• zmetek
Stylklasika
Datum publikace7. 10. 2020
Počet zobrazení2858×
Hodnocení4.89
Počet komentářů19

Přednáška skončila a já jsem měl hodinu do praktik. Nevím, kdo dělá rozvrh, ale hodinová pauza v půl desátý a pak šňůra praktik a seminářů, mezi kterýma je v době oběda dvacet minut, za který do sebe člověk stačí nacpat akorát tak bagetu, po který dostane škytavku, kterou se pokusí zlikvidovat studenou kolou, což se nepovede, takže na začátku semináře střídavě škytá a krká, tak ta hodinová pauze mě strašně se… štve. Aspoň, že bylo trochu volno v hale, kde jsou pro studenty stoly s počítačema. Většinou to užívaj ty, co bydlej na koleji. Sednul jsem k prvnímu volnýmu s tím, že si stáhnu prezentaci z předchozí přednášky na flešku. Na ty prezentace bych se dostal i z domova, jsou na stránkách fakulty uložený, ale než se tam člověk přihlásí a prohrabe se tím, tak je to strašnej opruz. Je lepší to mít na flešce v pohodě dostupný.

Takže jsem píchnul flešku do počítače, stáhnul si prezentaci, uložil, mrknul jsem na zprávy, který katastrofy se ve světě udály, na maily jsem nekouk, protože soukromý maily jsou z bezpečnostních důvodů zablokovaný. Což je blbý, protože změny výuky, odpadlý semináře a tak nám jdou na mail, kterej jsme zadali při zápisu, takže u všech vlastně soukromej. Aspoň že v hale funguje wifina, takže jde na mail kouknout na mobilu. Opřel jsem se o opěradlo židle, vytáhl mobil, připojil se a kruci! Seminář, kterej měl bejt teď, tak odpadá! Ne hodinová, ale dvouhodinová pauza!

Potlačil jsem touhu třísknout vzteky mobilem o zem. Mobil za nic nemůže a ještě by mě to stálo prachy za novej. Hodil jsem ho do batohu, zavřel, hodil batoh na rameno a vyrazil jsem.

„Hej, počkej! Stůj! Počkej přece!“

Otočil jsem se po hlase, kdo tu ječí. Dobíhal mě kluk o fous vyšší než já. V natažený ruce moji flešku.

„Nechal sis to píchlý v počítači.“

„Dík.“ Musel jsem zrudnout. Abyste rozuměli, mám v batohu dvě flešky, jednu, na kterou si ukládám školní věci, a druhou, která je teda dost soukromá a mám na ní i věci, který – no, řekněme, že bych hodně nebyl rád, kdyby si je někdo prohlížel. No a já si prezentaci uložil na tuhle flešku a ještě ji, já idiot, zapomněl.

„Dík moc, fakt. Tos mi skoro zachránil život.“

Kluk se zazubil. Sportovní blonďák s polodlouhejma rovnejma vlasama, na čele zastřižený do ofiny. Vypadal jako maminčin chlapeček, kterýmu maminka ty vlasy sama zastřihuje. Vypadal s tím o dost mladší, než musí bejt. A upřímně – ten úplně nemožnej střih vlasů mu vlastně i nějak slušel. Prostě se lišil. A ty modrý oči taky nevypadaly špatně.

Usmál jsem se: „Dlužím ti aspoň kafe, jestli tě smím pozvat.“

„Tak jo, můžeš,“ zaculil se, „jen si vezmu báglík.“

Odběhl ke stolu, odhlásil se od počítače, hodil do batohu nějakej blok a vrátil se ke mně.

Podal mi ruku: „Petr.“

Tak teď uvidíme: „Těší mě. Damian.“

Obvykle následuje vyprsknutí, vyvalení očí, nebo nějaká jiná blbá reakce.

Tady klid: „To jsi první Damian, kterýho poznávám. To nebude moc častý jméno.“

„Jo, není. A navíc se tak jmenuju po kocourovi. Matka milovala pohádky o kocourkovi Damiánovi, tak jsem dostal jméno po něm. Jen s krátkým „a“. Dost ponižující, co?“

„Proč? Když nebudeš každýmu vykládat, že se jmenuješ po kocourovi, tak si na ty pohádky nikdo nemusí vzpomenout. A navíc teď má všude fotky Damian Hurley a všichni jsou z něj ulomený, tak se můžeš s tím jménem maximálně tak přiživit. Ne že bys to nějak moc potřeboval,“ zasmál se.

Hele, pán začíná flirtovat…, to ještě může bejt zajímavý.

„Jdem na to kafe?“

Kousek od školy je dost slušná kavárna. Zasedli jsme a objednali si dvakrát dvojitý presso. Přinesli ho i se sklenicí vody a drobnou sušenkou ve tvaru čtyřlístku na podšálku, jak říkám, slušná kavárna. Nalil jsem si do kafe mlíko, zamíchal a olízl lžičku. Vím, je to neslušný, ale mně je vždycky líto tý pěny, která na lžičce zůstala a která mi chutná, a navíc jsem si zkusil taky trochu zaflirtovat. Tu lžičku jsem olízl pomalu a díval se přitom na něj s přimhouřenýma očima. Víc můžu udělat už je to, že to na něj vybalím naplno. Zasmál se a udělal totéž. Tak jo, rozumíme si.

Rozkecali jsme se, byla s ním docela sranda. Chodí o rok vejš, dělá atletiku (to na něm bylo i znát), ale už na to nemá tolik času. Kecali jsme a kecali a já najednou kouknul na hodinky a zjistil jsem, že jestli pořádně nepřidám do kroku, tak praktika prošvihnu.

„Hele, dopovídáme to zejtra? Končím zejtra ve tři.“

„Tak jo, před školou?“

Kejvnul jsem a uháněl jsem. Stihnul jsem to jen tak tak, rudej, splavenej. Sakra, já snad budu muset začít běhat, nebo něco takovýho…

Druhej den byl před školou, přes rameno velkou sportovní tašku. Na mý tázavě zdvižený obočí reagoval: „Mám za hodinu trénink.“

„Co děláš?“

„Začínal jsem na desetiboji, ale trenér pak usoudil, že pro mě bude nejlepší trojskok. Teď už nemůžeme bejt venku, tak máme tréninky v hale. Vadilo by ti jít tím směrem?“

Je to sice úplně blbě, ale ne. „Nevadilo.“

Courali jsme pomalu směrem ke sportovní hale, pomaličku přes park před halou. Najednou mě chytil za ruku, stáhnul za křoví, opřel o kmen stromu a takovýho francouzáka jsem ještě nedostal. Vlastně jsem s ním počítal, ale ten teda předčil všechny mý očekávání.

„Kdy končíš?“ vypadlo ze mě, když jsem popadnul dech.

„Obvykle za dvě hodiny, ale je to různý. Dohodneme se zejtra ve škole?“

Kejvnul jsem hlavou, dostal krátkou pusu a už mizel v hale.

Nechtělo se mi čekat do zejtra. Za dvě hodiny jsem dorazil, že počkám v parku. Viděl jsem, že vyšel ven a zamířil si to přes park. Nadeběhnul jsem mu a šel proti a usmíval se. Bylo to divný, jako by mě neviděl, nevnímal. Zastoupil jsem mu cestu: „Ahoj, nechtělo se mi čekat do zejtra…“

Takovej zmatek v obličeji a vyhrknul: „Promiň, něco jsem tam zapomněl…,“ otočil se a utíkal zpátky.

Nějak jsem to nepobral. Objevil se asi za pět minut a zamířil si to rovnou ke mně.

„Jednou někde zapomenu hlavu. Když se zamyslím, tak někdy nevnímám, promiň.“

„Stává se ti to často?“

„Občas…“

Tuhle pusu budu chtít častějc…

Ve škole jsme se viděli o společný pauze mezi přednáškama. Zapadli jsme na záchod, koneckonců, nemusí nikdo čumět na naši líbačku. Ty, kdyby v tu chvíli řek, že zapadnem do kabinky a rozdáme si to tam, tak už tam jsem, opřenej rukama o mísu a natěšenej, i na tom hnusným hajzlu. Možná se domluvit, že vynecháme nějaký přednášky a dopoledne doma…

Nějak to dáme dohromady, protože… protože to prostě už chci.

Na jedněch přednáškách nám doporučili knížku, kterou by bylo dobrý si opatřit. V knihovně ji už nemaj, našel jsem na netu, že jde koupit a – skvělá zpráva – že je možný si ji pak vyzvednout v knihkupectví na náměstí. Tak jo. Objednáno, zaplaceno.

Když mi přišla esemeska s výzvou k vyzvednutí, tak jsem vyrazil. Šťastně jsem vyzvednul knížku a zvolna courám od náměstí k autobusu, čumím po výlohách, nějak bezmyšlenkovitě, co uvidím. Frančíza Café – když jsem šel okolo, tak jsem se zarazil, jako bych vrazil do zdi. Uvnitř známá blonďatá hlava a není u stolku sám. Sedí tam s klukem, povídaj si, teď se pod stolkem chytli za ruce. Stál jsem za tou výlohou a čuměl dovnitř, než do mě pár lidí vrazilo a mně došlo, že na chodníku překážím.

Došel jsem na stanici a kecnul jsem si na lavičku, v hlavě zmatek. Někoho má. Má kromě mě ještě někoho jinýho. Jsem pro něj ten druhej. Nebo možná třetí? Kolikátej? Jsem pro něj jen nějakej zářez na pažbě? Cejtil jsem, jak mi buší srdce – každej úder jak hřebík do rakve. Chtělo se mi brečet, ale přece nebudu bulet na zastávce. Když mi přijel autobus, málem jsem nechal na lavičce batoh.

Druhej den jsem byl ve škole trochu duchem mimo. I o pauze, kdy se všichni vyhrnuli dolů do haly k automatům na kafe, jsem zůstal sedět a čuměl před sebe do zdi.

„Baf!“ ozvalo se ode dveří. „Leknul ses?“

Rozesmátej Petr.

Zavrtěl jsem hlavou.

„Co se děje? Někdo tě o semináři zkoupal, nebo co?“

„Včera jsem tě viděl v tý kavárně.“

Nechápavej výraz.

„Seděl jsi tam s tím klukem, černovlasej, nakrátko vostříhanej…“

Rozesmál se: „Jo, to byl bejvalej.“

„Moc jako bejvalej nevypadal…“

„Ty žárlíš? Fakt?“

„Ne… jo. Strašně!“

Objal mě: „Hele, když ti odpřísáhnu, že fakt nemám nikoho jinýho?“

Začal jsem mu bulet do trika: „Mám ti věřit?“

„Určitě.“

Popotáhnul jsem: „Jak jsi na tom zejtra?“

„Od čtyř trénink.“

„A dopoledne?“

„Dopolední přednášky bych moh vypustit.“

„Já taky… zajdeme k nám?“

„To víš, že jo…“

Pusa a vypadl z učebny dřív, než se vrátili spolužáci.

Druhej den po ránu zazvonění od domovních dveří. Takový krátký a dlouhý cinknutí. Vzal jsem domácí telefon: „Ano?“

„Ahoj, Petr.“

„Pouštím, druhý patro,“ zmáčknul jsem tlačítko na otevírání dveří a šel jsem otevřít dveře od bytu, v triku a domácích trenkách. Nejel výtahem, vyběhl schody po dvou. Ustoupil jsem, aby mohl dovnitř. Shodil tenisky a už jsem dostal pusu a současně mi jeho ruka zajela zepředu na trenky, zmáčkla… Vzal jsem ho za ní a odvedl do svého pokoje.

Rozhlížel se po něm, popošel a nakouknul do polic s knížkama. Vzpomněl jsem si, že jednou řekl, že člověka nejlíp poznáš podle toho, jaký má knížky.

Zasmál se: „Ty tady máš Čtyřlístky?“

Zrudnul jsem: „Jo, z nostalgie. Už jsem je dávno chtěl hodit do nějaký krabice do sklepa, ale nějak není čas.“

Úplně se pás na tom, jak jsem byl rozpačitej: „Hele, kterej z nich jsi chtěl bejt?“

„Asi žádnej…“

„Kecáš, Fifinko!“

„Tak jo, chtěl jsem bejt Myšpulín, chytrej…“

„Kocourka Damiána tu máš taky?“

„Ten mi sem nesměl. Hele, ty si chceš povídat o knížkách? A o dětskejch k tomu?“

„Ne,“ otočil se ke mně.

Začal jsem mu rozepínat knoflíčky od košile. Stáhnul ji přes hlavu. Teda, to jsou břišáky… Stáhnul ze mě triko, chytil mě, hodil na postel a vyklepnul mě z trenek. Kleknul ke mně a začal si rozepínat pásek. Nedočkavejma rukama jsem mu pomáhal. Jaký asi bude mít péro? Teda pěkný. Zalehli jsme na šestadevadesátku, měl jsem jeho péra plnou hubu. Jemně si hrál jazykem s tím mým, nasliněným prstem začal pátrat a jemně dráždit… Pak vyjel z mojí pusy, podložil si mě polštářkem, zvednul mi nohy, zatlačil a já měl pocit, že jsem v nějakým jiným světě. Jen jsem sténal, ruka mi občas zajela pohladit ty jeho břišáky a najednou ohňostroj a nacákal jsem si na břicho. Rozetřel mi to rukou, vyjel ze mě a lehl si na záda. Vrhnul jsem se pusou na jeho péro, trochu pomoct rukou… Jeho ruka vjela do mých vlasů a začal určovat tempo, zrychloval a pohyboval se proti a najednou jsem měl plnou pusu mrdky. Pustil jsem ji z výšky z pusy na jeho péro a koukal, jak po něm stejká a zase jsem ji slíznul jazykem a znovu pustil z pusy na jeho péro.

Rozesmáté modré oči: „Hraješ si?“

Polknul jsem a přitakal: „Jo, líbí se mi to…“

„Takže preferuješ orál?“

„Ne. Ale asi bych si nedokázal vybrat. Já bych byl nejšťastější, kdybys mě šukal a já tě moh kouřit. Ale i to střídání je skvělý…“

Olízl jsem ho jazykem, sjel jazykem na kulky, pohrál si, vrátil se k žaludu…, pořád krásně tvrdej, tyčí se vzhůru, k nasednutí…, což jsem taky udělal.

Dopoledne jsme využili tak skvěle, že při večeři jsem měl pocit, že bych raději na židli klečel, než seděl.

Příležitost zopakovat si to hned další týden: „Ve středu má bejt děkanskej den,“ udělal jsem na Petra natěšenej obličej. „Napadlo mě, jestli nechceš ten den obětovat kolektivní sportovní akce nějaký jiný aktivitě…“

Povytáhl obočí: „Že bych kvůli tobě obětoval běh kolem fakulty?“

„Jestli nechceš,“ začínal jsem dělat napučenej ksicht.

Objal mě: „To víš, že jo…“

Ve středu dopoledne krátký a dlouhý cinknutí zvonku.

„Ano?“

„Ahoj, jsem tu.“

Otevřel jsem dveře a šel otevřít dveře od bytu. Vyběhl po schodech a pusa byla ještě mezi dveřma, než jsem je stačil zavřít. Zul se a přesunuli jsme se do pokojíku. Najednou takový déja vu – prošel okolo polic s knihama a zasmál se: „Čtyřlístky…“

„Hele, už ses mi posmíval posledně.“

„Promiň.“

Postavil se proti mně, zvednul ruce, začal kroutit bokama a předvádět docela sexy taneček, při kterým si začal rozepínat košili.

Skočil jsem na postel a sednul si tam v kleku na paty: „Jé, striptýzový číslo, skvělý!“

Shodil košili, zase ty skvělý břišáky…, otočil se, stáhnul kalhoty a zavrtěl zadkem, teda fakt parádním a zajel palcem za gumu slipů, zacouval k okraji postele, takže jeho zadek byl před mým obličejem a slipy pomalu stáhl. Neodolal jsem a do toho zadku jsem kousl.

Pomalu se otočil. Stál mu pěkně tvrdě.

„Já si posledně ani nevšim, že máš péro trochu zahnutý doleva!“

„Vadí to?“

„Ne, přijde mi to dost sexy,“ mazlil jsem se s ním. Zajel mi prstama do vlasů a už jsem měl jeho péro v puse a jel jsem. A podle jeho zakloněný hlavy a oddychování docela dobře. Po chvíli mi pustil hlavu a kleknul si na postel. Vůbec jsem si neuvědomil, že na sobě pořád mám triko a trenky. Serval jsem to ze sebe. Velkej francouzák. Pak mě položil a otočil na břicho, začal mi hladit vnitřní stranu stehen, ruka jela výš, přidal se polibek na zadek, jemný roztažení půlek a pátravej jazyk, kterej se blížil k dírce, a já jsem vzrušením chrčel jak astmatickej kocour, jazyk se činil a ruka zajela mezi mý nohy a začal mi honit moji chloubu. Už jsem nemoh: „Už ho tam chci, prosím…“

Ještě chvíli si hrál, pak mne trochu zvednul a dostal jsem, co jsem chtěl. Jízda, při který mi lítala hlava ze strany na stranu, prohnutej, otáčel jsem se po něm, abych viděl jeho extatickej obličej, najednou přirazil, zůstal stát, zachrčení a já jsem ucítil, že se udělal. Zpocenej se vedle mě sesunul a já ho líbal na nos, tváře, pusu, bradu a opakoval mu, že ho miluju, hladil mu krk, sjel jsem rukou na to úžasný břicho a níž…, zasmál se, překulil mě na záda, dostal jsem pusu a pak jeho jazyk jel níž po mým krku, polechtal bradavky, zastavil se v pupku a pak sjel níž a začal mě kouřit. Přimáčknul jsem se k němu a začal se věnovat jeho péru a za chvilku jsem cejtil, že vyvrcholím, a on to poznal taky a nechal si to nastříkat na obličej. Zvednul se ke mně a usmíval se, omatlaný tváře a okolo pusy: „Pusu nedostanu?“

Dostal ji. Ten den jsem ze sebe vydal víc energie, než bych vydal závodem okolo fakulty.

A tejden ještě nekončil.

„Naši jedou na víkend k příbuznejm. Můžeme mít víkend pro sebe,“ sdělil mi Petr.

„To je skvělá zpráva. Doma řeknu, že zůstanu v sobotu přes noc u kamaráda, aby se nestrachovali. Teda, já se těším…“

„Slibuju ti, že budeš mít na co,“ zasmál se a už jsem měl jeho jazyk v puse.

V sobotu odpoledne si mě vyzvedl na stanici autobusu a ruku v ruce jsme šli k němu. Starší panelák. Odemknul: „Chceš jet výtahem, nebo to vezmeme po schodech?“

„Který patro?“

„Pátý.“

„Výtahem. Po schodech tvým tempem bych nahoře vypliv duši.“

Zasmál se. Vyjeli jsme výtahem, odemknul dveře hned naproti.

Vlezli jsme do předsíně, shodili boty.

Otočil se ke mně: „Mám pro tebe překvapení.“

„Jo, tak to se těším,“ pověsil jsem se mu na krk pro pusu.

Vrznutí otevíraných dveří pokoje. Sakra, říkal, že rodiče odjeli! Podíval jsem se a strnul jsem. Opřený zády o futro tam stál Petr. Vlastně ne… Musel jsem strašně nechápavě čumět. Petr se ode mne odlepil: „To je Pavel, brácha. Jsme dvojčata.“

Přešel k bráchovi a chytil ho kolem ramen. Stejnej výraz, stejnej úsměv, stejný gesta.

„Počkej, ty… vy…“

„No, my jsme zvyklí se o všechno dělit…“

Udělal těch pár kroků ke mně a dali mi ruce na ramena. Každý z jedné strany.

„Vy jste se o mě normálně šábli?“ vytáčel jsem se. „A sakra, kterej jste kterej? Jak vás mám rozeznat, jste úplně stejný!“

„Úplně stejný ne, jak víš,“ ozvali se oba najednou.

Zrudnul jsem, protože mi to došlo: „A to vás mám rozeznávat podle toho? Potkám tě na ulici a řeknu, abys vyndal péro, ať vím, kterej jseš? Jseš Petr, nebo ten druhej? Hele, bavili jste se dobře? A jak dlouho vlastně?“

„No, potkal jsi mě před halou, když nám končil trénink. Bylo mi jasný, že sis mě splet s bráchou, tak jsem dělal, že jsem něco zapomněl.“

„Jo a taky mi řekl, že kdybych neměl zájem, tak tě bere. A v tý kavárně jsi taky viděl bráchu. A byl to bejvalej, ale jeho.“

Pořád jsem nějak nebyl schopnej prodejchnout: „A kdy vlastně jste se na mě domluvili?“

„No, když jsem byl u tebe a řekl jsi, že bys byl nejšťastnější, kdybys mě kouřil a já tě současně šukal. A napadlo mě, že to je vlastně možný, že tohle přání ti splnit můžem. Pavel ale řekl, že si tě chce otestovat, jestli do toho půjde, i když mně bylo jasný, že do toho půjde, jen tě chtěl jednou mít beze mě, jen pro sebe.“

Jo, to jsem fakt řekl. A myslel jsem to v tu chvíli vážně. A… vlastně to myslím vážně pořád. On je vlastně můj sen. Teda on – oni. Sen na celou tuhle noc…

„Jeden z vás si bude muset asi na vlasech střihnout zub, ať vás příště poznám,“ usmál jsem se.

Zasmáli se: „Asi to nebude třeba.“

Přiblížili obličeje těsně ke mně.

„Hele mám u pravýho obočí drobnou pihu, já jsem Petr.“ Ta piha byla fakt hodně drobná.

„A hele, já pihu nemám. Já jsem ten druhej.“

Přimáčkli se ke mně a naše tři jazyky se setkaly.

 

Saavikovi, který si ode mne přál povídku o dvojčatech

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (83 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (77 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (79 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (80 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (105 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0

Pořád přemýšlím, jestli nejsem jen zbytečný člověk - zmetek. Tak se alespoň (většinou) snažím dělat jiným radost.

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+11 #19 Odp.: Já jsem ten druhýHRÁŠEK 2020-10-15 15:22
Já moc komenty nepíšu a čtu tady málokoho, to přiznám. Ale tohle je fakt super.
Možná jsem malinko mimo běžnou normu, to uznávám, ale mít dva kluky najednou, to chce trochu fantazie, aby se někdo necítil ošizený. Takže klidně pokračuj. A i kdyby se ti zdálo, že dál už by to nešlo, hlavně piš a furt se netrap tím, jestli jsi, nebo nejsi dobrý. Jasně, že jsi.
Citovat
+14 #18 Odp.: Já jsem ten druhýDušan Bartoň 2020-10-13 20:12
Tak jsem tu zase...
Četl jsem tvou povídku Jardovi, on sem nechodí, tak ho občas s něčím seznámím, aby věděl, o co přichází. A když jsem se zeptal, jestli by se mu líbilo, kdybych se naklonoval, pravil :
"Ty mi stačíš, anžto mám jenom jedny nervy."
Teda já netvrdím, že je to klasické vyznání lásky, ale můj problém znáš, takže jsem byl rád, že mu stačím jen já.
Čtu tě fakt rád.
Citovat
+7 #17 Odp.: Já jsem ten druhýIsiris 2020-10-13 07:58
Cituji Vikys:
D.H. mi trochu připomíná Johna Barrowmana :-)

:-) Děkuju za tip, ale kapitána z Dr. Who taky nemyslím ;) Je to někdo, kdo je Damianovi podobný hodně - i delšíma vlasama, ale hlavně tou tváří a očima... No, až to časem naskočí, pak se tu o to pro zajímavost podělím :-)
Citovat
+6 #16 Odp.: Já jsem ten druhýzmetek 2020-10-10 22:59
Cituji Vikys:
D.H. mi trochu připomíná Johna Barrowmana :-)

Neznal jsem ho. Pohlednej týpek, dík. :-)
Citovat
+9 #15 to: IsirisVikys 2020-10-10 22:45
D.H. mi trochu připomíná Johna Barrowmana :-)
Citovat
+7 #14 Odp.: Já jsem ten druhýIsiris 2020-10-10 01:17
to gayděvka: :D Ano, všecko je to tam poznat. Protože radost, vzrušení... to jsou všechno příjemné pocity, s kterými když tvoříš, tak se to do té tvorby "propíše". A stejně tak se tam podle mě propíše i to, když něco tvoříš "z musu", z povinnosti, za nějakým "účelem"... ;-)
to zmetek: Né, Damianovu maminku jsem nemyslela :-) Spíš nějakého herce nebo zpěváka... někoho, kdo tak, jak on vypadá teď, vypadal už před pár lety, a někde jsem ho nějak viděla nebo vídala. No nic, ono to časem v té hlavě vytane ;-)
Citovat
+8 #13 Odp.: Já jsem ten druhýzmetek 2020-10-08 18:54
Isiris: ) A hvězdičku navíc přidávám za to, že zase po delší době mě čtení přinutilo si něco vygooglit... a sice Damiana Hurleyho... toho jsem neznala... a někoho mi připomíná a nevím, koho, tak mám o čem přemýšlet

Je hodně podobný své matce - herečka Elisabeth Hurley :-)
Citovat
+12 #12 Odp.: Já jsem ten druhýAlianor 2020-10-08 18:47
Pěkná povídka, zajímavé podání. Zavidím klid Damiana po zjištění.
Myslím, že každý kdo píše, jednou za čas podlehne depresi, že všechno už bylo napsáno a nemá to cenu. Má - každý má svůj osobitý styl a náhled na svět a lásku a právě proto každé téma, které tu už bylo stokrát bude originální. Vem si ty tisíce, možná i desetitisíce knih o hetero vztazích a kolik z nich jsou třeba bestsellery a přitom jsou plné klišé. Určitě piš dál.
Citovat
+12 #11 Odp.: Já jsem ten druhýDušan Bartoň 2020-10-08 14:29
Super povídka, výborně řešený konec.
A ty opakující se náměty - to máš těžko. Jednou vyprávěl kamarád o něčem, co nedávno zažil se svým parťákem. A já si s úžasem uvědomil, že něco hodně podobného se stalo minulý týden i nám. Proběhlo to malinko jinak, ale dopadlo to na chlup stejně. Tím prosím nemyslím závěrečný skok do peří.
U něčeho, co máš v Nítěnkovi jsem si párkrát říkal - ty jo, ten snad stál u nás pod oknem....
Takže co. Ostatně člověk se přece rád vrací k oblíbené knížce, proč by si nemohl přečíst o nějaké věci z jiného úhlu pohledu?
Jen piš a nedej se odradit pochybnostmi.
Citovat
+14 #10 Odp.: Já jsem ten druhýgayděvka 2020-10-08 12:22
Zmetku, Zmetku to byl, ale pěkný příběh a ta pointa, bombaa.

Cituji Isiris:
piš prostě pro radost a ne pro očekávání, a tím pádem se nemusíš ničeho bát, protože Ty sám budeš vždycky spokojený :-) A čtenáři taky, protože ono bývá dost poznat, jestli je ta povídka psaná s radostí ;-)

A může to být i pro vzrušení a chtíč? :D Bude to tam taky znát? :lol:
Citovat
+13 #9 Odp.: Já jsem ten druhýSaavik 2020-10-08 10:31
Zmetek:
je to čím dál těžší, přemýšlet, zda tohle téma už někdo neměl, zda stojí tohle téma za to.
***
To se obávám, že už by tu nemohl psát nikdo z nás. Téma je dané a v podstatě neměnné. Akorát je to buďto romantika, nebo drsnější praktiky. Buďto se rozejdou, nebo zůstanou spolu. Myslím, že nikdo z nás nemůže říct: ale tohle byl původně můj nápad. Obávám se, že všechno už tu bylo.
A, že bys nesplnil očekávání, tak to myslím zrovna u Tebe doopravdy nehrozí.
Drž se, vyhýbej se bacilům a relaxuj co nejvíc.
Citovat
+12 #8 Já jsem ten druhýkikiris53 2020-10-08 08:14
Pěkný příběh s ještě pěknějším koncem. Díky. :P :P :P
Citovat
+17 #7 Odp.: Já jsem ten druhýIsiris 2020-10-07 23:52
Faaakt super :-) Nápad, zpracování, styl vyprávění... :-) Potkat někoho ideálního a mít ho ve dvojím vydání, to je prostě sen ;-) Jinak celé to pěkně svižně spělo k tomu důležitému, žádné zdržování zbytečnými detaily... navíc se čtenář i pobavil („A to vás mám rozeznávat podle toho?" :D ) A hvězdičku navíc přidávám za to, že zase po delší době mě čtení přinutilo si něco vygooglit... a sice Damiana Hurleyho... toho jsem neznala... a někoho mi připomíná a nevím, koho, tak mám o čem přemýšlet :-) A jedno PS na závěr - psal jsi, že ses bál, jestli splníš očekávání - piš prostě pro radost a ne pro očekávání, a tím pádem se nemusíš ničeho bát, protože Ty sám budeš vždycky spokojený :-) A čtenáři taky, protože ono bývá dost poznat, jestli je ta povídka psaná s radostí ;-)
Citovat
+17 #6 Odp.: Já jsem ten druhýMarko 2020-10-07 23:50
Výborná poviedka, krásne sa to čítalo, nechýba tam vzrušenie, ani prekvapenie. Tiež by som si dal povedať s takými dvojičkami :lol:
A tak ako napísal Saavik, určite neprestaň písať ;-)
Citovat
+17 #5 Já jsem ten druhýkapa3 2020-10-07 23:16
jedním slovem HUSTÝ
Citovat
+17 #4 Odp.: Já jsem ten druhýzmetek 2020-10-07 21:40
Cituji Saavik:
Za prve, děkuju za věnování,
za druhé, děkuju za krásnou povídku,
za třetí, nepřestávej psát.

Bál jsem se, zda splním očekávání. I ve stylu, kterej mi tam nakonec vyšel. Zkusím psát dál, ale přiznám, že je to čím dál těžší, přemýšlet, zda tohle téma už někdo neměl, zda stojí tohle téma za to...Ale to asi znají všichni, kteří už chvíli píšou. Na to, že jsem byl jen konzument a pustil se do toho trochu z donucení (svého mentálního).,..nechcete to někteří další zkusit? On to je docela hezkej relax... :lol:
Citovat
+19 #3 Odp.: Já jsem ten druhýSaavik 2020-10-07 21:29
Za prve, děkuju za věnování,
za druhé, děkuju za krásnou povídku,
za třetí, nepřestávej psát.
Citovat
+21 #2 Odp.: Já jsem ten druhýnebi 2020-10-07 20:47
Pěkně ho vypekli :lol: ale ke spokojenosti jich tří, a to je moc fajn :-) za plnej
Citovat
+16 #1 Odp.: Já jsem ten druhýElizabeth Cheese 2020-10-07 20:29
Super. Žádné drama v půlce mi došlo z čeho pocházel název :) Jakože to budou dvojčata. Prvně jsem čekala něco ve stylu: 50 krát a stále poprvé ale to mi tam moc nesedělo. Ne na jednorázový příběh, leda s nějakým smutným koncem a těch je všude dost.
Hezký. Svižný. Ač moje reakce by byla reálně maličko dramatičtější. Tak tady to nechám být. Jsem ráda, že se to nehrotilo. Takže za všechny hvězdy. Díkes.
Citovat