Hlas

Od samýho rána jsem na něj zvědavej. Jako každej v naší třídě. Po včerejší třídnický čtvrthodince, kterou si naše třídní naplánovala na závěr češtiny a v rámci který přišla s tím oznámením, se ani není čemu divit.

„Od zítřka sem nastoupí nový spolužák, Tobiáš. On… totiž… při autonehodě před víc než půl rokem přišel o celou rodinu. O rodiče, o bratra… Přestěhoval se ke své tetě, ale… od té nehody s nikým nemluví. Ani s tetou, ani s psychologem…, odstřihl všechny své kamarády, spolužáky… Druhý ročník dostudoval v rámci individuálního domácího studijního plánu na svém původním gymnáziu, ale jeho psycholog navrhl, aby od nového školního roku zkusil zase chodit mezi své vrstevníky, a já jsem s ním v tomhle zajedno. Trochu se to všechno papírově protáhlo, proto sem nastupuje až teď, druhý týden v září, ale jsem si jistá, že těch pár zameškaných kapitol v jednotlivých předmětech rychle dožene. Myslíme si, že když se k němu budete chovat tak nějak… normálně, s citem, ale ne přehnaně přecitlivěle…, s pochopením, s taktem…, tak že snad by se časem mohl zase rozmluvit… Považuju vás za fajn kolektiv a nejsem jediná, proto taky pan ředitel i Tobiášův psycholog souhlasili s tím, že Tobiáš nastoupí do naší třídy, zatímco áčko zamítli, však víte sami, jak to tam je… Tak vás chci poprosit, dokažte mi, že jsme se ve vás nespletli! Ukažte, že jste ohleduplní, že dokážete spolupracovat… a ne že mu budete naopak házet klacky pod nohy, Ondro…“

„Co já, proč já?“ ozval se Ondráš jako ona pověstná potrefená husa.

„Ty dobře víš, proč zmiňuju zrovna tebe!“ nedala se třídní rozhodit.

Pak už jsem Ondrášovo značně přehrávaný hartusení a rozvážný odpovědi naší třídní přestal vnímat, protože se ke mně naklonil Mates: „No ty vole, to musí bejt pošuk, nepřijde ti?“ šeptl.

„Kdo, Ondráš?“ nechytal jsem se.

„Ten taky,“ zachechtal se Mates potichu, „ale myslím toho novýho… Dokážeš si představit, že bys přes půl roku nepromluvil ani slovo?“

„Já si to hlavně ani představovat nechci,“ trhnul jsem rameny. Hlavně jsem si teda nechtěl představovat ty důvody, kvůli kterejm Tobiáš přestal mluvit. Přijít prostě jeden den ze školy domů a zjistit, že mamka s tátou a v mým případě s mladší ségrou se už nikdy nevrátí, protože to do nich na silnici napálil nějakej magor, to je prostě… děsivý…

No, jenže jakkoliv si to představovat nechci, tak už jsem toho beztak od včerejška plnej. Furt dokola se mi vybavujou zprávy o různejch autonehodách, co mi tak nějak uvízly v hlavě z různejch článků na webu nebo i z televize, kterou doma míváme puštěnou u večeře… A pořád proti svý vůli musím uvažovat nad tím, že jedna z těch zpráv někdy před půl rokem byla o Tobiášově rodině. Aniž by tomu kdokoliv z nás věnoval pozornost. Já nebo naši nebo Mates nebo naše třídní… Byla to jenom další zpráva. Další novinový titulky.

A teď, za nějakejch asi pět minut, až zazvoní…, tak pokračování tý zprávy… nebo další věta těch titulků… vejde k nám do třídy.

Takže jasně, že jsem zvědavej. Jako každej jinej. Ale zároveň jsem dopředu i tak nějak… napjatej. Jakože… za něj, za Tobiáše. Nemůže to totiž bejt žádnej med, vejít do třídy plný cizích lidí, kteří se spolu znají už minimálně dva roky, někteří i mnohem dýl…, a mezi který v podstatě ani nemá moc velkou šanci zapadnout, když nemluví. Docela se divím, že se nechal k něčemu takovýmu tím svým psychologem přesvědčit. Protože mě by v jeho situaci mezi osmadvacet úplně neznámejch lidí nikdo nedostal.

„Třeba se ho na jeho názor ani nikdo neptal,“ pokrčí rameny Mates, když se mu se svým postřehem svěřím. „Víš jak, psycholog rozhodl, pár jeho kolegů mu to odsouhlasilo a toho Tobiáše postavili před hotovou věc…“

„No,“ otočí se k nám Richard, kterej nás očividně celou dobu poslouchal, „on totiž asi ani nesouhlasit nemohl, když nemluví!“ Načež se svýmu postřehu rozchechtá jako vtipu měsíce.

„Ty by sis z něj měl vzít příklad a taky radši nemluvit,“ doporučím mu pobaveně.

„Proč? Vždyť mám pravdu, ne?“ diví se Richard.

„Myslíš, že nesouhlas se dá vyjádřit jenom slovama, nebo co?“ navede Mates Richarda, aby uvažoval trochu jiným směrem.

„Jo, neverbální komunikace ti nic neříká?“ doplním Matese.

„Navíc, třídní se nezmínila, že by Tobiáš neuměl psát,“ nadhodí Mates další skutečnost, kterou Richard při vymýšlení svýho vtípku zjevně přehlídl.

„S váma není žádná sranda, vy všecko berete hrozně vážně,“ ušklíbne se na nás Richard a zase se otočí čelem k tabuli.

„Hele, i humor musí bejt inteligentní, to máš marný,“ pronese k němu ještě Mates, Richard už ale předstírá, že nás neposlouchá. My dva se naopak na sebe koukneme… a rozchechtáme se jako šílenci, ačkoliv na tý Matesově poznámce nebylo inteligentního vůbec nic. Ale vtipná nám přijde dost, haha.

Náš smích přeruší až zvuk zvonku. Přestaneme se smát jako na povel, protože nám oběma dojde, že sem třídní každou chvíli přivede Tobiáše…, a asi by bylo dost nevhodný se tu válet smíchy po lavici, když pro něj je dnešek takovej… náročnej den. Hm, ale pro něj dost možná byly náročný všechny dny od tý nehody. Všechny do jednoho. A dnešek pro něj není ničím výjimečnej. To jenom pro nás je, protože do našeho za ty dva roky už celkem stmelenýho kolektivu najednou přijde někdo další. A navíc někdo tak… zvláštně jinej, no.

A Tobiáš opravdu je zvláštně jinej, jak zjistím asi o dvě minuty pozdějc, když s ním třídní konečně vstoupí do třídy. Je zvláštně jinej už na první pohled. Nebo si to jenom sugeruju kvůli těm pár informacím, co o něm zatím vím? Vysokej tak akorát, štíhlej tak akorát, oháklej tak akorát, o tom žádná. Má černý kalhoty a tmavě modrý triko, který mu ladí s jeho trnkově modrýma očima. Blonďatý vlasy má takhle na konci léta vyšisovaný od sluníčka, je taky docela opálenej, takže asi trávil plno času někde venku. No, ale i když z tohohle mýho popisu to musí znít, že vypadá prostě jako každej druhej osmnáctiletej kluk, tak on má oproti nim ještě něco navíc. Nevím, možná jsou jeho oči až moc hluboký. Jeho tvář až moc zasmušená. Možná jsme mu všichni až moc jedno. Nebo možná se před náma musí až moc hlídat. Možná je v něm až moc… smutku, kterej skrz něj jaksi vyzařuje ven. A možná ho jenom až moc pozoruju, že.

Každopádně, přejede nás všechny očima, sice bleskově rychle, ale zatváří se, jako kdyby tím o každým z nás zjistil všecko, co potřebuje vědět. Pak sklopí oči k zemi, a když ho třídní pošle do jediný volný lavice, což je ta zadní u dveří, přes uličku naproti naší lavici, tak Tobiáš tam dojde, sedne si… a jakoby přestane existovat. Nevím, jak to dělá. Prostě se po zbytek hodiny ani nepohne, kouká upřeně někam směrem k tabuli, je tady…, ale přitom tady s náma vlastně není. Je prostě zvláštně jinej… a zvláštně jinde.

***

No, tak to bysme měli. Nová škola. Nová třída. Nový obličeje. Ani jeden úsměv. Proč taky. Proč by se měl někdo usmívat na někoho, kdo nemá k úsměvu žádnej důvod, že. A kdo jim ten úsměv neoplatí. Kdo jim neoplatí nic. Ale to oni dobře ví, instrukce už určitě dostali. Nebude se s váma bavit, ale i přesto se snažte, aby se začlenil do kolektivu… Hm, tak se teda snažte, nebo se nesnažte, mně je to jedno. Mně je jedno všechno. Všichni jste mi úplně volní. Taky bych vám chtěl bejt úplně volnej. Neviditelnej. Nepřítomnej. A vlastně… neexistující. Taky bych chtěl bejt… úplně… volnej…

***

„Mně to prostě nepřijde fér, no. Všichni dostáváme v angličtině známky za konverzace. A mně to pokaždý zhorší průměr, protože mi holt čtení a poslech jdou líp než anglický švitoření, že. Ale Tobiáš místo konverzování může psát anglický eseje. To bych brala všema deseti, krucinál!“ rozčiluje se Magda, když se se skupinkou spolužáků přesunujeme z velký posluchárny, kde nám skončila chemie, do učebny němčiny. Tobiáš má jako druhej cizí jazyk francouzštinu, takže je teď s druhou půlkou naší třídy na cestě do jiný učebny o patro níž – a okamžitě se stal hlavním tématem našeho rozhovoru. Jsem docela překvapenej tím, že na to, že Tobiáš k nám přistoupil teprve minulý úterý, už ho má docela dost lidí ze třídy plný zuby. A přitom on nic neříká a nic nedělá. A právě tím je paradoxně trnem v oku spoustě spolužáků.

„Přesně,“ přitaká Helena. „To samý ve fyzice. Radši bych až do aleluja psala testy, než se nechat tou babou Hájkovou drtit půl hodiny před tabulí! I když to všecko umím nazpaměť, nikdy to neuhraju líp než na trojku!“

„Třeba bys to měla spíš zkusit pochopit, než se to drtit nazpaměť,“ pobaví to Honzu.

„Pf, nejsem Einstein, abych ty teorie chápala… A ty taky u tý tabule nevypadáš, že bys to nějak bůhvíjak chápal,“ zpraží ho Hela. „Jo pokud bys tam exceloval, tak bych tě možná poprosila o doučko, ale takhle?“

„Což mi připomíná tu matiku,“ vloží se do toho Jana. „Vůbec se mi nechce Tobiáše něco doučovat. Jak si to jako ten Sládek představuje? Že budu doučovat někoho, kdo nemluví?“

„Sládek neříkal, že máš Tobiáše doučovat zrovna ty,“ upozorním ji. „Jenom nadhodil, že někdo by si to s ním projít mohl.“

„Ale díval se u toho na mě,“ připomene Jana.

„Tak jasně, když jsi na matiku nejlepší ze třídy,“ nevidí na tom Mates nic zvláštního. A taky si myslím, že Janě schválně trochu pochlebuje. „Ale jestli se ti do toho nechce, tak to nedělej…“

„Ale někdo mu s tím pomoct musí,“ krčí Jana rameny.

„Když bude chtít, tak si někoho najde,“ odpovím jí. „To, že nemluví, neznamená, že si neporadí.“

„Stejně mi to s tím nemluvením přijde jenom jako taková póza,“ vzdychne Helena. „Čeho si jako myslí, že tím dosáhne?“

„A čeho si myslíš, že chce dosáhnout?“ opáčím.

„Tak minimálně má spoustu úlev v různejch předmětech, jak jsme si právě shrnuli,“ řekne Honza.

„Jo,“ přitaká Magda. „A taky je díky tomu zajímavej před holkama. Hanka s Mílou jsou z něj úplně hotový, jste je neslyšeli včera v šatně?“

„A ty z něj hotová nejseš?“ rýpne si Mates.

„Ani ne, hele. Já si chci s klukama povídat, a ne na ně jenom zbožně zírat…“

„No, však ty si povídat můžeš. A zbožně zírat bude Tobiáš na tebe,“ drbne do ní Jana loktem – a holky se rozhihňají.

„Nic proti, dámy, ale zatím zbožně zírá tak akorát na tabuli nebo do lavice,“ prohodí Mates. Využije toho, že zrovna kráčí mezi holkama, a každé z nich položí ruku kolem ramen. „Moc nevypadá, že byste ho některá zaujala…“

„Co není, může být,“ mrkne na něj Jana a jeho ruku ze sebe setřese. Zrovna se blížíme ke dveřím do učebny, takže Mates i já se zastavíme a necháme holky dovnitř vejít před náma.

„No ne, vy jste aspoň galantní,“ usměje se Helena. „Tobiáš se se mnou včera ve dveřích do šatny málem srazil a bylo mu to úplně jedno…“

„Těžko se ti ale mohl omluvit, když nemluví,“ zašklebí se na ni Jana – a všichni se pobaveně rozchechtají. Já se teda uculím jenom tak, aby se neřeklo…, i když trochu vtipný mi to přece jenom přijde. A sice to, že se z těch vtípků na téma mluvení a nemluvení stává v naší třídě něco jako novej fenomén. Zbytek republiky vymejšlí trefný slogany na komplikace, který způsobuje jeden nenápadnej virus, haha – a my se spokojíme s narážkama na zádrhele, který způsobuje jeden nenápadnej mlčící kluk…

„Aspoň že tady se můžeme zasmát, když ve třídě to už nejde,“ povzdychne si Magda a sesune se v učebně do svý lavice.

„Jak – nejde?“ nechápu.

„A jde snad? Nebo ty sis nevšiml, jaký je tam najednou o přestávkách divný ticho?“ zahledí se na mě.

„Pokud teda Tobiáš neodejde, pak se to zase rozproudí,“ doplní ji Hanes.

Užuž chci namítnout, že mi to přijde jako kravina, ale pak si vzpomenu, jak jsme se minulý úterý taky s Matesem přestali ze vteřiny na vteřinu chlámat, když jsme čekali, že třídní s Tobiášem každou chvíli vejdou do třídy. A od tý doby to tak máme vlastně skoro pořád. Jindy bysme se pochechtávali třeba celý dopoledne v kuse, kdyby bylo čemu…, ale teď, když Tobiáš sedí jenom o uličku vedle, to prostě nějak nejde nebo co. Jako kdyby nám přišlo neslušný se čemukoliv smát, když on… no… když mu prostě tak nějak do smíchu není, a asi ještě hned tak nebude…

„Hm, něco na tom je,“ souhlasím neochotně.

„Možná měl chodit spíš do svý bývalý třídy,“ nadhodí Mates. „Tam ho ty lidi aspoň znali, věděli by, jak se k němu mají chovat…“

„Jenže třeba je mu právě líp někde, kde ho nikdo nezná. A kde mu všechno nepřipomíná ty starý časy, ve kterejch… no, však víte,“ nabídnu svůj pohled na věc.

„Ale oni by aspoň věděli, o čem třeba mají mluvit, co ho zajímá, co ne… My o něm nevíme vůbec nic,“ oponuje mi Mates.

„No právě. A ani se to nedozvíme, když nám to nikdy neřekne,“ souhlasí Helena.

„Hele, vždyť sem přišel teprve minulej tejden,“ mám potřebu se ho zastat. „Na nějaký změny je prostě ještě brzo. Třeba nás nejdřív potřebuje sám trochu poznat, než bude mít náladu se podělit o nějakej svůj názor… Podle třídní jsme fajn kolektiv, tak on si toho třeba časem taky všimne.“

Jenže už o pár hodin pozdějc si přestanu bejt jistej vším, co jsem tak přesvědčeně prohlašoval. Že jsme dobrej kolektiv. Že Tobiáš časem bude mít náladu se s náma dát do řeči. A že by mu nebylo v jeho starý škole líp. Vždyť… tam ho fakt znali. Tam měl plno lidí, který stáli na jeho straně. Tam by si k němu něco takovýho určitě nikdo nedovolil…

***

Perfektní, no. Mikina zapomenutá ve třídě. Že jsem se na ni nevysral. By tu na mě do zítřka počkala, ne? Jenže jsem se rozhodl, že ji potřebuju hned… a ta partička idiotů z toho teď má druhý Vánoce. Se tváří, že jsem vlezl do nějaký pasti, kterou na mě připravili. A přitom mě úplně obyčejně sledovali ze šaten sem nahoru… a teď jeden z nich hlídá u dveří, další dva mě držej jak ve svěráku a čtvrtej mi svazuje ruky za zádama nějakým šátkem nebo co to je. Ke třetím Vánocům jim stačí, že jim u toho, co dělají a co se chystají udělat, vůbec nenadávám. Z toho, jak to komentujou a srovnávaj s jinýma situacema, získávám dojem, že jsou zvyklí se podobnýma kratochvílema bavit snad minimálně dvakrát do tejdne… Neříkala třídní náhodou něco o fajn lidech a skvělým kolektivu? Pf, no nevím, jestli ve skvělým kolektivu je běžný, že se tam o přestávkách spolu skoro nikdo s nikým nebaví, a když, tak jenom polohlasně. A nevím, jestli fajn lidi běžně tráví odpoledne tím, že někoho svážou, donutí ho si kleknout a pak po něm chtějí opakovat různý slova a věty, přičemž každý neuposlechnutí trestají fackou nebo kopancem… Prej mě rozmluví ještě dnes. Prej si tím mám bejt jistej. No, jsem si jistej akorát tím, že jestli TOHLE je jedinej smysl celý týhle jejich akce, tak se odsud nikdy nedostanu. Protože není nic, co by mi mohli udělat, aby mě to donutilo jim vyhovět. Není nic, co by mi mohli udělat, aby mě to bolelo víc, než…, aby to přemazalo to, co… no… prostě všechno…

Nepočítám ty facky. Nepočítám ty kopance do břicha. A jeden mezi nohy. Jo, tak ten jsem teda očividně počítal, když vím, že byl jenom jeden. Nepočítám ani ty vteřiny a minuty, co se asi brzo začnou slejvat do hodin. Nebo aspoň do půlhodin. Nevím. Je mi to jedno. Je mi to jedno všechno. Je mi to jedno tak moc, že si skoro nevšimnu divnýho rozruchu u dveří… a toho, jak do třídy vlítne on. Další fajn spolužák ze skvělýho kolektivu. Pět na jednoho. Jsou tak skvělí, až se mi z toho chce zvracet.

Teprve po chvilce mi dojde, že je něco jinak. Že jsem to spočítal blbě. Ne pět na jednoho, ale dva na čtyři. Zase blbě. Jeden na čtyři, protože já se zrovna teď moc počítat nemůžu, vzhledem ke svý napůl zhroucený pozici u zdi, s rukama stále svázanýma a tedy naprosto nepoužitelnýma v jakýkoliv případný rvačce… I když on nevypadá, že by ty mý dvě ruce navíc potřeboval. Nepotřebuje ani svý. Prostě jenom stojí přede mnou… a něco na ně řve. A to stačí. Přes něj už se ke mně nikdo z nich nedostane. A ani se o to nesnaží. Sice by ho přeprali, kdyby chtěli… přece jenom, jsou čtyři… no, popravdě, stačili by na něj i dva, nevypadá jako bůhvíjak zkušenej rváč…, ale očividně z něj mají nějakej respekt nebo tak něco. Ještě chvíli se dohadujou a častujou se všelijakýma urážkama… a pak se ti čtyři konečně seberou a odloudají se pryč. A on se otočí ke mně.

Alex. Jeho jméno si pamatuju, protože mezi všema těma Honzama a Ondrášema je tak nějak… hezky zapamatovatelný. A hezky se k němu hodí. K jeho hnědejm, pronikavejm, teďka ale taky dost ustaranejm očím. K jeho postavě, vysoký, štíhlý, ale čímsi i vzbuzující respekt. A k jeho povaze. Kterou těžko můžu znát, ale přitom mi přijde, že ji znám. Že HO znám. Že ho celýho znám jenom z toho, jak se na mě dívá… a jak na mě mluví… a jak mě opatrně chytá za paže a otáčí mě, aby mi mohl rozvázat ruce…

Mluví na mě pořád… a já ho vlastně ani moc nevnímám… a přitom bych tu strašně rád ještě seděl a poslouchal ho dál a dál. Ale nemůžu. Ta třída na mě najednou celá padá. A není tu vůbec žádnej vzduch. Potřebuju prostě pryč… ven… potřebuju vypadnout.

***

Jsem z toho rozhozenej, ale totálně. Celej zbytek odpoledne, celej večer, celou… no dobře, celou noc ne, ale minimálně půlku noci určitě. A druhej den to začne nanovo, protože Tobiáš nedorazí do školy. Třídní se nad tím, že chybí, nijak nepodivuje, takže pravděpodobně už s ní asi jeho teta mluvila. Teď je otázka, co jí řekla. Jestli ho třeba omluvila, že je mu prostě špatně a že dnes nepřijde…, a nebo jestli jí řekla pravdu, a sice, že její synovec přišel včera ze školy domlácenej a vyklepanej a že už se do týhle školy rozhodně nikdy nevrátí…

Nechtěl jsem o celý tý příhodě nikomu říkat, vlastně ani nevím proč. Asi abych si nepřipadal jako žalobníček. A práskač. A taky kvůli Tobiášovi. On je ten, kdo si musí rozhodnout, jestli a komu to chce říct… nebo teda… nějakým jiným způsobem sdělit. A ne já. Jak by mu bylo, kdyby ráno do třídy přece jenom přišel – a všichni měli další důvod ho zvědavě pozorovat a litovat?

Jenže když teda dneska nepřišel, nevydržím to a všecko to vyklopím Matesovi. Je vzteky bez sebe. O velký přestávce pak vytáhneme Ondru s Pavlem na chodbu – a pustíme se do nich. Slovně. Zatím.

„Jste nechutný hovada! Vy – a ti dva áčáci taky! Stálo vám to za to? Proto, že jste mermomocí chtěli, ať řekne pár slov? Teď možná kvůli vám bude muset přestupovat na jinou školu!“

„No a co? Co je nám do toho? A co je vám do toho? Tak ať přestoupí, komu tady jako bude chybět? Takovýho ujetýho magora tady nepotřebujeme…“

„Co mu máš co takhle nadávat?“ vystartuju bojovně. „Co ti udělal tak strašnýho?“

„Spíš byl tak snadná kořist, že jste si prostě nemohli pomoct, co? Někdo, kdo nebude volat o pomoc, někdo, kdo vás potom nenapráská… Splněnej sen!“ odplivne si Mates a je mu úplně jedno, že nestojíme někde na ulici, ale na chodbě školy.

„Hele, třídní asi zatím neví, co se stalo, to už byste totiž dávno měli dostaveníčko v ředitelně. Jestli se Tobiáš příští tejden objeví ve třídě a bude v pohodě, bude nám stačit vaše čestný prohlášení, že se k němu už nepřiblížíte na míň než deset metrů, kreténi. Ale jestli kvůli vám po všem tom zdlouhavým zařizování, o kterým se třídní zmiňovala, bude chtít změnit školu a čeká ho tohle celý nanovo, tak si buďte jistí, že to třídní všecko řeknu. A pak poletíte ze školy taky, vy dementi!“

Pavel udělá výhrůžně krok směrem ke mně; celej se napnu a slyším, jak se Mates vedle mě sykavě, vyčkávavě nadechne. „Hele, Lexan, neser se do toho,“ zavrčí Pavel.

„Já se do ničeho neseru,“ ujistím ho. „Vy jste si začali – vy jste to posrali. A vy si to taky vyžerete. To je celý.“

Asi bysme se tam dohadovali ještě minimálně další čtvrthodinu, kdyby nás zvuk zvonku neupozornil, že začínají základy práva. Což je jindy můj celkem oblíbenej předmět, ale dneska se teda nedokážu soustředit. A ani nechci. Přijde mi to… zbytečný a hloupý. Základy práva. Práva na co?! Proč se tu učíme o nějaký spravedlnosti a odpovědnosti, když v normálním životě jsou tyhle pojmy očividně jenom prázdný slova? Nebo je snad nějak spravedlivý, co se stalo Tobiášovi před půl rokem? A co se mu dál děje? Je spravedlivý, že se vždycky odněkud vylíhnou ti zlí a krutí, kteří těm hodnejm a nevinnejm schválně ztěžujou život? A je snad spravedlivý, že místo abych se v klidu a nerušeně věnoval výkladu našeho školního JUDra, tak se mi myšlenky pořád vracej zpátky k tomu včerejšku?

No, když nic jinýho, včerejšek mi dal tři pořádný lekce. Za prvý, náhody možná neexistujou, ale občas se prostě schválně semelou. Když se mají semlít. Co by to bylo jinýho než náhoda, že jsem po vyučování jak naschvál nemohl nikde najít svůj mobil, tak jsem se po něm šel podívat do jídelny a pak ještě do třídy, kam jsem se očividně vrátil ve správnej čas? No, a nakonec jsem stejně zjistil, že mám ten mobil celou dobu pohozenej na dně batohu… Za druhý, nikomu nevěř. Že je Ondráš tak trochu idiot a Pavel dost namachrovanej frajer, to jsem věděl. Ale nikdy, nikdy, nikdy by mě nenapadlo, že by byli schopní někomu ublížit. A ještě si k tomu přizvat další dva blbečky z vedlejší třídy. A ještě to považovat za srandu. Prostě… lidi jsou zlí, i lidi v mým bezprostředním okolí. To byla ta druhá lekce. A ta třetí? Když někomu pomůžeš, nic za to nečekej. Nic. Ani poděkování. Ani úsměv. Nebo teda… čekat to můžeš. Ale nebuď zdrblej, když to nedostaneš. Pomohl jsi mu. A to je ono. To je tvá odměna. Ten pocit, žes ho v tom nenechal samotnýho. Že mu díky tobě neudělali něco horšího. Že se díky tobě dostal ten den domů po svejch. Nic víc nečekej. Tečka.

No… ale usmát se mohl. Moc rád bych ho viděl se usmát…

***

Nechce se mi tam. Nechce se mi tam vracet. Ostatně, tak jako se mi nebude chtít vracet nikdy v budoucnu do žádný jiný třídy, že. A navíc – už to nebude trvat dlouho. Zima se blíží. Leden se blíží. Konec se blíží. Sláva. Tak… proč si to zbytečně ztěžovat tím, že bych si celý tohle martýrium přestupu na jinou školu musel vyžrat znovu? A nejenom já, že, teta by se z toho dalšího nekonečnýho papírování a zařizování taky už asi přeskočila… Nic, no, nějak to už vydržím. Prostě si jich dál nebudu všímat. Jsou mi jedno. Jsou mi volní. No, a tentokrát se taky nebudu pro nic vracet do prázdný třídy, to je takový malý poučení ze včerejška. A to by mělo do ledna stačit.

***

Po nanicovatým víkendu tu zase máme nanicovatý pondělí. Už ta skutečnost, že zase musíme do školy, je naprd sama o sobě, a když navíc léto skončilo ze dne na den, udělala se taková šílená kosa a obloha je tak šedá a tak blízko, že vypadá, že nás během dopoledne zavalí… Prostě děs.

No, ale na ostatní to zjevně nepůsobí, všimnu si, když dojdu do třídy, kde panuje přímo vynikající nálada. Všichni si rozesmátě vyměňujou zážitky z víkendu, hlavní slovo mají ti, co se účastnili jakýsi párty v oblíbeným hudebním klubu, a prej se tam nečekaně objevil i nějakej známej fotbalista… Kluci, co s ním prohodili pár slov, jsou za borce, některý holky piští nadšením a jiný zklamáním, že tam taky nebyly… Nevzrušeně to všechno poslouchám, sám nemám do týto diskuze čím přispět, na rozdíl od Matese, kterej na tý akci sice nebyl, ale vtipnejch postřehů má na rozdávání. A tak je rozdává a všichni se skvěle baví.

Do tý doby, než do třídy vejde Tobiáš. Vlastně si nikdo ani pořádně nevšimneme, kdy přesně přišel…, ale smích se prostě pomalu mění na takový tišší chechtání…, z veselejch výkřiků se stanou polohlasný věty… a vtipný komentáře prohozený ne na celou třídu, ale pouze pro uši nejblíž sedících nemají najednou ty správný grády ani patřičnou odezvu. Nemůžu si pomoct, ale mám dojem, že většina spolužáků je zklamaná, že přišel. Protože ty tři minuty zbejvající do zvonění nemají najednou pořádně čím zaplnit. Kdežto… já jsem rád, že přišel. Že prostě… že to s náma ještě nevzdal.

Když zvonek oznámí začátek první hodiny a do třídy přijde naše třídní, všichni se postavíme. Využiju toho a zapředstírám, že se dívám ke dveřím právě na ni, ale místo toho sjedu očima na Tobiáše. Vlastně ani nevím proč. Co si myslím, že na něm nakoukám? Vypadá pořád stejně. Stejný oblečení, stejnej účes. Ten rozraženej ret už má zahojenej. A to je asi tak všechno, co se na něm nakoukat dá.

Tím by tedy má inspekce mohla skončit… a skončila by, kdyby se na mě najednou neohlídl a nenačapal mě, jak ho pozoruju. Trhnu sebou, protože moje automaticky naprogramovaný reakce mají tendence natočit mý tělo zpátky do obvyklý polohy a sehrát to na „já na tebe vůbec nezírám, to tak asi jenom chvilku vypadalo“. Jenže… já nad tou automatickou reakcí převezmu kontrolu… a zůstanu na Tobiášovi viset očima. Nechci se k němu otáčet bokem… nebo dokonce zády. Nechci předstírat, že se ve čtvrtek vůbec nic nestalo. Nepřijde mi to fér vůči ani jednomu z nás.

A on… on se na mě najednou usměje. Sice jenom tak mírně… sotva postřehnutelně…, ale usměje. Než si sedneme do lavice, zkusím mu to ještě honem oplatit, ale nevím, co z toho vyjde, protože jsem… úplně paf. Ohromeně se rozhlídnu po třídě. To přece museli zachytit všichni! Tobiáš se pousmál! To přece úplně změnilo atmosféru! Všechno je najednou barevnější a průzračnější a veselejší a prostě… Tak… jak to, že si toho nikdo jinej nevšiml? Hm, možná proto, že nikdo jinej neměl potřebu se na něj otáčet. A možná taky proto, že nikomu jinýmu Tobiáš ten úsměv věnovat nechtěl.

Celý vyučování je najednou… jiný. Záživnější. Smysluplnější. Znovu už se po Tobiášovi nedívám, to by asi bylo dost divný, haha…, ale ani to nepotřebuju. Ke spokojenosti mi stačí, že vím, že je s náma ve třídě, že ho ti kreténi nedonutili odsud utýct. A ještě větší radost mám z toho, že mi nakonec za mý čtvrteční vpadnutí na scénu přece jenom takhle poděkoval…

Ovšem tím překvapení ještě nekončí. Asi se pondělí rozhodlo, že když jsem ho označil za nanicovatý, tak že mi teda ještě ukáže. A tak mi ukazuje. A já jenom zírám.

Vycházíme s Matesem a Honzou zrovna ze školy a vtipkujeme ještě o příhodě z jídelny, kde jedné prvandě podklouzla noha a holčina sebou sekla tak mistrně, že si sice vymkla kotník, ale z jejího tácku se nevylila ani polívka, ani univerzální hnědá omáčka, ani pití. Jo, holt když je někdo nešika, co se chůze týče, musí umět aspoň šikovně padat, haha! Uvědomuju si, že Tobiáš se loudá kousek za náma, a bejt to kdokoliv jinej, otočím se na něj a do naší debaty ho přizvu…, ale tak nějak vím, že on by o to nestál. A jenom proto, že mě vzal dneska na vteřinu na vědomí, to ze mě nedělá nějakýho jeho kámoše, že. Takže se jím přestanu zabejvat, ostatně venku se do nás opře studenej vítr s takovou razancí, že okamžitě všichni přestaneme řešit hovadiny a s pobaveným nadáváním se snažíme honem zabalit do těch našich tenkejch letních bund. S povděkem si narazíme kapuce, Honza dokonce nahmatá v kapse šátek a ováže si ho přes nos i pusu.

„No nic, letíme,“ začne se před branou spěšně loučit Mates.

„Haha, a to jako myslíš doslovně?“ bavím se. „Protože kdyby sis tu bundu zase sundal a použil ji místo plachty, tak tě to možná fakt nadnese…“

„To možná jo, vole, jenže fouká opačným směrem, než kde bydlíme,“ žďuchne do mě Mates. „Takže to s tou plachtou můžeš vyzkoušet tak akorát ty.“

„A nic proti, Lexíku, ale i když by nás fakt zajímalo, jestli se ti to povede, tak je bohužel taková klemra, že se nám moc nechce tady postávat, víš jak… Takže se měj, čus,“ poplácá mě Honza po zádech.

„Jo, dobře doleť!“ zaculí se na mě Mates a s máváním se rozběhne směrem k tramvajový zastávce, těsně následovanej Honzou. S úsměvem nad nima zakroutím hlavou, než se vydám na druhou stranu; klemra sice je, ale že by se mi kvůli tomu chtělo běžet? Tak to ani náhodou…

Na první křižovatce mi sice svítí červená, stejně se ale ohlídnu doleva, abych zjistil, jak je velkej provoz – a docela se leknu, když se mi do zornýho pole dostane tmavá postava stojící těsně vedle mě. Teprve při druhým pohledu mi dojde, že je to Tobiáš. No tohle…? To za mnou jde už od školy, aniž bych si toho všiml? To teda nemám moc dobrý instinkty! I když… přes tu kapuci vidím akorát před sebe, ne do boku… a přes hukot větru toho není moc slyšet… no prostě, nějaký polehčující okolnosti by se našly, haha…

„Jé, čau,“ řeknu, protože mi přijde blbý nic neříct. Jemu ale přijde normální nic neříct… a tak chvilku tak nějak nevím, co dál. Zelenej panáček na semaforu to za mě dočasně vyřeší, rozejdeme se přes přechod a já tak trochu doufám, že zatímco já budu pokračovat rovně, Tobiáš to vezme doleva nebo doprava. Jenže to se nestane.

„Někde tady bydlíš?“ zkusím to. Pátravě se na něj zadívám, jestli třeba zakýve hlavou…, a kdo ví, možná i zakejval, ale přes jeho kapuci na něj pořádně nevidím. Inu, odpovím si sám: tak asi tady někde bydlí, jinak by sem nešel, že…

Další kus ujdeme mlčky a já přemejšlím, jestli si vůbec uvědomuje, že jde vedle mě, nebo já vedle něj, to záleží… nebo jestli prostě jenom jako obvykle míří k sobě domů a je mu úplně šumák, kolik dalších lidí a kdo přesně jde stejným směrem… Hm, jenže na další křižovatce to začne vypadat spíš na variantu číslo tři. A sice, že jde vedle mě…, ale přitom vlastně neví kam. Dojdeme totiž na ostrůvek uprostřed silnice, ze kterýho se dá pokračovat rovně nebo doleva, a rovně svítí zelená, tak Tobiáš vykročí dopředu. Načež se na mě ohlídne, a když zjistí, že já stojím, vrátí se zpátky a zase si stoupne vedle mě. Docela dost mě to zmate.

„Hele, chceš někam doprovodit…?“ zadívám se mu do očí, jenže on ty svý zase rychle sklopí. A to má bejt v jeho podání co? Ano, ne, nevím, nevšímej si mě? Nebo něco úplně jinýho?

Když blikne zelená i na mým semaforu, s povzdechnutím se rozejdu. Tobiáš vedle mě. Pak jdeme kus rovně, pak zabočím zase doleva… Tobiáš taky. Přijde mi to ujetý. Drží se mě jako stín. A vůbec nemám tušení proč. Chce mi třeba něco říct a čeká, až kolem nás bude míň lidí? Nebo tu vážně někde bydlí? Nebo co sleduje tím, že mě sleduje?

„Bydlím tamhle na tom sídlišti, za mostem,“ ukážu rukou na shluk vysokánskejch paneláků necelý dva kilásky před náma. „Ty taky?“ zkusím to a znovu se na něj zvědavě zahledím. A tentokrát mi jeho nepatrný zakroucení hlavou neunikne. No pane jo, on mi právě odpověděl…

„Ne? Tak ale někde tímhle směrem…?“ pokračuju ve výslechu. A tentokrát už se žádný reakce nedočkám. Inu, jedna vlaštovka jaro nedělá, jak říkává moje babi, haha…

„Tak… klidně můžeme jít kus cesty spolu, a až se budeš chtít trhnout, tak se trhni,“ řeknu. A hned si pěkně sám nad sebou v tý kapuci zakroutím hlavou: plácám nesmysly, on přece nepotřebuje mý dovolení k tomu, aby si šel svou vlastní cestou… Ale chtěl jsem prostě jenom, aby věděl, že mi neva, že se ke mně takhle přidal.

Během dalších pěti minut se netrhne. Zatímco mý myšlenky se uvnitř mě můžou přetrhnout, jak se snaží s touhle situací popasovat. Co se ode mě vlastně čeká? Co ode mě čeká Tobiáš? Proč využívá týhle mý zvláštní formy doprovodu? Protože mu dělá dobře jít vedle někoho, koho aspoň trochu zná – a mlčet? Nebo protože by naopak chtěl, abych na něj mluvil? Abych zkoušel mluvit s ním?

„Jo, tohle je ten klub, jak se o něm děcka ráno bavily… Slyšels to?“ vzpomenu si, když míjíme celkem nenápadnej vchod, nad kterým se ovšem ve větru pohupuje velká zlatočerná kytara. A znovu Tobiášovo nepatrný zakroucení hlavou. No jo vlastně, slyšet to ráno nemohl, protože sotva vešel do třídy, všichni o tom mluvit přestali. Teď je spíš otázka, jestli to chce slyšet. Jestli ho to zajímá. Ale tak, odpojit se ode mě může vždycky, že… A tak se dám do převyprávění všeho, co jsem ráno ve třídě pochytil. A od fotbalový star, z jejíž přítomnosti v klubu byli všichni tak hotoví, přejdu k fotbalu jako takovýmu a k fotbalový situaci v našem městě, pak přidám info, že mě vlastně fotbal moc nezajímá a že když už se v telce dívám na nějakej sport, tak na cyklistiku… A jo, je to docela ulítlý držet monolog dobře deset minut v kuse, ale… Tobiáš jde pořád vedle mě. Tak mu to možná zase tak ulítlý nepřijde.

Momentálně mi teda přijde ulítlejší, že jsme došli až před náš dům… a on se pořád neoddělil. Tak kde teda ksakru bydlí?! „Hele, já už jsem doma,“ zastavím se před vchodovýma dveřma. „Ty bydlíš ještě dál? Až za tímhle sídlištěm?“ Oči sklopený, odpověď žádná. Sám pro sebe se uchechtnu. Babi totiž ještě ráda říká, že je se mnou někdy práce jak s pokaděným tanec. Teď konečně přesně chápu, jak to myslí…

„No, není sice ideální počasí na procházení, ale kdybys chtěl, tak s tebou ještě kousek půjdu,“ nabídnu Tobiášovi. Oči sklopený, žádná odp… ne, kecám! Pokrčení ramenama. Za normálních okolností to jako právoplatnou odpověď neberu, ale teď má pro mě i tohle neurčitý gesto cenu zlata. „Ehm… no, nebo taky…, pokud nemáš jinej program…, můžeme jít třeba k nám. A na něco se kouknout,“ nadhodím další variantu. Zase to pokrčení ramen. Asi se z něj zblázním, to nemůže bejt trochu jednoznačnější? Na druhou stranu, pokrčení ramenama znamená v podstatě obojí. Ano i ne. A když si nechce vybrat on, tak si vyberu já.

„Tak pojď. Když už jsme tady. A k vám tě doprovodím pozdějc, když budeš chtít. Třeba mezitím přestane tak šíleně fučet,“ rozhodnu to. Žádným dalším gestem to mý rozhodnutí nepřijme ani neodmítne, ale když odemknu dveře a podržím mu je, vejde dovnitř. A to je vlastně taky gesto.

Ve výtahu mlčíme. V předsíni mlčíme. Sundá si boty, bundu, prohrábne si vlasy. Nerozhlíží se, jako bych se rozhlížel já v cizím bytě. On si odsud zapamatuje tak akorát to, jak vypadá naše lino. Nebo v mým pokoji koberec. I když, v mým pokoji se rozhlídne. Aby zjistil, kam si může sednout. Zrovna mu chci nabídnout, že se může usalašit, kde chce, a on si kecne na zem a zády se opře o postel. „Třeba tak,“ okomentuju si to sám pro sebe.

Hodím si batoh pod stůl, sundám ze sebe mikinu a přehodím ji přes židli. „Co ti mám donýst k pití?“ zeptám se ho, načež mi dojde, že tohle asi není zrovna úplně vhodnej typ otázky pro někoho, kdo mi neodpoví. Rychle to teda přeformuluju: „Něco teplýho? Čaj?“ Bez reakce. „Colu?“ Zvedne ke mně oči. Chvilku počkám, ale ničeho dalšího se nedočkám, tak pokračuju: „Vodu? Perlivou minerálku?“ A hle, přikývnutí. „Tu minerálku…?“ ujistím se. Ještě jedno kývnutí. A tak se zdejchnu do kuchyně a modlím se, ať tam ještě nějakou lahev minerálky najdu, protože absolvovat celý tohle domlouvací kolečko znovu, akorát s pozměněnou nabídkou, se mi zrovna dvakrát nechce…

I když, ono se tomu stejně nevyhnu. Akorát že nejde o pití, ale o filmy. „Kouknem teda na něco?“ přeptám se, když vedle Tobiáše na koberec opatrně pokládám lahev minerálky, plechovku s colou, dvě skleničky a balíček chipsů. Tobiáš přestane očima lustrovat koberec a zahledí se na to občerstvení, co vedle něj skládám. Pak zase trhne rameny. A tak pokračuju: „A na co? Ehm, teda jakože… nějakej seriál? Nebo spíš film?“ Pokrčení ramen.

Podám si ze stolu notebook, sednu si na zem vedle Tobiáše a zamyslím se, co bych tak mohl nadhodit konkrétního. „Hmm, znáš třeba La casa de papel?“ napadne mě. Otočí na mě hlavu a nadzvihne obočí. Týjo, on má těch gest v zásobě i víc než jenom krčení ramen? „To bylo španělsky,“ vysvětlím, „česky Papírovej dům… Neznáš?“ Zavrtí hlavou. Rychle vyhledám základní info o tomhle seriálu na netu a noťas k němu přistrčím. „Tak mrkni… Chceš to zkusit? Já už jsem to viděl, ale je to perfektní, klidně si to dám znovu! Navíc jsem viděl jenom dvě řady… Tak kdyby se ti to líbilo, můžem to pak dokoukat úplně celý…“ Tobiáš mi noťas zase vrátí a malinko se na mě usměje. Což beru, jako že proti mýmu návrhu nic nemá. „A chceš to v originále, nebo předabovaný do angličtiny? Je to teda předabovaný i do češtiny, ale to asi… Ehm, sorry… Dáme to v originále?“ Nic, vyčkávavej pohled. „Tak anglicky?“ Pořád ten upřenej, trochu jakoby tázavej pohled. „Tak česky…?“ Nic. Podrbu se ve vlasech. „Já jsem to viděl anglicky a bylo to super. Člověk se v tý angličtině i trochu potrénuje, víš jak… Ale plno lidí říkalo, že v originále je to ještě lepší a že…“ Kývne hlavou. „Takže v originále?“ Znovu kývnutí… a úsměv. „Tak bezva,“ oplatím mu ten úsměv. „Tím líp, aspoň to uvidím sice podruhý, ale přitom jinak…“ Další kývnutí.

A já najedu na Netflix a začnu tam ten seriál hledat, zatímco se sám pro sebe potěšeně culím. Právě jsme spolu vedli rozhovor. První rozhovor. To slovo první bych rád zdůraznil, protože to pro mě znamená, že budou i další. Že chci, aby byly i další. Nenápadně hodím okem po Tobiášovi. Už zase kouká do země… ale pořád se usmívá. Jo, takhle nějak by se úplně klidně mohl tvářit někdo, kdo taky chce, aby byly další.

***

Je neuvěřitelný, jak se snaží. Proč to dělá? Já bych to na jeho místě dávno vzdal. No, já jsem to taky fakt dávno vzdal. Sám se sebou. Proto už nepotřebuju komunikovat s ostatníma. Proto je mi jedno, co si o mně kdo myslí. Proto je mi jedno už úplně všecko.

I když… tohle mi najednou přestává bejt jedno. Tohle odpoledne. Ten seriál. Je fakt super! A mě fakt zajímá, jak to dopadne. Týjo, už dlouho mě něco nezaujalo tak moc, abych na dvě… ne, tři dlouhý hodiny dokázal myslet i na něco jinýho, než na… ehm… No, a Alex je taky… teda… od Alexe je super, že ho to napadlo. Za ty tři hodiny, který mi takhle nečekaně dal, jsem mu fakt vděčnej. Jo. Tohle… tohle CELÝ… mi najednou fakt přestává bejt jedno…

***

A takhle to tenkrát začalo. Ty naše seriálový odpoledne. Nebo možná spíš večery, protože teď, koncem října, se už stmívá tak brzo, že když od nás Tobi něco mezi sedmou a osmou odchází, bejvá dávno tma…

Scházíme se tak dvakrát třikrát tejdně, jak to vyjde. Ve středy nemůžu, to chodíme s klukama do kina, je to už taková tradice. Mají tam levný vstupný a často ještě nějakou akci na občerstvení, a když nám náhodou to, co si tam nakoupíme k filmu, nestačí, zajdeme pak ještě do nějaký pizzerky nebo tak někam. A v pátky zase chodíme hrát pravidelně do laser arény, na jaře jsme tam totiž v jedný soutěži vyhráli permanentku na jeden vstup tejdně zdarma, takže tam máme něco jako trvalou rezervačku, která bude platit až do konce roku. Na obě ty akce jsem Tobiho zval, dokonce i víckrát, ale pokaždý jen vrtěl hlavou, což je jasný znamení, že se nemám dál snažit. Aspoň ne hned. Až se ho za dva tři tejdny zeptám znovu, třeba už pokrčí ramenama. Uvidíme.

Do tý doby třeba zjistí, že Mates s Honzou, Kubou, Richardem a Robem jsou taky v pohodě. A to i přesto, že když se s nima v ty naše seriálový dny loučím před školou a Tobiáš na mě čeká opodál, volají za náma ti tutani vždycky nějaký rádoby vtipný poznámky. Já už kluky znám, vím, že si prostě neuměj pomoct, a když se jim nějakej fórek nabízí, musej se o něj hlasitě podělit s ostatníma. A dva kluci, co spolu jdou koukat na seriál, přičemž jeden z nich je navíc tichej a tajemnej jako hrad v Karpatech, ti jsou pro takový fórky vyloženě živná půda, že. No, jenže Tobi kluky nezná a dost možná, že když je pokaždý slyší akorát takhle hloupě hláškovat, ani nemá zájem je poznat. Ale jak říkám, uvidíme.

Dneska spěcháme městem k nám domů rychlejc než obvykle. Nejenom, že ta třetí řada Papírovýho domu je stejně parádní jako ty předchozí dvě, ačkoliv jsem se bál, že to bude spíš naopak. Hlavně je ale dneska zase příšerná kosa, a navíc poprchává, takže se prostě nemůžu dočkat, až konečně budeme doma v teple. A vzhledem k tomu, že Tobiáš vedle mě kráčí skoro rychlejc než já, tak to asi bude mít nastavený úplně stejně.

„Hele, dneska potřebuju něco teplýho, uvařím si čaj,“ řeknu hned v předsíni. „Chceš taky?“ Tobi si zrovna sundává bundu a věší si ji za kapuci na tu mou. Dělává to tak pořád, asi aby nezabíral věšák někomu dalšímu z mý rodiny. Jeho odpovědí je pokrčení ramenama. Což je mimochodem jeho nejčastější odpověď. Ale zatímco zkraje jsem to bral tak trochu negativně, jako kdyby mi tím říkal hele, mně je to úplně jedno, dělej si, co chceš, a neotravuj mě s tím, tak teď v tom vnímám něco úplně jinýho. Takový jakože… třeba. Hmmm. Může bejt. Co myslíš ty? Pokračuj, trochu to doplň, trochu to rozveď. A tak pokračuju: „Máme různý druhy, taťka se v tom docela vyžívá… Jestli seš čajovej, tak si určitě vybereš.“ Zase trhne rameny, malinko se na mě usměje. To už taky znám. To zní celkem dobře, ale úplně jistej si nejsem. Aha. „Nebo jestli chceš něco teplýho, ale ne čaj, tak ti můžu uvařit i kakao,“ nabídnu mu pobaveně a rozejdu se do kuchyně. „Nebo kafe,“ doplním a otočím se na něj, aby mi neutekla jeho odpověď. Usměvavý přikývnutí. „To kakao?“ Nic. „Kafe…?“ Úsměv.

Nejistě se otočím k našemu kávovaru, kterej si mamka tak dlouho přála od táty k Vánocům, až si ho loni sama koupila. „No,“ podrbu se ve vlasech, „akorát že já jsem na tom kafe nikdy nedělal… Ne že by to teda bylo něco bůhvíjak těžkýho, určitě na to přijdu, jenom…“

„Můžu?“ ozve se za mnou najednou. A se mnou se tak jaksi zhoupne svět.

Překvapeně se na něj otočím. To… to jako právě… to z Tobiho jako právě vypadlo hlasitý slovo…? Jsem z toho tak zaskočenej, že nevědomky převezmu jeho roli mlčící postavičky na sebe. Kývnu hlavou. Jasně, že můžeš. A pak mu o kousek uhnu. A fascinovaně pozoruju to, co mi tu sehrává. Představení jednoho pro jednoho. Ze šesti hrnků položenejch na kávovaru si jeden vybere, kávovar zapne, vezme do ruky krabičku s kapslema a mrkne na popisek, odloží ji a popadne druhou, pak třetí, pak si jednu tu kapsli vytáhne a strčí ji do kávovaru, očividně na správný místo, protože se ozve jemný lupnutí. Zmáčkne jedno tlačítko, druhý tlačítko a pak už se mi k uším donese bublání, rachocení přístroje a zurčení tekoucí kávy, zvuky, který se touhle kuchyní rozeznívají pravidelně každý ráno, když mamka vstává do práce.

Tobi zatím vezme do ruky další hrnek a s tázavým výrazem ve tváři se na mě otočí. „Ne, díky, já si uvařím ten čaj,“ odmítnu jeho nabídku a dojdu k rychlovarný konvici, abych do ní napustil trochu vody. Ještě, že vaření čaje je pro mě tak automatický, že nad tím nemusím vůbec přemejšlet. Protože toho momentálně nejsem vůbec schopnej. Pořád dokola se totiž vracím k tomu, co se právě odehrálo. Ne že bych byl tak podemletej tím, že si někdo jako on zvládne uvařit kafe. Ne. Já jsem ho prostě úplně poprvý viděl… kompletního. Protože zvuk jeho hlasu bylo to poslední, co mi zbejvalo do tý skládanky. Skládanky s názvem Tobiáš. Doteď jsem věděl akorát to, jak vypadá, jak se oblíká, jak se pohybuje, jak se usmívá, jak se dívá na mě, jak se dívá na displej noťase, jak se tváří, když pije. Bylo to jako pozorovat obraz…, ale bez zvuku. A teď, konečně, je ten obraz úplně dokonalej. Se zvukem. Se zvukem jeho hlasu. Hodí se k němu. Ten jeho hlas. Je takovej… hebkej. Sametovej. Takovej jeho. Kéž by ho používal častějc… Rozvibrovává ve mně něco… nevím, nějaký struny, o kterejch jsem ani nevěděl, že je v sobě mám.

***

Musím se usmívat. Jakože fakt hodně. Celou cestu domů. A doma zas. Stačí mi k tomu si vybavit, jak vyjeveně na mě v tý kuchyni zíral. Jako kdyby viděl ducha. Nebo jako kdyby v životě neviděl nic úžasnějšího, než jak z automatu na kafe teče kafe. Anebo ho fakt tak vyvedlo z míry, že jsem se ho zeptal, jestli si to kafe můžu uvařit sám? Protože mě to popravdě z míry trochu vyvedlo. Vůbec jsem nad tím nepřemejšlel. Prostě jsem ho tam viděl stát tak bezradnýho… a byl zrovna natočenej zády ke mně, takže by si žádný mý gestikulace nevšiml. A tak to ze mě prostě vypadlo.

On se s tím nakonec nějak srovnal. A já taky. Myslím s tím, že jsem po tak dlouhý době zase slyšel svůj vlastní hlas. Hlas, kterej nenávidím. Zvuk, kterej nenávidím. Ne-ná-vi-dím. Proto to taky nehodlám už nikdy zopakovat. Nebo teda, pokud Alex nebude zase nějak podobně bezradnej. Pro něj bych to možná ještě jednou vydržel.

Mně každopádně bohatě stačí ke štěstí JEHO hlas. To, jak někdy mele a mele a mele. A jindy je naopak zticha. Ale to je taky pěkný. Často se mě na něco ptá a je vidět, že má radost, když mu jednoduchýma gestama odpovídám. A jindy se mě neptá skoro na nic, a tak mu nemám na co odpovídat… a taky s tím je očividně v pohodě. A mně to přesně takhle vyhovuje. To, že někdy je potichu a jindy není. Obojí je skvělý. Tím společným jmenovatelem je totiž on. Alex. S ním je skvělý všecko.

Byl skvělej už tenkrát v tý třídě. Když se mě zastal proti těm čtyřem idiotům. A ten jeho nápad, že se spolu můžeme koukat na nějaký seriály, byl taky skvělej. No, už možná chápu, proč třídní mluvila o tom fajn a skvělým kolektivu. Akorát že ona očividně žije v tom, že takoví jako Alex jsou v tý třídě všichni. Nevím. Mně zatím přijde, že Alex je… docela jedinečnej…

***

To Tobiho jedno jediný slovo má na mě větší vliv, než jak to zkraje vypadalo. Zkraje jsem z toho totiž měl prostě jenom radost. Z toho, že konečně vím, jakej má hlas. A z toho, že jsem mu za to stál, aby mi tuhle svou před ostatníma lidma utajovanou stránku svý osoby ukázal. Nevím, jestli jsem první nebo jedinej od tý autonehody, ke komu promluvil. Třeba mluví s tím svým psychologem, ale ten to v rámci udržení lékařskýho tajemství nesmí nikomu říct. Nebo třeba každej večer někomu volá, nějakýmu dobrýmu kámošovi nebo třeba, já nevím, babičce, a prokecají spolu dlouhý minuty. Nevím. A je mi to jedno. Já si prostě považuju toho privilegia, že jsem mu stál za to, aby mi to svý slovo věnoval. Protože slova jsou pro něj zjevně něco, co si dost šetří… a co nerozdává každýmu.

Každopádně, časem mi došlo, že kromě toho, že mi jeho jednoslovnej dotaz udělal radost, tak ve mně taky docela nenápadně přeladil jakýsi mý vnitřní nastavení. Vůči Tobimu. Protože dřív jsem se k němu choval tak nějak… hodně opatrně. Jako kdybych se bál, že se tím svým klábosením nebo svýma dotazama můžu dotknout nějakýho jeho bolavýho místa. Nebo, a to spíš, že mu tím začnu lízt na nervy. A že ho potom to, jak spolu trávíme odpoledne, přestane bavit. Bál jsem se, že řeknu nebo udělám něco, kvůli čemu se sebere a bez vysvětlení, jak taky jinak, odejde. A tak jsem si všecko, co jsem mu chtěl říct, pečlivě rozmejšlel… a ostražitě jsem sledoval všechny jeho reakce, aby mi něco neuteklo, abych si třeba něco nevyložil špatně.

A teď jsem s tím prostě přestal. To jedno jediný slovo nás prostě přehodilo o úroveň vejš. Aspoň já to tak mám. A vzhledem k tomu, že na mě Tobi dál čekává před školou, až se rozloučím s klukama, tak mu asi změna mýho chování nevadí.

Prostě už s ním nemluvím jako s nějakým mladším bráchou, ale jako se sobě rovným. Třeba jako s Matesem nebo s Honzou. Nepřemejšlím, jestli něco můžu říct; prostě to řeknu. A když někdy krčí ramenama na můj vkus až moc nesrozumitelně, řeknu mu to taky. A pak z něj tahám odpovědi tak dlouho, dokud je nedostanu. No co? Kdyby mu to bylo nepříjemný, vždycky mi to může říct. Očividně o hlas ještě nepřišel. Ale nechce, okej. Pak ať se ale nediví, že některý jeho gesta prostě… neberu jako konečný. Protože gesto, to není žádnej argument.

Třeba jako když jsem se nedávno chopil toho, že mu pomůžu s tou matikou. Jana mu to nakonec nenabídla a profesor Sládek se znovu nechal slyšet, že bez pár doučovacích hodin se Tobiáš prostě neobejde.

„Dneska začneme nejdřív matikou, seriál až potom,“ řekl jsem Tobimu, sotva se u mě v pokoji uvelebil na svým oblíbeným místě na zemi. Tázavě na mě zvedl obočí. „No co?“ rozhodil jsem rukama. „Slyšels Sládka, ne? Bude to čím dál těžší a všecko to vychází z jedněch jedinejch základů, který ti očividně nejsou jasný.“ Mávl rukou. „Ne, není to jedno.“ Trhnul rameny a ušklíbl se. „Ne, ani tobě to není jedno. Nepřestupovals na jinou školu proto, abys ji nedodělal, ne?“ Znovu trhnul rameny, sklopil oči. „To mělo bejt co…? No tak, Tobe, to tomu tu hoďku fakt nemůžeš dát? Nebo dvě?“ Zvedl ke mně oči a zašťuřil se, ale zakroutil hlavou. „Fajn, tak stačí jednu. Pro dnešek. Uvidíme, co se z toho vyvrbí. Tak se zvedej! Dojdu si k ségře půjčit druhou židli…“ Ještě na mě stihl protočit oči, než jsem ho minul. „Neremcej. A vytáhni si sešit.“ A pak, i když jsem k němu už byl zády, jsem ještě zavolal: „Já jsem to viděl!“ A v hlavě jsem slyšel jeho smích, kterej jsem sice nikdy neslyšel doopravdy, ale díky tomu, že už vím, jak zní jeho hlas, tak si i ten smích dokážu představit. A slyším ho v hlavě pokaždý, když vidím, jak se Tobimu smějou oči. Nebo pokaždý, když sice zrovna nevidím, jak se mu smějou oči, protože on právě stojí nebo sedí někde za mnou, ale jsem si na sto procent jistej tím, že se směje.

No, a dneska mám v plánu s ním v tý matice pokračovat. Věnujeme jí každý odpoledne zhruba tu hodinku… a pak už jsme celí nedočkaví na další díl Papíráku. Však už se taky blížíme k finále čtvrtý řady a pátá zatím není natočená – doufám, že to neskočí nějak debilně otevřeně! Jenže… člověk míní, život mění. Říká babi, kdo jinej. A tak ani na matiku, ani na rozkoukanej seriál nakonec vůbec nedojde.

Když si totiž Tobi v předsíni sundá bundu, znovu, dnes už dobře podvacátý, zakotvím očima na tom jeho triku. Vypadá na něm skvěle. Tmavě modrý, v barvě jeho očí… s obrovským logem NASA vepředu… a se skvělým citátem na zádech. Pořád je co objevovat, pořád je co zkoumat, pořád je pro co žít. Tak nějak by se to dalo přeložit. A mně se to prostě líbí.

Tobi si všimne, jak po něm pokukuju, a pobaveně na mě mrkne. „No co? Sekne ti,“ pokrčím rameny. „Vypadáš v tom, jako kdybys pro NASA pracoval…“ Uculí se. „A víš jak, mně se zase tak často nestane, že se mi po bytě promenuje takovej nějakej váženej vědec,“ utahuju si z něj. Zvedne oči v sloup a zavrtí nade mnou hlavou. „Vědec, kterýmu sice žádnej příklad z matematický sbírky pro třetí ročníky středních škol nevyjde napoprvý, ale jinak… Haha, no co? Nemám snad pravdu?“ volám za ním vesele, zatímco s výmluvným fuck off gestem odchází do mýho pokoje. Stejně ale v hlavě slyším, jak se směje. „Kafe?“ zavolám ještě a on, než za sebou zabouchne dveře, mi pro změnu ukáže vztyčenej palec. To má štěstí. Kdyby to znovu zkusil s tím prostředníčkem, schválně bych mu donesl hodně hořkej čaj.

Když pak oba hrnky a navíc talířek s koláčkama, který jsem objevil ve špajzu, stavím opatrně na stůl, u kterýho už Tobi sedí s poslušně připraveným sešitem do matiky, nedá mi to, abych se nevrátil k tomu, co mě zajímá. „Hele, a proč zrovna NASA? To není běžnej motiv na tričkách… Máš k tomu nějakej vztah?“ Tobi najednou ucukne očima, což si nedokážu tak úplně vyložit. Intuitivně to ale považuju za jakousi stopku. Nebo aspoň polostopku. Protože si tím nejsem jistej úplně… a nehodlám od toho utýct dřív, než si tím budu aspoň krapet jistější. „Ehm, myslím jako… Zajímáš se nějak o astronautiku? O vesmír? Třeba… čteš sci-fi?“ Znovu se na mě podívá – a usměje se. Tak vida a jsme patrně zpátky na bezpečný půdě… „A co filmy? Seriály?“ Přikývne. „Hvězdná brána…?“ zkusím hodit do placu seriál, na kterým jsem vyrostl. Některejm hláškám nebo gagům jsem schopnej se chlámat deset minut v kuse ještě dnes, když si na ně vzpomenu! Tobiho úsměv se rozšíří a ukáže mi ne jeden, ale rovnou dva zvednutý palce. „Fakt? Týjo, já ho taky dost můžu… Je to sice starý, ale nevím, tak nějak zatím nepřekonaný…“ Kývne. „Nebo znáš něco z poslední doby, co by se tomu aspoň trochu vyrovnalo? Protože nevím,“ natáhnu se po notebooku a zapnu ho, „zkoušel jsem toho samozřejmě víc, ale… Což mi připomíná, viděls ten českej seriál Kosmo? To je teda taky dílo! Co? Ne? Hm, tak můžeme ho někdy sjet, je dost krátkej a je to fakt vtipný… No, ale s Hvězdnou bránou to nijak nesouvisí. Každopádně, ta podle mě nasadila laťku tak vysoko, že už ji asi nic nepřekročí, protože…“

„Můžu…?“ ozve se vedle mě najednou… a já se na vlně Tobiho sametově hebkýho hlasu zhoupnu úplně stejně jako poprvý.

„Co…?“ otočím se na něj zaskočeně. Pozoruje mě s milým, vyčkávavým úsměvem… a já si jsem skoro jistej, že mi odpoví, úplně tu odpověď slyším ve vzduchu… Ale ne. Ukáže rukou na můj noťas a trošku nakloní hlavu.

„Jo, jasně že jo… To se přece nemusíš ptát,“ dodám zpitoměle…, načež mi dojde, co jsem to vypustil z pusy, a nejradši bych si okamžitě nafackoval! Jsem nemožnej! Protože co když se po týhle mý poznámce už doopravdy nikdy příště nezeptá?! Ne že bych měl problém půjčit mu cokoliv svýho i bez ptaní…, ale, do háje, já tak moc chci slyšet jeho hlas! Kéž by se mě ptal znovu a znovu a znovu! Na cokoliv!

No, pro teď si ale očividně musím nechat zajít chuť. A… ono mi to nakonec vlastně ani nevadí. Protože to, co mi Tobi nabídne místo dalších slov, je taky fajn. Přitáhne si noťas k sobě… a já se k němu zvědavě nakloním. Chápavě se usměje, pošoupne noťas po stole zase kousek zpátky ke mně, tak nějak doprostřed mezi nás…, a přisune se blíž se židlí. A já se teda se židlí přisunu taky. A sedíme těsně vedle sebe, tak těsně, že se dotýkáme ramenama. Když Tobi píše něco na klávesnici, tak do mě tím ramenem mírně žďuchá…, ale mně to neva, držím jako přikovanej, ani se nehnu. A on se taky neodsune.

Pak ke mně noťas natočí a naznačí, ať si přečtu text, kterej tam zatím našel. Strohý pojednání o nějakým sci-fi seriálu. Tobi myší označí relativně vysoký hodnocení a koukne na mě, co já na to. „A ty to znáš?“ zeptám se, zatímco si čtu, o čem má ten seriál bejt. Tobi chvilku vyčkává, pozorně mě sleduje, a když dočtu, rozklikne odkaz týkající se první série a ukazatelem myši zamodří názvy prvních tří dílů. „Viděls tři díly?“ dovtípím se. „A? Dobrý?“ Široce se usměje a přikývne. „Tak proč jsi to nedokoukal?“ nechápu. No, někdy bych mohl víc přemejšlet a míň mluvit. Správná odpověď mi dojde ještě dřív, než Tobi uhne očima, posmutněle zavrtí hlavou a přitáhne si noťas zase přímo před sebe. „Ježíši, promiň,“ hlesnu. „Promiň, jsem idiot…“ Na mě se nepodívá, ale na ten displej se mírně usměje a zavrtí hlavou. Ne, nejseš. No, stejně si myslím, že jsem…, ale rozhodnu se dál se v tomhle celým nešťárat. „Tak to teda zkusíme, hm? A kde se to dá sehnat?“ vrátím se zpátky k tomu seriálu. A Tobi se usměje ještě o něco víc a začne něco vyťukávat na klávesnici. Nakloním se o trošku blíž k němu… a koukám mu pod ruce, jak první dva díly stahuje přes službu, kterou ani neznám…, a pak přidává do fronty další díly… a pak ještě hledá a stahuje titulky. Koukám mu pod ruce a užívám si to, protože i to, že ho můžu takhle pozorovat, mi přijde jako další speciální druh komunikace mezi náma.

A jelikož se mezitím stáhne první díl, Tobi se na mě vyzývavě zahledí a v očích se mu šibalsky zableskne. „Jako hned?“ zeptám se. Přikývne. „A co ta matika?“ Popadne ze stolu svůj sešit a zlehka mě s ním přetáhne po hlavě. Přimhouřím na něj oči: „Budu dělat, že tohle se nestalo…“ A on se s širokým úsměvem zvedne od stolu a jde se uvelebit na svý oblíbený místo na koberci. A mně se zatím hlavou rozlíhá jeho smích.

***

Nevím, jak to dělá. Jak na mě může mít takovej vliv.

Dneska vůbec nebyl bezradnej. A přesto jsem na něj potřeboval promluvit. Zase. Nebyl bezradnej, nic ode mě nepotřeboval. Já jsem mu chtěl jenom udělat radost. Když mu bylo tak líto, že od dob Hvězdný brány už nic tak dobrýho neviděl…, tak jsem mu chtěl něco podobně dobrýho poradit. I za cenu toho, že mu budu muset zase slovně skočit do toho jeho slovního průjmu, haha. A i za cenu toho, že koukat se dnes na ty první tři díly toho seriálu mě docela… bolelo. Protože jsme se na ně dívali s tátou. A víc než ty tři díly už jsme nestihli. Což Alexovi došlo. Ale nechal to bejt. A já jsem mu za to vděčnej.

Co mu naopak nedošlo, bylo to s tím trikem. Neví, že mi ho koupil táta, když byl služebně v Americe. Když se pak vrátil, tvrdil mi, že na to, aby se zajel podívat do NASA, neměl čas. A já jsem mu to spolkl. A pak jsem pod stromkem rozbalil tohle triko. Originál, přímo z Nasáckýho návštěvnickýho centra. Bomba!

No, po tý nehodě, sotva jsem se dostal z nemocnice, jsem to triko nosil aspoň tři měsíce v kuse. Nechal jsem tetu, aby ho vždycky zlehka nechala přemáchnout v pračce, a hned jsem si ho zase vzal na sebe. Psycholog se mě na to pořád vyptával. Co pro mě to triko znamená. Jakej k němu mám vztah. Jakej jsem měl vztah k tátovi. Ať se z toho prej vypovídám. V hlavě jsem ho posílal do prdele. Ale Alexovi…, tomu jsem to dneska najednou chtěl říct. Ten příběh o tom tričku. A o tom tátově slibu, že příště si do tý NASA zajedeme spolu. Ještě nikdy nikomu jsem to nechtěl tak moc říct jako dneska Alexovi.

Nevím, jak to dělá. Jak na mě může mít takovej vliv.

***

Sice jsem byl rád, když si Tobi dva tejdny zpátky dal říct a v jídelně si začal sedat k našemu stolu, místo aby obědval úplně sám někde na druhý straně místnosti, no ale dneska si nejsem úplně jistej, jestli mě za ten můj nápad spíš nezaškrtí. Když se totiž Mates s Richardem začnou při obědě pošťuchovat kvůli nějaký blbině, Richard omylem drcne do Tobiho tácku a jemu se převrhne do klína sklenička plná pomerančový šťávy. Kluci do sebe sice přestanou strkat, jenže místo toho se začnou hlasitě řehtat a mít dost nevhodný poznámky, což mi od nich teda nepřijde jako moudrej tah. S obavama se na Tobiho podívám a čekám, co udělá – vůbec bych se nedivil, kdyby se na nás všechny zamračil, nejvíc teda na mě za ten můj prvotřídní nápad s těma společnýma obědama, že, a naštvaně odkráčel pryč… Tobi se ale jenom natáhne pro ubrousky, zkusí aspoň trochu tý škody napravit, pak mávne rukou a pokračuje v jídle, jako kdyby se nic nestalo.

„Mám ve skříni tepláky do těláku… Čistý samozřejmě! Tak kdybys chtěl…,“ nakloním se k němu. Usměje se, ale zakroutí hlavou. Když se pak zvedáme od stolu, Tobi si sundá mikinu a převáže si ji kolem pasu, takže si nikdo týhle jeho malý nehody ani nevšimne, haha.

Cestou ze školy o ničem nemluvíme, zrovna dnes se mi moc monologovat nechce. Při čtvrtku jsem nějak unavenej nebo co, už se těším, až si doma uvařím čaj a Tobimu kafe a mrkneme na další díl toho… Najednou si všimnu, že Tobi vedle mě nejde, takže se zastavím a ohlídnu se. Tobi postává pár kroků za mnou, a když na něm zakotvím očima, pohodí hlavou doprava, do ulice, kterou jsem mezitím minul. „Co? Chceš jít jinudma?“ Kývne hlavou, ale přitom nekývne, takový jo i ne. Mezitím se k němu vrátím a zařadím se po jeho boku… a dojde mi to: „Nebo chceš jít k vám domů? Převlíct se?“ Usměje se a tentokrát kývne jednoznačnějc. „Sorry, jsem na to mezitím úplně zapomněl,“ omluvím se. Trhne rameny, jakože to neva.

No, a po zbytek cesty jdeme zase mlčky… ale teď to není proto, že by se mi nechtělo mluvit. Teď svou plnou pozornost věnuju tomu, kudy jdeme… a kam. Rozhlížím se po týhle části města, kterou moc dobře neznám…, a vstřebávám uličky, kterýma Tobi chodí každej den do školy…

A v jeho bytě, přesnějc teda v bytě jeho tety, se rozhlížím s ještě větším zájmem. Jako kdybych se z každýho kousku nábytku nebo nějaký vystavený serepetičky mohl o Tobim něco dozvědět. I kdyby to měla bejt sebemenší informace, tak za ni budu rád, protože toho o něm ještě pořád moc nevím… „Já počkám tady, než se převlíkneš,“ navrhnu, když za ním vejdu do obýváku. Otočí se na mě a s přikývnutím se na mě zašťuří, udělá ale ještě pár kroků doprava, otevře dveře do kuchyně a jednoznačným gestem mi dá najevo, že na něj kdyžtak můžu počkat i tam. A zároveň si nabídnout něco k pití nebo tak něco. „Díky, v pohodě, nic nepotřebuju,“ usměju se na něj. Úsměv mi vrátí a pak už odkráčí do svýho pokoje a mě nechá, ať si dělám, co uznám za vhodný.

Nerozmýšlím se dlouho. Na poličce si totiž všimnu spousty fotek. Rodinnejch fotek. Nejsem si úplně jistej, jestli tohle už tak trochu nehraničí s dost nevhodným šmejděním, ale nedokážu si pomoct… Chci prostě vidět, jak vypadali. Jeho rodiče. Jeho brácha. A Tobi, když ještě stál vedle lidí, který miloval… Snažím se prostě jenom dívat a moc nad tím nepřemejšlet, ale nejde to, stejně se mi do očí derou slzy. Do háje. Když ten brácha byl Tobimu tak děsně podobnej! A oba dva byli podobný jejich tátovi. A jeho máma zase byla podobná jeho tetě. Očividně to byly ségry. Jitka. Tobiho máma se jmenovala Jitka. V jednom z rámečků má totiž Tobiho teta portrétovou fotku svý sestry. S širokou černou páskou v dolním rohu. A přes tu pásku je stříbrnou fixou napsaný Jituška. A datum jejího narození. A datum její smrti.

Víc už nezvládnu, stačilo. Několikrát zamrkám, abych ty protivný slzy zaplašil, a rychle poodejdu k rozlehlý knihovně. Uf, bezpečný místo. Tady přijdu na jiný myšlenky, aby, až se Tobi převlíkne, na mně nic nepoznal…

Zkraje jsem si myslel, že tu dneska třeba zůstaneme, když už tu jsme. Ale Tobi, když konečně vyleze ze svýho pokoje, mi dá najevo, že by byl rád, kdybysme odsud zase vypadli. A já se tomu ani nedivím. Protože i já mám pocit, jako kdyby na mě v tomhle bytě všechno nějak divně padalo. A Tobi to podle mě musí vnímat podobně…

Dneska jsem to já, kdo navrhne, že se na matiku vybodneme. Nemám na to myšlenky. Mám dojem, že bych nespočítal ani jednoduchou rovnici, natož ty šílenosti, který se nám ve škole snaží nalít Sládek do hlavy… a který se pak snažím pochopit a nalít je do hlavy Tobimu. Místo matiky si dáme o jeden díl seriálu víc a já jsem za to vděčnej, protože mi to dalších osmačtyřicet minut pomůže myslet na něco jinýho. Nebo spíš… nemyslet na nic a jenom tak se nechat unášet s hlavníma postavama jejich světem.

Když se ale Tobi po sedmý hodině rozloučí, už nemám stání. Rychle do sebe naházím večeři a znovu se zavřu ve svým pokoji. S notebookem na klíně. Nechce se mi do toho…, ale přitom to potřebuju udělat. Nedalo by mi to spát, kdybych to neudělal. Promiň, Tobi.

Říkal jsem si, že to možná nebude tak snadný, protože těch indicií nemám dost. Ale je to snadný. Ta autonehoda byla tak děsivá, že se o ní psalo úplně všude. Stačí zadat do vyhledávače vedle klíčovýho slova nehoda ještě naše město a to správný lednový datum. To, který bylo stříbrnou fixou napsaný na tý černý pásce. A před očima se mi začne odkrejvat příběh…, příběh tak příšernej, že okamžitě začnu proklínat sám sebe, že jsem se na to nevysral.

Nevím, proč jsem si to doteď představoval úplně jinak. Měl jsem prostě za to, že Tobi byl normálně ve škole a po návratu domů čekal, až se vrátí z práce i jeho rodiče, kteří někde po cestě vyzvedli jeho bráchu. A pak někdo zazvonil… a byla to policie. Takhle nějak to znám z filmů… bože, naštěstí jenom z filmů… Čili asi proto jsem si tu představu v sobě takhle vykreslil. Podle nějakýho filmu.

Jenže jakkoliv i tohle by bylo dost hrozný, tak skutečnost je ještě horší. Tobi jel totiž v tom autě taky. Jeli tam všichni. Byla to sobota. Vraceli se domů z nějakýho výletu. Klouzalo to. Sněžilo. A nějakej šílenej závodník, co jel proti nim, dostal smyk. Napálil to do nich takovou rychlostí, že prej řidič… pravděpodobně Tobiho táta… neměl nejmenší šanci jakkoliv zareagovat. Ani tu nejmenší šanci. Jejich auto se několikrát převrátilo. Zůstalo stát na střeše. A když tam konečně dorazili hasiči a záchranáři, třem pasažérům už nemohli pomoct, zemřeli okamžitě. Ten čtvrtej měl, podle novinářů, obrovský štěstí, protože nejenom že přežil, ale dokonce se mu kromě nějakejch zlomenin a otřesu mozku skoro nic nestalo. Když ho tahali z auta, s hasičema dokonce komunikoval, byl při vědomí. Takový zkurvený obrovský štěstí Tobi měl. Do hajzlu.

Ti hasiči byli asi úplně poslední, s kým komunikoval. Poslední na hodně, hodně dlouhou dobu. A předtím… těsně předtím možná ještě zkoušel mluvit na tátu. Na mámu. Na brášku. Možná. Já nevím. Ale když byl při vědomí…? Musel to zkoušet. Musel určitě aspoň něco zkoušet… A oni mu neodpovídali. A pak přiběhli ti hasiči. A ti mu sice odpovídali, ale to, co mu říkali, byly ty nejhorší zprávy jeho života. Už jim nemůžeme pomoct. Je nám to líto, ale už jim nemůžeme pomoct. No… a tak to vzdal. A nikoho dalšího se už na nic neptal. Nikdy. A na nikoho dalšího už nemluvil. Nikdy.

Do hajzlu. Do hajzlu, do hajzlu, do zasranýho hajzlu.

Znechuceně zaklapnu noťas, slzy už se ani nesnažím utírat. Stálo mi to, sakra, za to?!

Jo, měl jsem se na tuhle pátračku vysrat. Fakt jsem měl. Ale nemohl jsem, nešlo to. Tobi… Tobi se na tohle všechno taky nemůže vysrat. Žije s tím už víc než půl roku. Každej podělanej den. Každou minutu. Každou vteřinu. A je na to sám. Není fér, že je na to sám. I když na to očividně chce bejt sám, protože nikoho jinýho k sobě nepustil. Tetu, psychologa, svý bývalý kámoše. Všecky je odstřihl, protože na to chtěl bejt sám.

Jenže… mě k sobě přece pustil. Ne úplně, ale pustil. Takže… odteďka už na to sám nebude. Jasně, vím, že jsem si o tom jenom něco přečetl. Ale i tak mi přijde, že… díky tomu na to už prostě nebude nikdy sám.

A za to mi to teda fakt stálo. On mi stojí za mnohem, mnohem víc.

***

Nevím, co je dneska jinak oproti jindy…, ale ty vzpomínky se mi dnes derou do hlavy nějak intenzivnějc. Achjo. A to jsem měl za to, že už se to zlepšuje. A ono to zatím útočí ve vlnách. Chvilkovej odliv…, abych se mohl vzpamatovat, nadechnout…, a pak zase mohutnej příboj. A takhle to asi bude už napořád. Až do smrti. Čili už ne moc dlouho, že… Ale stejně. Další podělaná propocená noc. Propocená, ale přitom ledová, ledová, jako je prej ledovej dotek smrti.

Já nevím. Když na mě tehdy smrt šahala, necítil jsem nic. Myslím tím takový vjemy jako zima nebo horko. Nic takovýho. Já jsem cítil jenom hrůzu. Bobtnající, nekončící hrůzu. Cítil jsem vůni sněhu a benzínu… a slyšel jsem řev. Můj vlastní řev. Křičel jsem, pořád jsem křičel. Tak dlouho, dokud mi neselhaly hlasivky. A k ničemu to nebylo. Nikdo mi neodpovídal. A nikdo nepřišel, aby nám pomohl. Ne hned. Pak už bylo pozdě. Pak už bylo prostě jenom šíleně pozdě.

A teď… teď už nemám potřebu svůj hlas používat. Už ho nechci nikdy slyšet, protože je mi z něj na blití. Bylo mi na blití i tenkrát, ale stejně jsem to nevzdával a volal jsem a prosil a zase volal a sliboval… Bylo to zbytečný. Bylo to zbytečný, když šlo o všechno. O to zbytečnější je to teď. Teď už nejde o nic.

Skoro o nic. Skoro o nikoho…

***

„Tak co, bomba, ne?“ ptám se ho rozjařeně už aspoň popátý. Usměje se a zakývá hlavou, taky už popátý. „A půjdeš příště zas?“ ptám se ho podruhý… ne, potřetí. Pokrčí ramenama, potřetí. „No počkej, předtím to vyznělo víc přesvědčivě…“ Rozhodí rukama, jakože proč se teda ptám znovu. „Chtěl jsem slyšet jednoznačný jo!“ vysvětlím. Vyplázne na mě jazyk a já se po něm oženu a on sice uhne, ale stejně mu dlaní zavadím o paži. A divně mě z toho zašimrá v podbřišku. Dneska už asi postý.

Vytáhl jsem ho totiž konečně do tý laser arény. Nejdřív samozřejmě nechtěl. Ale dost mi nahrál jeden díl toho rozkoukanýho sci-fi seriálu, ve kterým se část posádky na tý vesmírný lodi po vypití jakýsi neznámý látky tak trochu pomátla a pak tam běhali a stříleli do vlastních lidí. Napůl to bylo napínavý, ale napůl to byla komedie, prostě nám přišlo, že si to ti herci dost užívali, když ten díl natáčeli. A tak jsem Tobimu začal popisovat, že při tý laser game je to úplně stejný – napínavý, ale přitom se u toho vždycky s klukama nasmějeme tak, až nás berou křeče do břicha. „A navíc tam vůbec nemusíš mluvit. Hraje tam hlasitá hudba, aby nebylo slyšet, kde kdo je. Každej tam hraje za sebe, není to o tom, že by se bylo potřeba na něčem domlouvat v rámci toho týmu… Pojď, uvidíš, že tě to chytne! Kdyby ne, tak si dáš prostě jenom jednu hru a zabalíme to, no… Kluci můžou zbytek dohrát i v pěti,“ lanařil jsem ho.

A Tobi nakonec kejvnul, že teda půjde. Měl jsem z toho skoro větší radost, než kdyby řekl další slovo! I když… ne, to asi ne. To se nedá srovnávat. Ale radost jsem měl fakt ohromnou.

A ačkoliv mě ta hodina a půl strávená v laser aréně baví pokaždý, tak tentokrát jsem si ji užil neskutečně víc! Ono by mi bejvalo stačilo vědět, že Tobi v tý herně někde pobíhá se mnou, a už bych byl spokojenej. Ale ono se to vyvrbilo ještě líp!

S Tobim jsme byli v jednom týmu, takže jsme po sobě nestříleli, ale často se nám naopak stalo, že jsme se zrovna oba zároveň seběhli v jednom úkrytu. A ty úkryty nejsou moc velký, takže aby na nás nebylo vidět, museli jsme se tak trochu nalepit na sebe. Různě jsme do sebe strkali a kroutili se do úplně nemožnejch úhlů, jak jsme se tam snažili napasovat… A já jsem z toho v jednu chvíli chytl šílenej záchvat smíchu, protože ostatní kluci kolem běhali a stříleli po sobě, aby nahnali co nejvíc bodů, zatímco my jsme se jako nějací exoti zabejvali tím, jak se ještě líp přikrčit a navzájem se vykrejt. Když se pak blížil Honza, kterej hrál za druhej tým, a hrozilo, že ten můj nezadržitelnej chechot i přes tu hlasitou hudbu zaslechne, Tobi mě o sebe opřel a zacpal mi pusu. A mně se od tý doby chtělo smát už pořád.

A taky se mi od tý doby pořád chtělo cítit na sobě jeho ruce. Takže když jsme do sebe pak při dalších strkanicích různě vráželi, pro mě byl každej ten žďuchanec za odměnu. Trochu mám obavu, že i kdyby se na mě Tobi naštval a dal mi pár facek, tak já bych si je taky užil, haha… Ale on nevypadá, že by mě chtěl mlátit. Vypadá spíš… já nevím. Něco v jeho očích je jinak. Jsou takový… živější. A snad i radostnější. Nebo se mi to zdá? Vidím to tam, protože to tam vidět chci? Protože ho dneska od samýho rána tak šíleně moc chci přivíst na jiný myšlenky, že když konečně souhlasil s tím, že se zúčastní naší tradiční střílečky, tak mám potřebu se neustále ujišťovat o tom, že ho to opravdu na jiný myšlenky přivedlo… a že jsem v tý svý snaze ho nějak rozptýlit byl teda úspěšnej?

I když pátky nejsme zvyklí trávit v mým pokoji, tak dneska je všechno takový netradiční. A tak se Tobiho zeptám, jestli chce jít zase k nám, že si můžeme třeba objednat pizzu k večeři a ještě se na něco podívat… A on souhlasí. Tu pizzu si objednáme ještě po cestě, protože v pátek večer jsou u donáškovejch služeb delší čekací lhůty, no a vyjde nám to krásně – u nás doma se akorát stihneme vystřídat v koupelně, protože jsme z tý arény dost propocení, a už mi zvoní telefon, že na nás naše večeře čeká před barákem.

Jelikož je teda všechno netradiční, tak místo obvyklýho seriálu navrhnu nějakej film, třeba komedii. Protože pro mě pořád ještě platí, že se mi chce děsně smát. Čemukoliv. A Tobimu se možná nechce smát děsně, ale smát se mu asi chce, protože s tou komedií souhlasí, a dokonce mi pomůže na netu nějakou vybrat. A není to špatnej film, fakt ne. Ale nemůžu si pomoct, mně přijde mnohem zábavnější krást olivy z Tobiho pizzy a pak uhejbat se svou krabicí před jeho rukama, který mi z tý mý pizzy odtrhávají rovnou celý kousky. Nahlas se u toho směju jenom já, ale Tobiho tvář září jako úplněk nad lesem a jeho oči září jako dvě supernovy a díky tomu tak nějak září i celej můj pokoj… a já slyším v hlavě Tobiho smích tak zřetelně, jako kdyby se i on smál nahlas.

Když ty svý pizzy konečně dojíme, pustíme si tu komedii znovu, protože jsme toho z ní zatím moc nepochytili… A jak říkám, není to špatnej film, fakt ne. Ale Tobiho to asi moc nevtáhne, anebo je prostě jenom unavenej z tý laser game, těžko říct, protože po chvíli mi dojde, že z jeho strany slyším pravidelný oddychování. Otočím se na něj a chviličku pozoruju jeho klidnou, uvolněnou tvář… a on to možná vycítí, protože najednou otevře oči a tázavě se na mě zadívá. „Spíš…?“ zeptám se vcelku nelogicky. A on podobně nelogicky zavrtí hlavou. „Co kecáš,“ rozesměju se, „vždyť vidím, že spíš…“ A on zase zakroutí hlavou, natáhne se k notebooku, vrátí film o pár minut zpátky a znovu se zády opře o postel. Zavrtí se, jako kdyby se potřeboval trochu protáhnout, a opře se znovu. A mě, nevím proč, napadne, že v týhle poloze se mu nebude spát moc pohodlně. A tak se přišoupnu o kousek blíž k němu… a chytnu ho kolem pasu… a opřu ho o sebe. Na chvíli u toho zatajím dech. Protože… teď by mi těch pár facek úplně klidně vrazit mohl. Že jako proč na něj šahám a co mi hrabe… Ale… jedinej, kdo tady pořád myslí na nějaký fackování, jsem očividně já. Protože Tobi se mi opře o rameno, jako kdyby to byla ta nejběžnější věc na světě.

A za pár minut už ho zase slyším pravidelně oddechovat.

A ten film asi fakt nebude špatnej. Nevím. Ale já mám šílenou chuť se smát… a přitom vůbec, vůbec nevnímám, o co v tý komedii jde…

***

Trhnu sebou… a to mě probere. Mám dojem, že už jsem sebou takhle trhnul víckrát…, ale vždycky mě něco zase uspalo. NĚKDO mě zase uspal. Něčí pohlazení, něčí hlas. Ale tentokrát sebou trhnu trochu víc…, otevřu oči dokořán… a dřív, než je zase zavřu, dojde mi, že nejsem doma. A to mě fakt probere.

„Klidně ještě spi,“ ozve se vedle mě jeho hlas. Alexův. A jemně mě stiskne v pase. Alexova ruka. Takže ono se mi to nezdálo.

Zavrtím hlavou, nebo možná spíš zavrtím celý tělem, abych se trochu protáhl, a i když se mi od něj vůbec nechce, stejně se narovnám v zádech a začnu se rozhlížet po svým mobilu, abych se podíval, kolik je hodin. Vytřeštím oči. Jedenáct?

„Mňo, trošku sis přispal,“ okomentuje to Alex pobaveně.

Vrhnu po něm trošku vyčítavej pohled. Proč mě nevzbudil dřív?

„A proč bych tě jako měl budit? Však nikam nespěcháš, ne?“

Trhnu rameny a trochu našťuřeně se zadívám z okna, do tmavý noci. Než dojdu domů, bude půlnoc… a že bych jako miloval půlnoční procházky městem, tak to teda úplně nemiluju, zvlášť když tam zase leje a…

„Můžeš tu přespat, hm?“ nabídne mi Alex. „Půjčím ti nějaký triko místo pyžama. A nějakej novej kartáček mamka taky určitě ve skříni vyhrabe, má všeho šílený zásoby…“

Podívám se na něj a skousnu si ret. Protože to je takový… blbý…

„Co by na tom mělo bejt blbýho, že tu přespíš? Říkám ti, že to není žádnej problém. Karimatku i druhou peřinu tu máme taky, ostatně, Mates tu už taky několikrát zůstával přes noc… Akorát zavolej… teda napiš svý tetě. Ať po tobě nevyhlašuje pátrání nebo tak něco,“ mrkne na mě. Pak se mu lišácky zajiskří v očích… a on trochu změní hlas a začne vyvolávat jak na trhu: „Někde ve městě se ztratil kluk, je němej, ale slyší na jméno Tobiáš! Tobiáši, zdrávstvuj, nikam něuběgaj, já si tě najdu…“

Mám co dělat, abych se nerozesmál nahlas, to je takovej kašpar! Za to jeho šaškování ho aspoň začnu dloubat do žeber a on se, na rozdíl ode mě, nahlas rozesměje okamžitě. Což poslouchám moc rád, takže mu ještě pár dloubanců přidám, a teprve když ze sebe vyhihňá něco o tom, že jestli s tím nepřestanu, tak se asi počůrá, s vítězoslavným úsměvem ho nechám bejt.

„Si to s tím přespáním ještě rozmyslím,“ vyhrožuje mi planě. Jenom pokrčím ramenama.

„Takže co? Napíšeš teda tý tetě?“ zadívá se na mě zvědavě.

Přikývnu a znovu se natáhnu pro svůj mobil.

„Fajn. Tak já jdu zatím za mamkou vydyndat nějakej ten kartáček,“ vyhoupne se na nohy.

Dopíšu tu textovku pro tetu… a pak zakloním hlavu, zavřu oči a dlouze si povzdychnu. Jakože… neměl jsem jít přece jenom radši domů? Protože… mně se po nocích zdávají docela příšerný sny… pořád ty samý… a podle tety někdy dost nahlas křičím ze spaní… Co když se z toho Alex dovtípí, co se stalo? A že… no… že je mám všecky na svědomí? A pak už se mnou nebude chtít mít nic společnýho…?

***

Dneska nějak nemůžu zabrat. A nemůže za to jenom ta ne moc pohodlná karimatka, že. Asi za to nemůže ani ta skutečnost, že na mý posteli leží Tobi, i když jo, uznávám, je to svým způsobem docela… šimravý. A když mě šimrá celý tělo, tak prostě nedokážu usnout, to dá rozum. Ale ne. Ten hlavní důvod, proč nemůžu spát, je ten, že nemůže spát ani on. Pořád sebou na tý posteli mele a hází a převrací se a… já pořád jenom uvažuju nad tím, proč asi. Proč nemůže spát. Není mu tu příjemně? Něco ho bolí? Nebo pořád nad něčím přemejšlí? A nad čím…?

Zrovna když se odhodlávám k tomu, že se ho na to zkusím zeptat, zaslechnu, jak vstává z postele… a opatrně mě obchází… a pak si vedle mě dřepne. Tázavě se k němu natočím a snažím se nahmatat mobil, abych na něm rozsvítil baterku a viděli jsme na sebe, když se Tobi polohlasně zeptá: „Můžu…?“

„Co…?“ úplně mě to vykolejí. Už potřetí mi daroval jedno slovo. Pokaždý to stejný.

„Můžu si lehnout k tobě…?“ zašeptá.

„Jako na zem? A proč bys… počkej… cože???“ zalapám po dechu a prudce se posadím. „To se mnou jako právě mluvíš?“ vyhrknu potichu.

„Když ve tmě to jinak nejde,“ odpoví mi taky potichu, ale poznám, že se usmívá.

„Ty seš ale…,“ zakroutím nad ním nevěřícně hlavou. Tak já se celou dobu trápím vymejšlením toho, jak se s ním líp dorozumět…, a ono by stačilo prostě jenom pokaždý zhasnout?! Hledání mobilu kvůli baterce mě tím pádem okamžitě přestane zajímat. „A co je teda s tou postelí? Blbě se ti tam spí, nebo co? Protože tady na zemi to taky není nic moc, to si nijak nepomůžeš…“

„Jenže… já radši budu s tebou na zemi, než sám v posteli,“ vypadne z něj. No… ehm…

„Hele,“ zaksichtím se na něj, i když to nemůže vidět, „tos jako právě vymyslel, nebo to máš z nějakýho filmu?“

„Jdi někam,“ zabrblá.

„Nepůjdu nikam, protože já tady spím! Nebo se o to aspoň snažím!“ odpovím pobaveně.

Tiše se zachichotá. „Takže… můžu? Zůstat u tebe?“

„Ne. Slyšels mamku, seš návštěva, nebudeš spát na zemi! Zalez si do tý postele… a já si lehnu k tobě. Jestli teda chceš,“ nabídnu mu.

„Super!“ zaraduje se polohlasně a zachumlá se zpátky do peřiny.

No… a já tam zalezu k němu.

Chvilku do sebe různě vrážíme a strkáme, jak hledáme tu nejvhodnější polohu…, a nakonec ho prostě obejmu a on se ke mně tak nějak přitulí.

„Ehm… lepší?“ zachraptím.

„Dík,“ řekne.

A tím by se dala celá záležitost považovat relativně za vyřízenou…, pokud bych teda odhlídl od toho, jak se mnou jeho blízkost mává, ale říkám si, že nad tím můžu uvažovat, až tu se mnou Tobi zejtra nebude. Teď bych se prostě jenom mohl zkusit úplně normálně vyspat. No, ale to právě nejde, protože on se pořád vrtí a kroutí a přetáčí a zase vrací do původní polohy…

„Hele, co je?“ zeptám se šeptem. „Mám jít zase pryč? Očividně nemůžeš spát, když ti tu překážím…“

„Nepřekážíš! Já jenom… Alexi, já ti musím něco říct,“ vyleze z něj tichounce. Ty vole, Alexi? Jsem už maximálně přetaženej, nebo Tobi právě zašeptal mý jméno??? Co je dneska za divnej den? Den splněnejch přání, nebo co? Tobiáš leží v mý posteli… se mnou, mimochodem…, mluví, jako kdyby se nechumelilo…, což se nechumelí, mimochodem…, a ještě navíc mě právě úplně poprvý oslovil jménem??? To je prostě nějak moc novinek najednou… moc pěknejch novinek najednou…

„Tak mi to řekni,“ vrátím se zpátky k tomu, co je teď nejvíc akutní. „Na to přece nepotřebuješ můj souhlas…“ Právě naopak, Tobi! Kdybys věděl, jak obrovitánskou radost mám z toho, že tě slyším mluvit…, i když jenom takhle potichoučku…

„Ale… až ti to řeknu, tak… no… ty už pak nikdy nebudeš chtít, ať se s tebou koukám na nějaký seriály… nebo ať s tebou ještě jdu do tý laser herny…,“ šeptá mi do pyžama.

Zatrne ve mně. Co to mele? „Co blbneš? Proč bych jako neměl chtít…?“

„Protože… já za to za všecko můžu,“ vypadne z něj… a jeho tělo se v mým náručí najednou roztřese.

„Za co můžeš?“ začnu mu konejšivě přejíždět dlaní po zádech.

„Oni umřeli kvůli mně, víš,“ zašeptá… a pak se začne chvět ještě víc a mně dojde, že brečí.

„Kdo…?“ nechápu…, ale najednou mi to do sebe všecko zapadne: „Myslíš vaši? A tvůj brácha?“

„Jo,“ vzlykne. „Protože… já jsem v tom autě byl taky, víš…, a skoro nic se mi nestalo…, a kdybych z toho auta vylezl a nějak jim pomohl… nebo někoho zavolal…, mohl jsem je všechny zachránit…, jenže já jsem se nemohl vůbec hejbat, já jsem… já jsem tam jenom visel v těch podělanejch pásech a… a oni zatím umřeli…,“ dostává ze sebe trhaně všechno to, co ho už od toho osudovýho dne tolik tížilo. Bože můj, jsem tak rád, že ho slyším mluvit, ale přitom… přitom bych si tolik přál, aby mi říkal jiný věci… a hlavně aby cítil jiný věci… jiný věci než tady tu nesmyslnou vinu… a tíhu…

Přitisknu ho k sobě, jako kdyby se tím část jeho trápení mohla přelít do mě. „Tobi, přestaň s tím, ty přece za nic nemůžeš… Za nic, slyšíš? Není to tvoje vina, nic z toho není tvoje vina… Nemohls udělat vůbec nic jinak, nešlo to…, prostě to nešlo…“

„Šlo…, všechno šlo udělat jinak…, kdybych z toho auta vylezl a kdybych…“

„Šššš,“ přeruším ho, „no tak, poslouchej mě…, není to tvoje vina, jasný?“

„Ale…,“ zkusí mi zase oponovat…, a tak se k němu skloním a prostě ho umlčím tím, že mu dám pusu.

A… zase čekám ty facky. Teď už to přece přijít musí! Facky a nadávky a vytřeštěnej výraz v obličeji.

Ale Tobi mě místo toho pevně obejme… a tu pusu mi vrátí. Tak naléhavě, tak lačně, jako kdyby se bál, že bych si to zatím mohl rozmyslet. Nebo jako kdyby se bál, že… že mě ztratí taky…

Na chvilinku se od něj odtrhnu, ale jenom proto, abysme se oba mohli nadechnout… a abych mu mohl pošeptat: „Neboj, já ti nikam neuteču…“

„Ani když víš tohle všechno…?“ zašeptá mi někam do klíční kosti.

„Ani když vím tohle, a ani až se dozvím všechno to ostatní, cos mi o sobě zatím neřekl,“ ujistím ho a znovu ho políbím. Cítím, jak mu po tvářích tečou slzy…, a tak nějak z toho začnu brečet taky.

„Co je…?“ zeptá se malinko vyplašeně.

„Nic… a vlastně všechno,“ zahihňám se… a on se začne smát taky… A tak se prostě objímáme a hihňáme a líbáme a brečíme a ty naše polibky jsou šíleně slaný a to nám přijde ještě víc k smíchu… a pak ho k sobě přitisknu tak pevně, až se smát přestane, a ten pevnej stisk mi oplatí a já skoro nemůžu dejchat, ale přitom je to to nejkrásnější usínání za celej můj život.

***

Psycholog… a nejen ten můj, ale i ti, co byli tenkrát v nemocnici… no, tak ti všichni mi to opakovali pořád dokola. A taky moje teta. A taky moje bejvalá třídní, co mě tenkrát asi třikrát navštívila. Není to tvoje vina. Nic z toho není tvoje vina. Nemohls nic udělat, nic změnit. Oni umřeli hned po tom nárazu.

Nikomu z nich jsem to nevěřil.

Alexovi to věřím. Jemu… jemu prostě věřím tak nějak všechno.

O nic jsem se ho neprosil. Nikdy. Ani jednou. A přesto se mnou od začátku byl… a pořád se mnou je… sám od sebe, ze svý vlastní vůle. A není za to placenej, na rozdíl od všech těch doktorů. Ani ho za mnou nikdo nevyslal, aby mi zkusil promluvit do duše jako mou bejvalou třídní. Ani to se mnou nemusí myslet dobře tak trochu z povinnosti jako moje teta. A přesto… přesto se mnou je. A říká mi to, co mi říká. Takže jemu to věřím. Jemu věřím všechno.

Nechtěl jsem tu bejt. Myslím tady, na tomhle světě. Žít tenhle život. Když oni už tu nejsou. Když už tu bejt NEMOHLI. A tak jsem se rozhodl, že půjdu za nima. Co tady, bez nich? O co se tu ještě snažit? A proč? Proto jsem souhlasil s přestupem na novou školu a s tím, že do tý třídy budu denně docházet. Aby mě teta a doktoři už tak bedlivě nesledovali. Abych měl možnost si to celý nějak promyslet, přichystat. A abych se v lednu, v den výročí tý podělaný autonehody, mohl prostě vyplížit z bytu… a už se nikdy, nikdy nevrátit.

Ale teď… Teď se mi nikam odcházet nechce. Promiň, mami, promiň, tati, promiň, Jiříku. Ale vy tam na mě ještě počkáte, že jo? Tam nahoře prej neexistuje čas…, tak je vám jedno, jestli za váma přijdu příští leden… nebo až ten přeeeeespříští, hm? Protože… mně se odsud fakt najednou nechce…, mně se nechce od něj…, od Alexe…

A já vím, že vy víte, jak to myslím. Ostatně, tati, to tričko jsi mi nekoupil jenom tak náhodou, co? Protože náhody prej neexistujou. Říkal Alex. Nebo možná to původně říkala jeho babička, já už ani nevím. On toho nakecá šíleně moc. Což je skvělý, protože já jeho hlas miluju… Každopádně, náhody neexistujou. Proto je na mým nejoblíbenějším tričku napsaný, že pořád je co objevovat. Pořád je co zkoumat. Pořád je pro co žít. ŽÍT. Já jsem si vždycky myslel, že se ten citát nějak týká vesmíru. Totiž, že coby lidstvo toho o vesmíru pořád víc nevíme, než víme. Ale teď mi dochází, že ty neobjevený, neprozkoumaný věci, pro který stojí za to žít, jsou mnohem blíž než nějaký hvězdy nebo planety.

MNOHEM blíž.

V mým náručí.

***

Když ráno otevřu oči, nabodnu se na jeho něžnej, usměvavej pohled. „Ahoj…,“ vydechnu malinko zmateně. Fakt se mi to celý nezdálo? On se mnou vážně leží v mý posteli…?

„Ahoj,“ odpoví potichu. No, takže ani tohle se mi nezdálo. On se mnou vážně mluví.

Chvilku se na sebe jenom tak díváme. A pak z něj vypadne: „Promiň…“

Vykulím na něj oči: „Co jako…?“

„No, ten můj noční… ehm… tak trochu výbuch…“

Uchechtnu se, hned ale zase zvážním: „Hele, jestli se mi jako hodláš takhle nesmyslně omlouvat, tak to snad radši zase přestaň mluvit…“

Šibalsky se mu blýskne v očích: „Fakt? A co mám dělat místo toho?“

„Co mi dát třeba pusu?“ navrhnu bez okolků.

„Tak jo,“ souhlasí okamžitě. „To je mnohem lepší než nějaký mluvení…“ A pak už fakt konečně sklapne a přitiskne se na mý rty těma svýma.

O nějakejch deset patnáct minut pozdějc se mě zeptá: „Hmmm? Co ty na to?“

„Na co…?“ zavrním mu někam pod ucho.

„Bylo to lepší než mluvení?“ připomene nějakou původní, dávno zapomenutou otázku nebo poznámku nebo tak něco. Nemám vůbec tušení, o čem mluví…, protože pro mě je důležitý čistě jenom to, že mluví. Tím svým sametově hebkým hlasem. Zatrne mi úplně všude, když si uvědomím, že už ten jeho nádhernej hlas uslyším kdykoliv, když budu chtít. Když budu potřebovat. A když on bude chtít… a potřebovat…

Ale pro teď… pro teď oba potřebujeme něco, u čeho je mluvení faaakt zbytečný. Potřebuju jeho rty a jeho dlaně a jeho líbání a jeho hlazení… a na oplátku mu dávám to samý. A tohle všechno ve mně taky rozvibrovává struny. Struny, o kterejch jsem ani nevěděl, že je v sobě mám.