• nebi
Stylromantika
Datum publikace23. 9. 2020
Počet zobrazení1922×
Hodnocení4.83
Počet komentářů11

Bylo po půlnoci, už teď si nadával, že se nechal přesvědčit. Šel po písčité cestě, každý krok se rozléhal do dálky. Srdce mu svíral strach, divoce tlouklo, ještě víc se bál. Stromy podle cesty ševelily, i to ho strašilo. Proč to dělá, kvůli komu? Přesto nezastavoval, až když dům spatřil, ztuhl. Studená kůže, sevřené hrdlo. Pokračoval pomalu, drobnými kroky. Čím blíže domu byl, tím víc ho to děsilo. Bíle natřené dřevo ve tmě zářilo, houpačka na verandě vrzala, snad s ní pohyboval vítr, uklidňoval se, nepomáhalo to. Když bral za kliku, klepal se, přesto vešel. Tma byla děsivá, vrzání domu ještě víc. Už ani nevnímal, co a proč dělá. Stoupl na první schod, v uších mu bouřila krev, ohlušovalo ho to. Druhý schod, prsty pevně sevřel zábradlí. Třetí schod, nedokáže to. Rozhodl se vrátit, chtěl se otočit, sejít ty schody a rychle utéct.

Něco nehmatatelného srazilo Tariuse na zem, padl na záda, vyrazil si dech. Neznámé ruce ho přirazily ke zdi, přestával dýchat, sevření povolilo, sesul se na podlahu. Náhle měl dojem, že na něm někdo klečí, na hrudi cítil palčivou bolest. Začal křičet.

„Prosím ne, prosím. Jen jsem vešel, omlouvám se. Odpusťte, prosím,“ rozplakal se. Síla zmizla.

Na nic nečekal, vyskočil na nohy, sebral veškerou sílu i odvahu, vyběhl ven. Písek skoro křičel při dopadu běžících nohou, stromy jako by po něm natahovaly větve. Běžel, nezastavoval, neohlížel se celou cestu. Vběhl do domu svých rodičů, vylétl po schodech do pokoje, zabouchl dveře, klesl na kolena. Sípavě dýchal, skoro se dusil. Trvalo dlouho, než se znovu mohl nadechnout v klidu. Sundal si tričko, bylo nasáklé rudou tekutinou, jeho vlastní krví. Cítil se slabý, přesto vstal, došel ke skříni, otevřel a pohlédl na svůj odraz v zrcadle.

Viděl sotva patnáctiletého chlapce s vyděšenýma modrýma očima, plovoucíma v slzách. S rozdrásaným hrudníkem, asi nějaké pařáty, které ho snad mohly roztrhat za živa. V koupelně si rány vyčistil, oblečení ukryl, následující den bylo vyhozeno, aby maminka nic nepoznala. Už nikdy se k tomu domu, o němž se říká, že v něm straší, nepřiblíží, nikdy. Kamarádům raději vyplatil jejich výhru, neřekl nic o tom, co zažil, ani slovo.

Vyhýbal se tomu domu, nevědomky i vědomě. Nebýt jizev na jeho hrudi, asi by už ani nevěřil, co prožil. Dva roky a stále to bylo s ním. Jednoho letního dne se rozhodl. V knihovně si našel vše o historii a obyvatelích, kteří tam žili. Hledal cokoliv. Měl fotky rodin nebo párů. Žádný nečekaně zmizelý, ztracený, usmrcený, zraněný. Prostě dům, kde se bydlelo a teď budí hrůzu. Pohled mu padl na fotografii a on ho spatřil, mladíka v jeho věku. Stál vedle několika dalších dětí, štíhlé ženy a vysokého, divně strnulého muže. Přitáhl si novinovou fotku pod lupu.

„Nový farář s rodinou se nastěhovali do opuštěného domu,“ nečetl dál, tvář mladíka ho paralyzovala, je to on. Nemohl to vysvětlit, ale věděl, že to je on, ten kdo ho napadl. Opatrně se rozhlédl, nikde nikdo. Vytrhl z novin stránku, složil, ukryl v kapse. Doma ji vystřihl, počkal na tmu, vydal se k domu.

Cesta byla stejně děsivá, možná i děsivější než tenkrát. Když vstupoval do domu, bál se, co přijde, měl ale pocit, že musí. Ani nestihl zavřít, byl přišpendlen ke zdi, neviditelné ruce ho škrtily. Zpanikařil, snažil se bránit, ještě chvíli a je konec. Sáhl do kapsy a před tušenou, neviděnou tvář, natáhl ruku s výstřižkem z novin. Sevření zmizelo, opět se octl na zemi, popadal dech, kašlal, chroptěl, ale nakonec to bylo dobrý. Zůstal složený na podlaze, promluvil.

„To jsi ty, ten mladík,“ ukázal na papír ležící před ním, chvějícími se prsty ho posunul před tušenou entitu…

„Ano.“

Prudce zvedl pohled, uviděl ho. Kluk v jeho věku, sedmnáct. Oči temné, ale beze zloby. Tarius vstal, něco ho napadlo.

„Píšou tam, syn faráře, Lerans, to jsi ty?“

Postava nabyla na obrysech, bylo víc vidět, jak mladík vypadá, vypadal.

„Ano.“

„Co se ti stalo?“

Lerans se podíval ke schodům, Tarius následoval jeho příkladu. Tma se vytratila, byl horký letní den, postava mladíka na schodech byla ozářena sluncem, jeho otec se nad ním tyčil. Okamžitě faráře poznal, jeho tvář byla děsivá, zuřil, vztek z něho skoro odkapával. Mladík, jeho syn se s ním snažil mluvit.

„Otče, takový jsem.“

„Sodomita, můj syn je zkažený,“ dusil se tím slovem.

„Nejsem zkažený,“ v hlase zazníval pláč. „Říkáš, že jsme takoví, jaké nás bůh stvořil. Mne stvořil takto. Tati, já ho miluju, láska není špatná. Nikomu neubližuji, když miluji muže. Pokud si to budeš přát, odstěhuji se, on půjde se mnou. Nechci ti působit problémy, jen doufám ve tvé pochopení, v tvou lá…“

„Pochopení?“ zahřímal muž a Tariusovi bylo jasné, že tohle nedopadne dobře. Přistoupil o pár kroků blíž. Viděl znechucení a odpor ve tváři otce, který syna právě odsuzoval k zatracení.

„Jak můžu pochopit takovou zrůdnost?“

„Otče.“

„Ty nejsi můj syn, nemůžeš být.“

Vrhnul se na něho, sevřel ramena chvějící se pláčem, třásl s ním, až se zdálo, že mu zlomí vaz. A pak, pak svého syna strčil, vědomě. Mladík dopadl na podlahu pod schody, ozvalo se křupnutí. Tariusovi sevřel srdce mráz. Odtrhl pohled od bezkrevné mužovy tváře, dvěma kroky byl u něho mladíka, vzal do dlaní tvář, z níž vyprchával život.

„Leransi, Leransi,“ zaprosil. V dlaních cítil jemnost hnědých vlasů, krásné, tmavě hnědé oči se na něho dívaly. Život z nich odcházel nezadržitelně, Tarius plakal. Pak už jen položil hlavu na bezvládné, mrtvé tělo. Usedavě plakal a šeptal jeho jméno.

„Leransi.“

Vše zmizelo, byl v tmavém domě, ubrečený, na zemi, ale ne sám.

„Já tě viděl, tenkrát,“ pronesl překvapeně Lerans.

„Jak jsi mohl?“ I on byl vyvedený z míry, vyškrábal se na nohy. Dívali se jeden na druhého.

„Asi tak, jako jsi mne před chvílí ty držel.“

„Já…,“ uvědomil si to, ano držel ho, jak to? „Zabil tě tvůj vlastní táta. Odpusť, nechtěl jsem ti připomenout…“

„Ne, neomlouvej se. Když se to stalo, i já se stal něčím, ani nevím, stínem, který nemohl odejít a nechtěl zůstat. Strašil, ubližoval jsem všem, kteří se sem přiblížili, nikdy jsem nikoho nezabil,“ propaloval chlapce pohledem. „Ty jsi první, kdo se vrátil, a díky tobě jsem si vzpomenul. Strašení je konec, ale nyní mne čeká samota, opuštěnost.“

Sklopil hlavu a Tarius viděl slzy, jakkoliv to bylo nemožné, Lerans plakal.

„Tak moc bych si přál vědět…,“ zmlkl.

„Co, co by si chtěl vědět?“ zašeptal nezvaný host.

„Jak prožil svůj život, jestli byl šťastný.“

„Kdo?“ nevzdával se.

„Cursus,“ vydechl jméno a bylo v tom tolik citu.

A mladík s údivem promluvil.

„Několik domů odtud žije muž, starší, který tu prý je odjakživa. Jmenuje se Cursus.“

„Měl tedy dlouhý život, to je dobře,“ otočil se a zmizel.

„Leransi,“ šeptal, pak volal, nakonec křičel.

Byl sám, věděl to, cítil to. A taky si uvědomoval, že už nemá strach. Domů došel pomalým, klidným krokem, ruku v kapse a v ní složený kousek z novin. Než ulehl do své postele, rozhodl se.

Po snídani se vydal rovnou k domu pana Cursuse. Na zahradě nikdo nebyl, šel tak ke vstupním dveřím. Zaklepal, musel ještě mockrát, než zevnitř zaslechl kroky a pak i obyvatele domu.

„Táhněte, nikoho nechci vidět.“

„Jen bych si s vámi rád promluvil, pane.“

„Nemám chuť o čemkoliv s kýmkoliv mluvit. Vypadněte, nebo pustím psa.“

„Chci mluvit o Leransovi.“

Dlouhé ticho, pak se dveře otevřely. Tarius spatřil vysokého, štíhlého muže s krátce střiženými, bílými vlasy. Černé oči byly plné života a energie. Mladík na něho hleděl, napadlo ho, že to je krásnej chlap i v tomhle věku. Jaký asi byl, když se s Leransem potkali.

„Co o něm víš?“

„Všechno co vím, vám povím. Smím dál?“

Muž mu pokynul rukou, aby vstoupil. Mladík se uvnitř se rozhlížel, pátral očima po okolí.

„Něco hledáš?“

„Toho psa,“ přiznal.

„Žádného nemám,“ usmál se.

No teda, i ten úsměv byl něco. Posadili se v útulně zařízeném obývacím pokoji.

„Co víš o Leransovi?“ očima ho propaloval.

Tarius vypověděl všechno od první noci, co zjistil, cítil a pak o té poslední noci.

„Jeho otec byl bigotní hajzl, dusil Leranse, týral celou svou rodinu,“ přiškrceným hlasem promluvil hostitel. „Prosil jsem ho, ať se tam už nevrací, bál se, co mu udělá. A druhý den byla pryč celá rodina, beze slova zmizeli. Hledal jsem je několik let, bezúspěšně,“ sklopil hlavu, slzy mu nezadržitelně stékaly po tvářích. „Byl tu celou tu dobu, kousek ode mne, mohl jsem…,“ zhroutil se do sebe. Mladík k němu přiskočil.

„Nevěděl jste, nemohl jste vědět.“ Objal plačícího, zoufalého muže, jenž se ho chytil jako topící, sahající po poslední záchraně.

Dvě postavy se pomalým krokem blížily k domu. Vešly, uvnitř je uvítalo ticho a tma.

„Leransi,“ zašeptal starší z nich.

„Cursusi,“ dostal odpověď. Byl tu, mladík tak moc podobný sám sobě, když ještě žil.

Muž natáhl ruku, nedokázal se ho dotknout.

„Odpusť mi, že jsem nepřišel, nevěděl jsem, nenapadlo mne…,“ znovu se rozplakal, dnes už po kolikáté. Sesul se na zem.

Mladík duch si k němu sedl na podlahu.

„Tak rád tě zase vidím,“ zašeptal hlasem plným něhy.

Náhle se vylekaně postavil, jeho tělo se prozařovalo malými paprsky divného světla, ať už to znamenalo cokoliv, Tarius tušil, že to je naposledy, co ho vidí.

„Neodcházej,“ přes slzy na něho Cursus pohlédl.

„Já musím.“

„Vezmi mne s sebou, Leransi, prosím tě.“

Mladík na něho hleděl něžnýma, láskou zářícíma očima. Podal mu ruku, Cursus se jí chytl. Duch jím trhnul k sobě a byli pryč. Jen vedle Tariuse leželo mrtvé tělo.

Uplynuly tři roky. Dokončil školu, prožil asi roční vztah, žil, ale necítil se tak. Jen přežíval. Vyhýbal se rodnému městu, vzpomínce na noc, kdy nesl mrtvého Cursuse do jeho domu. Tři roky, které splynuly do jednoho pocitu, prázdnota. Když mu zavolala sestra, že rodiče zemřeli při autonehodě, musel se vrátit. Zařídit pohřeb, postarat se o vše, jak bylo třeba.

Po obřadu kráčel volným krokem jako poslední za smutečními hosty, sestra vpředu. Zrak mu padl na náhrobek, zarostlý, ničím zvláštní. Jméno zesnulého, Cursus, ho přinutilo se zastavit. Došel k němu, poklekl, položil ruku na studený kámen.

„Doufám, že jste spolu, snad jste našli klid,“ zašeptal.

„Tariusi,“ volala ho sestra. Doběhl k ní.

Večer se chystal ke spánku v domě rodičů, jejich rodném domě. On ve svém pokoji, sestra s manželem ho doprovodili, ale noc měli strávit v hotelu. Šel se rozloučit, zaslechl je se dohadovat pod schody.

„Musíš si s ním promluvit. Jsi těhotná, ty peníze by nám moc pomohli, když budeš s miminkem doma. Chceme přece víc dětí. Lásko, no tak. Je to tvůj bratr, nebydlí tu, stejně jako ty ne. Proč myslíš, že ten dům nebude chtít prodat? Přece se rozdělíte, každý polovinu, tak co?“

„Já nevím, to nejde, takhle brzo.“ Ticho, kde nebylo znát, co se děje.

„Dobře, zítra s Tariusem promluvím."

Natáhl ruku, bouchl dveřmi, aby věděli, že už jde dolů. Zmlkli. Sešel schody. Objali se, popřáli dobrou noc. Osaměl. Najednou na něho všechno padalo, nechtěl tu být, nešlo to. Vydal se na bezcílnou procházku, ale zcela bezpečně ho kroky dovedly k Leransovu domu. Znovu kráčel písčitou cestou, vzal za kliku, vešel. Stál pod schody, myslel na vše, co tu viděl, prožil a zaplavil ho pocit klidu. Bezpečí. Poprvé vystoupal po oněch schodech nahoru. Prostorný pokoj s postelí, byl si jist, že mladíkův pokoj. Nebylo tu ani smítko prachu, nevnímal to. Lehl si do bleděmodrých peřin, téměř okamžitě usnul.

Ráno se cítil tak dobře jako nikdy za celé ty tři roky. A rozhodl se.

Zjistil si, zda je dům na prodej. Byl a za rozumnou cenu, přece jen, jeho pověst mu moc zájemců nezajistila. Sestře nabídl prodej domu rodičů, rozdělení peněz. U notáře se dozvěděli, že jim náleží i nemalé úspory, které si zřejmě chystali otec s matkou na dobu, kdy nebudou pracovat a začnou si užívat odpočinku.

Oprava domu a nábytku nevyšla tak draho, jak se obával. Vše bylo v neuvěřitelně dobrém stavu. Peněz mu zbylo dost. Začal hledat kousky nábytku, které by se hodily k těm, jež už tu byly. Přijal místo učitele na místní škole, kam sám jako malý kluk chodil. Bavilo ho to víc, než si myslel, že bude. A ve svém novém domově byl spokojený.

Byla letní neděle, seděl na verandě, četl si knihu, popíjel kávu, odpočíval. Po písčité cestě přijelo auto, vystoupil muž v dobře padnoucím obleku.

„Kolik za ten dům chcete?“ hned se zeptal.

Tarius zvedl pohled, střetl se se zelenýma očima, dva jiskřivé smaragdy. Neznámý na něho hleděl vážně, obočí stažené do přísné linky.

„Není na prodej,“ odpověděl, překvapený nečekanou návštěvou i otázkou.

„U cesty před zatáčkou je cedule.“

„Musel jste se splést, je mi líto. Neprodávám ho.“

„Já se nepletu a vím, co jsem viděl,“ odsekl neznámý, rychle nasedl, kola zaskřípala, písek od nich odletoval, auto doslova vystřelilo.

Co to mělo být? přemýšlel Tarius. Ne dlouho, auto se vracelo, znovu z něho vystoupil ten muž.

„Promiňte, máte pravdu, žádná cedule tam není, i když bych přísahal, že jsem ji viděl.“ Najednou se netvářil tak přísně. Měl přitažlivou tvář a velmi milý úsměv.

„Nic se nestalo, jen jste mne překvapil. Když už jste se sem vrátil, nechcete se napít? Mám domácí limonádu, malinovou, rostou mi tu na zahradě.“

Limonáda nebyla úplně to, co by si dal, ale tomu modrookému krasavci neodmítl. Jakákoliv záminka je dobrá, když ho bude mít možnost poznat blíž. Sedl si na verandu, dostal studenou a musel přiznat, moc dobrou limonádu. Nemluvili, jen se jeden na druhého pokradmu dívali. Když dopil, nechtěl odejít.

„Mohl bych si ten dům prohlédnout, jsem jen zvědavý,“ zkusil to.

Bylo to trochu zvláštní přání, Tarius mu vyhověl.

„Když už mi umožníte vejít, měl bych se představit. Nival.“ Mladík ztuhl. Syn toho boháče, za kterým se táhnou skandály, podvody a soudní stání. Pozdě, prohlídku domu mu přislíbil. Provedl ho.

Nival cítil jeho odstup. V duchu zuřil. On si svého otce nevybral, nemůže za jeho chování. Sakra je mu třicet a už patnáct let s ním nežije. Ale jeho pověst, stín, mu vstupuje do života. Dům byl krásný, hezky zařízený, dýchala v něm pohoda a klid. Po prohlídce už nemohl déle otravovat, rozloučil se, odjel.

Modré oči, ve tváři rámované vlasy barvy medu. Myslel na mladíka, kudy chodil, chvíli se snažil sám sebe přesvědčit, že o nic nejde. Čím víc si to říkal, tím víc po něm toužil. Jeho blízkosti. Pamatoval si každý záchvěv jeho tváře, sklopená víčka s dlouhýma řasama, náznak úsměvu na vábivých rtech. Jednou v noci si sedl a napsal mu dopis. Velmi dlouhý, velmi otevřený, upřímný. Něco, co nikdy dřív neudělal. Psal o svém životě, o tom jak to má s otcem, všechno. Nevynechal své dva vztahy, kdy časem zjistil, že peníze a moc jeho otce byly tím, co jeho partnery zajímalo, ne on. Několikastránkovou zpověď mu poslal. Nedostal odpověď. Začínal být zoufalý. Po dvou týdnech mu přišel dopis, doprovázený překrásnou, žlutou růží. Četl ho snad stokrát. Příběh, který mu v něm Tarius vyjevil, byl neuvěřitelný, on mu ale věřil. V pátek sedl do auta, nedočkavý, napjatý, dychtivý, jel za mladíkem, který ho pozval. Tu větu si opakoval tisíckrát.

„Kvetou růže, nechcete se na ně přijet podívat?“

Zastavil před domem, Tarius nikde. Už chtěl zaklepat, ale zvuky ze zahrady ho přilákaly. Obešel dům, spatřil mladíka v kleče, jak v předklonu cosi dělá na malém záhonku. Na sobě jen pracovní kalhoty a boty, nahý trup hladilo slunce svými horkými paprsky. Díval se na opálená záda, svaly pohybující se v neznámem rytmu. Došlo mu, jak je sám, jak moc, a že jediný, kdo může naplnit jeho srdce, je Tarius. Byla to jistota, kterou náhle pocítil. V ten okamžik se na něho Tarius podíval, vstal, otočil se a on spatřil jizvy. Čekal je, stejně ho zaskočila jejich hloubka. Došel k mladíkovi, prsty po jedné přejel.

„Musely to být hluboké rány,“ vydechl.

„Byly,“ odpověděl zastřeným hlasem.

„Omlouvám se, nedal jsem vědět, že přijedu.“

„To vůbec nevadí, jsem rád, že jste tu.“

„Jsi,“ podíval se do pomněnkových očí.

Dlouho si jen hleděli do očí.

„Pojď se ochladit dovnitř, vykoupu se a připravím nám svačinu,“ navrhl mladík. Nival souhlasil.

Seděl v kuchyni, až sem doléhal zvuk sprchy. Představil si kapky dopadající na nahé Tariusovo tělo, srdce mu při tom hrálo marš. Kroky se blížily chodbou, ve dveřích se objevil mladík, v domácích kalhotách a s mokrými vlasy. Pootevřel pusu, něco asi chtěl říct, nevyšel ani vzdech.

Mladík ztuhl pod pohledem smaragdových očí, spalovaly ho, tělem mu projelo zachvění. Opatrně, jako by se blížil k dravci, vykročil směrem k muži ve své kuchyni. Pokud chtěl vzít sklenice a nalít do nich osvěžující pití, musel kolem něho projít. K minovému poli by se blížil s větší jistotou. Skoro překonal tu nečekanou válečnou zónu, když ho silná paže zastavila, přinutila postavit se před Nivala. Ruka ho pustila jen pro to, že musela pomoci té druhé rychle sundat košili, kravatu a odhalit Nivalovu světlou, sluncem nedotknutou pokožku. Pak se ale rychle vrátila k mladíkovi. Nival si ho přitáhl k sobě, Tarius mu zabořil ruce do hustých černých vlasů. Muž prudce vstal, přivlastnil si jeho rty, líbal mladíka něžně i zuřivě, jazyky tančily v divokém rytmu a pak se pozvolna hladily. Minuty letěly a oni jen stáli v kuchyni, přitisknutí k sobě, spojeni v nekončícím polibku. Muž sjel rukama po zádech, až se odvážil zasunout je za gumu kalhot. Zavzdychání mu naplnilo ústa, v rozkroku cítil tlak Tariusova vzrušení. Chytil ho za ten úžasný zadek, který mu krásně pasoval do rukou. Vyzvedl si ho do náruče. Vykročil, moc dobře si z prohlídky domu pamatoval, kde je ložnice, a tam přesně mířil.

Nival ho nesl, jako by nic nevážil. Tarius pod rukama cítil jeho napnuté svaly, přisál se mu ke krku, za což byl odměněn zamručením. Než se dostal do své velké postele, obrovské, určené snad pro čtyři lidi, byl nahý. Nival taky. Mladík ležel na zádech, rozechvělýma rukama bloudil po mléčné kůži milence, který reagoval na ten nejjemnější dotek prstů. Nival přivřel oči, soustředil se na své nitro. Vnímal celým tělem Tariusovu přítomnost, vůni jeho dechu, kůže. Klepal se jak list ve větru. Klesl do mladíkovy náruče, ten ho pevně objal i nohama, držel u sebe. Stále jemně laskal Nivala, jen nyní mu kreslil kroužky podél páteře, klesl až na jeho kříž a pak poprvé pohladil mužův zadek. Tomu se vydral zmučený sten ze rtů, utlumil ho tak, že se přisál na mladíkův krk. To vyvolalo odezvu Tariusova těla, prohnul se proti němu, zprudka vydechl a ještě silněji stiskl nohama Nivalovy boky. Poznávání, polibky, doteky jazyka a rtů, to vše je po dlouhé minuty zaměstnávalo a vybičovalo jejich touhu na maximum. Oba ve stejnou chvíli zatoužili po úplném spojení. Ložnici naplnily steny, vzdechy a výkřiky slasti.

Ležel na boku, zavřené oči, ruce složené pod hlavou. Nival kladl lehké polibky na linii jeho páteře. Od krku až dolů, do úžlabiny, kde pohladil kůži jazykem.

„Nivale,“ zašeptal a okamžitě byl sevřen v něžném objetí. Muž nic neříkal.

Mladík se otočil čelem k němu, pohladil tvář, prsty si pohrával s černými vlasy. Pohledem se vpíjel do smaragdových očí, topil se v nich.

„Mám pocit, že k sobě patříme odjakživa. Že to nemůže, nemá být jinak.“

Nival mu urovnal neposlušné vlasy, spoutaný modrýma očima, které mu sahaly až do duše.

„I já,“ políbili se.

 

Epilog

Chystal snídani, chtěl Tariuse překvapit. Nevařil často a taky mu to moc nešlo. Chtěl se v tom zlepšit, chtěl mu udělat radost.

„Sakra,“ vykřikl. Z myšlenek ho vytrhl připálený lívanec. „Kruci.“ Hodil všechno do dřezu a pustil na to studenou vodu.

„Dobré ráno,“ ozvalo se ode dveří, mladík pochopil hned, co se stalo. „Vaříš?“

„Jo, zkouším to, opravdu se mi daří,“ vztekal se.

„Nebruč,“ culil se, rukama se vytáhl na linku vedle kuchaře.

„Máš ze mě legraci, viď?“ Vztek ho rychle opouštěl. Tarius rozevřel nohy, Nival neváhal ani vteřinu.

Líbali se, muž mladíka svlékl, ten zapřený rukama o desku linky vyčkával. Hladové rty si dopřávaly chuť mladíkovy kůže, Nival rukama podepřel chvějící se tělo pod lopatkami. Přitáhl si ho k sobě, pak z linky dolů. Vzal ho za ruku, vedl ke schodům a dál do jejich ložnice. Nahý mladík se usmíval. Na třetím schodu se zastavil, něco ho napadlo, najednou, tady a teď.

„Nivale, viděl jsi tenkrát, poprvé, opravdu ceduli na prodej?“

Muže překvapila taková otázka, ale odpověděl.

„Přísahal bych, že ano. Ani nevím, proč jsem tudy jel, původně jsem měl v plánu jinou cestu. Proč?“

„Něco mě napadlo.“

„Co?“

„Řeknu ti to potom.“

„Po čem?“ Usmíval se a smaragdové oči mu zářily.

Miloval ho, Tarius netušil, že je vůbec možné tak moc milovat. Předběhl ho a dotáhl Nivala do ložnice.

Dlouho po jejich rozhovoru na schodech, pevně svíraje mladíka v náruči, se Nival škemravě zeptal:

„Co tě napadlo?“

„Že to udělali oni dva.“

„Myslíš Cursus s Leransem?“

„Ano.“

„Možná. Ať už to bylo jakkoliv, oni, nebo náhoda. Jsem šťastný, že se to stalo.“

„Já taky.“

Přitulili se k sobě, snídaně byla odložena na neurčito.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (55 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (54 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (54 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (55 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (68 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0
Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+1 #11 TMAVigo53 2021-05-23 21:06
Nebi, jsi pro mě objev a právě jsi získala nového fandu. Neuvěřitelně silné a tak plné citu. Teď vím, že si přečtu všechno, co tu od tebe najdu.
Citovat
+4 #10 Odp.: Tmanebi 2020-10-03 13:52
Mrmlo, vážím si toho, že jsi se rozhodl promluvit nahlas. Moc děkuji za tvá pochvalná slova. Těší mne, že ti příběhy přinášejí radost, vám oběma. Zkusil jsi si přečíst i jiné příběhy na ostrově? Jsou tu úžasní autoři, moc dobří, rozhodně lepší, než jsem já. Chodím si k nim pro něhu a pohlazení, do jejich světů, příběhů. Věřím, že vám přinesou mnoho krásných chvil.Děkuju
Citovat
+11 #9 TMAMrmla 2020-10-03 01:33
nebi, dlouho jsem váhal, zda se vůbec vyjádřit. Nejsem někdo, kdo se veřejně vyjadřuje. Nemůžu už ale dál mlčet. Jsi neskutečná. Čtu tvé povídky již dlouho a vždy netrpělivě vyčkávám na další tvé skvělé dílko. K mojí radosti jsi velmi plodná autorka, a nenecháváš čekat svoje čtenáře dlouho. Obdivuji se tvému rozsahu co do tématu příběhů. Tak tomu jak dokážeš tvořit několik příběhů/seriálů najednou, jménům která svým postavám dáváš, prostředí v nichž se děje odehrávají. Někdy potřebuji vyvážit těžký den něčím krásným, co nasytí mou duši a zklidní rozbouřenou mysl. Pak se vždy potěším tvými příběhy, v nichž naleznu lásku, něhu, porozumění i vzrušení, namíchané přesně a dokonale. Často také předčítám své lásce něco z tvých děl. Jsou to krásné chvíle pro nás pro oba. Vyslovuji velké DÍKY za nás za oba
Citovat
+7 #8 Odp.: Tmanebi 2020-09-25 22:16
Děkuju, na to jak jsem se bála, že příběh nebude dobře přijat... mám radost :-)
Citovat
+10 #7 Odp.: TmaAlianor 2020-09-25 15:02
Nebi, zůstaň taková stále, nenapravitelně romantická :lol:
Příběh krásný, ta ukázka toho, jak lidé dokáží být zarputilí i vůči svým dětem. Byl kněz, tudíž hodně ovlivněný vírou, ale stejně... Rodič by své dítě měl milovat i kdyby bylo zelené. To je přirozené, alespoň v lidském světě. Jsem ale rád, že to dopadlo nakonec dobře a že jsou i takoví jako Jana a jen doufám, že je jich hodně.
Citovat
+10 #6 Odp.: TmaIsiris 2020-09-25 14:39
Taky mám ráda příběhy s nádechem nadpřirozena :-) Takže pět hvězdiček za romantiku a téma jako takové (aktuální, znepokojivé)... a šestá právě za to mystično :-)
Citovat
+9 #5 Odp.: Tmanebi 2020-09-24 22:15
Jano děkuju za přečtení a jsem ráda, že se příběh líbil.
Přeji Vám aby vztah s dcerou takhle krásný vydržel. A prožila jste spolu s ní a její přítelkyní mnoho krásných chvil.
Citovat
+17 #4 PoděkováníJana 2020-09-23 23:14
Moc krásné dílko, hezké, něžné i smutné.

Ráda sem chodím si číst.
Ráda bych se vám s něčím svěřila.
Dceři je 17 let, moc ráda čte, maluje, je to taková klidná tichá osůbka.
Minulý týden za mnou přišla s nakresleným srdcem v odstínech růžové a s napsaným dívčím jménem. Nejdřív jsem to nepochopila, ale vysvětlila mi to. Obdivuji její odvahu, přemýšlím jak dlouho jí trvalo než se odhodlala to vyjádřit. Teď, když slyším že si s někým povídá, tak se ptám na její slečnu, vidím jak má růžové tvářičky. Je uvolněnější. Pochválila jsem jí jak je statečná, zeptala jsem se na slečnu.
A plakaly jsme.
Bohužel taky vím, že bývalý manžel by to nepochopil. Poradila jsem jí aby tohle mu neříkala, zatím ne.
Citovat
+13 #3 Odp.: Tmanebi 2020-09-23 22:30
Děje se to stále, a dost často, zdá se mi. Že rodiče odvrhnou své děti, pro jejich orientaci, pro to jakého partnera si našly, kdo prostě jsou, nebo koho jejich přítomnost připomíná, z mnoha důvodů. O to hezčí je, když se sejdou dva, kteří si dokáží dát lásku, něhu, pocit bezpečí. Jsem prostě nenapravitelně romantická, dobré konce :-) to je nebi
Citovat
+15 #2 Odp.: Tmazmetek 2020-09-23 20:48
Mám slabost pro romantiku s tajemstvím a trochou mystiky...a dobrým koncem. :-)
Citovat
+15 #1 Odp.: TMAMarko 2020-09-23 20:34
Krásne dojímavé romantické čítanie na dobrú noc :-) Nebi, ty to jednoducho vieš. Kiežby to aj v skutočnom živote tak bolo, že sa po smrti stretneme s milovanou osobou. Nikdy však nepochopím, ako môže rodič odvrhnúť svoje dieťa, ktoré vychoval, miloval, len na základe jeho orientácie, ktorú si ani sám nevybral :sad:
Citovat