat sono a tohle vyšetření je pak zbytečné,“ řekl jsem, ale prst jsem stále nechával uvnitř jeho zadku.

„Tak já bych to raději zkusil tady,“ řekl nakonec po krátkém rozmyšlení. „Pokud to nebude vadit vám, tak to furt bude lepší než ta nemocnice.“

„Já to zvládnu, tohle ani zdaleka není to nejhorší, s čím se ve své praxi setkávám, nebojte,“ uklidňoval jsem ho.

Pomalu si pravou rukou sáhl na péro a začal si ho lehce honit. Přejížděl si rukou od kořene až k žaludu a já mu mezi tím prstem lehce masíroval prostatu. Po chvíli zavřel i oči a začal lehce vzdychat. Bylo vidět, že tohle vyšetření mu přestává vadit. Kromě masáže prostaty jsem ho svým prstem začal trochu šukat. Aniž by se přestal honit, tak o trochu roztáhl nohy od sebe.

Zkušebně jsem mu druhou rukou sáhl na koule. Ty už měl hezky stažené a pevné. „Ano,“ hlesl jenom a zrychlil své honění. Vyšetření, nevyšetření, profesionalita, neprofesionalita, opatrně jsem mu začal na díru tlačit i druhým prstem. Vazelíny tam naštěstí bylo dost, takže po chvíli už jsem v něm měl prsty oba.

Stejně tak jako on zrychloval své pohyby na péru, tak já zrychloval své pohyby v něm. Prsty jsem přirážel tak tvrdě, jak to jen šlo, a lehce jsem mu při tom bříšky přejížděl přes prostatu. Najednou se jeho díra pevně stáhla a mé prsty pevně obejmula. Vydal jeden táhlý vzdech a začal stříkat. Břicho, hrudník, krk, obličej – až tam se pár kapek dostalo. Počkal jsem, až se uklidní a vydýchá, a pak jsem z něj oba prsty vytáhl.

Sundal jsem rukavici a začal jsem mu opět lehce prohmatávat břicho. Jeho sperma jsem mu při tom pomalu rozmazával po těle. „Tak co, je to lepší, nebo to nepomohlo?“ zeptal jsem se.

Hlavu měl odvrácenou ode mě, v obličeji rudý a stále zhluboka dýchal. I tak to ale bylo slyšet: „Děkuju, ono to břicho fakt přestalo bolet, tomu jsem nevěřil.“

Posbíral jsem kapesníky a rukavici a odnesl je do koše v kuchyni. Když jsem se vrátil, stále ještě ležel nahý na sedačce s hlavou otočenou ke stěně. Beze slova jsem si sbalil všechny věci zpět do batohu. Naklonil jsem se k němu, vzal jsem ho za bradu a otočil jsem ho tváří k sobě. Políbil jsem ho na ústa, hladově a vášnivě. Polibek opětoval.

„Já už půjdu,“ zašeptal jsem.

„Doufám, že ne za dalším pacientem,“ řekl on a usmál se na mě.

Vzal jsem batoh do ruky a odcházel jsem. Když jsem byl ve dveřích, tak se za mnou ještě ozvalo: „Příště se bojím, že budu potřebovat asi vyšetřit penis. Možná nějakou tu cévku nebo tak…“

Neodpověděl jsem, ale zády k němu jsem se usmál i já. Takže teď už máme vlastně naplánovanou příští lékařskou scénku…