Čalouník a muž z vily

Když jsem se narodil, vyvolalo to v mé rodině naprosto nulové reakce. Předně tu byl táta, který se o mně dozvěděl po třídenním zchlazování porodních nervů pivem. Dále tu byla máma, ta byla hlavně ráda, že už to má za sebou. Sourozence jsem nezajímal a prarodiče mě poznali až po měsíci. Můj příchod na svět označili za omyl. Brzy všem začalo docházet, že ten omyl srpnové noci bude jediný stabilní člověk v rodině, i když gay. Překvapil je i můj růst. V sedmé třídě jsem výškou srovnal většinu rodiny, v osmé i toho nejvyššího člena a devátý ročník jsem opouštěl s metrem devadesát a tím i deseticentimetrovým náskokem.

V devítce vyvstala otázka, kam se mnou dál. Rodiče mi ponechali úplně volnou ruku. Popravdě neřešili, jestli vůbec někam půjdu. Asi změnili taktiku po pěti předchozích neúspěších s řízeným studiem svých ratolestí. Kupříkladu můj nejstarší bratr navštěvoval lékařskou fakultu jen proto, aby bílý plášť oblékl jen jednou, navíc v půlhodinové stopáži porna. Oproti tomu nejmladší sestra řekla rovnou, že k povolání manželky diplom ani maturitu nepotřebuje. Já si zvolil řemeslo a radši jsem odešel na druhou stranu republiky, byť obor čalouník otevírali ve vedlejším městě.

Studiem jsem proklouzl bez zaváhání, a dokonce jsem dostal výuční list s vyznamenáním. Tehdy jsem stál před sálem na radnici, kde mělo probíhat předávání. Zjištění, že uvnitř není jediný člen mojí rodiny, mě nijak nepřekvapilo. Přizpůsobil jsem se a ve studijním městě zůstal a získal práci.

Po třech letech v soukromé čalounické firmě mi platila pověst dříče. Tehdy jsme získali projekt z nedalekého zámku a měli zrenovovat sedací soupravy ze třech místností. S kolegou Mirkem jsem dostal pětidílný set jedné z nich. Jenže Mirek mě nesnášel, důvod dodnes nevím. Dodělal jsem dva taburety a jedno křeslo, druhé křeslo a sofa měl na starosti on. Zavolal jsem mistra, aby přišel překontrolovat moji práci. Obcházel a pak mě spokojeně poplácal po rameni ve výšce, kam dosáhl.

„Dobrá práce, hochu."

Přizval ostatní kolegy, aby si šli prohlédnout první výsledky. Potřásli mi rukou, ale museli se zaklonit. Měl jsem totiž jeden, v davu výrazný fyzický rys. S osmnáctkou padla i konečná výška. Celé dva metry a dvanáct centimetrů k tomu. Navíc, moje popracovní relaxace začínala s každým vstupem do posilovny, takže jsem k výšce dodal i patřičný objem.

Jak se říká, i přes vymetené nebe přeběhne mrak. Odcházel jsem jednou z práce, přes rameno věci k odpočinku, a míjel mistrovu kancelář. Zaslechl jsem fragment rozhovoru mezi ním a Mirkem.

„Ty si děláš srandu. Určitě nepropustím člověka, který tu udělá za měsíc víc práce než ty za půlrok.“

„Dobře si to rozmysli. Víš dobře, co na tebe mám, a když bude třeba, použiju to. Je to na tobě. Buď řekneš ty, nebo řeknu já.“

Z kanceláře se vyřítil Mirek celý brunátný a narazil do mě, aniž by to se mnou hnulo.

„Uhni, ty neforemný hovado!“ tituloval mě a rychle vyšel z dílny.

Následující den si mě odchytl mistr a šli jsme si promluvit do skladu. Jeho kancelář vykazovala nedostatečnou výšku stropu.

„O co jde, šéfe?“ zajímal jsem se a dřepnul si na hromadu palet, on zůstal stát a tím se výška vyrovnala jen s rozdílem jedné hlavy. Viděl jsem na něm, že má něco na srdci a příjemné mu to není.

„Víš, ani nevím, jak se tohle říká. Jde o to, že mi volal majitel a máme vysoké náklady a je třeba udělat nějaké škrty včetně těch personálních.“

Že je to nesmysl, se potvrdilo. Včerejší rozhovor se týkal mě a Mirek se rozhodl, že mě odsud vyštve. Evidentně na mistra něco měl, ale co, to už mě nezajímalo, naopak Mirek prokázal hyenismus nejvyššího stupně.

„Chápu,“ přerušil jsem ho, „dostal jsem černého Petra?“

Přikývl a podal mi papír s výpovědí pro nadbytečnost. Nezbývalo mi nic jiného než podepsat. Vyšly z toho tři platy, mimořádná odměna za práci a složka se seznamem dodavatelů, samozřejmě tajně přidaná mistrem snad jako omluva nebo bolestné. Věřil, že s tím rozjedu své podnikání rychle. Vyšel jsem ze skladu a u podpěrného sloupu zevloval Mirek a posměšně se šklebil.

„Tak jsem slyšel, že jsi dostal výpověď. Konečně někomu došlo, že jsi tu naprosto zbytečný,“ odplivl si jedovatě.

Na svou velikost jsem až příliš mírný a mírumilovný, ale zhasnout Mirka mi dost upustilo páru. Všichni ho sledovali na zemi a vypozoroval jsem zřejmé kolektivní zadostiučinění. Štval každého, a tak jsem mu ubalil jednu za celou dílnu.

Probral se o chvíli později, nos měl viditelně vychýlený a krev mu z něj prýštila proudem.

„Ty hajzle,“ zaskučel s rukou u nosu, „za tohle tě poženu před soud a vy všichni mi dosvědčíte, že mě napadl.“

„Proč bychom ti měli něco takového dosvědčovat?“ ozval se Tomáš. „Lukáš za to nemůže, že jsi střevo, co nečumí pod nohy, zakopne o kus prkna a rozbije si držku o podlahu.“

Právě Tomáš byl ten, co k němu přikopnul polámané dřevo.

„Všechny vás zažaluju za napomáhání. Všichni mi to zaplatíte!“ řval rudý zlostí a diktoval mistrovi, aby mu stáhnul záznam z kamer.

„Myslíš z těch, co už nám je týden zapojují?“ odpověděl mu mistr. „To máš smůlu, ale nenatočily ještě ani minutu.“

Mirek se díval z jednoho na druhého a bylo mu jasné, že nemá nic v ruce a z nikoho nic nedostane. Nasupeně popadl batoh a zmizel směr nemocnice. Zbývajících čtrnáct dní se neukázal a v dílně panovala naprosto pohodová nálada. Omluvným pohledům mistra jsem se nevyhnul. Dodělal jsem i druhou půlku setu a s posledním dnem jsme měli rezervovaný stůl a šli můj odchod zapít.

Následující měsíc jsem se potloukal, jak se dalo, a hledal možnosti, na čem pracovat dál. Naštěstí se mi naskytl vhodný a dost vysoký prostor k založení vlastní firmy. Začátky byly náročné, ale do roka se vše srovnalo a já začal vydělávat a budovat si jméno, taky díky té tajné složce.

Na rok a den přesně od výpovědi navštívil mé Obří čalounictví sotva třicetiletý muž a představil se jako Alex. Měl pro mě dlouhodobou zakázku. V restituci se mu vrátila stará vila a on ji dával dohromady. Našel hromadu původního nábytku a chtěl ho obnovit. Domluvili jsme se na spolupráci. Hlavně se mi líbil, tak jsem doufal, že ho budu často potkávat.

Prvním kusem byla složitě barevným dřevem vykládaná lenoška. Zvládal jsem základní truhlářské a řezbářské techniky, ale intarzie, navíc tak komplikovaná, mezi ně nepatřila. Po vykuchání původního čalounění se nábytek rozpadl a shnilé dřevo rozdrolilo. Vykládané čelo naštěstí zůstalo, a to ostatní se dodělá. Když jsem to Alexovi zavolal a oznámil mu, že se renovace prodlouží a prodraží, nijak se necukal. Naopak to přijal jako informaci srovnatelnou s faktem, že ten týden byly banány v akci.

Večer jsem na internetu hledal truhláře, kteří mají ve svém portfoliu i intarzovanou techniku. Narazil jsem na jakéhosi Roberta. Měl svou dílnu ve Vysokém, což nebyla ani hodina cesty. Zavolal jsem mu. Podle neskutečně charizmatického hlasu jsem usoudil, že to bude docela fajn a férový chlap. Domluvili jsme se nazítří.

Ráno jsem si natáhl krátké montérky a pracovní flanelovou košili s ustřiženými rukávy. Už dva roky rostoucí vlasy jsem svázal do tuhého uzle na temeni hlavy a strniště vypadalo tak akorát, že jsem nevypadal ani jako kluk, ani jako pobuda. Čelo lenošky leželo zajištěné v autě, a tak jsem vyrazil na cestu. Krajina okolo Vysokého překvapovala s každou zatáčkou. Jednou jsem jel po silnici skoro souběžnou s korytem široké řeky, jindy zase vedla skrz skalní oblouk se zříceninou na vrcholu skalního masivu. Nakonec serpentýna z kopce a už jsem míjel začátek ceduli s názvem vesnice.

Zastavil jsem na liduprázdné návsi, kde se zastavil čas. Jediný ukazatel neodkazoval na truhlářství. Jediná vyskytnuvší se místní osoba mě bedlivě sledovala od potravin.

„Paní, prosím vás, kde je tady Robertovo truhlářství?“ zavolal jsem na ni a ona se ohlédla, jestli mluvím na ni nebo někoho jiného.

„Staré Sudové se neptejte, ta vám cestu neřekne, ale kdeco o kdekom vypoví bez váhání. Kam jste to říkal, že potřebujete?“ oslovila mě jakási stará, od pohledu milá paní, která se najednou vyskytla u hradby své zahrady s petrželí v ruce.

„Dobrý den, hledám Robertovo truhlářství,“ odpověděl jsem a snažil se působit mile a neškodně.

„To musíte přes náhon, je tam most, pak kolem mlýna a za vesnicí je velký statek viditelný z dálky,“ ukazovala mi směr, ale neustále si mě měřila od hlavy až k patě. „Promiňte, že si vás tak prohlížím, ale takového čahouna jsem ještě neviděla.“

„No, nějak jsem narostl. To bude asi tím mlékem, co si dávám každý den,“ usmál jsem se na ni a poděkoval. Ještě mě zastavila a donesla mi kus bábovky. Dost se rozzářila, když jsem se do ní s chutí zakousl, a její srdečnost mě opravu dojala. S díky jsem zamával a odjel. Ještě ve zpětném zrcátku jsem zpozoroval, jak k ní přispěchala ta paní Sudová. Jistě místní drbna.

Dorazil jsem k pěkně opravené výstavnosti s široce rozevřenými vraty. Zatroubil jsem a vešel do dvora. Chvíli jsem se rozhlížel, dokud ze dveří domu nevyšel kluk mého věku. Teda, ale takové vyžle jsem ještě neviděl. Polodlouhé blond vlasy rámovaly obličej s podezřívavým výrazem.

„Zdravím, jsem Lukáš a domluvil jsem se s Robertem, že mu něco dovezu.“

Změřil si mě jako každý, kdo mě vidí poprvé.

„Já jsem Dan, jeho partner.“

Schválně to slovo zdůraznil, aby mi bylo hned jasné, že tenhle patník už označkoval jiný psík. V tu chvíli vylezl ze stodoly chlap jako hora. Krátké černé vlasy se mu leskly na slunci a tílko naplňovalo jeho vymakané ochlupené tělo bezezbytku. Na hustém strništi a oblečení, stejně jako chlupech mu ulpěl prach a kusy pilin. Zastavil se, s lehkým úsměvem si mě prohlížel. Já si prohlížel jeho se založenýma rukama a schválně nechal vystoupit tlustou tepnu na velkém bicepsu.

„Koho to to tu máme, Níťo?“ oslovil toho hubeného kluka.

Níťo? Zajímavá přezdívka, ale pravdivá. Ten kluk by se mohl schovat za listem papíru. Takoví vždycky jedli za celý pluk.

„Volal jsem včera ohledně té intarzie.“

„Aha, Lukáš, že? Já jsem Robert, ale říkej Berte a tohle je…“

„Dan, tvůj partner. Je mi to naprosto jasné,“ odvětil jsem a neunikl mi Danův pohled. Hodný kluk.

Když Danovi došlo, a potvrdily mu to i Bertovy oči, že o mně nemá zájem, tak povolil čelist, a i si se mnou potřásl rukou. Vyndal jsem z dodávky pečlivě zabalený, masivní kus dřeva a Bert mi ho pomohl odnést do dílny. Musel jsem uznat, že stodola přetékala parádními starožitnostmi a v zadním koutku pracovala paní středního věku na čalounění. Srdce se mi zaradovalo, když jsem mohl pozdravit kolegyni. Docela se tam prala s nějakým záhybem a i mi to ukazovala. Pomohl jsem jí to správně zahnout a připevnit plynovou sponkovačkou.

Vrátil jsem se k Bertovi, který už čelo vybalil a zkoumal. Já ještě donesl velkou obálku s několika fotkami původního stavu a odlámanými kusy mozaiky. Zamyšleně si to prohlížel a pak dloubl do rubové strany shnilé vlhkem.

„Jaká je diagnóza, pane kolego?“ postavil jsem se vedle něj s výškovým rozdílem půl hlavy.

„Ten zadek je na odpis, ale můžu vyrobit nový a přeskládat původní mozaiku na něj. V podstatě zachráníme tu nejdůležitější část.“

„To zní dobře,“ potvrdil jsem.

Komunikace s Bertem byla naprosto bezkonkurenční. Stanovil akceptovatelnou cenu za práci i materiál, sepsali jsme to a závěrem si podali ruce. Zamával jsem paní Věře a odjel jsem.

Než mi Bert zavolal, trvalo to asi tři týdny, já mezitím zrenovoval vše, co mi Alex přivezl z pradědečkovy pracovny. Pozval mě se na vilu podívat, tak jsem tam zajel. Čistší secesi si snad už nelze představit, záhyby už nelze více zahnout, zdi více oštukovat. Z venku dům obklopovalo brnění z lešení, které zase uvnitř tvořilo páteř celého schodiště až po podepřenou litinovou, barevnými skly vykládanou kopuli. Ve vile nikdo nebyl skoro osmdesát let a na mnoha místech zde voda a plíseň vytvořily spoušť.

Alex mě uvítal v bílé košili kopírující jeho sportovní postavu. Patrně přišel zkontrolovat postup prací. Při prohlídce se u mě držel co nejblíž. Prošli jsme přízemí, jedno patro i druhé patro. V každém koutě jsem nacházel kandidáty na pobyt v mé dílně. Alex mě ujistil, že postupně všechno převeze ke mně. Strašně hezky voněl a já jsem nezakrýval sebemenší náznak zájmu o něj.

Jen jednou jsem se nahnul nad něj tak, že jsem se nedopatřením svým rozkrokem natiskl k jeho zadku. Zvláštní, ale neucukl, naopak se víc přitiskl. Odhodlal jsem se a položil mu ruku na hruď a pomalu mu rozepl košili až k pásku kalhot. Věděl jsem, že riskuji, taky jsem o celý projekt mohl přijít, kdybych se choval nepatřičně ke svému zákazníkovi. Nehledě na ztrátu dobré pověsti. Velkou rukou jsem zajel k nejbližší bradavce a lehce palcem potrápil. Vydechl a rukama se zapřel o masivní jídelní stůl. Přisál jsem se na jeho krk a druhá ruka prohmatávala jeho rozkrok a rozepla pásek. Troufalost odešla, přišel chtíč.

„Šukej mě,“ zasténal najednou, „chci to s tebou zkusit.“

Svezl jsem zip montérkové kombinézy až k nejnižšímu bodu. Tím jsem odhalil pevné hladké hory prsních svalů s širokými dvorci přecházejícími rovnou do špičatých bradavek. Pod nimi leželo rovnoměrně rozporcované břicho na šest kusů. Prackou jsem hrábl do boxerek a vyndal vyholený penis s výrazným žaludem a širokým kořenem.

„Když začnu, tak už nebude cesty zpět,“ pošeptal jsem mu do ucha.

Přikázal mi, ať přestanu, teprve až když do něj vyprázdním koule. Z klacku mi pořádně teklo a utíral jsem to látky kalhot mezi půlkami. Svlékl si je natolik, aby jen odhalil zadek podepřený gumami jocksů. Břichem si lehl na stůl a jeho ruce rozevřely půlky ke vchodu do jeho nitra. Klekl jsem si a zabořil do něj jazyk co nejdál to šlo. Ozvěna jeho sténání se nesla přízemím celého domu. Na penis si nechal sáhnout jen přes látku, ale k mému překvapení mu vůbec nestál, přesto se klepal vzrušením jako ještě nikdo, kdo pode mnou skončil.

„Prosím, jen jednou mi to udělej. Šukej mě. Chci ho v sobě,“ opakoval vzdycháním stále dokola. Připadalo mi, že je mimo sebe. Že se dostal za hranu své existence a známého vesmíru. Bojí se poznání, ale zároveň chce znát všechno. Jeho reakce probíhaly až hypnoticky s přesností. Skoro jako zvrácená mantra. Dokud nevykulil oči a nenaplnil svým hlasem celý dům až po kopuli. V tu chvíli jsem do něj kompletně pronikl. S každým dalším přírazem jsem pocítil jím vydávané zvukové vibrace, otřásající pevnou litinou.

Přírazy jsem zrychlil a udal stabilní rytmus. Alex jen v nejhlubším místě hekl a odevzdaně ležel na stole. Já se ukájel v jeho úzkém nitru a dráždil každým vnitřním hrbolkem svůj nástroj. Ruka mi stále spočívala na Alexově měkkém obsahu jeho prádla. Jen jednou jsem ucítil škubnutí. Jen jednou ten jeho reagoval a výsledkem bylo bílé propíjející se semeno skrz látku. Olepenou ruku jsem olízal a obsah polkl. Rázem mě popadl prudký nával orgasmu a přirazil jsem až na jeho nejhlubší dno a vyždímal snad vše, co kdy moje varlata vyprodukovala. Stáhla se o kus výš a Alexovo nitro naplňovalo horko mužské lásky.

Když jsem z něj vyšel, lesklo se mé tělo potem. Chvíli čekal, až bílá náplň vyteče ven a odkape na neobroušené parkety. Hned na to se upravil, jako by se nic nestalo. Nechápal jsem jeho chování a radši jsem se také dal dohromady. Najednou se ten pohodový Alex změnil. Nevěděl jsem, jestli se něco nestalo. Vždyť to s ním bylo skvělé. Poděkoval mi za návštěvu a přislíbil, že až budu mít zakázku hotovou, pošle další.

Doma na mě čekala zpráva od Berta, že má hotovo. Poslal jsem mu hned peníze a v pondělí pro to zajel. Dan už na mě nenahlížel jako na hrozbu, ale ve střehu zůstal. Bert si z něj každou chvíli dělal srandu, ale panovala mezi nimi naprosto rozdílná chemie než mezi mnou a Alexem před několika dny. Bylo na nich jasně patrné, že když jsou spolu v posteli, a předpokládal jsem, že Bert v Danovi, musel to být hukot a dost jsem jim záviděl. Nabídli mi preso, a dokonce i buchtu od Danovy babičky ze vsi. Mimochodem té paní, která mě k nim nasměrovala a dala mi bábovku. Jelikož moje babička mi říkala „omyle“ a buchty nepekla, tuto nabídku jsem neodmítl. S Bertem jsme si řekli, že kdybych zase měl něco, s čím bych si v truhlařině nevěděl rady, pomůže mi. Oplatit stejnou mincí jsem mu nemohl, i když jsem chtěl. Už měl čalounickou mistryni, paní Věru. Rozloučil jsem se s nimi a vydal se domů.

Lenoška v závěru vypadala naprosto luxusně. S mistrem truhlářem z Vysokého jsme se dohodli na tmavém rámu a přirozeně barevně laděné mozaice. Původní látka čalounění zapadala do lahvově zeleného odstínu, který jsem obnovil a Alexovi napsal, že je vše hotovo. Poslal si stěhovací firmu, která vyměnila neopravené za hotové a odjela. Alex už sám nikdy nepřijel a o jeho životě jsem věděl jen díky přípisům na účtu za vykonanou práci. Tak to trvalo rok, než mu došel nábytek.

Chování toho pána ze secesní vily mi došlo v momentě vydání regionálních novin s článkem o návratu von Braunových do rodinného sídla. Na fotce před domem stál Alexander von Braun, s manželkou Else a dcerou Lizou. Na pět minut utekl z rodinného života a chtěl být sám sebou. Naplnil jsem jeho tajné přání homosexuální chvíle. Vlastně, s poslední částkou mi přišel i krátký vzkaz: Děkuji za práci i bonus! Nemáš zač.

Děkuji Zmetkovi, že nechal proběhnout své postavy mým příběhem.