Anděl zvěstování

Kostel byl otevřený.

Marek pomalu prošel předsíní dovnitř. Šel zvolna uličkou mezi lavicemi. Mířil k masivnímu baroknímu oltáři se začernalým obrazem Svatého Kryštofa. Po stranách oltáře nadživotní figury Zvěstování. Vlevo přikrčená postava Panny Marie v modrém plášti, se sepjatýma rukama a možná i trochu vyděšeným výrazem. A na protější straně anděl.

Šel dál, vystoupil po schodech kněžiště a zastavil se před oltářem, natočil se vpravo a zvedl hlavu k andělovi.

Snáší se z výšky, rozevláté bohaté hnědé kadeře budí dojem prudkého, rychlého pohybu, pohled modrých očí, naznačený lehký úsměv. Jemný obličej trochu kontrastuje se svalnatou postavou. Zdvižené ruce, jedna noha pokrčená, druhá natažená dolů. Růžový inkarnát kůže, hnědočervené dvorce bradavek… Vlající červená drapérie okolo boků. Vždycky toužil po tom, aby zavál nějaký zázračný vítr a tu draperii strhl a odvál, protože… protože ho ten anděl strašně přitahoval. Obvykle při pohledu na něj přestal vnímat mši a okolí a zmocňovaly se ho představy, které určitě nepatří do kostela…

Občas, třeba jako dnes, měl nutkání se přijít do kostela na sochu podívat.

„Je krásný, že?“ ozval se tichý hlas.

Polekal se. Netušil, že není v kostele sám. Rozhlédl se a v první lavici uviděl mladíka s dlouhými kučeravými vlasy. Díval se na anděla a zopakoval: „Krásná socha, že? Víc jak třistapadesát let, bez opravy. A pořád vypadá nádherně.“

Teprve teď stočil mladík pohled k němu a usmál se.

Díval se na mladíka a nemohl odtrhnout oči. Ta podoba s andělem ve chvíli, kdy se usmál, byla úžasná. Jen oči měl hnědé, ne modré.

„V naší rodině je pověra, podle které se sem nosí malé děti ke křtu a drží je při tom tak, aby se dívaly na anděla. Prý mu pak děti budou podobné,“ řekl mladík a znovu se usmál.

Marek polknul, protože se mu udělalo sucho v ústech: „Asi to funguje, že?“

Mladík zavrtěl hlavou: „Nefunguje. Tohle ne, to je jen pověra. To, co funguje, je genetika.“

„Genetika?“

Mladík vstal, prošel lavicí a přešel k oltáři. Podíval se na sochu: „To je taky jedna z rodinných historek. Prý stál modelem sochaři jeden z našich předků…“

Otočil se k Markovi a natáhl ruku k pozdravu: „Gabriel,“ představil se.

„Marek, těší mě… Gabriel? Jako ten anděl?“ podíval se na sochu.

Gabriel se zasmál: „Přesně tak. Další tradice. Jmenujeme se podle archandělů, otec je Michael, dědeček byl Sealtiel, pradědeček Uriel…“

„Všichni jste podobní té soše?“ zeptal se Marek s trochu staženým hrdlem, protože ho dostávala představa setkání lidí s tváří a postavou, do které byl zamilovaný…

„Více či méně. Proto říkám, je to genetika. Na druhou stranu je zajímavé, že se držíme na jednom místě přes třistapadesát let. Jako by nás tu ta socha poutala…“

„Opravdu byla ta socha dělaná podle tvého předka?“

Gabriel sešel z kněžiště a posadil se do lavice: „Asi ano. Je to jen rodinná historka, není na to důkaz, ale traduje se velmi úporně, takže by mohla být pravdivá. A ta podoba to dost přiživuje.“

Poplácal rukou vedle sebe na sedadlo lavice. Marek se posadil, Gabriel se na něj usmál, pak se otočil k andělovi a s pohledem upřeným na sochu začal vyprávět.

***

„Až dometeš podlahu, můžeš jít,“ řekl mistr malému učni. Ten kývl a pustil se s vervou do práce. Mistr ho pustí dřív, protože má hosta, kolegu. Sice by ho zajímalo, co si tihle dva budou povídat, ale volno se určitě hodí. Vymetl smetí na ulici před dílnu, uklidil koště a ztratil se.

„Tak jak se daří, Jakube?“ zeptal se host.

„Zakázky jsou, dílna běží…, trápí mě jen jedna věc. Od městské rady jsem dostal zakázku na sousoší Zvěstování k hlavnímu oltáři kostela. Pravda, trochu se cukali, když jsem jim řekl, kolik za dílo budu chtít, a tvrdili, že to objednají jinde, ale já jsem neslevil.“

„Věřím, nebyl jsi nikdy levný, ale mluví za tebe kvalita tvojí práce. Já se jim nedivím, že zkusili smlouvat, a nepřekvapuje mě, že jsi neslevil,“ zasmál se host.

Mistr Jakub pokýval hlavou: „To ano, ale tady mám problém. Marii mám prakticky hotovou, jen dočistit a nanést polychromii. Ale na andělovi jsem ještě nezačal… Nějak si s ním nevím rady. Vím, jak ho tam chci mít, ale nějak nejsem schopný vybrat podobu. Takhle si to představuju…“

Na papíře hrubý náčrt oltáře se sochami, spíše vlastně jen obrysy soch. Klečící Marie a snášející se anděl.

„Možná bys mi mohl pomoci. Přišly mi z Itálie nějaké listy s obrazy…“

Otevřel skříň a vytáhl slohu papírů, na kterých byly grafiky obrazů a soch, které stály za zaznamenání a napodobování pro svou krásu a zručnost, s jakou byly zhotoveny.

„Podíváš se na ně se mnou? Vytáhl jsem i ty staré, které jsem měl, že bychom to probrali… Potřebuju mladou hezkou tvář, bohaté vlasy, krásnou postavu…“

Host se začal probírat grafikami.

„Co třeba tady David od Tanzia da Verallo? Krásný mladík s bohatými vlasy, svaly na ruce napjaté, jak nese těžkou Goliášovu hlavu, v druhé ruce meč…“

„Obrázek hezký, ale není to můj anděl.“

„A tady? Caravaggio, Narození páně, tady máš i anděla a v docela odvážné póze.“

„Taky ne.“

Host zalovil na spodku hromady listů a ztuhl: „Jakube, ty tu máš ty listy od Marcantonia? Jen tak? Co kdyby je našel někdo z tovaryšů nebo učňů? Marcantonio za ně šel do vězení a vězení je i za držení těhle nemravností… Kdyby tě někdo udal… Zbav se jich, nebo je drž pod zámkem.“

Jakub zrudnul: „Proberu to a zavřu je do truhly.“

„Možná by bylo lepší je spálit.“

„Možná ano. Ale přiznám se, že se na ně občas rád podívám…“

„Nemravníku!“ zasmál se host a dál se probíral grafikami. Nabízel Jakubovi jednu za druhou a pokaždé byl odmítnut.

„Jestli máš svou představu o andělovi, tak si asi budeš muset najít živý model a sochu udělat podle něj. Asi tím městské radě neprokážeš, jak dobře znáš umění velkých mistrů, když nebudeš opakovat nějaký motiv, ale zase budeš spokojený, že je to tak, jak chceš.“

„Máš pravdu,“ přikývl Jakub, sbalil listy a nacpal je do skříně, „zajdem na pivo do hospody?“

„Jdeme.“

Ráno Jakuba bolela hlava jak střep. Přehnal to včera v hospodě… Pocit, jako když mu někdo vtlouká rány palicí do hlavy, jako když mu v hlavě bolestivě zní zvony… Zvony! To přece jsou zvony! Neděle! Musí na ranní mši! Musí být viděn v kostele! Pracuje na sochách pro oltář, musí tam být…

Vyskočil, zaúpěl, jak ho bodlo v hlavě, ze štoudve si rychle nacákal vodu na obličej, což ho trochu vzpamatovalo, rychle se oblékl a pospíchal do kostela. Stihl to ještě před začátkem mše. Kostel už byl skoro plný. Postavil se ke sloupu a prohlížel si lidi shromážděné v lavicích. Většinou samí starší, omladina se drží v postranních lodích… Oči mu zabloudily do předních řad, do míst, kde sedává honorace. Členové městské rady s rodinami v předních lavicích.

Pomalu je přejížděl očima…, takové vlasy by měl mít jeho anděl. Sedí vedle zbrojíře Martina, tedy asi jeho syn. Nikdy ho předtím neviděl, nebo si ho alespoň nevšiml. Mladík se otočil k otci a Jakub mohl na chvilku ocenit řecký profil jeho tváře. Tohle je jeho anděl. Takovou tvář chce, aby měl! Ale zrovna tahle rodina… Zbrojíř Martin patří k zámožným, všichni vědí, že by mohl být purkmistrem, ale je raději jen členem rady, je vlastně krkem, který hýbe hlavou města. To může být těžké.

Mše skončila, lidé vycházeli z kostela, bavili se mezi sebou. Jakub čekal před kostelem, až vyjde zbrojířova rodina. Vycházeli, zbrojíř se bavil s purkmistrem. Jakub jim zastoupil cestu.

„Á, mistře Jakube. Jak pokračuje práce?“

„Myslím, že zdárně. Jen bych vás chtěl poprosit o laskavost.“

„Zálohu?“ zeptal se podezřívavě zbrojíř Martin.

„Ne,“ usmál se Jakub a viděl, že zbrojíři se ulevilo, „jen bych chtěl požádat o to, zda by mi nemohl váš syn stát modelem pro sochu anděla.“

Zbrojíř zůstal zírat. Bylo vidět, že přemýšlí, zda z toho může být užitek…, ale vlastně ano, mohla by to být reprezentace rodiny, kdo se může pochlubit tím, že má sochu na hlavním oltáři kostela.

„Michaeli!“ zavolal. Mladík, který byl zapovídaný se svou matkou, se ohlédl a přistoupil k nim.

„Ano, otče?“

„Mistr Jakub by podle tebe chtěl udělat sochu anděla.“

Mladík se podíval na usmívajícího se Jakuba a sklopil oči, do tváří mu šlehla červeň. Uvědomil si, že ramenatý sochař s krátce zastřiženým vousem je vlastně velmi pohledný muž.

„Když si to přejete.“

Jakub by ho nejraději vzal do dílny a začal hned, ale přece jen je neděle: „Zítra ráno?“

Michael pokývl hlavou a vzápětí se otočil a odešel se svou rodinou.

Dostavil se ráno, poněkud v rozpacích: „Co mám dělat?“

„Zatím se posaď, nejdřív si naskicuju obličej.“

Jakub ho posadil na židli k oknu, aby bylo co nejlepší světlo, posadil se proti a začal si uhlem skicovat tvář.

„Chtěl bych, aby měl anděl rozevláté vlasy,“ usmál se Jakub, přistoupil k Michaelovi a prsty mu hrábl do vlasů, aby je trochu rozcuchal. Neušlo mu, jak mladík ztuhl.

„Neboj,“ zasmál se Jakub.

Mladíkovi zrudly tváře: „Nebojím se…“

„Máš krásné oči jak ořechové dřevo…, ale myslím, že andělovi budu muset udělat modré, barva oblohy se u očí andělů čeká. Tak nějak to budeš ty a nebudeš ty.“

Jakub si udělal několik skic tváře. Pak se opřel o opěradlo židle a řekl: „A teď bych ještě potřeboval postavu…“

„Co mám dělat?“

„Svlékni se.“

Michael ztuhl: „Jak…?“

„Zamknu dveře, aby sem nikdo nepřišel, jestli máš strach. Ale anděl je nahý, má jen roušku okolo boků.“

Michael váhal. Jakub šel a zamkl dveře a usmál se na mladíka: „Tak do toho.“

Michael se začal pomalu svlékat. Pátravý pohled, kterým ho Jakub sledoval, ho znervózňoval, třásly se mu z něj ruce. U tkanice spodních kalhot zaváhal.

„Chceš s tím pomoct?“ zasmál se Jakub.

Prudké zavrtění hlavou a rychlé stažení kalhot a Michael stál nahý.

„Trochu vykroč dopředu a zvedni ruce, aby to vypadalo, jako když se snášíš shůry…, perfektně!“

Jakub jej obcházel, skřípání uhlu po papíře, jak si dělal skici ze všech stran, chvilkami přistoupil blíž, pak zase poodstoupil…

Michael cítil horko ve tvářích, začínal trochu přerývaně dýchat, cítil, že ho ta situace vzrušuje. Stojí tu nahý, obchází ho pohledný muž, který si ho kreslí, hodnotí jeho tělo, zjevně se mu líbí, protože se usmívá… a dívá se mu teď do klína…

Jakub se skutečně usmíval. Mladík měl erekci. Stál mírně nakročený, s rukama vzhůru a se vztyčeným naběhlým penisem, na jehož vrcholu se začala objevovat kapička.

Jakub odložil uhel a papíry, pomalu přistoupil k Michaelovi. Špičkou ukazováku setřel kapku ze špičky žaludu a pomalu ukazovák olízl.

Michael spustil ruce. Spustil je na Jakubova ramena, ovinul okolo krku a to nebyl polibek, to bylo chtivé lačné přisátí. Jakub polibek opětoval, jeho ruce klouzaly po nahé kůži zad, níž, pohladily malý zadek, prostředník levice zajel mezi půlky a začal pátrat… Syčivé vydechnutí do úst, ještě větší přimknutí těla a mírné rozkročení; prostředník našel, co měl. Tiché sténání.

„Svlékni se! Svlékni se, prosím!“ vyhrkl Michael.

Nemusel prosit. Jakub ze sebe serval oblečení a pomilovali se hned na podlaze dílny.

„Budeš mě potřebovat i zítra? Doufám, že ano…,“ usmál se Michael.

„Myslím, že bych tě potřeboval každý den…“

„Tak já přijdu zase zítra.“

Práce šla Jakubovi sama, vlastně měl Michaela stále před očima a ze dřeva se probouzel krásný anděl. A Michael chodil každé ráno. Přivítal se s Jakubem a zavřeli za sebou dveře ložnice…

A mistr Jakub už začal dokončovat polychromii soch, rudou barvu drapérie okolo andělových boků, barvu očí…

„Naši se ptají, na co mě ještě potřebuješ.“

„Ty víš dobře na co…“

Zasmání: „To ano, ale budeme si muset najít nějaký jiný důvod. Sochy jsou hotové, tak nemůžu tvrdit, že stojím modelem. Vymyslet třeba, že mě něco učíš…“

„To je vlastně pravda, ne?“

Červeň ve tvářích. Jakub mu je pohladil: „Něco vymyslíme…“

Políbil ho a odešli do ložnice. Svlékli se a padli na lůžko a dokonale zaujati sami sebou nevnímali zvuky z okolí.

Rána rozražených dveří a dovntř vpadli biřici s několika členy rady, včetně Michaelova otce.

„Sodomiti!“

Jakubovi v tu chvíli došlo, že je konec. Je konec všeho. Ale může zachránit Michaela. Vykřikl: „On za nic nemůže! Omámil jsem ho bylinami!“

Michaelův nechápavý výraz a slzy v očích. Jeho otec přes něj přehodil plášť a zakřičel na biřice: „Můj syn za nic nemůže, byl omámený!“ Rychle Michaela odváděl, ten se ještě snažil otočit a volal: „Jakube! Jakube!“

To se viděli naposledy.

***

„A to je vlastně všechno. Mistra Jakuba sťali pro sodomii. To byl tenkrát hrdelní hřích, trestali ho i mnohem krutějšími způsoby smrti. Samozřejmě, že za sochy městská rada nikdy nezaplatila. Michael se oženil, tedy spíš oženili ho. Jeho žena ho milovala, on jí ne. Přesto měli pět dětí, dvě z nich se dožily dospělosti. Michael prožil zbytek života bez lásky…“

„Smutnej příběh… život bez lásky…“

„To je. Stejně smutný jako zamilovat se do sochy, ne? Chodíš sem dost často dívat se na anděla.“

Marek zůstal jako opařený: „Jak to víš?“

Gabriel se zasmál: „Já se zase chodím koukat na tebe. Michael prožil život bez lásky, protože si ho nechal vnutit. Nebyl sám, nechali si i jiní vnutit to, co nechtěli. Já myslím, že ke štěstí si člověk musí pomoct sám, musí mu trochu vyjít vstříc, zabojovat si o něj…, nemyslíš?“

Marek fascinovaně sledoval Gabrielův úsměv, ten úsměv anděla.

„Hnědý oči jsou stejně hezčí,“ vypadlo z něj.

Gabriel se rozesmál.

První pusu si dali pod oltářem. Dřevěný anděl na ně shlížel z výšky a usmíval se.

28. září 1654 byl v Gentu popraven sochař Jerome II. Duquesnoy za „sodomii a oplzlé praktiky“. Byl uškrcen na hranici a upálen.