• Isiris
Stylromantika
Datum publikace21. 9. 2020
Počet zobrazení2081×
Hodnocení4.85
Počet komentářů18

„No tááák, jak dlouho ještě budeš naštvanej?“ drbnu loktem do Rona se stejnou otázkou dnes už asi popadesáté.

„Už nafurt. A tečka,“ odpoví mi Ron po jednapadesáté. Jsme jako zaseknutá gramofonová deska. Ale počkat… změna… zdálo se mi to, nebo mu na rtech zahrál pidináznak úsměvu? Že by mě vzal konečně na milost? Možný to je… Třeba se na jeho lepší náladě podílí i to, že za sebou necháváme školu a před náma je páteční odpoledne… a víkend…

„Ronaldýne, no tááák…,“ drbnu do něj znovu. Tentokrát se po mně ožene loktem a já taktak uhnu před šťouchancem do břicha. Ron ovšem můj úhybný manévr čeká, chytí mě za loket, přitáhne si mě blíž, předvede nějaké to svoje karatistické cosi, a než se naděju, jednou rukou mi svírá paže za zády a druhou rukou mě drží pod krkem.

„Ještě jednou mi řekneš takhle a rozmačkám ti hlasivky!“ upozorní mě.

„To bys neudělal,“ zasípu.

„Ne že bych to neudělal. Prostě to udělám. Chceš to vyzkoušet hned?“

„Nechci,“ ujistím ho a počkám si, až mě pustí, odstrčí mě od sebe a zase se rozejde. „Chci, abys se mnou konečně zase mluvil,“ zařadím se po jeho boku, zatímco si pravačkou nevědomky promnu krk, „a když to nejde po dobrým, musím tě nějak vyprovokovat…“

Znovu ten náznak úsměvu na jeho tváři. „Seš děsnej, fakt! Ty mě nemáš co provokovat, abych se s tebou bavil! Bohatě bude stačit, když se příště prostě nevysereš na svou půlku úkolu.“

„Já vím, podělal jsem to, promiň!“ sypu si popel na hlavu, dnes už dobře po… no… kdo to má počítat? „Ale měj trochu pochopení. Když Zuzce včera tak nečekaně vypadli rodiče do divadla, těžko jsem ji mohl odbýt s tím, že za ní sice do jejího prázdnýho bytu přijdu, ale budu se tam věnovat programování…“

„Třeba by ses divil, třeba by jí to přišlo sexy,“ prohodí Ron a tentokrát už se úsměv, co se mu rozlije po tváři, nedá přehlídnout. Ufff, krize zažehnána!

„To z tebe mluvěj vlastní zkušenosti? Tomu tvýmu přijde sexy, když před ním programuješ, jo?“ utahuju si z něj.

Ron pokrčí rameny. „To já nevím… Ale On mi sexy přijde, když sedí nad kompem a na něco se soustředí,“ zasní se.

„Bože, vy jste divnej pár,“ zvednu oči v sloup. „Co vůbec máte v plánu na víkend? Uvidíte se?“

„Ještě nevím,“ pokrčí rameny, „asi jo… A co ty a Zuzka?“ podívá se na mě zvědavě.

„Zítra jdeme do toho kina… A v neděli můžeme zajet někam na kole, co? Myslím s tebou. Jestli teda zrovna nebudeš s Ním.“

„Vždyť víš, jak to je,“ protočí oči pro změnu Ron. „Kdo dřív přijde, ten dřív mele. Když si něco naplánuju s tebou, tak On už bude mít smůlu. A naopak. A jelikož s Ním zatím nic konkrétního domluvenýho nemám, tak ta neděle teda platí. Ale tentokrát vyberu nějakou trasu já, minule to bylo dost slabý…“

„No jo furt,“ pokrčím s úsměvem rameny vděčnej, že se se mnou Ron zase nejen normálně baví, ale že si pro mě dokonce i vyhradí část víkendu. Po tý dnešní nešťastný hodině informatiky to totiž chvíli vypadalo, že mě bude už navždycky ignorovat… „Jé, hele, sedmička… Letím, jo? Tak jsme domluvený… Měj se, Rone. A užijte si to,“ mrknu na něj, než se rozběhnu na tramvajovou zastávku.

„Nápodobně, Dave!“ zaslechnu za sebou ještě Ronovo zavolání.

V tramvaji se pak musím celou cestu usmívat. Ron je prostě skvělej, no. Není lehký ho vytočit, ale když už se to někomu povede, Ron mu to umí dát pořádně sežrat. Ani já samozřejmě nejsem výjimkou, ale přeci jen mi přijde, že nade mnou vždycky nakonec tak trochu přimhouří oči. Možná proto, že spolu už od základky sedíme v jedný lavici. A jsme nejlepší kámoši. A víme jeden o druhým úplně všechno.

Teda skoro všechno. Já totiž pořád ještě nevím, jak se jmenuje jeho současnej přítel. Ron mi to prostě nechce říct. Z čehož usuzuju, že tentokrát to bere fakt hodně vážně, když mi nechce dovolit, abych si z nich utahoval. Konkrétně teda z jejich jmen. A to já bych si utahoval. Nebo spíš… budu si utahovat. Až na to Jeho jméno přijdu. Beru to jako takovou svou soukromou výzvu.

On je Ron na jména tak trochu háklivej. Nemůže totiž odpustit rodičům svý vlastní jméno – Ronald. Na druhou stranu, Ronalde ho oslovuje málokdo; pro většinu kámošů i učitelů je to prostě Ron. A to je náhodou pěkný oslovení, mně se k němu hodí. No, mně se k němu občas hodí i Ronaldýn, haha, ale to mi většinou neprojde moc hladce.

Když mi Ron v prváku prozradil, že je na kluky, seznámil se tenkrát přes net s nějakým Pepou z druhýho konce republiky. Nemohl jsem si pomoct a říkal jsem mu Josefín nebo Pepulínek. Tenkrát ovšem začal Ron chodit do karate, a tak mě takový neuvážený komolení jména jeho první lásky začalo brzo fyzicky dost bolet. Stejně jsem ho s tím ale provokoval dál.

Na konci druháku poznal Dušana. Tomu jsem říkal Dušínek nebo Dusičnánek. Scházeli se spolu celý léto a v září nás Ron dokonce seznámil. Potom pořád vyzvídal, co si o Dušanovi myslím, a i když mi ten kluk přišel tak trochu zvláštní a některý jeho názory jsem absolutně nepobíral, celkem nic jsem proti němu neměl. Vypadalo to, že jim to klape.

Proto mě dost překvapilo, když se s ním Ron před Vánocema z ničeho nic rozešel.

„No, ono to není z ničeho nic,“ opravil mě tenkrát.

„Ne? Mně to tak teda přijde… A podle těch jeho vzkazů, co mi tu dáváš číst, mám dojem, že jemu taky,“ oponoval jsem mu.

„Hm, tak… tak ale… pro mě to není z ničeho nic,“ řekl Ron.

„Jak to myslíš?“ zahleděl jsem se na něj zvědavě. Ron tenkrát seděl na mý posteli, opíral se zády o zeď a očima studoval mý prostěradlo, zatímco já se uprostřed pokoje houpal na židli a pohledem jsem těkal mezi ním a jeho mobilem, kterej mi půjčil, abych se pročtením jeho a Dušínkovy konverzace dostal do obrazu.

„Prostě… jsem se zamiloval do někoho jinýho,“ přiznal Ron potichu.

„No nekecej,“ nadskočil jsem na židli překvapeně, „a kdys to stihl?“ Tenkrát totiž Ron neměl na nic pořádně čas – měli jsme toho hodně do školy, po odpoledních trénoval karate, občas jsme chodili hrát hokej nebo zkoukli nějakej film, a do toho se samozřejmě pilně scházel s Dušanem…

„To už trvá dýl, víš,“ lezlo to z něj jako z chlupatý deky.

„Definuj to tvý dýl,“ pídil jsem se po podrobnostech.

„Prostě dýl,“ pohodil Ron rameny. „Se známe už dýl.“

„Ale až teď přeskočila jiskra…?“ hádal jsem.

Ronovi se přes tvář mihl úsměv. „Taky by se to tak dalo říct…“

„A jak se jmenuje? Znám ho?“ vyzvídal jsem.

Ron konečně zvedl oči a podíval se na mě. „No, tentokrát si budeš muset nechat zajít chuť. Nic dalšího už ti neřeknu, protože na žádný tvý Pepulíny a Dusičnánky nemám náladu, víš?“ zasmál se.

„Však ne, neboj, vymyslím něco jinýho,“ slíbil jsem vytlemeně, spokojenej, že i on už se zase směje. „Tak dělej, chci to jméno!“

„Ani náhodou!“

„Protože je to nějaký blbý jméno, že jo? Třeba… Chrudimír? Nebo Chrudoš? Haha, a co Mečislav?“ otevřel jsem si schválně web s klučičími jmény a vybíral ty, který mi v tu chvíli přišly nejšílenější.

„Nech toho!“ okřikl mě Ron vysmátě. „On má náhodou krásný jméno. Takový… takový královský…,“ zatvářil se zasněně.

„Královský, jo?“ zamžoural jsem na něj. „Takže… Richard! Eduard! Albert! Aragorn!“

„Haha, Ronald a Aragorn, to bysme byli dvojka!“ bavil se Ron. „A nech toho, fakt! Neřeknu ti to! A tečka!“

Jasně, že jsem toho nenechal. Zkoušel jsem to z Rona vytáhnout všelijak. Házel jsem do placu různý jména a sledoval ho, jestli se u některýho nezatváří nějak jinak. Zkoušel jsem ho nějak nachytat, aby se prokecl. Vyhrožoval jsem mu ulechtáním, jenže těžko můžete ulechtat někoho, kdo už třetí rok chodí do karate, takže po pár pokusech, kdy jsem ulechtanej skončil spíš já, jsem to zabalil. Místo toho jsem mu sliboval, že s ním sjedu na kole nějakej megašílenej singletrail, i když mě na tyhle sebevražedný mise zase tak neužije a Ron to dobře ví. Ale nezabralo ani to.

A tak tomu jeho tajuplnýmu příteli zatím s Ronem říkáme prostě On. Zatím.

***

Nedělní projížďka s Ronem nakonec vyjde skvěle. Počasí, trasa, nálada – všecko super, takže když se cestou domů stavíme v jedný pizzerce, zabereme si pro sebe poslední volnej stůl venku na zahrádce a objednáme si každej svou oblíbenou pizzu a točenýho Birella, je to už jenom taková třešnička na dortu. Nebo… kus klobásky na Ronově slaným dortu, haha.

„Proč sis tam tu klobásu nenechal taky přidat?“ vrtí Ron hlavou, když mu z jeho pizzy ukradnu už asi čtvrtý kolečko.

„Abych mohl ujídat tobě,“ zašklebím se na něj.

„Píchnu tě vidličkou,“ zavyhrožuje mi.

„Tak rychlý reflexy nemáš,“ bavím se. Jasně, kdybysme tu pizzu jedli příborem, asi bych to tak lehkovážně nebral, ale vzhledem k tomu, že baštíme rukama a příbory leží netknutý na druhým konci stolu, nic si z jeho vyhrožování nedělám. Aby neřekl, nabídnu mu, že si může na oplátku uždibnout z mý pizzy kousek kuřecího masa. Nebo sýra. Nebo nějakou tu olivu. Když mi věnuje ještě jednu tu klobásu.

„Hele, a nechceš si teda tu pizzu rovnou vyměnit?“ zašťuří se na mě Ron.

„Pizzu ne, jenom některý ty ingredience,“ oplatím mu to zašťuření.

Odevzdaně nade mnou zakroutí hlavou. „Ti tu pizzu příště objednám já. Vypadá to, že ve svejch letech vlastně ani nevíš, co ti chutná, a že nejlepší bude, když…“

„Spíš je problém,“ skočím mu do řeči, „že mi chutná všechno. To, co je na mým talíři… i to, co vidím na tvým,“ ukousnu si další kus.

„… a že nejlepší bude, když objednám dvě úplně stejný pizzy,“ dokončí Ron svou původní myšlenku a mrkne na mě. No to snad… už zase se mu to povedlo!

„Hak to děháš?“ zeptám se s plnou pusou. V tom, jak mi vidí do hlavy a jak někdy dokáže vyslovit mý vlastní myšlenky dřív, než já je vůbec stihnu promyslet, je neuvěřitelnej!

„Znám svý lidi,“ usměje se a taky se zakousne do pizzy.

„A co na to říká On? Že Mu takhle furt koukáš do hlavy? A že mluvíš za Něj?“ zajímám se.

Ron polkne sousto a rozesměje se: „Rozčiluje se úplně stejně jako ty!“

„Se nedivím,“ zabručím. „Co jste nakonec vůbec včera podnikali?“ vzpomenu si, že na tohle téma zatím nepřišla řeč.

„Nic extra,“ trhne rameny. „Kecali… koukali na filmy…“

„… šukali,“ doplním ho pobaveně.

„Tak když to musíš vědět, tak jo, na vystříkání došlo taky, Zvědavide,“ použije přezdívku, kterou jsem od něj už dlooouho neslyšel. A přitom jsem zvědavej furt stejně. „Jestlipak to platí i o tobě?“ přimhouří na mě oči.

„Ne,“ přiznám a zavrtám oči do talíře. „Kino, procházka městem, líbačka. Tentokrát byli rodiče doma, no. To máte stejně skvělý, že se s Ním můžete scházet u vás a vaši jsou v pohodě.“

„Jsou, no,“ pokrčí rameny. „A stojím si za tím, že vaši by byli v pohodě taky, kdybys jim úplně normálně řekl, že si ve svejch čerstvejch osmnácti chceš vodit domů holky.“

„Kašli na to,“ mávnu rukou a radši změním téma. To původní, tedy holky, totiž s Ronem neprobírám zrovna moc rád.

Nebo teda jako… ne proto, že on na holky není. To vůbec. Spíš proto, že mu závidím, že on to má všechno tak krásně srovnaný. Jakože: je na kluky… a tedy je s klukama. Seznamuje se s nima, jako kdyby ho to nestálo žádný úsilí. Tráví s nima čas. Vodí si je domů. Představuje je rodičům. Všecko mu to do sebe zapadá, všecko mu to vychází. Někdy mi to přijde, že mu život prostě plyne pod nohama jako řeka a on akorát naskočí na nějakej raft a veze se. Občas to s ním trochu zamele, občas se zhoupne, ale po většinu času si kliďánko pluje… a nikdy ho ten raft nevyklopí.

Kdežto já? Kdybych měl zůstat u stejnýho přirovnání, tak ten můj raft je teda dost nestabilní. Jestli je to vůbec raft. Vypadá to spíš jenom na nějakou úzkou kánojku. Nejsem schopnej si do ní ani nasednout, jak se pode mnou houpe, a když už se mi to konečně povede a odrazím se od břehu, hned po pár metrech se otočím a už se koupu. Pak ji naháním v tý řece, jak jinak, a když po ní konečně natahuju ruku, přijde nějaká prudší vlna a spláchne mě. A takhle pořád dokola.

„Nad čím přemejšlíš?“ nakopne mě Ron zlehka do kotníku. Musím nenápadně zatřepat hlavou, abych z ní vypudil plastickej obraz tý řeky… a vzdalující se kanoe…, a znovu se přenesu na zahrádku tý pizzerky.

„Nad ničím,“ odbydu ho a zkusím se usmát. „Asi už pomalu pojedem, hm? A zítra zase pondělí, achjo… Hele, ten projekt do tý statistiky máme až na středu, že jo?“

„Jo, na středu,“ odkýve mi to Ron a začne se zvedat ze židle. „Ale bylo by super, kdybys to nenechával na poslední chvíli, aby to nedopadlo jako s tím webem, nebo v našem případě spíš newebem,“ zaksichtí se na mě.

„Achjo,“ neodpustím si hlasitý povzdech, „to už budu mít na talíři až do konce června, co?“

„No to minimálně, Dave,“ poplácá mě Ron po zádech. „Na talíř ti to teda sice servírovat nebudu, tam ti naskládám něco jinýho, ale předhazovat ti to budu…“

„Počkej, a co mi naskládáš na talíř jinýho? Kdy jako?“ chytnu se toho, co mě zajímá víc než nějaký projekty do školy, a zamíříme do pizzerky zaplatit.

„Uvidíš! Jestli se teda zase někdy stavíš a mrknem na nějakej film. I když ty seš teď po tom kině asi spíš přefilmovanej, co?“

„Hele, ani ne. Se Zuzkou se nedá koukat na nic jinýho než na nějaký romantický komedie, víš jak,“ udělám na něj výmluvnej obličej.

„Tak v tom případě se stav. Třeba hned v úterý, zítra mám zase trénink… Mám v merku jednu takovou drsnější sci-fi.“

„A proč jste se na ni nepodívali s Ním?“

„Vždyť ti to říkám, mám to teprve v merku! Zatím jsem to nesehnal… Ale do úterka to určo seženu. A s Ním se holt pak kouknu zase na něco jinýho.“

„Nebo na to samý, když to bude hooodně dobrý,“ navrhnu mu s natěšeným úsměvem. Drsnější scifárny totiž fakt můžu.

„Nebo tak,“ oplatí mi úsměv a pak už začne svou pozornost věnovat číšníkovi u kasy.

***

„Tak co na to říkáš? Dobrý, ne?“ natáhne se Ron po ovladači a ztlumí závěrečný titulky.

„No… pane… jo,“ zkonstatuju ohromeně. „Paráda…“

„Že jo?“ zaculí se Ron, spokojenej, že s nápadem se na tohle scifíčko podívat přišel on.

„To si piš… Nakonec jsem to s tím, že se na to podíváš znovu, trefil, co?“ zadívám se na něj. „Skoro vám to závidím. Tobě, že to uvidíš ještě jednou, a Jemu, že to ještě neviděl a čeká Ho takovejhle zážitek…“ A nemyslím nutně jenom dějovej zážitek. Ono i koukat na to v Ronově pokoji na plátně roztaženým přes celou stěnu a s dokonale vyladěným prostorovým zvukem má hodně do sebe!

„Se na to kouknu znovu i s tebou, jestli chceš,“ nabídne mi Ron s pokrčením ramen.

„Hele, a… no… co kdybysme se na to koukli všichni tři?“ navrhnu a pozorně sleduju, co Ron na to.

Ron mi můj upřený pohled vrací. „Tak šlo by to, ale… prostě… přijde mi, že…“

„Že co?“ pobídnu ho.

„Že na to ještě není ten správnej čas, když to teda musíš vědět,“ dořekne Ron.

Přemýšlivě nakrčím čelo. „A bude někdy? Protože mně se zdá, že nás prostě vůbec seznámit nechceš…“

„Ale jo, jenom… bude to prostě divný…“

„On je myslím celej nějakej divnej, ne? Se skoro začínám bát, s kým to vlastně chodíš, Rone, chacha,“ natáhnu se a žďuchnu ho do ramene. „Očividně má divný jméno, pak je divný se s Ním potkat… a mezi náma mi přijde divný i to, že si spolu podle tvejch slov radši povídáte, než šukáte, haha… A to jsem si teda původně myslel, že nikoho divnějšího než Dusičnánka už potkat nemůžeš!“

„Sám seš divnej – s těma svýma uhozenýma přezdívkama!“ oplatí mi Ron ten žďuchanec. „A On… vlastně jo, vlastně je taky divnej. Trochu. Ale tak roztomile. Spíš je… svůj, víš? No, však časem uvidíš sám.“

S odevzdaným úsměvem nad ním zakroutím hlavou. „Ty mi ty informace šifruješ jak nějaká podělaná Enigma!“

„Protože s tebou to jinak nejde, máš ze všeho akorát prdel.“

„Takže film ve třech nebude?“ shrnu to.

„Ve třech ne, ale platí, že jestli to chceš vidět ještě jednou, tak se s tebou mrknu rád. Akorát už teda bez tady tohohle občerstvení,“ natáhne se na stolek pro talíř, na kterým se krčí ještě asi dvacet koleček klobásy. Vynikající mimochodem.

„Proč? To není v ceně?“ utahuju si z něj.

„Právě že je to v ceně – a tys to tu nechal takhle okorat! Příště se ti s ničím chystat nebudu!“ zalamentuje hraně a jedno kolečko si strčí do pusy.

„Já? Já jsem to nenechal okorat! Tys ten talíř držel na klíně – a pak jsi ho odložil na stolek, na kterej jsem nedosáhl!“ hájím se.

„Protože sis přestal brát,“ vysvětlí.

„Prdlajs! Jsem se na chvilku nechal vtáhnout do děje, a když jsem se vzpamatoval, tak už byl ten talíř pryč,“ opravím ho.

„Kecálisto,“ přistrčí mi talíř pod nos.

„Pf, teď už nechci,“ schválně si založím ruky na hrudi.

„Nezájem. Jednou jsem se ti s tím chystal, tak to sníš. Do posledního kolečka,“ dál mi drží talíř kousek od tváře a vyčkávavě mě pozoruje.

„Hele, Ronaldýne, nehraj si na drsňáka, protože…,“ začnu, ale svůj komentář už nedokončím. V jedný vteřině mi totiž ten talíř zmizí ze zornýho pole, v druhý vteřině se na mě Ron vrhne a v tý třetí ležím na zádech na posteli, Ron mi klečí na hrudníku a obě zápěstí mi pevně svírá nad hlavou.

„Říkals něco?“ zeptá se jakoby nic.

„Ehm… že na to karate očividně nechodíš úplně nadarmo,“ zašklebím se na něj a zkusmo sebou zavrtím. Efekt nula nula nic.

„Já mám dojem, že jsem slyšel ještě něco o tom, že máš chuť dojíst tu klobásu…“

„To jsem myslím tak úplně neříkal…“

„… takže otevři pusu… No tak, nevrť se, haha, víš dobře, že seš bez šance… Sněz to kolečko dobrovolně!“

„Co je na tomhle dobro… Rone!“ Ale to už mám kolečko klobásy v puse, a jestli se nechci udusit, jakože nechci, tak musím přestat mluvit a začít žvejkat.

„A další kolečko… šup!“ baví se Ron.

„Rone, počkej, já…,“ začnu, ale ani tuhle větu nezvládnu doříct dřív, než mi Ron strčí do pusy další kousek klobásy. Nestihnu ho ještě ani pořádně rozkousat, a to už se ke mně blíží Ronova ruka s dalším kolečkem.

„Rone, počkej!“ zahuhlám a nesouhlasně sebou zamelu. Ron se na mě se zvědavým úsměvem zadívá, takže honem spolknu sousto: „Sním to, jo? Klidně všecko. Ale ne vleže, blbě se mi to polyká…“

„Fajn,“ Ron se na mě chápavě zašklebí, strčí si to kolečko klobásy do svý pusy… a pak se se mnou trochu zhoupne svět, protože v jednu chvíli ještě pořád ležím na posteli, a voilá – najednou sedím, Ron mi svírá ruce za zády a opírá mě o sebe, zatímco do druhé ruky bere další kousek masové pochoutky.

„Ty seš nezmar, fakt,“ škubnu sebou vcelku zbytečně. „Nemůžeš mě pustit? Se zvládnu najíst sám…“

„No, to jsem si taky myslel a tady vidíme výsledek!“ směje se mi za zády. „Takže si to radši posichruju takhle… Hezky otevři pusu… a za maminku…“

Vyprsknu smíchy, ale poslušně pusu otevřu a nechám se Ronem krmit. Když si něco takovýho vezme do hlavy, veškerej odpor z mý strany je zbytečnej, to už mám vyzkoušený…

„Jeho taky tak snadno přepereš?“ zeptám se ho o pár minut později, když, s břichem trochu bolavým od křečí smíchu, domlasknu porci za Roníka. Jsem ho totiž opravil, že je to za Ronaldýnka, a Roník mě za to pak několikrát dloubl do boku, kde, jak dobře ví, jsem dost lechtivej.

„Taky,“ potvrdí bez zaváhání. Hm, takže tu máme další indicii – On očividně není někdo, koho by Ron znal z karate… To je škoda, protože na webu jejich klubu mají jednou za čas nějakej článek, jak se komu daří v různejch zápasech a tak, takže by se tam dalo vyhledat Jeho jméno. Pokud by se Mu teda dařilo v zápasech, že. Ronovo jméno se tam taky občas objeví, ale on na ty zápasy nejezdí moc rád – říká, že karate dělá, protože ho to baví, a ne proto, aby jezdil po republice po turnajích…

„Nad čím dumáš?“ vytrhne mě Ronův hlas z mejch úvah. Překvapivě mi přestane drtit zápěstí, čehož hned využiju a s úlevou se trochu provrtím v zádech, ale stejně o něj zůstanu opřenej.

„No, že karate asi vaše společná záliba nebude,“ přiznám popravdě.

„Ne, to teda fakt není,“ rozesměje se Ron; asi mu ta představa Jeho, jak se snaží o bojovej sport, přijde vtipná. No, čili On bude asi podobný tintítko, jako byl Dusičnánek… a nebo vytáhlý párátko, jako jsem já, haha.

„Tak co teda máte za společný záliby?“ zeptám se a nechám Rona, aby mi do pusy vložil další sousto.

„No… všechno ostatní,“ slyším z Ronova hlasu úsměv a cítím, jak za mnou krčí rameny.

„Tak…,“ začnu, ale pak se ještě na chvilku odmlčím, abych mohl nejdřív polknout, „tak mi popiš nějaký vaše obyčejný rande…“ Nikdy dřív jsem se Rona na takový detaily nevyptával. Spíš na téma On tak nějak vtipkujeme a při tý příležitosti se něco málo dozvím. Ale dneska mi přijde, že by Ron mohl mít náladu si o Něm povídat…

„Nevíš, jak vypadá obyčejný rande, nebo co?“ podivuje se Ron, ale z jeho hlasu zase úplně zřetelně slyším, že se usmívá. „Prostě jsme spolu…, kecáme…, koukáme na něco… nebo se jdeme projít… nebo projet… nebo někam na pizzu… nebo na něco jinýho… Nebo když nám kámoši něco doporučí, tak to jdem prubnout, třeba tu laser game…“

„Jo? Byli jste tam taky? Jsi ani neříkal…“

„Tak nebylo co, vždyť jsi to byl ostatně ty, kdo mě tam vytáhl poprvý, tak bych ti akorát opakoval, co už znáš…“

„Hm,“ udělám jenom a dál si v hlavě představuju to randění v Ronově podání. Nemůžu si pomoct, ale dýchá na mě z toho taková… příjemná pohoda. Nenucenost. Bezprostřednost, nebo jak to říct. „To je fakt všechno takový… pěkně obyčejný…,“ prohodím malinko závistivě.

Ron to ale možná pochopí spíš jako výtku nebo něco podobnýho, protože vyprskne smíchy: „A co sis jako představoval, že furt vymejšlíme za program?“

„To jsem právě nevěděl, proto se ptám, ne?“ trhnu rameny a natáhnu ruku k talíři.

Ron mě přes tu ruku plácne, vezme to předposlední kolečko klobásy do prstů sám, a zatímco mi ho pomalu strká do pusy, nahlas se zamyslí: „Já na takový nějaký velký akce moc nejsem… Na to byl expert Dušan. Co podnikneme o víkendu?“ zapitvoří se. „Už ve středu chtěl přesně vědět, kdy, co, kam. Pořád se chtěl scházet s nějakýma dalšíma lidma, s partou tam, s partou tamhle, a sami dva toto dnes a tamhleto zejtra… Kdežto s Ním je to takový víc na pohodu, víš? Takový… obyčejný, jak jsi říkal. Pěkně obyčejný. Obyčejný, ale moc fajn. Ale ty to určitě znáš, vždyť se Zuzkou to máte podobný, taky se navzájem nikam moc netaháte…“

„Hmm, to jo,“ řeknu a silou vůle potlačím povzdech, co se ze mě užuž dere. „Se Zuzkou je to vlastně to samý,“ dodám.

Ale není. Ve skutečnosti to není vůbec to samý. Se Zuzkou to není takhle… já nevím, nenuceně přirozený. A s žádnou holkou nikdy nebylo. Netuším proč. Neumím to ani pořádně popsat. Prostě to nějak není ono. A přitom to vlastně možná je ono, protože… jak mám jako vědět, jaký to má bejt? Co když to takhle mají všichni kluci, co jsou s holkama? Že se v jejich společnosti nikdy nemůžou tak nějak úplně přestat hlídat a bejt prostě sami sebou. Že musej pokaždý zůstat tak trochu ve střehu. Aby jim neuteklo sprostý slovo. Aby nezvedli oči v sloup, když ony nadšeně popisujou nějakou zaručeně perfektní knížku. Aby ze sebe dostali ten správnej kompliment, když ony přijdou před kino a vypadají skoro úplně stejně, jako vypadaly ve škole, ale přitom se dle svejch slov na to rande připravovaly přes hodinu.

A nikam se moc netaháme, v tom měl Ron pravdu, ale ne proto, že by to naše chození bylo až takhle na pohodu. Spíš je to proto, že já o to vlastně už ani moc nestojím. Nebaví mě pořád něco vymejšlet, něčím Zuzku ohromovat. Tam jsme byli před tejdnem, tak dnes už tam nemůžeme, místo toho půjdeme sem. Haha, v tomhle by si asi Zuzka dost rozuměla s Dusičnánkem, když nad tím tak přemejšlím… Každopádně, když mi navrhne, že půjdeme do kina, protože chce vidět tohle a tamto, tak ji doprovodím. I když bych se radši koukl na něco drsnějšího, ale vím, že ona na to není a hlavně ani nikdy nebude. Pak jednou plácne, že chce ochutnat sushi v tý nový restauraci, tak nám tam udělám rezervačku, protože bez rezervačky se tam nedá dostat. A ona je nadšená, jak jsem ji překvapil, i když to nadhazovala dobře měsíc, že by tam chtěla jít, no a pak teda ochutnáváme to sushi a ona celou dobu žvatlá o tom, jak je fakt poznat, že to tady uměj udělat… A mně se přitom honí hlavou, že to chutná úplně stejně jako sushi v tom podezřele levným zapadlým bistru, co jsme s Ronem objevili čirou náhodou, když nám jednou ujela tramvaj a my jsme se rozhodli, že se docouráme domů pěšky a vezmeme to schválně uličkama, kterýma jsme ještě ani jeden nikdy nešli…

Takže není, Rone. Ve skutečnosti to není vůbec to samý. Ve skutečnosti ti Ho, ať už se jmenuje jakkoliv, dost závidím…

***

„Co je s tebou? Seš dneska nějakej přejetej…,“ ucítím na sobě Ronův zkoumavej pohled.

„To je dost blbý bejt přejetej ještě předtím, než začneme sjíždět další singletrail,“ zahučím.

Rona to rozesměje: „Tak dole doufám taky nebudeš přejetej, ale spíš správně rozjetej… nebo ještě líp dojetej… nebo…“

„Nebo prostě jenom jetej,“ zavrčím a začnu si utahovat přilbu.

„A co je? Stalo se něco…?“ zapátrá Ron.

„Nestalo se nic! Jenom mě prostě všechno sere!“ vybuchnu.

„Co všechno?“

Naštvaně na něj přimhouřím oči. „Všechno! Čemu jako nerozumíš na tom, že mě všechno sere?“

„Takže já taky…?“

„Ty ne!“ odseknu zvýšeným hlasem.

„Tak… Zuzka?“

„Jo, ta mě sere nejvíc!“

„Tak… se s ní rozejdi,“ navrhne Ron opatrně.

„To se ti lehko řekne,“ štěknu po něm a prudkým pohybem si sundám přilbu z hlavy, protože mi dnes nějak nesedí nebo co. „Ty ses s Dušanem rozešel, protože jsi měl už dávno vyhlídnutýho někoho lepšího. Jenže já jaksi nikoho vyhlídnutýho nemám!“ Nebo spíš, nikdo nemá vyhlídnutýho mě, že… A upřímně se tomu vůbec nedivím, když se tak poslouchám…

„Hele, lepší je bejt sám než s někým, s kým tě to vlastně nebaví,“ hodí Ron do placu životní moudro.

„Pf,“ ušklíbnu se a přilbu si zase narazím na hlavu, „to říká někdo, kdo nebyl sám několik posledních let. Kluci na tebe stojej frontu!“ Ron se nesouhlasně ušklíbne, ale já pokračuju: „Já jsem byl sám celý léto a stálo to dost za hovno.“

„No… jenže… když budeš s někým, s kým bejt nechceš, tak se připravuješ o to, že potkáš někoho, s kým by to mohlo bejt ono…“

„Ale ono to s nikým nikdy nebude ono, chápeš?“ vyjedu na něj. „Nikdo takovej neexistuje!“ A ten jedinej, kdo takovej existuje, je šťastně zadanej! „A vůbec, dost kecání, jedem!“ utnu rozhovor, který nikam nevede, protože prostě ani nikam vést nemůže, a nasednu na kolo.

Odpoledne trochu sprchlo, takže dráha je blátivá a rozježděná, ale zase tu teď v podvečer není už moc lidí, takže to s Ronem máme v podstatě celý pro sebe. Šlápnu do pedálů a nechám všechny starosti za hlavou.

Nebo… takovej byl teda aspoň plán. Jenže nějak se mi to prostě nedaří. Nějak tu svou přecpanou makovici nedokážu vyprázdnit… a zbavit se všech těch neveselejch úvah… a sotva vjedu do další ostře klopený zatáčky, vteřinu mi trvá, než mi dojde, že je něco špatně. A ta vteřina je bohužel při mý rychlosti šíleně dlouhá doba. Než si stihnu sám pro sebe zanalyzovat, co a jak, je už na nějakou užitečnou reakci pozdě, zvlášť když jsem dneska celkově tak jaksi zpomalenej a zahlcenej jinýma věcma… Chvilkovej pocit letu nebo pádu, ono se to stírá, trocha divnýho, nevěřícnýho zmatku… a pak už ležím na zemi a snažím se spočítat když už ne všechny kosti v těle, tak aspoň končetiny. Na to, že by to mělo bejt nízký číslo, se ale stejně nějak nedokážu dobrat výsledku, haha…

„Ježíši, seš celej?“ sklání se nade mnou Ron.

Natočím hlavu a zahledím se do jeho ustaraný tváře. „No to mi řekni ty, já na sebe nevidím,“ zašklebím se na něj a začnu se hrabat do sedu.

Ronovi dojde, že mi nic není, ale spolu s úlevou se mu přes obličej mihne i zlost. „Takovej držkopád, ty vole… Na cos myslel, když jsi do tý klopénky vjížděl?!“ oboří se na mě.

„Na hovno!“ mám chuť bejt na něj dneska fakt sprostej.

„No právě! Aspoň, že to uznáš!“ prskne nakvašeně.

„Se ti příště zase s něčím svěřím!“ zavrčím na něj uraženě.

Ronův pohled malinko změkne. „Svěřovat se mi můžeš. Ale sem na dráhu to netahej! Nebo příště radši pojedu sám, sakra. Nestojím o to vidět v přímým přenosu, jak si lámeš všechny kosti…“

„Fajn, tak si jezdi sám! A začni s tím rovnou! Prosím, je to celý tvoje!“ máchnu rukou na trať pod náma.

„Díky, nechci,“ ucedí.

„Ale já chci. Vypadni.“

Ani se nehne, jenom mě upřeně pozoruje. „Ne.“

„Fajn, tak jedu první já,“ rozejdu se ke svýmu kolu. „Když mi dáš tak minutu náskok, budeš mít dráhu jenom sám pro sebe, přesně jak chceš!“

Ron mě chytí za loket a zadrží mě. „Taky nejedeš nikam. Ne v tomhle stavu.“

„Pusť mě, sakra!“ vytrhnu se mu. „Nejsem v žádným stavu!“

„Seš nasranej a vzteklej a nemyslí ti to. Nejedeš nikam, tečka.“

„Jedu!!!“

„Nejedeš!“ A než se naděju, omotá kolem mě ruce, chytne mě jako do svěráku, sesune se na zem a tím pádem si musím sednout taky. Snažím se mu vyškubnout a nadávám mu a vztekám se a spílám mu a vyhrožuju, ale všechno je to marný. A i když mě neskutečně sere, že dokud mě nebude chtít pustit, tak mám prostě smůlu a nedostanu se odsud, tak mě zároveň sere, že jednou mě přece jenom pustí. Aby mohl místo mě držet Jeho. A nejenom držet, že.

Posledně jsem nebyl tak úplně upřímnej. Že Ronovi závidím Jeho. Toho kluka, co má to královský jméno. Ne.

Ve skutečnosti Jemu závidím Rona.

***

Tentokrát nechá Ron ty závěrečný titulky doběhnout do konce. Pak se na chvilku rozhostí ticho. Pak ucítím, že se na mě zboku zkoumavě dívá…, a pak se mě opatrně zeptá: „Lepší…?“

„Hmmm…,“ protáhnu nepřesvědčivě, oči mám dál přilepený na teď už zářivě bílý plátno. Film skončil… a mně se v hlavě začne promítat můj vlastní film. Z dnešního odpoledne. Jak jsem Zuzce řekl, že to mezi náma nemá smysl. Jak se na mě nechápavě dívala. Jak brečela. Jak se mě vyptávala, co udělala špatně. Jak mi nadávala. Jak utekla. Už předtím bylo všechno na hovno, ale teď je to na hovno ještě víc. Připadám si jako ten nejposlednější hajzl ve vesmíru, fakt. Protože ona neudělala špatně vůbec nic. A tohle si ode mě nezasloužila. Ale přitom to paradoxně bylo to nejlepší, co jsem jí mohl dát. Achjo… „Proč musí bejt všechno tak složitý?“ uteče mi hlasitý povzdechnutí.

„Hmmm,“ protáhne tentokrát Ron a zamyšleně se zahledí před sebe. „To by mě taky zajímalo…“

Loupnu po něm očima. „Hele, vždyť ty ani nemůžeš vědět, co to slovo znamená…“ Načež mi dojde, že to mohlo vyznít dost blbě, tak se na něj honem usměju a dodám: „Což myslím v dobrým! Jakože buď rád, že to složitý nemáš, a hlavně si to taky něčím nepodělej. Protože když to mám podělaný já, tak mě aspoň můžeš vzít do svýho soukromýho kina, haha, abych přišel na jiný myšlenky. Ale jestli si to někdy poděláš ty, tak teda nevím, kam bych tě jako vzal já…“

Ron se na mě otočí a zadívá se na mě, nic ale neřekne.

„No co? Už asi plácám blbosti, že? Hele, nejvyšší čas jít… Beztak už jsem tě zdržel dost…,“ začnu se zvedat z postele, odkud se nám na plátno kouká prostě nejlíp, a to i přesto, že tam Ronovi vždycky dost nadrobíme.

„Nech toho,“ mávne Ron rukou, „mě přece nezdržuješ, klidně tu ještě zůstaň…“

„Kdybys aspoň nekecal!“ plácnu ho do kolene. „Nepotřebuju, abys teď kvůli mýmu rozchodu ze solidarity předstíral, že bys radši netrávil čas s Ním…“

„Jasně, že bych rád trávil čas s Ním,“ uzná. „Proto ti říkám, ať tu ještě zůstaneš,“ dodá potichu.

Nechápavě se na něj zadívám… nějak mi to nedává smysl… a pak vytřeštím oči: „Počkej, tys Ho sem jako pozval? To nás chceš konečně seznámit? Zrovna dnes?!“

„No, ehm… mi to přijde, že se to zrovna dnes hodí, víš…“

„Ty vole, ty si to teda umíš načasovat!“ překvapeně se zase opřu o zeď. „A kdy přijde?“

„No… On už je tady…“

„Cože?!“ mám pocit, že blbě slyším. „A to jako čeká v kuchyni a vybavuje se s vašima, nebo co? Proč jsi to neřekl dřív?“

„Ty seš osel, kristepane!“ vyhrkne a nervózně si hrábne rukou do vlasů.

„No dovol?“ ohradím se. „Ty to takhle blbě naplánuješ – a já jsem osel?“

„Nenaplánoval jsem to blbě! No… vlastně jsem to nenaplánoval nijak… Prostě není žádnej On, chápeš? Neexistuje! Nečeká v žádný podělaný kuchyni ani nikde jinde, Dave! Protože ty seš On!“

Konsternovaně na něj hledím. „Co… cože…?“ hlesnu. Nebo se mi možná jenom zdá, že jsem to řekl. Možná se mi zdá i to, že dýchám. Protože možná už vůbec nedýchám, nejsem toho schopnej. A možná se mi tohle zdá úplně celý.

Ron se ke mně natočí celý tělem a opětuje mi můj upřenej pohled. „Nescházím se s nikým jiným než s tebou. S nikým jiným nekoukám na filmy. Nikomu jinýmu nechystám jídlo, když za mnou přijde. S nikým jiným nesjíždím všechny ty šílený tratě. A… a… do nikoho jinýho nejsem zamilovanej.“

Tu poslední větu jenom zašeptal.

Stejně mi v hlavě rezonuje její ozvěna, jako kdyby ji zařval mezi skálama.

Jo, tak tohle se mi musí zdát…

– Až teď přeskočila jiskra? I tak by se to dalo říct… – On má náhodou krásný jméno, takový královský… – Seznámit vás bude prostě divný… – Přijde mi sexy, když sedí nad kompem a na něco se soustředí… – Rozčiluje se úplně stejně jako ty! – Jeho taky tak snadno přepereš? Taky… – Co teda máte za společný záliby? No, kromě karate všechno ostatní… – S Ním je to takový víc na pohodu, víš? Takový pěkně obyčejný… – Hele, lepší je bejt sám, než s někým, s kým tě to vlastně nebaví…

Tyhle a další podobný náznaky mi víří v hlavě v jednom obrovským tornádu…, a když se po chvilce vítr utiší a ty střípky spadnou na zem, zapadnou do sebe jako do nějakýho obrovskýho puzzle.

„Ty seš… tys… ale já jsem… ty přece…,“ jsem z toho všeho prostě úplně paf.

Ron mě vyčkávavě pozoruje, nevědomky si kouše ret. „Seš naštvanej?“ vybere si ze všech otázek zrovna tuhle.

Nervózně se zahihňám. „Naštvanej…? Jsem všechno možný, Rone, ale naštvanej teda fakt ne…“

„Ne? Ufff,“ Ron si viditelně oddechne. „Toho jsem se bál tak nějak nejvíc, víš,“ přizná. „Že tu všechno rozmlátíš, včetně mý fasády, haha, a pak odsud vysmahneš a už mě nebudeš chtít nikdy vidět…“

Koukám se do jeho očí na tu scénu, kterou mi tu nastínil, a znovu se uchechtnu. „Copak ty bys mě nechal, ať ti tu všechno rozmlátím?“

Taky se slabě usměje. „Tentokrát asi jo… Tentokrát bys na to měl asi právo, aby ses tak vztekal…“

„Pf, pokaždý mám právo se vztekat!“

„No dobře… Tak tentokrát bych tě prostě nechal,“ sotva znatelně pokrčí rameny.

Nasucho polknu. A ještě jednou. „To je škoda,“ hlesnu nakonec.

„Co…?“ nechytá se.

„No… že jako já bych nechtěl, abys mě prostě nechal,“ přiznám potichu, a když na mě Ron malinko zmateně přimhouří oči, dovysvětlím to sice skoro šeptem, ale na plnou hubu: „Mně se líbí, když mě držíš…“

Ronovi se za očima mihne překvapení, pochopení, uvědomění… a všecko se to slije do hřejivýho úsměvu. Posune se po posteli o kousíček blíž ke mně… pak najednou cítím jeho ruce úplně všude a přitom pořádně nikde… a v příští vteřině ležím na posteli na zádech a on sedí obkročmo kolem mýho pasu a zápěstí mi drží přišpendlený nad hlavou.

„Takhle nějak?“ zablýskne se mu v očích.

„Třeba…“

„Nebo…,“ přestane mi svírat zápěstí, místo toho vloží své dlaně do těch mých a proplete si se mnou prsty, „takhle nějak?“

„Taky…,“ vydechnu vzrušeně a jeho dlaně v těch mých pevně sevřu. Aby ho ani nenapadlo mě pouštět.

„Nebo…,“ nadzvedne se, natáhne nohy dozadu a skoro si na mě lehne plnou vahou, ale na poslední chvíli opatrně vytáhne jednu ruku z mé dlaně, chytí mě kolem pasu a oba nás přetočí na bok, „takhle nějak…?“

„Taky…,“ zašeptám a mám co dělat, abych ovládl svůj náhle rozechvělej hlas.

Ron už žádný další svý nebo nedodá. Zvážnělýma očima se chvíli dívá do těch mých…, pak si mě přitáhne blíž k sobě…, oba tak nějak ve stejnou chvíli zavřeme oči… a pak už cítím jeho rty na svých.

Je to jenom taková… ochutnávka. Jakože co já na to. Úplně vnímám ty otazníky, co mu teď běží hlavou. A tak mu v odpověď vyšlu vykřičníky. Jakože jo. Prostě jo. A pro případ, že by to náhodou nebyl schopnej rozklíčovat, ačkoliv jindy mu čtení mejch myšlenek problémy nedělá, tak mu ještě hladivě zajedu rukama na záda a pevně ho obejmu. A tu další pusu začnu já.

A On mi to všechno oplatí. A spoustu toho přidá. A já nezůstanu pozadu a přidám zase něco svýho. Pohlazení. Obejmutí. Dotyk rtů. Vzrušený vydechnutí do pusy. Zašimrání řasama. Něžný a přitom nevěřícný uchichtnutí do vlasů.

Bereme a dáváme si navzájem… všechno… a já najednou vím, že tohle je ono. Protože se nemusím hlídat. Nemusím bejt ve střehu. Můžu bejt sám sebou. Můžu bejt úplně obyčejnej Já. Protože vím, že v jeho očích jsem krásně obyčejnej. Pro něj jsem jeho On.

A Ron… Ron je zase můj On. Můj Ron.

A tečka.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (78 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (72 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (70 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (74 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (93 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0
Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+1 #18 PokladElve 2021-02-02 12:54
Moc pěkná povídka. Během roku mi unikla. Teď když je ve výběru na Povídku roku 2020 jsem se podíval, která z povídek šlape na paty povídce s citacemi Shakesperových sonetů a objevil další poklad. Děkuji
Citovat
+1 #17 Odp.: OnIsiris 2020-09-30 00:37
Cituji DominantniPraha:
Občas se rozněžním, ale to neznamená, že bych jim oběma rád neublížil :-P

:D Chápu... Tak kdyby ses vžil do Rona, tak on by si Dave asi dal celkem říct ;-)
Citovat
+3 #16 Odp.: OnDominantniPraha 2020-09-27 23:09
Cituji DominantniPraha:
To je tak hezký...

Jo...? Já měla dojem, že moc nemusíš, když se něco "zvrhne do romanistiky"... ;-)

Občas se rozněžním, ale to neznamená, že bych jim oběma rád neublížil :-P
Citovat
+3 #15 Odp.: OnDetail 2020-09-26 08:50
Cituji kikiris53:
Asi se rozbrečím jak stará želva. Povídka se velmi povedla a já starej blbec, jsem na rozuzlení přišel až opravdu po celém přečtení. Krásné čtení před spaním. Díky. :-)

No Já se přiznávám, že už trochu brečím. To se mi stává fakt málokdy. Díky.
Citovat
+1 #14 Odp.: OnIsiris 2020-09-25 18:36
Cituji Ron:
... A Ronaldýn mě pobavil. :lol: :lol:

Tak to jsem opravdu ráda :-) To jméno jsem si totiž vyčíhla v kalendáři... krásně se mi hodilo... a teprve dobře po první dopsané A4 mi došlo, že ho vlastně odněkud znám :lol: Nebyla jsem si pak jistá, jestli třeba nebudeš nějak proti, že jsem ho takhle bez dovolení použila...

Cituji DominantniPraha:
To je tak hezký...

Jo...? Já měla dojem, že moc nemusíš, když se něco "zvrhne do romanistiky"... ;-)
Citovat
+2 #13 Odp.: OnDominantniPraha 2020-09-25 18:17
To je tak hezký...
Citovat
+5 #12 Odp.: OnRon 2020-09-23 00:50
To byla moc milá povídka. Taková ze života. Díky. :-) A Ronaldýn mě pobavil. :lol: :lol:
Citovat
+7 #11 Odp.: OnIsiris 2020-09-23 00:04
Děkuji opět všem čtenářům, hodnotitelům a komentujícím :-) :-) (Jste mě přechválili, a tak tu asi budu mít přesmajlíkováno :lol: )
Obzvlášť mě potěšilo, že ne všem z vás hned zkraje došlo, kdo je míněn tím Zájmenem - vždycky si říkám, že to každému dojde všechno hned s prvním odstavcem, a mám pak škodolibou radost, když ne ;-) Stejně se ale chystám občas zařadit i povídku s ne zrovna veselým koncem... aby to prostě všechno nebylo pokaždé až tak očekávatelné... :-)
A Nebi, to jsi vystihla přesně - taky neberu OP jako nějaké konkurenční prostředí... Myslím, že všichni autoři, co tu jsou, píšou prostě bezkonkurenčně (a tečka! :P ) :-) Hlavně mi přijde, že tu každý máme tak nějak svůj styl a taky svou "šíři záběru" nebo jak to říct... no že se prostě podle mě nestane, že by se tu objevily dvě povídky od různých autorů, které by se nějak výrazně podobaly... (I když stát se může všechno; synchronicita fakt funguje ;-) )
Citovat
+7 #10 Odp.: OnMarko 2020-09-22 23:24
Cituji nebi:
Myslím, že ostrov není konkurenční prostředí, nebo já to tak neberu.

Cituji Alianor:

A co se týče konkurence Nebi. Myslím, že se nikdo bát nemusí, žádného soupeření, protože čím více takhle dobrých povídek, tím budeme všichni, (my romantici) šťastnější.

Máte obaja pravdu, že na Ostrove nejde o konkurenciu, chcel som tým povedať, že nebi je pre mňa TOP autorka romantických diel, u ktorej je romantika diel zaručená na 200%. Romantika je jednoducho jej druhé meno. Tá "konkurencia" pre nebi rastie len v mojom pomyselnom rebríčku "romantických" autorov, pretože ako píšeš Alianor, čím viac takýchto poviedok, ktoré pohladia našu romantickú dušu, tým lepšie :-)
Citovat
+9 #9 Odp.: Onzmetek 2020-09-22 22:19
Cituji kikiris53:
Asi se rozbrečím jak stará želva. Povídka se velmi povedla a já starej blbec, jsem na rozuzlení přišel až opravdu po celém přečtení. Krásné čtení před spaním. Díky. :-)

Ono to nebude jen před spaním, ono to je hezké čtení asi pořád.Je to prostě živý, že jo.
Citovat
+9 #8 Onkikiris53 2020-09-22 21:59
Asi se rozbrečím jak stará želva. Povídka se velmi povedla a já starej blbec, jsem na rozuzlení přišel až opravdu po celém přečtení. Krásné čtení před spaním. Díky. :-)
Citovat
+7 #7 Odp.: Onnebi 2020-09-22 21:58
Isiris, krásná povídka. Moc se mi to líbilo. Myslím, že ostrov není konkurenční prostředí, nebo já to tak neberu. Je tu autorka, která píše krásné romantické příběhy. Mám romantiku ráda. Děkuju :-)
Citovat
+9 #6 Odp.: Onzmetek 2020-09-22 19:59
Velkej palec nahoru. Ona je to vlastně krásná pubertální romantika, to tápání, uvědomování si, to, jak je člověk slepej, protože nechápe, že ten náznak byl NÁZNAK, protože tomu nevěří.... To tam všechno je a vrací to člověka zpátky o roky...
Citovat
+8 #5 Odp.: OnAlianor 2020-09-22 15:44
Moc příjemné počtení, jako všechno z Tvé dílny.
Jméno Ron tam bylo vtipné, také mi přišel první na mysl, že bude mít Kierana. :lol:
Teď chápu, proč jsi mluvila o těch hrátkách se jmény, vtipné a nápadité. Jsem v tomhle stejný jako Dave. Snad nikomu z okolí neřeknu jeho křestním jménem. Lidé mě ale tolerují ;-)
A co se týče konkurence Nebi. Myslím, že se nikdo bát nemusí, žádného soupeření, protože čím více takhle dobrých povídek, tím budeme všichni, (my romantici) šťastnější.
Citovat
+9 #4 OnWilliam 2020-09-22 06:26
Skvelá poviedka, som aj čakal kedy to Davovi docvakne, nakoniec to dopadlo perfektné. Ďakujem Isiris
Citovat
+12 #3 Odp.: OnMarko 2020-09-21 23:51
Táto poviedka sa ti tiež neskutočne vydarila, romantika ti fakt ide. Myslím, že rastie nebi konkurencia :lol: Pre mňa je Kamil s Benom vlastne tiež romantika okorenená trochou dominancie :-) Na Tvojich poviedkach sa mi páčia myšlienkové pochody a komentáre v hlave tvojich postáv, ktoré sa prelínajú dejom. Máš príjemný a rozpoznateľný štýl písania. Bolo to krásne čítanie na dobrú noc, za ktoré dávam hviezdičku naviac ;-)
Citovat
+11 #2 Odp.: OnSaavik 2020-09-21 23:26
Hezké, dobře se to četlo.
Citovat
+12 #1 Odp.: OnM. 2020-09-21 23:14
Zpočátku mě napadlo, že se Ronův On bude jmenovat Kieran nebo Górdan ;-) , ale tohle bylo milé. Děkuji.
Citovat