Vrabčák

Obří knihovna byla plná lidí jako snad každý pátek. Měl plné ruce práce, což mu ale nebránilo rozhlížet se po okolí. Nedíval se bezcílně, hledal mladíka, který začal docházet nedávno. Ještě mu nevyšlo, aby mu knížku vydával on, ale vždy se o to snažil. Zrovna na to myslel, když ho uviděl. Byl menší, štíhlý, polodlouhé, hnědé vlasy mu trčely na všechny strany, Maxovi připomínal vrabčáčka.

„Nekoukej a mazej k pultu.“

Vytřeštil oči na svého kolegu, vlastně šéfa. Filip byl padesátník s nakažlivým úsměvem.

„Nejsem slepej a ty na něj koukáš pokaždý. Maž, už jde,“ postrčil ho směrem k pultíku. Rychle se tam postavil, zrovna když mladík přistoupil. Překvapeně zamrkal dlouhýma řasama a Max se setkal s krásně hnědýma očima.

„Dobrý den,“ pozdravil.

Mladík, jehož pohled mu působil lehké mravenčení po celém těle, se usmál, podal mu tři knížky. Přejel s nimi po čtečce, potom přiložil jeho kartu. Nevěděl, jak moc nenápadný je, ale přečetl si jméno. Antonín, moc hezký jméno pro krásnýho kluka. Než stačil cokoliv dalšího říct, otočil se chlapec na mladíka čekajícího u vchodu a znakovou řečí mu něco sdělil. Ten mu odpověděl úsměvem a kývnutím. Podal mu knihy a jen se díval, jak odchází pryč.

„Má rád detektivky a všechno o moři.“

Zase Filip a něco mu podával, knihu Znaková řeč pro samouky.

„No říkal jsem si, že jestli s ním chceš mluvit, musíš se to naučit. Jinak asi nebudeš vědět, co ti říká,“ usmíval se.

„Děkuju,“ prolistoval ji a nakoukl na pár stránek.

Doma se na knihu zadíval znovu. Tak jo, pomyslel si. V knihovně dělá prostě pro to, že má knížky rád a rád se potkává s lidmi, o peníze nejde. Díky otci má na kontě dost, aby nemusel dělat celý život, to by ale nedal. Jeho nejlepší kámoš Kamil ho učil dělat kafe, když nastoupil do kavárny. Byl strašný pako, zmotal, co mohl, Kamil s ním měl neuvěřitelnou trpělivost. Takže se to nakonec naučil. Bavilo ho to. Mluvil s lidmi, připravoval pití a klidně vzal i službu navíc. Když Kamil zjistil, kdo je jeho otec, byl z toho vedle, ale to už se znali dost dlouho na to, aby věděl, že není nějakej namachrovanej pitomec. Max, celým jménem Maxmilián, trávil většinu volného času malováním, kresbu tužkou měl rád. Díky otci a snad i špetce talentu dokonce malbu vystudoval, jen se tím neživil. Zaznamenával si tváře, momenty, které ho upoutaly. Doma pak maloval daleko přes půlnoc.

Prošel si knihu, spoustu toho našel na internetu, zjistil, že znaková řeč se liší, je prostě víc variant. Narovnal si kupu menších čtvrtek a začal. Poctivě si vše překresloval, pomáhalo mu to při učení. Chtěl to zvládnout, ale taky chtěl, aby to bylo dobře. Našel si kurz, do kterého se hned přihlásil. Dal tomu opravdu hodně, lektor ho rychle přešoupl ze začátečníků do pokročilých. Po měsíci měl pocit, že to jakž takž zvládá, ale na rozhovor by to neviděl. Pak je učitel překvapil, přivedl několik hostů na hodinu, bylo jasné, jak se budou bavit. A Maxovi to šlo. David, kluk, který se s ním dal do řeči, se zajímal, proč se vlastně učí znakovou řeč. Max mu to řekl.

„Co když ti to nevyjde?“

„Radši na to takhle nemyslím. Poznal jsem nové lidi, snad se i trochu naučil nový jazyk. Nejvíc bych ale chtěl poznat Tondu,“ přiznal. David se na něho usmál. Ještě chvíli si povídali.

Knihy se vrátily, když nebyl zrovna v práci, štvalo ho to. A Tonda se dlouho neukázal, Max začal být rozmrzelý, smutný. Táta si toho u společného nedělního oběda všiml.

„Je ti něco?“ stačila tři slova, vyklopil mu všechno.

Máma byla, no řekněme, na peníze, takže když bylo Maxovi šest, podala žádost o rozvod, vzala si prachy a zamávala mu ode dveří. Konec. Taťka mu nechtěl motat hlavu, takže pokud někoho měl, Max o tom teda nic nevěděl. Všechen svůj volný čas, lásku dal Maxovi. Od báboviček na pískovišti, dovolených na horách, kde spolu chodili na výlety, povídali si. Houbaření, koncerty, výstavy i třeba dny, kdy jen byli doma, četli a jen tak odpočívali. Max mu důvěřoval, když otci řekl, že se zamiloval do kluka, ten se jen usmál.

„A já se bál, aby ti neublížila nějaká mrcha. V tomhle to budu mít ještě těžší.“

„Tati.“

„No co, když to má být mužský, tak ať je to někdo, kdo tě bude mít opravdu rád.“

I teď u oběda mu všechno řekl na rovinu.

„Ale chodil tam častěji, nebo ne?“

„To jo, jen teď nějak ne, já nevím.“

„Nemůže být někde v rámci školy? Nebo se něco děje u něj doma, a tak tam musel zůstat. Možností je nepřeberně, Maxi?“

„Já vim, prostě…“

„Jsi zamilovanej.“

„Jo. Na to že jsem s Tondou skoro nemluvil ani nezná moje jméno. Jsem blb, co?“

„Ne, jsi jen romantik. Víš co, můžeme spolu zajít na koncert, pokusím se sehnat lístky.“

Usmál se na tátu. „Proč ne.“

V pondělí odpoledne se před ním mladík zjevil, doslova. Něco mu ukazoval na papírku, krásný rukopis. Hledal jednu knihu. Max se nadechl, doufal, že něco nepokazí. Ale chtěl, aby věděl, že mu rozumí, alespoň trochu. Tak se chlapce znakovou řečí zeptal:

„Jsou to tři díly, který chcete?“

Antonín na něho zíral, ale jen chvíli, pak už se nezastavili. Max popravdě přiznal, proč a jak dlouho se učí znakovku. Tonda mu řekl, že mu to jde dobře. Měl angínu a pak moc doháněl učení, pro to je tu až teď. Je mu devatenáct a studuje elektrotechnu. Na základku nastupoval s ročním odkladem, ještě je prosincovej, a rok na střední měl pauzu, což znamená, že je v druháku. Tu knížku ani nehledali a rovnou to vzali na kafe. A mluvili a mluvili…

Jednou týdně se sešli, bylo jim spolu dobře, ani jeden nechtěl překročit tenkou hranici kamarádství.

„Nemáš hlad?“ zeptal se Max, když spolu seděli na kafi.

Tonda přikývl.

„Dáš si se mnou Panini?“

Znovu kývnutí a úsměv.

Maxmilián, jeho jméno se mu líbilo, stejně jako on. Pořád ještě vydýchával to, že se kvůli němu učil a dost dobře naučil znakovou řeč. Líbilo se mu, že mu říká Tondo, Toníku. Pronikavé, černé, hluboké oči, vlasy na milimetr délky. Asi dost cvičil a byl děsně vysokej. Antonín měl metr šedesát, někdy mu u doktora řekli šedesát jedna. Maxovi hádal přes metr osmdesát. Bylo mu s ním dobře, moc hezky, ale co by kluk jako Max hledal u něho. Navíc ještě pořád v něm byla bolest po tom, jak Martin vysvětlil, že s ním nechce být. S chutí jedl a sledoval Maxe, kterému se ruce neposedně míhaly. Moc se mu líbilo, jak se rozčiluje, když se mu nedaří vyjádřit, co chce říct. A v tu chvíli se vždycky těšil, že sáhne pro bloček a namaluje, co má na mysli. Ty kresbičky, pokud mu je dal, si schovával.

Domluvili se, že dnes to zatáhne Max, příště on. Chtěl se s ním sejít, moc kamarádů tu nemá, vlastně žádného, ani doma, to je fakt. Prostě se chtěl ještě vidět s tímhle klukem. S někým, kdo je na něho hodný.

Max mu nabídl, že ho doprovodí, odmítl. Na intru to není nic moc, ještě by mohl slyšet, co na něho někteří pokřikují. Mladík je sice neslyšel, ale moc dobře to věděl. Max by se mohl dozvědět, co mu dělají. Styděl by se před ním. Toho se bál nejvíc, co by si o něm myslel, jak by se na něho díval. Že nemůže křičet o pomoc, je malý a není rváč, za to už platil mockrát. A kdyby ještě někdo zjistil, že je na kluky, to by bylo peklo. Na pokoji se schoulil pod peřinu, věděl, že dneska bude klid. Parta, co mu „zpestřovala“ občas večery, byla s třídou mimo město na dva dny. Tonda se díval v telefonu na Maxovo číslo, necítil se tak sám s vědomím, že má komu napsat, na koho se obrátit, když by mu bylo opravdu zle, klidně usnul.

Někdo na něj vylil vodu, studenou a páchnoucí. Dvě postavy se ho zmocnily, stáhly ho na zem. Tloukly do stočeného těla, pár kopanců taky dostal, chránil si hlavu a bál se o ruce. Jeho spolubydlící mlčel, nechtěl se octnout na podlaze vedle něj. Ti dva mohli křičet nebo neříct ani slovo, nepoznal to, jen vnímal každou ránu, krev mu tekla z úst a strašně ho bolel bok. Když skončili, jeden z nich na Tondu plivnul, pak odešli. Ztěžka oddechoval, strašně to bolelo, víc než jindy.

„Jsi v pořádku?“ zašeptal Jirka. „Mám někoho zavolat?“ Rozsvítil, tak mu mladík schoulený na zemi do klubíčka rozuměl, odezíral. Zavrtění hlavou, že ne. Dobelhal se ke skříni, vytáhl suché oblečení a nějak se do něj dostal. V mokré posteli se mu spát nechtělo. Pod hlavu strčil mikinu a zůstal na zemi. Nespal. Díval se na mezeru pode dveřmi, jakmile se objevil proužek světla, ztuhl. Ráno mu bylo všelijak. Napsal učiteli na e-mail, s tím, že je pátek, a pokud se mu neudělá líp, v pondělí zajde k lékaři. Byl dobrý student a učitelé viděli, že ho obor opravdu baví. Takže to bylo bez problémů. Už to, že se na školu dostal, byl malý zázrak. Odpoledne už měl horečku, takhle mu ještě po výprasku nebylo. Bezradně držel telefon v ruce. Než se rozhodl, jak bude vše řešit, zavibrovala mu smska.

„Ahoj, nechceš se jít dnes projít? Je krásně.“

Jak rád by šel. „Nemůžu, nezlob se.“

„Říkal jsi, že máš odpoledne volno. Děje se něco?“

Má snad radar nebo co, pomyslel si.

„Jen to teď nejde.“

Max se nenechal odbýt, tak mu nakonec napsal, že je nemocný.

„Jsem na cestě k tobě.“ Byla odpověď. A za chvíli byl u něj v pokoji.

„Celý hoříš,“ konstatoval po tom, co položil ruku na Tondovo čelo. „Pojď, musím tě dostat k doktorovi.“ Netrvalo mu moc dlouho, než pochopil. Oči mu zahořely hněvem, ale ten se hned rozpustil ve strachu.

Znovu vzal telefon do ruky. „Tati…“

Tonda už nic nevnímal, bylo mu hrozně, ale taky hezky. Max za ním přišel, bojí se o něho. A pak si to uvědomil, všechno se dozví.

Nebylo mu úplně fajn, ale cítil, že je mu mnohem líp. Uvědomil si, že ho někdo drží za ruku, jemně mu hladí prsty. Otevřel oči a spatřil Maxe.

„Toníčku,“ mladík se mu díval na rty, „jak se cítíš?“ malé slané krůpěje se kutálely po rudých tvářích do nemocniční peřiny. Pokusil se cuknout rukou, něžné prsty jemně, ale dostatečně silně stiskly, Max ho chtěl dál držet.

Ukázal, že mu je dobře. Max mu moc nevěřil. Opatrně otřel Toníkovi slzy, pohladil po tváři. Chlapec zavřel oči, jen vnímal lehký dotek, teplo Maxových prstů. Když se na něho znovu podíval, viděl v jeho očích smutek.

„Musel jsem tě vzít do nemocnice. Proč jsi mi něco neřekl, to tak je celou dobu, co jsi na internátě?“

Tondovi se hrnuly znovu slzy do očí. A je to, teď už ví všechno. Je konec, přišel o jediného přítele.

Max ho něžně objal, hladil po zádech. „Neboj, už se tam nevrátíš, něco vymyslíme, slibuju. Nedovolím, aby ti někdo ubližoval, slibuju,“ šeptal, i když ho Toník nemohl slyšet. Potřeboval to vyslovit nahlas, potřeboval ho chránit, potřeboval jeho. Tonda se k němu vděčně přivinul, poprvé po strašně dlouhé době se cítil v bezpečí.

Ještě pár dnů si ho nechali v nemocnici a po propuštění ho Maxův táta dovezl do bytu, který jak mu rychle došlo, byl Maxe. Tonda věděl, že pan Novotný udělal na intru dusno, a přestože k tomu neměl žádné oprávnění, vyvolal řetězovou reakci. Rozsáhlé vyšetřování, kdy to, že Jirka promluvil, stálo ty, co mladíka týrali, hodně.

„Ještě pár dnů tě nechám u Maxmiliána a pak se uvidí. Nevadí ti to?“ mluvil na mladíka, aby viděl na jeho rty, pak čekal na jeho odpověď. Za jeho zády stál Max, podíval se mu do očí. Tonda cítil klid, věřil mu. Naznačil, že je to v pořádku.

„Dobře,“ usmál se muž. Rozloučil se s oběma a odešel.

Max k němu došel, sedl si vedle chlapce, objal ho kolem boku a přitáhl k sobě. Chvíli tak zůstali, pak Max Toníka dovedl do jeho pokoje. Když nebyl s chlapcem v nemocnici, připravoval pro něho útulné místo. Chtěl, aby se cítil dobře a hlavně v bezpečí. Celé noci maloval moře, všechny drobnosti, které si pamatoval z Toníkova vyprávění, se pokoušel zachytit, pro něj.

Otočil se na Maxe, aniž si to uvědomoval, s otevřenou pusu. Tonda na něho udiveně koukal. To nemyslí vážně, ale myslel. Byl u vytržení, nešlo o nábytek a tak. Po stěnách byly kresby. Chlapec se díval na moře, jeho obyvatele, na všechno, co měl rád. Prozradil Maxovi, jak by si přál, jet jednou k moři. Tak mu to moře, jeho sny, namaloval. Mladík se otočil na svého hostitele.

„To jsi maloval ty?“ zeptal se. „Pro mě?“

„Chtěl jsem ti udělat radost,“ trochu zčervenal Max.

„Děkuju.“ Na víc se nezmohl.

„Půjdu nám připravit něco k obědu,“ raději vycouval.

Když bylo jídlo na stole, šel to chlapci říct. Našel ho uprostřed pokoje, na zemi, jak brečí. Rvalo mu to srdce, kleknul si k němu.

„Toníčku, vrabčáčku, neboj se. Už je to v pořádku, jsi v bezpečí. Můžeš tu zůstat, jak dlouho chceš, klidně napořád,“ vyřkl i ukázal to, po čem sám toužil tak dlouho.

Nádherné hnědé oči se na něho upřely, sklonil se a dostal tu nejkrásnější pusu na světě.

Epilog

Držel maturitní vysvědčení, byl pyšný, nejen že to zvládl, ale i jak se mu dařilo. Max věděl, že už nikoho nemá, za tu dobu, co jsou spolu, se stalo moc věcí. Mladík lovil klíče, než je našel, dveře se otevřely, Max. Viděl Tondův rozzářený úsměv, začal se taky culit.

„Tak co?“

Zamával mu vysvědčením před nosem a on mu ho vzal, přelétl očima, položil na stolek u dveří. Pak si Tondu stáhl do náruče, přibouchl dveře, přitiskl svoje rty na jeho. Žádný něžný polibek, vrazil mu jazyk do úst, zvedl ho a opřel o zeď. Toník mu omotal nohy kolem pasu, ruce kolem krku, to už ho Max nesl do ložnice, jejich ložnice. A svět byl krásný místo, život stál za to a oba byli šťastní.